Misantropova knihovna

 Pavilón čís. 6¹

Ve slovech i v hlase zaznívá cosi mimořádně opravdového. Když mluví, poznáváte v něm jak šílence, tak člověka. Jeho pomatená řeč se dá na papíře těžko reprodukovat. Mluví o lidské podlosti, o násilí odpírajícímu pravdě, o mřížích v oknech, jež mu v každém okamžiku připomínají tupost a krutost násilníků.

 

O lidech se vždycky vyjadřoval pohrdavě, říkal, že jejich hrubá neomalenost se mu protiví a hnusí. Mluvil zaníceně, jako by se věčně nad něčím rozhořčoval a pohoršoval, a vždycky upřímně. Ať s ním kdo začal řeč o čemkoli, on se vždycky stočil na to, že život je k zalknutí, že společnost nemá žádné vyšší zájmy, že si svůj malátný a nesmyslný život zpestřuje leda násilnictvím, hrubou prostopášností a pokrytectvím. Darebáci že se nacpávají a vystrojují, kdežto poctivci se živí drobty.

 

Je třeba, aby se společnost poznala a zhrozila se sama sebe. Svým úsudkům o lidech dával syté barvy, vlastně jen černou a bílou, žádné odstíny neuznával; lidstvo se u něho dělilo na poctivce a padouchy, mezi nimi nebylo nic.

 

Justiční omyl je při nynější soudní praxi snadno možný a může k němu dojít jedna dvě. Lidé, kteří mají k cizímu utrpení úřední, erární vztah, jako soudcové, policajti a lékaři, se postupem času a silou zvyku zatvrzují do té míry, že i kdyby chtěli, nedokážou mít ke svým klientům jiný vztah než formální. Po této stránce se nijak neliší od mužika, který za chalupou podřezává berany a telata a vůbec ani nevnímá krev. A při formálním mechanickém vztahu k lidským bytostem potřebuje soudce k tomu, aby nevinného člověka zbavil všech práv majetkových a odsoudil ho do vězení, jen jediné – čas. Pouze čas, aby dostál různým formalitám, za něž pobírá soudcovský plat, a pak už je všechno hotovo. Hledej potom spravedlnost a záštitu! A není vůbec k smíchu pomýšlet na spravedlnost, když společnost pokládá násilí za rozumnou a účelnou nezbytnost a jakýkoli projev smilování, jako třeba osvobozující rozsudek, v ní vyvolává hotový výbuch neukojené pomstychtivosti?

 

Začal samotařit a vyhýbat se lidem. Měl pocit, že veškeré násilí světa se shluklo za jeho zády a žene se za ním.

 

Předsudky a všechny lidské hanebnosti a mrzkosti jsou nutné, protože běh času je přetváří v něco prospěšného jako hnůj a černozem. Na světě není nic dobrého, co by ve svém prvopočátku nebylo obsahovalo špatnost.

 

Denně ordinoval od rána do oběda. Poskytnout od rána do oběda skutečnou pomoc čtyřiceti nemocným je fyzicky nemožné, a tak se to všechno bezděky mění v podvod.

A nač vlastně lidem bránit v umírání, když smrt je normální a zákonitý konec každého člověka? Co z toho, když nějaký kramář nebo úřada pobude na světě pět nebo deset let navíc? Máme-li vidět smysl medicíny v tom, že léky ulevují v utrpení, pak se bezděčně klade otázka: proč komu v utrpení ulevovat? Za prvé se říká, že utrpení vede člověka k dokonalosti, a za druhé, jestliže se lidstvo opravdu naučí ulehčovat si utrpení pilulkami a kapkami, pak naprosto odhodí náboženství a filosofii, v nichž dosud nacházelo nejen ochranu před všelikým trápením, nýbrž i štěstí. Puškin vytrpěl před smrtí strašlivá muka, ubožák Heine proležel léta v paralýze – proč by si neměl postonat nějaký Andrej Jefimyč nebo Matrjona Savišna, jejichž život je bez obsahu a byl by naprosto pustý a podobný životu améby, nebýt utrpení?

 

Dokonce ani inteligence nestojí výš než obyčejní lidé, úrovní svého vzdělání, to mi věřte, naprosto nepřečnívá nejnižší vrstvy.

 

Všechno na světě je bezvýznamné a nezajímavé krom vyšších duchovních projevů rozumu. Rozum v jistém ohledu dokonce nahrazuje nesmrtelnost, která neexistuje. Z tohoto hlediska je rozum jediným možným zdrojem rozkoše. My ovšem kolem sebe žádné projevy inteligence nevidíme a neslyšíme, a jsme tedy rozkoše zbaveni.

Ach, kdepak chtít na lidech rozum!

 

Proti své vůli byl jakýmsi sběhem náhod vyvolán z nebytí k životu… Proč? Chce poznat smysl a cíl svého bytí, ale odnikud se nedovídá nic kromě nejapností. Tluče – a není mu otvíráno, i přichází pro něho smrt, opět proti jeho vůli.

 

Andrej Jefimyč se posadí ke stolu a opět se dá do čtení. Ticho večera a pak i noci neruší ani jediný zvuk a čas se jakoby zastavuje a zůstává spolu s doktorem bez pohnutí nad knihou, a tu se pak zdá, že neexistuje nic kromě této knihy a lampy se zeleným stínidlem. Doktorova tvář se znenáhla rozzařuje úsměvem dojetí a nadšení nad lidskou inteligencí. Ó proč jenom není člověk nesmrtelný? – uvažuje. K čemu jsou mozková centra a závity, k čemu je zrak a řeč, vědomí a nadání, je-li tomu všemu souzeno přejít do hlíny a jednou vychladnout společně se zemskou kůrou a pak milióny let beze smyslu a bez cíle kroužit se zemí kolem slunce? K tomu, aby vychladl a kroužil vesmírem, vůbec není třeba vyvolávat z nebytí člověka s jeho vznešenou, téměř božskou inteligencí, a pak ho jako na posměch proměňovat v hlínu.

Přeměna látek! Ale jaká zbabělost, utěšovat se touto náhražkou nesmrtelnosti! Nevědomé procesy, probíhající v přírodě, stojí hluboko dokonce i pod lidskou hloupostí, protože i v hlouposti je přece jenom vědomí a vůle, kdežto v oněch procesech není vůbec nic. Jen zbabělec, ve kterém je víc strachu ze smrti než důstojnosti, se může utěšovat tím, že jeho tělo bude dál žít v trávě, v kameni, v ropuše… Spatřovat svou nesmrtelnost v přeměně látek je stejné podivínství jako prorokovat skvělou budoucnost pouzdru na housle, když drahé housle se rozbily a pozbyly veškeré ceny.

Andrej Jefimyč se opírá o lenoch židle a zavírá oči, aby chvíli přemýšlel. A pod vlivem pěkných myšlenek vyčtených z knihy se zničehonic zadívá na svou minulost a přítomnost. Minulost se mu protiví, radši na ni nevzpomínat. Jenže v přítomnosti je totéž co v minulosti.

Celá nemocnice je stejně jako před dvaceti lety ustavena na zlodějně, machinacích, klepech, strýčkování, na sprostém šarlatánství, a jako kdysi i teď je celý ústav instituce nemorální a zdraví lidí v nejvyšší míře škodlivá.

 

Existuje antiseptika a Koch a Pasteur, ale podstata věcí se vůbec nezměnila. Nemocnost a smrtelnost zůstávají jako dřív. Pro blázny se pořádají plesy a představení, ale na svobodu je stejně nikdo nepustí. To znamená, že všechno je jen marné namáhání.

 

Sloužím škodlivé věci a pobírám plat od lidí, které podvádím, nejsem poctivý. Jenomže vždyť sám o sobě nic neznamenám, jsem jen částečka nutného společenského zla: všichni okresní hodnostáři jsou škůdci a pobírají plat za nic…

 

„Proč mě tady držíte?“

„Protože jste nemocný.“

„Tak nemocný. A zatím desítky a stovky šílenců běhají na svobodě, protože vaše pitomost je nedokáže rozeznat od zdravých. A proč já a tihle nešťastníci tady máme sedět za všechny jako obětní beránkové? Vy, ošetřovatel, správce a všechna ta vaše nemocniční pakáž jste v mravním ohledu nezměrně hluboko pod každým z nás, tak proč tu sedíme my, a ne vy? Jaká je v tom logika?“

„Mravní ohled a logika s tím nemají nic společného. To je všechno věc náhody. Kdo se sem dostal, ten tu sedí, a kdo ne, ten je na svobodě, a tím to končí. Že já jsem doktor a vy duševně nemocný, to nemá ani s morálkou, ani s logikou co dělat, to je věc čiré náhody. Ve vaší situaci by bylo nejlepší odtud utéct. Jenomže, bohužel, to nemá smysl. Chytnou vás. Pokud se společnost chrání před zločinci, před psychicky nemocnými a vůbec před nepohodlnými lidmi, je nepřemožitelná.“

 

„Jste přemýšlivý a hloubavý člověk. Za jakýchkoli okolností můžete nacházet uspokojení v sobě samém. Svobodné a hluboké myšlení, které usiluje o pochopení smyslu života, a naprosté pohrdání malicherným shonem světa – to jsou dvě slasti, nad něž člověk nepoznal nic vyššího. A vy je máte ve své moci, i kdybyste žil třeba za trojitými mřížemi. Diogenés žil v sudě, a přece byl šťastnější než všichni králové světa. Mudrc, anebo prostě myslící, uvažující člověk, se vyznačuje tím, že utrpení přezírá; se vším je spokojen a ničemu se nediví.“

„Tak to já jsem tedy idiot, protože trpím, jsem nespokojen a žasnu nad lidskou ničemností. Bůh mě stvořil z teplé krve a z nervů, prosím! A organická tkáň, je-li životaschopná, musí reagovat na každé podráždění. A já reaguji! Na bolest odpovídám nářkem a slzami, na ničemnost – rozhořčením, na hnus – odporem. Podle mne se právě tomuhle říká život. Čím je organismus nižší, tím je necitelnější a tím slaběji reaguje na podráždění, a čím je vyšší, tím je jeho citlivost vnímavější a jeho reakce na skutečnost energičtější. Kdo by tohle nevěděl? Doktor – a nezná takovéhle triviálnosti! Aby člověk přezíral utrpení, aby byl pořád spokojený a ničemu se nedivil, musí se dostat do takovéhohle stavu,“ a Ivan Dmitrič ukázal na otylého, tukem zalitého mužika, „anebo se před utrpením obrnit v takové míře, že vůči němu ztratí veškerou citlivost, čili jinými slovy – přestane žít.“

 

Jedině duch je zajímavý a hodný pozoru, všechno ostatní je mělké a přízemní.

 

Když zůstal sám, oddal se Andrej Jefimyč pocitu odpočinku. Jaká slast ležet bez hnutí na divanu a vědět, že jsi v pokoji sám! Skutečné štěstí není možné bez samoty. Padlý anděl zradil Boha zřejmě proto, že zatoužil po samotě, která je andělům neznámá.

 

Ivan Dmitrič byl pokaždé podrážděný a zlý; žádal doktora, aby ho nechal na pokoji, že už má toho planého žvanění dávno až až, a říkal, že za všechno utrpení nechce po všech zatracených ničemech nic jiného než jedinou laskavost – aby ho zavřeli do samotky. Nebo mu nedopřejí ani to?

 

Současná spravedlnost záleží právě v tom, že hodnostmi, řády a penzemi jsou odměňovány nikoli mravní kvality a schopnosti, nýbrž služba jako taková, ať už byla jakákoli.

 

Zlobilo ho, že ho lidé nenechávají na pokoji. Na duši se mu vrstva za vrstvou ukládala jakási sedlina. Aby přehlušil malicherné pocity, snažil se myslet na to, že jak on sám, tak i Chobotov a Michail Averjanyč dříve nebo později nezbytně umřou a nezůstane po nich v přírodě ani stopa. Představíme-li si, že za milión let přeletí prostorem kolem zeměkoule nějaký duch, pak neuvidí nic než hlínu a holé útesy. I kultura i mravní řád – všechno zajde a ani lopuchem nezaroste.

 

Michail Averjanyč šibalsky zamrkal. „Oženíme vás, kamarádíčku milá… oženíme...“

Andrej Jefimyč najednou pocítil, že mu sedlina stoupá do hrdla; srdce se mu strašně rozbušilo.

„To je nechutnost!“ vyrazil ze sebe. „Copak nechápete, že mluvíte nechutnosti?“

Chtěl pokračovat mírně a zdvořile, ale proti své vůli najednou zaťal pěsti a zvedl je nad hlavu.

„Nechte mě být!“ vykřikl cizím hlasem, zrudl a celý se rozklepal. „Ven! Ven! Ven!“ dál křičel Andrej Jefimyč. „Tupci! Hlupáci! Nestojím o žádné přátelství, tupče! Nechutnost! Hnus! Táhněte k čertu!“ vykřikl plačtivě. „K čertu!“

Když byli hosté pryč, Andrej Jefimyč, celý roztřesený jako v zimnici, si lehl na divan a ještě dlouho opakoval:

„Tupci jedni! Hlupáci!“

 

„Vážený příteli, nevěřte tomu,“ zašeptal s rukou na srdci. „Nevěřte jim! To je podvod! Moje nemoc tkví jedině v tom, že jsem za dvacet let našel v celém městě pouze jediného inteligentního člověka – a to je blázen. Já nemocný nejsem, ale prostě jsem se dostal do začarovaného kruhu, ze kterého není úniku. Mně je všechno jedno, já jsem připraven na všechno. Teď už všechno, i upřímná účast mých přátel, vede jen k jednomu – k mé záhubě. Hynu a mám odvahu to vidět. Až vám řeknou, že jste blázen nebo zločinec, čili krátce až na vás lidé obrátí svou pozornost, tak si uvědomte, že jste se dostal do začarovaného kruhu, ze kterého už nevyváznete. Budete se snažit vyváznout, ale zamotáte se ještě víc. Vzdejte se, protože žádná lidská snaha vás už nezachrání. Tak já to vidím.“

 

Zatracený život. A nejhorší patálie je, že život nekončí odměnou za utrpení, žádnou apoteózou jako v opeře, nýbrž smrtí; přijdou zřízenci a odtáhnou mrtvolu za nohy a za ruce do sklepa. Brr! Ale což… Zato na onom světě nám bude hej… A já sem z onoho světa budu sestupovat jako duch a budu ty bestie strašit. Až z toho budou šediví.

 

Nic nezmůžeme nic. Jsme slabí, příteli… Dosáhl jsem duševního klidu, soudil jsem věci zdravým rozumem, ale stačilo, aby se mě život hrubě dotkl, a jsem v depresi… ve stavu zhnusení… Jsme slabí, jsme chudáci...

 

Kriste Pane, copak na onom světě opravdu není peklo a těmhle bídákům bude odpuštěno?

* * *

Černý mnich

Učenci teď tvrdí, že genialita je příbuzná šílenství. Můj drahý, zdraví a normální jsou jen všední, stádní lidé. Úchvat, vzrušení, extáze – všechno to, co odlišuje proroky, básníky, mučedníky ideje od obyčejných lidí, protiví se živočišné stránce člověka, totiž jeho fyzickému zdraví. Opakuji: chceš-li být zdráv a normální, jdi do stáda.

 

Sevřel hlavu do dlaní a teskně řekl: „Proč, proč jste mě léčili? Bromové přípravky, dohled, malomyslný strach z každého doušku, z každého kroku – tohle mě nakonec přivede k idiotství. Šílel jsem, měl jsem megalomanii, zato ale jsem byl veselý, čilý, a dokonce i šťastný, byl jsem zajímavý a originální. Teď jsem rozvážnější a solidnější, ale zato takový jako všichni: jsem průměr – mrzí mě žít... Jak krutě jste se mnou naložili! Míval jsem halucinace, ale komu to překáželo? Ptám se: komu to překáželo? Jak šťastni byli Buddha nebo Shakespeare, že je hodní příbuzní a doktoři neléčili z extází a inspirací! Doktoři a hodní příbuzní způsobí nakonec to, že lidstvo otupí, prostřednost bude považována za genialitu a civilizace zahyne. Kdybyste věděli,“ řekl Kovrin rozmrzele, „jak vám děkuji!“

* * *

Rotšildovy housle

Proč lidé vůbec brání jeden druhému žít? Jaké ztráty! Jaké hrozné ztráty! Kdyby nebylo nenávisti a zloby, lidé by si navzájem přinášeli ohromný užitek.

 

Smrt přinese jen a jen užitek; nebude muset jíst ani pít ani daně platit ani lidi urážet, a protože člověk leží v hrobě ne jeden rok, nýbrž sta, tisíce let, pak – když to spočítáme – vzejde z jeho smrti užitek obrovský. Život člověka znamená tedy ztrátu, jeho smrt užitek.

* * *

Profesor literatury

Připadalo mu, že všichni se zabývají jen a jen tím, aby důkladně skryli svou nevědomost a nespokojenost se životem, a on sám, aby nedal najevo svůj neklid, příjemně se usmíval a mluvil o hloupostech. Potom šel na nádraží a bylo mu příjemné, že je sám a nemusí s nikým mluvit.

„Kde to jsem, bože můj? Obklopuje mě všednost a všednost. Nudní, prázdní lidé, hloupé ženské... Není nic strašnějšího, urážlivějšího, tesknějšího než všednost. Pryč odtud, pryč odtud ještě dnes, nebo zešílím!“

* * *

Ariadna

Tyhle neustálé hovory o ženách by nějaký průměrný filosof, jako třeba Max Nordau, vysvětloval erotickou psychózou nebo tím, že jsme nevolníci a tak dále, ale já se na tuhle věc dívám jinak. Jsme neuspokojeni, protože jsme idealisti. Chceme, aby bytosti, které rodí nás a naše děti, byly nad námi, aby byly výše než všechno na světě. Jenže neštěstí je v tom: sotva se oženíme nebo začneme žít se ženou, uplynou nějaké dva tři roky – a už se cítíme rozčarováni a oklamáni; najdeme si jinou ženu, a zase rozčarování, zas hrůza, a nakonec nabýváme přesvědčení, že ženy jsou falešné, malicherné, nespravedlivé, neinteligentní, kruté – zkrátka nejen že nejsou nad námi, nýbrž že jsou hluboko pod námi muži. A tak nám, neuspokojeným a oklamaným, nezbývá nic jiného než láteřit a v jednom kuse mluvit o tom, v čem jsme se tak krutě zklamali.

 

Jakmile ve mně žena jednou vidí nikoli člověka, nikoli tvora sobě rovného, a celý život se stará jen o to, aby se zalíbila, totiž ovládla mě, jakápak tu může být řeč o rovnoprávnosti? Och, nevěřte jim, jsou příliš chytré! My muži se staráme o jejich svobodu, ale ony o tuto svobodu vůbec nestojí, jenom se tak tváří. Strašně chytré, děsně chytré!

* * *

Dům s mansardou

Stovky verst jízdy pustou, jednotvárnou a vyhořelou stepí nedokážou ubít tak jako jediný člověk, když sedí, mluví a mluví a neví se, kdy odejde.

 

Neběží o pesimismus ani o optimismus, ale o to, že devadesát devět lidí ze sta nemá rozum.

 

Člověk zůstává beze změny tím největším a nejhnusnějším dravcem v přírodě – lidstvo ve své většině směřuje k úplné degeneraci a ztrácí navždy pravou způsobilost v životě obstát. Za takových okolností tvůrčí schopnost umělce nemá smyslu, a čím je umělec nadanější, tím podivnější a nepochopitelnější je jeho úloha, neboť pracuje zřejmě jen pro zábavu tohoto dravého a nečistého živočicha a udržuje tak stávající řád... A proto nechci a nebudu pracovat... Všechno je zbytečné a země ať se propadne třeba do pekel!

 

Jsme vyšší tvorové, a kdybychom opravdu poznali všechnu moc lidského génia a žili jen pro vyšší cíle, mohli bychom se připodobnit bohům. Ale to nebude nikdy – lidstvo se zvrhne a po géniu nezůstane ani stopy.

* * *

Mužici

Tito lidé žijí hůř než dobytek, žít s nimi bylo strašné; jsou hrubí, nepoctiví, špinaví, nikdy střízliví; nežijí ve shodě, ustavičně se hádají, protože nemají úcty k sobě navzájem, protože se bojí a podezřívají jeden druhého. Ano, bylo strašné s nimi žít. – A ti, kteří jsou bohatší a mocnější než oni, jsou rovněž hrubí, nepoctiví, stejně se opíjejí a nadávají si právě tak odporně.

* * *

Dáma s psíčkem

Vyjadřoval se o ženách nehezky, a když se v jeho přítomnosti mluvilo o ženách, říkával:

„Nižší rasa!“

 

Jaké primitivní mravy, jací lidé! Jaké nesmyslné noci, jaké všední a obyčejné dny! Nezřízená hra v karty, obžerství, opilství a věčné rozhovory o témž! Zbytečná práce a pořád stejné povídačky zabírají většinu času, nejlepší síly, a ze všeho vychází nakonec jakýsi kusý, přízemní život, taková nějaká marnost, z níž není úniku, zrovna jako by byl člověk v blázinci nebo v trestanecké rotě.

* * *

Případ z praxe

Kdykoli zdálky nebo zblízka zahlédl nějakou továrnu, pokaždé ho napadlo, že zvenčí působí všecko tiše a klidně, ale uvnitř se zřejmě skrývá barbarská nevzdělanost a tupý egoismus majitelů, jednotvárná práce dělníků a různice. I teď, kdy dělníci ustupovali před bryčkou, rozeznával v jejich tvářích i v chůzi fyzickou nečistotu, opilství a podrážděnost.

Jako medik správně posuzoval chronické choroby, jejichž kořen byl neznámý a nevyléčitelný, a proto pohlížel na továrny jako na jakési nedorozumění, které vzniklo z nejasné příčiny a nedá se odčinit, a vymoženosti v životě továrních dělníků sice nepovažoval za zbytečné, ale přirovnával je k léčbě nevyléčitelných chorob.

Ovšem, tady jde o nedorozumění, uvažoval. Patnáct set až dva tisíce dělníků pracuje bez oddechu v nezdravém prostředí, vyrábějí špatný kartoun, žijí z ruky do úst a jen zřídkakdy v hospodě vystřízlivějí z toho hrůzného snu. Stovka dalších dohlíží na jejich práci a celý život se zabývá zapisováním pokut, nadávkami a nespravedlnostmi. Několik jiných, takzvaní majitelé, užívá všech výhod, přestože vůbec nepracují a pohrdají špatným kartounem. Ale jaké jsou to vlastně výhody a jak jich využívají? Všech pět továrních budov pracuje a chrlí špatný kartoun jen proto, aby Christina Dmitrijevna si mohla pochutnávat na jeseterovi a pít madeiru.

„Kdo je?“ vyštěkl u brány hrubý hlas.

Jako ve věznici... pomyslel si Koroljov a neodpověděl.

Ta neznámá síla, která vytvořila vztahy mezi silnými a slabými, dopustila se hrubé chyby, která se nedá ničím napravit. Je nutné, aby silný bránil slabému žít, takový už je zákon přírody, ale dá se pochopit a lehce zapamatovat pouze v novinovém článku nebo v učebnici. V propletenci každodenního života, ve změti podrobností, z nichž jsou utkány lidské vztahy, to už není zákon, ale logický nonsens, kdy silný stejně jako slabý se stává obětí vzájemných vztahů a mimoděk se podřizuje jakési neznámé řídící síle vzdálené člověku, která stojí mimo život, mimo jeho svět. Tak uvažoval a pozvolna ho ovládl pocit, jako by ona neznámá tajemná síla byla skutečně kdesi nablízku a sledovala ho.

* * *

Strach

Náš život je stejně nepochopitelný a strašný jako život záhrobní. Kdo se bojí přízraků, musí se bát i mne. Co dělat, přízraky jsou hrozné, ale život je také strašný. Já život nechápu a bojím se ho. Nevím, možná že jsem nemocný, vyšinutý člověk. Existuje-li nemoc – strach z prostoru, jsem tedy já nemocen strachem ze života. Když tak ležím v trávě a dívám se dlouho na nějakého broučka, který se právě včera vylíhl a nic nechápe, připadá mi, že jeho život se skládá z nepřetržité hrůzy, a poznávám v něm sama sebe.

Všechno mi připadá strašné. Hlavně je pro mne strašný každodenní všední život, před nímž se nikdo nemůže schovat. Uvědomuji si, že životní podmínky, ve kterých jsem rostl, a má výchova mě uzavřely do těsného kruhu konvence, a že celý můj život není ničím jiným než každodenním úsilím o to, abych klamal sebe a ostatní lidi a nedával to najevo, a je mi hrozně při pomyšlení, že se až do smrti z této lži nevymaním. Vidím, že toho málo víme a proto děláme denně chyby, býváme nespravedliví, klevetíme, otravujeme druhým život, plýtváme svými silami na hlouposti, jež jsou k ničemu a jen nám brání žít, a to mi připadá strašné, neboť nechápu, proč, komu je toho zapotřebí. Já lidem nerozumím a bojím se jich. Je pro mne hrozné dívat se na mužiky a nevím, pro jaké vyšší cíle trpí a proč žijí. Jestliže je život rozkoší, pak oni jsou zbyteční a nepotřební lidé; jestliže cíl a smysl života je v bídě a v nenapravitelné a beznadějné nevědomosti, nechápu, komu a k čemu je této inkvisice zapotřebí.

Děti, žena – to je pro druhé zcela přirozené, ale mně jsou jen přítěží.

 

Život je hrozný – nedělej s ním tedy žádné okolky.

* * *

Kuchařka se vdává

Pelageja si žila svobodně, na nikoho se nemusela ohlížet, až najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se jakýsi cizí člověk, který kdesi vzal právo na její jednání a na její majetek! Gríšovi bylo trpko. Cítil hroznou, palčivou touhu pohladit tu, jak se mu zdálo, oběť lidské zvůle.

* * *

Četba

Četba má velký význam. Velmi velký! Čtěte a hned uvidíte, jak radikálně se změní váš obzor.

* * *

Můj život

Fyzickou práci může vykonávat každý, i ten nejpitomější hlupák a zločinec, fyzická práce je charakteristickou přirozeností otroků a barbarů, nic jiného nedovedou, ale svatý oheň bývá udělován jen málokterým!

 

Šel jsem pěšky. Ozimy i jaře se svěže zelenaly v ranním slunci. Kraj byl rovný, veselý... Jaký tu byl krásný pocit svobody! Tolik jsem toužil být proniknut vědomím svobody, byť i jen na toto jediné jitro, abych nemusel myslit na to, co se děje ve městě, na své potřeby a na jídlo!

 

Hniloba žere trávu, rez železo a lež duši.

 

Viděl jsem náš městský život jen z rubu, každý den jsem přišel na něco, co mě přivádělo k zoufalství. Ti moji spoluobčané, o nichž jsem dříve nic nevěděl nebo kteří navenek vypadali jako pořádní lidé, ukazovali se teď lidmi nízkými, krutými a schopnými každé podlosti. Klamali, šidili, uráželi a chovali se bezpříkladně hrubě. I psi na dvorech se dívali nepřátelsky a se zvláštní zlobou. Ale co mě v mém novém životě ze všeho nejvíc překvapovalo, byl naprostý nedostatek spravedlnosti. Málokterý den se obešel bez nějakého šejdířství. Podváděli kupci, podváděli podnikatelé i kamarádi, ba i zákazníci.

 

Všechno zlo pochází z nudy, z duševní prázdnoty.

 

Talentované, bohatě nadané povahy vědí, jak mají žít, a jdou svou cestou; prostřední lidé nic nevědí a sami nic nedokážou; nezbývá jim než uhodnout hluboký společenský proud, dostat se do něho a plout, kam je donese.

 

Žádných hlubokých společenských proudů u nás není a nebylo. Když se podíváte, najdete nanejvýš nějakého Otevřhubu v saku, který udělá v jednom slově čtyři chyby. Kulturní život u nás dosud nezačal. Stejná nevzdělanost, nepřetržité otroctví a stejná nicotnost, jaké tu byly už před pěti sty lety. Proudy a směry jsou, ale všechno je tak mělké, ubohé, přitažené jen k nechutným peněžním zájmům – jak by bylo možno vidět v tom něco seriózního?

 

Bohužel, konání a myšlenky živých bytostí nejsou zdaleka tak důležité jako jejich zármutky.

 

Zamířili jsme k jezírku a vytáhli vrš. Házel se v ní veliký okoun a rak se vztyčenými klepety se snažil dostat ven.

„Pusť je, ať jsou taky šťastni,“ řekla Máša.

 

Spěchali jsme a hledali uličky, kde nebylo luceren, vyhýbali jsme se chodcům a naše cesta se podobala útěku.

V některých domech už spali, v jiných hráli dosud karty; nenáviděli jsme ty domy, báli jsme se jich, mluvili jsme o morální fanatičnosti, o hrubosti srdce, o bezcennosti těchto vážených rodin, které jsme tak pobouřili. Vybavovali se mi v paměti lidé, známí lidé, které pomalu umučili k smrti jejich blízcí příbuzní, připomínal jsem si utýrané psy, kteří pozbyli smyslů, živé vrabce, které kluci oškubali do hola a pak házeli do vody – a dlouhou, nepřehlednou řadu krutých, pomalých trápení, která jsem viděl v tomto městě od samého dětství; i bylo mi nepochopitelné, čím žije těch šedesát tisíc obyvatel, proč čtou evangelium, proč se modlí a nač čtou knihy a časopisy. Jaký užitek jim přineslo všechno to, co se až dosud psalo a mluvilo, jsou-li stejně duševně zatemnělí a stejně nepřátelští k svobodě, jak byli před stem i před třemi sty lety? Jako podnikatel tesař, který po celý život roubí a zařizuje domy a po celý život říká místo galerie galdarije, tak oněch šedesát tisíc obyvatel po tolik pokolení čte a slyší o pravdě, o milosrdenství a o svobodě, ale všichni až do smrti lžou od rána do večera, trýzní jeden druhého a svobody se bojí a nenávidí ji jako nepřítele.

 

„Jsem živa a zdráva. Rozhazuji peníze, dělám mnoho hloupostí a každou minutu děkuji Bohu, že tak hloupá žena jako já nemá děti. Král David měl prsten s nápisem 'Všechno pomíjí'. I já jsem si dala zhotovit takový prsten s židovskými písmeny, a ten talisman mě chrání před zamilováním. Všechno pomine, pomine i život, to znamená, že není třeba ničeho. Potřebné je jen vědomí svobody, protože je-li člověk svoboden, nepotřebuje nic, nic, nic...“

 

V celém městě není ani jednoho poctivého člověka! Ty domy jsou prokletá hnízda, kde mučí děti... Člověk se musí ohlupovat vodkou, kartami, klepařením, člověk musí být podlý nebo pokrytec, aby neviděl všechnu tu hrůzu, která se skrývá v těch domech. Je to město pokrytců, které by nikdo nepostrádal, kdyby se propadlo do země!

* * *

Zápisníky 1891–1904

Člověk nezbytně potřebuje pocit svobody, a tento pocit ve mně začal klíčit až docela nedávno. Dřív jsem ho prostě v sobě neměl... Mladý muž, nevolnický syn vychovaný k úctě absolutně ke všemu, k tomu, aby líbal popské ruce, skláněl se před cizími myšlenkami, mladík, který trápil zvířátka, bez sebemenšího důvodu poklonkoval před Bohem i lidmi, jen z vědomí vlastní nicotnosti... tak tedy tento mladý muž ze sebe postupně, kapku po kapce vyždímal otroka a... když se jednoho krásného rána probudil, náhle pocítil, že v jeho žilách už nekoluje otrocká, ale skutečná krev...²

 

Lepší je na blby rovnou umřít, než sklízet jejich chválu.

 

Ze samé přetvářky a patolízalství už jsme celí uštvaní.

 

Chytrý se rád učí, blbec rád učí (přísloví).

 

Jak nesnesitelní jsou lidé, kteří jsou šťastní, kterým se všechno daří!

 

Každý chodí do divadla, aby se při sledování mé hry něčemu co nejrychleji přiučil, aby z ní měl nějaký užitek – ale já vám něco řeknu: Já nemám čas se s tou pakáží párat...

 

Názor na všechno: Co je tady vlastně dobrého? Nic!

 

Dokud se člověku líbí pleskání štiky ve vodě, je básník; jakmile ví, že tohle pleskání není nic jiného než štvanice silnějšího na slabšího, stává se myslitelem; a když pak už nechápe, jaký smysl má ta štvanice a k čemu je zapotřebí oné rovnováhy, jíž se dosahuje zabíjením, začíná být znovu hloupý a tupý, jako byl v dětství.

 

Bože, nedovol mi odsuzovat nebo mluvit o tom, co neznám a čemu nerozumím...

* * *

Darebák Platonov

Na ženy se díváme trochu rozumněji, ale dívat se na ženy trochu rozumněji znamená nakydat na sebe špínu a na ženu taky...

 

Romány se píšou nad pomyšlení špatné, zdlouhavé, malicherné... a není divu! Všechno je nanejvýš neurčité, nesrozumitelné... Všechno se pomíchalo, popletlo...

 

Žena – to je ta nejpřísnější a nejmalichernější cenzura! A nedej pánbůh, aby byla ještě ke všemu hloupá!

 

Nemám toho člověka rád! Nemám ho rád za to, že umřel spokojeně. Umřel tak, jak umírají poctiví lidé. Být padouch, mizera chlap a předstírat, že si o sobě myslím opak – v tom je úděsná osobitost darebáka!

 

Podívejte se, jak už se ženy emancipovaly! Přivoníš k něžné paži a ona je cítit střelným prachem! Zkus jí dát epolety, a je konec světa!

 

„Co je to cynik?“

„Cynik je řecké slovo. V překladu to znamená: svině, která si přeje, aby o ní celý svět věděl, že je svině.“

 

Každý si na vás troufne jen zezadu a ještě na to musí být s někým spolčený... Zlomyslní špinavci, nanicdobří... Takovým lidem je možné udělat všecko a není jich škoda...

 

Člověk má někdy takové chvíle, kdy se mu zachce někoho nenávidět, na někoho se pověsit a na někom, ať je to kdokoliv, vybít svou zlomyslnost...

 

Jsme ztracení lidé! Nestojíme za groš! Není tu nikdo, na koho by se člověk zahleděl s potěšením! Všude jen duchaprázdnost, špinavost, zchátralost...

 

Co chceš mezi lidmi, ničemo! Vždycky jsi jim jen ubližoval a oni tobě taky! Pryč od lidí!

 

Na tomhle světě je všechno jen sprostota, špatnost a špína! Všechno! Samá sprostota... samá špatnost... Ano, sprostota, špína... Hluboká, nemilosrdná, drásavá pravda!

 

Už dost! Konečně přestanu dělat sám před sebou šašky, oblbovat se všelijakými ideály! S vírou je konec, s láskou taky! Lidé jsou pro mne vzduch!

 

Na tomhle světě jsou nepřátelé i přátelé jedna verbež, nikomu není radno důvěřovat!

 

Kde bych měl hledat někoho, kdo... Ke komu bych měl jít? Kde jsou lidi? Nikdo mi nerozumí... Nikdo! Kdo by mě mohl pochopit? Zlí, bezcitní hlupáci... Nechápete... Když je člověku smutno, nemá chodit za lidmi, ale do putyky... To je tisíckrát lepší! Neměl jsem vám nic říkat, teď mě mrzí, že jsem se ponižoval... Jste jako všichni... Natvrdlí balíci, sprosťáci, neotesanci...

 

Nechte mě, jděte pryč! Všichni! Nepotřebuji, abyste mi pomáhali! Jděte pryč! Nenávidím vás!

* * *

Na hlavní silnici

Babskej jazyk je čertovo pometlo, vymete z domu chytráka i mudrce.

 

Ech, lidi jsou teď tak ukrutný – ukrutnost sama! Špetka dobroty, nic jemného v nich není... Jsou jak zběsilí! Člověk se topí a oni na něj křičí: „Dělej, utop se rychle, dneska je všední den, nemáme čas na koukání.“

Jste lidi ukrutný! Herodesové! Čachrujete s dušemi!

 

Učený páni navymejšleli všelijaký mašiny a meducíny, ale ještě se nenašel takovej rozumnej člověk, kterej by vymyslel meducínu proti ženskýmu pohlaví... Zlomyslný, chamtivý, necitelný, bez kouska rozumu... Přišel čas a já prohlídnul... Kdepak láska – jen klam a mámení...

* * *

Ivanov

Doktoři jsou jako advokáti, rozdíl je pouze v tom, že advokáti člověka jenom okradou, kdežto doktoři člověka okradou a navrch ještě zabijí... Šarlatáni. Vyděrači. Možná, že někde bůhvíkde se najdou výjimky, prosím... ale já za svůj život zaplatil doktorům aspoň dvě stě tisíc a nepotkal jsem ani jednoho, aby to nebyl patentovaný podvodník. Opakuji: Možná že existují výjimky, ačkoliv stejně...

 

Jo, lidskej život... Život lidského jedince se podobá čtyřlístku, který slavnostně vyrašil na louce. Přijde kozel, otevře hubu – a je po čtyřlístku...

Všecko je to nesmysl, nesmysl a zase nesmysl... Nesmysl a podvod.

 

Lidi k ničemu, slova k ničemu, pořád odpovídat na pitomé otázky – to mě tak unavuje, jak nějaká nemoc. Člověk by chtěl někam utéct, ale tomu neuteče... Neuteče...

 

ŠABELSKIJ: Já v životě nevěřil doktorům ani advokátům ani ženám. Nesmysl, nesmysl je to, šarlatánství a fígle!

LEBEDĚV: Ty jsi divný patron!... Tváříš se jako bůhvíjaký misantrop a ještě se tím chlubíš. Napohled jsi docela normální, ale jak promluvíš, tak by člověk řekl, že máš úplně pokažené trávení...

ŠABELSKIJ: To se mám podle tebe s každým podvodníkem a všivákem objímat, nebo co?

 

Primitivní a přehledná povaha! „Čestnou prací – kupředu!“ Má takový smysl pro povinnost, že by mohl člověku každou chvíli vyvést nějakou sprosťárnu.

 

Když se podívám na ty lidi kolem, jde na mne hrůza!

 

Neposlouchej mě. A nikoho. Poslouchej sama sebe.

 

Ukaž mi aspoň jeden dům, o kterém se dá prohlásit, že to není cvokárna. Buď tak laskav a odvez mě tam třeba hned. Buď tak laskav! Všude jsou lidi podlí, malicherní, neschopní, nemožní...

 

Dejte mi pokoj! Já vás nenávidím!

 

Ne, já nešílím. Teď vidím věci v pravém světle a můj rozum je čistý. Ať se objevím kdekoli, všude zavleču tu svou nespokojenost. Mám děsný vztek a jinak mluvit nemůžu. Nikdy jsem nelhal a nepomlouval život, ale od té chvíle, co je ze mne mrzout, jsem ho proti své vůli začal bezděky pomlouvat, reptám na osud, věčně si stěžuji, a každý, kdo mě poslouchá, se nakazí, život se mu zprotiví a začne taky pomlouvat.

 

Kolik člověk musí vytrpět shovívavých pohledů, hloupých vtipů a trapných úsměvů... To nejsou lidi, to jsou vši!

* * *

Racek

Neuznávám divadlo. Podle mne je současné divadlo prostě rutina a předsudek. Když se zvedá opona a při umělém osvětlení v místnosti se třemi stěnami ty velké talenty, kněží svatého umění, zobrazují, jak lidé jedí, pijí, milují, chodí, jak nosí svá saka, a když se z těch banálních obrázků a frází snaží vydojit morálku – morálku přízemní, lehce srozumitelnou a užitečnou pro běžnou domácí potřebu, když mi předkládají v tisící variantě jedno a totéž, jedno a totéž a pořád jedno a totéž – pak utíkám a utíkám, jako Maupassant utíkal před Eiffelovou věží, z jejíž banality div nezešílel.

 

Umělecké dílo musí nutně vyjadřovat nějakou velkou myšlenku.

 

Vodka a tabák zbavují člověka osobnosti. Po doutníku nebo skleničce vodky už nejste Petr Sorin, ale Petr Sorin plus ještě někdo; vaše já se ztrácí a začínáte mít k sobě vztah jako ke třetí osobě – on.

 

NINA: Celý život jsem strávila u toho jezera a znám na něm každý ostrůvek.

TRIGORIN: Máte to tady pěkné! (Spatří mrtvého racka) A co je tohle?

NINA: Racek. Pan Treplev ho zabil.

TRIGORIN: Krásný pták. (Zapisuje si do zápisníku)

NINA: Co si to píšete?

TRIGORIN: Námět na krátkou povídku: na břehu jezera žije od dětství mladá dívka; má ráda jezero jako racek, je šťastná a volná jako racek. Ale náhodou se objeví člověk, spatří ji, a nemaje nic jiného na práci, přivede ji do záhuby, jako tady toho racka.

Lidem, kteří nemají talent, ale zato jsou samolibí, nezbývá nic jiného než odsuzovat ty, kdo mají skutečný talent. To je tedy útěcha!

 

Vy jste rutinéři a obsadili jste první místa v umění, považujete za správné a skutečné jenom to, co děláte sami, a všechno ostatní potlačujete a rdousíte! Neuznávám vás!

 

Beznadějná láska – to je leda v románech. To jsou všechno hlouposti. Blbost. Když ti srdce napoví, že miluješ, tak máš tu lásku hnát pryč.

* * *

Strýček Váňa

Práce mě ubíjí. Pak nemá člověk stárnout! Ostatně, život je i tak nuda, hloupost, špína... Život člověka utahá. Kolem dokola jsou samí nenormální lidi, bez výjimky; žiješ mezi nimi dva tři roky, a než si stačíš všimnout, jsi taky nenormální. Tomu nikdo neuteče. Už jsem taky nenormální... Ne že bych zblbnul, zaplaťpánbůh, ještě mi to myslí, ale nějak jsem otupěl. Nikoho nemám rád...

 

JELENA: Dneska je hezké počasí, že...?

VOJNICKIJ: V takovém počasí je dobře se oběsit...

 

Lesy krášlí svět, učí člověka rozumět kráse a povznášejí ho. Lesy zmírňují drsné podnebí. A v zemích s mírným podnebím neztratí člověk tolik sil v boji s přírodou, takže tam žijí lidé mírnější a něžnější, jsou krásní, tvární, citliví, jsou jemní a elegantní v řeči i pohybu. Tam vzkvétá věda a umění, nepanuje tam truchlivá filosofie... Ale lesy úpí pod sekerou, hynou miliardy stromů, pustnou domovy zvířat a ptáků, mělčí a vysychají řeky, nenávratně mizí nádherná krajina. Nemám pravdu? Jenom nerozvážný barbar dokáže všechnu tu krásu spálit v kamnech, ničit to, co nemůže stvořit. Ale člověk je nadán rozumem a tvůrčí silou, aby rozhojňoval to, co je mu dáno, jenomže dodnes netvoří a pouze ničí. Lesů den ze dne ubývá, řeky vysychají, divoká zvěř vymírá, klima se kazí a zítra bude země zase chudší a odpornější. Ale když zasadím břízku a potom vidím, jak se zazelená a kolébá ve větru, cítím takový příliv hrdosti...

 

Všichni nerozvážně ničíte lesy a brzo na zemi nezůstane nic. Stejně nerozvážně ničíte člověka. Všichni jste posedlí ničivou vášní. Není vám líto ani lesů, ani ptáků, dokonce ani sebe samých navzájem...

 

Dennodenně se dívat na ty tupce, poslouchat nicotné žvásty... Já chci žít!

 

Začínají z nás být bručouni. Obecně vzato mám život rád, ale náš život nenávidím a k smrti jím opovrhuji. Víte, když jde člověk v noci lesem a přitom v dálce svítí světýlko, nevadí mu ani únava ani tma ani větvičky, které ho šlehají do obličeje... Někdy už to prostě není k vydržení, jenomže pro mne v dálce nesvítí světýlko. Já už od života nic nečekám, lidi jsou mi protivní... Už dávno nikoho nemám rád. Nikoho. Unavují mě. Všichni myslí povrchně, cítí povrchně a nevidí si na špičku nosu – krátce a jasně, jsou hloupí. Skuhrají, nenávidí se navzájem, chorobně se pomlouvají, nikdy se k člověku nepostaví zpříma, dívají se na něho nedůvěřivě a vynášejí soudy: „Ach, to je psychopat!“ nebo: „To je žvanil!“ A když nevědí, jakou nálepku připlácnout na moje čelo, tak řeknou: „Ten není normální, kdepak.“ Mám rád les – to je nenormální; nejím maso – to je taky nenormální. Bezprostřední, čistý, svobodný vztah k přírodě a k lidem už neexistuje... Prostě neexistuje!

Vystřízlivěl jsem. Nikoho nemám rád a... mít nebudu. Co mě ještě tak dokáže nadchnout, to je krása. K ní nejsem lhostejný.

 

JELENA: Vojnickij říká, že mám v žilách rusalčí krev. „Dopřejte si aspoň jednou za život svobodu.“ ...No co, možná by to člověk měl udělat... Uletět jako pták od vás ode všech, od vašich ospalých fyziognomií, od vašich žvástů, zapomenout, že vy všichni jste vůbec na světě...

 

Prostě a jasně, postupná a nesporná degenerace, které očividně zbývá ještě nějakých deset patnáct let, aby se změnila v naprosté delirium. Máme tu co dělat s degenerací, která je důsledkem příliš namáhavého zápasu o holou existenci; je to degenerace zaviněná konzervatismem, nevzdělaností, absolutním zakrněním osobnosti, kdy promrzlý, vyhladovělý a nemocný člověk ve snaze zachovat aspoň život, zachránit své děti, instinktivně, hnán už jenom pudem, vztáhne ruku na cokoli, čím se dá aspoň zahnat hlad, čím se může trochu zahřát, a likviduje, co mu přijde pod ruku, aniž pomyslí na budoucnost... Je už zničeno téměř všecko, ale vytvořeno zatím není nic.

 

Šílená je země, která nás ještě nosí.

 

Já taky dřív považoval kdejakého blázna za nemocného člověka, než mi došlo, že pro člověka je vlastně docela normální, když je trochu nenormální.

* * *

Tři sestry

Když filosofuje muž, tak je z toho filosofie nebo taky sofistika. Když ovšem filosofuje žena nebo dvě ženy, tak z toho je – strč prst skrz krk.

 

Lidi jsou přece jenom nízké dušičky...

 

Dejme tomu, že mezi sto tisíci obyvateli tohoto města, pochopitelně zaostalého a drsného, jsou jenom tři takoví lidé, jako jste vy. Rozumí se samo sebou, že nad tím nevzdělaným davem nemůžete zvítězit. V průběhu života budete muset krok za krokem ustupovat, až se v tom stotisícovém houfu ztratíte, život vás ubije.

 

Zatracený nesnesitelný život...

 

Mezi obyvatelstvem vůbec je hrozně moc hrubých, nepozorných a nevychovaných lidí. Mne hrubost rozčiluje a uráží, já přímo trpím, když vidím, že někdo není dost jemný, dost laskavý a pozorný. Když se někdy dostanu mezi učitele, tak já prostě trpím.

 

Rusům je v nejvyšší míře vlastní vysoce ušlechtilý způsob myšlení, ale řekněte mi, proč se v obyčejném životě vznesou vždycky tak nízko? Proč?

 

Gogol říká: je to nuda na tom světě, panstvo! A já říkám: je to dřina se s vámi přít, panstvo. Jděte někam...

 

NATAŠA (Solenému): Kojenci velmi dobře chápou. Řekla jsem: „Dobrý den, Bobíku. Dobrý den, broučku!“ Podíval se na mne takovým zvláštním pohledem. Vy si myslíte, že ze mne prostě mluví matka, ale to není pravda, ujišťuji vás! Je to mimořádné dítě.

SOLENÝ: Kdyby to dítě bylo moje, upekl bych si je na pánvi a snědl. (Jde s šálkem do salónu a sedne si do kouta)

NATAŠA (schová hlavu v dlaních): Nevychovaný sprosťák!

 

TUZENBACH (jde k Solenému): Vy pořád sedíte sám, přemýšlíte o něčem – a člověk nepochopí, o čem. Vy vždycky vyvoláváte takový pocit, jako kdyby se mezi námi něco stalo. Máte divnou povahu, to se musí přiznat.

SOLENÝ (recituje): „Jsem divný. Což jiní ne? Nezlob se, Aleko!“³ Ve společnosti jsem stísněný, nesmělý... a mluvím samé hlouposti. Ale přesto jsem čestnější a šlechetnější než velmi mnoho jiných, velmi mnoho. A můžu to dokázat.

 

Člověk se nemá ženit. Nemá, protože je to nuda.

 

Žena je žena. Je čestná, slušná, no hodná, ale při tom všem něco v ní je, co ji degraduje na takové slepé tupé hovádko. V každém případě to není člověk.

 

Proč je to tak, že sotva začneme žít, jsou z nás nudní, šediví, nezajímaví, lhostejní, zbyteční a nešťastní lidé? Naše město má sto tisíc obyvatel, ale není mezi nimi žádný, kdo by se nepodobal ostatním, žádný hrdina, žádný umělec, žádný aspoň trochu pozoruhodný člověk, který by vzbuzoval vášnivou touhu jít v jeho stopách... Všichni jenom jedí, pijí, spí, potom umírají... rodí se další a taky jenom jedí, pijí, spí, a aby se nudou nezbláznili, zpestřují si život hnusnými drby, vodkou, kartami, vedou malicherné soudní pře a ženy podvádějí své muže a muži lžou, a drtivá sprostota působí zhoubně na děti, jiskra boží v nich uhasíná a stávají se z nich stejně ubohé tuctové mrtvoly, jako jsou jejich otcové a matky...

 

Co bych vám ještě na rozloučenou řekl? Na jaké téma zafilosofovat? Život je těžký. Jeví se mnohým z nás prázdný a beznadějný. Dřív bylo lidstvo zaměstnáno válkami a celou jeho existenci naplňovaly vpády, tažení, vítězství, ale teď je to všecko přežitek a zůstalo po tom obrovské prázdné místo, které zatím nemáme čím naplnit.

* * *

Višňový sad

V lidské hrdosti je podle vás cosi mystického. Možná že máte svým způsobem pravdu, ale když to člověk vezme jednoduše selským rozumem, tak jakápak hrdost, copak má nějaký smysl, když je člověk už fyziologicky nevalně zařízen, když je ve zdrcující většině případů hrubý, hloupý a hluboce nešťastný? Musíme se přestat obdivovat sami sobě. Zřejmě máme všechny ty vznešené úvahy jenom na to, aby se odvedla pozornost jinam. Ukažte mi, kde jsou ty čítárny? O těch se jenom píše v románech, ale ve skutečnosti prostě nejsou. Jenom špína, tupost, Asie. Bojím se těch upjatých ksichtů, nesnáším je.

 

Vidím, co jsou lidi zač. Člověk musí začít něco dělat, pak teprv pozná, jak málo je čestných, poctivých lidí.

 

Nemůže tím slepičím mozečkem pochopit, že láska je pro nás přízemnost. Obejít všechno to malé a prchavé, co člověku znemožňuje být svoboden a šťasten, to je cíl a smysl našeho života. Kupředu! Jdeme nezadržitelně za planoucí hvězdou, která nám září v dáli! Kupředu! Držte krok, přátelé!

 

AŇA: Co jste se mnou udělal, Péťo, proč už nemám višňový sad tak ráda jako dřív? Byla jsem do něho přímo zamilovaná, zdálo se mi, že na zemi nemůže být hezčí místo než je náš sad.

TROFIMOV: Celá zem je náš sad. Velká a krásná zem, je na ní mnoho kouzelných míst. Jestli máte klíče, hoďte je do studny a odejděte. Buďte volná jako pták.

 

Jsem příliš dalek těchhle banalit. Láska je pro mne přízemnost!

 

Proč si něco nalhávat, člověk se musí aspoň jednou v životě podívat pravdě do očí.

 

Jsem svobodný člověk. A všecko, čeho si všichni tak hluboce považujete, to mnou ani v nejmenším nehne; to je pro mne chmýří, do kterého stačí fouknout. Já se obejdu bez vás, vás já můžu klidně vynechat, mám svou sílu a hrdost.

 

Kolik je, člověče, u nás lidí, kteří jsou na světě, a nikdo neví proč.

 

 

Doslov

Čechovovy rané humoresky se staly zjevně inspirací pro našeho Jaroslava Haška (ostatně ruský spisovatel Čechov je také tak trochu „náš“: jeho příjmení napovídá, že některý jeho předek musel být původem Čech!).

V Čechovových posmutnělých povídkách a divadelních hrách se nepřehlédnutelně ozývá jednak hluboký životní pesimismus německého filosofa Arthura Schopenhauera, a zvláště pak jako rodná Rus široká slovanská duše. Snad právě proto sám L. N. Tolstoj považoval Čechova za nejruštějšího spisovatele.

Jednou se prý zneuznávaný Čechov vyjádřil, že ztratil veškerý zájem "jak o tyátry, tak o lidstvo". Skepticky také prohlásil: "V dramatické tvorbě se mi do té míry nedaří, že kdybych si vzal za ženu herečku, narodil by se nám určitě buď orangutan, nebo dikobraz..."

Já jsem se při pořizování těchto výpisků jako obvykle zaměřil na vyhledávání právě takovýchto misantropických prvků v Čechovově díle, jichž je věru požehnaně. A proto jim žehnám.

Misantrop

* * *

Za převratníka v próze považoval Čechov Guy de Maupassanta. Úryvek z jednoho Maupassantova dopisu, kde vyjadřuje svou představu o literatuře, nám naznačí, co měli s Čechovem společného: „Vidět – v tom je všecko, a vidět správně. Správným viděním rozumím vidět vlastníma očima, ne očima svých vzorů. Umělcova původnost tkví především v podrobnostech, ne v hlavním námětu. Veledíla byla napsána o bezvýznamných podrobnostech, o obyčejných věcech. Na věci je třeba nalézt tu stránku, která ještě nebyla objevena, a pokusit se vyjádřit ji osobitým způsobem.“

Čechov (nar. 1860) zemřel na tuberkulózu v roce 1904 v německých lázních Badenweiler, odkud rakev s jeho tělem putovala do Moskvy v chladírenském vagónu s nápisem „Ústřice“, jako by cynismus, který Čechov svými díly odhaloval pod příkrovem obyčejné skutečnosti, korunoval své vítězství.

Ilja Svatoňová

* * *

Napsali o Čechovovi

"A stejně ty vaše hry nemůžu ani cítit. Shakespeare psal mizerně, ale vy píšete ještě hůř...“

L. N. TOLSTOJ

Čechov a Tolstoj r. 1897 v Moskvě

 

Nikdo nechápal tragiku všedních drobných událostí tak jasně a citlivě jako Anton Čechov, nikdo před ním nedokázal lidem vykreslit zahanbující a smutný obraz jejich života v kalném chaosu každodenní měšťácké všednosti tak nelítostně pravdivě jako on.

MAXIM GORKIJ

Čechov návštěvou u Gorkého
v Nižním Novgorodu r. 1901

<<< 1. část

 

 

POZNÁMKY: