Jdi na obsah Jdi na menu
 


Georges Bataille: Příběh oka. Matka

17. 3. 2011

„Je to hrozná kniha:

ulpí vám na duši jako černé znamení

a zbaví vás klidného spánku.“

JACQUES LACAN[1]

 

PROROK NOCI GEORGES BATAILLE

         Každá společnost se snaží do jisté míry potlačovat určitý druh myšlení, jenž je pro ni – třeba jen potenciálně – nebezpečný, protože jeho cílem je rozvrácení nebo narušení existujících pravidel jejího normálního fungování a, vzato do důsledků, i samotné její existence. V zásadě jde o takový druh myšlení, který prosazuje co největší osvobození lidské individuality. Neboť skutečná svobodná osobnost sebou dá jen stěží manipulovat; skutečně svobodné individuum jen velice zřídka přistoupí na zavedenou hru na spravedlnost a demokracii, na svobodné volby a rovné podmínky pro všechny; skutečně svobodné individuum nemyslí státotvorně, ale podvratně, subversivně, individualisticky. Protože ono je mírou všech věcí, protože ono jediné je autentické a nezávislé, schopné zbavit se pout politického ohlupování, konzumního třeštění a morálních konvencí.

         Jedním z nich je etnograf, ekonom, spisovatel, filozof a anarchista Georges Bataille.

         Georges Bataille se narodil v roce 1897. V roce 1923 objevuje dílo Friedricha Nietzsche[2] a zůstává jím fascinován celý život. V roce 1928 vydává pod pseudonymem Lord Auch svoji první a zřejmě nejproslulejší knihu Příběh oka (Histoire de l’œil).

 

„Nejsem filozof, ale světec, možná i šílenec.“

 

„Pro každého, kdo chce do hloubky pochopit, co to znamená člověk, je Sade četbou nejen doporučenou, ale přímo nezbytnou.“

 

         V roce 1962 umírá.

 

         To, co Bataille nazývá „souveraineté“, tedy svrchovanost[3], suverenita, je naprostá oproštěnost od všeho, co člověka vězní v určitých strukturách jako součást jemu nadřazeného, neosobního mechanismu.

         Jestliže do důsledků přijmeme a rozvedeme Nietzschovo „Bůh je mrtev“, nezbývá nám než nastolit vlastní božskou svobodu, suverenitu individua. To, co se dalo v polovině 20. století, tedy za Bataillova života, jen tušit, naplňuje se koncem 2. tisíciletí měrou vrchovatou: degradace a zotročení nezávislého individuálního myšlení dosahují nesmírných rozměrů. Konzumní „výdobytky“ a více či méně represívní praktiky každého organizovaného státního aparátu mají na skutečnou svobodu jednoho každého člena společnosti zhoubný vliv.

 

„Svoboda není ničím, není-li svobodou žití na samém okraji, na rozhraní, kde se veškeré pochopení rozkládá.“

 

S tím souvisí ztráta schopnosti komunikovat.

 

„V samé podstatě lidského života se objevuje jistý princip nedostatečnosti.“

 

         Základem Bataillovy „etiky“ je myšlenka o překračování (jež nazývá transgresí) většiny zákazů, které si společnost během svého vývoje zavedla.

 

„Není jediného zákazu, který by nemohl být překročen.“

 

         Překročení zákazu je potom božským gestem, projevem nejvyšší suverenity.

         Bataille považuje za nutné

 

„ukázat absurditu systému, v němž všechno k něčemu slouží, kde nic není suverénní. Svět, v němž chybí suverenita, je ze všech světů nejhorší.“

 

Šílený kolotoč výroby se netočí pro spotřebu, ale pro další výrobu. Jejím skutečným, byť skrytým cílem je výroba ad absurdum. Proto je třeba najít v sobě vůli k rozbití onoho začarovaného kruhu, k zastavení toho ďábelského kolotoče a dopustit se suverénního, svobodného činu. Vymanit se ze sociální determinovanosti, která není ničím jiným než dovedně kamuflovaným otroctvím: otroctvím, jež ovšem stejnou měrou postihuje bankéře i nádeníka. Je to otroctví práce ve smyslu užitečné činnosti. Neboť člověk se odcizil sám sobě, to jest zvířeti, které v něm přebývá. Svět zvířat žádný zákaz ani jeho překročení nezná. V tomto smyslu je lidský život negací zvířecí svobody.

 

„Člověk je zvíře, které odmítá přírodu.“

 

Odmítáme přírodu právě prací, kterou ji ničíme a přetváříme v umělý svět náhražek, ve svět, jenž poznenáhlu zcela ztratil svou celistvost a jednotu.

 

„Lidstvo je schopno přecházet z dobroty do nejhorších krutostí, ze vznešenosti do nejhrubší sprostoty. Tato mnohotvárnost se týká i jedince: přes den je ve své rodině andělem, v noci se oddává bezuzdným vášním. Podobně mohou lidé, mírně a pokojně pracující v kruhu svých blízkých, loupit a vraždit v době války.“

 

         Lidský život je tedy ve všech svých projevech nepochopitelný. Podle Bataille je navíc život luxus, jehož vrcholem je smrt.

 

„Kdybychom měli srovnávat různé formy života, zjistíme, že lidský život je zdaleka nejnákladnější.“

 

Žijeme totiž nejen na vlastní účet, ale také na účet přírody a na účet dalších generací.

         Z podřízené a závislé bytosti se může stát bytost suverénní, kterou Bataille nazývá úplný člověk (l’homme entier).

 

„Potřebují-li si lidé neustále lhát, ať si koneckonců poslouží. Já však budu vždy chtít vědět, kolik skvělého, zázračného a násilného je spojeno s vůlí otevřít oči, zpříma hledět na to, co se děje.“

 

         Bataillův úplný člověk v podstatě odpovídá Nietzschovu nadčlověku: bytosti, která dokáže v temnotě nevědění alespoň pozvednout hlavu a vidět, kdo jí sype písek do očí, kdo jí brání v poznání, kdo ji omezuje a zneužívá – totiž společnost v roli utlačovatele individua.

 

         Jak tomu bývá u „prokletých“ umělců téměř pravidlem, začal být jeho odkaz doceňován až po jeho smrti.

         Blasfemická verva Příběhu oka je bořící a ničivá síla, která jako přírodní živel smete vše, co se jí postaví do cesty.

         Bataillovo dílo bývá někdy chápáno jako produkt chorého mozku, jako projev šílenství. Jeho myšlenkový svět je pro leckoho těžce stravitelný, ale nelze mu upřít mohutnou vnitřní sílu.

LADISLAV ŠERÝ

 

EROTIKA, OPORA MORÁLKY

         Erotika je člověku vlastní. Zároveň je to něco, kvůli čemu se červená.

         Erotika je pastí, do níž se chytají i nejmoudřejší a nejopatrnější.

         Baudelaire skvěle vystihl toto pohoršení mysli (jež je pohoršením celého myšlení):

 

„Pravím vám: jediná a nejvyšší rozkoš lásky spočívá v jistotě konání zla. A od narození to dobře ví muž i žena: veškerá rozkoš pramení ze zla.“

 

         Stále je v nás něco hluboce dvojsmyslného. Rysy, jež pravdivě vystihují tvář lidstva, nejsou nejostřejší.

         Slavnostní oběť – akt vytvářející posvátno – je toho příkladem. Ve své nejvyšší (a také nejčastější) formě je oběť rituálním odsouzením člověka nebo zvířete k smrti. V dávnověku mohlo být i samo usmrcení zvířete předmětem zákazu, čímž by se zdůvodnily vražedné usmiřovací rituály. Dnes je postihováno všeobecným zákazem pouze usmrcení člověka.

         Právě pomocí této oběti je možné podílet se na zločinu, jenž se takto stává společným zločinem všech účastníků: jde o svaté přijímání.

 

         Není jediného lidského společenství, v němž by erotika byla přijímána bez jakýchkoli reakcí, jako je tomu u zvířat.

         Nepochybuji o tom, že prací, řečí a aktivitou, jež je s nimi spojena, lidská bytost přírodu nijak nepřesahuje.

GEORGES BATAILLE

 

PŘÍBĚH OKA

 

OBSCÉNNÍ ZVÍŘATA

         Simona se náruživě věnovala koridě. Okouzlovaly ji na ní tři momenty: první, když zvíře bleskově vyrazí ze své ohrady jako nějaká tlustá krysa; druhý, když svými rohy vnikne do boku nějaké kobyly; a třetí, když ta absurdní kobyla cválá napříč arénou, vyhazuje nohama a z břicha jí visí odporně zbarvený, bílorůžovošedý hrozen vnitřností. Začínalo se jí chvět chřípí pokaždé, když umírající zvíře vypustilo do písku velkou kaluž moči.

         Jinak ji po celou dobu představení jímala úzkost v očekávání hrůzného pohledu – za ní se však v podstatě skrývala nepřekonatelná touha – na jeden z oněch nestvůrných úderů ostrých rohů, rozzuřeným zvířetem zatím stále ještě slepě umísťovaných do barevné látky, jenž konečně vymrští toreadora do vzduchu. Ostatně je třeba říci, že při nekonečných, neúnavných útocích obávaného zvířete proti rudé pláštěnce, kdy rohy často jen velice těsně míjejí toreadorovo tělo, zažívají diváci pocit dokonalého a opakovaného představení, příznačného pro fyzickou hru lásky. Stejným způsobem je pociťována i blízkost smrti. Tyto jen těsně vedle mířené rány uvolňují v davu skutečné šílenství a ženám se tak napínají svaly na stehnech a v podbřišku, že v těchto patetických okamžicích dosahují rozkoše.

         Sir Edmond vyprávěl Simoně, že ještě nedávno bylo u španělských mužů, příležitostných amatérských toreadorů, zvykem požádat správce arény o varlata prvního býka. Nechávali si je opečená přinést na své místo a tam je při pohledu na agónii jeho následovníka pojídali. Simonu to velmi zaujalo a příští neděli, kdy jsme měli vyrazit na první koridu nové sezóny, požádala sira Edmonda o varlata prvního býka. Chtěla je však dostat syrová.

         „Ale co budete dělat se syrovými varlaty?“ zeptal se sir Edmond. „Snad je nebudete jíst?“

         „Chci je mít před sebou na talíři,“ odpověděla Simona.

        

GRANEROVO OKO

         Sedmého května roku 1922 měli v madridských arénách vystoupit La Rosa, Lalanda a Granero. Všeobecně byl za nejlepšího považován Granero. Vysoký, krásný hoch, dětsky nenucený, byl již ve svých dvaadvaceti letech nesmírně populární. Simona o něj projevovala mimořádný zájem, a když jí sir Edmond oznámil, že slavný zabiják s námi po svém vystoupení povečeří, měla z toho nelíčenou radost.

         Granero se od ostatních toreadorů lišil tím, že ani zdaleka nevypadal jako řezník, ale spíše jako okouzlující, mužný a skvěle rostlý princ. Toreadorův kostým ostatně zdůrazňuje rovné držení těla, vzpřímený a pevný postoj při každém útoku rozzuřeného býka (těsně totiž obepíná právě pánev a boky). Jasně červená pláštěnka a meč blýskající se ve slunečních paprscích dovršují onu proměnu, tváří v tvář umírajícímu zvířeti zalitému potem a krví, a odhalují fascinující stránku celého představení. To vše se odehrává pod žhavým španělským nebem, vůbec ne tak sytým a nelítostným, jak se všeobecně soudí, ale spíše zářícím mdlým a kalným slunečným jasem, chvílemi až neskutečným, tak mocně rozptýlené světlo a úmorné vedro vyvolávají uvolnění smyslů, onu ochablou vlhkost těla.

 

         V kratičkém okamžiku jsem zahlédl, jak se Simona k mé hrůze zakousla do jednoho z varlat, zároveň se pohnul Granero a nabídl býkovi svůj rudý pláštík; potom Simona s krvavou šmouhou na tváři odhalila nesmírně obscénním pohybem svůj klín a vsunula do něj druhé varle; Granero byl sražen k zemi, přimáčknut k ohrazení a probodnut třemi bleskovými údery rohů. Jeden z nich pronikl pravým okem do mozku. Ohromný řev tribun provázel Simoninu rozkoš. Zvedla se z kamenných dlaždic, zavrávorala a padla zpět, oslepená sluncem a krvácející z nosu. Několik mužů se přehouplo přes ohradu a vrhlo se k nehybnému Granerovi.

         Celá aréna byla na nohou. Mrtvému viselo z hlavy pravé oko.

 

POD SEVILLSKÝM SLUNCEM

         Dvě koule přibližně stejné velikosti a konzistence byly ve stejném okamžiku uvedeny do protikladného pohybu. Bělostné býčí varle proniklo do „růžovočerného masa“ Simonina; oční bulva vyhřezla z hlavy mladého muže.

 

SIMONINA ZPOVĚĎ A MŠE SIRA EDMONDA

         „V této nádobě,“ ukazoval Simoně, „jsou hostie a tohle je pohár, z něhož se pije víno.“

         „Páchne to spermatem,“ pokrčila Simona nos nad nekvašeným chlebem.

         „Přesně tak,“ prohlásil sir Edmond. „Hostie, které máte před sebou, jsou Kristovým semenem ve formě malých koláčků. O vínu, které pijí, tvrdí všichni duchovní, že je to krev syna Božího. Hnusně nám lžou. Kdyby to skutečně byla krev, pili by červené víno; nalévají se však vínem bílým, dobře tedy vědí, že je to Kristova moč.“

 

MATKA

V samotě, do níž jsem vstoupil, slouží měřítka tohoto světa k udržení závratného pocitu v nás.

 

         „Vezmi si ode mne ponaučení, že nic tak nepohání ke špatnosti jako touha být šťastný.“

 

         Nejhanebnější stránky našich rozkoší nás spojují nejspolehlivěji. Dávám přednost smrti, patřím smrti, ji vzývám tím, jak se otvírám touze po tom nechutném a směšném aktu.

 

         „Víš, Pierre, že jsem si v tvém věku trhala šaty na cáry? Žila jsem v lesích. Pobíhala jsem tam úplně sama. Byla jsem šílená. Dnes jsem šílená taky, úplně stejně, to je pravda. Jezdila jsem v lese na koni, bez sedla a bez šatů. Cválala jsem lesem na koni. Bylo mi třináct a byla jsem plná vzteku. Byla jsem nahá, věřila jsem, že jsem stejně jako můj kůň lesní zvěří... Raději jsem byla sama, sama jsem jezdila po lese, nahá, bez jediného hadříku na těle. Byla jsem ve stavu, jehož musím znovu dosáhnout, jinak zemřu. Snila jsem o dívkách a o faunech: věděla jsem, že by mě obtěžovali. Ale byla jsem sama; svíjela jsem se na svém koni, byla jsem zrůdná a...“

         Náhle se rozplakala. Vzal jsem ji do náruče.

         „Mé dítě!“ vzlykala. „Mé lesní dítě! Obejmi mě: pocházíš ze zetlelého listí, z vlhkosti, která mi činila potěšení. Celé hodiny jsem se chvěla rozkoší, zahrabána v tlejícím listí. Zrodil ses z této rozkoše. Chceš-li, opovrhuj svým otcem; kdo by ti však měl vyprávět, ne-li já, o nelidské zběsilosti, z níž jsi vzešel?“

         „Nikdy!“ vykřikl jsem. „Podívej se na sebe! Podívej se na mne! Vidíš, jsem dítě zrozené při lesní slavnosti!“

 

         Věřila v křehké kouzlo, které úskočně umlčuje nejhlubší utrpení. A skutečně nás společně podněcovala bujarost, jež nás uváděla do onoho světa rozkoše, kde v trní a zuřivém vzteku našla má matka v mládí svou božskou cestu.

 

         „Teď už nejsi má matka. Je ti třináct. Nejsi už má matka: jsi mým lesním ptáčkem. Točí se mi hlava, mami. Točí se mi hrozně rychle. Že je ale lepší ztratit hlavu, mami? Já jsem ji ztratil.“

 

Zůstalo v tomto království chlípnosti ještě místo pro něžnost? Něha je zapovězena v této říši, do níž zve evangelium slovy: violenti rapiunt illud.[4] Matka mě směrovala právě k tomuto násilí, nad nímž vládla. Byla v ní, i pro mne, láska podobná té, kterou podle mystiků chová ke všemu živému Bůh, láska vzývající násilí a nikdy nenechávající místo k odpočinku.

 

         Mé myšlenky jsou zcela jistě z onoho světa (nebo z konce světa: občas mě napadá, že smrt je jediným východiskem ze špinavé neřesti, obzvláště z té nejšpinavější, jíž je souhrn všech životů; je pravda, že náš širý vesmír kapku po kapce popřává mému přání sluchu).

 

         „Udusila bych se, kdybych měla žít jedinou minutu bez jasného vědomí o pravdě, jež ve mně sídlí. Rozkoš je celý můj život. Nikdy jsem neměla na výběr; dobře vím, že bez rozkoše v sobě jsem ničím, že bez ní bych od života neměla co očekávat. Byl by to vesmír bez světla, lodyha bez květu, bytost bez života. To, co pomatenci říkají o Bohu, není ničím proti křiku, který mě nutí vydávat tak šílená pravda. Nejsem nic než křik, a to spíš nenávisti než lásky. Svíjím se úzkostí a rozkoší zároveň. Nikoliv však z lásky; zbývá ve mně už jen vztek. Má zuřivost Tě přivedla na svět, ona zuřivost, jíž je vnuceno mlčení. Nic nechci vědět o světě pečlivě uhrabaném těmi, kteří trpělivě čekají, až je smrt osvítí. Hovořila jsem s Tebou o lesích a o porušování mravů, které jsem v nich hledala. Nic nebylo čistší, nic nebylo božštější a pronikavější než mé lesní slasti. K nim však existuje jistá předehra; bez ní by nebylo rozkoší, bez ní bych nemohla v lesích rozrušovat stávající svět a nacházet jiný. To četba na půdě v Ingervillu nutila tu dívenku k odhazování šatů, jakmile vstoupila do lesa. Přála jsem si však uvést Tě do svého království, které není jen lesní, ale také půdní říší. Ve svém lůně jsem Ti poskytla dar vášně a nyní jsem Tě zavedla do hlubokých kolejí, v nichž jsme oba uvázli. Můžeme být oba hrdí na to, že jsme se otočili zády k ostatním – cítíš to? Uškrtila bych Tě však, kdyby ses potměšile – nebo neohrabaně – přidal k ostatním a odmítl mé půdní království.“

 

         Zamilovaný muž se hned poté, kdy je mu jasné, že mu jeho vyvolená podlehne, podobá hospodyni, která na králíka, jehož za chvíli zabije, hledí jako na nějaký poklad.

 

         Jak hluboký je intimní život těla! Nutí nás vydávat křik tak hrozný, že zbožná horlivost je vedle něj jen ubohým koktáním.

 

         Matčin život byl však snad až příliš bouřlivý, byla jako utržená ze řetězu, ale psala mi, že je šťastná; je prý okouzlena tím, jak se každým dnem více a více vyřazuje ze společnosti, místo toho, aby se do ní snažila začlenit.

 

         „Řítím se po šikmé ploše a svůj pád se už ani nesnažím zastavit: čím rychleji sjíždím do hlubin, tím jsem veselejší a tím víc obdivuji sama sebe. Obdivuji se také proto, že jsem schopna psát Ti tímto způsobem, a do vytržení mě uvádí pomyšlení, že mé dopisy jsou Tebe hodny.

         Zdraví Tě Tvá rozpustilá matka, šťastná při pomyšlení, že se dobře bavíš a že nejsi o nic menší snílek než já.“

 

         Má matka měla právo na takové chování, nedovedl jsem si představit více napjatou bytost, ani silnější. Byla odvaha sama, vědoma si propasti, jíž vzdorovala.

 

         „Rozkoš inteligence, jež je špinavější než rozkoš těla, je také mnohem ryzejší a jediná, jejíž ostří se neotupí. Neřest je v mých očích jakoby temné záření ducha, které mě oslepuje a na něž umírám. Zkaženost je duševní rakovina, která vládne v hlubinách věcí. Čím jsem zvrhlejší, tím se cítím jasnozřivěji; mé poničené nervy jsou jen odrazem zkázy pocházející z hloubi mých myšlenek.“

 

         „Chci tě uvést do světa zkaženosti a smrti, v němž jsem již dlouho jako doma, jak jistě dobře víš: vím, že se ti v něm bude líbit. Chtěla bych, abys nyní sdílel stejné šílenství jako já. Chtěla bych tě zavléci do své smrti. Nevyrovná se kratičký okamžik šílenství, který ti poskytnu, vesmíru hlouposti, v němž se všichni třesou zimou? Chci zemřít, spálila jsem za sebou všechny mosty. Tvá zkaženost je mým dílem: dala jsem ti to, co ve mně bylo nejčistšího a nejsilnějšího, touhu milovat jen to, co ze mne strhává šaty.“


 

 

POZNÁMKY:


[1] Jacques Lacan (1901–1981), francouzský psychoanalytik, známý jako „francouzský Freud“. – poznámka Misantropova.

[2] Friedrich Nietzsche (1844–1900), německý filosof.

[3] výpisky z Bataillova díla Svrchovanost viz zde.

[4] violenti rapiunt illud – latinská citace poslední části věty z Matouše 11,12: „Ode dnů Jana Křtitele až dosud nebeské království snáší násilí a násilníci je uchvacují.“ (Popisek k dolnímu obrázku: Ve snaze předčit jedna druhou, přetahují se lidská duše a posvátná láska o palmovou ratolest.) – pozn. Mis.

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA