Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cervantes: Don Quijote

Miguel de Cervantes Saavedra

DŮMYSLNÝ RYTÍŘ

D O N  Q U I J O T E

DE LA MANCHA

(výpisky)

 

PRVNÍ DÍL

PŘEDMLUVA

Je třeba hlavně odpočinku, tichých míst, příjemných plání, jasné oblohy, bublajících pramenů a duševního klidu, mají-li i Múzy sebevyprahlejší projevit svou plodnost a dát světu potomstvo, které by ho naplnilo údivem a radostí.

 

Jistě víš, že se často říkává: „Kdo je na svém, sám je vládcem.“

 

- Je snad láska hloupost?

- Chytrosti v ní není.

- Hleďme filosofa.

*

„Kdybych měl hodně dobrého jídla, snědl bych si to zrovna tak dobře, ba lépe sám a vstoje, než kdybych seděl vedle nějakého císaře. Chutná mi totiž, abych pravdu pověděl, mnohem líp to, co sním v koutku bez velkých okolků a cavyků, i kdyby to byl jen chléb s cibulí, než nadívaný krocan někde na hostině, kde musí člověk žvýkat pomalu, málo pít, často se utírat a nesmí si kýchnout ani zakašlat podle chuti, natož dělat jiné věci, nad nimiž se nepohorší volnost a samota,“ řekl Sancho[1].

 

Když se don Quijote[2] dosyta najedl, vzal do ruky hrst žaludů, a upíraje na ně zrak, jal se hovořit takto:

„Šťastná to doba a blažené časy[3], které nazvali staří zlatým věkem, a nikoli snad proto, že by zlato, jehož si náš věk železný tolik cení, bylo v oněch požehnaných letech dobýváno bez námahy, ale proto, že ti, kdo tehdy žili, neznali ještě slov tvoje a moje. Za onoho rajského času byly všechny věci lidem společné. Nikdo si nemusel opatřovat každodenní obživu v potu tváře, stačilo vztáhnout ruku do větví mohutných dubů, které je přímo zahrnovaly sladkými, jemně chutnajícími plody. Jasné studánky a bystré řeky poskytovaly jim průzračnou a dobrou vodu v hojnosti vskutku zázračné. Všude vládly mír, přátelství a shoda: těžké rádlo zakřiveného pluhu neodvážilo se dosud otevřít posvátný klín pramáti naší země a vniknout do něho; ona sama bez přinucení vydávala všude ze svého širokého a žírného lůna, co mohlo nasytit, oblažit a ukojit její syny, kteří se z ní tehdy těšili. Ano, tenkrát ještě chodily nevinné a krásné pastýřky přes hory a doly s hlavou nepokrytou a s vlasy rozpuštěnými, oděné jen potud, aby se cudně zakrylo, co vždycky velel a doposud káže zastírat stud. A neužívaly také dnešních ozdob, neboť jim postačil vínek ze svěžích listů břečťanu a lopuchu. Tehdy se ještě milostné zanícení a něha krášlily slovem upřímným a prostým, jako byla duše, z níž se zrodily; a ta opět nemusela promlouvat nepřirozeně a oklikou, aby jejich cenu zvýšila. Podvod, lest a klam nesmísily se ještě s pravdou a upřímností. Spravedlnost[4] byla dosud neomezenou vládkyní, na jejíž hranice se neodvažovala zaútočit zištnost, ani je nepřekračovalo prospěchářství, které jí nyní těžce ubližují, maří ji a na ni dorážejí. Zákon svévole nevstoupil dosud do mysli soudcovy, neboť nebylo tehdy ještě zač a koho soudit. Nevinnost a počestnost mohly se zatoulat docela samy a bez doprovodu, kam se jim zachtělo, a nemusily se bát, že jim ublíží cizí prostopášnost a vilný úmysl, vždyť k jejich zmarnění docházelo jen z vlastní vůle a touhy. Ale dnes, v našich zkažených dobách, není bezpečná žádná žena, i kdyby byla ukryta a uzavřena v nějakém novém labyrintu krétském[5], neboť i tam k nim skulinami nebo přímo z ovzduší proniká se zběsilostí proklatého chtíče milostný mor a veta je po jejich zdrženlivosti.“[6]

 

„Jako nelze klást zmiji za vinu její jed, třebaže jím usmrcuje, neboť jej má od přírody, tak by mi nemělo být zlořečeno za to, že jsem krásná. Čest a ctnost jsou ozdobou duše a tělo bez nich, skvěj se jakkoli, nemůže být doopravdy krásné. Narodila jsem se svobodná, a abych mohla žít na svobodě, zvolila jsem si nakonec samotu širých plání. Stromy těchto hor jsou mými druhy a mým zrcadlem je jasná voda těchto potoků. A jenom těm stromům, jen těm vodám svěřuji své myšlenky a svou krásu. Pomýšlím jen na to, abych žila navždy v samotě a jen matka země aby se jednou kochala tím, co zrálo v zdrženlivém ústraní, i pozůstatky mé krásy. Kdo mě nazývá dravou zvěří a baziliškem[7], ať se mne, když jsem zlá a nebezpečná, vždy jen straní; kdo mě prohlašuje za nevděčnici, ať se mi nedvoří, kdo za neuznalou, ať mě jen vypustí z hlavy, a kdo o mně tvrdí, že jsem ukrutná, ať se neubírá v mých šlépějích. Ta dravá zvěř, ten bazilišek, ta nevděčnice a žena neuznalá a krutá nebude věru nikdy nikoho vyhledávat, nikomu nebude nadbíhat, nikomu se podvolovat a nikomu nebude v patách. Mám ráda volnost a nemíním se nikomu podrobit. Mé touhy nezalétají dále než k těm horám, a povznesou-li se nad ně, pak tonou jen v kráse širé oblohy a unášejí s sebou duši v její kolébku.“

Marcela domluvila a nečekajíc už, zda na to kdokoli odpoví, obrátila se a zmizela v nejhlubších houštinách blízkého vrchu, zatímco všichni přítomní mlčeli v údivu nad její spanilostí a důvtipem.

 

Když viděl don Quijote, jak zle dopadl, řekl svému zbrojnošovi:

„Vždycky jsem, Sancho, slýchával, že kdo prokazuje dobrodiní kdejaké holotě, vodu do moře lije.“

 

„Ustoupit, pane,“ odpověděl Sancho, „neznamená utéci.“

 

„Kdyby tak aspoň zvířata mluvila, jako za časů Exotových[8], pak by to tady ještě ušlo, to bych si mohl popovídat se svým oslem o tom i o onom, a necítil bych už tolik tíhu svého neštěstí. Je to zatrolená věc a kdopak ji má klidně snášet, být častován jenom kopanci, a při tom všem má mít člověk ještě ústa na zámek a nesmí se odvážit komukoli povědět, co má na srdci, jako by byl němý.“

 

„Ale proč tu vlastně stále jen uvažuji? Což je vůbec třeba pobídek a rad, vzklíčí-li v mysli pravé odhodlání? Zajisté že ne! Odstup ode mne, zrádná slabosti, veď mou ruku pomsto!“

 

         Don Quijote řekl klidně a beze strachu:

         „Jen pojďte blíž, sprostá a podlá sebranko! Ó hanebná chásko, kéž ti nebe nikdy nedopřeje za tvoji mrzkost a ničemnou zaslepenost, abys jasně poznala vzácné jádro potulného rytířství, kéž ti také neukáže v pravém světle hřích a nevědomost, v kterých toneš, když si vůbec nevážíš potulných rytířů, kdykoli se před tebou objeví v plné slávě, ač by ses měla kořit už jejich pouhému stínu! Jen hezky ke mně, vy lotři s luky, nikoli lučištníci podle práva a spravedlnosti[9], vy roto loupežníků, která ve jménu Svatého bratrstva[10] olupuje pocestné, řekněte mi, kdo je tak na hlavu padlý, že mohl podepsat rozkaz, aby byl zaskočen a jat rytíř, jako jsem já? Povězte mi přece něco o tom chytrákovi, který nikdy neslyšel, že potulní rytíři jsou navždy a veskrze vyňati z veškeré pravomoci a že je jim zákonem jejich meč, jejich privilejemi chrabré skutky a vlastní vůle jejich svatým právem! Co je to, znovu pravím, za tupou hlavu, když neví, že není na světě šlechtického titulu s tolika výsadami a zvláštními právy, že nikdo na světě nenabude jich tolik jako potulný rytíř? Slyšeli jste už někdy, že by potulný rytíř platil berně, daň ze soli, jehelné, daň k svatbě královské[11], víte snad o tom, že by někdo z nich platíval tržné, mýtné či převozné? A což je vůbec možno, co je svět světem, představit si potulného rytíře, který by nebyl měl, nemá či v sobě mít nebude tolik odvahy, aby sám uštědřil po čtyřech stech ranách holí biřicům, kteří se mu do cesty připletou, a kdyby jich třeba i čtyři sta bylo?“

 

         „Ať si každá bleška hledí své postele, však my se už také dobře pomějeme.“

         Jak se don Quijote rozzlobil a rozkatil, když uslyšel z úst svého zbrojnoše Sancha ta neslušná slova! Ano, taková zlost jej popadla, že měl hned oči jako oheň a po dechu lapal, když ze sebe s námahou vyrážel:

         „Bídný selský hřbete, nevychovanče, duše nestydatá, prázdná hlavo a zlá hubo, nactiutrhači a zlolajníku! Jak ses mohl vůbec opovážit říci něco takového v přítomnosti mé a zde těchto vysoce urozených dam? Jak se jen mohly zrodit v tvé pomatené hlavě takové nestoudnosti a urážky? Jdi mi z očí, ty lidská zrůdo, skládko lží, nečistá schránko úskoků, jámo přechovávající podvod a klam, strůjce všelijakých ničemností, hlasateli podlých nesmyslů a především: úhlavní nepříteli povinné úcty, jaká náleží osobám královským! Hned ať jsi pryč, už ať tě nevidím, jinak tě stihne zasloužený trest!“

 

 

„Neprolévejte slzy, milé dámy,“ řekl don Quijote, „takové pohromy stíhají přece všechny, kdo patří k cechu, k němuž se já hrdě znám. Kdybych se vůbec nedostal do takových nesnází, ani bych se za slavného potulného rytíře nepovažoval, neboť pouze rytíři méně význační a proslulí neoctnou se nikdy v slepé uličce, vždyť kdo by si na ně v širém světě byť jen pomyslil? U těch opravdu udatných bývá tomu právě naopak, neboť mnoho vládců a mnoho rytířů závidí jim neobyčejnou chrabrost a pokoušejí se zničit lstí a úskokem muže nejlepší.“

 

„Mám-li mluvit o sobě,“ odvětil kanovník, „táhlo mě to přece jen trochu, abych se také pustil do nějakého rytířského románu, ovšem podle svých představ. Přece jen jsem však toho psaní nechal, neboť jsem si jednoho dne uvědomil, že je na světě mnohem více pošetilců než moudrých hlav; a protože je zajisté lepší dožít se uznání u několika málo lidí moudrých než posměchu z úst tisíců pošetilců, nechtěl jsem se vydat na milost a nemilost vratkému úsudku samolibého davu, kterému se tyto knihy dostanou nejčastěji do rukou. Odložil jsem pak péro a vzdal se nakonec myšlenky dokončit svůj rozpracovaný román především proto, že jsem dospěl – to když jsem zase uvažoval o hrách, které se nyní provozují – k jednomu důležitému závěru. Ty dnešní hry, táhlo mi hlavou, ty vymyšlené i ty, které se opírají o historii, jsou bezmála všechny jen pouhá snůška nesmyslů a nemají hlavu ani patu, ale lid obecný by se za nimi uběhal a považuje i prohlašuje je za hry opravdu zdařilé, ačkoli k tomu mají opravdu daleko. Autoři, kteří je skládají, a herci, kteří je hrají, svorně tvrdí, že musejí být napsány právě na onen způsob, vždyť by obyčejní diváci nic jiného ani vidět nechtěli; a ty, které jsou rozvrženy a v ději propracovány, jak pravé umění káže, hodí prý se nanejvýš pro několik znalců, kteří jim rozumějí, zatímco ostatní obecenstvo nepochopí z jejich učeností ani zbla a lepší prý je získat si živobytí skrze mnoho lidí než uznání u hrstky vzdělanců.“

„Když jste teď hovořil o hrách,“ řekl v tu chvíli farář, „oživil jste svými slovy velkou nechuť, již jsem vždy cítil k dnešním oblíbeným hrám, které jsou mi zrovna tak milé jako rytířské romány. Divadelní hra má být, jak mínil Cicero, zrcadlem lidského života, ukázkou mravů a obrazem pravdivým, ale ty, které se dnes dostanou na jeviště, bývají spíše obrazem nepravděpodobností, ukázkou věcí pošetilých a obrazem necudnosti.

Ale hry jsou dnes už také jen zboží, s kterým se chodí na trh, i říkají – nikoli neprávem – že by je ti od divadla nekupovali, kdyby nebyly střiženy na onen způsob. A tak se hledí básník přizpůsobit požadavkům těch, kteří mu za dílo platí.“

 

DRUHÝ DÍL

„Hleď, Sancho,“ řekl don Quijote, „kdykoli se vyskytne ctnost, jíž není rovné, vždy je pronásledována. Málokterý, ba myslím žádný ze slavných mužů dob minulých neušel jedovatým pomluvám. Sám Julius Caesar, vojevůdce nad jiné chrabrý, prozíravý a schopný, byl prohlašován za ctižádostivce a šeptalo se o něm, že nedbá čistoty oděvu ani mravů. Alexandra pak, který si svými hrdinskými činy vydobyl přízvisko Veliký, nařkli z toho, že prý do sebe obracel sklenku za sklenkou. O Herkulovi, ačkoli měl na bedrech tolik přetěžkých úkolů, se zase vypravuje, že byl chlípný a zženštilý. Když se shrnulo tolik pomluv na takové reky, snesu, ech Sancho, také svou trochu.“

 

Rody, které neměly žádných význačných počátků, nezaskvěly se uprostřed svého rozvoje a v bezejmennosti také jednou skončí; to mluvím o lidu obyčejném a prostém. O plebejcích povím pak už jen to, že ti vskutku jenom rozmnožují počet žijících; i nezaslouží si zvláštní pověsti a chvály za vynikající skutky.

 

Zármutek nebyl stvořen pro zvířata, ale pro lidi; když se však člověk nad něčím přespříliš rmoutí, hned je z něho jakoby němá tvář.

 

Nedomnívejte se, že snad nazývám nevzdělanými plebejci jen prostý neurozený lid. Každý, kdo nic neví, i když je to třeba velmož nebo kníže, patří vlastně mezi plebejce.

 

Pomněte, že láska a válka jedno jsou!
 

„Nechme toho!“ řekl si v duchu don Quijote. „Na poušti bych kázal, kdybych chtěl přimět domluvami tuto chátru, aby vykonala nějaký dobrý skutek. Ten náš svět je skutečná pavučina navzájem se potírajících lstí a nástrah. Zde já už víc udělat nemohu!“

“K nějakému tomu vládnutí se Sancho, myslím, docela hodí, a přivedlo by ho to vladaření právě tak málo do úzkých jako krále vybírání berní. Copak jsme se nepřesvědčili už nevímkolikrát, že k tomu, aby se stal člověk guvernérem, nepotřebuje ani velkých schopností, ani hlubokého vzdělání, neboť bych vám mohl vyjmenovat třeba sto takových, kteří stěží umějí číst, a přitom vládnou, jako když bičem mrská.“

 

„Nejde mi do hlavy, jak může mít někdo potěšení z toho, že číhá na divoké zvíře pro tu trochu zábavy, kterou takto vlastně ani nelze nazývat, když při ní lovec zabíjí nebohé zvíře, ačkoli nikomu neublížilo.“

„A víte, Sancho, že se přece jen mýlíte!“ řekl na to vévoda. „Hon je jakoby obrazem války. Je to cvičení, které mnoha lidem přináší opravdové potěšení.“

„Na mou věru, pane vévodo, když se budu něčím bavit, tak nanejvýš tím, že si o velikonocích vsadím na nějakou tu kartičku, a v neděli a jindy ve svátek si zase zahraju v kuželky. Krátce a dobře, všechny ty hony a honby se vůbec nesrovnávají s mým svědomím.“

 

List Sancha Panzy Tereze Panzové, jeho ženě

Za pár dní odjedu, abych se ujal toho vladařství, a toužím teď ve dne v noci po tom, abych si tam nadělal brzy hodně peněz, řekli mi tady, že každý, kdo se má někde ujmout vlády, myslí nejvíce na tohleto.

Tvůj muž

VLADAŘ SANCHO PANZA

 

Domnívám se, vzácné panstvo, že by ze všech dobře řízených a opravdu spořádaných států měli být navždycky vyobcováni básníci, jak radil Platón, a ne-li už všichni do jednoho, tedy dozajista básníci plýtvající necudnými verši milostnými. I pravím, že by měli být takoví básníci vyhoštěni na ostrovy, kde ještěři a štíři dávají dobrou noc. Ale nejsou tím vším vinni vlastně oni sami, nýbrž prostoduší lidé, kteří je do nebe vychvalují, a pošetilé ženy, slepě věřící každičkému slovu.

 

Mnou vždycky tak trochu šije zvědavost, a když mi někdo v něčem brání a něco zakazuje, pudí mě to proťukat si věc ještě víc.

 

„Ne že bych snad dychtil zapomenout přes noc na svoji prostou chýšku a toužil po nějakých palácích, ale moc rád bych jen zkusil, jak to vládnutí chutná.“

„Okusíte-li to jen jednou, Sancho,“ řekl vévoda, „dal byste za vladaření nevímco, neboť je nanejvýš příjemné poroučet a být poslouchán.“

„Pane vévodo,“ odvětil Sancho, „myslím, že člověka z duše hřeje, když může rozkazovat, a třeba jen stádu dobytka.“

 

Když někdo neumí číst anebo drží péro v ruce neobratně, budí to domněnku, že si nemohl osvojit dobré mravy a základy vzdělání pro svoji tupost a darebáctví.

 

Nestrkej nikomu palec mezi stoličky, chceš-li ho míti zdravý a celičký.

 

Buď učiněný med a mouchy tě snědí!

 

Bůh s Tebou a kéž Tě ochrání před tím, abys v komkoli probouzel lítost.

Tvůj přítel

DON QUIJOTE DE LA MANCHA

 

Když se don Quijote octl v širém poli, opět již volný a mimo dosah zamilovaných řečí, zazdálo se mu, že nalezl svou hlubinu bezpečnosti a že na duchu okřívá.

„Svoboda, toť jeden z nejvzácnějších darů, které lidem uštědřila nebesa, a nemohou se jí vyrovnat veškeré poklady, jež země v svém lůně chová a moře v svých hlubinách ukrývá. Za svobodu je třeba, ba nezbytně nutné i život nasadit; a naopak, otroctví je nejhorší pohroma, která může člověka postihnout. Povinná vděčnost za prokázanou přízeň a velká dobrodiní je poutem, které brání duchu volně se rozletět. Šťasten je ten, komu dalo nebe aspoň kus chleba, za který nemusí nikomu děkovat!“

 

Kolik schopností přijde nazmar! Kolik vynikajících mužů končí v zapomenutém koutě! Kolik skvělých vlastností je zneuznáváno!

 

Sancho, ačkoli nechtěl o úřadě vladařském už ani slyšet, zatoužil přece jen chvílemi po tom, aby zase někdy mohl poroučet a nutit lidi k poslušnosti, neboť tento zlý následek mívá každé panování, i když se na jeho dně skrývá pouhý žert...

 


Gustave Doré:
Don Quijote de la Mancha a Sancho Panza (1863)

 

ODKAZ:

 

 

POZNÁMKY:

[1] Sancho Panza – jméno zbrojnoše dona Quijota má význam charakterizační: španělské slovo panza znamená břicho; tedy Sancho Břicháč. – Poznámka Oldřicha Běliče.

[2] don Quijote – „Nazýval prý se Quijada či Quesada. Nakonec se rozhodl pro jméno don Quijote; z toho patrně usuzují autoři této pravdivé historie, že se bezpochyby jmenoval Quijada, a nikoli Quesada, jak tvrdívali opět jiní. I rozhodl se spojit jako dobrý rytíř jméno rodného kraje s jménem svým a zvát se donem Quijotem de la Mancha.“ („Don Quijote“, I. díl, kap. 1) – Poznámka Misantropova. – Quijada – čelist; quesada – koláč s tvarohem; quijote – stehenní brnění; přípona –ote má zesměšňující přídech; la Mancha – oblast stepního rázu jižně od Madridu. – Pozn. O. B. – Pro jméno don Quijote by se jinak přímo výborně nabízel významově i zvukově podobný český překlad (či spíše převod), a to pan Chichot! Nemyslíte? – Pozn. Mis.

[3] Šťastná to doba a blažené časy... – dlouhá tiráda dona Quijota je ohlasem zejména Ovidiových Proměn (viz Starověké báje a pověsti, Zeus zvítězil) a Vergiliových Zpěvů pastýřských, ale především Hésiodova Železného věku (Práce a dni, verš 90 ad.). – ...náš věk železný... – staroindická kosmologie se v tomto bodě podivuhodně shoduje s antickými představami, nazývajíc první a nejlepší věk zlatým a náš, ten současný a nejhorší, temným (viz D. Zbavitel, Starověká Indie, Úvod). – Poznámka O. B. + Mis.

[4] Spravedlnost – neboli řecky Diké (viz pozn. 3 k Vergiliovým Zpěvům rolnickým). – Pozn. Mis.

[5] labyrint krétský – Daidalovo pověstné bludiště, kde dlel bájný lidožravý Mínótaurus, napůl člověk a napůl býk, dokud jej nezabil hrdinný Théseus. – Pozn. Mis.

[6] Povšimni si, jak mistrně zde Cervantes ústy dona Quijota dává do souvislosti znásilňování žen se znásilňováním země, mařením spravedlnosti a zmarňováním nevinnosti a počestnosti. – Pozn. Mis.

[7] bazilišek – menší tropický ještěr, celkem neškodný; v přeneseném významu však „záludný, zlý člověk“, zřejmě podle podání v biblické starozákonní knize Izajáš (14,29), kde se praví: „Neraduj se, celá Pelišteo, že je polámána hůl, která tě bije, neboť z hadího kořene vzejde bazilišek a jeho plodem bude létající ohnivý had.“ – Pozn. Mis.

[8] jako za časů Exotových – Sancho Panza komicky komolí jméno Ezopovo (řeckého autora bajek). Ve španělském originále Guisopete (španělské guiso znamená pokrm, jídlo, na které věčně nedojedený Sancho stále myslí), v českém nepříliš zdařilém překladu Zdeňka Šmída Hezout; jméno Exot, jež jsem namísto něj zvolil Já, Misantrop, mi připadá mnohem vtipnější. – Pozn. Mis. + O. B.)

[9] Jen hezky ke mně, vy lotři s luky, nikoli lučištníci podle práva a spravedlnosti – don Quijote (tj. Cervantes) promlouvá k Svatému bratrstvu, které na venkově plnilo roli policie, a dobře ví, co říká. Svaté bratrstvo (viz pozn. níže) mělo ve svých řadách povedené strážce spravedlnosti, kteří byli spolčeni s rozmanitými zločinci. Cervantes využívá šílenství dona Quijota, aby pověděl své mínění o této královské policii. – Pozn. O. B. – Dnešní policie ostatně není jiná, neboť se v zásadě také skládá z bandy víceméně převrácených zločineckých typů, jen na opačné straně zákona. A její sporné a různé pocity navozující heslo pomáhat a chránit, lze rovněž brát v potaz a položit si otázku: Komuže má policie pomáhat a kohože má chránit?, ne-li především pomáhat státu, vládě a většině proti každému vzpurnému jednotlivci a chránit útočníky proti bránícím se napadeným. – Pozn. Mis.

[10] Svaté bratrstvo – (šp. Santa Hermandad) původně ozbrojené sbory sdružených samosprávných kastilských měst. Po ustavení absolutní monarchie na sklonku XV. století se Sv. bratrstvo stalo královskou policií, určenou zejména k stíhání přestupků a zločinů spáchaných mimo město, v poli. Svaté bratrstvo popravovalo zločince šípy. – Pozn. O. B.

[11] daň ze soli, jehelné, daň k svatbě královské atd. – don Quijote zde vypočítává některé z četných daní, jimiž habsburští monarchové vysávali španělský lid. – Pozn. O. B. – Kdežto dnes je zdaněno – snad pouze s nečestnou výjimkou církví a plození dalších nadbytečných harantů – již jen tzv. daní z přidané hodnoty téměř vše, na co lze jen pomyslet, včetně skandálních daní z příjmu, daní z vlastního příbytku, povinného všelijakého pojištění atd. Zlaté staré časy! – Pozn. Mis.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA