Jdi na obsah Jdi na menu
 


Gončarov: Oblomov

IVAN ALEXANDROVIČ GONČAROV

OBLOMOV

(výpisky)

 

V ulici Gorochové, v jednom z velkých domů, jehož obyvatelstvo by naplnilo celé újezdní město, ležel ráno ve svém bytě v posteli Ilja Iljič Oblomov.

Jak se Oblomovův domácí šat hodil k jeho pokojným rysům a k jeho změkčilému tělu! Měl na sobě chalát1 z perské látky, skutečný východní plášť, který ani trochu nepřipomínal Evropu, bez třapců, bez sametu, bez zúžení v pase, velmi obšírný, takže se i Oblomov do něho mohl dvakrát zavinout. Rukávy se podle stálé asijské módy od zápěstí k ramenu stále víc rozšiřovaly.

Chalát měl podle Oblomovova názoru spoustu neocenitelných výhod, protože byl měkký a poddajný; na těle ho nebylo ani cítit; jako poslušný otrok se přizpůsoboval sebemenšímu pohybu těla.

Ilja Iljič neležel z nutnosti jako nemocný nebo jako člověk, který chce spát, ani nahodile jako někdo, kdo je unaven, ani pro požitek jako lenoch, ale ležel, protože to byl jeho normální stav.

Oblomov by sice chtěl mít doma čisto, ale přál by si, aby k tomu došlo nějak jen tak, nenápadně, samo sebou.

„Ach ty můj bože!“ promluvil Oblomov s nevolí. „A najdou se ještě takoví osli, že se žení!“

Obrátil se naznak.

Nevěděl si rady v záplavě denních starostí a stále ležel, obraceje se z boku na bok. Občas se pouze ozývaly trhané výkřiky: „Ach bože můj! Život mě nenechá na pokoji, všude na mne dotírá.“

* * *

Vešel asi pětadvacetiletý mladý muž zářící zdravím, se smějícími se tvářemi, rty i očima.

„Buďte zdráv, Oblomove.“

„Nechoďte ke mně, nechoďte, přišel jste ze zimy!“ namítl Oblomov.

„I vy mazlíčku, vy požitkáři!“ řekl Volkov dívaje se, kam by odložil klobouk, ale viděl všude prach a neodložil jej nikam.

„Vy jste ještě nevstal? Co to máte za župan? Takové se už dávno nenosí,“ zahanboval Oblomova.

„To není župan, ale chalát,“ řekl Oblomov a s láskou se zahalil do širokých cípů pláště.

„Ale sbohem, au revoir. Ještě musím na deset míst. Bože můj, jak je ten svět zábavný!“

A zmizel.

„Na deset míst za jeden den – nešťastník!“ uvažoval Oblomov. „A to je život!“ výrazně pokrčil rameny. „A kde zůstane člověk? Proč se tak tříštit a namáhat? Není to ovšem špatné, podívat se do divadla nebo zamilovat se do nějaké Lydie... Je milounká! Trhat s ní na venku květiny, projíždět se – to je pěkné; ale na deset míst za jeden den – nešťastník!“ usoudil, obrátil se naznak a radoval se, že nemá tak pošetilé touhy a nápady, že se netrmácí, ale tadyhle leží a zachovává si svou lidskou důstojnost i svůj klid.

* * *

„Jsi chlapík!“ řekl Oblomov. „Jenže pracovat od osmi do dvanácti a od dvanácti do pěti a ještě doma – ach ouvej!“

Potřásl hlavou.

„A co bych dělal, kdybych nebyl ve službě?“

„Všechno možné! Četl bys, psal bys...“ řekl Oblomov.

„Uvízl jsi, přítelíčku, uvízl jsi v tom až po uši,“ uvažoval Oblomov, provázeje ho pohledem. „Je slepý, hluchý a němý pro všechno ostatní na světě. Ale přivede to daleko, časem bude mít důležité postavení a nahrabe si hodností... A tomuhle se u nás říká kariéra! Jak málo lidských vlastností je k tomu třeba, lidského rozumu, vůle, citu – co s nimi? Pouhý přepych! Život mu uteče a mnoho, mnoho věcí ani nepocítí... A přitom pracuje od dvanácti do pěti v kanceláři, od osmi do dvanácti doma – nešťastník!“

Pocítil tichou radost, že může být od devíti do tří a od osmi do devíti stále doma na pohovce, a byl hrdý, že nemusí nikam s referátem ani psát spisy, že může rozvíjet své city a obraznost.

Oblomov filosofoval a nevšiml si, že u jeho postele stojí černý pán.

„Buďte zdráv, Iljo Iljiči.“

„Buďte zdráv, Pěnkine; nechoďte ke mně, nechoďte ke mně, jdete ze zimy!“ promluvil Oblomov.

„I vy podivíne!“ řekl návštěvník. „Stále ten nenapravitelný, bezstarostný lenoch!“

* * *

„Ať se mluví! Vždyť jsou lidé, kteří nemohou ani jinak, než jen mluvit. To je takový sklon.“

* * *

„V noci psát,“ uvažoval Oblomov, „kdy tedy spí? Pořád psát, promarňovat myšlenky a duši na drobnosti, měnit přesvědčení, prodávat rozum a obraznost, znásilňovat svou povahu, vzrušovat se, kypět, planout, neznat klid a pořád se někam pachtit... A stále psát, stále psát, jako setrvačník, jako stroj! Piš zítra, piš pozítří; přijde svátek, nastane léto – a on pořád aby psal? Kdypak se zastaví a odpočine si? Nešťastník!“

Obrátil hlavu ke stolu, podíval se na jeho hladkou plochu s vyschlým kalamářem, kde nebylo pero ani vidět, a radoval se, že tu sám leží bezstarostně jako novorozeně, že se za ničím nehoní, nic neprodává...

* * *

Život se mu skládal ze dvou polovin: jedna z nich byla práce a nuda, což pro něho znamenalo totéž, druhá klid a pokojné veselí.

* * *

„Kdy tedy mám žít, kdy?“ opakoval si.

* * *

V prvních letech pobytu v Petrohradě, v Oblomovově raném mládí, klidné rysy jeho tváře byly častěji oživeny, jeho oči dlouho zářívaly životním ohněm, linuly se z nich jasné paprsky naděje a síly. Vzrušoval se jako každý jiný, doufal, radoval se z maličkostí a maličkostmi také trpěl.

Ale to všechno bylo dávno, ještě v tom něžném věku, kdy člověk v každém vidí upřímného přítele, kdy se zamiluje skoro do každé ženy a každé je ochoten nabídnout ruku a srdce, což se leckomu dokonce i podaří učinit – často k pozdějšímu velkému žalu na celý zbývající život.

Ostatně nikdy neupadal do zajetí krasavic, nikdy nebyl jejich otrokem, ba ani ne horlivým ctitelem, a to už proto, že sblížení s ženami vyžaduje mnoho námahy.

Jeho duše byla ještě čistá a neporušená; čekala možná na svou lásku, na svou chvíli, na svou velkou vášeň, ale potom, jak léta plynula, patrně přestala čekat a vzdala se.

Skoro nic ho nelákalo z domu a den za dnem se stále pevněji a trvaleji usazoval ve svém bytě.

Oblomov zapadal až po uši do svého samotářství a odloučenosti, ze které ho mohlo vytrhnout jen něco mimořádného, co nenáleželo k obvyklým životním příhodám; nic takového se však nedělo ani se nedalo v budoucnosti očekávat.

K tomu ke všemu se Iljovi Iljiči v pokročilejším věku vrátila jakási dětinská bázlivost, takže tušil nebezpečí a zlo ve všem, s čím se nesetkával v okruhu svého každodenního života – tak už odvykl rozmanitosti vnějšího světa.

Nebyl zvyklý na pohyb, život, nával a ruch.

V hustém zástupu mu bylo úzko.

Někdy se ho zmocňoval nervosní strach; lekal se ticha, které ho obklopovalo, nebo ani sám nevěděl, čeho se bojí, ale přeběhl mu mráz po zádech. Jindy se bázlivě ohlížel na temný kout, obávaje se, že mu obraznost něco provede a ukáže mu nějaký nadpřirozený zjev.

Tak dohrál svou úlohu ve společnosti. Líně mávl rukou nad všemi mladickými nadějemi, které ho zklamaly nebo je zklamal on, a nade všemi něžně smutnými, světlými vzpomínkami, které dovedou leckomu i v stáří rozechvět srdce.

* * *

Co tedy doma dělal? Četl? Psal? Studoval?

Ano, naskytne-li se mu po ruce kniha, noviny, přečte je.

Uslyší-li o nějakém vynikajícím díle, zachce se mu poznat je; hledá tu knihu, prosí o ni, a přinese-li mu ji někdo brzy, pustí se do ní, začne si vytvářet představu o jejím obsahu: ještě krok, a zvládl by jej, ale podíváš se – a Oblomov už leží, netečně zírá do stropu a vedle něho leží nedočtená, nepochopená kniha.

Jeho zájem chladl ještě rychleji, než vznikal, a Oblomov se už nikdy nevracel ke knize, kterou odložil.

A přece studoval jako jiní, jako každý, to jest do patnácti let v pensionátě.

Nesmělá a netečná povaha mu nedovolovala ukazovat úplně svou lenost a vrtochy před cizími lidmi, ve škole, kde neplatily výjimky pro rozmazlené synky. Z nutnosti seděl tedy v posluchárně rovně, naslouchal výkladům profesorů, protože mu nezbývalo nic jiného, a s námahou, v potu, se vzdechy se učil uloženým úkolům.

Považoval to všechno vůbec za trest, který nám nebe sesílá za naše hříchy.

„Kdy tedy mám žít?“ ptal se opět sám sebe.

I ty dějiny člověka jen rozteskňují. Učíš se, čteš, že prý nastaly zlé časy, lidé byli nešťastní; pak se začnou zotavovat, pracují, lopotí se, hrozně trpí a namáhají se, stále připravují lepší časy. Pak ty časy přišly a aspoň samy dějiny by si tedy měly odpočinout; ale to ne, znova se objevily mraky, opět se budova zřítila, zas musí lidé pracovat a lopotit se... Lepší časy nepotrvají, uběhnou a život plyne, plyne, stále se boří a boří.

Vážné čtení ho unavovalo. Myslitelům se nepodařilo probudit v něm touhu po filosofických pravdách.

Květ života však odkvetl a nevydal plody.

A vrátil se do své samoty nezatížen vědomostmi, které by mohly usměrnit jeho myšlenky, svobodně mu těkající v hlavě nebo nečinně dřímající.

Co tedy dělal? Inu, stále si kreslil arabesku2 vlastního života. Nikoli bez důvodu v něm nalézal tolik moudrosti a poesie, že je nikdy nevyčerpá, a nepotřebuje tu knihy ani vědu.

Když opustil úřad i společnost, začal řešit svůj životní problém jinak, přemýšlel o svém určení a nakonec objevil, že obzor jeho činnosti a denního žití je dán v něm samém.

Když ráno vstane, hned po snídani ulehne na pohovku, podepře si rukou hlavu, nešetří se a přemýšlí, až má hlavu konečně unavenu těžkou prací a svědomí mu řekne, že dnes udělal pro obecný prospěch dost.

Pak teprve se rozhodne po práci si odpočinout a místo starostlivé polohy zaujme jinou, méně pracovní a přísnou, vhodnější ke snění a požitku.

Když se Oblomov takto zbavil vážných starostí, rád se zahloubal sám do sebe, aby žil ve světě, který si vytvořil.

Slast vznešených myšlenek mu byla dostupná. Někdy v hloubi srdce zakoušel neznámá, bezejmenná muka a žal i touhu, která ho unášela kamsi do dálky, patrně tam, do toho světa...

Stává se také, že se jeho nitro naplní opovržením k lidským neřestem, ke lži, k pomluvě, ke zlu, zaplavujícímu svět, a vzplane touhou odhalit člověku jeho mravní zkázu; náhle se v něm rozhořívají myšlenky, vzdouvají se a táhnou mu hlavou jako vlny na moři, pak vyrůstají v záměry, až v něm rozpálí všechnu krev, jeho svaly se začnou pohybovat, šlachy se napnou, záměry se mění v rozhodnutí, takže Oblomov poháněn mravní silou rychle vystřídá za jediný okamžik dvě tři polohy, s jiskřícíma očima napolo vstane na loži, vztáhne ruku a oduševněle se rozhlíží... Teď, teď se rozhodnutí uskuteční, stane se činem – a pak, ó bože, jaké zázraky, jak blahodárné výsledky bychom mohli očekávat z tak ušlechtilého úsilí...!

Ale hleďme, ráno uplynulo, den se už chýlí k večeru a s ním se chýlí k odpočinku i unavené síly Oblomovovy. Vnitřní bouře a vzrušení se uklidňují, hlava se vzpamatovává z myšlenek, krev proudí žilami pomaleji. Oblomov se tiše, zádumčivě obrací naznak, upírá oknem smutný pohled k nebi a teskně provází očima slunce, nádherně zapadající za čísi třípatrový dům.

Nikdo neznal ani neviděl tento vnitřní život Ilji Iljiče. Každý myslil, že si Oblomov jen tak podle libosti hoví a že se od něho nic víc nedá čekat, že dovede v hlavě stěží udržet souvislou myšlenku. Tak se o něm také mluvilo všude, kde ho lidé znali.

* * *

„To je nuda!“ šeptal a chvíli natahoval, chvíli krčil nohy.

Chtělo se mu povalovat a snít.

Oblomov ulehl naznak a založil obě ruce za hlavu.

Představil si, jak za letního večera sedí na terase u čaje, pod neproniknutelnou clonou stromoví, chránící ho před sluncem, s dlouhou dýmkou, líně vdechuje kouř a zamyšleně se těší z vyhlídky, která se otevírá za stromy, raduje se z chládku a ticha; v dáli se žlutají pole, slunce zapadá za známý březový háj a zbarvuje do ruda rybník hladký jako zrcadlo; z polí stoupá pára; začíná být chladno, nastává soumrak; skupiny rolníků se vracejí domů.

Oblomov se náhle zarděl ruměncem štěstí; jeho sen byl tak barvitý, tak živý a poetický, až se Ilja Iljič na okamžik zabořil obličejem do podušky.

Ležel tak asi pět minut a pomalu se zas obrátil naznak. Jeho tvář zářila mírností a dojetím; byl šťasten.

„Bože, bože!“ promluvil v úplné blaženosti a vzpamatoval se.

Vtom se zvenku ozval pětihlasý sbor: „Brambory! Písek, nepotřebujete písek? Uhlí! Uhlí... Milosrdní páni, přispějte na stavbu božího chrámu!“ Ze sousedního obnovovaného domu bylo slyšet rány seker a křik dělníků.

„Ach!“ bolestně si nahlas vzdychl Ilja Iljič. „To je život! Jak ohavný je ten velkoměstský hluk! Kdy už přijde to rajské, vytoužené žití? Kdy se vydám do polí a rodných hájů?“ uvažoval. „Ležel bych teď v trávě pod stromem, díval bych se větvemi na sluníčko a počítal, kolik ptáčků na větévkách bydlí. A pak člověku přinese na trávu oběd nebo snídani nějaká červenolící služka s nahými, okrouhlými a měkkými lokty a s opálenou šíjí; klopí oči, darebnice, a usmívá se... Kdy už přijde ta doba...?

 

„Dej si pozor, Iljo, nezapadni do bahna. Praobyčejná ženská; odporný způsob života, dusné ovzduší omezenosti, hrubost – fuj...!“

* * *

„Jiní nejsou horší!“ s hrůzou opakoval Ilja Iljič.

„Vida! ‚Jiný‘! To je pěkné!“

Oblomov se dlouho nemohl uklidnit; uléhal, vstával, chodil po pokoji a znova uléhal. V tom, že ho Zachar snížil na úroveň jiných, spatřoval porušení svého práva na výlučné postavení u Zachara, jenž měl pánově osobě dávat přednost přede vším na světě.

Uvažoval o podstatě tohoto srovnání, přemýšlel, co jsou jiní a co je on sám, do jaké míry je taková paralela možná a správná a jak těžkou urážku mu Zachar způsobil; konečně rozvažoval, zda ho Zachar urazil vědomě, to jest, zda byl skutečně přesvědčen, že Ilja Iljič je totéž co „jiný“, či mu to snad jen tak uniklo z úst bez účasti vědomí. Všechno se to dotklo Oblomovovy samolibosti, rozhodl se proto, že ukáže Zacharovi rozdíl mezi sebou a těmi, koho Zachar označoval názvem „jiní“, a že mu dá pocítit, jak docela ohavně se zachoval.

„Rozvážil sis vůbec, co to znamená jiný? Mám ti říci, co to znamená? Jiný, o kterém ty mluvíš, je mizerná žebrota, hrubý, nevzdělaný člověk, žije ve špíně a chudobě někde na půdě; vyspí se třeba na houni i někde na dvoře. Co se takovému člověku může stát? Nic. Nacpe se brambor a slanečka. Nouze ho prohání z kouta do kouta, proto také běhá celý boží den. Takový se třeba opravdu přestěhuje. Tamhle Ljagajev si vezme pod paždí pravítko, sváže si do kapesníku dvě košile a jde... ‚Kampak jdeš?‘ zeptá se ho někdo a on na to: ‚Stěhuji se.‘ To je ten „jiný“! A já jsem podle tebe ‚jiný‘, co?“

„Co to znamená jiný?“ pokračoval Oblomov. „Jiný je člověk, který si sám čistí boty, sám se obléká, třebaže někdy vypadá jako pán, ale to jen tak dělá, vždyť ani neví, co služebnictvo je; nemá koho poslat, a potřebuje-li něco, doběhne si pro to sám; sám si topí v kamnech, někdy i otře prach... A co já? Co myslíš, jsem já ‚jiný‘? Jen si rozvaž, jak ‚jiný‘ žije. ‚Jiný‘ bez přestání pracuje, běhá, stará se,“ pokračoval Oblomov, „neudělá-li práci, nenají se. ‚Jiný‘ se klaní, ‚jiný‘ prosí a ponižuje se... A co já? Jen to uvaž, co myslíš, jsem já ‚jiný‘, co? Já prý jsem ‚jiný‘! Cožpak já pobíhám, cožpak já pracuji? Jím snad málo? Jsem hubený nebo zubožený? Což mi něco chybí? Potřebuji-li něco podat nebo udělat, přece k tomu někoho mám! Co jsem na světě, jakživ jsem si ještě chválabohu sám nenatáhl punčochy! Cožpak se tím budu namáhat? Proč bych to dělal? A komu to povídám? Cožpak ses o mne právě ty od dětství nestaral? Ty to všechno víš, viděl jsi, že jsem byl vychován jemně, že jsem zimou nikdy netrpěl, hlad nikdy neměl, nouzi neznal, na chléb jsem si nevydělával a hrubou prací se vůbec nezabýval. Jak to tedy, že ses opovážil klást mě na roveň jiným? Cožpak mám takové zdraví jako ti ‚jiní‘? Cožpak to mohu všechno zastat a snést?“

„A já,“ pokračoval Oblomov hlasem uraženého člověka, jehož zásluhy byly zneuznány, „já se starám ve dne v noci, namáhám se, až mi někdy hlava třeští a srdce se svírá, celé noci nespím, převaluji se z boku na bok, pořád přemýšlím, co by nejvíce pomohlo... a komu? Pro koho? Všechno pro vás, pro mé rolníky, to znamená i pro tebe. Ty snad myslíš, když si někdy přetáhnu přikrývku přes hlavu, že ležím jako pařez a spím; ne, nespím, pořád jen hluboce přemýšlím, co dělat, aby rolníci neměli o nic nouzi, aby nezáviděli cizím, aby si na mne před Bohem u posledního soudu nenaříkali, aby se modlili a v dobrém na mne vzpomínali. Nevděčníci!“ dodal Oblomov trpce a vyčítavě.

„A ty by ses měl stydět,“ pokračoval Oblomov, „vyslovit něco takového! Takového hada jsem si hřál na prsou! Jak jsi to jen mohl vypustit z úst? On ještě stále není spokojen, povýšil mě mezi ‚jiné‘! To mám za to! Pěkně si pána váží! Teď si trochu lehnu, jsem celý umořený.“

„‚Jiný‘ si chalát nikdy ani neoblékne,“ dodal ještě v duchu k charakteristice jiného: „‚Jiný‘...“ tu si zívl... „skoro nespí... jiný se raduje ze života, všude chodí, všechno vidí, všechno ho zajímá... Ale já! Já... nejsem ‚jiný‘!“ řekl si už smutně a hluboce se zamyslil.

V Oblomovově životě nadešla jedna z chvil jasného vědomí.

Jak se zděsil, když se mu v duchu náhle zjevila živá a jasná představa, když se mu v mysli začaly postupně probouzet různé životně důležité otázky a zmateně, bojácně poletovaly jako ptáci vyplašení náhlým paprskem slunce v dřímající zřícenině!

Rozesmutnilo ho a zabolelo, že je tak nevyspělý, že se růst jeho mravních sil zastavil, že mu ve všem brání těžkopádnost.

Cosi mu zabránilo pustit se na moře života a hnát se po něm s napjatým plachtovím ducha a vůle.

Asi už neunikne z houštin a divočiny na přímou stezku. Les kolem něho i v jeho duši je stále hustší a temnější; pěšina zarůstá stále víc. Rozum a vůle jsou dávno ochromeny a zdá se, že nenávratně.

„Proč jsem jen takový?“ tázal se Oblomov téměř plačky sám sebe a schoval zas hlavu pod přikrývku. „Proč?“

„To už je asi osud... Co mohu počít...?“ sotva šeptal, přemáhán spánkem.

* * *

Andrej Štolc neuctíval modly, zato si zachoval sílu ducha a pevné tělo, zato byl cudný a hrdý; vanula z něho jakási svěžest a síla, která i neostýchavé ženy uváděla do bezděčného zmatku.

Byl si vědom ceny těchto vzácných vlastností a utrácel je tak skoupě, že ho lidé nazývali sobcem a necitou. Jeho zdrženlivost v návalech citů, jeho umění nepřekročit hranice přirozeného a svobodného stavu mysli důrazně kárali a hned také, někdy se závistivým podivem, omlouvali někoho jiného, kdo se nezadržitelně řítil do neštěstí a ničil vlastní i cizí život.

Nade všechno kladl vytrvalost v usilování o nějaký cíl; považoval ji za důkaz charakteru a nikdy neodpíral úctu lidem, kteří měli tuto vytrvalost, ať byly jejich cíle sebeskrovnější.

„To jsou lidé!“ říkával.

Jak mohl být takový člověk blízký Oblomovovi, jehož každý rys, každý krok a celá existence byla křiklavým protestem proti Štolcovu životu? Myslím, že je to už známá věc, že opačné krajnosti, i když nejsou důvodem k sympatii, jak se soudilo dříve, přece jí nijak nebrání.

Oblomov byl v základě čistá, ušlechtilá a laskavá povaha, plná hluboké sympatie ke všemu dobrému, co se otvíralo a ozývalo na hlas jeho prostého, bezelstného a věčně důvěřivého srdce.

Kdokoli náhodou nebo i úmyslně nahlédl do té jasné, dětské duše, i když byl třeba zasmušilý a rozzlobený, nedovedl mu už odepřít vzájemnou náklonnost, nebo když okolnosti bránily sblížení, aspoň na něho trvale a v dobrém vzpomínal.

Andrej často dělával to, že se odtrhl od své práce nebo unikl ze světského davu, ze společenského večera, z plesu a rozjel se k Oblomovovi, aby si poseděl na jeho široké pohovce a v lenivém hovoru si dopřál zotavení z neklidu nebo z únavy; vždycky u něho cítíval to uspokojení, jaké člověk cítí, vrátí-li se z nádherných sálů pod vlastní skromnou střechu nebo dostane-li se z krás jižní přírody do březového háje, kde si hrával, když byl dítětem.

* * *

„Čteš vůbec noviny?“

„Ne, mají takový drobný tisk, kazí to oči... a ani to nepotřebuji, protože je-li něco nového, člověk ze všech stran neslyší celý den o ničem jiném.“

* * *

„Nic mě nevolá, duše se nebouří, mysl klidně spí!“

* * *

„To věčné pobíhání o závod, věčná hra mizerných vášniček, hlavně hrabivosti, házení klacků pod nohy, klevety, pomluvy, vzájemné schválnosti, to prohlížení od hlavy k patě; posloucháš-li o čem lidé mluví, zatočí se ti hlava, jsi jako omámen. Na pohled by se zdáli docela moudří, tváří se tak důstojně, ale pořád slyšíš: ‚Tomu dali to a to, tamten dostal státní statek.‘ – ‚Prosím vás, zač to dostal?‘ křičí kdosi. – ‚Ten prohrál včera v klubu; tamten dostane tři sta tisíc!‘ Nuda, nuda, nuda...! Kde je v tom člověk? Kde je lidská osobnost? Kam se poděla, jak se mohla rozměnit na tak drobné mince?

Svět, společnost! Ty mě asi naschvál posíláš do toho světa a společnosti, abys ze mne lépe vyhnal chuť náležet k nim. Život, pěkný život! Co bych tam hledal? Zájmy ducha, srdce? Podívej se, kde je střed, kolem něhož to všechno krouží! Žádný není, není tu nic hlubokého, co by se týkalo životních zájmů. Jsou to všechno mrtvoly, spáči, jsou horší než já, ti příslušníci světa a společnosti! Co je v životě vede? Neleží sice, to je pravda, hemží se každý den jako mouchy sem a tam, ale jaký to má smysl? Vejdeš do salónu a nemůžeš se vynadívat, jak pravidelně jsou hosté rozsazeni, jak tiše a hlubokomyslně sedí – u karet. Jen co je pravda, krásný životní úkol! Znamenitý příklad pro pohyblivého a pátravého ducha! Což to nejsou mrtvoly? Což nespí vsedě po celý život? Oč jsem horší než oni, když ležím doma a neotravuji si mozek karetními trojkami a kluky?

A co naše výtečná mládež, co dělá? Což nespí, když se prochází a projíždí po Něvském, když tančí? Každodenní nesmyslné ubíjení času! Ale všimni si, s jakou pýchou a neslýchaným sebevědomím, s jak odmítavým vzezřením se dívají na někoho, kdo není oblečen jako oni, nemá takové jméno a hodnosti. A ti nešťastníci si ještě představují, že jsou povzneseni nad dav... Ale sejdou-li se mezi sebou, zpijí se a porvou jako divoši! Což jsou to živí lidé, a ne spáči? A není to jen mládež: podívej se na dospělé. Scházejí se, hostí jeden druhého, ale srdečnost ani dobrota, ani vzájemná náklonnost v tom není! Scházejí se na oběd nebo na večírek, jako by šli úřadovat, bez veselí, chladně, aby se pochlubili kuchařem, salónem a aby se pak za zády vysmáli a jeden druhému nastavil nohu. Předevčírem jsem při obědě nevěděl, kam se dívat, nejraději bych byl vlezl pod stůl, když začali pomlouvat nepřítomné: ‚Ten je hloupý, tamten nízký, druhý krade, třetí je směšný‘ – hotová štvanice! A když tak mluví, dívají se po sobě takovýma očima, že z nich vidíš: ‚Jen si vyjdi za dveře a dostaneš to zrovna tak...‘ Proč se tedy scházejí, jsou-li takoví? Proč si tak pevně tisknou ruce? Ani upřímné zasmání, ani záblesk sympatie! Jaký je to život? Nestojím o něj. Čemu se tam naučím, co získám?

Nikdo nemá jasný a klidný pohled,“ pokračoval Oblomov, „všichni se mezi sebou nakazili nějakou trýznivou starostí, úzkostí, mučivě cosi hledají. A kdyby aspoň hledali pravdu, štěstí pro sebe a pro jiné – ne, nad úspěchem kolegy blednou. Jeden se trápí, že je odsouzen chodit denně do úřadu a sedět tam do pěti hodin, druhý smutně vzdychá, že mu takové štěstí není dopřáno...“

„Ty jsi filosof, Iljo!“ řekl Štolc. „Všichni se starají, jen ty nic nepotřebuješ!“

„Tamten žlutý pán v brýlích se na mne vrhl,“ pokračoval Oblomov, „jestli jsem prý četl řeč nějakého poslance, a vytřeštil na mne oči, když jsem mu řekl, že noviny nečtu. Představ si, na celý život se zasvětit každodennímu nacpávání světovými novinkami a týden pak křičet, až se vykřičí! Tam kopou průplav, tu zas poslali oddíl vojska na Východ; pro pána krále, hoří! Je celý pryč, běží, křičí, jako by vojsko táhlo zrovna na něho. Rozumují a vykládají páté přes deváté, ale vlastně se nudí – nezajímá je to: i v tom pokřiku se prozrazují, že tvrdě spí! Pod tou všeobsáhlostí se skrývá prázdnota, nedostatek sympatie k čemukoli!

Ale Pánbůh jim to požehnej!“ dodal pak zlostně. „Nechávám je na pokoji a nic po nich nechci, jen v tom nevidím normální život.

Já bych ráno vstal,“ začal Oblomov, skládaje si ruce pod hlavu, a jeho tvář nabyla výrazu klidu: v duchu byl už na venku. „Počasí je nádherné, nebe čistě modré, nikde ani mráček, jedna strana domu je podle mého plánu obrácena balkónem na východ k zahradě a polím. Oblékl bych si župan a šel se do zahrady projít a nadýchat ranních vůní.

Jít tak tiše, zamyšleně, jít mlčky nebo myslit nahlas, snít, počítat minuty štěstí jako rychlost tepu; naslouchat, jak srdce bije a trne; hledat v přírodě porozumění... a ponenáhlu dojít k říčce, k poli... řeka sotva šumí; klasy se vlní větříkem, je horko...“

„Vždyť ty jsi básník, Iljo!“ přerušil ho Štolc.

„Ano, básník o životě, protože život je poesie. Lidé ji mohou znetvořovat, jak chtějí!“ pokračoval Oblomov, sám se zpíjeje ideálem štěstí, které si představoval.

Čerpal ze své obraznosti hotové, už dávno namalované obrazy, a proto mluvil nadšeně a plynně.

„Pak se natáhnu na lehátko.

Až do šedin, až do hrobu. To je život!“

„To je...“ Štolc se zamyslil a uvažoval, jak takový život nazvat, „nějaká... oblomovština,“ řekl konečně.

„Ob-lo-mov-ština!“ pomalu opakoval Ilja Iljič; divil se tomu zvláštnímu slovu a zkoumal je po slabikách. „Ob-lo-mov-ština!“

Díval se na Štolce podivně a upřeně.

„Jaký je tedy podle tebe ideál života? Co není oblomovština?“ tázal se bez prudkosti a bojácně. „Neusiluje snad každý člověk o to, o čem sním já? Není účelem všeho vašeho shonu, všech vášní, válek, obchodu a politiky dosáhnout klidu, není to touha po ideálu ztraceného ráje?“

„I tvá utopie je oblomovská,“ namítl Štolc.

„Nač se tedy vlastně trmácíš, není-li tvým úmyslem navždy se zajistit a vzdálit se pak do ústraní, odpočinout si...?“

„Venkovská oblomovština!“ řekl Štolc.

„Nebo dosáhnout ve státní službě vynikajícího společenského postavení a pak užívat v čestné nečinnosti zaslouženého odpočinku...“

„Petrohradská oblomovština!“ namítl Štolc.

„Kdy tedy chceš žít?“ namítl zas Oblomov, rozmrzen Štolcovými poznámkami. „K čemu se trápit celý život?“

Vzdychl si.

„Víš, Andreji, v mém životě se nikdy nerozhořel žádný, ani spásný, ani zhoubný plamen. Můj život se nepodobal ránu, nad kterým se ponenáhlu rozjasňují barvy a oheň, měnící se pak u jiných lidí ve žhavě planoucí den, až všechno rušně kypí v zářivém poledni a potom se zas všechno pomaličku mírní, bledne a přirozeně a pozvolna před večerem uhasíná. Ne, můj život uhasínáním začal. Je to divné, ale je to tak! Od první chvíle, kdy jsem si sebe uvědomil, cítil jsem, že už hasnu. Začal jsem hasnout při psaní listin v kanceláři; hasl jsem pak, když jsem se z knih dozvídal o pravdách a nevěděl, co si s nimi v životě počít, hasl jsem s přáteli, když jsem poslouchal jejich povídačky, klepy, posměšky, zlomyslné a studené prázdné tlachy, když jsem pozoroval přátelství, udržované styky bez cíle a bez sympatie. Buď jsem ten život nepochopil, nebo za nic nestojí.“

 

 

„Kdo tě proklel, Iljo? Co jsi spáchal? Jsi dobrý, rozumný, něžný, ušlechtilý... a... hyneš! Co tě zahubilo? To zlo nemá jméno...“

„Má,“ zašeptal sotva slyšitelně.

„Oblomovština!“

 

 

POZNÁMKY:

1 Chalát = původně tatarský dlouhý volný kabát, čestný oděv (viz obr. níže). – Poznámka Misantropova.

2 arabeska = ve výtvarném umění a v architektuře plochý ornament z geometrických tvarů a stylizovaných rostlin často souměrně vyvinutých, někdy s figurálními motivy, užívaný zvláště v renesanci, klasicismu a někdy i v 19. století (viz obrázek níže, kde je vidět část keramického panelu z 15. století ze Samarkandu s bílou arabskou kaligrafií na modrém arabeskovém pozadí). – Pozn. Mis.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA