Jdi na obsah Jdi na menu
 


Horatius: Réva a vavřín - 1. Ódy

1. 5. 2013

Q. HORATIUS FLACCUS

VAVŘÍN A RÉVA

 

ÓDY

EPÓDY

SATIRY

LISTY

 

 

QUINTUS HORATIUS FLACCUS –

BÁSNÍK ŽIVOTNÍ VYROVNANOSTI

 

Jsem postavy drobné a předčasně šedivý, přítel

slunce, náchylný k hněvu, však snadno se usmířit dávám.“

(Listy I,20)

 

Narodil se r. 65 př. n. l.

Když od Maecenata v r. 33 dostal statek v sabinských horách, mohl se nezatěžován finančními starostmi věnovat výhradně poezii. Našel východisko a životní rovnováhu v epikurejské filosofii a bránil své právo na nerušený soukromý život a nezávislou tvorbu. S přibývajícími lety se stále více stranil městského ruchu a dával přednost pobytu na svém venkovském sídle. Zemřel r. 8 př. n. l.

První období Horatiovy tvorby charakterizuje její útočný satiricko-parodický ráz. Později zvolil jiný přístup. Z pozice klidného, vyrovnaného epikurovce se snaží ridendo dicere verum – říkat pravdu s úsměvem (RIDENTEM DICERE VERUM, / / QUID VETAT (Satiry 1,1,24) Co brání říkat pravdu jakoby žertem). Ironizuje patolízalství, snobismus, nadměrnou ctižádostivost, vysmívá se ješitnosti, kritizuje závist a hrabivost. Konkrétní osoby však velmi často nahrazuje obecnými typy.

Své satiry nazývá Horatius „sermones“ – rozmluvy či besedy (sermo – řeč, prostá mluva). Nejlepší satiry jsou ty, v nichž Horatius mluví o sobě, o svých životních osudech a zálibách.

Také v „Listech“ mluví hodně o sobě a nesnaží se zakrývat své vady. Není dokonalý, ale zná cestu, která k sebezdokonalování vede. Je to návod epikurské filosofie, které zůstává nejvíce věren: žít v ústraní, netoužit ani po bohatství, ani po slávě, ale těšit se z toho, co přináší každý den.

Mnohokrát se na Horatia odvolává později Montaigne, Lessing, Schopenhauer, Nietzsche a ovlivnil též Branta či Le Sage, Stendhala a Puškina; odkazy na něj najdeme u Petronia, La Fontaina, Klímy, Misantropa... Romantismus 19. století, který postavil nadšení proti rozumu, živelnost proti míře, Horatia zcela zatratil.

Jeho umění se nepodbízí lacinému vkusu. Je náročné a k jeho plnému ocenění nepostačí první pročtení. Je k němu potřebí podobné zralosti a emoční vyváženosti, jakými byl obdařen autor.

Jeho styl je monumentální.

Již ve starověku se stal uznávaným klasikem a byl čten až do pozdní antiky. Rozmach křesťanství zatlačil potom jeho pohanskou tvorbu do pozadí. Scholastika se od Horatia odvrátila vůbec.

 

ÓDY

KNIHA PRVNÍ

I

Někdo s chutí se vzdá části dne pro to jen,

aby mohl si snít ve stínu planiky

nebo u zřídla vod svatých a líbezných.

Já zas obcovat chci s bohy dík břečťanu,1

cti všech učených hlav; budu vždy do hájů,

kde se chorovod nymf k satyrům druží v hrách,

spěchat od davů dál, dokud mé flétničce

vdechne Euterpé2 hlas, dokavad propůjčí

Polyhymnia3 mé lesbické loutně4 tón.

A když místo mi dáš v družině básníků,

hlavu zvednu, až hvězd budu se dotýkat.

 

III

Smělý, hotový ke všemu,

člověk hříchem je štván přes všechny zákazy.

Ijápetův syn5 přinesl

oheň na tento svět, použiv bídné lsti,

a jak z nebeské otčiny

plamen uloupen byl, dolehly na zemi

nové strasti i choroby

a též nezvratná smrt, doposud liknavá,

náhle přidala do kroku.6

Lidem není nic zatěžko,

každý bláznivec chce dobývat nebesa

a jen pro naše zločiny

váhá Iuppiter blesk hněvu dnes odložit.

 

XI

Chaldejským věštcům z hvězd7

nepropůjčuj svůj sluch.

Lépe je jít budoucnu klidně vstříc.

Pro dnešek žij, o zítřek málo dbej.

 

XVI

Když Prométheus8 z hlíny nás uhnětl,

tu musel do ní vložit i všelicos,

co pobral, kde se vůbec dalo;

tak i lví zuřivost do nás vmísil.

 

XXIII

Koloušek v horách,

stranou všech cest, zbytečně polekán

hlasy vánku i lesa,

hledá zděšenou matku laň.

Což jsem gaetulský lev9 anebo tygr zloch,

což bych tebe já chtěl stíhat a zardousit?

 

XXVII

Pro jakou Charibdu10

se, ubožáku, stále trápíš?

Mocnějších vášní jsi, chlapče, hoden!

 

XXXV

Jak hanbíme se za šrámy, zločiny

i za své bratry! Před čím kdy ucouvlo

zlé naše pokolení?

Které hříchy nás netíží?

 

KNIHA DRUHÁ

X

V neštěstí buď hrdý a neoblomný.

 

XVI

Nechť se duše těší jen touto chvílí,

o další se nestarej.

Vrchol blaha

nenajdeš nikdy.

 

Pro mne Parka, ta paní pravdy,

měla pouze stavení na venkově,

šepot řecké Múzy a pohrdání

špatnými lidmi.

 

XX

Já, básník dvojí podoby, na křídlech,

jež mají tvary vzácné a mohutné,

se vznesu vzhůru k jasným výším

nad zemi, povýšen nad nenávist,

a zanechám zde města.

Já nezemřu.

Neskončím v moci Stygu.

 

Již zvolna hrubá pokožka pokrývá

mé holeně a stávám se pernatcem:

jsem celý bílý, jemné peří

roste mi z ramen a ze všech prstů.

 

Hle, já, pták zpěvných tónů, jsem rychlejší

než Íkaros, syn Daidalův.

 

A při mém pohřbu, vpravdě jen domnělém,

všech žalozpěvů, škaredých vzlyků, slz

se vzdejte, ztlumte hlas a vposled

zbytečné obřady nekonejte.

KNIHA TŘETÍ

I

Mám odpor k davům, straním se všednosti.

Teď utište se v úctě, jsem v službách Múz

a písně dosud neslýchané

hodlám zpívat.

 

Moc hrozných králů ovládá poddané;

leč loutna i ptačí zpěv sotva do snů

je ukolébá. Spánek, jenž dává klid

má sídlo spíše v stínu u řek nebo kdesi

v líbezném údolí mírných vánků.

 

Kdo chce jen to, co postačí k životu,

ten pramálo se obává mořských vln i bouří.

 

Kdo vskutku trpí, toho už netěší

nach vlastních rouch, jenž předčí i záři hvězd,

lesk fryžských kvádrů, perské masti

ani sklep hojný, vždy plný vína.

 

II

Ať hlad a strázně snášet se naučí mladík

a v nebezpečích, pod širou oblohou,

ať dlouho žije.

 

Ctnost podle vratké lidské přízně

nikdy svou pravomoc nezískává.

 

Ctnost otevírá nebe těm, kterých smrt

se netýká, a putuje po stezkách

jí vyhrazených; na perutích

straní se bahna a všedních davů.

 

A odměny je hodno i mlčení.11

 

III

Kdo spravedlnost ctí, kdo ctí důslednost,

ten pevně čelí výhružným pohledům

všech tyranů i vášním davu,

pokud ho ponouká k věcem scestným;

a kdyby celý svět se zhroutil,

spousty těch trosek ho nevyděsí.

 

Oč usiluješ Múzo? Ne, nesnaž se

o rozmluvách bohů zpívat:

mohutnost slova by v písni slábla.

 

IV

Já jednou v dětství

jsem odběhl a znaven hrami

usnul; tu holoubci jako v bájích

mi z čerstvých listů uvili pokrývku

a za zázrak měl potom i všechen lid,

že dřímal jsem tam bez obav z medvědů

i hadů a že společně chránily

mne, dítě chrabré z vůle bohů,

nebeský vavřín a svatá myrta.12

 

Jsem váš, mé Múzy.

Jsem přítel vašich tanců i studánek.

 

Svou vlastní tíhou hroutí se tupá moc;

dík samým bohům, kteří zlomoc,

příčinu zločinů, nenávidí.

 

VI

Co zavinila záhubná střída dob!

Rod otců ztratil ctnosti svých praotců

a my pak, mnohem zkaženější,

zplodíme potomky ještě horší.

 

VIII

Nestarej se o zvěsti, jež se šíří

mezi lidem, stáhni se do ústraní,

z darů této chvíle se těš a jinak

chmury pusť z hlavy.

 

XVI

Zlato mívá svůj rub: starost a stálou chuť

ještě bohatším být.

Kdo si dokáže víc odřeknout, dostane

tím víc od bohů: chci posílit řady těch,

kdož si nepřejí nic.

Toužíš-li po mnohém,

život málo ti dá.

 

XXV

Dosud nikdo tak nezpíval,

jako zazpívám já.

Dívám se

v tichém ústraní na krásu

klidných lesů a řek.

Chci se vystříhat přízemních

plytkých, prchavých slov! Sladké je vykročit

a dát v sázku vše.

 

XXVII

Hříšníky ať na cestách doprovází psice s útěžkem.

 

XXIX

Klidně se věnuj dnešku.

Pouze kdo s radostí

a zcela volně prožívá všechen čas,

ten každý den smí říci: Žil jsem!

 

XXX

Pomník, stvořený mnou, předčí i pevný bronz.13

Ze mne dostane smrt pouze díl; valná část

ujde podsvětním tmám.

 

KNIHA ČTVRTÁ

III

Múzo lyry a vzletných slov,

koho v kolébce tvé pohledy pohladí,

toho nečeká

vavřín za pěstní boj,

tím méně pokoří v boji výbojné vladaře.

Zato proudnice vod,

bujné háje a lesíky

jeho aiolský zpěv14 povznesou ke slávě.

 

IV

Dravým orlům

nikdy se holoubci nenarodí.

 

Sám Hannibal prohlásil:

My, jeleni, jsme potravou pro vlky,

a přesto na ně útočíme,

třebaže úspěchem jest jim uprchnout.“

 

Až na dno hoď ho, krásnější vypluje.

 

VII

Roztál zas všechen sníh a louky se pokryly trávou,

listím se odívá strom.15

Grácie16, Nymfy, už úplně nahé,

do tance daly se zas.

Nevěř, že něco je věčné: to vyplývá z času a hodin,

krátících blažené dny.

Všechno, čím srdce milé dnes obmyslíš,

nemůže nikdy chamtivý dědic ti vzít.

 

IX

Jak mylné je přičítat blaženost

všem, kdož jsou velmi bohatí! Spíše ten

smí toto jméno nést, kdo umí

rozumně užívat božích darů.

 

XII

Tak už přestaň jen zisk počítat, neváhej,

vzpomeň na temný den smrti, a dokud smíš,

moudrost chvilku nech žít společně s hloupostí:

občas bláznit je příjemné.

 

EPÓDY >>>

 

POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY:

1břečťan – byl zasvěcen Bakchovi, který stejně jako bůh Apollón byl ochráncem básníků.

2Euterpé – Múza lyrické poezie, doprovázené hrou na flétnu, a hudby vůbec. (Euterpé značí řecky „obveselující“.)

3Polyhymnia – Múza vážného zpěvu, hymnů a básní přednášených sborem.

4lesbická loutna – Na ostrově Lesbu se narodili Alkáios a Sapfó, jejichž básnická díla Horatius miloval z řecké lyriky nejvíce. A podle pověsti doneslo moře na tento ostrov pozůstatky božského pěvce Orfea.

5Íjapetův syn – Íjapetos byl synem boha Úrana a Gáie, otec Atlantův a Prométheův; právě druhého z nich má básník na mysli.

6Srov.: Hésiodos: Práce a dni v. 47–58.

7Chaldejským věštcům z hvězd (v orig. babylónským)Chaldejové, obyvatelé Babylónie, se od pradávných dob zabývali hvězdářstvím. Jejich vlast je i kolébkou astrologie.

8Prométheussyn Títána Ijápeta, stvořil člověka z hlíny, jež obsahovala ještě součást nebes. Horatiovo podání se zde od nejznámějších bájeslovných motivů odchyluje.

9gaetulský lev – Gaetulie, kraj v Africe, přibližně tam, kde se rozkládá dnešní Kabylie (na severu Alžírska).

10Charybda (Charybdis)jedna z dvou oblud (druhá se zove Skylla) v Messinské úžině, které hubily plavce. Kolem ní plul Odysseus i Argonauti. Zde má básník na mysli „charybdu“ v ženské podobě, tj. lásku, vášeň nízkého původu, jíž se zabývat může být zhoubné, kdežto mocnější vášeň, poezie, je mnohem hodnotnější.

11odměny je hodno i mlčení – překlad řeckého úsloví, které rád citoval císař Augustus.

12vavřín byl rostlinou Apollónovou, myrta Afrodítinou (Venušinou).

13Pomník, stvořený mnou, předčí i pevný bronz. – v originále: EXEGI MONUMENTUM AERE PERENNIUS (Trvalejší než kov pomník jsem postavil) – První verš skvělé Horatiovy básně, v níž s plným sebevědomím velkého umělce básník předpovídá věčné trvání svého díla. → Non omnis moriar. Slov exegi monumentum se užívá běžně k označení významu velkých geniálních prací (v jakémkoliv oboru).

14aiolský zpěv – Horatius měl svůj velký vzor v řecké lyrice a jeho nejoblíbenější básníci, Alkáios a Sapfó, psali právě aiolským nářečím.

15listím se odívá strom – Srov. se známou českou středověkou (2. pol. 14. stol.) lyrickou básní (či písní) nazvanou Dřěvo sě listem odievá.

16Grácie – římské bohyně půvabu; v Řecku se nazývaly Charitky.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA