Jdi na obsah Jdi na menu
 


Joseph von Eichendorff: Ze života darmošlapa

27. 2. 2011

 

(výpisky)

 

PRVNÍ KAPITOLA

Kolo otcova mlýna se již zase vesele otáčelo a hlučelo, sníh kapal vytrvale se střechy, vrabci mezi tím cvrlikali a poskakovali. Seděl jsem na prahu dveří a vytíral si spánek z očí; bylo mi blaze na vlahém sluníčku. Tu vyšel z domu otec, který již od božího rána hlomozil ve mlýně, se šikmo nasazenou noční čepicí a spustil na mne: „Jsi ty ale kus darmošlapa! Nic neděláš, jen se tu sluníš a protahuješ své líné kosti a mne necháš všechnu práci dělat samotného. Už tě nemohu déle živit. Jaro je přede dveřmi, jdi si pěkně do světa a vydělávej si na živobytí sám!“ – „Nu,“ řekl jsem, „když jsem darmošlap, dobrá, půjdu do světa a udělám tam štěstí.“ – A vlastně mi to bylo docela milé, neboť mne samého krátce předtím napadlo, že bych se měl vydat na cesty, když jsem slyšel strnádka, který na podzim a v zimě za naším oknem vždy zkormouceně zpíval: „Sedláčku, najmi si mě, sedláčku, najmi si mě!“ a teď za krásné jarní pohody hrdě a vesele volal se stromu: „Sedláčku, nech si svou službu!“ – Vešel jsem tedy do domu, sundal se stěny housle, na něž dovedu docela obstojně hrát, otec mi dal pár grošů na cestu a pak jsem se pohodlně loudal dlouhou vesnicí. V duchu jsem pociťoval opravdovou radost, když jsem viděl vpravo i vlevo všechny své známé a kamarády, jak den co den chodí do práce, kopou a ořou, kdežto já si svobodně vykračuji do širého světa. Dával jsem těm ubožákům na všechny strany hrdě a spokojeně sbohem, ale nikdo na to valně nedbal. Připadalo mi to, jako by byla pořád neděle. A když jsem konečně vyšel do širých polí, vytáhl jsem milé housličky, a jak jsem kráčel po silnici, dal jsem se do hraní a zpěvu:

 

Když někomu Bůh hodně přeje,

pošle ho poutí v širý svět.

V polích a lesích pookřeje,

kdo boží zázraky tu shléd.

 

Kdo lenoší si doma v klidu,

neví, jak chutná jitřní chlad.

Umí jen starost mít a bídu,

a nemluvňata kolébat.

 

Potůčky kvapem shůry běží,

skřivani letí slunci vstříc,

jsem jako oni bez otěží

a mohu zpívat z plných plic.

 

Ať Bůh jen dál tak vládne světu,

ať poslouchá ho nebe, zem,

les, potok, pták i pole v květu:

s tím, co dal mně, jsem spokojen.

 

         Za mnou teď mizely vesnice, zahrady a kostelní věže, přede mnou se vynořovaly nové vesnice, zámky a hory, pode mnou se míhala osetá pole, keře a louky, nade mnou se v jasném, modrém vzduchu vznášeli nesčetní skřivani. Styděl jsem se hlasitě křičet, ale v duchu jsem jásal, dupal a tančil na stupátku, že bych byl málem ztratil housle, které jsem držel pod paží. Když však potom slunce stále stoupalo, na obzoru vystupovaly těžké, bílé polední mraky a všechno ve vzduchu i na širé rovině bylo čím dál tím pustší a nad jemně se vlnícími žitnými poli se rozhostilo dusno a ticho, vzpomněl jsem si teprve na svou ves, na otce i na náš mlýn, jak tam bylo tak útulně chladno u stinného rybníka a že to vše je teď daleko, daleko za mnou. Bylo mi přitom tak podivně, jako bych se musel zas obrátit; zastrčil jsem housličky mezi kabát a vestu a sedl si přeplněn vzpomínkami na stupátko, až jsem usnul.

 

Sáhl jsem do vesty. Mých pár grošů bylo pryč; asi mi vyletěly z kapsy při tom tancování na voze a já jsem neměl nic než hru na housle, za niž by mi ostatně ten pán s holí, jak mi mimochodem řekl, nedal ani haléř. Konečně přišel zahradník, zabručel cosi pod vousy o lůze a selských hulvátech a zavedl mě do zahrady. Cestou mi pak zeširoka kázal, že mám být rozumný a pracovitý, neklackovat se po světě, neprovozovat nevýnosné kumšty a zbytečnosti, pak prý bych to mohl ještě časem k něčemu přivést. – Bylo toho ještě víc, samá pěkná, dobře uvážená a užitečná poučení, ale od té doby jsem už skoro všechno zase zapomněl. Vůbec ani pořádně nevím, jak to vše bylo, říkal jsem jen neustále na všecko: „Ano“ – neboť mi bylo jako ptáčku, kterému přistřihli křidýlka. Tak jsem tedy měl bohudíky být z čeho živ.

         V zahradě se mi krásně žilo. Měl jsem denně dostatek teplého jídla a víc peněz, než jsem potřeboval na víno, jenom jsem měl bohužel dost práce. Také besídky, loubí a krásné zelené cesty, to vše se mi moc líbilo, jen kdybych se tam byl směl v klidu procházet a rozumně bavit jako ti páni a dámy, kteří tam denně přicházeli. Kdykoli byl zahradník pryč a já zůstal sám, vytáhl jsem hned dýmčičku, posadil se a vymýšlel si zdvořilé věty, jimiž bych bavil mladou krásnou dámu, která mě přivezla do zámku, kdybych byl kavalírem a mohl se tu s ní procházet. Nebo jsem si za parných odpolední lehl na záda, když všude bylo takové ticho, že bylo slyšet jen včely bzučet, a díval se, jak oblaka nade mnou směřují k mé vesnici a květiny se pohupují, a myslel jsem na tu dámu. A tu se často stávalo, že ta krásná paní opravdu šla v dáli s kytarou nebo s knihou po zahradě, tichá, velká a přívětivá jako obraz anděla, že jsem ani dobře nevěděl, zdali sním či bdím.

         Vstával jsem teď zcela proti svému dosavadnímu zvyku dennodenně velmi časně, dříve než zahradník a ostatní dělníci. Venku v zahradě bylo v tu dobu překrásně. Květiny, vodotrysky, růžové keře a celá zahrada se v ranním slunci třpytily jako samé zlato a drahokamy. A ve vysokých bukových alejích bylo ještě ticho, chladno a svátečně jako v kostele, jen ptáci poletovali a zobali v písku.

         Zahradník mi nadal, že jsem líný klacek.

 

DRUHÁ KAPITOLA

         Bylo mi stále tak neklidně a blaze, jako bývá zpravidla člověku při příchodu jara, aniž jsem věděl proč, jako by mě očekávalo velké štěstí nebo něco kromobyčejného. I vysedávání venku přede dveřmi se mi přestávalo líbit. – A když občas ještě před svítáním projížděla zvláštní pošta, ve vesnicích všude kolem kokrhali kohouti, až se to rozléhalo přes tiše se vlnící žitná pole, a mezi pruhy ranního rozbřesku vysoko na nebi se již prohánělo několik skřivanů, kteří se probudili příliš brzo, a postilión vzal trubku, jel a troubil – tu jsem dlouho stál a díval se za vozem a bylo mi nejinak, než že musím hned odtud pryč, daleko, daleko do světa.

         A tak je to se mnou vždycky a všude. Každý si upraví to své místečko na světě, má teplý krb, šálek kávy, ženušku, večer sklenici vína a je spokojen; ba i tomu vrátnému je dobře v jeho dlouhé kůži. Jen mně není nikde dobře. Jako bych byl všude přišel příliš pozdě, jako by celý svět se mnou nepočítal.

         To vše mě uvrhlo do trudných úvah. Stočil jsem se jako ježek do ostnů svých myšlenek. A tak jsem seděl nahoře na stromě jako sova na zříceninách svého štěstí celou noc.

         Chladný jitřní vzduch mě konečně probudil ze snění. Užasl jsem, když jsem se pojednou rozhlédl kolem sebe. Tu a tam ve větvích kolem mne se již probouzeli ptáci, natřásali své pestré peří, roztahovali křidýlka a dívali se zvědavě a udiveně na podivného spolunocleháře. Radostně zářící jitřní paprsky svítily přes zahradu na má prsa.

         Napřímil jsem se na stromě a po dlouhé době jsem se zase podíval daleko do kraje, jak již po Dunaji plují jednotlivé lodě mezi vinicemi a dosud pusté silnice se vinou po ozářené zemi jako mosty daleko přes hory a doly.

         Nevím, jak to přišlo – ale najednou mě jala stará chuť po cestování: všechna ta bývalá touha, radost a velké očekávání. – „Ne,“ zvolal jsem, „musím pryč odtud, jen pryč a tak daleko, kam až sahá modré nebe!“        

 

V domku a kolem něho vypadalo vše tak, jak jsem to včera zanechal. Zahrádka byla vypleněná a pustá, ve světnici ležela velká účetní kniha, housle, na které jsem už skoro zapomněl, visely zaprášeny na stěně. Jitřní paprsek z protějšího okna osvěcoval jejich struny. Tento pohled rozezvučel i struny mého srdce. Ano, řekl jsem si, pojď sem, ty věrný nástroji! Naše říše není z tohoto světa!        

 

Často jsem se ještě ohlédl; bylo mi tak podivně, tak smutno, a přece zase tak nesmírně veselo jako ptáčkovi, který uletí z klece.

         Zámek, zahrada i věže Vídně již zmizely za mnou v ranní mlze, vysoko nade mnou jásali skřivani a já jsem putoval mezi zelenými vrchy a podél veselých měst a vesniček dolů k Itálii.

 

TŘETÍ KAPITOLA

         Lesní cesta, po níž jsem běžel, skončila a před sebou jsem měl jen uzounkou, malou vyšlapanou pěšinku. Kolem dokola nebylo nikoho vidět a odnikud nebylo slyšet ani hlásek. Jinak se však šlo docela příjemně, vrcholky stromů šuměly a ptáci krásně zpívali.

         A les pořád nebral konce. Tak jsem bloudil celý den, až již slunce prosvítalo šikmo korunami stromů. Konečně jsem přece jen vyšel do malého travnatého údolí, které bylo uzavřeno horami a celé pokryto červenými a žlutými květinami, nad nimiž ve zlatém svitu večera poletovali nesčetní motýli. Zde bylo tak pusto, jako by svět byl odtud vzdálen na sto mil. Jen cvrčci cvrkali a stranou ve vysoké trávě ležel pastýř a hrál melancholicky na šalmaj, že se člověku samým hořem mohlo srdce rozskočit. Ano, pomyslil jsem si, kdopak se má tak dobře jako takový lenoch!

 

Ranní párou už se kmit

v letu první jitřní svit,

les se probouzí a šumí:

Vzlétni, kdo jen létat umí.

 

Radost stoupá výš a výš,

šťasten čapku vyhodíš:

Písnička má křídla taky,

ať si letí mezi ptáky.

 

         Před námi bylo nepřehledné údolí, do něhož jsme teď sestupovali. Jak se vše kolem třpytilo, šumělo, lesklo a jásalo! Mně bylo tak svěže a veselo, jako bych měl s hory vylétnout do té nádherné krajiny.

 

ŠESTÁ KAPITOLA

         Když jsem se probudil, pohrávaly si již první jitřní paprsky na zelených záclonách nade mnou. Nemohl jsem se hned vzpamatovat, kde vlastně jsem.

         Venku ještě nebylo slyšet ani hlásek. Jen lesní ptáček, který se časně probudil, seděl před mým oknem na keři vyrůstajícím ze zdi a prozpěvoval si ranní píseň. I chytil jsem rychle housle, které jsem včera položil na stolek, a vyšel ven. V zámku bylo ještě hrobové ticho a trvalo mi hezky dlouho, než jsem se dostal z tmavých chodeb do volné přírody.

         Když jsem vyšel před zámek, octl jsem se ve velké zahradě, která sestupovala po širokých terasách, z nichž jedna byla vždy hlubší než druhá, až do půli vrchu. Bylo to však hanebné zahradnictví! Cesty byly zarostlé vysokou trávou, umělé figury ze zimostrázu nebyly přistřiženy a vystrkovaly dlouhé nosy nebo na lokte vysoké špičaté čepice jako strašidla do vzduchu, že by dovedly za tmy jistě důkladně vylekat. Na několika rozbitých soškách nad vyschlým vodotryskem bylo dokonce rozvěšeno prádlo, tu a tam uprostřed zahrady pěstovali kapustu, jinde zase rostlo pár obyčejných květin, všechno bez ladu a skladu a zarostlé vysokým, divokým býlím, mezi nímž se proplétaly pestré ještěrky. Mezi starými, vysokými stromy se rozvíral daleký, osamělý výhled na řadu horských vrcholků, kam až oko dohlédlo.        

 

Jinak jsem tu měl život, jaký si jen člověk může na světě přát. Žil jsem na osamělém zámku jako zakletý princ. Stačilo jen říci: „Stolečku, prostři se!“ a už tu byla přede mnou skvělá jídla, rýže, víno, melouny a parmazánský sýr. Dobře jsem si na všem pochutnával, spal jsem na nádherném lůžku s nebesy, procházel se po zahradě, hrál a někdy i pomáhal v zahradě. Často jsem také lehával celé hodiny v zahradě ve vysoké trávě. – Tak plynul den za dnem, až jsem se nakonec samým dobrým jídlem a pitím stával pomalu melancholickým. Údy se mi věčnou nečinností uvolňovaly z kloubů a zdálo se mi, že se samou leností úplně rozpadnou.

         A tak jsem jednou v té době seděl za parného odpoledne v koruně vysokého stromu, který stál na svahu, a pomalu jsem se pohupoval ve větvích nad tichým, hlubokým údolím. Kolem mne bzučely v listí včely, jinak bylo vše jako vymřelé, v horách nebylo vidět ani človíčka, hluboko pode mnou na tichých lesních lukách odpočívaly ve vysoké trávě krávy. Jen z dálky přes zalesněné vrcholky se nesl zvuk poštovské trubky, chvílemi sotva slyšitelný, hned zase jasnější a zřetelnější.

         Když jsem pak vylezl z křoví, sklánělo se již slunce k západu. Nebe bylo rudé, ve všech lesích zpívali vesele ptáci, údolí zářila jasem, ale v mém srdci to bylo ještě tisíckrát krásnější a radostnější!

         Zavolal jsem do zámku, aby dnes přinesli večeři ven do zahrady.

         Ukázal jsem jen na několik jeřábů, kteří právě letěli vysoko nad námi, a řekl jsem, že teď musím také pryč, do veliké dálky.

 

SEDMÁ KAPITOLA

         Již dávno zase nastala noc a měsíc nádherně svítil, když jsem konečně vystoupil z lesa na pahorek a spatřil pojednou před sebou v dáli město. – Zdaleka lesklo se moře, nebe se třpytilo a jiskřilo do nedohledna nespočetnými hvězdami, pod ním se rozkládalo svaté město, z něhož bylo vidět jen dlouhý pruh mlhy, jako když usne lev na tiché zemi, a vrchy stály kolem jako temní obři, kteří ho hlídají.

         Nejprve jsem přišel na velikou, osamělou pláň, na níž bylo ponuro a ticho jako v hrobě. Jen tu a tam stála stará, rozpadlá rozvalina nebo uschlý, podivně zkroucený keř. Občas prolétli vzduchem noční ptáci a můj stín, dlouhý a temný, plížil se neustále samotou vedle mne. Říká se, že prý je zde pohřbeno prastaré město a paní Venuše a staří pohané prý ještě vystupují z hrobů, chodí za tiché noci po pláni a svádějí pocestné z cesty. Šel jsem však stále kupředu a nelámal si s tím hlavu.

         Na tichých ulicích šuměly kašny a do toho ševelily zahrady podél ulice a naplňovaly vzduch osvěžujícími vůněmi.

         Noc byla teplá, květinové záhony před domem příjemně voněly a dále v zahradě do toho ustavičně bublal vodotrysk. Snil jsem o nebesky modrých květech, o krásných tmavozelených osamělých údolích, kde šumí prameny a plynou potůčky a pestří ptáci podivuhodně pějí, až jsem nakonec tvrdě usnul.

         Když jsem se probudil, roztřásl mi ranní chlad všechny údy. Ptáci byli již vzhůru a cvrlikali na stromech kolem mne, jako by se mi posmívali. Rychle jsem vyskočil a rozhlížel se na všechny strany. Rozběhl jsem se tichým loubím a pěšinkami a vyšplhal se znovu na zahradní bránu. Ale tam jsem zůstal sedět jako očarován, když jsem z vysokého mřížoví shlédl do úžasného města dole. Ranní slunce zářilo a třpytilo se na střechách a do dlouhých, tichých ulic, že jsem si hlasitě zavýskl a seskočil pln radosti do ulice.

         Ale kam se teď vrtnout v tom velkém městě? Nakonec jsem usedl na kamennou kašnu, která stála uprostřed osamělého náměstí, umyl jsem si čirou vodou oči a k tomu zpíval:

 

Kdybych jen ptákem byl,

věděl bych, o čem zazpívat,

a kdybych křídla měl,

věděl bych, kam se podívat.

 

OSMÁ KAPITOLA

         „Jdi do sebe a uvažuj o svém nebezpečném zaměstnání! My geniové – neboť já jsem také jeden z nich – děláme si právě tak málo ze světa jako on z nás, kráčíme bez okolků ve svých sedmimílových botách, které si přinášíme už s sebou na svět, rovnou do věčnosti. Ó, je to nejvýš politováníhodné, nepohodlné, rozkročné postavení být jednou nohou v budoucnosti, kde není nic než ranní červánky a mezi nimi obličeje budoucích dětí, a druhou nohou zde uprostřed Říma na Piazza del Popolo, kde celé století chce při dobré příležitosti s tebou a zavěsí se ti na botu, div že ti nohu nevytrhne! A všechno zmítání, pití vína a snášení hladu jen pro nesmrtelnou věčnost! A podívej se na mého pana kolegu tam na lavici, který je rovněž genius; jemu začíná už čas být dlouhý, co si teprv počne na věčnosti? Ano, vysoce vážený pane kolego, ty a já a slunce jsme dnes časně ráno vyšli a celý den jsme přemítali a malovali a všechno bylo krásné – a nyní přejíždí ospalá noc se svým kožešinovým rukávem svět a všechny barvy setřela!“ – Pokračoval ještě ve svém proslovu a se svými od tance a pití rozcuchanými vlasy byl v měsíčním světle mrtvolně bledý.


DEVÁTÁ KAPITOLA

         „A když konečně nastanou vakace a ostatní odjíždějí vozem nebo koňmo k rodičům, tu se vydáváme ulicemi z brány s nástroji pod plášti na potulku a celý svět je nám otevřen.“

         Když to tak vyprávěl, opravdu se mě dotklo, že takoví učení lidé jsou na světě tak opuštěni. Myslil jsem přitom na sebe, že se mně samému nevede jinak, a slzy mi stouply do očí. – Trubač na mne vyvalil oči. „Na tom přece nic není,“ pokračoval v řeči, „já bych ani nechtěl tak cestovat, abych měl předem vše objednáno, koně, kávu, čerstvě povlečené postele, noční čepici i zouvák. To je právě nejkrásnější, když vyrazíme za časného jitra a tažní ptáci letí vysoko nad námi, když vůbec nevíme, ze kterého komína se dnes pro nás kouří, a ani netušíme, jaké zvláštní štěstí nás ještě do večera může potkat.“ – „Věru,“ zvolal trubač s rozzářenýma očima, „ať si jen druzí opakují kompendia, my zatím studujeme ve velké obrazové knize přírody.“

         Jejich povídání mě tak rozveselilo, že bych byl hned chtěl také studovat. Nemohl jsem se nasytit jejich vyprávění, neboť se rád bavím se studovanými lidmi, protože z toho může člověk získat jen prospěch.

 

         „Zná Vaše Důstojnost ženicha?“ zeptal jsem se všecek zmaten. – „Ne,“ odpověděl starý pán, „ale je to prý veselý ptáček.“ – „Ó ano,“ řekl jsem chvatně, „ptáček, který ufrnkne z každé klece, jakmile jen může, a vesele zpívá, když je opět na svobodě.“

 

DESÁTÁ KAPITOLA

Tiše se usmívala a hleděla na mne vesele a líbezně. Zdáli zněla stále hudba, světelné koule lítaly od zámku tichou nocí přes zahrady a do toho šuměl Dunaj – a všechno, všecinko bylo dobré.

 

Vůně a tóny halí to místo zářící.

Tam v tichu pod horami

my všichni hráli si.

My všichni zabloudili.

A pohltil nás svět.

Zarostlo všechno býlím,

nenajdem cestu zpět.

*

Zní lesem tichá, vážná,

o pravé lásce řeč.

Les oporu ti dává.

Tu nikde nenajdeš.

Dobře jsem tu zvěst slyšel,

ta slova pravdivá.

A bytostí mou tiše

se rozlil prostý jas.

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA