Jdi na obsah Jdi na menu
 


A. P. Čechov - výpisky z díla (1.)

ANTON PAVLOVIČ

ČECHOV

VÝPISKY Z DÍLA

 

Na moři

Člověk je podle mého mínění tvor už tak dost podlý, ale námořník, přiznejme si to, bývá někdy podlejší než všechno ostatní na světě, podlejší než to nejodpornější zvíře, které má omluvu v tom, že se podřizuje instinktu. Třeba se mýlím, nejsem příliš znalý života, ale zdá se mi, že námořník má přece jen víc důvodů nenávidět se a lát si než kdokoliv jiný. Člověku, který může každou chvíli sletět ze stožáru, nad nímž se mohou navěky zavřít vlny, který zná boha, jen když tone nebo letí po hlavě, takovému člověku je všecko jedno, takový ničeho na souši nelituje. Pijeme tolik rumu a tropíme prostopášnosti, protože nevíme, komu a k čemu je na moři třeba ctnosti.

* * *

Výbava

Lidé, kteří jsou neustále mezi morušemi, akáty a lopuchem, zlhostejněli k přírodě. Bůh obdařil způsobilostí chápat krásy přírody jenom ty, kdo vyjíždějí na letní byt, ale ostatní lidé setrvávají k těm krásám v postoji velmi macešském. Lidé si neváží toho, čím oplývají: „Co máme, nešetříme!“ – a nejen to: „Co máme, to nemilujeme.“

 

Když mě spatřil, vyskočil a utíkal pryč.

„To je Jegor Semjonyč. Omluvte ho, ale nemůže vás pozdravit. Je hrozně plachý... bojí se cizích... Chystá se odejít do kláštera... To v úřadě ho tak roztrpčili... To všechno dělá z bolesti...“

* * *

Ústřice

„Tati, co je to ústřice?“

„To je takové zvíře... Žije v moři... Jedí se živé...“

Iluze je ta tam... Teď je mi to jasné!

„Jaká podlost,“ šeptám, „jaká podlost!“

* * *

Myslivec

„Když si jednou do člověka zaleze svobodná duše, tak už ji ničím nevypudíš. Zrovna tak je to i u pánů, když jde některý na herce nebo na nějakého jiného umělce, tak už nemůže být ani úředníkem, ani statkářem. Tomu ty, ženská, nerozumíš, ale měla bys. Já jsem svobodný, zhýčkaný tulák, a ty podruhyně, vesničanka, žiješ v špíně, s věčně shrbeným hřbetem. No, hodíme se k sobě?“

* * *

Myslitel

„Věda... ohlupování, žádná věda... To zas nevěděli, co si vymyslet..., čím omračovat lidi... Kdybych byl ministrem, zakázal bych té vaší branži takhle ohlupovat lidi. Po mém soudu je věd příliš mnoho! Čím víc člověk zná, tím víc si o sobě myslí. Naparuje se... Pověsit všechny... ty vědy... Všechno na tomto světě je zbytečné. Všechno je zbytečné. Vědy i lidi... I vy jste zbytečný... Třebas jste dobrý člověk a věříte v boha, i vy jste zbytečný... Tak jsme se tu nacpali a nachlastali, a nač to všechno? Je to tak... To všechno je zbytečné. Jíme a sami nevíme nač.“

Obráceni druh k druhu zády, usínají...

Bůh buď pochválen! myslí si Pimfov, dnes se nedostal až k stvoření světa a k svaté hierarchii.

* * *

Sny

„Tělo udržuji v čistotě a panictví, jím, když je k tomu vhodná doba. Leckdo se povyráží jenom vodkou a nadávkami, ale když já mám čas, sedím v koutku a čtu si knížku. Čtu a věčně pláču a pláču. Kdopak potřebuje vědět, jak se jmenuji?“ vzdychá tulák. „A jak to prospěje mně? Ještě kdyby mi tak dovolili jít, kam se mi zlíbí.“

 

V podzimním tichu, když se chladná, syrá mlha plíží ze země do duše, když jako žalářní stěna stojí před očima a přesvědčuje člověka o omezenosti jeho vůle, člověk rád sladce sní o širokých, prudkých řekách se svobodnými sráznými břehy, o neprostupných lesích a širokých stepích. Fantazie zvolna a poklidně maluje, jak se časně z rána, když z nebe ještě nesešel ruměnec úsvitu, ubírá po pustém srázném břehu člověk podobný maličké skvrnce; stožáry stoletých borovic se schodovitě tísní po obou stranách toku, přísně shlížejí na svobodného člověka a zarputile vrčí; kořeny, ohromné kameny a pichlavá křoviska mu zahrazují cestu, ale on je silný na těle a statečný na duchu a nemá strach ani z borovic, ani z kamenů, ani ze své samoty, ani z hlaholivé ozvěny, opakující každý jeho krok.

Strážníci si malují obrazy svobodného života, jaký ještě nikdy nezažili; bůh sám ví, zda si nejasně připomínají výjevy, o nichž kdysi dávno slyšeli vyprávět, nebo zda zdědili představy o svobodném životě s tělem a krví po vzdálených svobodných předcích!

* * *

Vlk

Neznám hroznější a trýznivější nemoc než je vzteklina. Když jsem poprvé uviděl člověka, který dostal vzteklinu, chodil jsem dobře pět dní, jako bych dostal palicí do hlavy, a nenáviděl jsem tehdy všechny chovatele psů i všechny psy. Za prvé je hrůzná už ta nepředvídanost a náhlost onemocnění... Člověk si jde, zdravý, klidný, bezstarostný, a z ničeho nic – chňap! kousne ho vzteklý pes. Hned v tom okamžiku toho člověka zdrtí hrozná myšlenka, že je neodvratně ztracen a že ho nezachrání nic na světě...

 

Oba, Nilov a vlk, měli hlavy ve stejné úrovni a zírali jeden druhému do očí... Vlk cvakal a skřípal zuby, z tlamy mu odletovaly sliny... Jeho zadní tlapy tápaly a hledaly oporu na Nilovových kolenou... V očích se mu odrážel měsíc, ale nebyla v nich ani stopa zuřivosti. Ty oči plakaly a zdálo se, že to jsou lidské oči.

* * *

Věruška

Před Ogněvem stála Kuzněcovova dcera Věra, jedenadvacetiletá dívka, jako vždy posmutnělá, nedbale oblečená a zajímavá. Svobodné mladé ženy, které si potrpí na snění a celé dni proleží a prolenoší při četbě všeho, co se jim dostane do ruky, které se nudí a propadají melancholii, obvykle málo dbají na svůj zevnějšek. Ovšem takovým, které jsou od přírody nadány vkusem a estetickým cítěním, dodává ta mírná nedbalost v oblékání zvláštní půvab. Z toho šátku i ze záhybů blůzy přímo čišela svobodná zahálka.

* * *

Voloďa

Venku už vyšlo slunce, hlasitě zpívali ptáci... A za chvíli se ozvalo bučení krav a pastýřská píšťala. Jasné sluneční světlo a jaré zvuky hovořily o tom, že někde na tomhle světě se žije čistě, bez poskvrny, poeticky. Ale kde? To Voloďovi nikdo neřekl, nikdo z lidí kolem něho.

* * *

Píšťala

„Co se dneska na tom světě děje, to už je k smíchu. Darmo mluvit! Loni bylo málo zvěře, letos je jí ještě méně a za takových pět let už nejspíš nebude žádná. Jak tak koukám, za chvilku zajde nejenom ptactvo, ale i všechno ostatní. Člověk žasne! Kam se to jenom všechno podělo? Jak dlouho je to – dvacet let – pamatuji, že tady lítalo divokých husí, jeřábů, kačen i tetřevů – celá mračna! Slukami a kolihami se to jen hemžilo a drobných čírek a kulíků, těch bývalo jako špačků nebo vrabčáků, nepočítaně! A kde to všechno je? Ani dravého ptáka dneska neuvidíš. Kde je konec orlům, sokolům, výrům... A zvěře ubývá zrovna tak. Dneska je, milej zlatej, vzácnost i vlk a liška, natožpak medvěd nebo norek. A to tu ještě dřív běhali i losi! Dobrých čtyřicet let už pozoruji rok za rokem to boží dílo a koukám, že to všecko spěje k jednomu. K horšímu, člověče. K záhubě, k ničemu jinému... Je to tak daleko, že svět čeká záhuba. Škoda! Taková škoda! Toť se ví, my svět nestvořili. Ale přece jenom to, člověče, přijde líto. Stačí, když uschne jeden strom nebo řekněme padne jedna kráva. I z toho bere člověka lítost. A co teprve, milej zlatej, když má přijít vniveč celý svět? Co je to za bohatství. Slunce, nebe, lesy, řeky, tvorstvo – všechno je to stvořeno jedno k druhému, aby to do sebe zapadalo. Všecko je k něčemu a má svoje místo. A to všecko spěje k záhubě! Jestli nevěříš mně, zeptej se starých dědků. Každý ti poví, že ryby dávno nejsou, co bývaly. V mořích, jezerech i v řekách ubývá ryb každý rok. Každým rokem je to horší a horší, a než se naděješ, bude dočista po rybách. Tak je to, člověče, kam se podíváš, všude bída s nouzí. Všude! A lesy zrovna tak! Co se jich vykácí, co jich shoří a co uschne, a nový nerostou. A když něco vyroste, hned se to pokácí. Dneska něco vzejde, a zítra, než se naděješ, už to lidi vykáceli, a tak to jde kolem dokola, až nezůstane vůbec nic. A pořád mám svět na očích. Celý svůj dlouhý život se na něj koukám a můžu říct, že i té zeleně je pořád méně: všechno to jde od desíti k pěti.“

„Zato lidi jsou lepší,“ poznamenal správce.

„Čímpak jsou lepší?“

„Jsou chytřejší.“

„Cožpak o to, chytřejší jsou, to máš pravdu, člověče, ale co z toho? K čemu je lidem dobrý rozum, když je čeká záhuba? Zajít člověk může, i když nemá rozumu ani špetku. Po mým dal pánbůh člověku rozum, ale vzal mu sílu. Vem si třeba mě... Nestojím za zlámanou grešli, ve vsi jsem poslední kolo u vozu, a přece mám nějakou sílu, člověče. Jen se podívej. Mám na hřbetě pomalu sedmý křížek, ale pasu jak je den dlouhý. Můj syn je chytřejší než já, ale postav ho sem na moje místo, a hned zítra bude chtít dostat přidáno nebo z toho bude marod. Tak to vidíš. Já nevezmu do huby nic než tu boží kůrku, protože stojí psáno, chléb náš vezdejší dejž nám dnes.1 Ani můj táta, ani dědek nejedli nic než chleba – ale dneska? Dneska nedá mužik bez čaje, bez vodky, bez bílého chleba ani ránu, doktory potřebuje a všecky možné zhýčkanosti. A proč to všechno? Protože je pápěrka, nemá žádnou sílu, nic nevydrží. Co si budeme zapírat – jde to s námi se všemi čím dál víc z kopce. A když si vezmeš pány, tak ty jsou na tom ještě hůř než mužik. Dnešní páni jsou samá učenost, znají věci, že by je ani znát neměli, a co z toho? Už od pohledu je to chudinka. Třasořitka, chcípáček, žádná důstojnost, žádný vzhled, akorát panský titul. Neví kam se vrtnout, k čemu se postavit, a kdoví co by vlastně chtěl. Buď sedí s udicí a chytá ryby, nebo leží pupkem nahoru. Neumí nic kloudného a ani mu nepřijde, že by se měl do něčeho pořádně obout. Dřív býval každý druhý pán generál, ale dneska je jeden jako druhý nekňuba!“

Hleděl si pod nohy a dumal. Pořád ještě by si byl rád vzpomněl na něco, na co ještě nesáhla smrt.

„A taky se hůř žije, dědo. Vůbec už se nedá žít. Jestli už má přijít konec světa, tak ať je to co nejdřív. Nač ty průtahy!“

„Škoda ho, člověče. Taková škoda! Země, les, nebe... tvorstvo, všecko stvořené jedno k druhému, všecko do sebe zapadá, všecko je k něčemu. A všecko to tak zbůhdarma zajde.“

Ve vzduchu bylo cítit, jak už je blízko ten nešťastný, neodvratitelný čas, kdy pole potemní, zem je špinavá a studí, kdy smuteční vrba připadá ještě smutnější a po kmeni jí stékají slzy, a jenom jeřábi táhnou pryč od společného neštěstí. I oni však, jako by se báli urazit zkormoucenou přírodu svým štěstím, zaplňují nebeskou výšku smutnou, tesklivou písní.

Meliton se loudal k řece a poslouchal, jak za ním pomalu skomírají zvuky píšťaly. Pořád ještě toužil si někomu postěžovat. Rozhlížel se smutně kolem a náhle mu přišlo nesnesitelně líto nebe, země, slunce i lesa. A když vzduch táhle prořízl nejvyšší tón píšťaly a zachvěl se jako hlas plačícího člověka, pocítil zvlášť velkou trpkost a lítost nad tím nepořádkem všude v přírodě.

Vysoký tón se zachvěl, zlomil, a píšťala umlkla.

* * *

Step

Když Šalamoun pokládal podnos na stůl, díval se pohrdavě někam stranou a podivně se usmíval. Ve svitu lampičky bylo možno vyznat se trochu v tom úsměvu; byl velice složitý a vyjadřoval mnoho pocitů, ale jedno v něm převládalo – zřejmé pohrdání. Jako by myslel stále na něco směšného a hloupého, jako by kohosi nemohl snést, jako by kýmsi pohrdal a z čehosi měl radost a sliboval si od příští chvíle, že svým výsměchem někoho zraní a z plna hrdla se mu vysměje. Jeho oči i úsměv říkaly, že to s pohrdáním a nenávistí myslí vážně.

„Co dělám?“ Šalamoun pokrčil rameny. „To, co všichni ostatní... Sám vidíte – sluhu... Dělám sluhu bratrovi, bratr dělá sluhu cestujícím, cestující dělají sluhy Varlamovovi, a kdybych měl deset miliónů, dělal by Varlamov sluhu mně. Proč? Protože neexistuje takový pán ani milionář, který by za pár grošů nelíbal ruku i prašivému Židovi. Já sám jsem ten prašivý a chudý Žid. Všichni se na mne dívají jako na psa, ale kdybych měl peníze, dělal by přede mnou Varlamov takového šaška jako Mojsej před vámi. Varlamov je sice Rus, ale v podstatě je to prašivý Žid, nezná v životě nic než peníze a zisk, kdežto já spálil své peníze v peci. Já nepotřebuji peníze, půdu ani ovce, nepotřebuji, aby se lidi přede mnou třásli a smekali, když jdu. Vidíte, že jsem rozumnější a lidštější než celý váš Varlamov!“

„Ty jsi mi divný pavouk...“

„Je to ale kus divocha! Měl byste ho někde zaměstnat nebo oženit, nebo tak... To už není ani člověk!“

„On je, víte...“

Mojsej Mojsejič si poklepal prstem na čelo a pokračoval:

„Nemá to tady docela v pořádku... Je to ztracený člověk. Nevím, co si s ním počít! Nikoho nemá rád, nikoho si neváží, z nikoho nemá strach. Víte, všem se vysmívá, všem říká hlouposti, každého dráždí. Celé noci nespí a v jednom kuse přemýšlí, přemýšlí, ale o čem přemýšlí, ví sám bůh. Přijdeš k němu, a on se zlobí a vysmívá. Nemá mě rád... A vůbec nic nechce! Spálil svoje peníze v peci.“

 

Jeden z vozků náhle odběhl stranou a začal bušit bičem do země. Přiběhl k němu jiný vozka a vybuchl hlubokým dýchavičným smíchem a vykřikl:

„Lidi! Dymov zabil zmiji!“

U některých lidí na první pohled odhadnete jejich rozum podle jejich hlasu a smíchu. Tenhle patřil právě k těmto šťastlivcům. Z jeho hlasu a smíchu čišela nevýslovná hloupost.

„To není zmije, to je užovka!“ vykřikl někdo.

„Ty lotře! vykřikl nezvučným, plačtivým hlasem. „Pročpak jsi zabíjel užovku? Co ti udělala, bídáku? No ne, zabít užovku! Co kdyby to proved někdo tobě?“

„Je to tak, užovka se nemá zabíjet. Nemá... To není žádná zmije. Vypadá sice jako zmije, ale je to tvor tichý a nevinný...“

„Dědo, pročpak zabil tu užovku? Dědo, pročpak ji zabil?“

„Je to hlupák! Svrbějí ho ruce, proto ji zabil,“ odpověděl děda. „Ale užovka se zabíjet nemá, to máš pravdu... To víš, Dymov je rabiák, zabije všechno, co mu pod ruku přijde. Nač se zlobit, zabili, no. Dymov je rabiák a Kirjucha to udělal z hlouposti... Co se dá dělat... Jsou to hlupáci a zabedněnci, co si na nich vezmeš. To tuhle Jemeljan se nedotkne nikdy ničeho, čeho nemá!... Nikdy, je to tak... Protože je to člověk vzdělaný, a oni jsou hlupáci... Jo, Jemeljan... Ten se ničeho nedotkne.“

* * *

Sázka

Ve vězňově komůrce blikotala svíčka. Na stole, na dvou židlích a na koberci kolem stolu leželo plno rozevřených knih. Za stolem seděl bez hnutí člověk málo podobný normálním lidem. Byla to kostra potažená kůží, s dlouhými ženskými kadeřemi a huňatým plnovousem. Pleť měl žlutou až nazelenalou, tváře hluboce vpadlé, záda dlouhá a úzká, a ruka, kterou si podpíral vlasatou hlavu, byla tak tenká a vyzáblá, že z toho mrazilo v zádech. Ve vlasech se mu už třpytily šediny a nikdo by při pohledu na ten stařecky sešlý obličej nevěřil, že tomuhle muži je teprve čtyřicet let. Spal... Před jeho svěšenou hlavou ležel na stole list papíru popsaný drobným písmem:

Dávám na vědomí, že opovrhuji jak svobodou, tak životem i zdravím, prostě vším, čemu se ve vašich knihách říká dary života.

Patnáct let jsem bedlivě studoval vezdejší život. Neviděl jsem sice svět ani lidi, avšak ve vašich knihách jsem sahal na křídla krásných ďáblů... Ve vašich knihách jsem dělal zázraky, zabíjel, vypaloval města, dobýval celá království...

Díky vašim knihám jsem moudrý. Všecko, co po staletí vytvářela neúnavná lidská mysl, je zhuštěno v malou hrudku v mé lebce. Vím, že jsem moudřejší než vy všichni.

Proto opovrhuji vašimi knihami, opovrhuji všemi krásami života i moudrostí. Všecko je nicotné, pomíjející, neskutečné a ošidné jako přelud. Jakkoliv jste hrdí, moudří a krásní, smrt vás setře z povrchu zemského stejně jako polní myši a vaši potomci, vaše dějiny i nesmrtelnost vašich géniů zmrznou nebo shoří i s celou zeměkoulí.

Pomátli jste se a jdete po nepravé cestě. Lež pokládáte za pravdu a hnus za krásu. Divili byste se, kdyby z nějakého důvodu na jabloních a pomerančovnících místo jablek a pomerančů vyrostly žáby a ještěrky nebo kdyby růže začaly vydávat pach zpocených koní; zrovna tak se divím já vám, kteří jste vyměnili nebe za zemi. Nechci vám rozumět!“

* * *

Nudná historie – Ze zápisků starého muže

Opojení divadlem jsem nikdy nesdílel. Podle mého názoru je hra buď dobrá, a v tom případě není nutné k tomu, aby patřičně zapůsobila, obtěžovat herce a plně stačí ji přečíst. Anebo je hra špatná a pak z ní žádní herci neudělají dobrou.

Na chodbách divadla nebo ve foyeru neseženu sklenici čisté vody. Uvaděči po mně chtějí dvacet kopejek pokuty za můj kožich, ačkoliv nevidím nic pohoršlivého v tom, že člověk nosí v zimě teplý oděv. O přestávkách hraje docela svévolně hudba, která dodává k dojmu ze hry ještě další a nežádoucí. Muži chodí o přestávkách do bufetu na alkoholické nápoje. Jestliže nenacházím žádný pokrok v maličkostech, hledal bych ho zbytečně ve věcech hlavních.

Ta zábava okrádá veřejnost o večerní hodiny – o nejlepší dobu na duševní práci. To ani nemluvím o finančních výdajích a o těch mravních úhonách, které utrpí divák, když vidí na jevišti pokřiveně traktovanou vraždu, cizoložství nebo pomluvu.

 

Tvářím se jako morous. Zřejmě jim všem vadím a oni vadí mně.

 

„Ve dne v noci se mi honí v hlavě zlé myšlenky a v duši se mi zahnízdily city, jež mi kdysi byly neznámé. Teď znám nenávist i opovržení, rozhořčení i pobouření, i strach. Jsem přespříliš přísný a náročný a podrážděný a nezdvořilý a podezíravý. I takové věci, které mi předtím dávaly jen podnět k další slovní hříčce a dobráckému zasmání, ve mně teď vyvolávají pochmurné nálady. Docela se změnila i moje vnitřní logika – předtím jsem opovrhoval jenom penězi, kdežto teď necítím zášť k penězům, ale k boháčům. Předtím jsem nenáviděl násilí a zvůli, ale teď nenávidím lidi, kteří násilí pášou. Co to všecko znamená? Jestli jsou tyhle nové myšlenky a nové pocity odraz změny přesvědčení, odkud se mohla ta změna vzít? Copak se svět změnil k horšímu a já k lepšímu, nebo jsem byl předtím slepý a lhostejný? Jestli má ovšem tuhle změnu na svědomí celkový úpadek fyzických i duševních sil, tak jsem na tom opravdu uboze, protože to znamená, že ty mé nové názory jsou nenormální a nezdravé, že bych se za ně měl stydět a pokládat je za bezvýznamné...“

„To nemá s nemocí nic společného,“ skáče mi do řeči Káťa. „To se vám jenom otevřely oči, nic víc. Najednou vidíte věci, které jste předtím nechtěl vidět. Já říkám, že musíte za prvé definitivně skoncovat s rodinou a odejít. Jsou to nuly! Kdyby dneska umřely, už zítra si nikdo nevšimne, že tu nejsou. Nechte všeho a odjeďte. Pryč, do ciziny. Čím dřív, tím líp.“

 

Věda už je na konci s dechem. Je to docela odbytá veličina. Ano, ano. Lidstvo už začíná pociťovat potřebu nahradit ji něčím jiným. Vyrostla na půdě pověr, byla odkojena pověrami a představuje dnes stejnou kvintesenci pověr jako její nebožky babičky – alchymie, metafyzika a filozofie. A skutečně, co vlastně dala lidem? Mezi učenými Evropany a Číňany, kteří žádné vědy nemají, je přece pranepatrný rozdíl, rozdíl čistě vnější. Číňané vědu neznali, ale co tím ztratili?

V masách se udržuje pověra, že věda a umění stojí výš než zemědělství a obchod, výš než řemesla. Naše sekta je z těchhle pověr živa.

 

„Naše veřejnost dnes hrozně upadla. Správně řekl básník: Truchlivě se dívám na naše pokolení.“2

„Ano, hrozně upadla. Ani jednou jsem neměla to štěstí poznat nejen hrdinu nebo velký talent, ale ani prostě zajímavého člověka. Samá šeď, podprůměrnost, nafoukanost...“

„Některé typy jsou k popukání. Taková... dobroljubovská tvář,3 na čele cejch mudrlanta. Dali jsme se do řeči. Něco vám povím, mladý muži, říkám mu. Četl jsem, že nějaký Němec, jméno jsem zapomněl, získal z lidského mozku nový alkaloid idiotin... A co myslíte? Uvěřil, a dokonce jsem mu viděl na tváři respekt: to jsme, co?“

 

Můj světový názor by se dal charakterizovat slovy, která napsal proslulý Arakčejev4 v jednom svém intimním dopise: „Nic dobrého na světě se neobejde bez špatného, a špatného je vždycky víc než dobrého.“ Jinými slovy, všecko je odporné, není pro co žít, a těch dvaašedesát let, která jsem už prožil, mohu pokládat za ztracená.

Nejdůležitější prvek umění – pocit osobní svobody. Nevzpomínám si ani na jedinou novinku, aby se v ní autor hned od první stránky nesnažil svázat si ruce nejrůznějšími konvencemi a dohodami se svým svědomím. Jeden se bojí mluvit o nahém těle, druhý si vlezl do svěrací kazajky psychologické analýzy, třetímu jde o „srdečný poměr k člověku“, čtvrtý úmyslně zamlžuje celé stránky přírodním líčením, aby nemohl být podezříván z tendenčnosti. Vypočítavost, opatrnost, lišáctví, ale vůbec žádná svoboda ani odvaha psát, jak se komu chce, a tedy ani žádný tvůrčí čin.

 

Při mé nynější náladě mi stačí pět minut a jsem z něho otrávený tak, jako bych ho viděl a poslouchal celou věčnost. Nenávidím ho, chuděru. Z jeho tichého, jednotvárného hlasu chřadnu, z jeho historek hloupnu... Já mu odplácím tím, že se na něj upřeně dívám, jako bych ho chtěl hypnotizovat, a v duchu říkám: Jdi už, jdi už, jdi už! Ale k telepatii je necitlivý a sedí a sedí...

Onehdy se stalo, že jsem Gnekkera dlouho s opovržením pozoroval, a pak jsem na něj zničehonic vyštěkl:

Orlové níž než slepice se někdy snesou,

však slepice se k nebi nikdy nepovznesou.

 

Poznej sebe sama! je krásná a prospěšná rada, škoda jen, že je ve starověku nenapadlo připojit k té radě také návod k použití.

Když jsem dříve někdy zatoužil pochopit někoho nebo sebe, nerozebíral jsem jeho činy, v nichž je všechno podmíněné, ale jeho přání. Řekni mi, co chceš, a já ti řeknu, kdo jsi.

Tak tedy zkouším sebe: co chci?

* * *

Člověk ve futrálu

Mavra, zdravá, rozhodně ne hloupá žena, za celý svůj život nevyšla z rodné vesnice a nikdy nespatřila město ani železnici. Posledních deset let seděla za pecí a vycházela z domu jen v noci.

„Na tom není nic kdovíjak divného!“ mínil Burkin. „Na světě je dost lidí samotářské povahy, kteří se podobně jako rak poustevník nebo hlemýžď stahují do své ulity. Možná je to projev atavismu, krok nazpět k těm časům, kdy předci člověka nebyli ještě společenští tvorové a žili osaměle ve svých brlozích,5 možná však, že je to jedna z odrůd lidské povahy – kdo ví?“

 

Afanasij vzdychal a brebtal neustále jedno a totéž:

To se jich teď rozplemenilo!“

 

Jak zlí a nedobří jsou lidé!

 

Přiznám se, že při pohřbívání takových lidí, jako byl Bělikov, člověk pookřeje. Když jsme se vraceli ze hřbitova, měly naše tváře zdrženlivý, postní výraz, nikdo nechtěl dát najevo pocit uspokojení – pocit podobný tomu, jaký jsme zakoušeli, už je to tak dávno, ještě v dětství, když dospělí odjeli z domu a my běhali hodinu dvě po zahradě a kochali se naprostou svobodou. Ach, svoboda! Svoboda! Pouhá její připomínka, pouhá naděje na ni dává duši křídla, nemám pravdu?

Ze hřbitova jsme se vrátili dobře naladěni. Ale neuplynul ani týden a život šel postaru, stejně nevlídný, únavný a šedivý, takový, jaký oběžníky nezakazovaly, ale také nijak zvlášť svobodný. Lépe nebylo. Opravdu, Bělikova pochovali, ale kolik takových lidí ve futrálu ještě zůstalo, co jich ještě bude! Tak, tak, v tom to právě vězí – „co jich ještě bude!“

Byla už půlnoc. Všechno bylo pohrouženo do tichého, hlubokého spánku. Nikde se nic nepohnulo, nikde nebylo slyšet ani nejslabší hlásek; je to až neuvěřitelné, že v přírodě může být tak ticho. Když se člověk dívá za měsíčné noci do široké vesnické návsi s jejími chalupami, stohy a spícími vrbami, rozhostí se mu v duši klid. Nikým nerušena, skryta stínem noci před lopotou, starostmi a hořem, je mírná, tesklivá, překrásná, a zdá se, že i hvězdy do ní shlížejí dojatě a že už není na zemi zlo, že je vše šťastné. Ani na celém tom nedozírném poli zalitém měsíčním světlem se nic nepohnulo, nic neozvalo.

Tak, tak, v tom to právě vězí. A není snad to, jak se dusíme a tísníme ve městě, jak zbytečně škrábeme po papíře, jak hrajeme vint, není to snad také takové pouzdro? A to, jak celý svůj život prožijeme mezi hádaly, hloupými a prázdnými ženami, to, jak mluvíme a posloucháme různé nesmysly, není to snad pouzdro? Vidět a slyšet, jak lžou, a ještě tě pokládají za blázna, že jim to lhaní trpíš, snášet urážky a ponížení, nesmět otevřeně prohlásit, že jsi na straně čestných, svobodných lidí, lhát sobě samému, usmívat se, a to všecko za kus chleba, za teplý kout, za nějaký titulek, který nemá za groš cenu – ne, takhle se dál nedá žít!

Dušinka

Co je to za život! Člověk by plakal. Pracuje, dře, bičuje se, nespí, myslí jen na to, kde co vylepšit – a jak to dopadá! Obecenstvo, ti zabednění barbaři! Předhodím jim tu nejlepší operetku, féerii, báječné zpěváky, ale copak o to stojí? Copak o tom vůbec mají nějaké ponětí? Kdepak, obecenstvo chce jenom komedianty. Musíte mu nabídnout něco banálního! Dávali jsme hru Faust naruby, ale skoro všecky lóže zely prázdnotou. To kdybychom uvedli nějakou pitominku, měli bychom divadlo nabité.

 

To je úděsná věc, nemít vůbec žádný názor!

* * *

Nevěsta

Ve vzduchu byl máj, ten milý máj! Plíce dýchaly zhluboka a do hlavy se kradly myšlenky, že ne tady, ale někde až pod nebem, nad stromy, daleko za městem, v polích a lesích se teď rozpučel jarní život, tajemný a krásný, bohatý a posvátný, který slabý hříšný člověk ani nemůže pochopit. Až z toho bylo do pláče.

* * *

Na svatého Petra a Pavla

„Vy jste skeptik, doktore.“

„Já? Hm... A co to vlastně znamená skeptik?“

Manžé se zamyslel.

„Skeptik znamená… proti… protilidský,“ řekl pak.

* * *

Dcera Albionu

Také ona ráda rybaří. Jen se podívej: loví, ale u ní je to obřad! Na všechno kolem se dívá s pohrdáním ... Stojí tu, protiva, a uvědomuje si, že je člověk a že je tedy vládcem přírody.

* * *

Na podzim

Viděl jsi přece za ta léta v putyce spoustu opilců. Je to možné, žes do dneška nepochopil, co je to za lidi? Ti lidé jsou nemocní! Můžeš je dát na řetěz, můžeš je bít, můžeš je mordovat, jenom jim dej vodku!

* * *

Zpěváci

Jak můžeš rozumět zpěvu, když máš v hlavě vodku a ne boha, pitomče.

 

Křičet dovede každý. Hlas není na člověku tak důležitý jako mozek.

* * *

Chirurgie

Panebože, jsou ti lidi zaostalí! Žij mezi nimi… a docela zpitomíš!

* * *

Na hřbitově

„Titulární rada a nositel řádu Jegor Špindirukov,“ přečetl nápis. „Toho pána jsem znal… Miloval svou ženu, nosil řád sv. Stanislava6 a jakživ nic nečetl… Žaludek mu fungoval bezvadně. Měl špatný život? Neměl. Vypadalo to, že má do smrti daleko, ale běda – číhala na něho náhoda… Padl jako oběť svého pozorovacího talentu. Jednou poslouchal za dveřmi, dveře se otevřely a daly mu takovou ránu, že z toho dostal otřes mozku (mozek měl), a umřel. A tadyhle pod tím náhrobkem zas leží člověk, který už od plenek nenáviděl verše a epigramy… A jako naschvál je celý jeho pomník samý verš… Někdo jde!“

„Vy jste úředník, viďte?“ zeptali jsme se ho.

„Ne, prosím. Herec… Dneska se ovšem herec těžko rozezná od úředníka. To jste postřehli správně… Je to typické, i když pro úředníka nijak lichotivé, pánové.“

Dalo nám hodně práce, než jsme našli hrob herce Muškina.

zapomenutelnému příteli Muškinovi,“ četli jsme.

Čas setřel předponu ne a opravil lidskou lež.

„Dnes po něm nikdo nevzdechne! Kdo ho měl rád, ten na něj zapomněl, zato si ho pamatují ti, kterým ublížil.“

* * *

Manželství pro peníze

Na její tváři se zračí všechny ctnosti kromě jedné – kromě schopnosti myslet.

* * *

V páře

Vzdělání spojené s chudobou svědčí o vysokých duševních hodnotách, zabedněnče!

* * *

Diplomat

Je mi nádherně, rozumíš! Jsem člověk nezávislý, ovdovělý! Mohu si jít, kam se mi zlíbí… Když chci, zajdu si do pivnice, nebo se mi zachce a projíždím se koňkou tam a zase nazpátek a nikdo si netroufne mě zastavit, nikdo na mě doma nekřičí. Kdepak, kamaráde, nikomu není na světě tak dobře jako neženáči. Volnost! Svoboda! Dýcháš a cítíš, že dýcháš! Teď se vrátím domů, a tím to končí… Nikdo se mě nebude ptát, kde jsem byl… Jsem svým pánem! Leckdo si rodinný život pochvaluje, kamaráde milý, ale podle mne je horší než galeje. To je samá móda, kraječky, klepy, křik… s hosty se dveře netrhnou… jedno děcko za druhým leze na ten boží svět… a ty výdaje… Fuj!

* * *

Simulanti

Jsme lidi malí, slabí, nepotřební… chamraď…

 

Člověk je tvor prohnaný!

* * *

Hlava rodiny

Já těm ženským namouduši nerozumím! Ne-ro-zu-mím! Jak to dokážou sedět celý den a nehnout prstem? Muž pracuje, dře jako kůň, jako ten dobytek, a žena, družka života, si sedí jako milostpanička, nic nedělá a čeká jenom na příležitost, jak se z nudy pohádat s mužem. Jen se neotáčej zády! Nevoní ti, poslouchat nepříjemné pravdy, co?

* * *

Ženské mají štěstí

„Mají to štěstí, babice naondulované! Mužské pohlaví se nikdy nedočká takových privilegií, jaké má to jejich ženské! Copak je na nich něco zvláštního? Jsou to, musím říct, prachobyčejné ženské, plné předsudků.“

„Dáma je však jemné stvoření!“

„Nepovídejte, prosím vás!“ rozčilil se Probkin. „Dáma v davu je vždycky první, kdo se začne strkat. Muž stojí a hledí si svého, ale žena se ohání rukama a strká kolem sebe, aby jí nepomačkali její parádu. To je přece jasné! Ženské pohlaví má vždycky a ve všem štěstí. Ženské nemusí na vojnu, ženské mají volný vstup do tanečních zábav, ženské jsou osvobozeny od tělesných trestů… A za co si to všechno zaslouží, to mi řekněte! Slečinka upustí šátek – abys ho zvedal, vejde někam – hned abys vstal a nabídl jí svou židli, odchází – abys ji doprovázel! A co teprve, když vezmete hodnosti! Než to dotáhneme dejme tomu na státního radu, budeme se pachtit celý život, ale holce to trvá sotva půlhodinku, co stojí se státním radou před oltářem, a už je někdo! Kdybych se já chtěl stát knížetem nebo hrabětem, musel bych si pokořit celý svět, dobýt Šipku,7 stát se ministrem, ale kdejaká, s odpuštěním, Váreňka nebo Kátěnka, ještě tomu teče mlíko po bradě, zašustí před hrabětem vlečkou, zamrká očima a už je to Její Jasnost… Ale svěř jí svou práci a zapíše ti došlé do odesílaného.“

„Zato musí v bolestech rodit,“ poznamenal Svistkov.

„To je toho! Kdyby stála před rozlíceným přednostou kanceláře, zdály by se jí celé ty bolesti rozkoší. Prostě ve všem samé privilegie!“

* * *

V cizím kraji

Ale to je přece otrok! Za kopejku je svolný ke každé nízkosti!

* * *

Štába Prišibejev

Je to snad v zákoně, aby lidi chodili jako stádo?

* * *

Děti

„Šváb, šváb!“

„Nech ho. Možná že má děti...“

* * *

Nezdar

„Učitel krasopisu a drápe jak slepice! Jak můžete někoho učit psát, když to sám nedovedete?“

„Hm… To přece vůbec nevadí! Při krasopisu není písmo to hlavní, hlavní je, aby se žáci drželi zkrátka. Toho sekneš pravítkem po hlavě, toho přes koleno… Tak jaképak písmo! Hlouposti! Někrasov8 byl spisovatel, ale stud nás jímá, když vidíte jeho rukopis. V sebraných spisech je ukázka.“

* * *

Tesknota

Zatracení lidi, co? Každý by se s tebou nejradši srazil. Asi se smluvili.

 

„Umřel mi syn a já zůstal živ...“

A zas je sám, zas je jeho údělem ticho… Tesknota se vrací tak silně, že mu hrozí roztrhnout hruď. Jeho oči zmateně a mučednicky těkají po zástupech: copak mezi těmi tisíci lidmi není ani jeden, který by ho vyslechl? A zástupy se sunou dál a nevědí nic o něm ani o jeho tesknotě… A je to hrozná, nesmírná tesknota. Kdyby to Jonova hruď nevydržela, kdyby pukla, kdyby se z ní všechna ta tesknota vylila, zaplavila by možná celý svět. A přece ji není vidět. Uměla zalézt do tak nicotné skořápky, že ji nenajdeš ani se světlem za bílého dne…9

 

Brzy to bude týden, co syn umřel, a on o tom ještě s nikým pořádně nepohovořil… A přece by si tak potřeboval pohovořit, pohovořit důkladně, rozšafně. Ano, je toho tolik, o čem by teď mohl vyprávět. A rád by vyprávěl někomu, kdo by vykřikoval údivem, vzdychal, bědoval… Kdyby mohl pohovořit s ženskou, bylo by to ještě lepší. Ženské jsou sice hloupé, ale stačí dvě slova a tečou jim slzy.

Pudu se podívat na koně, říká si Jona.

„Už je to tak, milá kobylko… Kuzma Jonyč není mezi živýma… Jen si pomysli, že máš hříbátko a že jsi jeho máma. A najednou, pomysli si, bude to hříbátko v pánu… Nepřišlo by ti to líto?“

Kobylka poslouchá, žvýká a dýchá na pánovy ruce.

Jona se neudrží a všechno jí vypráví…

* * *

Ivan Matvejič

Pro mne mají dvě nebo tři hodiny větší cenu než pro jiného dva nebo tři roky!

* * *

Z jara

Sníh ještě neslezl se země a na duši už ťuká jaro. Jestli se někdo z vás vykřesal z těžké nemoci, zná ten blažený stav, kdy z člověka vyvanou všechny skličující předtuchy a kdy se usmívá a neví proč. Takový stav prožívá nyní zřejmě i příroda. Půda je studená, bláto a sníh čvachtají pod nohama, ale jak veselé, laskavé a plné pohody je všechno kolem! Vzduch je tak jasný a průzračný, že kdyby sis vylezl na holubník nebo na zvonici, přehlédneš snad celý vesmír od začátku do konce. Slunce pálí a jeho paprsky se úsměvně a skotačivě koupají s vrabci v kalužinách. Stromy jsou holé, ale už žijí, dýchají.

Ano, všechno je krásné v tu šťastnou roční dobu, zvláště jste-li mladí, máte-li rádi přírodu, netrpíte-li vrtochy ani hysterií a nenutí-li vás zaměstnání sedět od rána do večera mezi čtyřmi stěnami. Zato není krásné, když tvrdnete v kanceláři nebo jste spřáteleni s múzami.

Ano, na jaře není radno být spřátelen s múzami.

Podívejte jen, jak krásně, jak blaženě se cítí obyčejní lidé. Například zahradník, který se nemůže rozloučit s malým nedopalkem cigarety, který zvedl ráno v aleji. Jen pohleďte: stojí s rukama v bok a vypráví, jaké si včera koupil boty. Celá jeho postava vyjadřuje spokojenost a důstojnost. Na přírodu shlíží s vědomím své převahy nad ní, a v jeho pohledu je cosi pánovitého, velitelského, ba dokonce opovržlivého, jako kdyby při práci ve skleníku nebo na zahradě se dověděl o říši rostlin něco, co neví nikdo jiný.

Bylo by zbytečné chtít ho přesvědčit o tom, že příroda je velkolepá, hrozná a plná obdivuhodných kouzel, před nimiž se musí pyšný člověk sklonit. Jemu se zdá, že zná všechno, všechna tajemství, kouzla i zázraky, a krásná vesna je pro něho stejná otrokyně, jako ta úzkoprsá žena v přístavku u skleníku, co krmí jeho děti postní zelňačkou.

Teď se však podívejte na Makara Děnisyče. Celý újezd ho pokládá za literáta, za básníka, každý v něm vidí něco zvláštního, nikdo ho nemá rád, kdekdo míní, že nějak divně mluví, a on sám se tuhle prořekl, že se zabývá literaturou, a začervenal se tak, jako kdyby ukradl slepici.

A v Makarovi začíná hlodat červ. Autorská samolibost je bolest, je to duševní katar. Kdo jím stůně, neslyší zpěv ptactva, nevidí svit slunce, nevidí jaro… Stačí se jen zlehýnka dotknout bolavého místa a celý organismus se sevře bolestí.

Jsou s ním hned hotovi:

„Ten blbec napsal zase pěknou blbost!“

Aby se mohl Makar opájet jarem, v tom mu brání vědomí, že ho nechápou, že ho nechtějí a nemohou pochopit. Z neznámého důvodu je přesvědčen, že kdyby byl pochopen, bylo by všechno rázem nádherné. Ale jak se mohou vyznat v tom, jestli má talent nebo ne, když v celém okrese nikdo nic nečte nebo čte tak, že by udělal líp, kdyby vůbec nečetl. Jak má přesvědčit generála Stremouchova, že ta francouzská hříčka je nicotná, banální a zpackaná, jak mu to má vyložit, když nečte nikdy nic jiného než právě takové prázdné hříčky?

Ovšem, to všecko nestojí vlastně za řeč a filosof by si toho ani nevšiml, přešel by to němým opovržením, ale Makar má pocit, že chodí po jehlách. Jeho duše se dusí pocitem samoty, siroby, tesknoty, té tesknoty, kterou znají jen velmi osamělí lidé. Nikdy, ani jednou co je živ, nestál tak široce rozkročený jako zahradník. Jenom málokdy, tak jednou za pět let, když někde potká stejně podivínského smolaře, jako je sám, najednou na chvíli okřeje, stejně jako okřeje i ten druhý. To pak dlouho diskutují, hádají se, hledají inspiraci, vykřikují nadšením, smějí se, takže nezasvěcenec si je oba může splést s blázny.

Obyčejně se však ani tyto vzácné chvíle neobejdou bez hořkosti. Je to až směšné, ale Makar i smolař, s nímž se potkal, upírají jeden druhému talent, jeden druhého zneuznávají, závidí si, nenávidí se, jsou si protivní a rozcházejí se jako nepřátelé. A tak se opotřebovává, tak taje jejich mladost bez radosti, bez poklidné chvíle v duši.

A s mládím uplyne i jaro.

* * *

Román s basou

Poté co ztratil víru v lidstvo, usídlil se mu v srdci pocit prázdnoty a změnil se v misantropa.

Co je to život? ptal se nejednou sám sebe. Proč žijeme? Život, to je báj, sen, orákulum…

„Ó běda!“ zvolal. „Ty zlomyslné člověčí plemeno!“

* * *

Zbyteční lidé

Péťa vejde za otcem a podá mu podlouhlou zelenou krabičku. Zajkin ji ani nemusí dávat k uchu, a už slyší zoufalý bzukot a škrábání nožiček o stěny krabičky. Nadzdvihne víčko a vidí celé množství motýlů, brouků, lučních kobylek a much, připíchnutých špendlíky ke dnu krabičky. Všechno je to, až na dva nebo tři motýly, ještě živé a třepe sebou.

„Koukej, koník je pořád ještě živý!“ diví se Péťa. „Včera ráno jsem ho chytil, a pořád ještě neumřel!“

„Kdopak tě je naučil napichovat?“ ptá se Zajkin.

„Olga Kirillovna.“

„Olga Kirillovna by sama zasloužila takhle napíchnout!“ říká zhnuseně Zajkin. „Odnes to! Že ti není hanba mučit zvířata!“

Bože, jak špatně ho vychovávají, přemítá, když Péťa odejde.

* * *

Neklidný host

Já se nebojím ani vlků, ani medvědů, ani všelijaké zvěře, ale člověka se bojím. Před zvěří tě ochrání puška nebo nějaká jiná zbraň, ale před zlým člověkem tě neochrání nic. To se ví! Na zvíře můžeš střelit, ale střel na zločince a budeš pykat, sám poputuješ na Sibiř. Vždyť jsou to čerti suroví…

 

S puškou se povyrážíš… Když jsem byl mladší, měl jsem taky rád tuhle zábavu. Jó. Jsme to duše hříšné! Je to bída. Dobrých lidí je málo, ale ničemů a vrahů až bůh brání!

 

Trestej si jak chceš, třebas karabáčem řež, rozsudky vynášej, nebude to stejně k ničemu. Ze zlého člověka zlo ničím nevytlučeš.

* * *

Cestující první třídy

Co se má vlastně rozumět pod slovem sláva nebo proslulost? Co o tom, prosím, soudíte vy? Puškin říkal, že sláva je pestrá záplata na ošuntělých šatech.

Řeknete: talent, genialita, výjimečnost? Ale kdepak, vážený pane… Lidé prázdní, nepatrní, ba dokonce ničemní, kteří toho nadělali tisíckrát míň než já, nepřetrhli se při práci, neoslňovali žádným talentem, ale podívejte se na ně! S jejich jmény se setkáte každou chvíli v novinách i v rozhovorech!

Čert aby je vzal! Začal jsem nenávidět tu naši veleváženou veřejnost.

Celé množství lidí s vynikajícím nadáním a pílí přesto umřelo docela neznámých. Takový starý literární tahoun, pracovitý a talentovaný, zametá třiatřicet let prahy redakcí, popíše bůhvíkolik papíru, dvacetkrát se soudí pro urážku na cti, a přece nevybředne ze svého mraveniště! Jmenujte mi alespoň jednoho našeho velikého spisovatele, který by si získal věhlas dřív, než se proslavil tím, že byl zabit v souboji,10 že se zbláznil, byl poslán do vyhnanství nebo hraje falešně karty!

A proti těmto lidem vám vyjmenuji stovky operetních zpěvaček, akrobatů a šašků, známých snad i kojencům. Ano prosím! Hnus!

* * *

Talent

Je vlasatý až příliš, až zvířecky. Vlasy má po lopatky, vousy mu rostou i z krku.

„Já se ženit nemůžu, protože malíř jako každý, kdo zasvětil svůj život umění, se nemůže ženit. Malíř má být svobodný! Významní spisovatelé a malíři se nikdy nežení.

Jak krásné je být malířem! Jdu si, kam se mi zachce! Dělám si, co se mi líbí. Do úřadu nechodím, půdu orat nemusím. Nikdo mi neporoučí, před nikým nemusím ohýbat hřbet. Jsem svým pánem.“

* * *

Darmojedi

Ze všeho toho, co se událo na dvoře rasa Ignata, si vzpomíná jen na máloco. Vzpomíná si na odporný těžký pach kůže. Vzpomíná si, že postavili koně do kotce a pak že uslyšel dvě hluché rány: jednu do lebky a druhou po pádu velkého těla. Když se Lyska, vidouc smrt kamaráda, s kňučením vrhla na Ignata, ozvala se ještě třetí rána, která to kňučení rázem zarazila. Pak si Zotov ještě vzpomíná, že jak byl zpitomělý a podnapilý, když viděl ty dvě mrtvoly, stoupl si do kotce a nastavil i své čelo.

* * *

Bezvýznamná příhoda

Lidem se nelíbil, ale mně osobně byl kníže neobyčejně sympatický už pro tu nepřetržitou šňůru neštěstí a malérů, z kterých nevycházel celý život.

„Čert ví co to je, ve mně vám sedí jakási malomyslnost, nemám kapku odvahy. Půjdu pracovat do úřadu, a pořád se mi bude zdát, že jsem naskočil do jiného vlaku, než jsem měl. Nejsem idealista ani utopista, ani nejsem nijak zvlášť zásadový – nejspíš budu jednoduše hlupák praštěný pytlem. Psychopat a zbabělec. Vůbec se nepodobám normálním lidem. Všichni lidi jsou lidi, jenom já jsem něco jako… prostě něco...“

 

„Blbec!“ procedil kníže mezi zuby. „Zvláštní věc, jak je někdy protivné dívat se na spokojené tlamy.“

 

„Co je to za kratochvíli zabíjet ptáky? Jak k tomu přijdou? Vadí vám snad?“

Osamělý život vede k sentimentalitě. Myšlenka, kterou Kandurinová utrousila, byla úctyhodná, nedalo mi však, abych neřekl:

„Kdybychom takhle uvažovali, museli bychom chodit bosky. Boty se šijí z kůže zabitých zvířat.“

„Musí se rozlišovat, co je nezbytnost a co je rozmar,“ odpověděla přidušeně Kandurinová.

Podíval jsem se na ni, na knížete, který nedokázal jedinkrát v životě zalhat, a popadla mě zlost a hořkost na pravdu a lež, které hrají tak osudovou roli v osobním štěstí lidí.

* * *

Bahno

„Nechápu, kde lidé berou tu chuť do ženění. Život je tak krátký, a oni se ještě spoutávají. Já nikdy nepochopím, jak může slušný člověk žít s nějakou ženou. V životě jsem ještě nepoznala snesitelnou ženskou. Všechny jsou pozérky, prostopášnice, lhářky. Naštěstí mě samy nenávidí a nelezou za mnou. Ostatně, žádnou krásou nemůže žena muži vynahradit svou prázdnotu.“

„To je originální!“ zasmál se poručík. „Jste sama žena, a taková misogynka!“

„Žena!“ ušklíbla se Zuzana. „Mohu snad za to, že mě pánbůh obdařil takovým zevnějškem? Housle si nemohou vybírat pouzdro.“

* * *

Událost

Domácí zvířata hrají v životě lidí velmi nenápadnou, avšak nepochybně blahodárnou roli. Mnohdy mám dokonce dojem, že trpělivost, věrnost, smířlivost a upřímnost, vlastní našim domácím zvířatům, působí na rozum dítěte mnohem pronikavěji a kladněji než dlouhá kázání anebo mlhavé výklady vychovatelky.

* * *

Šampaňské

I kdybych připustil, že znamení se někdy vyplňují, co zlého se nám může přihodit? Ta neštěstí, která jsme už zakusili a která právě zakoušíme, jsou tak veliká, že je těžké vymyslet něco ještě horšího. Co zlého může ještě potkat rybu už chycenou, upečenou a podanou s omáčkou na stůl?

* * *

Žebrák

Věřte mi, proboha, že to bez lhaní nejde! Když mluvím pravdu, nikdo mi nic nedá. S pravdou člověk umře hladem a zmrzne bez noclehu!

* * *

Nepřátelé

Láska k člověku je hůl o dvou koncích.

* * *

Opilci

Pročpak si, kamaráde, lidi nevymyslí taky nějaké jiné potěšení než pití a hýření? Vždyť je to protivné!

 

Lidi jsou přízemní a podlí. Můžeš jim nadávat a sekýrovat je, jak se ti líbí. Inženýr ti za rubl slupne kelímek hořčice a zakokrhá.

 

Nikomu nevěřím. Jsem morous, kamaráde, hrozný morous!

 

Rozplemenili jste se, vy neškodní lupiči a zloději, tak, že je vás jako much.

* * *

Doma

Živý organismus má schopnost rychle se přizpůsobovat, zvykat si a učit se dýchat v jakékoliv atmosféře – jinak by člověk musel co chvíli cítit, jak nerozumný základ zhusta mívá jeho rozumná činnost a jak málo vědomé pravdy a jistoty je stále ještě i v tak odpovědných a pokud jde o důsledky tak strašlivých činnostech jako je pedagogika, právo, literatura…

 

Proč se morálka a pravda nemohou předkládat syrové, jak jsou, ale rozhodně vždycky s přísadami, pocukrované a zabalené v pozlátku jako pilulky? Není to normální… Falšování, klam… úskoky…

Lék musí být sladký a pravda hezká. A tenhle nesmysl na sebe člověk poštval od časů Adama a Evy… Ostatně… možná že je to všechno přirozené a má to tak být… Jako by v přírodě nebylo dost záměrných klamů a iluzí…

2. část >>>

 

 

POZNÁMKY:

1 Bible: Matouš 6,11. – Poznámka Misantropova.

2 Snad Lermontov. Srovnej: „Hrdina naší doby je skutečně podobizna, ale nikoli jednoho člověka. Je to podobizna složená z vad celého našeho pokolení v jejich plném rozkvětu“ (Lermontov: Hrdina naší doby). – Pozn. Mis.

3 dobroljubovská tvář – podle N. A. Dobroljubova (1836–1861, na obrázku níže), mladého ruského literárního kritika, zřejmě dosti neoblíbeného. – Pozn. Mis.

4 A. A. Arakčejev (1769–1834), ruský generál a státník. – Pozn. Mis.

5 předci člověka … žili osaměle ve svých brlozích – mylný antický názor, podporovaný hlavně Aristotelem a jeho školou, který spatřoval ve společenskosti člověka pokrok k lepšímu oproti údajné samotářské minulosti pralidí. Již v současnosti se však zdá, podle mnohých neklamných známek, že tomuto samotářství bude ve větším měřítku patřit spíše budoucnost. – Pozn. Mis.

6 řád sv. Stanislava – za carské monarchie v Rusku sloužil k odměňování vysokých úředníků (viz obr. níže). – Pozn. Mis.

7 dobýt Šipku – tj. průsmyk Šipka v Bulharsku, v němž Rusko svedlo čtyři vítězné bitvy během války s Tureckem v letech 1877–78. Válku vedlo Rusko za osvobození slovanského pravoslavného obyvatelstva od cizí muslimské nadvlády. Válka měla všechny sympatie veřejnosti a řadu nadšených dobrovolníků (strastiplné tažení ruských vojáků nadšeně oslavoval mj. i F. M. Dostojevskij). – Pozn. Mis.

8 Nikolaj Alexejevič Někrasov (1821–1877) – ruský básník, spisovatel a kritik, editor několika literárních časopisů. Zmíněnou ukázku jeho údajného „škrabopisu“ jsem nenašel, nicméně autogram měl podle mého soudu docela úhledný, zdobný … (viz níže) – Pozn. Mis.

9 tesknota … nenajdeš ji ani se světlem za bílého dne. – stejně jako Diogenés dobrého člověka. – Pozn. Mis.

10 byl zabit v souboji – to se týká třeba Puškina (který byl kromě toho i jistou dobu ve vyhnanství) nebo Lermontova. – Pozn. Mis.

 
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA