Jdi na obsah Jdi na menu
 


Apuleius: Zlatý osel

 

[výpisky]

  

Není divu, nevyskytuje-li se již poctivost v lidském životě, neboť se z odporu k naší věrolomnosti již odstěhovala k mánům[1] a mrtvým nebožtíkům.

 

Nikoli pro nic za nic starodávní moudří lidé zobrazovali a vyličovali Štěstěnu jako bytost slepou, nemající vůbec zraků. Vždyť zahrnuje svými poklady stále jen lidi špatné a nehodné, nikdy si nevybírá nikoho ze smrtelníků se soudnou rozvahou, naopak, pobývá nejraději u těch, kterým by se musela zdaleka vyhnout, kdyby viděla; a co je nadevše horší, daří nás rozličnými, ba přímo opačnými pověstmi, takže se člověk špatný pyšní pověstí dobrého muže a naopak, muže zcela bezúhonného stíhá pověst škodlivá.

 

Docela jako by se přítomností bohů lidé stávali nikoliv lepšími, než jsou, nýbrž slabými nebo chorými!

 

A nebylo pro mne nikde útěchy v těch životních mukách, leč ta, že jsem se osvěžoval vrozenou zvědavostí. Nedělaliť si lidé z mé přítomnosti nic a jednali i mluvili přede mnou volně, jak chtěli. Věru právem onen božský původce dávného básnictví u Řeků[2], chtěje ukázat muže nanejvýše zkušeného[3], zpíval o něm, že dosáhl vrcholu moudrosti tím, že prošel mnoha městy a poznal rozmanité národy. I já sám cítím se zavázán vděčností svému oslu za to, že mě skryl ve svém rouše, dal mi vytrpět rozmanité osudy a učinil mě tak třebas nikoli moudrým, přece však mnoho znajícím.

 

Křehké zboží je lidská poctivost a penězi lze ztéci všechny překážky, zlatem vypáčit i ocelové dveře.

apuleius.png

O AUTOROVI

ZLATÉHO OSLA

 

   Apuleiův dobrodružný román „Proměny“ (Metamorfosy)[4] – smíme-li nazývat románem toto vyprávění o příhodách člověka v oslí podobě – je jediný výtvor svého druhu, jenž se nám z římské literatury zachoval celý. Máme sice dosti obsáhlé zlomky ze skvělého realistického románu „Satirikon“ od Petronia, jež prozrazují umělce mnohem většího, než byl Apuleius, a budí v nás přání, aby nám byla náhoda zachovala raději toto dílo v úplné podobě. Ale bohužel, zlomky „Satirikonu“ Petroniova jsou roztříštěny a vztahují se jen na malý výsek z románu; o jeho motivu, celkové kompozici a o spisovatelově závislosti na vzorech řeckých máme představy jen mlhavé. Musíme tedy být vděčni náhodě, že zcela ušetřila aspoň druhý podobný výtvor, tím spíše, že jde o výtvor jednoho z nejvýznamnějších představitelů poloklasické literatury římské.

   „Proměny“ vznikly v II. stol. n. l., někdy za vlády císaře Marka Aurelia (161–180). Byla to doba rozkvětu římského impéria, kdy trval uvnitř říše hluboký mír a blahobyt; ale silně se v ní již uplatňovala dekadentní myšlenková krize, a pro národní římské krásné písemnictví to bylo období neplodné.

   Apuleius byl „učenec a básník, blouznivec a posměvač“. Rodištěm jeho byla africká osada Madaura (dnes Mdauruš v Alžírsku), kdysi významné kulturní středisko. Pocházel z rodiny vznešené a zámožné. Vyššího vzdělání nabyl na universitě v Kartágu, měl však touhu prohloubit je cestami a studiem v cizině.

   V Athénách se naučil dokonale jazyku řeckému a pěstoval rozmanité obory vědní i umělecké – čili jak se vyjadřuje obrazně, „pil z jejich měsidel, džbánů“ – ale především studoval filosofii. „Prvý džbán, učitel elementárního, zbavuje neznalosti,“ praví kdesi, „druhý, gramatikův, poskytuje vzdělání, třetí, rétorův, vyzbrojuje výmluvností. Až potud pije většina lidí. Ale já jsem vyprázdnil v Athénách i jiné džbány: bájivý básnictví, jasný matematiky, sladký hudby, přísný logiky, a konečně džbán veškeré filosofie, nevyčerpatelný a plný nektaru.“

   Ačkoli Apuleius přijímal za své i jiné zásady filosofické, hlásil se k filosofii platónské a se zálibou přidával ke svému jménu název Platonicus. Dokladem toho jsou dva jeho zachované spisy „O Platónovi a jeho učení“ a „O bohu Sókratově“. Nebyl filosof, byl jen člověk žíznící po poznání, zvláště po tzv. vyšším poznání, a tišící svou žízeň, jak jen bylo lze.

   Román „Proměny“ není dílo docela původní. Pod jménem řeckého satirika Lúkiána, současníka Apuleiova, dochovalo se stručné vyprávění téhož příběhu, jež se v hlavních bodech shoduje s dějem románu Apuleiova. Zdá se, že oba dva výtvory, latinský Apuleiův a řecký Lúkiánův, jsou zpracovány podle téže starší předlohy řecké, nám nezachované. Ale zpracování Apuleiovo je naprosto odlišné od spisku Lúkiánova.[5] Kdežto v tomto běží jen o stručné vylíčení příhod hrdiny románu Lúkia, Apuleius rozplétá osnovu do značné šíře a vkládá do ní množství větších i drobnějších příběhů, novel a novelet.

   Mezi nimi je i světoznámá báje o Amorovi a Psýše. Byla to snad původně řecká pohádka o princezně, jež se provdala za prince, ve dne zakletého v draka, v noci pak v lidské podobě se stýkajícího se svou chotí. Nebude-li princezna zvědava na podobu manželovu, má být vysvobozen; ale ona slibu nedostojí. To způsobí jejich rozloučení, a teprve po krutých zkouškách může opět spočinout v náručí svého chotě.[6]

   Velká cena Apuleiových „Proměn“ záleží v tom, že jsou obrazem žijící společnosti, jako Petroniův „Satirikon“, Cervantesův „Don Quijote“, Grimmelshausenův „Simplicissimus“[7], Le Sageův „Gil Blas“[8]; líčí ji pravdivě se všemi slabostmi i nemravy a již svým realismem mimoděk nabývá jeho dílo satirického zabarvení, jež autor leckde zdůraznil mocnějším nánosem barev.

Ferdinand Stiebitz

 

 

POZNÁMKY:


[1] mánové – (v římské mytologii) duše zemřelých předků. – Poznámka Misantropova.

[2] původce básnictví u Řeků – Homér. – Pozn. překladatele Ferdinanda Stiebitze.

[3] muž nanejvýš zkušený – míněn Odysseus, hrdina Homérovy Odysseje. – Pozn. překl. F. S.

[4] Proměny (Metamorfosy) – Již starověk si Apuleiovy Proměny přejmenoval na náš název Zlatý osel, možná stejně jako my proto, aby odlišil od sebe dřívější a známější Proměny Ovidiovy od těch Apuleiových. Obě Metamorfózy byly ve své době velmi oblíbené knihy. – Pozn. Mis.

[5] Spisek Lúkiánův se jmenuje Lúkios neboli Osel. Srov. Misantrop, Zápisník mrtvého muže 6.3.42: Dočetl jsem svazek Lúkiánových spisků s názvem O bozích a lidech. Poslední spisek se jmenoval Lúkios neboli Osel. Byla to velmi zábavná povídka, jakási polo-bajka na moje oblíbené téma: proměna člověka ve zvíře. Tyto naruby převrácené polo-bajky (viz také například Kafkovu Proměnu) jsou totiž do jisté míry také zcela přirozenou kritikou lidského rodu, viděného a posuzovaného optikou zvířete a to zejména takového zvířete, které musí žít pod knutou člověka a v různých trampotách snášet jeho krutosti a zlomyslnosti. Zvíře se na úlohu soudce nad lidským rodem (nebo spíš věrného zrcadla pro lidi) hodí nejlépe, neboť člověk bývá k člověku zbytečně taktní a nezaslouženě shovívavý a velkodušně přehlíživý. Zvíře však vidí člověka nezaujatě a nemá pochopení pro jeho zločiny a nejapnosti, a to ani tehdy ne, když mu zůstane neporušená lidská psychika, jsa pouze jako člověk zaklet nějakým zlým kouzlem ve zvířecím těle. Lúkios neboli Osel není ale jen moralizující bajkou, nýbrž i mistrným sledem vtipných historek a gagů, mnohdy dosti kluzkých, lechtivých a pikantních; setkáváme se tu s nezvykle otevřeným líčením erotických scén a s obscénními narážkami, jaké budou za pár století po Lúkiánovi dlouho naprosto nemyslitelné, že by se zveřejnily. Ale vše je přitom napsáno neobyčejně vkusně, vtipně a duchaplně. Velmi jsem se pobavil. I vypsal jsem si něco na ukázku: „Krásná Palaistro, jak půvabný je rytmus, v němž se shodně otáčí tvá zadnička i tvá pánvička, jak kroužíš obojím, až se tvé boky vláčně převalují. Jak šťastný bude, kdo si omočí.“ Nebo jsem si zapamatoval jedno hezké přísloví, použité v povídce, jež by se dobře hodilo pro lidský pokrok: „Než špatně běžet, to běž raděj nazpátek.“ – Pozn. Mis.

[6] Srov. s filmovým pohádkovým hororem Panna a netvor (1979) režiséra Juraje Herze! – Pozn. Mis.

[7] Viz: Hans Jacob Christoffel von Grimmelshausen: (Dobrodružný) Simplicius Simplicissimus (různá česká vydání – různé názvy). – Pozn. Mis.

[8] A nezapomínejme na velice podobný Le Sageův román Kulhavý ďábel! Citát z něj posloužil coby motto k Misantropovu der Feuerteufelu: ...A ať se podívám kam chci,“ pokračoval čert, „všude vidím choré mozky.“ Srov.: Misantrop, Zápisník živého muže 9.5.42: Je z antikvariátu za pouhé čtyři koruny: Kulhavý ďábel, satirický román z roku 1707 od Alaina-Reného Le Sage. Zdálo se mi to jméno povědomé – snad z Huysmanse – nevím; každopádně jsem se trefil do skvělého a velice zábavného dílka. Asmodej, kulhavý ďábel, odkrývá střechy domů a ukazuje donu Kleofášovi, jak opravdu lidé žijí. „Ať se podívám kam chci, všude vidím choré mozky.“ Španělskými reáliemi, dobou a „rytířským“ stylem vypravování je to trochu podobné Donu Quijotemu de la Mancha, a v osobách ďábelského učitele a lidského žáka to připomíná Fausta. Místy příběh přechází až v milostnou frašku. Výborné dílko. Skoro bez chyb, bez předmluvy, bez doslovu. To jsem zase něco objevil! – Pozn. Mis.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA