Jdi na obsah Jdi na menu
 


H. J. Ch. von Grimmelshausen: Dobrodružný Simplicius Simplicissimus

HANS JAKOB CHRISTOFFEL

VON GRIMMELSHAUSEN

DOBRODRUŽNÝ SIMPLICIUS SIMPLICISSIMUS

Kronika třicetileté války

(výpisky)

 

Žid Filón o té věci jistě vhodně píše ve své Vita Moysis[1], když praví: Úřad pastýřský je přípravou a počátkem k regimentu, neboť stejně jako bellicosa et martialia ingenia[2] jsou zprvu cvičena na lovu, tak mají býti ti, kdo mají státi jednou v čele regimentů, zaučeni napřed v tichém a příjemném povolání pastýřském.[3]

 

Skryl jsem se do hustého křoví, odkud jsem mohl slyšet jak řev týraných sedláků, tak zpěv slavíků, kteřížto ptáci neuznali sedláky (z nichž se o některém také říkává: „To je pěkný ptáček!“) za hodny, aby je politovali nebo aby pro jejich neštěstí ustali ve svém milém zpěvu; proto jsem se také bezstarostně položil na jedno ucho a usnul jsem.

 

Přileť, slavíku, útěcho nocí,

zapěj radostně a vší svou mocí

nejlíbeznější píseň svou!

 

Ale tím mi nebylo ještě nijak pomoženo, neboť mé srdce bylo plno úzkosti a strachu, nohy znaveny, prázdné břicho vyhladovělé, ústa žíznivá, mozek pln bláznivých představ a oči rozespalé. Nicméně jsem putoval dál, ale nevěděl jsem kam; čím dále však jsem šel, tím hlouběji od lidí jsem zacházel do lesa. Tehdy jsem poznal a pocítil (ovšem docela nevědomky) následky nerozumu a nevědomosti; kdyby bylo na mém místě jakékoli nevědomé zvíře, bylo by vědělo lépe než já, co by mělo k své záchraně dělat.

 

Poustevník: Umíš-li otčenáš? – Simplex: Náš milý otče, dej nám vinu, jako my dáváme svým viníkům, neuveď nás ve zlé pokušení, ale zbav nás říše, amen.

„Příčinou prokletí většiny lidí bylo, že ani nevěděli, co vlastně byli a čím býti mohli nebo měli.“ Dále mi vřele radil, abych se vždy vystříhal zlé společnosti, neboť její škodlivost je prý nevýslovná. A hned uvedl příklad: „Kapka vína v octě vínem nezůstane, stejně tak krůpěj octa ve víně zanikne.“

 

Málo slov si člověk v paměti uchová lépe než dlouhé povídání, a jsou-li jinak obsažná a důrazná, zplodí přemýšlením víc užitku než dlouhé kázání, jemuž člověk sice porozumí, na něž však brzy zase zapomíná.

 

Tři věci: znáti sebe sama, vystříhati se zlé společnosti a býti vytrvalý, pokládal ten muž patrně za dobré a nutné proto, že sám jich dbal a nepochodil přitom zle; neboť jakmile se poznal, utekl nejen ze zlých společností, ale z celého světa a setrval také v tomto předsevzetí, na němž patrně závisí blaženost, až do konce!

 

Jeho duchovní smysl a nepřízeň událostí brzdily vývoj jeho světské blaženosti, takže se mu všechen světský život jevil nechutným, bláhovým a zavrženíhodným.

 

Ach, jak je ten lidský život pln strastí a příkoří! Sotva jedno neštěstí ustalo, již se ocitáme v druhém; nedivím se, že pohanský filosof Timón[4] nastavěl v Athénách mnoho šibenic, na nichž se lidé měli sami věšet, a tak krátkou bolestí svému ubohému životu rychle konec učinit.

 

Usoudil jsem, že má pustina je mnohem příjemnější, pakliže to ve světě takhle vypadá. Rozhodl jsem se nikdy již svou samotu neopustit, ale strávit svůj život tak jako můj poustevník přemítáním; a již jsem přemýšlel, nebylo-li by možno, abych žil tak, abych se mohl obejít beze všech lidí.

 

Usoudil jsem, že jsou na světě patrně dvojí lidé, kteří nemají týž původ od Adama, ale jsou, protože se tak krutě pronásledují, buď divocí, nebo krotcí, tak jako ostatní zvířata.

 

V takových myšlenkách jsem usnul; a tu se mi jakoby ve snu zdálo, že stromy, stojící kolem mého příbytku, se rychle mění a nabývají zcela jiných podob; na vršku každého z nich seděl jezdec a všechny větve byly místo listím posety všelijakými postavičkami. Bylo to veselé na pohled, protože to vše bylo pěkně v pořádku rozestaveno nad sebou; ale kořeny byly z neúhledných lidí, z dělníků, z řemeslníků a hlavně z venkovanů a jiných, kteří však přesto dodávali stromu jeho sílu a vždy znovu jej zásobovali, když mu jí chvílemi ubývalo; ba nahrazovali také opadnuvší listí svými lidmi k své vlastní a ještě větší zkáze. Přitom naříkali na ty, kteří seděli na stromě, a to právem, protože celá tíže stromu spočívala na nich a tlačila je tak, že jim všechny peníze vytlačila. A to ještě byli mezi nimi někteří, jimž se říkalo medvědi; ti se příliš netrudili, nic si z toho nedělali a měli v páteři místo morku všelijakou nečistotu.[5]

 

Žrát a chlastat, hladovět a žíznit, holkařit a hýřit, podvádět a hrát, hodovat a výskat, zabíjet a být zabíjen, vraždit a být vražděn, sužovat a být sužován, štvát někoho a sám být štván, lekat a sám být lekán, loupit a sám být oloupen, krást a být sám okrádán, bát se a být obáván, rozsévat utrpení a zase sám trpět, bít jiné a býti sám bit, zkrátka ničit a kazit, a naopak zase sám býti ničen a poškozován, to bylo smyslem a jediným cílem jejich života.

 

Seneca praví: Habet hoc proprium generosus animus, quod concitatur ad honesta et neminem excelsi ingenii virum humilia delectant et sordida, to znamená: Je vlastností ducha šlechetného, že je stále podněcován k činům čestným, a žádného ducha vynikajícího nebaví věci nepatrné a nehodnotné.[6] To vyjádřil také poeta Faustus[7] v tomto distichu:

 

Si te rustucitas vilem genussier agrestis,

nobilitas animi nin foret ista tui.[8]

 

Mimoto říká se:

 

Žádný meč tak ostré nerozdává rány,

jako když se z chámů stanou páni.

 

Ó nešťastný Simplicie! Kam tě přivádí tvá nevděčnost? Hleď! Pročpak ses i nadále neživil bukvicemi a boby a nevytrval? Nevěděl jsi, že tvůj poustevník a učitel zanevřel na svět a dal přednost pustině? Ach, ty zaslepený klacku! Tys opustil samotu pro marnou naději i žádostivost kochat se pohledem na svět. Co však teď vidíš, je jen návnada pro tvé oči, která tě zláká do bludiště, v němž se nevyznáš. Copak tě, hloupý pošetilče, nenapadlo, že tvůj mrtvý předchůdce by asi sotva měnil radosti světského žití za trudný život v pusté samotě, kdyby byl měl naději, že na světě nalezne trvalý mír, pokoj a věčné blaženství? Ubohý Simplicie, nyní se rozluč se vším a vezmi odplatu za své darebné myšlenky a trestuhodnou bláhovost. Teď si nemůžeš naříkat na křivdu, ani se nesmíš utěšovat nevinností, neboť sám jsi spěchal vstříc svým mukám a po nich následující smrti, i sám na sebe přivolal celé to neštěstí.

 

Přál jsem si, aby byl každý vychován u mého poustevníka, domnívaje se, že by se pak také díval na svět Simpliciovýma očima právě tak, jako jsem jej tenkrát viděl já. Neměl jsem tolik důvtipu, abych věděl, že by nebylo vidět tolik neřestí, kdyby každý na světě byl Simpliciem. Přitom je jisto, že člověk, který je zvyklý a sám účasten všech nectností a ztřeštěností, ani v nejmenším nemůže vidět, jak zlou cestou se svými druhy kráčí.

 

Úhrnem řečeno, mnozí mě pokládali za bezpříkladného blbce a já jsem každého měl za chytrého blázna. Myslím, že tento obyčej je ve světě dodnes obvyklý, neboť každý je se svým důvtipem spokojen a domnívá se, že je nejchytřejší ze všech; říká se přece trefně: Stultorum plena sunt omnia.[9]

 

Mnozí lidé jsou prasáčtější než prasata, vzteklejší než šelmy, chlípnější než kozli, závistivější než psi, splašenější než koně, tupější než osli, chlastavější než krávy, lstivější než lišky, žravější než vlci, bláznivější než opice, jedovatější než hadi a ropuchy a od zvířat se liší jen postavou, při čemž ovšem ani zdaleka nejsou tak nevinní jako telata.

 

Každý má tolik důvtipu, kolik je mu ho k sebezáchově třeba, a proto si mnozí (doktor sem, doktor tam) marně namlouvají, že jen oni jsou chytří a duchaplní, neboť za horami žijí také lidé.

 

Bláznivý svět chce být klamán; tím se nesmíš trápit; byl-li ti ještě uchován zdravý rozum, užívej ho k svému prospěchu, neboť takový dar není dán každému. Představ si, že jsi se jako Fénix znovu zrodil ohněm z nerozumu k rozumu a tím k novému životu.

 

Nechci s tebou měnit, není mi toho ani třeba, neboť prameny mi dávají zdravý nápoj místo tvých vín, a ten, jemuž se zalíbilo učinit mě teletem, požehná mi i byliny zemské tak, že mi stejně jako Nabuchodonosorovi budou příjemnou potravou.[10] Příroda mě již opatřila dobrou kožišinou, kdežto tobě se často i to nejlepší hnusí a víno ti zatěžkává hlavu a vrhá tě z nemoci do nemoci.

 

Což vy lidé si opravdu myslíte, že my zvířata[11] jsme takoví blázni? Toho se nedomnívejte! Mám za to, že zvířata starší než já, kdyby mohla mluvit jako já, by vás poučila o něčem docela jiném! Myslíte-li, že jsme tak nadobro hloupí, řekněte mi, kdo naučil divoké doupňáky, sojky, kosy a koroptve, jak se mají purgírovat[12] vavřínovým listím? Kdo učí psy a kočky, že mají žrát zarosenou trávu, chtějí-li pročistit přecpaná břicha? Kdo poučil kolčavu, aby použila routy, chce-li bojovat s netopýrem nebo s nějakým hadem? Kdo naučil divoké vepře poznávat břečťan a medvědy mandragoru a kdo jim řekl, že jsou to pro ně dobré léky? Kdo poradil orlici, aby hledala a užila orlího kamene, snáší-li s obtíží vejce? A kdo poučil vlaštovku, že může slepotu očí svých mláďat léčiti vlaštovičníkem? Kdo jelena, aby se uchýlil, je-li postřelen, k třemdavě nebo k divoké routě? Kdo naučil hada, aby jedl fenykl, když chce stáhnouti kůži a vyléčiti své pohaslé oči?[13] Kdo učí čápa klystýrovat se, pelikána pouštět si žilou a medvěda, jak si má dát včelami sázet baňky? Ba, mohl bych přímo říci, že vy lidé jste se všem uměním a vědám naučili od nás! Zpíjíte a přežíráte se až do nemoci a smrti, toho však zvířata nečiní! Ztloustne-li lev nebo vlk, postí se, až je zase hubený, čilý a zdravý. Kdo tedy jedná moudřeji? A pozorujte ptactvo nebeské! Pozorujte rozmanitou stavbu jejich pěkných hnízd! Nikdo nedovede napodobit jejich práce, takže jste nuceni uznat, že jsou rozumnější a dovednější než vy lidé. Kdo říká stěhovavým ptákům, kdy k nám mají na jaře přiletět a vychovávat mláďata a kdy mají na podzim zas odletět do teplých krajů? Kdo je vede nebo kdo jim ukazuje cestu? Či půjčujete jim snad vy své kompasy, aby cestou nezbloudili? Ne, milí lidé, znají i bez vás cestu i to, jak dlouho poletí, i to, kdy mají z toho či onoho místa vyrazit; nepotřebují tedy ani vašeho kompasu, ani vašeho kalendáře! Pohleďte také na pracovitého pavouka, jehož pavučina je dílo téměř zázračné! Podívejte se, najdete-li v jeho práci jediný souček. Který lovec nebo rybář ho učil, jak má napínat svou síť a má-li, podle toho, jak jí používá, při číhané sedět buď v nejzastrčenějším koutě nebo naopak právě v jejím středu. Jste lidé a obdivujete se havranu, o němž Plútarchos svědčí, že naházel do nádoby jen z polovice naplněné vodou tolik kamení, až voda vystoupila tak, že se mohl pohodlně napít.[14] A jak byste teprve žasli, kdybyste žili mezi zvířaty a pozorovali ostatní jejich skutky a činy? Pak byste uznali, že zvířata mají jakési vlastní přirozené síly a ctnosti, opatrnost, sílu, laskavost, bázlivost, drsnost i učenlivost; jedno zvíře zná druhé, rozeznávají se navzájem, usilují o to, co je jim prospěšné, prchají před tím, co jim škodí, vyhýbají se nebezpečí, shromažďují do zásoby, čeho je jim třeba k výživě, a klamou mnohdy i člověka. Proto mnozí staří filosofové vážně přemýšleli a nestyděli se disputovat o tom, nemají-li nerozumná zvířata také rozum. Já však o těchto věcech více mluvit nemohu; běžte k včelám a dívejte se, jak vyrábějí vosk a med, a pak mi řekněte, co o tom soudíte.

 

Po této mé řeči pronášeli pánovi hosté různé úsudky o mně; sekretář soudil, že jsem blázen, protože prý se sám považuji za nerozumné zvíře. Jiní říkali, že bych mohl být pokládán za dosti rozumného a vtipného, kdybych byl zbaven té představy, že jsem tele, nebo kdyby bylo možné přemluvit mě, že jsem se stal zase člověkem. Můj pán řekl: „Mám ho za blázna, protože říká každému tak zcela bez ostychu pravdu; ale jeho řeči jsou takové, že o bláznu nesvědčí.“

 

Všemi svými myšlenkami jsem se oddal hudbě a tomu, jak bych lidem pěkně vytkl jejich nedostatky.

 

„Potrestám tento svět, byť by tomu odporovalo i veliké Numen.[15]

Mračny ke mně pronikl veliký křik nad lidskou zkažeností, takže v radě bohů bylo usneseno, že bych mohl právem a spravedlivě vyhubiti celý povrch zemský vodou jako v dobách Lykáónových. Chodím teď světem, abych sám poznal skutky a mravy lidské; a třebaže vše nalézám horší, než jsem tušil, přece nemíním vyhubiti všechny lidi zároveň a bez rozdílu, ale chci potrestati jen ty, kteří trestu zasluhují, a ostatní pak podrobím své vůli.“

„Ach, Jupitere, tvá námaha a práce bude jistě marná, neztrestáš-li svět jako již jednou vodou nebo ohněm; neboť sešleš-li na svět válku, sběhnou se k ní všichni zlí zpustlíci, kteří budou pokojemilovné lidi jen trápit; sešleš-li drahotu, bude to uvítáno lichváři, neboť jejich obilí má pak větší cenu; sešleš-li však nějaký mor, budou si libovat lakomci, protože budou mnoho a často dědit; budeš-li tedy chtít trestat, budeš nucen vyhladit celý svět se vším všudy.“

 

Má-li se něco stát, všechno se k tomu cíli spikne.

 

Myslím, že není na světě člověka, který by byl bez chyby, neboť všichni jsme přece z jednoho těsta. „Oh, ty drzoune,“ mohl by mi někdo namítnout, „myslíš snad, že když ty jsi blázen, druzí jsou blázny také?“ Ne, to neříkám, ale myslím, že někdo své bláznovství lépe tají než druhý. Člověk není bláznem proto, že má bláznivé nápady, neboť v mládí je míváme obyčejně všichni; za blázna je však pokládán ten, kdo tyto nápady vypouští navenek, protože mnozí jich neukazují vůbec, jiní pak jenom zčásti. Ti, kteří je potlačují úplně, jsou nudní patroni; ale ty, kteří dovolují příležitostně svým bláznivým nápadům, aby vystrčily růžky a popadly dechu, protože jinak by je udusily, ty pokládám za nejlepší a nejrozumnější lidi. Já jsem své bláznovství projevil až příliš, protože jsem viděl, jak jsem teď svoboden.

 

Svět je tak plný bláznovství, že si jich nikdo nevšímá, nikdo se jim nevysmívá ani nediví, protože všichni jsou jim zvyklí.

 

Chcete-li si uchovati štěstí a zdraví, varujte se před copatou zvěří!

 

Chci zůstat raději vedle silnice, než běžet jen tak nazdařbůh.

 

Pýchu jsem pokládal za jakýsi druh fantastického blouznění, které má svůj původ v nevědomosti, neboť zná-li se člověk dobře a ví-li, z čeho vzešel a kam nakonec přijde, není možné, aby tak bláznivě zpychl. Vidím-li páva nebo krocana, jak se čepýří a durdí, žasnu nad tím, jak pěkně se tak nerozumná zvířata dovedou vysmívat člověku v jeho těžké nemoci.

 

Častý smích není nikterak znakem rozumného muže, podle přísloví: Mnoho smíchu, málo rozumu. Není třeba hledat proti tomu nějaký lék, protože je to nejen veselá nemoc, ale mnohého také přejde dříve, než je mu příjemné.

 

Čím větší lump, tím více mívá štěstí.

 

Smělý voják, který si navykl nevážit si života a odvažovat se každého nebezpečí, je věru hloupé zvíře, které se nechá jako ovce vést na porážku.

 

Lupičství je nejšlechtičtější exercitium, jaké je dnes na světě možné. Kolik království a knížectví nebylo založeno a dobyto násilím? Anebo kdo na tomto světě má králi nebo knížeti za zlé, když vykořisťuje obyvatelstvo svých zemí, kterých jeho předchůdci dobyli? Vidím na tobě, jak rád bys mi namítl, že mnozí byli pro vraždu, loupeže a krádeže pověšeni, na kole lámáni nebo o hlavu zkráceni. To vím také, neboť tak velí zákony; ale jistě jsi neviděl věšet nikoho než ubohé, nepatrné zloděje, a to je také správné, neboť ti se neměli ani opovážit tohoto znamenitého zaměstnání, které přece přísluší a je, myslím, vyhrazeno jen srdnatým. Kde jsi viděl někdy trestat nějakého muže vznešeného stavu za to, že příliš zatěžoval svou zem? Co je šlechetnějšího nad toto řemeslo? Nevidíš, jak se den co den navzájem olupují ti největší potentáti? Nevidíš, jak se ten mocnější snaží srazit toho slabšího? Ba nadto ještě: žádný přece netrestá lichváře, který tajně provádí své výnosné řemeslo dokonce pod rouškou křesťanské lásky. Proč bych tedy měl být pronásledován já, jenž páši totéž s německou důkladností, jenže bez pokrytectví?

 

Jupiter zase bláznil a byl velmi nespokojen s lidským pokolením. „Míní snad lidé uzavříti mír bez mé vůle? To nikdy! Měli jej, proč si jej neudrželi? Co od té doby učinili záslužného, abych jim vrátil mír? Napravili se od těch dob? Nezhoršili se a nespěchali sami do boje jako na posvícení? Anebo se snad obrátili k lepšímu pro tu drahotu, kterou jsem na ně seslal a v níž tolik tisíc duší pomřelo hladem? Nebo je to strašlivé umírání, které zchvátilo tolik miliónů, poděsilo tak, že se polepšili? Ne, ne! Ti, kteří zůstali a všechnu tu strašnou bídu viděli, se nejen nepolepšili, ale jsou dnes horší než kdykoli předtím! A neobrátili-li se přes tolik těžkých soužení a trápení, co by teprve dělali, kdybych jim zase poslal drahocenný, zlatý mír?“

 

Žil jsem velmi samotářsky, největší mou radostí a zábavou bylo sedět u knih, jichž jsem si mnoho opatřil o nejrůznějších věcech, zvláště o takových, které vyžadují velikého přemýšlení. Říkal jsem si: „Blázne, co je ti po druhých lidech.“

 

A právě tehdy jsem dostal do rukou některé spisy Guevarovy[16], z nichž zde něco uvedu, neboť byly tak působivé, že mi svět úplně zprotivily. Je v nich psáno:

Sbohem světe! Neboť tobě nelze důvěřovati a ničeho se od tebe nelze nadíti!

Sbohem, světe! Neboť ty nás zajímáš a nedáváš nám nazpět svobodu, poutáš nás a nikdy nás nerozvazuješ.

Bůh s tebou, světe! Neboť v tvém domě jsou nehodní vyhledáváni; zrádci se ocitají na výsluní, věrní jsou odstrkováni do ústraní; darebáci si žijí svobodně, nevinní jsou však odsuzováni; úskočným se věří, upřímní jsou v podezření.

Sbohem, světe! Neboť v tobě nikdo není jmenován svým pravým jménem; lstivý žvanil a kecal je nazýván výmluvným a tichý člověk bláznem nebo fantastou a člověk jemnocitný pomatencem, takže nám prodáváš neřád za zboží dobré a zboží dobré za neřád!

Sbohem, světe! Neboť každého svádíš: ctižádostivci slibuješ slávu, nespokojenci změnu, šplhavci knížecí přízeň a úřady, lenochu poklady, obžerům a chlípníkům radosti a rozkoše, mladým dlouhý život.

Sbohem, světe! Neboť v tvém paláci není příbytku ani pro pravdu, ani pro věrnost. Kdo s tebou mluví, bude oklamán, kdo ti důvěřuje, bude ošálen, kdo tě následuje, bude sveden, kdo se tě bojí, pochodí nejhůře, kdo tě miluje, zle bude odměněn, a kdo nejvíce na tebe spoléhá, největší škodu utrpí. Ty klameš, uhýbáš, všecko zhanobíš, zneuctíš, pošpiníš, pohltíš a každého zapřeš; všichni pláčí, vzdychají, bědují a lamentují, usilujíce zničit druhé, a všichni vezmou svůj konec. U tebe nelze spatřit a naučit se ničemu než vzájemně se nenávidět až k smrti, mluvit až do lži a milovat až k zoufalství.

Bůh tě chraň, světe! Neboť následuje-li tě člověk, stráví svůj čas v zapomnění, své mládí ve štvanici; věk mužný prázdným myšlením a snažením, starostmi, kupováním, prodáváním, spory, hašteřením, válkami, lhaním a podvody. Stáří stráví člověk v ubohosti a žalosti, duch zeslábne, dech začne zapáchat, tvář zvráskovatí, tělo se shrbí, oči zatemní, údy se chvějí, nos odkapává, hlava je lysá, sluch ochabuje, čich se ztrácí, chuť mizí; člověk vzdychá a je slabý, nemá in summa nic než soužení až do smrti.

Bůh tě chraň, světe! Neboť tvoji sluhové nedělají nic jiného, než že se navzájem dráždí, pannám se dvoří, krásným paním posluhují a s nimi laškují, v kostky a karty hrají, s kuplíři jednají, se sousedy válčí, novinky vypravují, nesmysly vymýšlejí, lichvaří, nových lstí užívají a nové neřesti zavádějí.

Sbohem, světe! Neboť nikdo není s tebou spokojen; je-li chud, chce míti statky; je-li bohat, chce míti více.

Bůh tě chraň, světe! Neboť jsem již syt tvých řečí. Život, který nám skýtáš, je nízké živobytí, plné nuzování a omylů. Nejen že nemáš dost na té trpkosti zániku, jíž jsi pln a která tě prosycuje, ale nadto ještě klameš svým lichocením, sváděním a ošidnými sliby; ze zlatého kalichu, jejž držíš v ruce, dáváš nám pít hořkost a faleš a činíš nás slepými, hluchými, ztřeštěnými, opilými a nerozvážnými. Ach, jak je dobře těm, kteří odmítají spolčovat se s tebou, pohrdají tvou náhlou a prchavou radostí, zavrhují tvou společnost a odmítají zajít takovou lstivou prokletou šalbou. Neboť ty z nás děláš temnou propast, děti Zloby[17], páchnoucí mrchu, ohyzdnou žumpu, nádobu práchniviny, plnou smetí a ošklivosti. Běda však té ubohé duši, která ti, světe, sloužila.

Sbohem, světe, ó mrzký, zlý světe, ó páchnoucí, bídné maso.

Proklet budiž den, kdy jsem se na tobě, zlý, krutý světe, zrodil!

Ó, světe!, nečistý světe, proto tě zaklínám, prosím, žádám, upozorňuji a proti tobě protestuji, abys neměl již účasti na mně. A naproti tomu nechci již v tebe také doufati; neboť ty víš, co jsem si předsevzal, totiž: Posui finem curis; spes et fortuna valete![18]

O všech těchto slovech jsem pilně a neustále přemýšlel, až mě pohnula k tomu, že jsem opustil svět a stal se zase poustevníkem.

 

Domnívá-li se někdo, že vypravuji o svých životních příhodách jen proto, abych čtenáři ukrátil dlouhou chvíli anebo abych po způsobu šprýmařů a vtipkařů ponoukal lidi k smíchu, velice se mýlí! Neboť mně samému se smích protiví, a kdo nechává nenávratný čas uplynout neužitečně, ten plýtvá nadarmo oním darem, který nám byl poskytnut. Jak bych tedy sám mohl k takové ztřeštěnosti ještě ponoukat a být bezdůvodně kratochvilným rádcem jiných lidí? Nejmilejší čtenáři, to bych si rozmyslil, abych se k něčemu takovému propůjčil. Kdo chce kam, pomoz si tam sám. Pakliže však místy povídám něco šprýmovného, děje se to kvůli těm zhýčkancům, kteří nedovedou zhltnout ani jedinou léčivou pilulku, dokud není dobře pocukrována nebo pozlacena, nemluvě ani o tom, že patrně také nejváženější mužové, kdyby četli jen a jen o věcech vážných, odložili by takovou knihu dříve než jinou, která je občas přinutí k mírnému úsměvu.

Mohl bych být snad také obviňován, že vypravuji příliš satiricky, ale to mi nesmí být zazlíváno, protože mnohý člověk raději vidí, jsou-li všeobecné neřesti potírány a trestány povšechně, než jsou-li jeho vlastní nectnosti kárány přátelsky.

Ale ať je tomu, jak chce: protestuji tímto před celým světem, že nejsem vinen, pohoršuje-li někoho, že jsem upravil Simplicissima tímto způsobem, jaký lidé sami vyžadují, má-li jim být vštípeno něco prospěšného. Spokojí-li se však ten či onen slupkami a nedbá-li jader, která jsou v nich skrytá, najde sice v této kratochvilné historii jakési uspokojení, ale ani zdaleka nedospěje k tomu, co jsem vlastně říci mínil.

 

Simplex popisuje, jak Lucifer dštil síru, když mu bylo oznámeno, že nastal čas míru.

Belial[19] řekl: „Což nevíš, veliké kníže, že více lidí padne vínem než mečem? Neměl by člověku neklidný mír, nesoucí na zádech rozkošnictví, být nebezpečnější než Mars?“ – „Mým přáním a vůlí však je,“ odpověděl Lucifer, „aby lidé v tomto životě časném samým neštěstím stejně jako po smrti věčnými mukami postiženi byli!“

 

Největším jejich potěšením musí být užírat se starostmi a největší jejich spokojeností bývá promarnit život v těžké, trpké lopotě a dřině.

 

Jaké víry je mi třeba, když jsem něco sám zkusil?

 

Zde platilo právem, kolik hlav tolik rozumu, protože každý byl posedlý jinak než jeho druhové. Bylo by to velmi zábavné, kdyby byl člověk věděl, že se to jednou skončí a beze škody přestane. Ale pokud se týká mne a těch, kteří měli ještě rozum, bylo nám velmi úzko, zvláště proto, že těch bláznů přibývalo a že jsme nevěděli, jak dlouho budeme my sami uchráněni takového stavu.

 

Pánové, proč se tak marně namáháte přijít ke mně? Což nevidíte, že je to naprosto nemožné? A chcete-li zbohatnout mnou, ubohým a nahým mužem, který nemá než svůj život, pak vás ujišťuji, že se marně vysilujete. Zanechte svého počínání a nechte mě na pokoji v mém úkrytu, do něhož mě zahnaly vaše téměř tyranské a výhružné řeči.

 

Byl to vysoký, silný, pěkně urostlý muž s přímými údy, s krásnou zdravou barvou, s korálovými rty, s přívětivýma černýma očima, s velmi jasným hlasem a s dlouhými černými vlasy a vousy, promíšenými řídce jen tu a tam šedivými vlásky; vlasy mu visely až na kyčle a vous až pod pupek.

 

Když jsem mu připomínal, že by se měl přece jen vrátit zase k lidem, aby neumřel opuštěn jako zvíře, odpověděl: „Proč mě tak lákáte? Zde je mír, tam boj; zde nevím nic o pýše, lakotě, hněvu, závisti, podvodnosti, o různých starostech o potravu a o šatstvo, ani o honbě za ctí a slávou. Zde je tichá samota bez hněvu, hádek a sporů; jistota před bláhovými choutkami, pevnost proti všem nezřízeným touhám. Když jsem žil ještě v Evropě (ach, žel, že to musím o křesťanech říci), bylo tam vše naplněno válkou, požáry, vražděním, loupením, przněním žen atd.! A když božská dobrotivost všechny tyto pohromy i se strašlivým morem a hrozným hladem zrušila a poslala ubohému utiskovanému lidu zase vznešený mír, rozbujely se různé neřesti rozkoší, obžerství, pitky, hry, nevěstky, frejíři a cizoložníci, a za nimi celá hejna jiných neřestí, až to došlo tak daleko, že každý se docela zjevně povyšuje utlačováním svých bližních, a přitom není šetřeno žádnou lstí, podvodem nebo politickým chytráctvím. A nejhorší je, že není naděje na zlepšení! A po takových lidech bych měl toužit?“

 

Když jsem viděl, že nemá chuti jet s námi, začal jsem se ho vyptávat, jak může tak sám žít. Nebojí-li se, když žije tolik set a tisíc mil daleko od milých křesťanů, a zvláště nemyslí-li na to, kdo mu, až přijde jeho poslední hodina, přispěje k pomoci útěchou nebo podáním ruky, jehož mu v nemoci bude třeba, zdaž nebude pak nucen zemřít jako divá zvěř. Na to mi odpověděl: Pokud se týče lidské pomoci, o niž bude při své smrti oloupen, to prý ho nijak netrápí; přátelé prý způsobí často více mrzutostí než přátelských skutků; nemá-li tam přátel, kteří by ho milovali a mohli mu posloužit, nemá také nepřátel, kteří by ho nenáviděli.

 

Čtenáři, žij blaze!

22. Aprilis Anno 1669.

H. J. C. V. G.

 

ZÁVĚREČNÁ POZNÁMKA

Jakožto zajímavost bych chtěl na závěr uvést tři pozoruhodné příklady autorova vztahu k češství, jež jsem nalezl při pročítání a vypisování z tohoto díla. Tak za prvé: nejméně dvakrát Grimmelshausen použil přirovnání „krade jako Čech“; v druhém případě užil výrazu „česká vesnice“ v téže situaci, kdy my říkáme „je to pro mne španělská vesnice“, ve významu „je mi to zcela neznámé“ (přičemž existuje také stejné hornoněmecké úsloví „tschechische [böhmische] Dorf“, znamenající totéž, co u nás „turecké hospodářství“, ve významu „nepořádné“ či „zanedbané“); a konečně za třetí se autor zmiňuje, rovněž nejméně dvakrát, o dřevěných tyčinkách na čištění uší jako o „českých“, takže je docela dobře možné, že tato hygienická pomůcka je původně českým vynálezem anebo snad jen českým kulturním importem do německých zemí.

Misantrop

 

 

POZNÁMKY:

[1] Vita Moysis – (latinsky) Život Mojžíšův.

[2] bellicosa et martialia ingenia – (lat.) válečné a vojenské dovednosti.

[3] Srovnej: A tak je lidský druh rozdělen na stáda dobytka, z nichž každé má svého vůdce, který je hlídá, aby je pohltil. Takto podle zprávy Filónovy uvažoval císař Caligula, a činil z této analogie dosti správný závěr, že králové jsou bohy a lid je dobytkem. (J. J. Rousseau, Rozpravy II., O prvních společnostech) – „Ať je obecním policajtem pastejř! Ten to s dobytkem umí.“ (Haškovy povídky ze starého mocnářství). – Poznámka Misantropova.

[4] pohanský filosof Timón – Jedná se o známého misantropa Timóna Athénského, který žil asi v 5. stol. př. n. l. Anekdota se šibenicemi je převzata z Plútarcha. – Pozn. Mis.

[5] Simpliciův sen o pyramidovém uspořádání posrané lidské společnosti se velmi podobá vidění babylónského krále Nebúkadnesara II. (asi 634–562 př. n. l.), jak je popsán v starozákonní knize Daniel 4,7–14. – Pozn. Mis.

[6] Seneca praví: Habet ... nehodnotné. – Upravený citát z: Seneca, Listy Luciliovi (4,39,2). – Pozn. Mis.

[7] Faustus – pravděpodobně řecko-arménský historik a básník Faustus z Buzantu (asi 330–390) v bývalé Kilikii, v dnešním Turecku. – Pozn. Mis.

[8] Si te rustucitas vilem genussier agrestis, nobilitas animi nin foret ista tui. – Jestliže tě venkov zplodil jako ničemu, ani v lese (tj. v lesní filosofické poustevně) nedosáhne tvůj duch vznešenosti. – Pozn. Mis.

[9] Stultorum plena sunt omnia – (lat.) Všude je plno hlupáků. Výrok pochází z Ciceronových Dopisů přátelům (9,22,4). Podobná myšlenka se vyskytuje i ve Starém zákoně (Kazatel 1,15): Stultorum infinitus est numerus – Počet hloupých je nekonečný. – Pozn. Mis.

[10] Viz: Starý zákon, Daniel 4,22 – „Vyženou tě pryč od lidí a budeš bydlet s polní zvěří. Za pokrm ti dají rostliny jako dobytku a nechají tě skrápět nebeskou rosou.“ – Pozn. Mis.

[11] my zvířata – srovnej rovněž sen Nabuchodonosorův (Nebúkadnesarův), Starý zákon, Daniel 4,13: „Jeho srdce ať je jiné, než je srdce lidské, ať je mu dáno srdce zvířecí, dokud nad ním neuplyne sedm let.“ – Pozn. Mis.

[12] purgírovat – pročišťovat útroby projímadlem. – Pozn. Mis.

[13] Podle starých herbářů prý žvýkáním fenyklu z jara skutečně sílí zrak! – Pozn. Mis.

[14] Krkavcovití ptáci obecně jsou dnes považováni za inteligentnější než lidoopi. – Pozn. Mis.

[15] veliké Numen – veliké božstvo, božská moc, vůle; numen znamená doslovně „cosi vnímatelného pouze myslí (nikoli smysly)“; latinský termín ze starořímské filosofie a náboženství. Srov. použití ve větě: NULLUM NUMEN ABEST, SI SIT PRUDENTIA (Nechybí žádné božstvo, když nechybí rozum) – Obměna verše Iuvenalova (Satiry 10,365): Nullum numen habes, si sit prudentia, nos te, // nos faciamus, Fortuna, deam, caeloque locamus – Nemáš už nad námi žádnou moc, když nechybí rozum; // to jen my tebe, Štěstěno, činíme božstvem a zvedáme k nebi. – Pozn. Mis.

[16] Antonio de Guevara (1480–1545, na obrázku níže) – španělský františkán, spisovatel, moralista, mj. též autor Zlaté knihy o Marku Aureliovi (Libro áureo de Marco Aurelio, z r.1528). Uvedené Grimmelshausenovy výpisky z Guevarova díla se týkají hlavně poslední XX. kapitoly jeho knihy O pohrdnutí vladařským dvorem a o chvále venkovského života (Menosprecio de corte y alabanza de aldea, z r. 1539). – Pozn. Mis.

[17] děti Zloby – zřejmá odezva starozákonní knihy Kazatel (9,3): „Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou; po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti a pak se odeberou k mrtvým.“ – Pozn. Mis.

[18] Posui finem curis; spes et fortuna valete! – (lat.) „Stanovil jsem konec starostem; naděje a štěstí buďtež pozdraveny!“ – Jedná se o častou a oblíbenou původní latinskou sentenci z de Guevarovy předmluvy a závěru ke knize O pohrdnutí vladařským dvorem a o chvále venkovského života (Menosprecio de corte y alabanza de aldea, z r. 1539), ale i z jiných jeho knih. – Pozn. Mis.

[19] Belial – (hebrejsky) bez pána, nízkost země, nezávislost, sever. Podle A. Sz. LaVeye, autora Satanské bible, je Belial jedním ze čtyř korunních princů pekel. – Pozn. Mis.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA