Jdi na obsah Jdi na menu
 


Chan Šan a Š'-te (výpisky z díla) - 2.

 

Mé básně

Máte-li doma Chan Šanovy básně

Jsou nad moudrosti všech klasických knih

Opište je, zavěste na zástěnu

A každou chvíli čítejte si v nich!

 

Mé básně

Někteří lidé se vysmívají mým básním

Nemrzím se, že těch, kdo pochopí, je málo

Jen když pár vnímavých čtenářů budu mít

Kdybych odsud byl vyhnán, daleko musel odejít

Kdybych byl nemocen a nedokázal je dokončit

Jednou se náhle setkají s někým, kdo vnímavé má oči

Pak samy se rozšíří, po celé zemi budou znít

 

Jako by slepec chtěl opěvovat jas

Já se směji, když vy píšete básně!

Jako by slepec chtěl opěvovat jas!

 

Veselé blaženství života v horách Nebeské terasy

Tu, v horách Nebeské terasy, dávno žiji

Oblačné cesty hluboký opar halí a lidem přijít sem brání

Srázy a útesy jsou tisíce sáhů vysoké, hluboko se v nich skryji

V nesčetných údolích balvany v říčkách vrší se v prahy bez ustání

Břízy vlají jak šátek, kmeny se proplétají, brouzdám se mezi nimi

Na sobě plátěnou halenu, v ruce sukovitou hůl, točitě obcházím horu

Sám cítím, že můj prchavý život je jenom přelud, v takovou chvíli

Blaženství, veselá radost jsou nade vše, co dáno je živému tvoru

 

Jak osamělý oblak

Chodívám do spodního údolí hledět do Nefritového pramene

Jindy jdu pod horský sráz posedět v prohlubni plochého kamene

Má mysl je jak osamělý oblak, u ničeho neprodlí, nezůstane

Proč bych měl o záležitosti světa dbát, jsou mi tak vzdálené

 

Poznání

Můj domov je v skrytu, stranou všeho

Vzdálen hluku, prachu, žiji sám

Tři stezky jsem prošlapal si travou

Rozhlédnu se, jen oblaka za sousedy mám

Zatoužím po písni – zazpívají ptáci

Chci se ptát po smyslu bytí, což tu koho najdete?

Strom poznání, zatím ještě slabý

Za pár let na jaře náhle rozkvete

Na cestě k moudrosti

Na hoře Chan bývá nahatý hmyz

Hlavu jak uhel a tělo jak sníh

V rukou má obvykle dva svazky knih

O Cestě, o Síle čítává v nich

V příbytku nedbá o krb ani kotlík

Na cestách nedbá o úkryt ani šat

Vždy však meč moudrosti při sobě mívá

Se svody a neklidem hotov se do boje dát

 

Blaženství samoty

Nad Chan-šanem jen oblaka bílá

Ticho a ticho, daleko je prach

Za horský domov mám chýši z trávy

Jedinou lampou kotouč luny v tmách

Lože z kamenů mám u Nefritové tůně

Tygr a jelen je mým sousedem

Po blaženství samoty jsem vždycky toužil

Navždy chci být jiným nepodobným člověkem

 

Stesk

Chtěl jsem rychle jak střela dosáhnout dokonalosti

Rozloučil jsem se a vydal tam, kde bílý zajíc hněte elixír

Když duše bolí, sen ji ukonejší

Když duch se trápí, v meditaci najde klid

Domov a rodný kraj, jak jsou vzdáleny nyní!

 

V klidu hor

Bílá oblaka zrána čistě se rýsují

Luna za noci chvějivý má svit

Zbaveno prachu i bláta je mé tělo

Jak bych v srdci smutek ještě mohl mít?

 

Chladné hory

Tady jsem: od všech a od všeho vzdálen

K výši se zahledím – oblohy nedohlédnu

 

Trhání lotosu

Toulám se a bavím, večer je dřív než se naději

City mne bezbřehou záplavou přemáhají

 

Jižní svah Chan-šanu

Ptáci se dali do řeči a mne přemáhá cit

Za východu slunce sedám na zeleném svahu

Prosluněná oblaka se koupou v zelenavé tůni

Kdo by tušil, že když vyjdu z prachu a všednosti

Tento jižní svah Chan-šanu dostanu za ni

 

Pod skalním převisem

Chan-šan je pravé místo, kde lze skrytě žít

Nestane se, že by kdy kdo zašel sem

Občas tady v lese potkám plaché ptáky

Prosté písničky si spolu notujem

Nádherná tráva ve spleti u potoka

Stará sosna klade hlavu na skalnatý štít

Jak překrásné pro toho, kdo od všeho je volný

Pod převisem hoví si tu, v srdci mír a klid

 

Kde může krásněji být?

Cestou na Chan-šan

Těžko je člověku se dát

Kdo po ní dokáže vystoupit

Chválu vzdá desetkrát

Skála se na skálu vrší

Za štítem se zvedá štít

Samoten tady tak žiji

V šťastném prozření, skryt

Vždy vnímavěji hledím

Kde může krásněji být?

 

Harmonie

Chan-šan hluboký je

Jako srdce mé

Všude bílé skály

Nikde zlato, ne

Hlas pramenů slyšet

Jak když loutna zní

Sejdeme se spolu

V plném souznění

 

Mrazivá hora

Samoten chodívám, po skalách lze stoupat

Zpívám si, chytám se lian ve stráni

Sosnový vánek svěže povívá tu

Švitoření ptáků jako flétna zní

 

Šťasten v oproštění na hoře Chan

Deset tisíc věků krásné příběhy pamatují

O těch, kdož milovali tu v skrytu tiše žít

Hrubosti světa unikli do volnosti prázdna neomezené

Žít jako král Čou mne neláká

Co jsem se uchýlil sem na vrcholy Chan

Šťasten a veselý věčně se směji, zpívám a halekám

 

Mezi oblaky

Šťasten tu mezi oblaky žiji, ode všeho oproštěný

Odedávna tato hora snadno k dosažení není

 

Slavná hora

Kolem dokola kolik je tu hor

Na kolik mil jde pásmo za pásmem

Potoky a říčky tiše čiré

Šťasten a vesel bez konce tu jsem

 

Cesta do oblak

Na východ i na západ bílá oblaka, kam oči dohlédnou

Chcete znát, kudy cesta do oblak vede?

Cesta do oblak vede prázdnotou

 

Sluneční svit

Když zazáří slunce

Dává světlo tmám

V tu chvíli je teplo

A já, stařec, okřívám

 

Cesta na Chan-šan

Má mysl je jiná než je tvá

Kdyby se tvá mysl mojí podobala

V samý střed bys pronikl jak já

 

Jak dřevěné loutky

Chan Šan promlouvá k vám tato slova

Na ta slova nikdo nic nedbá

Sladkost medu ochutná rád každý

Hořkost elixíru stěží kdo vychutná

Radost činí, co s naším cítěním ladí

Prudký hněv vyvolá, co se příčí našim zásadám

Jak bych hleděl na dřevěné loutky:

Bez života, sotva hru dohrály, je tak vídávám

 

Jak slepý osel

Tisícům zrození, desetitisícům skonů kdy jednou nastane konec?

Zrození, smrt, příchod a odchod v hlupce a slepce nás mění

Že v srdci poklad je bez falše, bez kazu, neuvědomili jsme si dosud

A stále jak slepý osel jdem, kam nohy nás nesou, nepoučeni

 

Ztracená volnost

Papoušek jing-wu je domovem v západních zemích

Do tenat ho chytili, nemá naději na návrat

Kráska se s ním od rána až do večera zabývá

Venku i za závěsy své komnaty chce si s ním hrát

Věnovala mu zlatou klec a v ní ho chová

V zajetí jeho pernatý háv schází však

Není mu přáno jak bílým i šedavým labutím

Vzmachem křídel se vznést a letět do oblak

 

Dívám se kolem

Skvělého hřebce vyhnali do kamenité pustiny se pást

Kulhavý osel do slavnostní síně je nyní zván

 

Stačí chvíle rozptýlení

Pouhý okamžik a není již o čem hovořit víc

Dobru jsi oddán a přece nástrahám a smrti jdeš vstříc

 

Svět lidí

Nacpaní a sytí, břicha jídlem vzdutá

Každý z nich je tupým tvorem zmateným

 

Stromy

Včera jsem viděl stromy na břehu řeky

Skácené, zbavené života – nelze to vyjádřit ani

Jen dva či tři kmeny tam doposud zůstaly

Tisíce, desetitisíce sekyr se zahryzlo bez slitování

Pod jíním opadlo prořídlé poslední listoví

Do mrtvých ohnilých kořenů bijí tam poryvy vln

Když na rodném místě, kde žily, se takto jim děje

Nač na zemi mám se tu trápit, neklidu pln?

 

Jak lampa dohoří mládí

Miluji tu v horách žít

V plátěné haleně uchovávám si charakter

Po lidech falešných tváří jak mohl bych zatoužit?

Své srdce i ducha pro zisk a slávu docela vyčerpali

Na sta žádostí a tužeb se zmocňuje jejich těl

Kde žiji, pohřbí mé tělo, co jiného bych chtěl?

 

Oblačná noc

Mezi štíty hor

Jdu svěžími vánky

Nehnu vějířem

Vzduch ovívá spánky

Jasná luna září

Skrze okna mříž

Sám tu tak sedávám

Náhle stařec již

 

Až vyprší můj čas

Čuang-c' řekl, když byl blízek smrti:

Hrobem a rakví budou mi obloha a zem

V ně se i já obrátím, až čas nadejde mi

Kusem prosté rohože budu spokojen

Ať se mnou sytí hmyz, až zemřu

Bílé jeřáby věčnosti nebudu postrádat

Ti, kdo na hoře Šou-jang skromně žili

Uměli se z života i smrti stejně radovat

Zpozdilí

Hloupí a pošetilí se zbytečně namáhají

Lnou ke zdroji trápení, jež potkávají

Patero běd – zel desatero

I trojí jed – bez nich pro ně bytí není

Zemřou, do země jdou jako do vězení

 

Pošetilost

Ten, kdo žije klamán prachem světa

Je jak hmyz, jenž v džbán byl polapen

Po celé dny kol dokola krouží

Nikdy se z něj nedostane ven

Nesmrtelnosti se nepřiblíží

 

Klam a pravda

Když vidím někoho, kdo je lidmi klamán

Připadá mi jak v zahrádce pažitka vonná

I když den co den je nožem zraňována

Co jí vrozeno, znovu obnovit vždy sílu má

 

Ač obdařeni mluvou, toneme ve lži a klamu

Ne všemu, co žije, je také dáno mluvit

Proč tedy ještě hlavu plnou lží a klamu máte?

Z tváře dravost ptáků zla vám číhá

V mysli chováte všechny štíry jedovaté

To oni ve všem překážky vám v cestu staví

Pro ně nejednou tonete ve zmatku v těžké chvíli

Ruce vzpínáte, žehráte, obviňujete nebe:

Což na jižním sklonku nebes již není Buddha milostivý?“

Jasná prázdnota

Svrchovaná příroda má poklady

Jejichž vzácnost slovy nevypovíš

 

Zbavil jsem se všeho, co poutá

Samoten dřímám pod vrstvícími se štíty hor

Kde mlžný opar se nerozplyne ani ve dne

Srdce vzdálené všeho hluku je však klidné

Duše se vrátila, kam patří, přešla kamenný most

Klapy klap zní na stromě zavěšená naběračka – dlaní naberu vody dost1

 

Smíření

Oheň v mém srdci plane a žhne

Rozhodl jsem se den ode dne

Chci jít cestou Buddhy

Nabýt ryzího srdce druhdy

 

Píseň o podstatě věcí

Vysoko, vysoko na samém vrcholu štítu

Do čtyř stran hledím, prostoru nikde konce není

Tak naprosto sám tady sedím a nikdo o mně neví

 

Dosažení prázdna v sobě

Hrst plodů uživí vychrtlé tělo

Plátěná kazajka přízračnou postavu halí

Přebývá ve mně Buddha pravý!

 

Věčný koloběh změn

Pod strmým srázem žiji, od všedního údělu oproštěn

I tady v tichu věčně se střídá koloběh změn

A náhle vím: jediná pravá perla poznání

Může vždy jen stejně kulatá být, ať jakkoli jí otáčíš

 

Plná luna stoupá na Chan-šan

Raduji se z každodenní cesty

V révoví a v slujích pod mlhou

Přirozeně cítím, volně dýchám

Společností oblaka mi jsou

Jsou tu cesty, nevedou však k světu

S kým a o čem přít se tady mám?

Sám usedám na kamenném loži

Plna luna stoupá na Chan-šan

 

Š'-TE

 

Chan Šan a Š'-te

S všedními hlupáky zdaž by se znali?

Když je kdo spatřit chce, k spatření nejsou

Když je kdo najít chce – v mlhu se rozplynou jak dým

 

Nebylo vůbec nikoho, kdo by mě učil

Sám jsem se snažil o ryzí srdce

Nanejvýš pevné, tak jako démant je jen

 

Oblačné hory

Pásmo za pásmem, na kolik tisíc mil navrstveny

Ztajená údolí, hluboké cesty, po člověku tu nikde stopy není

Nefritově zelený potok průzračně plyne – kolik úchvatných scenérií!

Ve svůj čas ptáci se rozezpívají – mé srdce s nimi zní v okouzlení

 

V koloběhu věčnosti

Miluji samotářské toulky, k sosnovým srázům lásky pln

Věčnému koloběhu jsem se svěřil jak nezakotvený člun

 

Železný kruh

Ti, kdož často pijí jedovaté víno tří zel

Zmámení a otupení nic pak nechápou

Trápením by chtěli trápení se zbavit

Zbavit se trápení však takto nemohou

Až se vzchopí, naučí se sami sobě být si oporou

 

Moudrost poznání

Pravá ruka perlu poznání ve dlani svírá

Levá ruka pevně meč moudrosti tiskne

Nejprve porazím nevědomé provinilce

Skrytá perla sama ze sebe žhoucím plamenem blýskne

Zraňuje jím, ach, ty, kdo ve klamu žili

A já to miluji, jak bych se toho jen nabažit sved?

Sotva však uprostřed tří cest zla stanu na chvíli

Začnu si vědom být, jak plná nástrah je cesta vedoucí vpřed

 

Nepočítám jara

Kdo přijde do skrytého údolí okusit pokrm nesmrtelných?

Sám sedím obrácen tváří k Oblačnému prameni, člověka nepotkat

Prodlužuji svůj život, oddaluji konec, skály rukou zdravím

Tady jsem našel útočiště a klid, nikdy již nevyjdu z Horských vrat

 

Komu je u srdce nejlehčeji

Jestliže mám říci, kdo z lidí je nejveselejší

Jsou to ti, kteří se v samotě vzdálili světu

Květiny v lesích jsou věčně jak nádherný brokát

Vždy svěží jsou po všechny roční doby barvy květů

Častokrát sedávám uprostřed strmých horských štítů

Co chvíli vzhůru k rudému kotouči slunce pohlédnu

I když já sám jsem volný a naplněn klidem

Přece na lidi všedního světa ještě vzpomenu

 

Na vrcholu hory

Odraz měsíce do tůně padá a září tam skvělý

Stoupám dál, až k samému vrcholu hory

V tu chvíli naň slétá jeřáb osamělý

 

Na hoře Tchien-tchaj

Věčně se toulám údolím horských bystřin

O všedních cílech světa nemívám zdání

Není-li tu tužeb, není ani strastí

Není-li tu slávy, není hany ani

 

Medituji

V Oblačném háji ve skrytu žiji

Tiše tu sedávám, propadlý výsostné kráse

Štíty hor v rosné mlze tonou ve večerním čase

Tak šťasten žiji zde v pokojném kraji

Slunce se kloní, zavěšené stíny níží se, poklesají

Na kolik mil tu lidského obydlí není

Vodopád hučí, jak padá a tříští se na kamení

Chodívám sám podle bystřiny obtékající skály

Vystupuji na strmé útesy, jež se nad vrcholy vzpjaly

Někdy tak v meditaci v sedle na plochém kameni sedím

Náhle pohlédnu dolů, za šlahouny lian zaklesnu ruku

Vykloním se, do dáli k hradbám města hledím

Slyším jen pustou změť, prázdný hluk zmatených zvuků

<<< 1. část

 

 

POZNÁMKA:

1 Srovnej: Diogenés zahodil i starý střep, když zjistil, že vodu může nabírat do úst i dlaněmi! (Misantrop: Vanaprastha)

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA