Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dante: Božská komedie

Dante Alighieri

Božská komedie

VÝPISKY

 

 

 

Jsem sklenuta nejvyšší moudrostí.

Patřím k těm věcem, které v tomto světě

jsou od věků. A navždy potrvám.

Zanechte naděje, kdo vstupujete.

 


PEKLO

Ta šelma, nad níž v tobě křičel hnus,

uštve ho k smrti ve štvanici hrůz.

Ta umí krutost s ničemností spojit,

jen větší hlad v ní vzbouzí každý hlt,

jen věčně lačnět, jen se neukojit.

Páří se s kdekým.

On požene ji pak

a uvrhne ji zpátky do pekel,

odkud jí závist ukázala cestu.

 

Jsme na místech, kde spatříš teskný dav,

dar rozumu zmařil houf nedouků,

je žalostný ten zástup prázdných hlav.

Co z nich to křičí za děs pod blábolem?

Jsou to ti, co vše zmeškali,

žalostně živoří tu duše tvorů,

co žili bez hanby i bez chvály.

Jsou přimíšeni k nehodnému sboru.

Nebe je svrhlo, peklo se jich štítí,

jsou chladní, div z nich nezebe!

Ti z tváře světa zmizí dokonale,

zde lítost není na místě, jen hněv.

Zlé Adamovo sémě sem se vrací.

 

Převelký hustý dav tam prodléval,

společně všichni, muži, děti, ženy.

Naděje není nikde, pro ně ne.

 

Jsme ztraceni a je nám souzeno

žít bez naděje, nám zbývá jen touha.

 

„Stačí jen zlomit,“ Mistr napoví,

„jediný proutek, který raší z kmene,

a překoná to všecky představy.“

I vztáhnu ruku, zvědavost mne žene,

větvičku urvu z pokroucených dřev

a tu se ozve z větve ulomené:

„Proč trháš mě?“ a řine se z ní krev.

„A k čemu ti je lístek utrhnutý?

Ty nemáš soucit?“ Zní v tom žal i hněv.

„Jsme jenom křoví, pokroucené pruty,

ale my také lidmi bývali,

i k duším hadů bys měl být míň krutý.“

Tak vyronila vzlyknouc tato tříska

slova a krev, já pustil ji a stál,

stál jako ten, jenž peklo spatřil zblízka.

„Kdyby to šlo, že na můj verš by dal

a uvěřit moh, co je v keřích skryto,“

řekl jí Mistr, „nic by netrhal,

zraněná duše, neudělal by to.“[1]

 

Nevděčný a zlomyslný lid

dobro ti splatí záštím, a ne díky,

a právem, proč by fíkovník měl nést

uprostřed trpkých jeřábů své fíky.

Víš, jaká o nich jde po světě zvěst:

zášť, pýcha, zištnost, to jsou jejich mravy,

ty nebuď slepý a zachovej čest,

ty nevíš, co ti osud chystá slávy.

Sebou se může cpát,

ať nesápe se nikdy po rostlině,

vyrostla-li v tom jejich hnoji snad,

v níž ožívá to staré římské símě,

rod Římanů, který tam kdysi dlel,

než potomci se usadili v špíně.

 

Ach, jak musíš být v střehu před těmi,

kdo nevidí jen zvenčí naše činy

a jasnozřivě čtou i v myšlení.

 

V tom městě je jich přímo nastláno,

každý tam čachruje.

Ne za peníze změní na ano.

 

Jen nebuď líný, pohodlí je vrah,

k slávě na polštáři

nedojdeš nikdy, ani v peřinách,

kdo o ni nedbá, celý život zmaří,

beze stop zmizí, jak dým odvane,

splaskne jak pěna i s tou bílou září.

Neklesej, vzhůru, zlomit se, to ne,

bez ducha bychom všichni zahynuli,

jen duch ať s těžkým tělem neklesne.

Na cestě vzhůru nejsme ani v půli.

Poradit dej si, zvítězíš jen vůlí.

 

Ó, ach vyhoř na popel,

sama se upal, touži po rozpadu,

když je tvým synem tahle snůška zel.

 

Zplodí-li má slova větší hnus

pak promluvím a vypláču proud slz.

 

To jsi tak krutý, všecko jedno je ti?

Kdy pláčeš, že teď stojíš bez dojetí?

 

Hlas selhává, jsem sám ledový křís,[2]

co psát, čtenáři, nechtěj po mně divy,

slova jsou málo, nepochopil bys.

Já neumřel a nezůstal jsem živý,

ne živ, ne mrtev, dovtípíš se sám,

jak musel jsem být hrůzně mátoživý.

 

 

OČISTEC

Žít nesvobodně, ne, to urazí.

 

Otrocká zemi, kam to dospělo?

Paní krajů? Ne, peleš pro tělo!

 

Naše města jsou v moci tyranů,

každý křupan se stane pohlavárem,

když přeběhne ze strany na stranu.

Leckdo má ještě tolik charakteru,

že nechce úřad, ale u nás hned,

i nepovolán, kdekdo volá: „Beru!“

Co změn, co nových opatření, řádů,

reforem měny, a nic nekončí,

jen nekonečně vyměňuješ vládu!

A všimni si, vidíš-li na oči:

jsi nemocná, jež vyležela dolík

a hned sem tam se v lůžku otočí,

aby ta bolest nebodala tolik.

 

To už je zvyk a přirozený sklon,

za žádnou cenu neuhnout, jít zpříma,

když světu vládne padouch.

 

Ó pyšní křesťani, vy snůško běd,

duševní slepci, kteří cestou brkli

a myslí, že když couvají, jdou vpřed,

nevidíte, jsme červi, kterým vnukli

touhu být andělskými motýly,

kteří vyletí k nebi bez své kukly.

Kam napíná váš duch své úsilí,

jste larvy, jež se nikdy neprobudí,

pro něž proměny hmyzu skončily!

I ten, kdo všecko na sebe vzal

a trpělivě kráčí pod náklady,

jako by vzlykal: „Už nemůžu dál.“

 

Jsou dobra, která přinesou víc škod,

vždyť jaký kořen, takový i plod.

 

Jsou ve všem závislí

na názorech, jež papouškují druzí,

sami necítí nic a nemyslí,

umění je jim nedobytnou tvrzí.

 

Být nahoře! Ta touha k zalknutí!

 

Mé oči ne, už nečti radu v nich:

jsi volný, přímý, zdravý sám v svém nitru

a neposlechnout ten hlas by byl hřích:

proto ti dávám korunu i mitru.

 

Toužím jít hloub, probrouzdat dosyta

ty božské husté oživené háje,

jimiž nový den jemně prosvítá.

Už nečekám, vykročím od okraje.

Kroky mě nesou do té lesní krásy,

už nenašel bych, kde byl do ní vchod.

 

 

RÁJ

Jestli váš člun je maličký a vratký,

neplujte za mnou chtiví slyšet zpěv,

s nímž má loď brázdí moře, plujte zpátky,

vraťte se domů na bezpečný břeh.

 

Co je násilí? Jestli znásilněný

násilníkovi nevychází vstříc?

Takové duše nejsou omluveny:

vůli, když nechce, neudusí nic,

a s vůlí je to jak s podstatou ohně,[3]

vyšlehne znovu, dus ji sebevíc.

Jen trochu nebo hodně ať se ohne,

pomáhá síle. Pořád dokola!

Nic opravdovou vůli nezdolá.

Nebezpečí má, bratře, špatný vliv,

to člověk často jako vyšinutý

připustí, co by nechtěl jaktěživ.

Ne, za nic nikdy nemůžeš se skrýt,

ať vůli zvenčí znásilní cokoliv,

vinu ne, ničím nelze omluvit.

 

V svém světle hnízdíš, teď to vidím zblízka,

i oči ho máš plné, bliká tam,

a když se směješ, to z nich přímo tryská.

Ale kdo jsi? A tady? Já tě znám?

 

Dopadne špatně, kdykoli se vzpříčí

úděl přírodě: toť jít pozpátku,

semeno v špatné půdě špatně klíčí.

A svět by rázem vyšel ze zmatků,

kdyby dokázal přírody se tázat,

s lidmi by všecko bylo v pořádku.

 

Jak směšné jsou ty lidské problémy,

myšlení, jež se nepozdvihlo z bláta

a nutí ploužit křídla po zemi!

Ten felčaří, ten právy náš svět látá,

ten musí hledat spásu v kolárku,

ten potřebuje k vládě sofismata,

z obecního si plní almárku.

Krást, čachrovat, být utahaný chtíči

a z únavy pěstovat zahálku!

A to je pryč, pryč, co tě tam tak ničí!

 

Co prý mě čeká! Ne že bych se bál:

jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli.

 

Vina se najde, i ta se už chystá,

nevinný je vždy ten, kdo zvítězil.

Trest bude svědkem pravdy dozajista.

 

Ty okusíš, jakou to chutná solí

chléb z cizí ruky, prosit, hrbit hřbet,

a všude, všude poznáš, jak to bolí.

Horší budou tví zlí a hloupí druzi,

šílená pakáž, sprostí dobrodruzi,

všichni se proti tobě postaví.

 

Valí se na mne čas jak velká voda,

jako dravý proud

ucloumá dříve toho, kdo se poddá.

Mám si dát pozor? mám jen taky plout?

 

 

„Dosáhnout dokonalosti zbožňováním krásy.“

(Dante Alighieri)

DANTE ALIGHIERI

v dílech jiných velikánů ducha

 

Ptáci musí být obdařeni velmi silnou a živou představivostí. Ne onou hlubokou, žhoucí a bouřlivou představivostí, jakou měl Dante či Tasso, to je osudný dar, pramen těžkého a věčného znepokojení a úzkosti.

(G. Leopardi, Chvála ptáků)

Kdybychom pak konečně ještě každému objasnili strašlivé bolesti a muka, jimž je jeho život stále otevřen, zmocnila by se ho hrůza: a kdybychom vedli nejzarytějšího optimistu nemocnicemi, lazarety a chirurgickými komorami, věznicemi, mučírnami a otrokárnami, po bojištích, soudních síních, pak mu otevřeli všechny ty temné příbytky bídy, kam se zalézá před pohledy chladné zvědavosti, a nakonec mu chtěli dát nahlédnout do hladomorny Ugolinovy; uznal by nakonec i on, jakého druhu je tento svět, meilleur des mondes possibles. Odkud jinud by bral Dante látku k svému Peklu než z tohoto našeho skutečného světa? A přece z toho vzniklo opravdu řádné peklo. Naproti tomu, když měl vylíčit nebe a jeho radosti, narazil na nepřekonatelnou obtíž, protože právě náš svět k tomu neposkytuje vůbec žádný materiál.

Téměř všichni starověcí básníci o sobě mluvili s hrdostí, rovněž Dante, Shakespeare, Bacon z Verulamu a mnozí jiní. Že by mohl být někdo velkým duchem, aniž by si toho všiml, je absurdita, kterou si může namlouvat jen bezútěšná neschopnost, aby mohla za skromností skrýt pocit vlastní nicotnosti.

Pravdou je: máme být bídní a jsme. Přitom hlavním zdrojem nejvážnějšího zla, které člověka potkává, je člověk sám: homo homini lupus. Kdo správně pochopí tuto tezi, uvidí svět jako peklo, které převyšuje peklo Dantovo tím, že ďáblem musí být jeden druhému, k čemuž je ovšem jeden vhodnější než druhý. Před všemi pak stojí arciďábel v podobě někoho vyššího, který statisíce lidí žene proti sobě a volá k nim: „Utrpení a umírání je vaše určení: tak na sebe střílejte z pušek a kanónů!“ a oni to dělají.

(A. Schopenhauer, Svět jako vůle a představa)

 

Carevna pravila, že nikoli monarchistická vláda potlačuje vznešené, ušlechtilé pohnutky, přehlíží a pronásleduje výtvory rozumu, poezie a umění; naopak, že králové vždy byli jejich ochránci, že umělci jako Shakespeare a Molière tvořili pod jejich velkomyslnou ochranou, kdežto Dante nemohl najít koutek ve své republikánské vlasti.

(N. V. Gogol, Petrohradské povídky,

cit. v: Misantrop, der Weltabwender, 13.3.43)

 

 

POZNÁMKY:

[1] Srov.: „V jednotlivých stromech žily víly (dryady) a jejich život býval často spojen s životem stromu. Když někdo takový strom porazil, usmrtil tím i jeho vílu. Takový násilník nikdy neušel trestu.“ (Starověké báje a pověsti, Království hor a lesů) – Poznámka Misantropova.

[2] křís – moučnatý suchý povlak na hladině cukerných roztoků kysajících octově (např. na víně). – Pozn. Mis.

[3] ...s vůlí je to jak s podstatou ohně... – „Pro stoika Zénóna duše je oheň“, uvádí Cicero v I. knize Tuskulských hovorů. – Pozn. Mis.

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA