Jdi na obsah Jdi na menu
 


Helvétius - výpisky z díla

CLAUDE-ADRIEN

HELVÉTIUS

VÝPISKY Z DÍLA

 

Obsah:

O DUCHU

(De l'esprit)

O ČLOVĚKU

(De l'homme)

 

O DUCHU

(De l'esprit)

 

Výrazem silná vášeň rozumím vášeň, jejíž předmět je tak nezbytný k našemu blahu, že by nám život bez něho byl nesnesitelný. Takový pojem si utvořil Omar1 o vášních, když řekl: „Ať jsi kdokoli, kdo miluješ svobodu a chceš být bohat bez statků, mocný bez poddaných – měj odvahu opovrhnout smrtí; králové se budou třást před tebou, kdežto ty sám se nebudeš bát nikoho.“

Skutečně jedině vášně, dosáhnuvší tohoto stupně síly, mohou provést činy největší, čelit nebezpečím, bolesti, smrti, ba samému nebi.

Jakou vytrvalost i sílu vnukají vášně těm, kdo se chtějí vyznamenat ve vědách a v uměních a jež Cicero nazývá mírumilovnými hrdiny?

Jak ovládala tato vášeň Démosthena, který pobýval na břehu moře a naplniv ústa kaménky řečnil denně k vzbouřeným vlnám, aby zdokonalil svou výslovnost! Táž touha po slávě ukládala mladým pýthagorovcům tříleté mlčení, aby zvykli soustředěné meditaci; aby Démokrita uchránila světských vyražení, uzavřela jej do hrobek, aby tam hledal přesné pravdy, jejichž objev je vždy tak nesnadný a vždy tak málo ceněn lidmi; a konečně ona pohne Hérákleita, aby postoupil mladšímu bratru trůn v Efesu, k němuž jej určovalo právo prvorozenství, aby se věnoval úplně filosofii.

Vášním děkujeme na zemi téměř za všechny předměty našeho obdivu, že nás ponoukají, abychom čelili nebezpečím, bolesti, smrti a vedou nás k nejsmělejším rozhodnutím.

Jen vášně přilétají na pomoc význačným mužům a dovedou jim vnuknout to, co je nejlepší říkat i dělat.

Rozum v podobném případě nemůže nikdy nahradit cit. Řeči vášní nikdy nerozumí ten, kdo jich necítí.

„Hle,“ praví kardinál Richelieu, „proč slabá duše vidí nemožnost v plánu nejprostším, kdežto duši silné se i největší zdá snadným: před ní se hory snižují, kdežto v očích slabé duše se kopečky mění v horstva.“

Silné vášně jsou osvícenější než prostý zdravý rozum a samy nás mohou naučit, abychom rozeznávali něco mimořádného od nemožného, což lidé jen rozumní skoro vždy směšují; neboť nejsou oživeni silnými vášněmi a zůstávají vždy jen lidmi prostředními. Dokáži to tvrzení, abych ukázal všechnu nadřazenost člověka vášnivého nad ostatními lidmi a abych prokázal, že jedině mocné vášně mohou zrodit velké muže.

 

Není století, jež by neponoukalo k smíchu v století příštím pro nějaké směšné tvrzení nebo popírání. Minulá pošetilost zřídka osvětluje lidem jejich pošetilou přítomnost.

 

Je to divná věc, že země, vychvalované pro svůj luxus a civilizaci, jsou právě země, v nichž největší počet lidí je nešťastnější než jsou národy divošské, kterými civilizované národy tak pohrdají. Kdo by pochyboval, že stav divocha je lepší než stav rolníka? Divoch se nemusí bát jako rolník vězení, přetížení dávkami, trýznění od pána, libovůle jeho zplnomocněnce; není ustavičně ponižován a otupován každodenní přítomností lidí bohatších a mocnějších než on; divoch žije bez představeného, bez otročení, je silnější než rolník, protože je šťastnější, těší se blahu rovnosti, a především neocenitelnému statku svobody, jíž se marně dovolává většina národů.

Je opravdu překvapující, proč tolik různých vládních forem, ustavených aspoň pod záminkou obecného blaha, a proč tolik zákonů a nařízení nebylo u většiny národů ničím jiným než nástroji, jak učinit lidi nešťastnými. Snad nelze uniknout tomuto neštěstí jinak než návratem k mravům daleko, daleko prostším. Dobře však cítím, že by pak bylo nutno vzdát se nekonečného množství slastí, od nichž se nemůžeme odpoutat bez nesnází. Je to pravda vhodně vyjádřená těmito dvěma verši o divoších:

 

U nich vše je společné, u nich je ve všem rovnost;

žijí bez paláců, ale také bez chudobince.

 

Vskutku, čím může přispět ke štěstí člověka jeho tabule více či méně velkolepá? Nestačí mu čekat, až bude mít hlad, nemůže přizpůsobit svá cvičení nebo délku procházek špatnému vkusu svého kuchaře, aby se mu zdál rozkošným každý pokrm, jen když není hnusný? Ostatně zdalipak střídmost a cvičení nepůsobí, že unikne všem chorobám, jež zaviňuje labužnictví, povzbuzované dobrou stravou? Štěstí nezávisí na výtečnosti jídla.

Nezávisí ani na nádheře oděvů nebo povozů; když se lidé objeví na veřejnosti ve vyšívaném šatě a ve skvělém kočáře, nezakoušejí slasti fyzické, jež jsou jedinými skutečnými slastmi; nanejvýš jsou vzrušeni rozkoší marnivosti; postrádat ji může být snad těžko snesitelné, ale těšit se z ní je věru nechutné.

Aby se tomu vyhnul, musil by se přiblížit zase prostému životu; jenže zvyky, jakož i zákony se tomu vzpírají. A tak období největšího přepychu národa bývá obyčejně obdobím velmi blízkým úpadku a ponížení.

 

Pokud jde o počet občanů, je známo, že země přepychu nebývají nejvíce zalidněny.

 

Přepych vábí bohatství do hlavních měst, ponechává venkov v nouzi, podporuje libovolnost vládní moci a tudíž rozmnožování podpor a konečně umožňuje zámožným státům, aby dělaly dluhy; těch se potom nemohou zbavit, aniž by národy zatížily svízelnými daněmi.

 

Nestačí,“ jak praví Grotius2, „aby lid byl opatřen věcmi naprosto nutnými k svému udržování a k životu; je také potřebí, aby mu život byl příjemný.“

 

Aby byla vypěstována zdatná těla, je třeba prosté, ale zdravé a dosti vydatné stravy; dále výcviku, ne sice přepjatého, ale usilovného, je třeba zcela si zvyknout snášet výkyvy počasí.

 

Jednoho dne, když před Alkibiadem vychvalovali hodnotu Sparťanů, Alkibiadés3 řekl: „Čemupak se divíte? V tom nešťastném životě, jaký vedou, nemůže být pro ně nic naléhavějšího než smrt.“

 

Národy, u nichž je zaveden přepych, stanou se dříve či později oběťmi despotismu; své slabé a ochablé ruce nastrkují okovům, jimiž je tyranie chce spoutat. V těchto národech žijí v změkčilosti, a ta ani nepřemýšlí, ani nepředvídá; a naléhavá potřeba, plně zaměstnaná hledáním ukojení, nezvedá svých zraků až ke svobodě.

 

Za svou hrubou neznalost pravého významu slov máme co děkovat hlavně klamné filosofii předešlých staletí; ona spočívala skoro úplně jen v umění, jak slov zneužívat.

Když slavný de la Rochefoucauld praví, že sebeláska je principem všeho našeho jednání, kolik lidí se nevzbouří proti tomuto proslulému autoru pro neznalost pravého smyslu slova sebeláska? Pokládá se za pýchu a marnivost, myslí se tudíž, že de la Rochefoucauld klade za základ všech ctností neřest. A přece bylo snadné zpozorovat, že sebeláska, tj. láska k sobě, není nic jiného než cit vštípený nám přírodou, a že tento cit se mění v každém člověku buď ve ctnost nebo v neřest podle jeho zálib a vášní; a že sebeláska různě uzpůsobena může vytvořit stejně pýchu jako skromnost.

Znalost těchto pojmů byla by ušetřila de la Rochefoucaulda tolikrát opakované výčitky, že vidí lidstvo příliš pochmurně; on je znal tak, jak jest. Doznávám, že jasné poznání, jak lhostejni jsou k nám téměř všichni lidé, je podívaná, urážející naši ješitnost; ale koneckonců musíme lidi brát tak, jací jsou; být popuzeni důsledky jejich sebelásky je tolik, jako bychom si stěžovali na jarní sněhové přeháňky, na horko v létě, na podzimní deště a na zimní mrazy.

Ostatně popudilo-li slovo sebeláska, kterému nebylo dobře porozuměno, tolik malicherných duchů proti de la Rochefoucauldovi, jaké spory ještě vážnější nezavinilo slovo svoboda? „Svoboda je tajemství.“4 Svobodný je člověk, který není ani spoután, ani vězněn v žalářích, ani vyděšen jako otrok strachem z trestu; v tomto smyslu spočívá svoboda člověka ve volném vykonávání toho, čeho je mocen; pravím, čeho je mocen, protože by bylo směšné pokládat za nesvobodu to, že nejsme s to prolétat mračny jako ptáci, žít pod vodou jako velryba nebo se stát králem, papežem či císařem.

Máme tedy jasnou představu, co znamená slovo svoboda v obvyklém významu. Ale není tomu tak, užijeme-li slova svoboda o vůli. Co by tu znamenala? Tím slovem by se nemohlo rozumět nic jiného, než svobodnou moc něco chtít či nechtít; ale to by předpokládalo, že může být vůle bez pohnutek a tedy účinky bez příčiny.

 

Každý nazývá u druhého počestností jen zvyk takového jednání, které je jemu užitečné.

Ten, kdo za všech možných okolností se zaručuje za svou ctnost, je pokrytcem, nebo je slaboduchý, a před ním je nutno mít se na pozoru.

Ctnostných lidí je tak málo, že se o nich zmiňuji jen pro čest lidstva. Nejčetnější třídou, kterou samu tvoří téměř celé pokolení lidské, je ona třída lidí, kteří dbají jedině o své zájmy. Soustřeďují se, abychom tak řekli, jen na svůj blahobyt, a název ctnostný dávají jen jednáním, jež jsou jim osobně prospěšná.

Když pozorujeme lidi, shledáme, že není zločinu, který by nebyl pokládán za počestné jednání ve společnostech, jimž zločin prospívá.

 

Faleš se často nazývá rozvahou a pravda hloupostí – na pravdu se hledívá přinejmenším jako na pošetilost. Je nebezpečná a nebezpečné ctnosti budou vždy přičítány za vady.

 

Když jeden vévoda ukládal daně jedné provincii, unavoval jej svými rozklady vyslanec té provincie. Odpověděl mu živě: „A jakými vládnete silami, abyste mohli odporovat mé vůli? Co můžete dělat?“ – „Poslechnout a nenávidět,“ odpověděl vyslanec. Je to vznešená odpověď, jež je mu ke cti.

 

Jakpak by mohla pravda obývat zemi, kde většina těch, jimž se říká slušní lidé, jsou zvyklí podlému pochlebování a musí nazývat tyto neřesti slovem společenské zvyklosti? Těžko lidé pozorují zločin tam, kde shledávají užitek. Kdo však pochybuje, že jistá pochlebování nejsou nebezpečnější a tudíž zločinnější než nějaké hanopisy? Pochlebování může nevědomky odvrátit od cesty ctnosti, kdežto takový spisek může na ni přivést.

Snad musí člověk žít daleko od těchto společností, aby se mohl ubránit klamům, jež je svádějí. Aspoň je jisto, že si v nich nelze zachovat ctnost stále pevnou a čistou.

 

I pravda sama je podrobena principu obecné užitečnosti.

 

Veřejná lidskost bývá nelítostná k jednotlivcům. Když je koráb postižen dlouho trvajícím bezvětřím, když hlad svým pánovitým hlasem velí vytáhnout los nešťastné oběti, která se má soudruhům stát potravou, podřežou ji bez výčitek svědomí; a tento koráb je symbolem každého národa. Vše se stává zákonným, ba i ctnostným pro blaho obecné.

 

Kolik slušných lidí by se musilo rdít za city, jimiž se vychloubají, kdyby byl odkryt nízký původ těchto citů!

 

Velmoži jsou rozmazleni lichotníky, jako hezké ženy záletníky; mimo to jsou rozptylováni tisícerými starostmi a nemají volné chvíle, jako ji má filosof, aby přemýšleli, aby získali velké množství představ, aby posunovali meze svého ducha i meze lidského ducha vůbec.

 

Tažme se, proč je v Číně dáno otcům právo na život a na smrt jejich dětí; a shledáme, že půda této země, ať je jakkoli ohromná, mohla někdy jen stěží uživit své četné obyvatelstvo. Protože by však příliš velký nepoměr mezi množstvím lidí a plodností půdy nutně vedl k válkám, neblahým pro tuto říši, ba snad pro celý svět, pochopíme, proč v okamžiku nouze, aby předešel nekonečnému množství vražd a zbytečných neštěstí, čínský národ, lidský ve svých záměrech, ale barbarský ve volbě prostředků, mohl pokládat tyto krutosti za nezbytné pro klid světa. „Obětuji,“ říká si, „několik nešťastných obětí, jež jejich dětství a nevědomost zbavuje vědomí hrůz smrti – v čemž snad spočívá to, co je u ní nejhroznější.“

Prostředkem, jak se zbavovat dívek, je v zemích katolických zvyk zavírat je do klášterů; mnohé z nich vedou tak život nešťastný, jsou oběťmi zoufalství. V tom ohledu je snad náš zvyk barbarštější než obyčej čínský.

Směšnou úctu, kterou chovají některé africké kmeny k poustevníkům, kteří si odpírají styk s ženami, ale pěstují jej s hovady, nutno nepochybně přičítat přání, bránit přílišnému rozmnožování lidí, a tudíž je to zjev stejného původu.

 

V království Kongo, v Angole, v Matambě5 znají jen jediný zločin: odepřít první plody země Chitombovi, veleknězi národa. Tyto národy postrádají všech pravých ctností, ale velmi úzkostlivě zachovávají onen obyčej. Právem se soudí, že to je vše, co jim Chitombe přikazuje, staraje se jen o zvětšení svých příjmů; nežádá, aby jeho černoši byli osvícenější; ano, obával by se, že by příliš zdravé představy o ctnosti oslabily i pověru, i poplatek, který mu vynáší.

 

Kněží mají zájem na tom, aby udrželi národ v zaslepení, a k tomu cíli pronásledují všechny ty, kdo by ho mohli osvítit: často i bez potřeby se uchylují ke krutostem, pronásledují a utlačují muže vynikající, stávají se chvalořečníky děl prostředních, kdežto výtečná díla kritizují.

 

Každá chvalořeč je nudná, kdežto satira je příjemná.

 

Nešťastných lidí je velké množství a ti jsou rozenými nepřáteli člověka šťastného; jeho štěstí pokládají za zločin a v něm nenávidí blaženost, jež je na nich příliš nezávislá. Podívaná na vaše zábavy je tudíž divadlem, které by mělo být odstraněno z jejich očí, protože prozrazuje tajemství vašich vyražení a vystaví vás všem střelám jejich msty.

 

Zlato má nyní tak velkou hodnotu v očích všech národů, že vlastnictví zlata je skoro vždy pokládáno za hlavní zásluhu; boháči, zpychlí obecným uctíváním, si myslí, že jsou něco vyššího než člověk nadaný, blahopřejí si tónem pyšně skromným, že dali tomu, co je užitečné, přednost před tím, co je příjemné, a že se jim v nedostatku ducha dostalo zdravého rozumu; ten je v tom významu, jejž tomu výrazu přikládají, pravým, dobrým a svrchovaným rozumem. Takoví lidé musí pokládat filosofy vždy za blouznivé hloubaly, jejich spisy za díla opravdu nicotná a nevědomost za zásluhu.

 

Kdokoli je zrozen, aby byl ozdobou svého století, má se vždy na pozoru před velmoži. Navazuje aspoň styky jen s těmi, jejichž duch a povaha dovedou ctít schopnosti, a nudí se ve většině společností, hledá v nich člověka duchaplného a najde-li ho, má stejnou radost jako v Číně dva Francouzi, kteří se na první pohled spřátelili.

Povaha, jež vytváří proslulé muže, vydává je nezbytně nenávisti nebo aspoň lhostejnosti velmožů a lidí na významných místech.

 

Občané cítí menší potřebu poučení než zábavy a vůbec si všeobecně přejí jen takové síly ducha, která je jim příjemná při večeři; a málo si proto váží schopnosti rozvažování.

 

Jakmile se projeví potřeba lásky, musí se v duši roznítit potřeba líbit se. Na neštěstí jsou milenci jako hmyz, který přijímá barvu trávy, na niž se upíná; aby se své milované líbil, toho dosáhne milenec jen tím, že se vynasnaží podobat se jí. Musí-li tedy ženy tou výchovou, jaké se jim dostává, získat více půvabu a lehkomyslnosti než síly a správnosti myšlenek, pak se náš duch přizpůsobuje jejich duševním schopnostem a musí tudíž jevit následky týchž vad.

 

Kdežto geometrie, astronomie a vůbec všechny přírodní vědy více či méně rychle spějí k zdokonalování, zdá se, jako by morálka sotva povstala z kolébky.

 

Ctižádostivec, který se první povznesl nad své spoluobčany, tyran, který po nich šlapal, fanatik, který je drží u svých nohou, všechny ty rozličné metly člověčenstva, různé ty druhy zlosynů, dobře cítily, že jejich moc se zakládá jen na nevědomosti a ohlupování lidu; a vždy také ukládali mlčení každému, kdo odhaloval národům pravé principy morální a byl by jim ukázal všechna jejich neštěstí, ale také všechna jejich práva, a byl by je vyzbrojil proti nespravedlnosti.

 

Když Karthagiňané obětovali Saturnovi nebo Molochovi lidi, opakovali křesťané mnohokrát, že krutost takového náboženství je důkazem jeho nesprávnosti; ale kolikrát dali naši fanatičtí kněží kacířům příležitost obrátit proti nim ten důvod? Kolik je mezi námi kněží Molochových!6

 

Fanatikové jsou lhostejni k počestným skutkům a myslí, že jsou ctnostni ne tím, co činí, ale jen tím, več věří; lehkověrnost lidí je podle nich jediným měřítkem jejich počestnosti. Nenávidí na smrt kohokoli, kdo se jimi nedá napálit; a jejich zájem to vyžaduje; protože jsou ctižádostiví, pokrytečtí a opatrní, cítí, že musí národy zaslepit, aby je mohli zotročit; proto tito bezbožníci naříkají stále na bezbožnost každého, kdo se vynořil, aby osvěcoval národ; každá nová pravda je jim podezřelá; podobají se dětem, jež ve tmách všechno straší.

Druhý druh mocných lidí, stavějících se proti pokroku morálky, jsou politikové. Jsou roznícení nebezpečnými pohnutkami, a těch jest se nejvíce obávat. Jsou to lidé bez nadání, bez ctností; jim chybí pouze odvaha, aby se stali zločinci; nejsou schopni nových a povznesených hledisek a domnívají se, že jejich vážnost se zakládá na hloupé nebo předstírané úctě ke všem přejatým názorům a omylům, a tu vystavují na odiv; zuří proti každému, kdo chce otřást jejich vládou, vyzbrojují proti němu vášně a předsudky, i když sami jimi pohrdají, a nepřestávají děsit slabé duchy slovem novota.

 

Jako by vše tak tíhlo k neřesti, že ctnostným může být leda člověk slabomyslný.

 

Nechť ostatní lidstvo zůstane zahaleno ve tmách předsudků; přirozeným stavem člověka je zaslepenost.

 

Ježto nejsme před pronásledováním fanatiky chráněni štítem vděčnosti a úcty veřejné, vyskýtá se mezi moudrými velmi málo tak ctnostných lidí, aby se odvážili čelit jejich zuřivosti. Jediným prostředkem, jak dosáhnout úspěchu, je strhnout jim škrabošku.

 

Každý, kdo v dějinách pozoruje obraz obecných běd, shledá brzy, že nejvíce pohrom uvalila na zemi nevědomost. Jak je nevědomost rozmnožuje! Kolik krve bylo pro ni prolito na oltářích! K jakému opovržení je tedy třeba odsoudit kohokoli, kdo chce udržovat národy v temnotách nevědomosti! Až dosud nebylo dosti pevně trváno na této pravdě.

 

Čím jsme povinni lidem, kteří jsou žárliví na svou moc a chtějí ohloupit národy, aby je mohli tyranizovat? Je třeba rozlomit smělou rukou talisman slabomyslnosti, k němuž je upoutána moc oněch škodných duchů; odhalit národům pravé zásady mravnosti; poučit je, že jedinými popudy morálního světa jsou bolest a slast; a že cit sebelásky je jediným podkladem, na němž je možno založit základy užitečné morálky.

 

Křesťané byli až příliš často jen lidmi. Dokud jich bylo málo, mluvili jen o snášenlivosti; když jejich počet a vliv vzrostl, kázali proti toleranci. Ozbrojenou rukou zničili pak pohanství, bojovali s kacíři, hlásali evangelium Frisům, Sasům a všude na severu. A zem, dýmající krví trpitelů, obětovaných falešným bohům nebo nejvyšší bytosti, je všude jen širou, hnusnou a strašlivou márnicí nesnášenlivosti.

 

Lenost, neužitečnost, nezvyklost, ba i samo nebezpečí myšlení způsobí brzy neschopnost k němu. Málo se přemýšlí v zemích, kde lidé své myšlenky zamlčují. Marně by se namítalo, že mlčí z opatrnosti, ale že nicméně přemýšlejí; jisto je, že již nemyslí a že v hlavách porobených despotismem se nikdy nezrodí ideje vznešené a statečné.

Pod takovými vládami nejsou lidé nikdy oživováni ničím jiným než duchem šíleného egoismu, který je předzvěstí zkázy říší. Každý upírá zraky na svůj osobní zájem a nikdy se neobrátí na zájem obecný.

 

Aby byl člověk osvícený, musí se vystavit únavě studia i přemýšlení; a jaká pohnutka by jej k tomu mohla přimět?

 

Kdo má moc, bude vždy nespravedlivý a mstivý. Vévoda de Vendôme7 říkával o tom žertem, že na pochodu armád často pozoroval boje mezků s mezkáři, a že – k hanbě pokolení lidského – měli skoro vždy pravdu mezci.

 

Vlastním smyslem despotismu je ponižování duší.

 

Není vezíra8, který by nechtěl lidi uvést do stavu starých Peršanů, kteří byli ukrutně zmrskáni z rozkazu panovníka a pak musili přijít k němu a říci: „Přicházíme vám poděkovat, že jste si ráčil na nás vzpomenout.“

 

U národa otrockého by šlechetnému občanu dali název buřiče; jeho poprava by byla schvalována. Není zločinů, jež by nebyly zahrnovány chvalořečmi, když se ve státě mrzkost stala obyčejem. „Kdyby mor měl moc,“ praví Gordon9, „rozdávat řády podvazkové, řádové stužky a penze, najdou se theologové dosti podlí a právníci tak mrzcí, aby tvrdili, že vláda moru je právem božským a že se proviňuje ten, kdo by se chtěl chránit před jeho zlými účinky.“ Za takových vlád je opatrnější být spoluviníkem darebů než žalobcem; ctnosti a schopnosti jsou vždy vydány útlaku tyranie.

 

Bylo by možno vzkřiknout s Brutem: „Ó ctnosti, jsi jen pouhé jméno!“ Setkáváme se jen s drzouny, kteří jsou při moci, a s mrzkými i zbabělými otroky.

 

Otrocký národ musí nutně zahrnovat posměchem odvahu, velkodušnost, nezištnost, pohrdání životem a vůbec všechny ctnosti, jež se zakládají na svrchované lásce ke svobodě.

 

Nikdy nemůžeme být dotčeni jinými city než těmi, které nás samé vzrušují. Vynikající občan nebude platit v zemi despoticky ovládané za nic jiného než za blázna.

 

Země je zalidněna mrzkými a neřestnými dušemi; lidé zkažení vždy mají zájem, aby zesměšňovali city, jichž necítí, a umlčí lidi ctnostné. Bohužel je málo lidí, kteří neustoupí pokřiku těch, kdo je obklopují, a kteří by byli dosti stateční, aby čelili pohrdání svého národa a cítili dosti jasně, že úcta národa, který klesl na jistý stupeň ponížení, je úcta spíše zneucťující než lichotivá.

 

S ctností je tomu tak jako s pravdou: lidé pravdu požadují – ale s tou podmínkou, že budete dosti opatrní, abyste ji zamlčeli.

 

Se svobodou jsou vypovězeny všechny ctnosti; „nemohou,“ jak praví Aristotelés, „přebývat u duší zotročených.“ Proslulý de Montesquieu10 dodává: „Je třeba začít být špatným člověkem, aby se kdo stal dobrým otrokem.“

 

Vlastností despotismu je, že dusí vášně; avšak jakmile duše ztratily z nedostatku vášní aktivitu, jakmile jsou občané takřka omámeni opiem přepychu, lenosti a změkčilosti, tu stát trpí úbytěmi; i zdánlivý klid, jemuž se těší, je v očích člověka osvíceného jen vysílením, jež předchází smrti.

 

Svoboda myslet si vše a také to říci, posiluje a povznáší duši.

 

Mezi mnohými vlastnostmi je podlost tou, která je ctěna, a prostřednost tou vlastností, která bývá odměňována; lidem nevalným bývá téměř vždy svěřována veřejná správa, kdežto lidé duchaplní jsou odstrkováni. Protože jsou příliš neklidní a neposední, rušili by prý klid státu. Pokoj ve státě nebývá vždy důkazem štěstí poddaných. Lidé jsou jako koně, kteří stísněni udidlem trpí bez pohnutí nejkrutější zacházení. Neochočený kůň se vzepne při první ráně. Ztrnulost je pokládána za pokojnost.

 

Historie nás učí, že národy ponenáhlu ztrácejí statečnost, ctnost a i lásku k svobodě tím, jak se civilizují; že každá společnost hned po svém utvoření spěje podle okolností, v nichž žije, krokem více či méně rychlým k otroctví a musí podlehnout despotismu; neboť to je konec, k němuž směřuje každý druh vlády a forma, kterou udržuje každý stát až do svého úplného zničení.

 

Nebyl-li silou zbraní celý národ najednou spoután, podaří se tyranům teprv po řadě staletí a ponenáhlými, ale vytrvalými pokusy udusit v srdcích ctnostnou lásku k svobodě a pokořit duše tak, aby byly ohnuty k otroctví. Když jednou již dospěje národ k tomuto konci, není schopen žádného šlechetného jednání. Národy asijskými je v Evropě pohrdáno, protože během doby byly podrobeny despotismu, který je neslučitelný s jakousi duševní povznešeností.

 

Génius chce být volný.

 

 

O ČLOVĚKU

(De l'homme)

 

Člověk často nezná sebe sama; pozorujeme tolik rozporů mezi jeho chováním a jeho řečmi, takže musíme, abychom jej poznali, studovat ho v jeho činnosti a v samé jeho povaze.

 

LIDEM JSME POVINNI ŘÍKAT PRAVDU – Kdybych vzal v potaz v té věci sv. Augustina, řekl bych jako on: „Jestliže i pravda působí pohoršení, nechť vznikne pohoršení, ale pravda budiž řečena.“ Podle sv. Ambrože bych opakoval: „Není obráncem pravdy, kdo ji bez hanby a bázně nepronese, jakmile si ji uvědomil.“

Ale zde nejde o to, dovolávat se autorit.11 Mínění slavných mužů jsme povinováni úctou, ale nikoli slepou vírou. Je tedy třeba pečlivě zkoumat jejich mínění; a když se tak stane, musíme usuzovat svým rozumem, a ne rozumem jejich. Věřím, že tři úhly trojúhelníka se rovnají dvěma pravým úhlům, protože mohu dokázat, že je to pravda, a ne proto, že to řekl Eukleidés.12

 

Někteří lidé pochybují, že věda o bohu čili theologie je vůbec vědou. Praví, že každá věda předpokládá řadu pozorování. Jaké však lze činit pozorování o bytosti neviditelné a nepochopitelné? Theologie není tedy nikterak vědou.

Není pochybnosti, jak praví vzdělaní Číňané, že v přírodě působí mocný princip, o němž nevíme, co je; ale když tento neznámý princip zbožštíme, pak stvoření boha není nic než zbožšťování lidské nevědomosti.

 

Je ovládán, a málo na tom záleží, kdo mu vládne. Konečně klesnuv na mysli, řekne si národ jako ten oslík v bajce: „Ať už budu mít jakéhokoli pána, těžšího břemene neponesu.“

 

Pokud národ bude málo početný, zůstane usilování o jeho podrobení marné. Despotismus se těžko zahnízdí v kraji, který je málo zalidněn.

Moc panovníkova nebo vůdcova roste tím okamžikem, kdy národ zbohatl a rozmnožil se. A když je dost silná, odhodí masku, utlačuje lid, ničí každé vlastnictví, olupuje národ; neboť zpravidla se člověk zmocní všeho, co může uchvátit.

Takto první poplatek často umožní uchvatiteli, aby vybíral další, až konečně, jsa vyzbrojen neodolatelnou mocí, může jeho dvůr a vojsko pohltit veškerá národní bohatství. Pak je lid, ožebračený a slabý, napaden chorobou nejnezhojitelnější. Pak žádný zákon nezaručí občanům vlastnictví života, statků a svobody.

Žijí-li občané ještě v týchž městech, nežijí v jednotě, nýbrž ve společném otroctví.

Despotismus je stáří, je to poslední choroba říše. Tato choroba nezachvacuje mládí. Despotismus obyčejně předpokládá, aby národ byl již bohatý a četný.

 

Co činit s přebytkem obyvatelstva? Čím více vzroste jejich počet, tím více bude stát zatížen; z toho vyplývá nutnost buď války, která pohltí tento přírůstek obyvatelů, nebo zákona, který dovoluje odkládání dětí, jako je tomu v Číně.

Větší nebo menší počet lidí, které nazývám nadbytečnými, se sdruží a založí manufakturu. Předpokládám, že stálé rozmnožování obyvatelstva přivodí vynález nějakého přepychového předmětu a že vznikne další manufaktura. Několik takových manufaktur vytvoří městečko a později značné město. Město bude každým dnem vzrůstat, lidé ze všech stran se tam nahrnou, protože nuzným se tam dostane spíše podpor, neřestem beztrestnosti a rozkoším více prostředků k ukojení. Město se nakonec bude nazývat hlavním městem. To jsou první následky silného rozmnožování obyvatelstva.

Ale jiným následkem téže příčiny bude nouze většiny obyvatelů. Roste-li jeho počet, je-li více dělníků než pracovních příležitostí, pak soutěž sníží hodnotu mezd, přednost bude mít dělník, který prodá laciněji svou práci, to jest omezí co nejvíce svou životní úroveň. Pak se nouze šíří; chudák prodává, boháč kupuje; počet majetných se zmenšuje, zákony se den ze dne stávají přísnější a svobodu vystřídá otroctví.

Příliš velký vzrůst obyvatelstva přivodí ve státě i zločiny, i kruté zákony a konečně vyvine zárodky despotismu, který nutno pokládat za další účinek téže příčiny. Neštěstí, zaviněná přílišným vzrůstem obyvatelstva, byla známa ve starověku. Proto nebylo prostředku, kterého by byli nepoužili, aby je zmenšili. Jedním z nich byla sókratovská láska na Krétě. Byla ospravedlňována zákony Mínóovými. Motivem tak podivného zákona byla podle Platóna a Aristotela obava z přílišného rozmnožení obyvatelstva na Krétě. Z téhož hlediska nařizoval Pýthagorás svým žákům půsty a zdrženlivost. Kdo se postí, zplodí málo dětí. Po pýthagorejcích následovaly panny vestálky a konečně mniši, kteří jsou snad poddáni z téhož důvodu zákonu zdrženlivosti a jsou tudíž jen zástupci starověkých pederastů.

 

Láska k moci, hlavní hybná síla občanova, nemůže vytvořit lidi spravedlivé a ctnostné.

Všude jsou lidé jednotni v touze po moci. Lidé vděčí za své nectnosti různému způsobu, jímž se moc získává, a nemilují spravedlnost pro spravedlnost samu.

 

O NÁBOŽENSTVÍ – „Každé náboženství,“ praví Hobbes, „jež se zakládá na bázni před neviditelnou mocí, je pohádkou, která je nazývána náboženstvím, pokud je národem vyznávána; když je týž národ zavrhne, nazývá se pověrou. Devatero vtělení Višnuovo je v Indii náboženstvím, ale v Norimberku pohádkou.“

Mám-li věřit své kojné a svému vychovateli, je každé jiné náboženství klamné, jen moje je pravdivé.

Snad se bude toto tvrzení zdát protismyslné. Ostatně je mi tato absurdita společná se všemi lidmi.

Všechna náboženství mohou být pokládána za zřízení politická. A všechna náboženství jsou klamná.

 

Papežství není v očích rozumného člověka nic jiného než pouhé modloslužebnictví. „Člověk,“ praví Fontenelle13, „stvořil si boha k svému obrazu a nemohl jinak.“14

Ó papeženci! Připoutali k sobě velký počet (což je zájmem každé ctižádostivé sekty). Brzo se rozmnožili jako kobylky v Egyptě. Jako ony požíraly sklizně, byli tito kněží vydržováni na útraty katolických národů, činíce si nárok, že budou rozkazovat panovníkům, rozhodovat o jejich světské moci a disponovat libovolně korunami.

To však není vše. Aby bylo ještě zvětšeno bohatství a moc církve, pokusila se vybírat poplatky ve všech královstvích pod názvem „petrského haléře“ nebo pod jiným jménem.15 K tomu cíli otevřela banku mezi nebem a zemí a pod jménem „odpustků“ si dala zaplatit na tomto světě hotovými, vydávajíc směnky, splatné přímo v ráji.

 

Každý kult má ráz lidský, ráz podvodu a lži.

Každé dogma je zárodek nesváru a zločinu.

A čím je zbožnost? Je zástěrkou zločinů.

 

Může se pokora stát ctností? Nikoli: ušlechtilá hrdost byla vždy ctností. Namítá se, že hrdost poutá člověka k zemi. Tím lépe; je tedy hrdost k něčemu užitečná.

 

Klamná náboženství byla téměř všude stejná. Jak vzniká tato jednotvárnost? Z toho, že lidé museli nezbytně dojít k stejným výsledkům, protože měli skoro stejné zájmy, skoro stejné předměty, které srovnávali, a stejný nástroj, to jest duševní schopnosti, aby je spojovali. Je to tím, že vůbec všichni jsou pyšní; všichni pokládají člověka za jediného oblíbence nebes a za hlavní předmět jejich péče, bez jakéhokoli zvláštního zjevení, a také bez důkazu. Nemohli bychom si jako jistý mnich několikrát opakovat: „Co je kapucín proti planetě?“

 

Otevřeme-li korán, vidíme, že ta kniha může být vykládána tisícerými způsoby, je temná, nesrozumitelná. A taková je zaslepenost lidská, že pokládá za božskou takovou knihu, v níž je bůh vylíčen v podobě tyrana; tento bůh je stále zaměstnán trestáním svých otroků za to, že nepochopili to, co je nepochopitelné; tento bůh, původce výroků, nepochopitelných bez výkladu imámova16, je tupohlavým zákonodárcem, jehož zákony potřebují vždy výkladů. Jak dlouho si mohamedáni zachovají tolik úcty pro dílo, tak přeplněné hloupostmi?

 

O NÁBOŽENSKÉ NESNÁŠENLIVOSTI – Tento druh nesnášenlivosti je nejnebezpečnější. Láska k moci je motivem a náboženství jen záminkou. Co je trestáno u kacíře nebo u bezbožníka? Je trestán za to, že má dosti odvahy, aby myslil po svém, aby věřil spíše svému rozumu než kněžím. Domnělý mstitel nebes je vždy dotčen jen ve své pýše. Kněží jsou stejní téměř u všech náboženských vyznání.

V očích muftího17 zrovna jako v očích bonze je nevěřící bezbožníkem, jejž musí zasáhnout blesk z nebe; je to člověk, který ničí společnost, a musí od ní být upálen.

Avšak v očích mudrcových je ten bezbožník člověkem, který nevěří v pohádky. Co však chybí takové smyšlence, aby byla náboženstvím? Nic; leda, aby její pravdivost podporovalo velké množství lidí.

Možná, že lidé, odění v cáry kajícníků a v masku lásky k bližnímu, byli v každé době nejukrutnější! Lidé se nenávidí a pronásledují beze studu pro slovní hádky, často pro výběr omylů.

 

Nejúčinnějšími modlitbami, abychom dosáhli znalosti pravdy, je studium a píle. Ó hloupí mniši! Zdalipak jste se kdy modlili tuto modlitbu?

 

Ó náboženství, jste všechna zřejmě směšná! A kdybyste byla jen směšná, člověk duchaplný by nekáral vaše nesmysly. Pokládá-li to za svou povinnost, je to proto, že tyto nesmysly u lidí, ozbrojených mečem nesnášenlivosti, jsou jednou z nejkrutějších metel. Co je pravda? Nevíte to a pronásledujete toho, kdo ji podle vás nezná.

 

Nauka knězova i jeho chování dokazují jeho touhu po moci. Co kněz chrání? Nevědomost. Proč? Protože nevědomec je lehkověrný; protože málo užívá svého rozumu, protože myslí podle jiných, protože je snadnou věcí ho oklamat a protože se dá napálit i nejhrubším sofismatem.

Co kněz pronásleduje? Vědu. A proč? Protože vědec nevěří bez zkoumání, protože chce hledět svýma očima a protože se dá nesnadněji klamat. Jeho nepřáteli jsou kněží kteréhokoli vyznání. V Evropě se kněží pozvedli proti Galileovi; dali ve Vergiliovi do klatby objevy protinožců; kdysi obviňovali všechny velké muže z magie a dávali je upálit jako čarodějníky.

Snahou kněze bylo vždy odstranit pravdu ze zorného pole lidí. Je jim zakázána každá poučná četba. Kněz se s lidmi uzavírá do tmavé světnice a stará se jen o to, aby ucpal štěrbiny, jimiž by mohlo proniknout světlo. Nenávidí a vždy bude nenávidět filosofii. Vždy se bude obávat, aby lidé osvícení nezvrátili vládu, založenou na omylu a zaslepenosti.

První z ctností je víra a podřízenost knězi; jen otrokům přiznává název svatých a hodných lidí.

 

Co jsou mniši?18 Milovníci sporů, nebezpeční ve společnosti, jejichž sousedství je nutno se obávat.

Olupovali o statky a svobodu. Vymáhají pocty a bohatství.

Existuje nějaký prostředek, jímž by mohli zvětšit svou moc a své poklady a jehož nepoužili? Bylo-li k tomu cíli potřebí použít barbarské krutosti, byli krutí a barbarští.

Když kněží nabyli zkušenosti, že více vynáší strach než láska, chtěli svou vládu založit na hrůze; a přesto, že inkviziční soud vzbuzuje v každé citlivé duši děs, pojali od té doby plán zavést jej. Intrikami se jim podařilo dosáhnout toho.

Kněží se stali brzo nemilosrdnými, když zpozorovali, že moc duchovních roste všemi těmi hrůzami. Mnich mohl být beztrestně hluchý k volání po smilování, k slzám bídy a k vzdechům bolesti, nešetřil ani ctnosti, ani schopnosti. Konfiskací jmění, mučením a hranicemi dosáhl konečně nad národy větší moc než soudci, ba často větší než králové. Tupost národů a panovníků mu ponechala volnost. Moc mnichů se zakládá na hlouposti a omezenosti lidské.

 

Lidé celkem nejsou současně zbožní i tolerantní.

 

Nemůže-li někdo věřit, že je něco pravdivé, když to shledává klamným, pak nemůže žádná moc lidská přikazovat, aby věřil.

 

Falešné principy morální jsou nebezpečné jen tehdy, jsou-li zákonem.

 

Práce je fyzickým zlem pro všechny, ale pro některé je přímo mučením.

 

Kde je mnoho zákonů, bývá málo spravedlnosti.

 

Nespravedlnosti despotismu, páchané vždy ve jménu obecného blaha, dokazují, že tato zásada je ve skutečnosti jediným principem morálky.

 

Zlo vzpoury je v příčině, která ji způsobuje. Upadne-li se do despotismu, je třeba usilovat, jak se z něho dostat, a toto usilování je v tomto okamžiku jediným dobrem. Kdo by byl tak barbarský, tak tupý, aby mlčení a vynucený klid otroctví nazýval mírem! Je to klid, ale klid hrobový.

 

Kdyby se lidé nebáli zákona, pobíjeli by se navzájem pro malichernosti. Dokazují to spory theologické, jež lze vždy redukovat na hádky o slova. Kolik krve bylo pro ně prolito!

Mohu nazvat svatou horlivostí nakvašenost své ješitnosti? Není výstřednosti, které by se neoddala. Náboženská krutost je ohavná.

 

Nechť je každý ve svých názorech svobodný, ať si myslí, co chce; nechť každý odporuje a je mu odporováno.

 

Sepisování zákonů řídil častěji duch pověry a fanatismu než duch spravedlnosti.

Četl jsem dějiny různých vyznání; vypočítával jsem jejich nesmysly, hanbil jsem se za lidský rozum a styděl se, že jsem člověkem. Žasl jsem zároveň nad zly, jež působí pověra, i nad fanatismem, který vždy bude činit náboženství tak neblahým světu.

 

Proč jsou sluhové oltáře nejobávanější z lidí? Proč máme podle španělského přísloví „vyhýbat se předku žen, zadku muly, hlavě býka – ale mnichu ze všech stran“? Skoro všechna přísloví se zakládají na zkušenosti a bývají skoro vždy pravdivá. Čemu máme tedy přičítat zlovolnost mnichovu?

Egypťané říkali, že sfinx19 je symbolem kněze: obličej knězův je sladký, skromný, lichotivý. A sfinx má tvář dívčí; křídla ji označují za obyvatele nebes; ale drápy ohlašují moc, kterou jí dává pověra na zemi. Její hadí chvost je znakem obratnosti; kněz dává jako sfinx hádanky a vrhá do žalářů kohokoli, kdo je nevykládá podle jeho libosti. Mnich je o to nebezpečnější, že je více zvyklý přetvářce, neboť od raného mládí uvykl pokrytectví ve svém chování a smýšlení.

Řeholník je nejdomýšlivější z tvorů lidských, protože je ustavičně nabádán k pýše úctou velkého množství pověrčivých lidí.

Je-li biskup nejbarbarštější z lidí, je to proto, že je měkký a zženštilý, nepoctivý a zbabělý – a nic není podle Montaigne krutější než slabost a zbabělost.

Voják bývá v mládí nevědomý a zhýralý. Ve stáří bývá často hloupý a fanatický. Proč? Když mine věk prostopášnosti, musí se pro svou nevědomost stát pověrčivý.

 

Účelem tělesné výchovy je učinit člověka silnějším, zdatnějším, zdravějším a tudíž i šťastnějším.

Řekové, jsouce přesvědčeni o důležitosti tělesné výchovy, ctili gymnastiku, jež byla součástí výcviku mládeže. Užívali jí ve svém lékařství nejen jako ochranného léku, nýbrž také jako specifického prostředku k posílení toho či onoho údu, oslabeného nemocí nebo nehodou.

Úsilné cviky posilují nejen tělo, ale také temperament, snad tím, že oddalují u člověka příliš časnou potřebu jistých rozkoší. Jediné, co uklidňuje bujné touhy jinošské, je únava, a ne snad výčitky matčiny ani kázání farářova.

 

Nynější morálka je jen předivem omylů a hrubých protimluvů.

 

Nějaký pojem o spravedlnosti máme již od okamžiku, kdy rozeznáváme slast a strast; od okamžiku, kdy jsme učinili nebo utrpěli něco zlého.

Co činit, abychom si utvořili jasnější a přesnější pojem o tom? Tázat se:

Co má činit člověk, je-li citlivý?

ODPOVĚĎ: Má se vyhýbat bolesti, má hledat slast. Tomuto stálému hledání a vyhýbání se dává název sebeláska.

OTÁZKA: Co se stává člověku, poněvadž je živočichem, schopným se rozmnožovat?

ODPOVĚĎ: Prostředky obživy se zmenšují v té míře, v jaké se jeho rod rozmnožuje.

OTÁZKA: Jsou však země, kde je potlačena svoboda tisku, ba i svoboda myšlení.

ODPOVĚĎ: Ano, protože se myslí, že je snadnější okrást slepého než vidoucího, podvést spíše národ hloupý než národ osvícený.

OTÁZKA: Jsou-li zákony příznivé darebákům, co z toho plyne?

ODPOVĚĎ: Že jsou chráněny právě těmi darebáky.

OTÁZKA: Nejsou ctnostní lidé z opačného důvodu povinni žádat jejich zrušení?

ODPOVĚĎ: Zajisté; jenže ctnostných je málo a nejsou vždy nejmocnější. Špatné zákony nejsou tudíž rušeny a zřídka mohou být odstraněny.

OTÁZKA: A proč?

ODPOVĚĎ: Protože je potřebí génia, aby špatné zákony byly nahrazeny dobrými, a protože je potřebí odvahy, aby bylo dosaženo jejich přijetí. Neboť ve všech zemích nemají velmoži ani génia, potřebného k vytvoření dobrých zákonů, ani nemají dostatečné odvahy, aby je uplatnili a čelili pokřiku lidí špatně smýšlejících. Jestliže člověk rád ovládá jiné lidi, chce to vždy dělat s nejmenší možnou námahou a starostí.

OTÁZKA: Nebyli v tomto ohledu králové někdy mocnější než bohové?

ODPOVĚĎ: Jsou nepochybně mezi vládci takoví, kteří ukládali o statky, o život a o svobodu svých poddaných, znásilňujíce nejsvětější práva vlastnická. Je možno věřit, že panovníci jsou po způsobu pekelných duchů odsouzeni, aby týrali své poddané? Jak hrozná představa svrchovanosti! Což si mají národy navyknout vidět ve svém monarchovi jen nepřítele a v jeho žezle jen moc škodit?

 

Člověk umí zázračně tlachat v dětství, a mluví nesmysly, když dospěje.

 

Běda národům, které knězi svěřují výchovu svých občanů! Nepodá jim nic než falešné představy, a lépe by bylo, kdyby jim nedával žádné. Kdokoli je bez předsudků, je tím bližší pravé znalosti a tím schopnější dobrého vzdělání. Kde však je nalézt?

 

Přestane-li vláda šetřit, zadluží se a zaplete se do zlých nepříjemností. Začne jako marnotratník dělat hlouposti. Nakonec se stane darebákem.

 

Kněží se již obávají blízké změny. Ale jejich strach je ukvapený. Lidé budou ještě dlouho tupí. Nechť se církev katolická uklidní, nechť věří, že v století tak pověrčivém si její sluhové vždy ještě zachovají tolik moci.

 

Kdo je silný za libovolné vlády? Ten, kdo se líbí despotům a jejich nohsledům. Jejich přízeň je mocí. Aby jí dosáhli, ničeho se lidé neštítí. Lze jí dosíci podlostí, lží a nespravedlností? Jsou tedy podlí, prolhaní a nespravedliví. Kdyby se v takové vládě octl člověk upřímný a poctivý, byl by nabodnut na kůl dříve než se rok s rokem sejde.

Nevidíme nic než utlačovatele a utlačované, katy a jejich oběti; když bohatství a hodnosti nehledají jako prostředek, aby mohli páchat bezpráví, hledají je aspoň, aby se vyhnuli útlaku.

Na co se omezují za despotické vlády rady otce synovi? Na tuto strašnou větu: „Synu můj, buď podlý, plaz se, neměj ctnosti, ani vady, ani nadání, ani charakter. Buď tím, čím chce dvůr, abys byl, a v každém okamžiku svého života si pamatuj, že jsi otrokem.“

 

Lidé zpravidla cítí potřebu věřit, ať už to jsou pravdy či lži. To je vlastnost vždy žádostivá pastvy. Když filosof vyvrátí nějaký omyl, jsou lidé vždy ochotni říci mu: „A jakým novým jej nahradíte?“

 

v literatuře a filosofii

 

Správná a hluboká poznámka Helvétiova, že skutečně vlastní a originální zásadní náhledy vznikají v něm jen do třicátého, nejpozději čtyřicátého roku, dokonce jsou vlastně důsledkem kombinací v nejranějším mládí.

 

Heslo průměrných vždy bylo: Si quelqu’un excelle parmi nous, qu’il aille exceller ailleurs; jak podává Helvétius výrok jedné Efesanky v Ciceronově páté knize Tuskulských hovorů.

 

Praví Helvétius: „Průměrní lidé mají spolehlivý a bystrý instinkt, jak poznat lidi ducha a prchat před nimi.“

(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)

Vzpomeňte si na Helvétiovu analýzu lásky. Lidé skoro nejsou schopni vášnivé lásky, protože by narušila jejich spokojený klid. Myslím si, že by její vytržení považovali za neštěstí.

(Stendhal: O lásce)

Helvétius byl zahrnut hanou; začalo být dokonce známkou velmi špatného tónu pozvednout hlas v jeho prospěch. Když jsem strávil večer u jedné dámy, kde byl Helvétius co nejkrutěji zdeptán, napsal jsem do alba ležícího na jejím stole tuto větu: „Největšímu filosofovi, kterým se Francouzi mohou pyšnit, scházelo jen to, že nežil někde v ústraní, v nějaké alpské samotě, a neposlal svoji knihu do Paříže odtamtud; v Paříži se neměl nikdy objevit.“ Když napudrovaní a pižmem navonění krasoduchové těšící se oblibě svého věku, například takový Suard, Marmontel, Diderot atd., viděli, jak je Helvétius ve svých způsobech prostý a ve svém chování upřímný, nemohli uvěřit, že to je velký filosof.

(Stendhal: Energické múzy)

 

 

POZNÁMKY:

1 Omar – společník islámského proroka Mohameda a později duchovní hlava islámu a vládce islámské říše. – Poznámka Misantropova.

2 Hugo Grotius (1583–1645), holandský právník, představitel školy přirozeného práva. – Pozn. Mis.

3 Alkibiadés (asi 450–404 př. n. l.), athénský státník a vojevůdce v tzv. peloponnéské válce proti Spartě, žák Zópyrův a Sókratův, postava Platónova dialogu Hostina a Shakespearovy „misantropické“ tragikomedie Timón Athénský. – Pozn. Mis.

4 „Svoboda je tajemství.“ – Citát z Malebranchova díla Réflexions sur la prémotion physique (Úvahy o fyzickém prvopohybu). – Pozn. Mis.

5 Království Matamba – dřívější africký předkolonizační stát na území dnešní Angoly. – Pozn. Mis.

6 Záhy po vydání díla O duchu (1758) bylo toto dílo zakázáno, roztrháno na kousky a spáleno rukou kata u schodiště francouzského parlamentu. Kniha byla odsouzena jako nejnenáviděnější dílo, jež se kdy mohlo objevit. Stejně dopadlo i druhé Helvétiovo významné dílo O člověku (1767), které si autor po předchozích zkušenostech už netroufl vydat a vyšlo teprve dva roky po jeho smrti. I to však bylo odsouzeno k spálení. Dnes už se sice takovéto nepohodlné knihy většinou neupalují, ale pouze bez zájmu tlejí zastrčené ve skladech veřejných knihoven. A teď co je lepší? – Pozn. Mis.

7 vévoda de Vendôme (1654–1712), uznávaný francouzský vojevůdce. – Pozn. Mis.

8 vezír – v některých muslimských zemích vysoký státní hodnostář (asi jako ministr). Helvétius ovšem tohoto výrazu používá v jinotajném významu pro všechny politiky, podobně jako používá výrazu bonzové pro kněží vůbec. Stejně mu nebylo toto opatrnictví nic platné, „velmožové“ se za tím jinotajem přece poznali a kniha byla upálena, málem i s autorem (viz pozn. 6). – Pozn. Mis.

9 Patrick Gordon (1635–1699), ruský generál skotského původu. Citát nepochybně pochází z jeho vydaných třísvazkových Deníků. – Pozn. Mis.

10 baron de Montesquieu (1689–1755), francouzský filosof a spisovatel, kritik společnosti. – Pozn. Mis.

11 Srov. latinské rčení: DUBITAT AUGUSTINUS – Augustin o tom pochybuje – Tohoto úsloví, dovolávajícího se autority teologa Augustina, se hojně užívalo ve středověkých scholastických disputacích. – Pozn. Mis.

12 Eukleidés (asi 325–260 př. n. l.), slavný řecký matematik a geometr. V 1. knize svého hlavního díla nazvaného Στοιχεια (Základy) se mj. zabývá dokazováním Pýthagorovy věty o součtu ploch čtverců nad odvěsnami. – Pozn. Mis.

13 Bernard le Bovier de Fontenelle (1657–1757), francouzský filosof, spisovatel, religionista. Uvedený citát zřejmě pochází z jeho traktátu O původu bájí (De l'origine des fables), v němž srovnává řeckou a indickou mythologii. Dožil se skoro sta let (do plné stovky mu zbýval pouhý jeden měsíc); svou dlouhověkost prý připisoval svému častému požívání jahod. – Pozn. Mis.

14 „Člověk si stvořil boha k svému obrazu a nemohl jinak.“ – Stejnou myšlenku najdeme např. i u Schopenhauera (Svět jako vůle a představa): „Démony, bohy a svaté si člověk tvoří podle svého vlastního obrazu; potom jim musí neustále přinášet oběti, vznášet prosby, zdobit chrámy, skládat sliby a rušit je, podnikat poutě, klanět se obrazům a zdobit je atd.“ – Dále u Misantropa (Básně a písně): „Člověk stvořil Boha k obrazu svému / Posvětil tak zlo vůči nevinnému.“ – Pozn. Mis.

15 petrský haléř (příp. svatopetrský) – Ze sbírek na takzvaný „petrský haléř“, které se konají jedenkrát ročně za účelem financování papežových projektů, vybral Vatikán jen v r. 1999 téměř 52,8 milionu dolarů. Přidejme k tomu ještě, že církve jsou zcela osvobozeny od daní a navíc jsou dotovány ze státního rozpočtu ve výši více než 500 miliard korun. A to všechno, prosím, pro celosvětový gang úchylných svatoušků, který se historicky znemožnil jakožto zločinecká organizace! – Pozn. Mis.

16 imám – původně titul představeného muslimské obce, později titul všeobecně uznávaného znalce a učitele koránu (asi jako dnešní profesor, takový ten schopenhauerovsko-klímovský profesor filozofie a morálky, nejnižší a nejzuboženější stupeň života); dnes mohamedánský duchovní, u sunitů ještě čestný titul zakladatele náboženské nebo právnické školy (všechno jedno, obojí stejné) a u šiitů nejvyšší duchovní představený. – Pozn. Mis.

17 muftí – v islámských zemích náboženskosprávní úředník, tedy cosi jako u nás vrchní inkvizitor nebo cenzor. – Pozn. Mis.

18 mniši – jak vyplývá z kontextu, Helvétius označuje tímto slovem výhradně jezuity, mnichy jezuitského řádu, i u nás neblaze proslulé, zvláště v době pobělohorské. – Pozn. Mis.

19 sfinx (také sfinga) – tajemná nestvůra jménem Sfinx se vyskytuje rovněž v starověké báji o králi Oidipovi. Kromě toho to byla též hanlivá školní přezdívka Olgy Hepnarové, která „se pohybovala trochu jako socha. Snad právě z toho, a také z její málomluvnosti, vznikla přezdívka Sfinga, kterou ji někdo obdařil.“ – Pozn. Mis.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA