Misantropova knihovna

(výpisky)

Kdo o lidstvu hodně přemýšlel, ať už z povolání nebo z vnitřní potřeby, pocítí nakonec nostalgický stesk po pralidech.

Někdy přemýšlím o tom, co o nás řeknou v budoucnosti historikové. O našem moderním člověku jim bude stačit jediná věta: smilnil a četl noviny. Dovolil bych si tvrdit, že touto výstižnou definicí bude celý námět vyčerpán.

Když spatřím neznámého člověka, kdosi ve mně volá na poplach. „Zpomalit! Nebezpečí!“ Jsem ve střehu, i když má převahu sympatie.

Znal jsem jednu čistou duši, která odmítala nedůvěřovat. Byl to pacifista a anarchista, stejnou láskou miloval všechno lidstvo i zvířata. Ano, bezpochyby, výjimečný duch. Nuže, za posledních náboženských válek v Evropě se uchýlil na venkov. Na práh svého domu napsal: „Odkudkoli přicházíte, vstupte a buďte vítáni.“ A kdo byste řekl, že toto šlechetné pozvání přijal? Milice. Přišli k němu jako domů a rozkuchali ho.

Kolik zločinů bylo spácháno jen proto, že jejich původce nevydržel být v neprávu!

Vždycky jsem se cítil dobře jenom na výšinách.

Plošinka na svahu nebo na skále, ve výšce pět set šest set metrů, přírodní balkón, zalitý světlem a s výhledem na moře v dálce, vytvářel prostředí, kde se mi dýchalo nejlíp, zvláště když jsem byl sám, vysoko nad lidským mraveništěm. Bylo mi jasné, proč se kázání, zjevení zásadního významu a ohňové zázraky odehrávaly na přístupných výšinách.[1] Podle mého názoru se nemeditovalo ve sklepích a vězeňských kobkách (pokud nebyly na věži a s volným výhledem); tam bylo možno jen trouchnivět. Chápal jsem onoho člověka, který vstoupil do kláštera, ale hned zase utekl, poněvadž z jeho cely nebyl výhled do prostorné krajiny, jak doufal, ale na zeď. Buďte ujištěn, že já netrouchnivěl. V kteroukoli hodinu denní, sám v sobě i mezi jinými, jsem se šplhal po výšinách a zapaloval tam jasné ohně. Tak alespoň jsem se dovedl těšit ze života a z vlastní dokonalosti.

Aby se o člověku mluvilo, stačí zabít vlastní domovnici. Na neštěstí se tím dosáhne jen efemérní slávy, poněvadž domovnic, které po zásluze dostanou nůž do zad, je bezpočtu. Nadto se za takové krátkodeché triumfy platí příliš draho.

Pocházím z počestné, přitom však bezvýznamné rodiny, a přesto někdy ráno jsem si připadal jako kralevic, jako hořící keř.[2] Hrálo v tom roli, podotýkám, něco jiného než moje jistota, že jsem inteligentnější než všichni ostatní. Taková jistota je malicherná už proto, že ji s námi sdílí tolik pitomců.

Otroctví? Ach to ne, jsme rozhodně proti! Člověk může být nucen zavést si je u sebe doma nebo v továrně, jistě, to patří k věci, ale vychloubat se tím, to přestává všechno!

Vím, bez poroučení a bez obsluhy se člověk neobejde. Každý potřebuje otroky jako vzduchu k dýchání. Poroučet, to je jako dýchat, dáte mi za pravdu? A i těm nejponíženějším se daří dýchat. Ten nejposlednější na společenském žebříčku má ještě manžela, manželku nebo dítě. Je-li svobodný, má psa. Důležité zkrátka je moci se rozhněvat, tak aby ten druhý neměl právo odpovídat. „Tatínkovi se neodmlouvá“, znáte to zaklínadlo? V jistém smyslu je na pováženou. Ale na druhé straně na tom něco je. Je přece nutné, aby někdo měl poslední slovo. Jinak se proti každé replice může postavit další: nemělo by to konce. Jenže moc to rozetne. Dlouho trvalo, než jsme to pochopili. Musel jste si přece všimnout, jak by ne, že naše stará Evropa konečně filosofuje správným způsobem. Už neříkáme, jako se říkalo v těch prostoduchých dobách: „Domnívám se to a to. Jaké jsou vaše námitky?“ Dnes jsme osvícenější. Dialog jsme nahradili oznámením. „To a to je pravda,“ říkáme. „Můžete namítat co chcete, nás to nezajímá. Ale za několik let tu beztak bude policie a ta vám ukáže, kdo má pravdu.“

Ach, ta milovaná planeta! Už je na ní všechno objasněno. Známe se, víme, čeho jsme schopni.

Mezi námi, otrocká služba, pokud možno služba s úsměvem, je přece nepostradatelná. Ale nesmí se to uznávat. Pro toho, kdo se bez otroků neobejde, je přece výhodnější nazývat je svobodnými lidmi. Jednak z principu, a pak také proto, aby si nezoufali. Takovým odškodněním jsme jim povinni, nemám pravdu? Tak se aspoň budou usmívat dál a my si uchováme čisté svědomí. Jinak bychom sami museli své přesvědčení odvolat, zešíleli bychom žalostí nebo bychom se dokonce stali skromnými, všeho je třeba se obávat. Přece kdyby si všichni lidé napsali na vývěsku své skutečné řemeslo, svou autentickou charakteristiku, nemohli bychom se jeden druhému do očí podívat! Představte si na navštívenkách: Dupont, filosof strašpytel, nebo křesťanský domácí pán, nebo cizoložný humanista, bylo by toho opravdu nepřeberně.

Vždycky jsem byl svobodný. Prostě já si připadal svobodný vůči všem z toho jedinečného důvodu, že jsem nikoho neuznával za sobě rovna. Vždycky jsem si připadal inteligentnější než všichni ostatní, to už víte, ale také rozumnější a obratnější.

Každý inteligentní člověk má jeden sen: být gangsterem a vládnout společnosti pouhým násilím. Protože to není tak snadné, jak nás přesvědčují specializované romány, lidé to obyčejně nechávají na starost politice a přidávají se k nejkrutější straně. Pravda, co na tom, že se sami pokoříme, jen když tím dosáhneme vlády nad všemi? A já v sobě odhaloval blažené sny o tyranii.

Na straně provinilců, obžalovaných, stojím přesně jen do té míry, pokud mi jejich přestupek nijak neškodí; poněvadž já sám nebyl obětí. Jakmile jsem byl ohrožen, stával se ze mne sama nejen soudce, ale ještě víc: zlostný bůžek, který si přeje bez ohledu na zákon viníka zdrtit a srazit na kolena.

Už nemám přátele, jen spoluúčastníky. Zato jejich počet vzrostl, je jich celé lidské pokolení.

K čemu je dobré umírat dobrovolně, obětovat se pro památku, kterou po sobě chcete zanechat? Jakmile jste jednou mrtvý, využijí toho, aby vašemu činu přisuzovali slabomyslné nebo vulgární motivy. Mučedníci si musí vybrat mezi zapomenutím, posměšky nebo zneužitím. Ale pochopení nikdy!

Co asi myslíte, že jsem měl za pocity? Že jsem si byl hnusný? Ani nápad, hnusili se mi především ti druzí.

Jakmile už jednou má ostražitost procitla, bylo pro mne hračkou odhalit, že mám nepřátele.

Ke štěstí potřebujete nezabývat se příliš těmi druhými.

Lidé spěchají soudit, aby nebyli souzeni sami. Proč by ne? Nejpřirozenější lidská myšlenka, zrozená v člověku bezděčně a jakoby z jeho nejvlastnější podstaty, je přesvědčení o vlastní nevinnosti.

Každý si přeje být nevinen, stůj co stůj, i kdyby se kvůli tomu muselo obžalovat celé lidstvo a nebesa.

Nevěřte přátelům, až na vás budou žádat, abyste k nim byl otevřený. Oni přitom jen doufají, že v nich posílíte tu krásnou představu, kterou si o sobě pěstují, a že jim poskytnete další důkaz, jehož záruku budou spatřovat ve vašem slibu pravdomluvnosti. Jak by mohla být upřímnost podmínkou přátelství? Nesmlouvavá pravdomluvnost je vášeň, která nic neušetří a jíž nic neodolá.

Jen málokdy se svěřujeme těm, kdo jsou lepší než my. Spíš bychom se jim vyhnuli. Zato se nejčastěji zpovídáme lidem, kteří jsou nám podobní a mají s námi stejné slabosti. Nechceme se přece polepšit ani být napravováni: nejdřív bychom museli být souzeni jakožto provinilci. A my stojíme jen o to, aby nás litovali a povzbuzovali v naší činnosti. Zkrátka bychom chtěli zároveň dvě věci, vykroutit se z viny a neusilovat o vlastní očistu. Je to nedostatek cynismu i nedostatek čistoty.

Došel jsem k závěru, že vynikám především v pohrdání. Každý den jsem plival do tváře všem slepcům.

Nikdy jsem nebyl s to upřímně věřit, že lidské záležitosti mají nějakou závažnost. Snahy a přesvědčení některých lidí jsem ve skutečnosti nikdy nepochopil. Vždycky jsem pohlížel udiveně a trochu podezíravě na podivné bytosti, které bažily po penězích, zoufaly si pro ztrátu „postavení“ nebo se okázale obětovaly pro blaho rodiny.

Žil jsem tedy mezi lidmi, jejichž zájmy mi byly cizí.

Nestál jsem už o jejich úctu.

Proklínal jsem veřejně lidskost. A každému, kdo byl ochoten naslouchat, jsem pověděl, jak je mi líto, že už není možné si počínat jako jeden ruský statkář, jehož charakter ve mně budil obdiv: dal zbičovat zároveň ty své vesničany, kteří ho zdravili, i ty, kteří nezdravili, aby tak ztrestal drzost, podle jeho mínění v obou případech stejně nestoudnou.

Jsem volný, nepodléhám vašemu přísnému úsudku. Pyšný jako velkovévoda, ve hněvu jak faraón, král zahálkou. Že jsem nikoho nezabil? Jistě, zatím ne! Zdalipak však jsem nenechal zemřít zasloužilé bytosti?

Rozhodl jsem se, že opustím lidskou společnost. Ne, to ne, nešel jsem hledat opuštěný ostrov, ten bych dnes nenašel. Šel jsem hledat útočiště u žen. Poněvadž jsem potřeboval milovat a být milován, já věřil, že jsem zamilovaný. Jinými slovy dělal jsem pitomečka.

V jistém smyslu jsem vždycky žil bezuzdně, nikdy mě totiž nepřešla touha po nesmrtelnosti. Což to netkvělo v samém základu mé bytosti, nevyplývalo to snad z té velké sebelásky, o níž jsem vám už pověděl? Ovšemže, horoucně jsem si přál být nesmrtelný. Já se miloval tak náruživě, že jsem si nemohl nepřát, aby drahocenný předmět mé lásky nikdy nezmizel.

Některá manželství, zbyrokratizovaná neřest, se stávají márnicí odvahy a vynalézavosti.

Nevinnost nemůžeme osvědčit nikomu, kdežto vinu určitě můžeme dokázat všem. Každý dosvědčuje zločiny všech ostatních, to je má víra a má naděje.

Věřte, všechna náboženství se začnou mýlit v okamžiku, kdy určí morálku a hřímají přikázání. Boha není zapotřebí k tomu, aby stvořil vinu a trest. Na to stačí naši bližní za pomoci nás samých. Mluvil jste o posledním soudu. Dovolte, abych se tomu se vší úctou zasmál. Očekávám ho klidně: poznal jsem něco horšího, soud lidí. Pro ně neplatí polehčující okolnosti, dokonce i dobrá vůle je přičítána zločinu. Slyšel jste aspoň o kobce plivanců, kterou si nedávno vymyslel jeden národ, aby dokázal, že je největší na světě? Je to zděná díra, v ní stojí vězeň a nemůže se hnout. Bytelné dveře, které ho svírají v té betonové ulitě, se zamykají na úrovni brady. Je vidět jen jeho obličej a do toho mu vydatně plive každý dozorce, který jde kolem. Vězeň, vklíněný do své kobky, se nemůže utřít, třebaže mu je, pravda, dovoleno zavírat oči. A tohle je vynález lidí. Na tohle malé arcidílo Boha nepotřebují.

Máme usmrkané nosy a jeden druhému je utíráme. Všichni bez rozdílu lumpové, všichni potrestaní, naplivejme na sebe a šup do temnice! Nečekejte na poslední soud. Koná se každý den.

K vraždě člověka jsou vždycky důvody. Zato je nemožné ospravedlnit, že žije. Proto si najde zločin vždycky obhájce a nevinnost jen někdy.

Proroků a zázračných léčitelů je čím dál víc, všichni spěchají, aby včas dorazili s dobrou novinou nebo se zaručeně samospasitelnou organizací, rychle, než bude země pustá.

Už dávno jsem přestal číst. Kdysi jsem měl doma plno knih, ale přečetl jsem je jen zpoloviny. A to je nechutné, asi jako když si někteří lidé uloupnou kousek paštiky a zbytek vyhodí.

Před sto padesáti lety se lidé dojímali nad jezery a lesy. Dnes pěstujeme lyriku žalářních kobek.

Spravedlnost je už definitivně odloučena od nevinnosti.

Nikdy nikomu neuznávat žádné omluvy, to je moje výchozí zásada. Popírám dobrou vůli, čestnou mýlku, neprozřetelný krok, polehčující okolnosti. U mne se požehnání ani rozhřešení nedává. Prostě se sčítá, a pak: „Dělá vám to tolik a tolik. Jste zpustlík, cynik, hochštapler, pederast, umělec atd.“ Takhle stroze. Ve filosofii i v politice jsem pro každou teorii, která člověku upírá nevinnost, a pro každou praxi, která počítá s jeho vinou. Máte ve mně osvíceného přívržence nevolnictví.

Svoboda není odplata, ani vyznamenání, které oslavujeme při šampaňském. Ale ani dárek, kazetka s pamlsky, po nichž se jen olizujete. Ach právě naopak, je to dřina, dálkový běh, úmorný a v úplné osamělosti. Žádné šampaňské, žádné přípitky ani přátelé s očima něhou zrosenýma. Jste sám. Proto tedy je svoboda neúnosné břemeno.

Pro toho, kdo je sám, bez boha a bez pána, je život strašná tíha. Bylo by zapotřebí zvolit si pána, když Bůh už vyšel z módy. Beztoho to slovo už nedává smysl. Ty naše tak seriózní moralisty, zamilované do bližního a vůbec do všeho, vcelku nic nedělí od křesťanského stanoviska, až na to, že nekáží v kostelích. Takoví jsou všichni. Osmdesát procent našich spisovatelů, kdyby jen se mohli nepodpisovat, by oslavovalo a velebilo Boží jméno. A poněvadž si přece jenom nedovedou odepřít souzení, vynahrazují si to moralizováním. Je to zkrátka mravopočestný satanismus. Skutečně, doba jak vystřižená z grotesky!

Ach ti miloučcí potměšilci, ti tatrmánci, pokrytečkové, přitom tak dojemní! Věřte mi, všichni jsou z jedné party, i když podpalují nebe.

V manželství vládne hrubost, přesila a bič.

Všichni jsme na jednom hnojišti.

Jsme prapodivné, ubožácké bytosti, a přestože se tak málo zamýšlíme nad svým životem, máme dost příležitostí nad sebou žasnout a cítit k sobě hnus.

Vyrůstám, vyrůstám a svobodně dýchám, stojím na hoře a před mýma očima se prostírá planina. Představte si tu úchvatnost.

Potřebuji být výš než vy, vždyť mě mé myšlenky povznášejí.