Jdi na obsah Jdi na menu
 


Adolf Hitler: Mein Kampf - 1.

1. 3. 2011

Předmluva Misantropova:

  Předkládám vzácnému čtenářstvu výpisky z knihy, která se stala synonymem zla. Neváhal jsem v tom, jestli mám uveřejnit výpisky z této kontroverzní, třaskavé a zakázané knihy. Váhal jsem jen v tom, mám-li tuto hroznou knihu komentovat anebo spíše nechat promlouvat pouze jejího autora, jenž je mnohými lidmi natolik nenáviděn, že jim to brání vidět pravdu. Nakonec jsem se rozhodl, že napíšu jen tuto krátkou předmluvu.

České vydání Hitlerova stěžejního díla Mein Kampf (Můj boj), z něhož pocházejí tyto výpisky, vyšlo v roce 2000. Záhy si vládní úřady uvědomily, že se dopustily závažné chyby: nechaly vyjít v necenzurované podobě knihu, v níž se hovoří i k dnešku a jejíž obsah je stále živý a platný, třebaže jak její autor tak i samo nacistické hnutí jsou mrtví a křísit k životu by je mohl chtít jen naprostý šílenec. V soudním procesu, který následoval, byla tato kniha pozdě, ale přece opět zakázána. Kniha nicméně již projednou opustila vyhnanství nevědomosti a ukázala nám jedno: lhali nám o ní! Co se toho o ní nažvanilo, jaká je to slátanina beze smyslu a bez jediné původní myšlenky, špatně napsaná a ďábelská – nic z toho není pravda! A tvrdili to o ní najmě ti, kdo ji vůbec – nečetli!
Adolf Hitler, nejfenomenálnější postava 20. století, fascinuje téměř každého a nikomu není zcela lhostejný. Současnost jej však stále nemůže nebo nechce správně, bez předsudků, nezaujatě a střízlivě posoudit; příliš se cítí být dosud jeho obětí. Historie je k němu nespravedlivá, neboť dějiny píšou vítězové. Běda poraženým!

Hitler byl bezesporu velký státník, jehož si vážili i jeho nepřátelé a jehož velikost uznávali představitelé světových mocností. Byl to typ pravého „filosofa na trůnu“, vizionář – člověk, který stejně jako dobře a ostře viděl svou přítomnost, viděl jasně i do budoucnosti; člověk, jenž byl prodchnut starostmi o budoucnost svého národa, svého státu, své rasy, celého lidstva. Byl to první antiglobalista; vynikající řečník; byl také vynikajícím politickým i vojenským stratégem – a nechybělo mnoho, aby byl i úspěšným. Ve starověku by se zařadil po bok takovým velikánům, jako byli Ašóka, Alexandr Veliký, Caesar, Démosthenés, Periklés nebo Lykúrgos, v novověku po bok Friedricha II., Napoleona či Bismarcka. Na vrcholu své moci a úspěšnosti byl snad nejoblíbenějším politikem všech dob a lidé jej uctívali jako božstvo; vytvořil nejhumánnější režim, neboť lidé mají sklon k fašismu v jakékoli podobě vrozený a cítí se v něm proto nejlépe – smutná pravda, pro niž lze lidi jen nenávidět a stranit se jich. Ale Hitler prohrál svůj boj proti všem...  

Vítězná žido-bolševicko-kapitalistická aliance jej nyní označuje za největšího válečného štváče, zločince, vraha, psychopata, zvráceného a nízkého člověka – nic z toho není tak docela pravda: každý obyčejný člověk, každý politik okresního formátu, každý úředníček, každý řezník, rybář či myslivec jsou stokrát horší než Hitler, nebo by se mu alespoň rádi vyrovnali, neboť on byl génius, avšak oni jsou trpaslíci; ale kdyby Hitler vyhrál, jak by jej dějiny posuzovaly? Nyní se o něm lže tak bezostyšně – s vědomím, že jakýkoli nesmysl dojde sluchu, proti němuž se nikdo neodváží nic namítat –, že to až úplně uráží inteligenci každého samostatně uvažujícího nadčlověka – pouhý člověk totiž samostatně nemyslí.  

Aby nedošlo k mýlce, chtěl bych zdůraznit, že Já osobně nepatřím k přívržencům nacismu, ani k jiným kolektivistickým hnutím či názorovým proudům. Já jsem naopak bytostný individualista, anarchista a misantrop; ale zato patřím mezi přívržence pravdy, ať je jakkoli strašná; věřím rovněž ve svobodu slova, ve volné šíření myšlenek a ve svobodnou výměnu názorů; věřím v osvobozující a zušlechťující moc vzdělání. Pouhá slova nikomu neubližují, jen skutky – a kdyby, tak co je mi po tom? Lidi jsou verbež, na níž pramálo záleží. Ale mimořádného nadčlověka poznám. Hitler je tedy spíše mým „nejlepším nepřítelem“ než přítelem; v něčem s ním souhlasím, v něčem nesouhlasím. Mám svůj vlastní světový názor, který nikomu nevnucuji a který si nedám nikým vzít.

České vydání Mein Kampfu bylo, lidužel, evidentně sflikováno narychlo, překotně, bez korektur a s cílem co nejvíce na tom trhnout. Text se v něm proto hemží všemi možnými i nemožnými debilními chybami, jak v překladu a v interpunkci, tak i hrubicemi pravopisnými, tiskovými a gramatickými. Výpisky tedy vyžadovaly veškerou mou pozornost nedobrovolného korektora. Dost jsem se s tím nadřel.

Misantrop

 

hitler.jpg

ÚČTOVÁNÍ

1.     kapitola

V RODNÉM DOMĚ

To, že mi osud určil jako rodiště Braunau am Inn, považuji dnes za předurčení šťastné. Toto městečko leží přece na hranici oněch dvou německých států, jejichž opětné spojení se alespoň nám mladým jeví jako životní úkol, který musíme uskutečňovat všemi prostředky!

Nechtěl jsem být úředníkem.

Ani domluvy, ani „vážné“ námitky nemohly na tomto odporu něco změnit. Nechtěl jsem být úředníkem, ne a ještě jednou ne. Všechny pokusy vzbudit líčením z vlastního otcova života lásku nebo chuť k tomuto povolání se obrátily v opak. Bylo mi zle a zíval jsem již při myšlence, že budu muset jednou sedět v kanceláři jako nesvobodný muž! Nebýt pánem svého času, nýbrž muset stěsnat obsah celého svého života do vyplňovaných formulářů. Jaké myšlenky to mohlo vyvolávat u hocha, který byl opravdu všechno jiný než „hodný“ v běžném smyslu slova! Strašně snadné učení ve škole mi poskytovalo tolik volného času, že mě vidělo častěji slunce než pokoj. Jestliže mí političtí protivníci prozkoumávají s laskavou pozorností můj život až do doby mého tehdejšího mládí, aby mohli s úlevou konstatovat, jaké nesnesitelné kousky vyváděl tento „Hitler“ už v mládí, tak děkuji nebesům, že mi ještě i teď něco poskytují ze vzpomínek této šťastné doby. Louka a les byly tehdy bojištěm, na kterém se řešily vždy přítomné „rozpory“.

Nevím, zda by tento výpočet souhlasil. Jistý byl jen můj neúspěch ve škole. Co mě bavilo, to jsem se učil, především všechno, co bych podle svého názoru později jako malíř mohl potřebovat. Co se mi z tohoto hlediska zdálo bezvýznamné, nebo mě nijak nepřitahovalo, to jsem dokonale sabotoval. Daleko nejlepší byly mé výkony v zeměpise a ještě lepší ve světových dějinách. Dva oblíbené předměty, v nichž jsem ve třídě vedl.

„Učit se“ dějepisu znamená hledat a nalézat ty síly, které jsou příčinou oněch působení, které máme potom před očima jako dějinné události.

Umění číst a také učit se znamená i v tomto případě zapamatovat si podstatné a zapomenout nepodstatné.

 

2.   kapitola

LÉTA UČENÍ A STRÁDÁNÍ VE VÍDNI

Překážky tu nejsou proto, aby se před nimi kapitulovalo, ale aby se překonávaly.

Četl jsem tehdy nekonečně mnoho. A to důkladně. Čas, který mi zbyl po práci, byl věnován beze zbytku mému studiu. Za pár let jsem si tak vytvořil základy vědění, ze kterých čerpám ještě dnes. Ale ještě mnoho jiného.

         Dnes pevně věřím tomu, že se obecně veškeré tvůrčí myšlenky objevují zásadně už v mládí, pokud takové myšlenky člověk má. Rozlišuji mezi moudrostí stáří, která spočívá jen ve větší důkladnosti a opatrnosti, což je výsledkem zkušenosti dlouhého života, a genialitou mládí, které v nevyčerpatelné plodnosti sype myšlenky a nápady a nemůže je hned ani zpracovat, protože jich je takové množství. Dodává stavební materiály a plány do budoucna, z nichž si moudřejší stáří bere kameny, otesává je a provádí stavbu, pokud takzvaná moudrost stáří neudusila genialitu mládí.

Život, který jsem až dosud vedl v otcovském domě, se jen málo lišil, nebo vůbec nelišil od života všech ostatních. Mohl jsem bezstarostně očekávat nový den a žádný sociální problém pro mne neexistoval. Prostředí mého mládí se skládalo z maloměstských kruhů, tedy ze světa, který má jen málo styků se skutečným dělníkem rukou. Neboť – ať se to zdá na první pohled sebepodivnější – propast mezi těmito hospodářsky nijak skvěle postavenými vrstvami a dělníkem pěsti je často hlubší než se zdá. Důvod tohoto, řekněme téměř nepřátelství, vězí v obavách jedné společenské skupiny, která se teprve nedávno povznesla nad úroveň dělníků rukou, že klesne opět do starého, málo váženého stavu, nebo alespoň že k němu bude ještě počítána. K tomu přistupuje ještě odporná vzpomínka na kulturní bídu této nižší třídy, častá vzájemná hrubost, přičemž vlastní i sebenižší postavení ve společenském životě by jakýkoliv styk s touto překonanou kulturní a životní úrovní nesnesitelně zatížil.

Tak jako příroda soustřeďuje svoji největší pozornost nikoliv na udržování stávajícího, nýbrž na pěstování nového potomstva jako nositele druhu, tak i v lidském životě může se jednat méně o umělé zušlechťování toho, co je špatné – což je při založení lidí z devadesáti devíti procent nemožné –, nýbrž o zajištění zdravějších cest budoucího vývoje od prvopočátku.

Nevím, co mě v té době nejvíce děsilo: hospodářská bída mých tehdejších druhů, mravní a morální otrlost nebo nízká úroveň jejich duševní kultury.

         Představme si následující věc:

         Ve sklepním bytě, sestávajícím ze dvou místností, bydlí sedmičlenná dělnická rodina. Mezi pěti dětmi je také chlapec řekněme tříletý. Je to věk, ve kterém si dítě začíná uvědomovat první dojmy. U nadaných lidí nalézáme stopy vzpomínek z této doby ještě ve vysokém věku. Už jen těsný a přeplněný prostor nevede k příznivým vztahům. Hádky vznikají často už jen z tohoto důvodu. Neboť lidé tu nežijí spolu, nýbrž namačkáni na sobě. Každý i ten nejmenší konflikt, který se v prostorném bytě srovná sám o sobě možností vzájemného odstupu, vede zde k neustálým odporným hádkám. U dětí je to ještě snesitelné, hádají se přece v takových situacích neustále a rychle a důkladně to zase mezi sebou zapomenou. Probíhá-li ovšem tento boj mezi rodiči a to téměř každý den a nevybíravou formou, pak se musí, i když pomalu, dostavit posléze výsledky takové názorné výuky dětí. Jaké ty výsledky jsou, si dokáže představit jen ten, kdo toto prostředí zná. Vzájemné spory jsou provázeny surovými výtržnostmi otce a vedou v opilosti k týrání matky. V šesti letech tuší malý politováníhodný hoch věci, ze kterých má dospělý hrůzu. Morálně přiotráven, tělesně podvyživen, ubohou hlavičku zavšivenou – tak chodí malý „státní občan“ do národní školy. Co všechno malý chlapík jinak ještě doma slyší, nevede k posílení úcty k lidem. Na lidstvu nezůstane nic dobrého, všechny instituce jsou napadány, počínaje učitelem a konče hlavou státu. Lhostejno, zda jde o náboženství, o morálku, o stát nebo o společnost, všem se sprostě nadává a na vše se hází bláto nejoplzlejším způsobem.

         Jaké postavení ale může tento člověk zaujmout v životě, do kterého se chystá vstoupit? Nic mu už není svaté, nic velkého nepoznal a naopak tuší a zná nížiny života. Z tříletého dítěte se stal patnáctiletý opovrhovač jakoukoli autoritou. Nic kromě špíny a neřádu mladý člověk ještě nepoznal. Nic, co by mu mohlo dát podnět k vyššímu nadšení.

Myslím, že mě mé okolí považovalo za podivína. Že jsem byl přitom oddán své lásce ke stavebnímu umění, bylo přirozené. Architektura byla pro mne vedle hudby královnou umění, zabývat se jí za těchto okolností nebylo pro mne „prací“, ale největším štěstím. Mohl jsem číst nebo kreslit dlouho do noci; unaven jsem nebyl nikdy.

         Samozřejmě že „čtením“ myslím něco jiného než velký průměr naší tzv. „inteligence“.

         Znám lidi, kteří nekonečně mnoho „čtou“, a to knihu za knihou, písmeno za písmenem, a přesto je nemohu nazvat „sečtělými“. Mají ovšem velké množství „vědění“, ale jejich mozek není s to provádět třídění a registraturu tohoto vstřebaného materiálu. Chybí jim umění oddělit v knize cenné od bezcenného. To prvé si pak uložit v hlavě navždy, to druhé pokud možno vůbec nevidět, ale každopádně to nevláčet s sebou. Čtení není přece samoúčelné, nýbrž je to prostředek právě k tomuto. Má v prvé řadě pomáhat naplnit rámec, který je dán každému jeho nadáním a schopnostmi; má tedy dodat nástroje a materiály, které člověk potřebuje ke svému životnímu povolání; a je zcela lhostejno, zda toto slouží jen primitivnímu výdělku, nebo představuje uspokojení vyššího určení; v druhé řadě ale má zprostředkovat všeobecný obraz světa. V obou případech je však nutné, aby bylo pořadí knih předáváno paměti k uchování. Kniha dostává ve všeobecném obrazu světa své místo jako kamínek mozaiky a tím pomáhá utvářet tento obraz v čtenářově hlavě. Jinak vzniká divoký zmatek naučených věcí, které jsou bezcenné a které na druhé straně posilují ješitnost jejich nešťastného majitele. Neboť tento se skutečně vážně domnívá, že je „vzdělaný“, rozumí životu a má znalosti; zatím se ale s každým novým přírůstkem „vzdělání“ tohoto druhu vpravdě světu stále více odcizuje, až skončí buď v sanatoriu, nebo jako „politik“ v parlamentu.

         Nikdy se takové hlavě nepodaří vybrat ze změti svých „vědomostí“ to, co je právě v dané chvíli potřeba, protože jeho duševní balast není uspořádán do linií života, ale do pořadí knih, jak je četl a jak má jejich obsah v hlavě. Kdyby ho osud ve svých požadavcích v každodenním životě upamatovával vždy na správné použití kdysi přečteného, musel by také uvést název knihy a číslo stránky, protože by chudák ani za celou věčnost nenašel to správné. Protože to ale osud nedělá, dostávají se tito vševědi v každé kritické hodině do nejhroznějších rozpaků, hledají křečovitě analogické případy a seženou přirozeně s naprostou jistotou špatné recepty.

         Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by možné pochopit politické výkony našich učených vládních herojů na nejvyšších místech jinak, než že bychom u nich předpokládali místo patologického založení darebáckou podlost.

         Ale kdo ovládá umění správného čtení, toho cit při studiu každé knihy, každého časopisu nebo brožury okamžitě upozorní na to, co by si podle svého mínění měl trvale zapamatovat, protože je to buď účelné anebo to stojí za zapamatování. A také to, co tímto způsobem získáme, tj. smysluplné zařazení do stávajícího obrazu, aby bylo možné mít představu o té či oné věci, obraz buď opraví nebo doplní, tedy zvýší správnost nebo zřetelnost téhož. Jestliže život položí najednou nějakou otázku k přezkoušení či zodpovězení, tak u tohoto druhu čtenářů paměť okamžitě sáhne po měřítku už existujícího názorného obrazu a vybere z něj jednotlivé příspěvky týkající se této otázky, nashromážděné za desetiletí, předloží ji rozumu k přezkoušení a k novému zaujetí stanoviska, dokud otázka není vysvětlena a zodpovězena.

         Jen tak má četba smysl a účel.

 

Psychika širokých mas není přístupna polovičatosti a slabosti.

         Podobně jako žena, jejíž duševní pocity jsou méně určovány důvody abstraktního rozumu než nedefinovatelnou cituplnou touhou po další síle a která se proto raději skloní před silným, než aby ovládala slabocha. Davy milují také více vládce než prosebníka a vnitřně je uspokojuje učení, které vedle sebe netrpí žádné jiné než to, které schválí liberální svoboda; neví většinou, co si s ní mají počít a cítí se dokonce trochu opuštěné. Nestydatost duševního terorismu si uvědomují jen málo, podobně jako pobuřující zneužívání lidské svobody a vůbec netuší vnitřní nesmyslnost celého učení. Vidí jen bezohlednou sílu a brutalitu cílevědomých výroků a před tou se nakonec vždy skloní.

Byly to odbory, které udělaly z pojmu demokracie odpornou a směšnou frázi, nesmrtelně zhanobily svobodu a bratrství větou „nechceš-li být soudruhem, tak ti lebku rozbijem“.

         K tomu všemu jsem se cítil vnitřně zhnusen, zvláště novějším rabulistickým[1] způsobem vyjadřování a způsobem výkladu. S obrovským množstvím slov nejasného obsahu nebo nesrozumitelného významu jsou sestavovány věty rádoby duchaplné, leč nesmyslné. Jen dekadence naší velkoměstské bohémy se může cítit jako doma v tomto bludišti rozumu a vybírat z hnoje tohoto literárního dadaismu „vnitřní prožitek“, podporována přitom příslovečnou skromností části našeho lidu, který v tom, co je mu nejméně srozumitelné, větří o to hlubší moudrost.

Nakejhali přece tito houseři za jediné zasedací období toho tolik, že se to nepodařilo ani za staletí celé dynastii císařů, počítaje v to i nejslabší období.

         Byl jsem rozhořčen, že ve státě, kde si nárokoval slovo a kritizoval každý poloblázen, ano a byli tací dokonce i v Říšském sněmu jako „zákonodárci“, mohl nositel císařské koruny dostávat „nařízení“ od nejslabší instituce a žvanírny všech dob.

         Byl jsem ale ještě více pobouřen, že noviny „Wiener Presse“, které se co nejponíženěji klaněly i poslední dvorní kobyle a náhodné její zavrtění ocasem je vyvádělo z míry, nyní se starostlivou tváří, ale jak se mi zdálo, se špatně skrývanou zlomyslností, vyjadřovaly pochybnosti vůči německému císaři.

         Jako vždy v takových případech jsem se pokoušel odstranit pochybnosti pomocí knih.

 

Vůbec ona morální a jiná čistota židovského národa byla věcí sama pro sebe. Že se nejednalo o žádné milovníky vody, to bylo vidět už na jejich zevnějšku, i když člověk přimhouřil obě oči. Později mi bylo někdy zle ze zápachu těchto kaftanářů. K tomu ještě musíme přičíst jejich špinavé oblečení a málo rekovný zjev.

         To vše nemohlo působit přitažlivě; člověk musel být zhnusen, když kromě tělesné nečistoty objevil najednou morální špínu tohoto vyvoleného národa.

         Nebylo neřádstva v jakékoliv formě, žádná nestydatost především v kulturním životě, na nichž by se byl nepodílel alespoň jeden Žid.

         I když se řízlo do takového nádoru opatrně, našel se židáček jako červ v hnijícím těle, často zcela oslněn náhlým světlem.

         Bylo to těžké obvinění, kterého se dostalo v mých očích Židům, když jsem poznal jejich činnost v tisku, umění, literatuře a divadle. Teď už nemohlo pomoci žádné jímavé ujišťování. Stačilo prostudovat plakáty, které nesly jména duševních tvůrců těchto hrozných filmových a divadelních slátanin, které tu byly vychvalovány, aby se člověk na delší dobu zatvrdil. To byl mor, duchovní mor, horší než kdysi černá smrt, kterou tu byl infikován národ. A jaké množství tohoto jedu se vyrábělo a šířilo! Přirozeně, čím je duševní a kulturní úroveň takového výrobce umění nižší, tím neomezenější je jeho plodnost, až takový chlapík začne vrhat svoje neřádstvo jako katapult ostatním lidem do obličeje. Přitom ještě v neomezeném počtu; pomysleme jen, že příroda na jednoho Goetha vsadí do kožichu lidstva deset tisíc takových mazalů, kteří pak jako bacilonosiči nejhoršího druhu otravují lidstvo.

         Bylo to hrozné, ale nedalo se přehlédnout, že právě Žid byl vybrán přírodou na tuto úlohu v přehojném množství. Musí se hledat jeho vyvolenost právě v tom?

 Někdy jsem trnul. Co víc obdivovat – jejich hbitý jazyk nebo umění lhát? Začínal jsem je pomalu nenávidět.

         Jen v hlavě obludy, ne člověka, mohl vzniknout plán této organizace, jejíž činnost musela vést ve svém závěru ke zhroucení lidské kultury a ke zpustošení světa.

         Poslední záchranou v tomto případě zůstával boj, boj všemi prostředky, které si lidský duch, rozum a vůle mohou představit, bez ohledu na to, komu pak osud přihodí na misku vah své požehnání.

         Ze slabého světoobčana jsem se stal fanatickým antisemitou.

Židovské marxistické učení odmítá aristokratický princip přírody a klade namísto věčného privilegia síly a moci masu a její mrtvou váhu.

         Věčná příroda mstí neúprosně překročení svých přikázání.

         Věřím dnes, že jednám v duchu všemohoucího Stvořitele: tím, že se bráním Židovi, bojuji za dílo Pána.

 

3.   kapitola

VŠEOBECNÉ POLITICKÉ ÚVAHY Z MÉ VÍDEŇSKÉ DOBY

Člověk nakonec obětuje poslední zbytek svého vůdcovství a skončí u „politiků“; to znamená u onoho druhu lidí, jejichž jediným smýšlením je bezcharakternost spolu s drzou dotěrností a s často neslušně vyvinutým uměním lhát.

         Dostane-li se naneštěstí pro slušné lidi takový chlapík do parlamentu, musíme už od počátku vědět, že podstata politiky spočívá pro něj pouze v heroickém boji o trvalé vlastnictví této láhve s mlékem pro jeho život a rodinu. Čím více potom jeho žena a děti na této lahvi lpí, tím urputněji bude bojovat o svůj mandát. Každý jiný člověk s politickými instinkty se už proto stává jeho osobním nepřítelem; v každém novém hnutí větří možný počátek svého konce a v každém větším muži další nebezpečí.

         O tomto druhu parlamentních štěnic promluvím ještě důkladněji.

Německé byly umění a věda. Nehledě na kýč nejnovějších uměleckých směrů, jehož produkci by bez problémů zvládl i národ negrů, pouze Němec byl vlastníkem a šiřitelem skutečného uměleckého smýšlení.

Parlament jsem nenáviděl odjakživa, ale vůbec ne jako instituci jako takovou. Naopak, jako svobodomyslný člověk jsem si nedovedl jiný způsob vlády představit, neboť myšlenka na nějakou diktaturu by mi při mém vztahu k habsburskému domu připadala jako zločin proti svobodě a rozumu.

         S takovým vnitřním postojem jsem poprvé vstoupil do prostor posvátných i sporných. Ovšem pro mne byly posvátné jen díky vznešené kráse nádherné stavby. Zázračné helénské dílo na německé půdě.

 


Ale vzápětí jsem byl pobouřen, když jsem viděl to ubohé divadlo, jež se konalo před mýma očima!

         Stačil mi jen jeden den a měl jsem podnět k přemýšlení na týdny. Duchovní obsah předneseného projevu byl na skutečně skličující „výši“, pokud vůbec tomu žvanění bylo rozumět.

         Musel jsem se smát.

         Sál byl úplně prázdný. Dole se spalo. Několik poslanců bylo na svých místech, zívali jeden na druhého, jeden „mluvil“. Přítomen byl místopředseda sněmovny a hleděl evidentně znuděn do sálu.

         Nyní jsem viděl neblahý osud v podstatě této instituce vůbec.

         Na prvním místě a nejvíc jsem přemýšlel o zřejmé absenci jakékoli zodpovědnosti jednotlivých osob. Parlament učiní nějaké rozhodnutí, jehož důsledky mohou být sebezhoubnější a nikdo za to nenese odpovědnost, nikdo nemůže být nikdy volán k zodpovědnosti. Nebo je snad zodpovědností to, že po nějakém krachu odstoupí vláda, která to zavinila, nebo se změní koalice či dokonce se rozpustí parlament?

         Anebo: nemá být úkolem vedoucího státníka plodit tvůrčí myšlenky, namísto aby tento úkol spočíval v umění vysvětlovat genialitu svých návrhů stádu beranů s dutými hlavami a pak si vyžebrávat jejich souhlas?

         Je neschopnost vůdce dokázána tím, že se mu nepodařilo získat pro určitou ideu většinu náhodně více či méně čistými způsoby dohromady sehnaného houfu?

         Pochopil vůbec tento houf nějakou myšlenku dříve, než úspěch prokázal její velikost?

         Není snad každý geniální čin na tomto světě viditelným protestem génia proti netečnosti masy?

         Domnívají se lidé, že pokrok tohoto světa pochází z mozků většin a ne z hlav jednotlivců?

         Parlamentní princip většinového rozhodování odmítá autoritativní osobnost a staví na její místo počet daného houfu a hřeší tím proti základním aristokratickým myšlenkám přírody, přičemž ovšem její názor na šlechtu nemusí být v žádném případě ztělesněn v dnešní dekadenci našich současných horních deseti tisíc.

         Zatímco opravdový vůdce se bude stahovat z politické činnosti, která většinou nemůže spočívat ve výkonné tvůrčí práci, ale spíše v licitaci a handrkování o přízeň většiny, bude právě tato činnost vyhovovat malému duchu a přitahovat ho.

         Čím nepatrnějšího ducha a schopností takový obchodník s kůžemi dnes je, čím jasněji mu vlastní názor ozřejmuje ubohost jeho vlastního zjevu, tím více bude chválit systém, který od něj nevyžaduje sílu a genialitu obra, nýbrž spíše bere za vděk mazaností vesnického rychtáře a dokonce vidí raději tento druh moudrosti než tu, jíž slynul Perikles.

         Velcí duchové budou odmítat být biřici lidí neschopných a žvanilů, a naopak, reprezentanti hlouposti nenávidí nic víc než hlavu, která nad nimi vyniká.

         Nejniterněji však odpovídá tento vynález demokracie jedné naší vlastnosti, jež přerostla v poslední době v ostudu, totiž zbabělosti.

         Podívejme se na jednoho takového politického rošťáka, jak ustaraně si vyžebrává souhlas většiny ke každému konání. To je také hlavní důvod, proč je takový druh politické činnosti muži v jádru slušnému a odvážnému odporný a proč ho nenávidí, zatímco všechny bídné charaktery přitahuje. Kdo nechce osobně převzít zodpovědnost a hledá úkryt, je zbabělý lump.

         Neboť jedno nesmí být zapomenuto: majorita nemůže ani zde nahradit skutečného muže. Je vždy pouhou zástupkyní hlouposti a zbabělosti. Jako sto prázdných hlav nenahradí jednoho moudrého, tak ze sta zbabělců nevyjde hrdinské rozhodnutí.

         Avšak čím menší je zodpovědnost jednotlivých vůdců, tím větší je počet těch, kteří se budou i přes svou ubohou úroveň rovněž cítit být povoláni dát národu k dispozici své nesmrtelné síly. Ano, už vůbec nebudou muset čekat, až přijdou konečně i oni na řadu; stojí v nekonečné frontě a s bolestnou lítostí počítají ty, kteří stojí před nimi a téměř vypočítávají hodinu, kdy se podle lidského uvážení dostanou na tah. Touží tedy po každé změně v úřadu, o němž sní a jsou vděčni za každý skandál, který tu řadu před nimi proklestí. Jestliže však někdo nechce z obsazeného místa odstoupit, pociťují to téměř jako porušení svaté smlouvy společné solidarity. Pak začnou být zlomyslní a nedají pokoj až do té doby, kdy je ten nenasyta konečně svržen a dá své teplé místo k dispozici. Zato se hned tak brzy na žádné místo nedostane. Neboť je-li jedna z těchto stvůr přinucena vzdát se svého místa, bude se ihned pokoušet vsunout se znovu někam do řady čekajících, pokud ji nezadrží pokřik a nadávky ostatních.

         Tito lidé tu chtějí být jen sami mezi sebou a jako společného nepřítele nenávidějí každého, kdo by mohl být jedničkou mezi nulami.

         Stejnou měrou klesala velikost „státníků“, až konečně zůstal onen malý typ parlamentního kšeftaře, jehož státnická hodnota byla stále více měřena a uznávána podle toho, jak se mu dařilo slepovat dané koalice, tj. provádět ty nejpokleslejší politické obchody.

         Neexistuje žádný jiný princip, který – objektivně vzato – je tak nesprávný, jako princip parlamentární. Můžeme přitom dospět až k tomu, jak se páni zástupci lidu ke svému úřadu a důstojenství dostávají, nehledě na způsob jejich volby. Že se tu jedná skutečně jenom o nepatrný zlomek naplnění obecného přání či dokonce požadavku, svitne ihned každému, komu je jasné, že politické znalosti široké masy nejsou naprosto vyvinuté natolik, aby samy o sobě dospěly k určitým obecným politickým názorům a vyhledaly osoby, jež tu připadají v úvahu.

         Ať už výrazem „veřejné mínění“ označujeme cokoliv, spočívá jeho význam jen v nepatrné míře ve vlastních zkušenostech nebo dokonce v poznatcích jednotlivce, nýbrž naopak v představě, jež vzniká jako důsledek nesmírně důrazné a vytrvalé tzv. „osvěty“. Podobně jako je konfese výsledkem výchovy, neboť v lidském nitru potřeba náboženství jen dříme, tak i politický názor masy je konečným výsledkem někdy až zcela neuvěřitelně houževnatého a důkladného zpracování duše a rozumu.

         Nelze přece uvěřit tomu, že tito vyvolenci národa jsou také vyvolenci ducha nebo alespoň rozumu! Doufám, že se nikdo nedomnívá, že z volebních lístků voličů, kteří jsou všechno jiné než plní ducha, vyrostou hned po stovkách nějací státníci. Vůbec je třeba ostře vystoupit proti nesmyslu, že ve všeobecných volbách se zrodí géniové. Za prvé, v jednom národě se najde jen jednou za velmi dlouhé období jeden jediný skutečný státník a nikoliv hned sto a více současně; za druhé, odpor mas je proti každému géniovi přímo instinktivní. Spíš projde velbloud uchem jehly, nežli se prostřednictvím voleb „objeví“ skutečně velký muž.

         Tady však hlasuje pět set lidí více než skromného formátu o nejdůležitějších záležitostech národa.

         A podle toho ta politika také většinou vypadá.

         To však neznamená nic jiného, než vložit konečné rozhodnutí do rukou lidí, kterým k tomu chybí jakékoliv předpoklady.

         Museli by to být univerzální géniové, jací se objeví sotva jednou za století. Bohužel se ale většinou nejedná o „hlavy“, nýbrž o omezené, domýšlivé a nafoukané diletanty, o duševní polosvět nejhoršího druhu.

         Ale tím, že tento systém nutí jednotlivce zaujímat stanoviska k otázkám, kterým nerozumí, kazí mu postupně charakter. Nikdo nenajde odvahu prohlásit: „Pánové, myslím, že této otázce nerozumíme. Alespoň já osobně vůbec ne.“ Ostatně nic by se nezměnilo, protože upřímnost by stejně nenašla pochopení a ostatní by si asi tím čestným oslem nenechali zkazit všeobecnou hru, ale kdo zná lidi, pochopí, že v takto osvícené společnosti nikdo nechce být ten nejhloupější a v určitých kruzích se čestnost rovná hlouposti.

         Cílem našeho dnešního parlamentarismu není vytvořit shromáždění moudrých, ale spíš sestavit hejno duševně závislých nul.

         Toto zařízení může být milé a ceněné jenom nejprolhanějšími a denního světla se štítícími jezevci, zatímco každý čestný, přímý a k osobní odpovědnosti připravený člověk je musí nenávidět.

Kdyby se ale přece jenom nějaký takový chlápek pokusil sem vloudit, lze jej lehce objevit a nevybíravě okřiknout: Pryč, zbabělý lumpe! Ustup, umažeš schody; neboť hlavní schodiště do panteonu dějin není pro pokrytce, nýbrž pro hrdiny!

Je-li ale národ ve svém boji o lidská práva poražen, znamená to, že byl na vahách osudu shledán příliš lehkým pro štěstí udržet se dále na tomto pozemském světě. Neboť kdo není ochoten nebo schopen bojovat za své bytí, tomu určila věčně spravedlivá prozřetelnost jeho konec.

         Svět tu není pro zbabělé národy.

Obrýlený teoretik domnívá se, že lidé jsou na světě pro zákony, které si sami vytvořili.

 

Teoretické poznatky je třeba zprostředkovat masám, a to formou odpovídající jejich chápání, které je a zůstane omezené.

 

Německé měšťanstvo je pacifistické až ke skutečnému sebepopření.

 

Je to ale pořád stejné publikum, které se už ničemu nepřiučí, poněvadž kromě rozumu k tomu zde chybí i sebemenší vůle.

         Žádný z těchto zástupců lidu nikdy sám ze sebe nevzdá čest lepší pravdě a nedá se do jejích služeb. Ne, neučiní to ani jediný z nich, ledaže by měl důvodnou naději, že si tím zachrání svůj poslanecký mandát na další období. Teprve tehdy, když už je jasné, že jeho dosavadní strana dopadne v příštích volbách špatně, vydá se tento výkvět statečnosti na cestu a bude se rozhlížet, zda a kde by se dostal k nějaké straně nebo směru, který dopadne ve volbách lépe; ovšem tuto změnu pozice doprovází obvykle průtrž morálních zdůvodnění. Zdá-li se, že nějaká stávající strana natolik ztrácí přízeň lidu a hrozí jí tak velký propad, že pravděpodobně utrží ve volbách zničující porážku, dávají se na velký pochod: parlamentní krysy opouštějí stranickou loď. Nemá to co dělat s lepším věděním nebo úmyslem, pouze s jistým věšteckým nadáním, jež parlamentní štěnici v pravý čas varuje a pouští ji opakovaně do jiné teplé stranické postele.

         Mluvit před takovým „fórem“ znamená jen házet perly oněm známým zvířatům. To se ale opravdu nevyplatí! Neboť úspěch nemůže být jiný než nulový.

 

Pouze tvrdá skutečnost musí určovat cestu k cíli, ať se nám to líbí nebo ne. Vyhýbat se nepříjemným cestám znamená na tomto světě minout se cíle.

 

Věčná bakterie lidstva – Židé a zase Židé. Obrovské město mi připadalo jako ztělesnění krvesmilstva.

 

 

4.   kapitola

MNICHOV

Příroda přece také přistupuje v dobách velké nouze nebo špatných klimatických podmínek a neúrody k omezení rozmnožování obyvatelstva v určitých zemích nebo určitých ras, a to metodou jak moudrou tak i bezohlednou. Neomezuje schopnost plození jako takovou, nýbrž zachování zplozeného tím, že ho vystavuje těžkým zkouškám a strádáním a tudíž vše, co je méně silné, méně zdravé, je nuceno vrátit se do klína věčně nepoznaného. To, co příroda nechá přetrvat, přetrvá nesnáze bytí, je tisíckrát vyzkoušeno a tvrdí a schopní mohou dále plodit, načež opět nastává výběr od počátku. Tím, že zachází s jednotlivcem brutálně a okamžitě ho povolává k sobě zpět, pokud tento nestačí na bouře života, udržuje mocně rasu a druh a dokonce stupňuje jejich sílu až k nejvyšším výkonům.

Tak je snížení počtu posílením osoby, tedy nakonec posílením druhu.

         Jinak tomu je, pokud člověk sám se chystá omezovat počet lidí. Není to přirozené, ale „humánní“. Umí to lépe než ona krutá bohyně veškeré moudrosti. Neomezuje zachování jednotlivce, nýbrž rozmnožování jako takové. Toto se mu zdá, poněvadž vidí neustále jenom sám sebe a nikoliv rasu, být lidštější a omluvitelnější, nežli opačná cesta. Ale bohužel i následky jsou opačné:

         Zatímco příroda neomezuje plození a nejtěžší zkoušce podrobuje zachování, vybírá z nadbytku jednotlivců ty nejlepší jako hodné života a jenom tyto udržuje a dělá z nich nositele druhu; omezuje-li člověk plození, křečovitě se stará o to, aby každá narozená bytost byla za každou cenu zachována. Tato korektura božské vůle se mu jeví jako moudrá a humánní a má radost, že nad přírodou zase jednou vyzrál a že dokonce dokázal její nedokonalost. Že ve skutečnosti je počet sice omezen, ale hodnota jednotlivců je snížena, to ovšem slyší nerad.

         Pokud je plození jako takové omezováno a počet porodů klesá, nastoupí namísto přirozeného boje o bytí, který nechá naživu jen ty nejsilnější a nejzdravější, chorobná touha „zachránit“ za každou cenu i ty nejslabší a nejvíce nemocné, čímž zasévá zárodek potomstva, které bude stále ubožejší, čím déle potrvá tento výsměch přírodě a její vůli.

         Konec bude takový, že tomuto národu jednoho dne bude odebrána jeho existence na tomto světě; člověk snad může po jistou dobu vzdorovat věčným zákonům udržování rodu, ale pomsta se dostaví dříve nebo později. Silnější pokolení vyžene slabé, poněvadž vůle k životu ve své poslední formě roztrhá všechna směšná pouta takzvané humanity jednotlivců, aby na její místo nastoupila humanita přírody, která ničí slabost, aby udělala místo síle.

         Kdo tedy chce německému národu zajistit bytí cestou omezování jeho rozmnožování, uloupí mu tím budoucnost.

         Tato budoucnost čeká tak jako tak celé lidstvo a ani jednotlivý národ nemůže ujít tomuto neblahému osudu.

         Příroda nezná žádné politické hranice. Sama je vytyčuje živým tvorům na této zeměkouli a přihlíží hře sil. Nejsilnější a nejodvážnější, její nejmilejší dítě, dostane právo vládce nad bytím.

         Kulturně lepší, ale méně bezohledné rasy by musely v důsledku své omezené půdní plochy omezovat své rozmnožování už v době, kdy kulturně nižší, ale přízemně-brutálnější národy by byly schopny, vzhledem k jejich většímu životnímu prostoru, se nadále rozmnožovat. Jinými slovy: tento svět se jednou stane majetkem méněcenného, avšak činorodějšího lidstva.

         V dosud ještě vzdálené budoucnosti budou existovat pouze dvě možnosti: buď bude svět řízen podle představ naší moderní demokracie, čímž padne těžiště rozhodování ve prospěch početně silnějších ras, nebo bude svět ovládán podle přirozeného řádu sil a zvítězí národy s brutální vůlí, tedy nikoliv národ sám sebe omezující.

         Že tento svět bude jednou vystaven nejtěžším bojům o bytí lidstva, o tom nelze pochybovat. Nakonec zvítězí náruživost sebezáchovy. Pod ní takzvaná humanita, coby směs hlouposti, zbabělosti a domýšlivého mudrlantství, taje jako sníh v březnovém slunci. Ve věčném boji lidstvo vyrostlo – věčným mírem zaniká.

 

Velikost sídla národa je podstatným faktorem k stanovení jeho vnější bezpečnosti. Čím větší je prostor, jenž má národ k dispozici, tím větší je jeho přirozená ochrana; neboť vojenská rozhodnutí proti národu, tísnícímu se na malé ploše, lze realizovat snáze, rychleji a tím i účinněji, než naopak proti teritoriálně velkým státům. V rozsáhlosti státního území spočívá jistá ochrana proti neuváženým útokům zvenčí, neboť úspěch takového útoku může být dosažen teprve po dlouhých a těžkých bojích; riziko svévolného přepadení velkých států se bude tedy jevit jako vysoké, pokud k němu nebudou zcela mimořádné důvody. Proto již ve velikosti státu spočívá důvod snadnějšího zachování svobody a nezávislosti národa, zatímco naopak malost takového útvaru přímo vyzývá k zabrání.

 

Už jenom možnost udržení zdravého rolnictva jako základu celého národa je nesmírně cenné. Mnoho našich dnešních bolestí je jenom důsledek nezdravého poměru mezi venkovským a městským obyvatelstvem. Pevný kmen malých a středních rolníků byl ve všech dobách nejlepší ochranou proti sociálním chorobám, které dnes máme. Je to také jediné řešení, které zajistí ve vnitřním hospodářském oběhu chléb národu. Průmysl a obchod ustoupí ze svého nezdravého vedoucího postavení a začlení se do všeobecného rámce národního spotřebního a vyrovnávacího hospodářství. Ani jedno ani druhé již nepředstavují základ obživy národa, ale jen její pomocný prostředek. Tím, že se vyrovná vlastní produkce se spotřebou ve všech oborech, vznikne co se týče výživy národa větší či menší nezávislost na zahraničí, což pomáhá zajistit svobodu a nezávislost národa zejména v těžkých dobách.

 

Jen děti se mohou domnívat, že přátelským, mravným chováním a trvalým zdůrazňováním mírových úmyslů, se dostanou ke svým banánům „v mírovém soutěžení národů“, jak se tak krásně a barevně žvanilo; tedy aniž by se muselo sáhnout po zbrani.

 

Síla spočívá v útoku, nikoliv v obraně.

 

Jasný rozum se účelně projevuje zpravidla jen u normálních smrtelníků, zásadně se ale ztrácí tehdy, jde-li o „diplomaty“.

 

 

5.    kapitola

SVĚTOVÁ VÁLKA

Budoucnost bude patrně náležet jenom „mírovému soutěžení národů“, to znamená poklidnému vzájemnému podvádění se s vyloučením násilných metod obrany.

         Tento vývoj se nezastavil, nýbrž měl jednou změnit svět na jediný velký obchodní dům, v jehož vstupních halách by byly vystaveny busty prohnaných šmelinářů.

         Proč jsem se nemohl narodit o sto let dříve? Někdy v době osvobozovacích válek, kdy muž ještě skutečně za něco stál i bez „obchodu“.

 Když na frontě umírali ti nejlepší, mohl se doma alespoň vyhubit hmyz.
 

6.   kapitola

VÁLEČNÁ PROPAGANDA

K otázce humanity se vyjádřil již Moltke[2] v tom smyslu, že humanita ve válce spočívá v krátkosti děje, takže jí nejvíce odpovídá nejostřejší způsob boje.

 

Nejméně krásné, co může v lidském životě existovat, je a vždycky bude jařmo otroctví.

 

Národ má ve své převážné většině natolik feminální charakter, že jeho myšlení a konání je určováno více citovým vnímáním než střízlivou úvahou.

 

 

8. kapitola

POČÁTEK MÉ POLITICKÉ ČINNOSTI

Federova[3] zásluha v mých očích spočívala v tom, že s diskrétní brutalitou definoval jak spekulativní, tak i národně hospodářský charakter burzovního a půjčkového kapitálu, a odkryl jeho prastarý předpoklad úroků.

Jasné cíle a samotné jejich vyplnění musí ztroskotat na všeobecné lidské neúplnosti a nedostatečnosti. Čím abstraktněji správnější a tím i mohutnější bude myšlenka, o to nemožnější zůstane její úplné uskutečnění, pokud bude odvislá od lidí. Kdyby tomu bylo jinak, nemohli by se zakladatelé různých náboženství počítat k největším lidem na této zemi, přestože uskutečnění jejich etických záměrů se nikdy ani zdaleka nepřiblíží svému naplnění. Samotná víra v lásku je ve svých účincích pouze slabým odleskem záměru jejich vznešených zakladatelů; vždyť její význam leží ve směru, který se snaží udávat vývoj všeobecné lidské kultury, morálky a mravnosti.

 

U takzvaných „úspěšných“ politiků malého formátu je jejich činnost skutečně pouze „uměním možností“, jak Bismarck alespoň jednou trochu povolaně označil politiku. Čím více se takový „politik“ straní velkých myšlenek, tím snadnějších, častějších a viditelně rychlejších úspěchů dosáhne.

 

Uskutečnění podobných cílů, které by mohly mít hodnotu a význam i v té nejvzdálenější budoucnosti, se zastánci těchto myšlenek většinou nevyplácí a nalézá pouze zřídka porozumění u nejširších mas, které spíš ocení slevy mléka a piva, než dlouhodobé plány pro budoucnost, jejichž uskutečnění se může dostavit teprve později, a jejichž využití se dočká teprve jejich potomstvo.

         A tak se z určité dávky ješitnosti, která je vždy blízká příbuzná hlouposti, bude velká část politiků stranit všech opravdu významných, těžkých konceptů budoucnosti, jen aby ani na okamžik neztratili momentální sympatie širokých vrstev obyvatelstva. Úspěch a význam takového politika pak spočívá výhradně v přítomnosti a není existenční pro jeho potomstvo. Tyto malé mozky to také moc neruší; stačí jim to.

         Bohové je mají rádi pouze v případě, když požadují a chtějí nemožné.

         Velký politik nepracuje již pro požadavky, které vyvstávají kdejakému šosákovi, nýbrž pro cíle, které jsou srozumitelné pouze několika málo vyvoleným. Proto je pak jeho život rozerván láskou a nenávistí.

         Samozřejmě že tito velikáni jsou maratónskými běžci dějin; vavřínový věnec současnosti spíš spočívá na spáncích smrtelných hrdinů.

 

Když jsem poprvé slyšel Federovu přednášku o „rozdrcení úrokového otroctví“, okamžitě jsem věděl, že se jedná o teoretickou pravdu, která se musí stát nejstálejším smyslem budoucnosti německého národa. Břitké oddělení burzovního kapitálu od národního hospodářství nabízelo možnost postavit se zmezinárodňování německého hospodářství, bez toho, že by se zároveň bojem proti kapitálu ohrožoval samotný základ nezávislého národního sebezachování. Měl jsem již rozvoj Německa naprosto jasně před očima, než abych nevěděl, že nejtěžší boj bude potřeba svést ne s nepřátelskými národy, nýbrž s mezinárodním kapitálem. Ve Federově přednášce jsem cítil ohromné heslo pro tyto nadcházející boje.

         Mezinárodní kapitál byl nejenom největším válečným štváčem, nýbrž ani nyní, po skončení bojů, neopomíná dělat z míru peklo.

         Co se však námitek takzvaných praktiků týče, lze jim odpovědět následovně: všechny obavy z hrůzných hospodářských důsledků odtržení od úrokového otroctví jsou zbytečné; neboť za prvé šly dosavadní hospodářské poučky německému národu jen stěží k duhu; vyjádření k otázce národního sebeurčení nás velmi upomínají na odborné posudky podobných znalců z dřívějších dob, např. na bavorské zdravotní kolegium při příležitosti otázky zavedení železnice. Všechny dřívější obavy těchto urozených sborů se nikdy nenaplnily: cestujícím ve vlacích nových „parních ořů“ se nedělalo zle, diváci také neonemocněli, a od dřevěných ohrad, které měly nové zařízení skrýt, se také upustilo, – pouze dřevěné ohrady v hlavách všech takzvaných „expertů“ zůstaly zachovány i pro další generace.


To, za co musíme bojovat, je zajištění existence a rozmnožení naší rasy a našeho národa, za výživu jeho dětí a udržení čistoty krve, svobodu a nezávislost naší vlasti, ke kterému náš národ dozrál, k naplnění poslání, které mu bylo přiděleno od stvořitele univerza.

2. část >>>

 

POZNÁMKY:


[1] rabulistický = překroucečský, mnohomluvný. – poznámka Misantropova.

[2] Helmuth von Moltke – slavní generálové toho jména byli dva: otec a syn. Otec Moltke velel vojskům ještě v prusko-rakouské válce roku 1866 a v prusko-francouzské válce v letech 1870-71. Jeho syn velel vojskům německého císařství v letech 1906-1914. Hitler má na mysli určitě Moltkeho staršího (1800-1891), který byl také významným válečným teoretikem. – pozn. Mis.

[3] Gottfried Feder (1883-1941), ekonom a jeden z prvních klíčových členů nacistické strany, jejímž byl ekonomickým teoretikem. Jeho přednášky přivedly v roce 1919 Hitlera do strany. – pozn. Mis.