Misantropova knihovna

 

... ne nápis na hrob, chlubný jako páv,

jen moje jméno buď můj epitaf!

 

CHTĚL BYCH BÝT NA SVÉ VYSOČINĚ

Chtěl bych být na své Vysočině

zas bezstarostným dítětem,

přes potok skákat, do jeskyně

ve skalách skrýt se před světem.

Svobodnou duši nemůže

hřát přepych saské nížiny,

chce volný výhled na moře,

skalnaté drsné výšiny.

 

Štěstěno! Jen si nazpět vem

úrodná pole, pyšné jméno,

ty ruce v spěchu otrockém,

kterých je všude nastaveno.

Vrať mě zas do mých rodných skal,

kde divoký hlas moře hřímá,

to – a nic víc bych nežádal –

chci jenom tebe, mladosti má!

 

Na zemi krátce ještě dlím,

však vím, že život není při mně.

Ach, proč nám halí noční stín

chvíli, v které se rozloučíme.

Já měl jsem vizi – skvostný sen,

jaký se potom s pravdou střetá.

Proč v jejím lesku studeném

jsem procit do tohoto světa?

 

Jak rád bych míjel hlučný dav,

necítil k lidem nenávist.

Je temný duch jen v přítmí zdráv,

jen v smutném údolu si jist.

Ach, hrdličkou být v oblacích,

která se k svému hnízdu vrací,

nebeskou klenbu proťal bych

a došel klidu, jak ti ptáci.

 

NÁPIS NA POMNÍK NOVOFOUNDLANDSKÉHO PSA

Když pyšný lidský syn se pod zem vrací,

v němž svět, krom jména, sotva něco ztrácí,

tu sochař k pompě smutku objednaný

říkáním hrobku zdobí bez příhany;

když dílo skončí, nápis je tam vryt:

ne čím byl mrtvý, ale čím měl být.

Však chudák pes, v životě přítel pravý,

jenž první vítá, brání do únavy,

jenž nikdy svému pánu neodvyká,

proň bojuje a žije, pro něj dýchá,

má po smrti být odklizen jak cár,

že pro nebe prý nemá duše dar,

zatímco člověk, hmyz ten! tvrdí směle,

že jenom jemu patří nebe celé.

Ach, člověče, ty, jehož chvíle zkosí,

ponížen otroctvím a zkažen mocí,

kdo zná tě dobře, odpor popadne ho,

ty bídná hrstko prachu oživlého!

Tvá láska smilstvo, věrnost prázdný sen,

tvůj úsměv léčka, slovo podvod jen.

Zlý od přírody, šlechtic leda rodem,

ani té dobré šelmy nejsi hoden!

Vy, kdo ten prostý kámen uvidíte,

jděte svou cestou, truchlit nemusíte.

Já jen, kde leží, vyznačit jsem chtěl,

nejlepší přítel, kterého jsem měl.

 

JDE V KRÁSE

Jde v kráse, jako chodívá

tma noci hvězdnou oblohou

a světla krása zářivá

i krása tmy v ní jedno jsou:

přísvitu něžná přediva,

jež pestré dny znát nemohou.

 

Snad každý stín, snad každý třpyt

navíc by půvab umenšil,

jenž v havraním je vlasu skryt,

zábleskem tvář jí osvětlil,

kde myšlenky se zdají dlít

tak čisté, jak zdroj čistý byl.

 

A na tváři a na čele

poklidném, mírném, výmluvném,

prozradí úsměv nesměle

dobro, jež je tu domovem,

dny v čisté lásce probdělé

a srdce vlídné k tvorům všem.

 *

„Neumím nic opravovat. Jsem jako tygr. Když neuspěji při prvním skoku, stáhnu se s mručením do své džungle.“

 *

MÁ DUŠE TEMNÁ JE

Má duše temná je – ó do strun sáhni,

jen ještě harfu toužím poslouchat.

 

SEN

Žijeme dvojí život. Spánek vlastní

hraniční panství mezi dvěma stavy,

zvanými nepřípadně smrt a bytí –

svůj širý svět divoké skutečnosti.

Sny rozvinou se, nabírají dech,

mají své slzy, muka, pravou radost,

lehají tíhou na myšlenky v bdění,

snímají tíhu z našich denních strázní,

rozdělí naši bytost: stávají se

částí nás samých i našeho času:

skuteční heroldové[1] věčnosti.

Jak duchové k nám plují zdaleka,

mluví k nám hlasem Sibyl věštících,

vládnou nám mocí rozkoše a trýzně.

Dělají z nás, co předtím nebyli jsme,

vůli nám vnutí, až jsme spatřeným

do hloubky otřeseni – jsou to ony?

A není minulost snad stín? – Čím tedy jsou?

Výtvory ducha? – Mysl vskutku může

podstatu stvořit, zalidňovat hvězdy

bytostmi zářné krásy, nebo vdechnout

do tvarů život, jenž přežívá živé.

A tak chci vyvolat vizi, jak se mi zdála

snad ve spánku – myšlenka sama totiž,

byť dřímající, může čekat léta

a shrnout život do jediné chvíle.

 

Zrak melancholie je strašný dar!

Čím byl by, ne-li teleskopem pravdy,

jenž samu dálku zbaví oparu

a zjeví život v jeho nahotě,

skutečnost chladnou, skutečnou až příliš.

 *

„Kdo by psal, když má na práci něco lepšího? Stačí pohlédnout na tu hádavou ‚odrůdu‘ a její monotónní životy... Jaká bezcenná lenivá cháska!“

  *

TMA

Zdál se mi sen, jenž nebyl jenom snem.

Pohaslo jasné slunce, ztemnělé

hvězdy se potácely v prostoru

vysuty z drah a zledovělá země

se v bezměsíčném vzduchu kývala.

Jitra, jež vzešla, nepřinesla den

a lidé zapomněli na vášně

krom hrůzy zoufalství; nic nebylo

v srdcích než strašná prosba za světlo.

U strážních ohňů žili – všechny trůny,

královské paláce i chatrče,

přístřešky všeho, co dlí pod střechami,

spolykal oheň. Města pohltil,

nad požárem hořících domovů

naposled lidé pohlédli si v tvář.

A šťastni byli ti, kdo choulili se

pod žhavým okem sopek – pochodní.

Svět jenom nadějí a strachem žil.

Hořící lesy, které vzplály ohněm,

padaly, bledly – až pak zhroutily se

s praskotem do černi, jež zhltla všechno.

V tom skomíravém světle tváře lidí

přízrakům z jiných hvězd se podobaly,

jak stín a přísvit honily se po nich.

Někteří lehli, oči skryli v pláči,

jiní si bradu o pěst podepřeli

a krmíce své vatry pohřební

vzhlíželi k nebi s divým neklidem,

k příkrovu světa, který kdysi býval.

Pak s kletbou na prach země shlédli zas,

skřípali zuby, vyli; poděšen

snesl se na zem každý plachý pták

a složil křídla, tolik marná teď.

Zkrocena přišla všechna dravá zvěř

i hadi vmísili se mezi dav,

nechtěli uštknout. Měli jenom hlad.

Válka, jež na okamžik utichla,

vzplanula znovu. Jídlo platilo se

jen krví. Každý sytil v úkrytu

hltavě hlad. Už lásky nebylo,

myšlenka na smrt zemi ovládla,

na neslavnou a okamžitou smrt.

Hlad zuřil všude; lidé padali

a jejich kosti nepoznaly hrob.

Hubení zhltli hubené, i psi

napadli pány, vyjma jednoho,

jenž zůstal věren jeho mrtvole

a ptáky, zvěř i lidi zaháněl,

až hlad je skosil, nebo náhlá smrt.

Pes nehledal si žádnou potravu,

lízal jen s nářkem znehybnělou ruku,

jež hladit nemohla, a s posledním

zoufalým zavytím sám skonal též.

Dav hladem zvolna slábl, umíral –

až z obrovského města přežili

jenom dva nepřátelé; sešli se

nad zbytky bývalého oltáře,

kde tolik svatých věcí shořelo

k nesvatým účelům: a prohrábli

ten popel vyzáblýma rukama,

zesláblým dechem dýchli do jisker,

až slabý plamen k žití vzbudili,

plamínek pro smích; a když vzhlédli pak

a spatřili se v šedém přísvitu,

vykřikli hrůzou – hrůzou zemřeli,

zhynuli na svou vlastní ošklivost,

nevědouce až do poslední chvíle,

na čí to tvář tak ďábelsky psal hlad.

Mocný svět tvorstva byl teď prázdný křáp,

bez ročních dob, trav, stromů, bez života,

křáp smrti – divá změť spečené hlíny.

Umlkly řeky, moře, jezera,

nic v jejich hlubinách se nepohnulo.

Na moři tlely lodě bez pánů,

stožáry odpadaly po kusech

a bezhlučně se do vod nořily,

do mrtvých vod, vlnami nebrázděných.

Příliv i odliv s nimi našly hrob,

když zhasla luna, jejich milenka.

Vzduch stál a vánek se v něm nepohnul,

zmizely mraky – smazala je Tma,

která se sama stala vesmírem.[2]

 *

„Jsem taková divná směsice dobrého a zlého... Jen dvěma pocitům jsem zůstal věrný – je to vřelá láska ke svobodě a nenávist k pokrytectví, a nic z toho není pravděpodobně vhodné, aby mi to získalo přátele.“

 *

DON JUAN

ZPĚV JEDENÁCTÝ

Kam se ohlédnu, hned připadá mi,

co tvorů, čeledí, co druhů tu je,

zázraků, hvězd! Zrak neví, co by volil,

ó, svět je při nejhorším skvělý omyl –

 

Londýn, ten je osvětlen až tuze,

a kdyby Diogenés hledal dnes

jak tehdy svého poctivého muže[3]

a v metropoli zde ho nenalez,

jiného cosi jistě za to může,

než že by se mu ve tmě ztratil kdes.

Poctivý muž! Já také ho chtěl znáti,

však co jsem našel, jsou jen advokáti.

 

To na ženách obdivuji stále,

že lžou, jak dýchají, vše vsadí na lež,

až sama pravda vyhlíží jak faleš.

 

Vždyť co je vlastně lež? Což říci nelze,

že pravda v převleku? Já ptám se vás –

a myslím reky, historiky, kněze –

zda není v pravdě lež, co v těstě kvas?

 

A proto sláva lhářům a všem lžím!

Má múza misantrop je jenom zčásti.

 

Úředníci, tito malí plazi,

zbytnělí korupcí

jistě placeni jsou od drzosti,

ne že by v práci topili se po pás,

a pokud ještě máte pochybnosti,

ptejte se souseda, jenž žádal o pas

či jiný doklad k jejich nelibosti –

(„ten otrava, proč obtěžuje, co zas!“)

a našel sprosté z kurvy syny samé,

ztučnělé navíc za veřejné daně.

 

Zvláštní, že sestra ohně, duše naše,

jedinou kritikou hned sfouknout dá se!

 

I kdybych stál sám,

svůj svobodný hlas za trůn neprodám!

*

„Láska je podle mého skromného mínění dokonalý nesmysl, pouhý žargon poklon, romantiky a klamání. Já za sebe, kdybych měl padesát milenek, do čtrnácti dnů bych na ně všecky zapomenul, a kdybych si náhodou na některou z nich někdy vzpomněl, smál bych se tomu jako snu a žehnal bych hvězdám, že mě vysvobodily z rukou toho malého darebného slepého bůžka.“

*

„Ve smrti je pro mne něco tak nesrozumitelného, že o tom nemohu ani mluvit, ani přemýšlet. Když jsem pohlížel na rozkládající se hmotu té, která bývala tvorem, z něhož jsem se zrodil, pochyboval jsem v nitru, jestli jsem, nebo jestli ona není.“

*

„Nenávidím úkoly. Jestliže někdo dovede strávit své roky jinak než vypocováním poezie, snad by mu bylo lépe, kdyby kopal příkopy.“

*

„Láska je marnivost a sobectví, od počátku až do konce.“

*

„Vycházím jen proto, abych dostal novou chuť být sám.“

*

„Naším zákonem je pohrdat zákonem.“[4]

*

Říkáš, ať hledím si víc

lidí, a mezi ně chodit že mám.

Však duši je samota prospěšná víc,

já nechci svět, kterým pohrdám.

*

„Obecně pokládám ctnost za jeden z prvků, tvořících povahu, za cit a nikoli za zásadu.“

*

Neschopný sklonit se, neboť byl strachu prostý,

a světu za blázna právě pro svoje ctnosti.

Obáván, podváděn od mládí že se viděl,

výčitky necítil – tak lidi nenáviděl.

*

„Hobhouse[5] říká, že je ze mne vlk samotář. Je to přesně tak... Hohó! Chtěl bych žít na pustém ostrově!“

*

„Swift píše, že žádný rozumný muž se nikdy neožení; ale myslím, že pro hlupáka je to nejrajštější ze všech stavů.“

*

„Naděje je líčidlo, jímž si skutečnost barví tváře. I sebemenší dotyk pravdy to líčidlo smývá a my pak zjistíme, jakou jsme to objímali běhnu propadlých tváří.“

*

Ach otče, měl jsem tyto vidiny,

daň ušlechtilé ctižádosti mládí!

Být tím, kdo lidi sobě získá si,

být světlonošem národů: to všechno

je za mnou – nesprávně jsem přemýšlel.

 

Svou povahu jsem nedokázal zkrotit:

vždyť ten, kdo vládnout chce, se musí plazit,

lichotit, číhat, všude vplížit se,

být živou lží, aby se jednou stal

nejvyšším mezi raby. Těmi jsou

zástupy vždycky. Já však nechtěl vstoupit

do vlčí smečky – ani jako vůdce.

Lev žije sám, a tak jsem také sám.

*

„Manželství je leda k tomu, aby jeden druhého začal nenávidět.“

*

Pokud jde o mne, učil bych třeba i kameny

bouřit se proti tyranům kdekoli na zemi.

*

„Jaký jsem byl blázen, že jsem se oženil – mohli jsme žít svobodní a tak šťastní jako stará panna a starý mládenec."

*

Nežiji jedině sebou, ale stávám se

částí toho, co mne obklopuje

a vysoké hory cítím jako své.

*

Kain

(výpisky)

 

Kain.

A to jest život! – Lopota! – a proč

se já mám lopotit?

Já nechtěl narodit se, nemiluju

ten stav, v nějž narozením vpraven jsem.

Žiju, však jen abych umřel.

Tak žiju. Kéž bych nebyl nikdy žil!

 

Lucifer.

Nic ducha neskloní,

když chce být sebou sám, stát o sobě

všech věcí kolem střed – neb on to jest, by vlád’.

 

Nesmí klamat pyšný Velikán,

ač valný lidí strach a marnivost

jich malicherná svádí na duchy

svou vlastní mrzkou chybu.

Však my, co pravdu známe, mluvme ji!

Ejhle, já,

jenž vše znám, nebojím se ničeho.

Hleď, co jest pravé vědění!

Když cherub,

jenž více poznal, méně miluje,

jest láska serafa jen nevědomost.

Vol mezi věděním a milováním,

zde není volby jiné –

bohoslužba jest

jen strach a bázeň.

 

Kain.

Já nechci nic mít s blahem takovým,

jež mne a rod můj snižuje.

 

Lucifer.

V nitru ducha

jest moudrost, která vede ku pravému.

 

Kain.

Být původcem těch,

co nemohou než trpět dlouhá léta

a umřít – to se zdá mně plodit smrt

a rozmnožovat vraždu.

Proklet buď,

kdo život vynašel, jenž vede k smrti!

Lucifer.

Klneš otci svému?

Kain.

Což neklel on mně, dávaje mi vznik?

Lucifer.

Máš pravdu:

to kletba vzájemná jest mezi vámi.

 

Kain.

Ne se svou zemí, ač ji musím rýt,

se cítím v boji; však že nemohu

co krásného má, užít bez lopocení,

ni uspokojit plným věděním

svých tisíc rozpínavých myšlenek,

ni tisícery hrůzy života

a smrti utlumit!

Lucifer.

Ty zapomínáš na výrok,

jenž vás hnal z ráje: Válku se všemi

a smrt všem, nemoc, útrapy a hořkost –

ty plody vám nes’ zakázaný strom.

Kain.

Byl strom to lživý – nevíme my nic.

 

Lucifer.

Člověče!

Jsem bratrem těm, kdož dětí nemají.

 

Kain.

Ty duchu zpyšnělý!

Ty mluvíš hrdě – však ty sám, ač hrd,

máš kohos nad sebou.

Lucifer.

Ne!

Ne! – vítěze mám, ne mne vyššího!

Má úctu všech – však žádnou ode mne.

Já válčím proti němu.

Vše, vše mu odpírám.

Ustane

ten velký zápas, ustane-li kdy –

ne dřív, až zničen bude On neb já.

A co může zničit

vzájemnou a nezdolnou tu zášť?

On zmožitel zve zmoženého zlým –

kde však jest Jeho dobro?

 

Lucifer.

Váš rozum! Nechť ho hrozby nepřemohou,

by tlak vám nevnutil jho víry, proti

všem smyslům zevnějším a citům nitra.

Mysli a trp – a utvoř vnitřní svět

v svých prsou, zevnější když upadá.

 

Byron:

MANFRED

Manfred:

Můj spánek – spím-li – není pravý spánek,

leč stále je to rytí myšlenek,

kterému odolati nemohu.

V mém srdci vládne bdění ustavičné,

zrak zavře se jen, by v hloubi dále zřel,

a přece žiju, nesa na sobě

živoucích lidí postavu i tvář.

Jen žal prý má být mistrem moudrého;

poznání trud jest; ten, kdo nejvíc ví,

ten cítí nejhlouběji děsnou pravdu:

strom Vědění Života není stromem.

Já filosofii a vědu všecku

i zřídla divů i moudrosti světa

jsem probádal – já cítím sílu v duchu,

že moh' bych tyto jemu podmanit. –

Co zmohlo to? Já mnohého měl soka,

z nich žádný vítěz, mnohý dříve pad. –

Nic nezleká mne, cítím kletbu jen,

já neznám bázně, ani vzrušení,

ni přání, slasti, ani naděje

po něčem ještě vůbec na zemi. –

 

Vy moci tajemné!

Vesmíru bezmezného duchové,

jež ve tmách hledal jsem i ve světle, –

vy, kteří kolem objímáte zem,

bydlící v živlu jemnějším na vrších

hor nedostupných v dálce sídlící,

v tišině moře, v země propastech –

já silou psané kletby, nad vámi,

jež sílu dává mi, vás zaklínám!

 

Šestý duch:

Jen ve stínech a v noci je můj byt,

proč světlem kletby tvé mám týrán být?

 

Sedmý duch:

Ty, červ, jemuž v službu jsem vzdán,

hnán vydluženou mocí jen,

jíž kdys mi budeš podroben,

svůj na mžik nucen zkrotit vzdor,

sestoupit v slabších duchů sbor,

co s tvorem jak ty mluvit mám,

co, prachu, chceš, to zjev mi sám!

 

Manfred:

Nač vzdor, otroci?

Ten duch, ta duše, jiskra Prométhea,

ten blesk bytosti mé tak jasný jest,

vše proniká, v dál působí jak váš,

vám neustoupí, třeba sevřen v prach.

Tož mluvte, nebo ciťte, co já jsem!

 

Své skutky omlouvati před sebou –

Zla poslední to slabost.

 

Vznešená vůle s nízkou potřebou zápasí,

a vposled tělo vyhrává.

 

Jak, trpělivost! Pryč! – to slovo jest

pro dobytek a ne pro dravé ptactvo,

ji lidem kaž, kdo jako ty jsou prach –

já nejsem z řady tvých...

 

Mníš od času že bytí závisí?

Tu ovšem; – našimi však epochami

jsou skutky; mými někdy dny a noci,

jež prodělal jsem, nikdy nezajdou.

 

Od mládí dob

můj duch se nikdy s lidmi nedružil

a lidským zrakem nikdy nezřel svět,

mou žízní nebyly pocty jejich,

mým nebyl též cíl jejich života,

můj ples, můj bol, mé vášně, co jsem zmoh',

mne odcizily jim. Jich tvar měl jsem,

ne soucit masa oživlého duchem.

Já s lidmi, dím, a s jejich konáním

měl řídké styky jen, mou rozkoší

poušť byla místo toho – oddechovat

vzduch těžký na temenech ledovců,

kde pták nehnízdí a kde ani hmyz

nevíří kolem holé žuly – v bystřinu

se nořit a dále hřmíti s ní.

V tom jásala má mladá síla – nebo

pouť stíhat noci luny měnivé

a hvězdy, dráhy jich, či pevně patřit

do blesků záření, až oslep' zrak,

či dívat se na spadlé listí, slouchat,

když vítr podzimní pěl večer v nich.

To byla zábava má – a být sám!

A když ty bytosti, z nichž též jsem byl

(ač tomu klnul jsem), mi padly v cestu,

já cítil jsem, že k nim jsem snížený

a byl jsem všecek prach.

 

Já zvykl oko svoje na věčnost.

 

Já v lidstva vír se vrhnul – Zapomnění

tam všady hledaje, kde nebylo;

mnou stíhané umění nadzemské,

zde smrtelné jest. Bydlím v hoři svém

a žiju – pro vždy žiju...

 

Já přísahat? Poslouchat? Koho? Duchy,

jimž poroučím? Mám oněch otrok být,

již sloužili mně? Nikdy!

 

Jsme blázny času, blázny děsu: dnové

se plíží kol nás, plíží pryč, – my žijem

se záštím k žití, plní bázně mříti.

Má věda dává mi jen jednu pomoc,

já mohu volat mrtvé, jich se ptáti,

co je to, před čímž tak se bojíme!

A zvláštní mráz mé srdce protíná,

však zmohu vše, před čímž mne jímá děs

i lidskou zmohu úzkost.

 

Sudička:

Jak musí těšit mne říš zdraná v kusy,

to dílo věků vždy se opakovat musí.

 

Jeho bol jest rázu nesmrtelného.

Zde žádný z duchů nemá takou duši

jak jeho a též moci nemá nad ní!

 

Manfred:

Co hodné nenávisti, zdá se, spiklo

se k Bytí poutat mne a ku Životu,

který mne plní před Věčností děsem!

Mně nelze spočinout.

 

Duch:

Vizte, on se přemáhá a muka

své vůli podrobuje!

 

Manfred:

Na mne padl pokoj

a ticho záhadné, jež ještě nikdy

až dosud v životě jsem nepoznal.

Já nevěděl, že filosofie

všech zemských marností jest nejvzteklejší,

to nejprázdnější slovo v slátanině

škol, které kejkly provádí nám v sluch.

 

Co jsem

neb to, co bylo mezi mnou a Nebem

ať zůstane. Za prostředníka nikdy

nezvolím člověka.

Žádný úřad kněží,

ni síla modlitby, žár pokání,

ni posty, ani zdání zevnější,

ni umírání – ba, co nad vše větší –

ni vnitřní děs nejhlubší úzkosti –

nikdy nevyžene

z bezedna duše hluboký její cit.

 

Já nemoh' zkrotit v sobě přírodu;

neb kdo chce vládnout, ten musí sloužit,

vše mírnit, stále bdít a slídit po všem,

být živou lží, by mohl velkým být

ve středu všedních lidí – to je dav.

Já pohrdal vždy jíti se stádem

a s vlky – třeba byl bych náčelníkem;

lev zůstává vždy sám – a tak jsem i já.

 

Má bytost byla žití odvrácená

a přec ne krutá. Já byl jak ten žhavý, rudý

dech Samuma, jenž v pouštích bydlí sám,

jenž na vlnách

se neplodného písku prohání,

nehledá toho, kdo jej nevyhledá,

však smrtící jest, když naň narazíš.

Takový byl můj život. Ale věci přišly

v mou dráhu, jež už nejsou více.

 

Již vzešly hvězdy – měsíc nad vrcholy

hor stojí zasněžených. – Nádhera!

Mne posud poutá Příroda! Mně Noci

tvář byla domácnější nežli lidí;

já v jejím ohvězděném stínu, plném

tak smrákavé a tiché líbeznosti

se učil řeči světa jiného.

 

Pryč, já chci umřít, jako žil jsem – sám!

 

Já vzdoruji vám! Cítím ovšem duše,

že uniká mi – a přec vzdoruji!

Pokavad ve mně zbývá dech,

vám pohrdání vdechnu v tvář.

 

Duch:

Ty odbojný!

Či zamilován jsi tak

do téhož života, jenž učinil

tě bídným tak!?

 

Manfred:

Se smrtí nebojuji, pouze s tebou

a tvými anděly!

 

Já stojím zde,

na vlastní síle – já vás zapírám,

vám vzdoruji, směji se a zhrdám vámi!

 

Ty moci nemáš nade mnou, to cítím,

tvým nikdy nebudu – to poznávám.

 

Duch, jenž je věčný, ze sebe si tvoří

odplatu zlých i dobrých myšlenek,

zla sám je původ a zla konec též,

sám sobě čas i prostor. Vnitřní cit,

jak bez těla kdyby byl, nedluží nic

těm postavám kol něj, jež pomíjí.

 

Tak těžké není, starče, umírat.

 

Poznámky k Manfredovi

Manfred byl napsán z větší části r. 1816 ve Švýcarsku pod mocnými dojmy alpské přírody.

O Manfredovi podal vysoce zajímavý posudek Goethe, vykládaje, co z živlů faustovských Byron převzal, ale i jak celek změniti dovedl a takřka přetvořiti vlivem své zvláštní mohutné osobnosti. Podotýkáme k tomu, že Byron znal Fausta pouze podle některých zlomků, které mu ztlumočil Shelley.

Jaroslav Vrchlický, překladatel

 

NAPSALI O BYRONOVI:

V novější době bez masa žili Leonardo da Vinci, Michelangelo, Newton, Spinoza, Rousseau, Goethe, Wagner, Schiller, Byron, Shelley, Schopenhauer, Maeterlinck, Lincoln, Nietzsche, Voltaire, Ibsen, Selma Lagerlöfová, Bernard Shaw, Rabíndranáth Thákur, Gándhí, Tolstoj, Gorkij, objevitel vitamínu B12 Lester Smith. Rovněž slavný běžec dlouhých tratí Nurmi byl vegetariánem.
V této souvislosti citujme mínění lorda Byrona, že požívání masa podněcuje lidi k válkám a prolévání krve.

(Prof. MUDr. Kinga Wiśniewska-Roszkowska: Vegetariánství)

*

Praví dokonce sám lord Byron (v Listech a denících): „Myslete na postavení žen v starém Řecku – dost vhodné. Nynější stav – zbytek barbarství, rytířství a časů feudálních – umělý a nepřirozený. Musí se starat o domácnost, dobře se živit a šatit, ale nemíchat se do společnosti. Dobré vychování také v náboženství – ale nečíst ani básně ani nepěstovat politiku, nic než knihy náboženské a kuchařské. Hudba, malování a tanec, také trochu zahradničení – a někdy i orání. V Epiru jsem je viděl spravovat cesty s dobrým výsledkem. Proč by tedy neměly i sušit seno a dojit?“

(Arthur Schopenhauer: O ženách)

*

Je třeba si připomenout významná slova, která jsem nejednou slyšel z úst lorda Byrona: This age of cant.[6] Toto protivné pokrytectví nemůže nikoho oklamat a má tu nesmírnou výhodu, že hlupáci mají o čem mluvit; pohoršují se, že jsme řekli to nebo ono, že jsme si troufali zasmát se tomu nebo onomu atd. Jeho nevýhodou je, že nesmírně zkracuje historickou oblast.

Netřeba vůbec mluvit o donu Juanu lorda Byrona; je to jen takový Faublas,[7] nic neznamenající mladý krasavec, kterého štěstěna zahrnuje všemi možnými a neuvěřitelnými dary.

(Stendhal: Italské kroniky) 

*

Jednou asi tak za dvacet let se v přestrojení za smrtelného člověka vydávám mezi lidi, abych – řečeno s lordem Byronem – „dostal novou chuť být sám“.

(Misantrop: Bůh nesmiřitelného hněvu)

*

Fakt bezprostředního stýkání geniality a šílenství je částečně potvrzován biografiemi velmi geniálních lidí, např. Rousseaua, Byrona, Alfieriho a anekdotami ze života jiných.

Mezi hodnostním pořadím přírody a společenské konvence je křiklavý kontrast, v jehož vyrovnání můžeme doufat až v nějakém zlatém věku lidstva. Zatím mají ti, kdo stojí v jednom i v druhém pořadí velmi vysoko, to společné, že většinou žijí ve vybrané izolaci, na což upozorňuje Byron, když říká:

 To feel me in the solitude of kings,

 Without the power that makes them bear a crown.8]

(Arthur Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)

*

  Když moje teze nebudou moci vyvrátit, objeví pro mne nějakou fungl novou duševní chorobu. Nic nového. Stejně dopadl Edgar Allan Poe, Oscar Wilde, Guy de Maupassant, Friedrich Nietzsche, Ladislav Klíma, Jonathan Swift, Jack London, sv.Vincent Venera, Max Stirner, lord Byron ad., zkrátka všichni ti velcí mužové, kteří disponovali nebo disponují Poznáním či osobností a kteří byli kdy někým někde označeni za víceméně šílené.

(Misantrop: Plivanec na rozloučenou)

 *

Ten Stendhal je naprosto skvělý! Znovu to musím opakovat. V jedné stati se zabýval lordem Byronem, s nímž se osobně setkával v Itálii a s nímž se spřátelil. „Miloval jsem lorda Byrona.“

Spisek mi přišel docela vhod, právě v době, kdy televize vysílala britský dvoudílný film o lordu Byronovi. Mohl jsem tak krásně porovnat, jak viděli Byrona současní tvůrci filmu, ti ultramoderní degéni, pro něž mám jen slova pohrdání a repulze, a jak ho viděl Stendhal, očitý svědek, jehož zásadou je navíc „přestat psát, když jsem přestal být očitým svědkem.“ Stendhal vylíčil nejednoduchou osobnost lorda Byrona podle mého názoru mnohem střízlivěji, bez onoho ultramoderního zdegenerovaného vypichování laciných obscenit a zvrhlostí. Film například vůbec nezobrazil tohoto geniálního básníka při tvorbě; stále jsme ho ve filmu viděli jen jak nezřízeně chlastá a honí se za děvkami, spí s nevlastní sestrou a podobné lži jako vystřižené z bulvárních plátků. V podstatě dává film za pravdu tehdejší anglické společnosti, a jejímu pokrytectví, která ho zapudila a vyštvala ze země. Dnes na něj titíž lidé pějí oslavné ódy, ale stále jej vnímají jako rozvrácenou osobnost. Stendhal, jako kdyby ten film viděl, popisuje Byrona úplně jinak; jako normálního umělce, zranitelného, trochu dokonce ostýchavého a odměřeného, někdy s úsměvnými vadami charakteru, naivního nebo i pošetilého v některých věcech, tedy úplný opak toho Byrona, kterého vylíčil ten ultradegénní film! Musím Stendhalovi poděkovat za tuto stať.

(Misantrop: Zápisník živého muže)

  *

Měl jsem štěstí, že jsem vzbudil jeho zvědavost podrobnostmi o Napoleonově ústupu od Moskvy, které v roce 1816 zdaleka nebyly obecně známé... Této zásluze jsem vděčil za několik osamělých promenád ve dvou v obrovském opuštěném foyeru La Scaly. Takto se mi ten velký muž věnoval půl hodiny každý večer, a tu jsem se účastnil jedné z nejvýbornějších konverzací, jaké jsem měl příležitost poznat za celý svůj život. Vulkán nových myšlenek a ušlechtilých citů v takovém proudu, tak vzájemně sladěných, že se nám zdálo, jako bychom je objevovali poprvé.

(Stendhal)

*

"Vám stačí bonbónky a trocha lichotek -- a to řekl Byron, a to byl lord, ty jedna nevzdělaná opice."

(Vražda ing. Čerta, 1970)