Jdi na obsah Jdi na menu
 


Roman Cílek: Olga Hepnarová - 2.

28. 2. 2011

Dopisy z vězení

2. leden 1974

         Mirku,

         přeji Ti vše, co Ti bude přáno a ještě víc, abys uskutečnil své ideály a nenechal se ušlapat přízemními botami.

         Mně se jinak daří dobře a možno říci výborně; asketismu jsem byla zvyklá v civilu a svědomí je slovo zbabělých – vymyšlené, by silný udržen byl v poutech hrůzy. Proto ani Ty netrap svoje svědomí kvůli mně. Jiná svědomí jsou vystavena zkoušce, ale to je jejich věc – moje už ne.

 

24. únor 1974

         Milý Mirku,

         člověk musí velmi mnoho vědět a znát, velmi mnoho právě z těch věcí, o kterých je nejméně učeno a které lze nejobtížněji poznat, než má jakési právo pokládat se za osobnost, která si z vlastního nitra může dávat účelné zákony. A než může se svým zákoníkem na trh (bez nebezpečí otřesu a shození), to už musí být sakramentsky vážná věc. No, je to moje svatá pravda.

 

 

Pokusy o „proražení tuhé skořápky“

(Rozhovor se znalci v oboru psychiatrie a psychologie)

         „Jaký byl váš pocit bezprostředně po činu?“

         „Úleva z toho, že jsem to dokázala. Ta ostatně trvá dodnes... Stálo to prostě za to.“

         „Proč to takhle říkáte?“

         „Říkám pravdu.“

         „Vyjádřila byste se takto i před soudem?“

         „Ano. Kdybych byla postavena před soud, mluvila bych pravdu. A to zejména z toho důvodu, abych byla považována za člověka víceméně normálního, protože mi jde o to, aby můj čin byl brán jako logický... Doufám, že soud bude veřejný, aby se lidé dozvěděli o mých motivech.“

         „Proč o to stojíte?“

         „Podobné věci si zasvěcenci nemohou nechávat jen pro sebe. Takových potenciálních vrahů, jako jsem já, je víc, nemají ale odvahu to udělat. Chci, aby se projevil větší zájem o lidi mého druhu.“

         „Stále trváte na tom, že chcete u soudu dostat nejvyšší trest?“

         „Dostanu-li trest smrti, aspoň tu na světě nebudu muset déle pobývat. Řekněte sami – jaký smysl má pro mne nějaký další život?“

         „Ovlivnilo vás ve vašem postoji k životu vaše dětství?“

         „Nepochybně.“

         „Už tehdy jste si začala myslet, že jste jiná než ostatní děti?“

         „Ano. Bývala jsem nejraději sama a schovávala jsem se na osamělých místech.“

         „Jak jste vnímala vzájemný vztah vašich rodičů?“

         „Jako odstrašující příklad pro život. Proto mě nikdy ani nenapadlo, že bych se třeba v budoucnu mohla vdát.“

         „Měla jste jako dítě vůbec někoho ráda?“

         „S hodnými lidmi jsem se bohužel nesetkala, leda snad při pobytech na venkově, a to vždy na okamžik.“

         „Na venkově jste se tedy cítila líp?“

         „O něco. Chodila jsem do lesa, jezdila na kole.“

         „Sama?“

         „Ano, vždycky a všude sama.“

         „Když na své dětství pohlédnete jako na celek, jaký je z toho váš pocit?“

         „Že jsem dětství nesnášela, protože jsem se necítila být svobodná.

         Kluci i holky vyciťovali, že se jich bojím. A poznala jsem, že právě tohle z nich dokáže udělat bestie. Bili mě, ponižovali, většina učitelů je v tom podporovala, stávala jsem se ve třídě takovým Židem. Čímsi jsem je provokovala, neuměla jsem se přizpůsobit. Dávali mi přezdívky, pokřikovali na mne, smáli se mi.“

         „Četla jste v té době?“

         „Četla jsem, čtu a budu číst, pokud mi to dovolí, až do konce. Na rozdíl od jiných mě minulo období pohádek, zato jsem už od první třídy chodila do městské knihovny a půjčovala si knihy. Zpočátku o dobrodružství a odvaze, pak jsem přešla na četbu vážnější a odbornou, což mě drží dodnes. Knihy mi pomáhají hledat filozofii, s níž bych mohla souhlasit a která by mě trochu postavila na nohy.“

         „Uvedete nějaké příklady?“

         „Těch je mnoho a nevím, zda si vzpomenu na ty pravé. Albert Camus ve svém Cizinci mi třeba pomohl tím, když napsal, že sebevražda je omylem – že to není revolta, ale dezerce. Líbilo se mi, že hrdina Cizince pravdivě nechtěl nic předstírat, nebál se činů a na životě už nelpěl. Zaujala mě i postava v Sartrově povídce o Hérostratovi. Ten měl sice pravdu, ale chorobnou pravdu, protože nenáviděl lidi jako živočichy, ale přitom sám živočich byl. Hnusil se mu třeba zpocený zátylek muže před ním, zatímco sám se také potil. Ale za nějakého Hérostrata se nepovažuji..., takhle si, prosím, má slova nevykládejte. Přečetla jsem i spisy Sigmunda Freuda, z básníků jsou mi blízcí Rilke, Nezval, Orten. Chápu životní postoje Franze Kafky...“

         „Jaký je váš vztah k mužům?“

         „Jsou mi lhostejní.“

         „Proč myslíte, že vás sexuální styk s muži dostatečně neuspokojoval?“

         „Nevím. To už je tak asi dáno mým životem. Když jsem v něm zkrachovala, tak jsem musela zkrachovat i v sexu, takže nemám na světě nic... Jen...“

         „Dopovězte to.“

         „Zůstala mi jen nenávist vůči mým ubližovatelům.“

         „Proč jste si jako cíl útoku nevybrala konkrétního člověka, o němž si myslíte, že vám ublížil?“

         „To by pro mne nemělo význam. Chtěla jsem přece zasáhnout společnost jako takovou, ...tedy v její náhodné části.“

         „Měla jste někdy v životě někoho ráda?“

         „Asi ne. Neměla.“

         „Jaký máte vztah k dětem?“

         „Téměř žádný. Rozhodně jsem nikdy nepočítala s tím, že bych si dítě pořídila. O tom jsem neuvažovala dokonce ani v době, kdy jsem ještě sama byla dítětem.“

         „Jaký je váš vztah k příteli z penzionu, který s vámi byl letos na dovolené a píše vám i do vězení?“

         „Mirek? Byla bych ráda, kdyby to mohl být jen kamarád.“

         „Nepodporoval vás právě on v názorech, že lidé jsou špatní, společnost příliš konzumní a podobně...?“

         „To jsou jen takové řečičky. Občas mi to připadalo směšné. Mluvit o konzumní společnosti, jako kdybychom my dva do ní nepatřili.“

         „Dokázala byste popsat své vztahy k sexu?“

         „Občas o tom přemýšlím. Myslím, že nejsem ani plně homosexuální, ani plně heterosexuální, jsem prostě jen vůbec málo sexuální. To je vše, co k tomu umím říct. Opakuji to, co už jsem naznačila – že když celý můj život je nenormální, nemohu od sexuální oblasti chtít, aby byla normální. Jistého uspokojení dosahuji pouze při onanii.“

         „Takže vás nic z toho, co se událo, nemrzí?“

         „Trochu mě přece jen mrzí, že těch zabitých nebylo víc.“

*

         Prof. Vondráček: „Pozoruhodná je její emoční chladnost. Kdyby zavraždila rodiče nebo někoho ze školy, bylo by to emoční. Ale ona dává přednost velké, doslova světové vraždě. To už není vyžití vlastní emoce, to je akt seberealizace.“

         Prof. Dobiáš: „Krutost u ní vyplývá ze sociálního instinktu, nikoli ze sadismu.“

         Doc. Dobrý: „Stávají se atentáty na skupiny lidí třeba vyhozením letadla do vzduchu. Tyto činy jsou politicky či názorově motivované a páchají je příslušníci politických či názorových menšin. Ale aby někdo udělal něco podobného jen kvůli sobě, jako to učinila tady slečna Hepnarová, to je rarita.“

         Doc. Mečíř: „Vždy byla nepřístupná a každé jednání s ní se podobalo většinou marným pokusům o proražení tuhé skořápky.“

Intelekt obviněné je v pásmu mírného až zjevného nadprůměru; inteligenční kvocient obviněné 119 (průměrný okolo 100).

 

Zatvrzelost

         „Na provedení tohoto činu jsem se předem připravovala... a důvodem byla jedině moje nenávist k lidem.

         Pokud jde o osoby, které přišly o život nebo utrpěly nějaká zranění, u nich necítím žádnou lítost. Mrzí mě jen, že vznikla věcná škoda, tu jsem způsobit nechtěla a stalo se to zcela náhodou.“

         „Ti lidé pro vás byli neznámí. Proč jste se rozhodla právě je usmrtit či zranit?“

         „Obecný postoj lidí ke mně zavinil to, že jsem nakonec mezi nimi přestala rozlišovat, brala jsem je jako celek, a ne jako jednotlivce.“

         „Co chcete uvést na svou obhajobu?“

         „Nemám, co bych podstatného mohla uvést. Snad jen to, že v listopadu či prosinci 1972, kdy jsem bydlela na chatě v Olešku, mě kvůli nějakým nedoplatkům předvolali na MNV Zvole, okres Praha-západ, a tam jsem se zmínila o tom, že nenávidím lidi. Stalo se to poté, co se mě vyptávali, proč mám trvalé bydliště na chatě a nežiji u rodičů. Tam jsem prvně před úřadem mluvila o pomstě..., bylo to z mé strany cosi jako čestné varování... Jedna z žen z té komise mi při té příležitosti řekla, že pokud mám takovéhle názory, neměla bych pracovat jako řidička, protože bych mohla s pomocí auta něco provést.

         Bylo jen otázkou času, kdy něco takového uskutečním.“

 

„Jsem Bůh svého osobního práva na pomstu...“

(moták z poloviny února 1974)

         Jestliže jsem si jednou osobila právo vynést ortel nad lidmi a snížila jsem se k tomu stát se jejich katem – považuji za svou povinnost vysvětlit živým, co mě k tomu vedlo, případně co by mohlo vést další jedince ke stejnému řešení, kterého jsem použila.

         Případ je logický. Osoba O je napadena. Je-li napadena druhou osobou P, ubrání se. Ubrání se snad ještě, je-li napadena dvěma nebo třemi osobami dalšími. Je-li však napadena celkem C – 20 osobami – neubrání se. Jestliže osoba O je napadána celkem C + osobami P při každé příležitosti, den co den, jaké má asi šance na přežití? Asi takové jako tuleň před vyhubením. Představte si, prosím, co by dělal tuleň, kdyby se zmocnil zbraně svých zabíječů a dovedl ji použít. Myslím, že by stiskl kohoutek a rozstřílel je na cucky. Co udělá osoba O – totéž, protože před celkem C je stejně bezbranná jako tuleň.

         To je můj případ. S tím rozdílem, že tuleň žije mezi tuleni, kdežto já jsem druhého tuleně – osobu O1 – nikdy nespatřila. Vím, že jsou lidé – osoby podobné O1 –, kteří úpí pod stejným terorem. Ale jen na den, na okamžik, nikoli však na celý život jako já. Tvrdím však, že osoby O1, 2, 3, 4, 5 existují v dnešní době i ve skutečnosti, tuším, že existují, že nejsem sama, a pro ně mluvím. To je důležité, nikoliv moje další žití nebo nežití.

         Jako objekt neustálého napadání jsem byla výjimečná.

         Neexistoval přece rozumný důvod. Zdravá, ničím zjevným nápadná, mám dvě ruce a dvě nohy tak jako vy, mluvím česky, mám bílou pleť. Vaše nenávist ke mně byla iracionální. Máte možnost ohánět se psychopatií nebo podobnou veteší, ale pro informovaného člověka to není směrodatné. Já tvrdím, že jsem víceméně normální tak jako každý Homo sapiens. Jako protipól vaší iracionální nenávisti vznikla postupným vývojem moje nenávist – nenávist racionální. Mohu říci, že jsem ji málokdy dala najevo – téměř nikdy – nejen proto, abych nedráždila, ale i proto, že chytrý protivník nikdy neukazuje karty.

         Je po bitvě.

         Žádné zášti už neohřívám, proto mi dovolte několik kritických slov. Příslušník Sboru nápravné výchovy je oprávněn použít pořádkového opatření (hmat, chvat, úder rukou, úder zbraní), jestliže nepostačuje předchozí výzva nebo domluva. V tomto směru jsem i já byla férová. Varovala jsem. Potom jsem jednala. Lidé byli hloupí a neopatrní, svou nenávist (a na jejím podkladě teror – používám raději termín rasismus – tedy rasistický teror) dávali bez okolků najevo; byli tak domýšliví, že je nenapadla možnost odplaty – možnost, že osoba O se jednou postaví proti osobám P a celku C, a že zahynou smrtí, kterou přáli mně. Člověk informovaný a o informacích uvažující došel by k závěru, že moje aberantní[1] osobnost není pro ně minus, ale plus, jestliže by se dalo dokázat, že veškerá aberace mé osoby je dílem lidí; přirozeným důsledkem postupného ničení. Myslím, že etiologie psychopatií (některých) a schizofrenií je sociologickou záležitostí.

         Pokud jsem vůbec vrah – právnicky ano –, nejsem vrah aberantní, je pouze nutné, abych tak figurovala. Nutné pro veřejné mínění.

         Jinak – SPRAVEDLIVÝ MSTITEL, těší mě.

         Stal se mi případ takový: Asi měsíc po své pomstě byla jsem přemístěna do jiné vazby, mezi nové lidi. Dohlížející personál se při první příležitosti na mne sesypal jako hejno sršňů, zahrnul mě pokřikem, urážkami, nadávkami (např. že vypadám jako opice, jak chodím atd.) čili dostala jsem na talíř žrádlo známé. Řekla jsem jim: Pokud to nevíte, tak já už jsem pomstěná. Tak, jak se ke mně chováte teď, tak jste se ke mně chovali i před 10. červencem, ale předtím jste k tomu neměli důvod, teď ho máte – tak si dejte, kreatury. Přitom tito lidé ode mne vyžadovali pozdrav dobrý večer a dobrý den. Případ uvádím proto, abych vyjádřila, že nade mnou, Olgou Hepnarovou, naprosto už nemáte žádnou moc, neexistuje trest, kterým byste mě mohli potrestat, a nic už horšího, než co bylo, mě nemůže zničit, můžete mě akorát likvidovat psychicky, to je vše. Tím jen dokončíte likvidaci psychickou a morální, o kterou jste se snažili, co jsem živa. Podotýkám, že jste se o to snažili nezávisle na sobě, a v tom je také ono iracionálno vaší nenávisti ke mně: že kdokoliv a kdekoliv to pocítil, dal mi najevo nebo utvrdil činem přesně stejnou, stejně nepřekonatelnou – bestiální – animální nenávist jako kdokoliv jiný jinde.

         Z přírody známe četné případy nenávisti k jedinci nějak odlišnému, třeba albínovi nebo raněnému. Nejsem takový případ. Nejsem, vážení. Ale kdybych byla, jako lidé jste nikdy neměli právo se mnou jednat podle toho. Jako bestie – ano! Opakuji k tomu znovu, že veškerá moje aberace je získaná. S tímto tvrzením nemohu obstát, pakliže ho nemohu dokázat, tak jako nikdo – ani Einstein – nemůže dokázat absolutní konec a absolutní začátek.

         Další moje slabina je v této věci. Pokud konkrétně ilustruji projevy nenávisti lidí ke mně, můžete tvrdit, že tohle se může stát skoro každému. Samozřejmě že dnes i včera jsou lidé zlí... Žádný Ježíš Kristus to trvale nezmění. Já to také nezměním. Na tom už nezáleží. Jakmile jsem překročila Rubikon tím, co jsem udělala, nejsem už člověk lidský – tím méně křesťan. Neměla jsem v úmyslu změnit ani makrosvět, nevím, zda jsem takový idealista, nebo ne. Jde o to, že do určité míry, tak jako vy, jsem byla nucena lidské zlo tolerovat a také jsem to dělala. Tudíž nejsem jedinec přecitlivělý. Naopak.

         A tudíž je nesmysl tázat se takto: Kdo jsem, že trestám? Nejsem pánbůh, a přesto trestám. Jsem Bůh svého osobního práva na pomstu a jako takový říkám: toto právo mají jen bozi mně rovní.

         Jinými slovy: můj případ se dá aplikovat jen na případ mně rovný. Chci říci, že jsem se nemstila za to, že mi někdo v tramvaji xkrát šlápl na nohu, doufám, že věc je natolik jasná, abyste nemuseli mít strach z dalších pomst, z nějaké vlny; i když je možné, že v budoucnu budou lidé dobrovolně odcházet ze světa spolu s jinými lidmi, tedy částí společnosti, jež je nesporně hlavním viníkem sebevražd.

         Řekla jsem tedy, že mě (stejně jako vás) postihla táž obecná nenávist a trpím (stejně jako vy) obecnou misantropií. Proč já se mstím, a vy ne, je jasné. Pakliže ostatní nesou na zádech po cestě životem náklad ZLA cca 5 kg, já nesu 20 kg. Tento náklad však nemůže za vše. Kdo mi ho tam naložil? Vy, lidé. Měla jsem vůli a sílu ho nést? Měla. Nesla jsem ho? Nesla. Proč jsem ho 10. července 1973 dál nést odmítla? Proč? Došly mi nadlidské síly, náklad jsem svrhla a hodila ho na jeho autory. A nejen to. Ještě jsem tak drzá, že chci po P. T. autorech, aby přiznali svou vinu – vinu autorství. Já svou vinu doznávám – došly mi nadlidské síly. Přiznáte svoji vinu vy, lidé? Já vám pomůžu. Mohu si to dovolit, protože psychiatrický ortel vyznívá tak, že nejsem paranoik. Samozřejmě že já tyto pochybnosti nemám, zda jsem paranoik, nebo ne. Jedná se o reálnou možnost vašeho porozumění, která tím, že nejsem paranoik, dostává základ normálnosti.

         O co tedy jde?

         Jde o to, že lidé se na mne jako na Olgu Hepnarovou, ať jsem byla císařem nebo metařem, specializovali. Specializovali se na mne svou iracionální nenávistí. Ten, kdo je schopen o abstraktních věcech srozumitelně mluvit a znal mě někdy v životě, ten to potvrdí. Asi tak. Není však pro mne důležité myšlení nebo cítění (příklad: odcizení jako faktor faktorů vraždy), to je vaše věc, já jsem to přežila a přežiju, jsem člověk zocelený nesympatií atd., důležité je, co jste mně dělali, DĚLALI – a žádný pocit není pro vás omluvou (tak jako není pro mne). Z tohoto hlediska mám zrovna takové právo na čin, na zločin, jako vy (vzhledem ke mně). PRÁVEM – VAŠEHO PRÁVA. A jestliže mě budete nazývat antisociálním jedincem, jak budu nazývat já vás? Antihumánními katy-amatéry, protože svou práci jste nedovedli ani dokončit, dokladem čehož je, že jste mě nechali dýchat skoro ¼ století. A držím-li se termínu antisociální, pak vy jste antijednotlivci. Nenechali jste mě žít, tedy ani já jsem nenechala žít vás (ŽIJ A NECH ŽÍT).

 

 

KAPITOLA PÁTÁ

FINÁLE

         „Musím nejprve popsat svou situaci... Jako příklad uvedu příhodu, která se mi stala, když jsem kdysi jela autobusem a místo dvou korun jsem do pokladny vhodila pouze korunu. Řidič mě hned pozastavil s tím, že se mnou musí sepsat protokol o pokutě. Během jízdy jsem pak byla svědkem toho, že nastoupili nějací jeho známí, kteří neplatili vůbec. Při vystupování jsem proto poznamenala, že pokud budou vymáhat pokutu, žádnou nezaplatím. Bylo kolem toho různé dohadování, pak autobus odjel. Já jsem nyní ve stejné situaci, kdy velký autobus odjel a já zde stojím před vámi, kteří zastupujete zákon. Rozumíte mi?

         Musím k obžalobě uvést, že vy vidíte osm mrtvých těl. Ale já také vidím osm mrtvých těl, nebo osmkrát deset mrtvých těl..., ale co je to za lidi? Jsou to takzvaní prügelknabe.[2] I já jsem podobný prügelknabe. A chci vás nyní požádat, abyste si takové lidi nepěstovali, protože když je nebudete pěstovat, nebudou myslet jako já a také tím pádem neudělají to, co jsem udělala já.

         Jsem výjimečný případ, a to přesto, že jsem tělesně zdráva, mám bílou pleť a nijak se neliším od ostatních lidí. Nikdy mi nebylo jasné, proč si mě vybrali za otloukánka, a to poprvé u Hepnarů už od narození a stále. Protože jsem měla sestru, mohla jsem srovnávat chování rodičů. Se mnou jednali podstatně hůře a neuměla jsem si to vysvětlit. Bili mě častěji než sestru. Už v době před školní docházkou, ale i potom ve škole, kde jsem byla zase ta nejhorší a nejotloukanější... K nesnesení to bylo při přeřazení do jiné třídy, kdy mi děti dávaly najevo svou nadřazenost. Škola se pro mne stala děsivým prostředím ne kvůli učení, ale kvůli žákům a pak i učitelům, ti všichni mi dávali najevo své pohoršení nad tím, že si vůbec dovoluji být mezi nimi přítomna. V té době jsem byla něco jako čtyřnásobný prügelknabe.

         Myslím tím u Hepnarů, dále ve škole, na veřejné ulici a za čtvrté kdykoli, kdy jsem se setkala tváří v tvář s jednotlivým člověkem. To nikdy nebylo setkání rovného s rovným, ale vždy jsem tam vystupovala jako prügelknabe... Domů i do školy jsem chodila doslova jako na popravu... Rozhodla jsem se tehdy řešit to tím, že přestanu existovat. To bylo před deseti lety a dnes mám názor jiný. Já bych totiž mohla přestat existovat, ale problémy by nezmizely. Všude ve škole, v úřadě a kdekoliv jinde se najde aspoň jeden takový prügelknabe, a já jsem se rozhodla, že to není jen problém můj osobní, ale i problém váš, vás všech, abyste lidi v podobě prügelknabe nepěstovali – a tím i vlastně bič na sebe. Proto jsem si na život nesáhla, protože bych neměla žádné posluchače... Dnešní lidé nejsou humánní, ke mně se tak nechovali, ani k jiným prügelknabe, a nemají přitom žádné výčitky svědomí. Proto jsem to udělala, jednak z pomstychtivosti, jednak proto, aby se zabránilo dalším takovým případům. Představuji si totiž, že byste mohli učinit opatření, aby se už takové případy neděly. Když VB dovede vyhledávat a rozkrývat party, proč by nemohla něco udělat i pro tyto lidi, pokud už není pozdě, a pokud také nechcete zemřít na chodníku nebo někde jinde rukou prügelknabe, který to udělá právem vašeho práva, či spíš právem vašeho nepráva.

         Vůbec to nemíním výhružně. Vyslovuji to jen jako upozornění. Já sama jsem se snažila izolovat od lidí, aby se zabránilo dalším takovým situacím. To byly ovšem pokusy jen z mé iniciativy, ale pokud jsem sama hledala pomoc, tak jsem ji nenašla. Tím mám na mysli zejména psychiatrii, která pro mne pomoc neměla a vlastně ani nemohla mít, protože jsem člověk jako každý jiný, tedy víceméně normální... Jen můj život byl značně jiný než život jiných...

         V čem?

         Ve všem, co život dělá životem. V jeho důstojnosti, pro mne tedy vlastně v nedůstojnosti.

         Děsné období..., zjistila jsem, že takto nemohu žít a že všude, kam přijdu, budu prügelknabe. Proč já mám dodržovat morální zákony, když vy je nedodržujete?

         Nemohu říci, že toho, co se stalo, lituji. Stojím za svým činem, jinak by pro mne ztratil svůj vnitřní smysl. Ti lidé na stanici pro mne nebyli nevinní, také pro ně bych byla prügelknabe, pokud bych se s nimi dříve setkala. Říkáte-li, že jsem zajela lidi, kteří mi nijak neublížili, potom musím odpovědět, že mně také ubližovali lidé, jimž jsem nijak neublížila. Každý národ má svůj rasismus... a já byla jeho obětí.

         Ráda bych prohlásila, že již nic takového nikdy neudělám, ale měla bych k tomu jednu podmínku:

         Že vy už nikdy neuděláte z někoho člověka, který by se musel den co den cítit jako prügelknabe... A museli byste to slíbit veřejně, aby o tom každý věděl.“

*

Zmínka o Olze Hepnarové pronikla do díla legendárního českého spisovatele Bohumila Hrabala. V knížce Ponorné říčky zaznamenal více či méně imaginární zpověď policejního kata: „Já osobně jsem proti trestu smrti věšením od té doby, co jsem věšel tu krásnou slečnu, která tak dlouho objížděla Štrosmajrák, až tam na nástupišti tramvaje bylo tolik lidí, že si dodala kuráž a napálila do nich dodávku...“ Bohumil Hrabal k tomu se zemitou syrovostí sobě vlastní připojil několik nepěkných podrobností o průběhu této popravy, natolik nepěkných, že v jejich důsledku se prý katovi jeho „řemeslo zhnusilo“.

*

Olga Hepnarová, narozená 30. června 1951, zemřela 12. března 1975.[3]

 

 

PÁR ZÁVĚREČNÝCH POZNÁMEK

Maně se mi v této souvislosti dere do vědomí výrok čaroděje Gandalfa Maia Olórina v Tolkienově Pánu prstenů: „Spousta těch, co žijí, zaslouží smrt. A někdo umírá, a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Potom nevynášej příliš horlivě rozsudky smrti. Protože ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců.“[4]

 

Poznámka Misantropova:

K odkazu Olgy Hepnarové se hlásil takzvaný „lesní vrah“ Viktor Kalivoda, který na podzim roku 2005 zastřelil jednu krávu a celkem tři lidáky (jeden z nich byl otravný psohlavec – takže žádná ztráta), byl záhy dopaden a odsouzen na doživotí. Podle mého názoru to byl pouhý unuděný floutek a jeho vraždy ani život nebo názory neměly nic společného s Olgou Hepnarovou (o čemž názorně vypovídá již jen to zastřelení neškodné krávy); to tvrdil jen proto, aby se udělal zajímavějším. 26. září 2010 spáchal ve vězení sebevraždu. Nezanechal po sobě jedinou hlubší myšlenku. Já o něm však ano:

Tzv. „lesní vrah“ Kalivoda, který v létě ulovil v lesích tři lidi, byl jen v podstatě na lovu a nyní trpělivě pyká za svou loveckou vášeň. Své ulovené kusy prý chladnokrevně dorazil ránou jistoty jako na popravě. To od něj bylo celkem šlechetné a humánní, že je nenechal dlouho se trápit. Dokonce si s nimi před smrtí popovídal, aby necítili strach – takový to byl dobrák od kosti! Maso svých obětí sice nezkonzumoval, ale myslivci přece také nezabíjejí jen kvůli masu. Zabíjejí často i jen kvůli trofeji nebo své bezcitné vraždění omlouvají pokryteckou lží o nutném snižování početních stavů přemnožené zvěře. Člověk, jako lovná zvěř, se k těmto účelům hodí nejlépe. Není vůbec ostražitý a plachý – a neskrývá se. Není na světě přemnoženějšího zvířete nad člověka. Je to snadná kořist, lehce dostupná, vyskytující se v mnoha a mnoha exemplářích a navíc je mimořádně škodlivá a neužitečná, takže rovněž jakékoli etické zábrany jdou stranou. Kalivoda vraždil možná jak z prosté lovecké vášně, tak i pro trofej a nakonec i z čím dál víc nutkavějšího pocitu přemnožení lidí, z jasného vědomí bezcennosti jejich životů a z vkrádající se potřeby něco s tím udělat. On sám o svých motivech zarytě mlčí. Někdy je totiž pravda tak strašná nebo tak mlhavá nebo tak triviální, že je lepší mlčet. Psychologové jsou bezradní před tímto přírodním úkazem. Ale jen proto jsou bezradní, protože si nedovedou vysvětlit, ani si jen představit, že by se někdo mohl začít chovat k nedotknutelnému polobohu jménem „člověk“ stejně jako ke každému jinému zvířeti. Tato myšlenka je prostě pro lidi nestravitelnou představou. Proto je to, jako možné vysvětlení té „kardinální záhady“, nenapadne ani ve snu. Takové nebezpečné a podvratné myšlenky si zakazují. Co kdyby přišly do módy jako nejnovější superhit! Já když jsem v té době, kdy „řádil“ lesní vrah, potkal v lese osamoceného člověka, viděl jsem v jeho očích ten úlek, znejistění a obavu, nejsem-li to Já, ten vrah, jenž je na lovu lidí. Ten ustrašený výraz u člověka miluji! Takhle by se mohli přede mnou tvářit pořád; nic jim tak nesluší jako strach ze šelmy – ze zvířete, které je mocnější než samozvaný pán Země. I tento slastný pohled do vyděšeného lidského ksichtu může být velmi silnou pohnutkou k vraždění! „Chci se ti přitom dívat do očí“, dí pomsta. Neboť duše posledního svobodného vlka se převtělí do ledví a žil krvelačného vlkodlaka.

(Misantrop: Rakovina na kůži Země)

 

PŘÍLIŠ DOBRÁ PRO TENTO SVĚT

(místo doslovu výňatky z Misantropova díla)

Olga Hepnarová: Dominantní typ, který všude a ve všem prosazoval sám sebe. Typ škarohlída, jemuž bylo málo i odstěhování se na venkovskou samotu. I to jí bylo málo. Ona si musela speciálně udělat řidičský průkaz, aby mohla pozabíjet vícero lidí. Její památná slova, jež možná jednou vejdou do dějin misantropismu: "Stát se obyčejným bezejmenným sebevrahem, to by jim prošlo moc lacino." - A Já k tomu dodávám: Milovat dovede každej blbec, ale takovýmhle způsobem dokáže nenávidět jenom génius. Myslím, že jsem se zamiloval do masové vražedkyně! Nejenže se mi líbí jako žena muži, ale dokonce schvaluju to, co udělala, schvaluju to a chápu to, plně tomu rozumím! Neděsí mě její šílený čin, víc mě děsí, když si představím, jaký asi vedla "život". Nemám hrůzu z toho, co provedla, ale spíš z představy té její brutální popravy, kdy poblitá, pochcaná a posraná zápasila o holý život s jakýmsi zhovadilým katem, jenž má z toho doživotní trauma, jak to dokládá Bohumil Hrabal, který se o tento nevšední případ také velmi zajímal. Její poprava: poslední příkoří tomuto "prügelknabe" - otloukánkovi, jak sama sebe definovala. Týden po svých narozeninách přejela osm důchodců, po kterých dnes nikdo ani nevzdechne, kdežto ona zůstane navždy v mém srdci. Je tak krásná: ušlechtilá tvář a hluboké oči, ach ty její oči... Škoda, že se v nich nikdy neuvidím. Je to přesně ten typ dívky, který jsem vždycky hledal. Ženský protějšek Misantropa. A oni mi ji sprostě zabili! To jim nedaruju! Nevadí mi, že je mrtvá, Já jsem si udělal její velký obrázek ve formátu A4 a pověsil jsem si jej na zeď mého temného kabinetu hrůzy. Nemohu se na ni vynadívat. Kdysi jsem chodil se dvěma dívkami, které jí byly ve všem podobné. Asi jsem blázen, ale od nynějška budu všechny holky poměřovat s Olgou, a nevím, nevím, jak si ve srovnání s ní povedou...

(Misantrop: Škarohlíd)

*

Sv. Olga sice tvrdila, že odejít dobrovolně z tohoto světa jako bezejmenný sebevrah, to že by jim, té Rakovině, prošlo moc lacino, ale Já myslím, že nechat se od nich zničit jako ona, to také není ono. Sebevražda je jako sex. Když už se to má stát, tak ať je to s někým nebo rukou někoho, koho mám rád. Tedy i zemřít buď vlastní rukou nebo rukou přírody. Lidem nenechat nic, žádný podíl z mých činů, nenechat je participovat na mém životě ani na mé smrti; neponechat jim ani mé statky, ani mé tělo a trouchnivějící kosti, nic, zhola nic!

(Misantrop: Rakovina na kůži Země)

*

budhavár, 30. června 44

Dnes by měla Olga Hepnarová 59 let, kdyby nepodlehla okamžitému impulzu a nestala se hromadnou vražedkyní. S cynismem sobě vlastním teď zlé jazyky o ní říkají, že prý neuměla žít. Možná. To ale není celé, že „neuměla žít“. Ona samozřejmě žít uměla, tedy lépe řečeno byla by uměla žít, kdyby jí nekazili život lidáci. Ona by žít uměla, kdyby ji žít nechali, ona „jen“ neuměla žít s lidmi, to znamená, že neuměla žít tak nízce a podle jako žijí lidé, žít tak mrzce a sprostě jako lidi; že nikdy neuměla zapadnout do jejich odporné společnosti. Jedině v tomto smyslu opravdu snad „neuměla žít“. V tom případě Já také podle lidských měřítek „neumím žít“. Ale jaká jsou ta lidská měřítka! Podívejte se na mne! Jenže neumět žít s lidmi, to je vždy známka vysokého ducha a ušlechtilé duše. Naopak, vyznat se v umění sžít se s každým člověkem značí vždy člověka nízkého, univerzálního, verzatilního, zkrátka povšechně bídáckého. Takové jemné bytosti, příliš jemné na to, aby žily s lidmi, s tou pakáží, by měly žít samy, což by jim mělo být umožněno. Já kdybych nemohl žít osaměle, bez každodenního drásavého kontaktu se vší lidskou špínou, bez každodenního šikanování úřadů, spolupracovníků, nadřízených, bez otravných sousedů, bez věčného hluku, bez stálého stresu, bez obtěžování každou lidskou hloupostí, každým lidským slovem, to jest lží, každým křivým pohledem, každou záludností, bojem o uhájení holé existence v tom všem lidském marasmu; kdybych nemohl žít sám a svobodně aspoň někdy, ale raději často a dlouho, jako dosud, díky pohostinství mých rodičů – nevím, nevím, jak bych skončil. Také bych se asi stal hromadným vrahem. Proto s Olgou tolik soucítím a proto je mi tolik blízká. Já jsem nyní svobodný, absolutně svobodný, bez nutnosti pracovat, stýkat se s lidmi; žiji si jako král, ba víc než to: lépe než král, neboť žiji osaměle, v lesích nejčastěji jako indický vanaprastha – a přesto i mne obtěžují lidáci natolik, že i Já mívám vražedné choutky; choutky, jež ani nelze poctivě nazvat nezdravými nebo šílenými; spíše to jsou choutky přirozené, pochopitelné při znalosti lidí, logické, potřebné, dokonce ekologicky čisté! Ale jsou to právě jen choutky: vím, že by mě lidáci zničili, kdybych je uskutečnil. Alespoň slovo je však svobodné, když ne činy! Ovády, komáry, klíšťata a kloše, kteří mi pijí krev, lze bez milosti zabít, ale lidi, kteří tě otravují úplně stejně, zabít nesmíš. To je spravedlnost?

Olga měla duši právě tak čistou a nevinnou jako Já, ale někdy je příliš těžké si ji mezi lidáky zachovat čistou a neposkvrněnou; někdy je tak těžké nestat se mezi lidmi – jejich vrahem. Odsuzováni a popravováni by neměli být vrazi a vražedkyně, ale spíš ti, kdo je k jejich často zoufalému, v podstatě sebeobrannému „zločinu“ dohnali. To by však byla spravedlnost nelidská – můj čtenář už ví, co tím myslím. Neboť základními kameny, pilíři a vůbec převažujícím materiálem každé lidské společnosti i každé lidské spravedlnosti jsou vždy lidé špatní, nespravedliví, zlomyslní, otravní a nadpočetní. Není spravedlnosti ve státě lidském. Podle spravedlnosti by takzvaná vražedkyně stanula nikoli na lavici obžalovaných, nýbrž jako svědek. A svědčila by podle pravdy a ukazovala by prstem: na rodiče, kteří ji týrali a zneužívali, na školní děti, které se jí posmívaly a trápily ji pro její odlišnost od nich, na učitele, kteří ji ze stejného důvodu nenáviděli, a proto všemožně šikanovali, na obyčejné lidi z ulice, kteří ji bezdůvodně napadali a plivali na ni, protože vypadala jinak, „divně“, nelidsky... – ano, ta takzvaná vražedkyně by musela ukázat na každého, kdo jí kdy v životě ukřivdil, a byl by z toho takový monstr proces, že by otřásl prohnilými základy celé lidské společnosti, jež se dnes a denně ustavuje a udržuje jedině násilím na jednotlivci! Neboť i všichni tito rázem nově obvinění, kteří svou vražedkyni „vyrobili“, by nyní museli uvést (udat!) také jména všech těch, kdo „vyrobili“ je samé a jejich špatnost. Jediný člověk by nezůstal čistý, na všech by ulpěla vina. Jenže to by byla anarchie, což lidáci nepřipustí. Proto je vždy jednodušší soudit a odsuzovat výjimečné jednotlivce, než celou špatnou společnost. Tak tomu bylo vždy co svět světem stojí. Proto není spravedlnosti ve státě lidském. Je jen spravedlnost lidská, tedy žádná. Olga byla oběť této nespravedlivé justice; ale vypořádala se s lidmi se ctí. Je navždy světicí a mučednicí misantropismu. Smrt lidem!

 

šanivár, 10. července 44

Den odplaty Olgy Hepnarové. Památný den světového misantropismu. Proč ne? Jiná bezvýznamná výročí jsou připomínána jako významné dny, jiní světci a světice jsou každoročně oslavováni, ačkoli to nebyli než obyčejní vrazi, bořitelé kultur a ničitelé národů. Jaký rozdíl mezi těmito světodějnými podvody, dějinnými bezvýznamnostmi a světovými katastrofami a pomstou jediné, osamocené, mladé a krásné nevinné dívky! Jaký nekonečný rozdíl mezi všelijakými svatými perverty a touto neobyčejnou pannou, dohnanou lidáky ke své spravedlivé odplatě! Oni si svůj trest zasloužili, ona svůj však nikoli. Byla to světice a mučednice světového misantropismu. Čest její památce!

(Misantrop: Vanaprastha)

*

čtvrtek, 12. března 43

34. výročí Olžiny popravy. Vzpomínám a nezapomenu.

Pokouším se představit si ji dnes po letech stále živou. Nemožnost. Nějak mi do současného světa ne a ne zapadnout.

Já také nezapadám. Stejně jako u Olgy i u mne je osudově předurčeno rozloučit se se "světem" po zlém, v mém případě odvrátit se od něj.

(Misantrop: der Weltabwender)

<<< 1. část

 

POZNÁMKY:


[1] aberantní = odchylná od celku – pozn. aut.

[2] Prügelknabe = otloukánek (německy). Na dvorech některých feudálů zaujímal otloukánek významné postavení. Každý z panstva si na něm bitím, kopanci a fackami mohl beztrestně zchladit žáhu a odreagovat svůj momentální hněv. Mark Twain použil postavu právě takového otloukánka v románu Princ a chuďas, známého i z českého televizního zpracování z roku 1971 (možná to Olga četla nebo viděla). Existence mnoha různých typů otloukánků pod různými jmény je potvrzena napříč dějinami lidských společenství: od zvířecích i lidských krvavých obětí, přes starořecké farmakony, středověké čarodějnice, nacistické pogromy až například po obyčejné školní šikanování. Všude a za všech dob má jakékoliv lidské společenství potřebu přenášet své viny, hříchy, obavy, nezdary či komplexy na vybrané „obětní beránky“. Zdá se, že bez instituce otloukánků nemůže lidská společnost vůbec fungovat. Iracionální zášť davu vždy neomylně rozpozná jakýkoliv sebemenší projev odlišnosti jedince a zaměří na něj svůj útok. Svou vlastní nenávist vůči takovému z davu lidí vyštvanému jedinci pak dokonce dávají za vinu jemu samotnému. Soudcové Olgy Hepnarové jí také vyčítali, že sama svým jednáním provokovala lidi, aby se k ní chovali špatně. To je typické: svést vinu na oběť, aby měl útočník čisté svědomí. A pokud se oběť ještě ke všemu aktivně brání, je to pro útočníky jen další důkaz, že jejich oběť je a byla špatná a zlá, kdežto oni jsou a vždy byli jen dobří a nevinní. – pozn. Mis.

[3] popravena oběšením. – pozn. Mis.

[4] Mně se v souvislosti s tímto výrokem také maně vybavuje jeden citát; je z filmu Quentina Tarantina Kill Bill 2: „Ta žena si zaslouží svou pomstu... A my – si zasloužíme zemřít.“ – pozn. Mis.