Jdi na obsah Jdi na menu
 


Aristotelés - výpisky z díla

Obsah:

POETIKA

POLITIKA

ETIKA NIKOMACHOVA

DALŠÍ CITÁTY

ARISTOTELÉS V DÍLECH JINÝCH VELIKÁNŮ DUCHA

POZNÁMKY

 

Aristotelés

POETIKA

(výpisky)

Umělci zobrazují lidi buďto lepší, nebo horší, zrovna jako malíři: Polygnótos[1] totiž vyobrazoval lidi lepší, Pausón[2] naopak horší. Rovněž v próze i v skladbě veskrze veršované, např. Homér zpodoboval lidi lepší, Hégémón z Thasu[3] – ten, co první vytvořil parodie – a Nikocharés[4], autor Deiliady[5], horší. V tom rozdílu také tkví odlišnost tragédie od komedie: tato chce totiž předvádět lidi horší, kdežto prvá lepší.

 

Když zahubí nepřítel nepřítele, neozve se v nás lítost, ani když to koná, ani když se k tomu chystá.

 

Dobrá může být i žena a otrok, ačkoliv i tak je ona horší než muž, otrok zase úplně špatný.

 

 

Aristotelés

POLITIKA

(výpisky)

Je nutné, aby se nejprve sdružovali ti, kteří nemohou být jeden bez druhého. Tak se sdružují žena a muž za účelem plození (a to nikoli na základě záměrné volby, nýbrž jako u ostatních živočichů a rostlin z přirozené touhy zanechat po sobě takovou bytost, jakou jsou oni sami).

 

Ten, kdo je s to svým myšlením předvídat, je svou přirozeností vládce a pán, kdo je však schopen pouze tělesné práce, je určen k ovládání a je svou přirozeností otrok.

 

Být barbarem a být otrokem je na základě přirozenosti totéž.

 

Kyklópové žili roztroušeně, a i lidé za dávných časů tak bydleli.[6]

 

Přirozenost je konečný cíl. Neboť konečný stav vývoje každé jednotlivé věci nazýváme její přirozeností. A soběstačnost je i cílem, i tím nejlepším.

 

Ten, kdo od přirozenosti, a ne pouze náhodou žije mimo obec, je buď špatný, anebo lepší než člověk.

 

Kdo nemůže žít ve společenství anebo pro svou soběstačnost ničeho nepotřebuje, není částí obce a je buď zvíře nebo bůh.[7]

 

Bez ctnosti je člověk bytostí nejbezbožnější a nejdivočejší a v pohlavních požitcích a v jídle nejhorší.

 

Jedni se domnívají, že vedení domácnosti, vláda nad otroky, řízení obce a královská vláda je totéž; druzí naopak míní, že vláda pána nad otroky je proti přirozenosti, a proto není spravedlivá, neboť je založena na násilí.

 

Ten, kdo je sice člověk, ale na základě přirozenosti nenáleží sobě, nýbrž jinému, je tak na základě přirozenosti otrok.

 

Musíme zkoumat, zda je někdo na základě přirozenosti takový, či nikoli, a zda být otrokem je pro někoho lepší a spravedlivé, či není, anebo zda vůbec každé otroctví je proti přirozenosti.

Není obtížné o tom jak teoreticky uvažovat, tak se i poučit ze skutečnosti.

Některé bytosti jsou hned od narození rozděleny tak, že jedny jsou určeny k tomu, aby se podřizovaly, druhé k tomu, aby vládly.[8]

 

U těch, kteří jsou špatní nebo ve špatném stavu, by se mohlo zdát, že tělo vládne duši, a to právě pro jejich špatný a nepřirozený stav.

 

Duše vládne tělu jako pán, rozum žádostivosti jako politik nebo jako král. Z toho je zřejmé, že je v souladu s přirozeností a prospěšné, vládne-li tělu duše, a vládne-li citové složce rozum a to, co se v této složce podílí na rozumu; naproti tomu rovný nebo opačný poměr mezi nimi by byl škodlivý pro ně všechny.

 

Ti, co se liší od druhých natolik, jako duše od těla (takový rozdíl je u všech, jejichž úkol spočívá ve využívání tělesných sil, a to je u nich to nejlepší, co mohou vykonat), jsou na základě přirozenosti otroky, pro něž je lepší, aby byli podrobeni takové vládě. Neboť svou přirozeností je otrokem ten, kdo může náležet jinému (a proto mu i náleží) a kdo se podílí na rozumu jen tak, že ho vnímá u jiných, ale sám ho nemá.[9]

 

Příroda záměrně vytváří rozdíl mezi těly svobodných lidí a otroků; jedna činí silnými k potřebné námaze, druhá štíhlými a nevhodnými k takové tělesné práci. Často se však stává i opak, že jedni mají jen těla svobodných mužů, druzí jejich duše. Vidět krásu duše však není tak snadné jako krásu těla. Je tedy zřejmé, že někteří lidé jsou na základě přirozenosti svobodní a jiní otroky, pro něž je prospěšné i spravedlivé, aby sloužili.

 

Výrazů "otročit" a "otrok" se užívá ve dvou významech. Neboť někdo je otrokem a také otročí podle zákona.

 

Pro jedny je spravedlnost dobrou vůlí, kdežto pro druhé není ničím jiným než vládou silnějšího.

 

Někteří lidé jsou otroky všude, druzí nikde.[10]

Říkají-li však toto, nerozlišují otroka od svobodného člověka podle ničeho jiného než podle ctnosti a špatnosti.

 

Nejsou vždy jedni lidé na základě přirozenosti otroky a druzí svobodní.

 

Vždyť lékařství nemá získávat peníze, nýbrž uzdravovat. Oni však užívají všech schopností k výdělku, jako by ten byl cílem a k tomuto cíli mělo všechno směřovat.

 

Je dvojí výdělečná činnost, totiž obchodování a vedení hospodářství, a jedno je nutné a je chváleno, kdežto ono směnné je oprávněně haněno (neboť není přirozené, nýbrž spočívá ve vzájemném využívání), pak lichvářství je zcela odůvodněně předmětem nenávisti, protože se při něm nabývá zisku z peněz samých a ne z toho, pro co byly zavedeny. Vždyť vznikly pro směnu, avšak úrok je sám rozmnožuje. A tak je úrok ze všech druhů zisku nejvíce proti přirozenosti.[11]

 

Příběh o Thalétovi z Milétu: Vypráví se v něm o jednom nápadu, jak vydělat. Když mu lidé pro jeho chudobu vyčítali, že je filosofie neužitečná, tak prý, protože na základě pozorování hvězd předvídal, že bude veliká úroda oliv, složil již v zimě něco málo peněz jako zálohu a získal za nízkou cenu do nájmu všechny olivové lisy v Milétu a na Chiu, neboť nikdo nepřišel s vyšší nabídkou. Když potom nastal pravý čas a mnoho zájemců se náhle a současně začalo shánět po olivových lisech, pronajímal je za tolik, za kolik chtěl. Získal prý mnoho peněz, a dokázal tím, že pro filosofy by bylo snadné zbohatnout, kdyby chtěli, ale že bohatství není tím, oč usilují. Tak tedy podal Thalés podle vypravování důkaz o své moudrosti.[12]

 

Otrok nemá vůbec uvažovací schopnost.

 

Básník řekl o ženě:

Žen ozdobou je mlčení![13]

 

Nižší řemeslník žije v jakémsi omezeném otroctví.

 

Otroky je třeba napomínat ještě více než děti.

 

Od Aristofana jsme se dozvěděli, že prý milující pro prudkou lásku touží spolu srůst a stát se ze dvou jedním. Přitom ale musí zaniknout oba nebo jeden z nich.[14]

 

Obecně platí, že spolužití a společenství ve všech lidských věcech je obtížné. Svědčí o tom již společenství spolucestujících. Téměř všichni se nepohodnou a znepřátelí se navzájem pro běžné maličkosti.

 

Nedá se vyjádřit slovy, jaké uspokojení člověku přináší, může-li něco nazývat svým. Každý člověk pociťuje lásku sám k sobě, a zajisté ne bezdůvodně, nýbrž je to přirozené.

 

Vzájemné spory o smlouvy, žaloby pro křivá svědectví a pochlebování boháčům. K tomu všemu však nedochází proto, že majetek není společný, nýbrž pro mravní špatnost.

 

Mělo by se omezit spíše plození dětí než majetek, takže by se děti nesměly plodit nad stanovený počet. Ponechá-li se však v plození dětí úplná volnost, jak je tomu ve většině obcí, musí to způsobit chudobu občanů a chudoba zase povede k rozbrojům a k zločinnosti.

Proto Feidón z Korinthu[15], jeden z nejstarších zákonodárců, byl toho názoru, že počet domácností i občanů musí zůstat stále týž.

 

Těm, kteří dávají zákony, by nemělo uniknout to, co jim uniká, že totiž při omezování velikosti majetku je třeba omezovat i počet dětí.

 

Jsou-li lidé, kteří se dopouštějí bezpráví proto, aby měli radost ze sebe samých, nelze najít lék nikde jinde než ve filosofii. Neboť pro všechny jiné požitky je zapotřebí pomoci jiných lidí. Vždyť největšího bezpráví se lidé nedopouštějí z nedostatku věcí potřebných pro život, nýbrž proto, aby mohli žít v nadbytku (například se nestávají tyrany proto, aby netrpěli zimou; proto se také velkých poct dostává ne tomu, kdo zabije zloděje, nýbrž tomu, kdo zabije tyrana).

 

Lidská špatnost je nenasytná; zpočátku se sice lidé spokojí se dvěma oboly[16], ale jakmile se to stane obvyklým, žádají stále více a stupňují své požadavky až do nezměrné výše. Povaha žádostivosti, pro jejíž ukojení mnozí lidé žijí, nezná totiž mezí.

 

Jaký rozdíl je v tom, vládnou-li ženy, anebo jsou-li vládcové ovládáni ženami? Je to přece jedno a totéž.

 

Když se Lykúrgos pokusil podrobit zákonu i ženy, ty se prý postavily na odpor, takže upustil od svého úmyslu.

 

Jako se projevuje stáří na těle, tak i na rozumu.[17]

 

Není správné, že ten, kdo chce být uznán za vhodného k vykonávání úřadu, má se o něj sám ucházet. Nikdo by se přece neucházel o úřad, pokud není ctižádostivý. Přitom k většině svévolného bezpráví mezi lidmi dochází ze ctižádostivosti a ziskuchtivosti.

Zřejmě se ani sám zákonodárce[18] nedomnívá, že by z nich mohl učinit ušlechtilé lidi.

 

Zákonodárce vymyslel mnoho moudrých ustanovení; a aby neplodili příliš mnoho dětí, odloučil muže od žen tím, že zavedl pohlavní obcování mezi muži.[19]

 

Skutečnost, že lid zůstává pokojným, i když nemá účasti na vládě, nesvědčí ještě o správném zřízení obce.

 

Toto zřízení má v sobě něco ústavního, ale není ústavou, nýbrž spíše svévolným panováním mocných skupin. Ty také pomocí lidu a přátel vyvolávají rozbroje a vzájemné potyčky. Co to však znamená jiného, než že taková obec není obcí a že se občanské společenství rozkládá?

 

Je svrchovaně nutné starat se o to, aby nejlepší lidé měli volný čas a nemuseli se věnovat nedůstojné práci.

 

Je pochopitelné, že ti, kteří měli při získávání úřadu velké výlohy, si v něm zvyknou na zištné jednání.

 

Začalo se lichotit lidu jako tyranovi a zřízení se změnilo v nynější demokracii.

 

Lid získal sebevědomí a pak si vybral špatné vůdce.

 

Lidé touží více po zisku než po cti.

 

 

Aristotelés

ETIKA NIKOMACHOVA

(výpisky)

Požitek zvyšuje činnost, a co ji zvyšuje, patří k ní bytostně. Jsou-li činnosti různého druhu, jsou různého druhu i ta potěšení, která k nim patří. To bude patrno snad ještě lépe z toho, že požitek plynoucí z jiných zdrojů, je činnosti na překážku; například kdo má rád flétnu, není s to sledovat mluvené, kdykoli flétnistu zaslechne, protože má ze hry na flétnu větší potěšení než z činnosti právě přítomné; požitek ze hry na flétnu tedy maří jeho činný vztah k mluvenému. Totéž se stává i při jiných příležitostech, kdykoli se člověk věnuje dvěma věcem zároveň: ta příjemnější totiž vytlačuje tu druhou, a jestliže ji svou příjemností předčí velmi značně, vytlačuje ji tím více, takže se té druhé už ani nevěnujeme. Proto blaží-li nás cokoli opravdu silně, neděláme to druhé vůbec a děláme něco jiného, potichu si v tom jiném libujíce, jako například v divadle ti, co jedí sladkosti; nejvíce to činí tehdy, když jsou herci špatní.

 

Lidé berou na sebe hanbu pro zisk, a to i pro zisk skrovný.

 

 

Aristotelés

DALŠÍ CITÁTY

Platón i pravda mi jsou drazí, ale pravda je mi dražší.

*

Filosofie vzniká z toho, že se lidé diví.
*

Všechna placená zaměstnání pohlcují a ponižují vaši mysl.

*

Nebývají škarohlídy, nýbrž spíše bývají dobromyslní, poněvadž ve svém životě ještě neviděli mnoho špatností. Je také možno je snadno oklamat, poněvadž snadno doufají.

*

Lidé zpravidla činí bezpráví, kdykoli mohou.

*

Štěstí náleží těm, kdo sami sobě dostačí.

 

 

Aristotelés

V DÍLECH JINÝCH VELIKÁNŮ DUCHA

Já osobně bych chtěl raději vynikat znalostí nejvyšších hodnot než svou mocí.

Alexandros Veliký

(fiktivní podvrh dopisu Aristotelovi)

*

Neboť od druhých, z vnějšku vůbec, nelze v žádném ohledu mnoho očekávat. Nakonec každý zůstane sám a pak záleží na tom, kým sám nyní je. Plným právem tedy říká Aristotelés: η ευδαιμονια των αυταρκων εστι[20], naší řečí: štěstí patří těm, kteří se spokojí sami sebou. Osud je krutý a lidé jsou ubozí.

 

Velcí duchové všech dob dávali volnému času největší hodnotu. Neboť volný čas jednoho každého je natolik hodnotný, jak je hodnotný on sám. „Blaženost jest v prázdni“, říká Aristotelés a Díogenés Lærtios zpravuje, že Sókratés „chválil volný čas jako nejkrásnější majetek“. Aristotelés označuje filosofický život za nejšťastnější. Nadaný člověk volný čas potřebuje, právě ten volný čas, který jiného hned zatěžuje a hned kazí; neboť bez něj je ujařmeným Pegasem, tedy nešťastným.

 

Díla jsou naopak nesmrtelná a zejména v písemné podobě mohou přežít všechny časy. Po Alexandru Velikém žije jméno a vzpomínka; ale Platón a Aristotelés, Homér a Horatius jsou ještě tu, bezprostředně žijí a působí.

(A. Schopenhauer, Aforismy k životní moudrosti)

*

Duše zvířat mají hmotnou formu, pravil Aristotelés a po Aristotelovi arabská škola, po arabské škole škola andělská,[21] po andělské škole Sorbonna a po Sorbonně už nikdo na světě.

(Voltaire, Filosofický slovník, Zvířata)

*

Aristotelés se snažil dokázat, že člověk se řídí rozumem; avšak, na mou duši, tomu já nevěřím. A musím, jemu navzdory, trvat na tom, že člověk a jeho cesty jsou marné a že tento chlubivý pán přírody je bytost slabá a chybující; že instinkt je jistějším průvodcem než chlubný rozum pyšných smrtelníků a že zvířata jsou daleko před nimi. Deus est anima brutorum – Bůh je duše zvířat.

(J. Swift, Bitva knih)

*

Obhájce hněvu Aristotelés a zakazuje jej odstranit. Tvrdí, že je to ostruha ctnosti, a že bude-li odstraněn, duch bude bezbranný, líný a neschopný velkých činů.

 

Ptám se, jakým státem se má mudrc zabývat. Athénským, v němž byl odsouzen Sókratés a z něhož Aristotelés uprchl? Kartaginským, v němž je svoboda zhoubná pro ty nejlepší? I před tímto státem prchne. Budu-li chtít přehlédnout všechny státy jeden po druhém, nenaleznu žádný, který by mohl snést mudrce nebo který by mohl snést mudrc.

(Seneca, O duševním klidu)

*

Aristotelés odvozoval všechny afekty, pathé (παθή), z dvojího zdroje: z nezřízené touhy po domnělém dobru a z odporu k domnělému zlu; první pokládal za trestuhodnější.

(Marcus Aurelius, Hovory k sobě, pozn.1)

*

Jednou zase sofista Sidónios, v Athénách velmi proslulý, vychvaloval sám sebe asi v tom smyslu, že obsáhl svým věděním veškeru filozofii: “Kdyby mě volal Aristotelés do Lykeia, budu ho následovat. Kdyby Platón do Akadémie, půjdu za ním. A kdyby Zénón do své školy ve stoi poikilé, budu pobývat tam. Kdyby mě povolal Pýthagorás, budu mlčet.“ Tu povstal mezi posluchači Démónax, oslovil ho a dodal: „Pýthagorás tě volá.“

(Lúkiános, O bozích a lidech, Démónaktův život)

*

Aristotelés prohlašuje, že všichni nadaní lidé jsou melancholici, takže nejsem nespokojen s tím, že myslím trochu pomaleji.

(Cicero, Tuskulské hovory)

*

Před dvěma a půl tisíci lety si Aristotelés povšiml podobnosti člověka a delfína: tak jako lidé i delfíni jednají účelově, aby získali dary života, mají radost z užívání své síly a schopností, projevují vlastnosti, jako je zvědavost a odvaha. Člověk není ojedinělý v tom, že vede etický život. Aristotelés uvažoval podobně jako Nietzsche, který napsal:

„Počátky spravedlnosti, stejně jako chytrosti, umírněnosti, udatenství – zkrátka všeho, co označujeme názvem sokratovské ctnosti[22]jsou zvířecí: jsou důsledkem pudů, které učí najít potravu a uniknout nepříteli. Uvážíme-li nyní, že i nejvyšší člověk se pozvedl a zušlechtil právě jen ve způsobustravy a v chápání toho, co vše mu je nepřátelské, nebude jistě nepřiměřené označit celý morální fenomén za zvířecí.“[23]

Převládající západní názor je jiný: učí nás, že člověk není jako ostatní zvířata, která jen jednoduše reagují na situace, ve kterých se ocitnou.

    Mohlo by se to zdát fantastické, a také to fantastické je. Přesto nás o tom Sókratés, Aristotelés a Platón, Descartes, Spinoza a Marx přesvědčují. Kdyby byl každý opravdu uzavřen sám do sebe jako monáda[24], nemohli bychom mít ten prchavý pocit sounáležitosti s jinými živoucími bytostmi, který je základním pramenem etiky.

(J. Gray, Slamění psi)

*

Podle mého mínění je velká ubohost, když je dnes člověk podle Linnéova třídění zařazen mezi savce s opicemi, netopýry a lenochody. Nebylo by právě tak dobré nechat člověka v čele tvorstva, kam ho postavil Mojžíš, Aristotelés, Buffon a příroda? (Chateaubriand, Génius křesťanství)

(M. Twain, Dopisy z planety Země, pozn.2)

*

Aristotelés viděl, jak známo, v soustrasti chorobný a nebezpečný stav, jemuž by bylo dobře tu a tam odpomoci purgativem: v tragédii viděl purgativ.

(F. Nietzsche, Antikrist 7.)

*

Aristotelés měl podle Seneky říci: Nullum magnum ingenium sine mixtura dementiae fuit.[25]

 

Žádný jiný pojem není ve filosofii tak zneužíván jako pojem příčiny. Od scholastiky, vlastně už od Platóna a Aristotela, je filosofie z velké části neustálým zneužíváním obecných pojmů. Nakonec z ní dokonce vznikne pouhý slovní krám.

 

Aristotelés bez váhání počítá k sofistům Aristippa: důvod k tomu najdeme u Díogena Laertia (II,65), totiž že byl první mezi sokratiky, který si nechal za svou filosofii platit.

 

Kdo to má zřetelně na očích, dá za pravdu Aristotelovi, když říká: η φύσις δαιμονια μεν εστι, ου δε θεια.[26]

 

Nyní ještě několik poznámek týkajících se individuality génia. – Již Aristotelés, podle Cicera (Tusc. I,33), poznamenal, že omnes ingeniosos melancholicos esse.

 

Krásný výhled je katarzí ducha, jako hudba podle Aristotela katarzí mysli, a v jeho přítomnosti se tedy nejsprávněji přemýšlí.

 

Aristotelés (Pol. II,9) mluví o pederastii jako o něčem obvyklém. Aniž by ji haněl, uvádí, že Keltové ji měli v obecné úctě a u Kréťanů byla podporována zákonem jako prostředek proti přelidnění.

(A. Schopenhauer, Svět jako vůle a představa)

*

Aristotelés v Politice vykládá, jak veliké nevýhody vzešly Sparťanům z toho, že u nich byla ženám popřána příliš veliká volnost, dědictví, věno a veliká nevázanost, a jak tohle vše přispělo k pádu Sparty.

(A. Schopenhauer, O ženách)

*

To, že například filosofové Sókratés, Platón, Aristotelés nebo třeba dramatik Eurípidés jsou vyzdvihováni jako typičtí představitelé „řeckého zázraku“, ačkoli byli ve skutečnosti jeho největšími odpůrci a věrozvěsty zániku, podvratníky, rebely bez příčiny, protosocialisty a protokřesťany, je dnes naprosto běžné – lidužel. A není to vynález komunistů 20. století, nýbrž táhne se to dějinami už od závěrečné fáze helénství a pokračuje vesele dál křesťanským středověkem až do dnešní doby!

(Misantrop, Reinlebensborn 13.10.42)

*

Měli bychom se pídit po tom, kdo ví něco lepšího, a ne, kdo ví více. Říkáváme sice: „Tak praví Cicero!“ – „To jsou zásady Platónovy!“ – „To jsou právě slova Aristotelova!“ – Co však říkáme sami?

(M. de Montaigne, Eseje, Pedanti)

*

Vadila jim i filosofie: v roce 529 dal césaropapež Justinián I. zavřít Aristotelovo Lykeion a zrušil Platónovu filosofickou školu v posvátném háji héroa Akadéma. A to byl konec jejich tak nadějné civilisace.

(Misantrop, Rakovina na kůži Země)

 

 Poznámky:


[1] Polygnótos (působil asi 475–447 př. n. l.) – slavný malíř hlavně nástěnných maleb s historickými náměty. – Poznámka vydavatele.

[2] Pausón (asi o generaci mladší než Polygnótos) byl malíř naturalistický, snad i karikaturista. – Při srovnání obou malířů, jednoho z nich slavného, protože zobrazoval lidi lepší než jsou, a druhého skoro neznámého, poněvadž maloval lidi horší, maně se tu vkrádá na mysl kousavý citát z Kulhavého ďábla od Le Sage: „V druhém domě je malíř. Specializoval se na ženské podobizny. Je to dovedný umělec, maluje věrné portréty. Ale nikdy nikomu nelichotí a představuje si, že bude mít úspěch. Měl by být zanesen mezi blázny.“ Pozn. vyd. + Misantrop.

[3] Hégémón z Thasu (2. pol. 5. stol. př. n. l.) – řecký komický básník a nejstarší autor parodií. – Pozn. vyd. + Mis.

[4] Nikocharés († asi r. 345 př. n. l.) – athénský skladatel starých attických komedií, které jsou však, lidužel, známé jen z dochovaných zlomků. Nikocharés byl současník Aristofanův. – Pozn. Mis.

[5] Deiliada (Deilias) bývá pokládána za parodii na Iliadu, hrdinský Homérův básnický epos o trójské válce (blíže o ní viz Starověké báje a pověsti, např. kapitolu Paris a Helena nebo Aeneovo bloudění). Deilos znamená řecky „zbabělý“, takže česky bychom Deiliadu mohli pojmenovat třeba „Zbaběliádou“. Lidužel se nám nezachovala. – Pozn. vyd. + Mis.

[6] Kyklópové ... bydleli. – Srov.: „V té zemi žili divocí, suroví obři, násilní a zpupní. Nazývali se Kyklópové. Pásli stáda a to bylo jejich živobytí. Neorali, neseli, neuměli stavět lodě a neměli žádné zákony a řády. Každý bydlil o samotě se svou ženou a s dětmi ve veliké jeskyni na temenech vysokých hor a o své sousedy se nestaral. Tito obři měli uprostřed čela jen jediné veliké oko, hlas jako burácení hromu a mysl náchylnou k zločinům“ (Starověké báje a pověsti, Odysseova dobrodružství). – Pozn. Mis.

[7] Kdo nemůže žít ve společenství ... je buď zvíře nebo bůh. – Srov.: „Abys žil sám, musíš být zvířetem nebo bohem – říká Aristotelés. Chybí k tomu třetí případ: filosof musí být obojím“ (F. Nietzsche). – Pozn. Mis.

[8] Některé bytosti ... jedny jsou určeny, aby se podřizovaly, druhé, aby vládly. – Srov.: „Řekl již Aristotelés, že lidé si nejsou od přírody naprosto rovni, že jedni se rodí k otroctví a druzí k nadvládě. Aristotelés měl pravdu, ale zaměňoval účinek s příčinou. Je zcela jisté, že každý člověk zrozený v otroctví se rodí k otroctví. Otroci ztrácejí ve svých okovech vše, dokonce i přání, aby se z nich dostali. Jsou-li otroci od přírody, je tomu tak proto, že se stali otroky proti přírodě. První otroky stvořila moc a zbabělost otroků jejich otroctví prodloužila. Ať je tomu jakkoliv, nelze se neshodnout na tom, že Adam byl suverénem světa, stejně jako byl Robinson suverénem svého ostrova, dokud byl jeho jediným obyvatelem“ (J. J. Rousseau, Rozpravy). – Pozn. Mis.

[9] Je otrokem ten, kdo se podílí na rozumu jen tak, že ho vnímá u jiných, ale sám ho nemá. – Většina těchto přirozených otroků se však na rozumu nepodílí vůbec, protože ho nevnímá dokonce ani u jiných. Srov.: „Řecký filosof procházel životem s tajným pocitem, že existuje mnohem více otroků, než se obecně míní – totiž, že otrokem je každý, kdo není filosofem“ (F. Nietzsche, Radostná věda, 18.). – Pozn. Mis.

[10] Někteří lidé jsou otroky všude, druzí nikde. – Srov.: „Já takový otrok, jako jsou oni, nejsem. Otrokem jsem jenom ve fabrice; venku ze mne všechny okovy padají, ba ani v té fabrice nejsem dost poslušným otrokem! Nejsem jako ostatní – žádná ustrašená figurka bez vůle, pocitu důstojnosti a sebevědomí svobodného a lepšího člověka než je kdokoli z nich, i těch nejvýš postavených. Ani tam v té hnusné fabrice mne žádný řetěz nespoutá, byť by byl spletený ze zlata. Vyjdu ven před fabriku a jsem volný – oni zůstávají otroky po celý život“ (Misantrop, der Feuerteufel 7.9.43). – Pozn. Mis.

[11] A tak je úrok ze všech druhů zisku nejvíce proti přirozenosti. – Směnárníci, zabývající se ve starém Řecku úrokovým lichvařením, se nazývali řecky τραπεζίται, tedy slovem, jež je stejného významu a původu jako slovo „bankéři“, jež je původu italského. Srov.: „Ostatně historie bankovnictví je také velmi poučná. Jak začala, tak pokračuje. První bankéři začínali provozovat své nekalé řemeslo ještě na prostých lavicích (bancas) jako obyčejní veksláci, směnárníci. Ta podloudnost jim už zůstala. Rozdíl je jen v tom, že nyní se banky domohly daleko většího bohatství, a tím i daleko většího politického vlivu a moci. Nebývalého vlivu a moci! Takže všechny jejich finanční operace nakonec získaly zdání bezúhonnosti a serióznosti a prakticky tudíž i legálnosti. Ale to ještě neznamená, že nekradou, nepodvádějí, neperou špinavé peníze a nedevalvují měnu a celou ekonomiku. Ve středověku bylo lze zakopat si doma ve sklepě truhlu s pokladem z mincí. A vrátit se pro ni třeba po sto letech – stále byl obsah plně konvertibilní! Zkuste si totéž udělat dnes: za pouhopouhých deset let nevyplatí se ten ‚poklad‘ odnášet už ani do sběrných surovin. A s papírovými bankovkami si můžete leda... – však víte co: ...třeba zatopit! Ve středověku ovšem ještě platila významná omezení, vyplývající z kanonického práva. Např. nepovolovaly se úroky, veškerá úroková politika. Ta byla vnímána jako lepší lichva. V arabském světě úroky neexistují dodnes. Tam jsou zakázané, jsouce předmětem opovržení jakožto potměšilý vynález židovských lichvářů, ničící celé rodiny, vnášející rozkol do celého společenství a dokonce i vyvolávající války Gójů. Ježíš kdysi vypráskal penězoměnce z chrámu, ale oni se tam stejně zase vrátili. Bankovnictví začalo jako lichvářství a jako lichvářství pokračuje dál. Hlavně proti těmto nepravostem povstal Hitler – a jak dopadl! Poštval tím proti sobě celý svět!“ (Misantrop, Rakovina na kůži Země); srov.: „Když jsem poprvé slyšel Federovu přednášku o ‚rozdrcení úrokového otroctví‘, okamžitě jsem věděl, že se jedná o teoretickou pravdu, která se musí stát nejstálejším smyslem budoucnosti německého národa. Břitké oddělení burzovního kapitálu od národního hospodářství nabízelo možnost postavit se zmezinárodňování německého hospodářství, bez toho, že by se zároveň bojem proti kapitálu ohrožoval samotný základ nezávislého národního sebezachování. Měl jsem již rozvoj Německa naprosto jasně před očima, než abych nevěděl, že nejtěžší boj bude potřeba svést ne s nepřátelskými národy, nýbrž s mezinárodním kapitálem. Ve Federově přednášce jsem cítil ohromné heslo pro tyto nadcházející boje. Mezinárodní kapitál byl nejenom největším válečným štváčem, nýbrž ani nyní, po skončení bojů, neopomíná dělat z míru peklo. Co se však námitek takzvaných praktiků týče, lze jim odpovědět následovně: všechny obavy z hrůzných hospodářských důsledků odtržení od úrokového otroctví jsou zbytečné; neboť za prvé šly dosavadní hospodářské poučky německému národu jen stěží k duhu; vyjádření k otázce národního sebeurčení nás velmi upomínají na odborné posudky podobných znalců z dřívějších dob, např. na bavorské zdravotní kolegium při příležitosti otázky zavedení železnice. Všechny dřívější obavy těchto urozených sborů se nikdy nenaplnily: cestujícím ve vlacích nových ‚parních ořů‘ se nedělalo zle, diváci také neonemocněli, a od dřevěných ohrad, které měly nové zařízení skrýt, se také upustilo, – pouze dřevěné ohrady v hlavách všech takzvaných ‚expertů‘ zůstaly zachovány i pro další generace“ (A. Hitler, Mein Kampf). – Pozn. Mis.

[12] Příběh o Thalétovi z Milétu: τό Θάλεω τού Μιλησίου. Thalés z Milétu, 7.–6. stol. př. n. l., první řecký filosof, řazený tradicí mezi sedm starořeckých mudrců. Za „počátek“ (pralátku) všeho pokládal vodu. Zabýval se i matematikou, astronomií a některými dalšími obory. Byl prvním představitelem milétské filosofické školy, která usilovala o racionální výklad přírody. Ve spise O duši připomíná Aristotelés Thalétovy názory, že „kámen (magnetovec) má duši, protože hýbe železem“ (srov.: A. France, Blouznivá snění: „O ničem na světě nelze říct: toto je neživé.“ – neboť dokonce i zdánlivě neživý kámen vykazuje známky života neustálým pohybem svých atomů!), a že „všechno je plné bohů“ (srov.: Misantrop, Z poustevníkovy lesní moudrosti: „Nevěřím na žádného jediného židokřesťanského Boha. Ale věřím, že je mnoho bohů. Ostatně, kdybych popíral jejich existenci, nepopíral bych zároveň také sám sebe? Bozi, kam se podíváš, nenacházíš-li se zrovna o ramadánu v Mekce. Ó ano, zvířata a rostliny jsou těmi nesčetnými bohy, obývající a proteplující náš božský svět.“) V Etice Nikomachově uvádí Aristotelés Thaléta (spolu s Anaxagorou) jako typ muže, který bývá pokládán za moudrého, ale ne za rozumného, protože neusiloval o vlastní (hmotný) prospěch. Na jiném místě v Politice se Aristotelés ještě zmiňuje o Thalétovi jako o údajném učiteli autora prvních spartských zákonů Lykúrga. – Srov. dále vtipnou zmínku o Thalétově poměru k vlastní ženitbě v jednom z Montaigneových esejů + příslušnou tamní poznámku pod čarou. – Pozn. překl. + Mis.

[13] Žen ozdobou je mlčení: ¨γυναικί κόσμον ή σιγή φέρει¨. Úryvek z tragédie Aiás (v. 293), kterou napsal Sofoklés (497/6–406), jeden z největších řeckých tragiků. V jiném překladu zní tento výrok: „Ach ženo, ženám nejlíp sluší mlčení.“ Podobný výrok se dochoval i od Démokrita. Srov. též: A. Schopenhauer, O ženách: Do našich časů by se hodilo k výroku: „Ať žena v církvi mlčí!“ připojit dodatek: „Ať mlčí též v divadle!“ (přeložený výraz „v církvi“ – založený na latinském citátu „mulier in ecclesia taceat“, podle Nového zákona, 1. Korintským 14,34 – je zde ovšem poněkud chudý: u starých Řeků neznamenalo slovo εκκλησία kostel, církev nebo pouze jakékoli shromáždění, ale také např. poradní sněm, a tudíž hlavně tam asi ženám nejvíce slušelo raději nic neříkat. – Pozn. překl. + Mis.

[14] Od Aristofana jsme se dozvěděli... – Aristofanés, slavný athénský skladatel komedií, žil v letech 445–380. Aristotelés má zřejmě na mysli výklad, s nímž nechává Platón vystoupit Aristofana jako účastníka fiktivní diskuse o pravé lásce v dialogu Symposion. Podle výkladu, který zde Aristofanés podává, je láska touhou po původní jedné přirozenosti. Zeus totiž rozťal těla původních lidí na dvě poloviny, aby oslabil lidskou zpupnost, a od té doby trvá toto rozdělení lidstva. Vůbec se mu však tento božský záměr nezdařil, a ono se mu klidně páří dál přímo před očima a zpupné je až hanba tím víc, leč samo hanbu nepociťujíc. – Pozn. překl. + Mis.

[15] Feidón z Korinthu (7. stol. př. n. l.) – král v Argu, nikoli v Korinthu (obě města však leží na peloponnéském poloostrově na sousedních územích a Feidónova rozpínavost bažila po jejich sjednocení). – Pozn. Mis.

[16] zpočátku se sice lidé spokojí se dvěma oboly: καί τό πρώτον μέν ίκανόν διωβελία μόνον. Aristotelés má patrně na mysli plat dvou obolů (διωβελία), který po smrti Perikleově zavedl pro chudé občany v Athénách demagog Kleofón. Není jisté, zda byl tento obnos vyplácen v rámci tzv. theoretik, finančních příspěvků umožňujících nezámožným občanům zhlédnout o některých slavnostech divadelní představení a přilepšit si na stravě, nebo zda byl pojat jako širší podpora chudých občanských vrstev v těžké hospodářské situaci Athén za peloponnéské války. O platu dvou obolů zavedeném Kleofóntem se Aristotelés zmiňuje i v Athénské ústavě. Připomíná zde také, že zvýšení tohoto platu o jeden obol přislíbil chudým Kleofóntův zástupce Kallikratés, který byl později s Kleofóntem odsouzen k trestu smrti. – Pozn. překl.

[17] Jako se projevuje stáří na těle, tak i na rozumu: ώσπερ καί σώματος, καί διανοίας γήρας. V souladu s tím Aristotelés v 9. kapitole VII. knihy Politiky předpokládá, že lidé by měli „pro stáří“ končit se svou činností v úřadech, a doporučuje, aby jim pak byla svěřena péče o bohoslužby. – Pozn. překl. – Správně! Jakmile začne někdo senilnět, hoďte mu na starost leda nějakou bezvýznamnou pitominu! K ničemu lepšímu nebo vážnějšímu se už dětinský stařec nehodí. Zatímco tedy Haškův Švejk tvrdí, že veškerá politika je pro malé děti, Aristotelés zřejmě zastává názor, že náboženství je vhodné leda pro dětinské stařečky, kterým se už mate rozum. Něco pravdy na tom bude. Že je však lidstvo pomatené celý život od narození až do smrti, to je pravda zcela určitě. – Pozn. Mis.

[18] zákonodárce: ό νομοθέτης. Výrazem „zákonodárce“ se zde patrně míní Lykúrgos. Lykúrgos byl podle antické tradice autorem většiny starých spartských zákonů. Není jisté, zda skutečně žil a zda vykonal všechno, co se mu připisovalo, nebo byl pouhou bájnou postavou. Antické údaje o době jeho života se značně rozcházejí (11.–8. stol. př. n. l.). – Pozn. překl. – Není vyloučena ani možnost, že zákonodárců Lykúrgů mohlo být víc, přičemž mohli být ztotožněni a sloučeni pod souhrnné označení „zákonodárce“ jako takového. Podobné případy lze srovnat i u Caesara, z jehož jména se stal posléze povšechný titul pro jakéhokoliv pozdějšího císaře, anebo u Karla Velikého, z jehož jména je zase odvozen povšechný titul král. A pokud snad konečně čirou náhodou v dějinách chybí nějaká skutečná osoba, často si ji musí lidé prostě vymyslit, vybájit, přímo vyfantazírovat. – Pozn. Mis.

[19] že zavedl pohlavní obcování mezi muži: τήν πρός τούς άρρενας ποιήσας όμιλίαν. Homosexuální styky mužů podporovalo na Krétě i ustanovení, podle něhož se mladíci ženili všichni ve stejné době (po dosažení určitého věku), ale s manželkami mohli žít teprve tehdy, když byli schopni řídit domácnost, tj. uživit rodinu. Do té doby žili mladí muži spolu, odděleně od svých žen. – Pozn. překl. – Homosexualitu, jakožto jeden z prostředků proti přelidněnosti, rovněž podporuje např. Euthanasijská církev (Church Of Euthanasia). – Pozn. Mis.

[20] η ευδαιμονια των αυταρκων εστι – (řecky) Odkázáni ve všem jen sami na sebe, své štěstí si vytváříme či nalézáme.

[21] škola andělská (ve francouzském originále l’école angélique) = zřejmě jakýsi esoterní mystický nesmysl operující s bludem o reálné existenci andělů, o jejich styku s člověkem, o jejich vzájemné přeměně jednoho do druhého a naopak – zkrátka další ukázka choré lidské psychiky. Nejcharakterističtější byly kdysi zcela vážně vedené učené disputace o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Takzvané Andělské školy fungují samozřejmě dodnes po celém světě, neboť lidská blbost je věčná. – Pozn. Mis.

[22] sokratovské ctnosti – podle Nietzsche to jsou: uměřenost, chladná mysl, smysl pro spravedlnost, rozumnost (viz Ranní červánky § 456.). – pozn. Mis.

[23] Friedrich Nietzsche: Ranní červánky, aforismus 26. Zvířata a morálka. – pozn. Mis.

[24] monáda (z řec. „monadikós“ – jedinečný)  je u Leibnize individuum, navenek uzavřené a neovlivňující jiná individua. – pozn. Mis.

[25] Nullum magnum ingenium sine mixtura dementiae fuit – (latinsky) Každý velký duch měl v sobě příměs šílenosti.

[26] η φύσις δαιμονια μεν εστι, ου δε θεια – (řec.) Příroda je spíš démonická než božská.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA