Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dušan Zbavitel: Starověká Indie - 1.

1. 3. 2011

staroveka-indie.jpg

΅ Úvod ΅

         Indové sami, jak se zdá, nepřikládali ani reálnému historickému vývoji, ani soudobému životu příliš velkou důležitost. Proto se tak často hovoří o indické nehistoričnosti, o nedostatku smyslu pro dějinný vývoj a nezájmu o historii vlastní země.

         Tento nezájem souvisel jistě s obecným světovým názorem starých Indů a jejich pojetím vývoje světa v obrovských časových dimenzích, v nichž se krátké dějinné etapy nadobro ztrácely jako málo významné epizody, celkem nehodné zaznamenání. Vždyť podle hinduistické kosmologie je naše lidstvo jen jedním z dlouhé řady lidských společenství, která tu žila a budou ještě v budoucnu žít. Doba jeho existence byla vypočítána na 306 720 000 roků. Toto údobí zvané kalpa (velevěk) se rozpadá na 71 manvantar (doslova „manuovských věků“, nazvaných podle jakýchsi praotců každého lidstva manuů). Každá z nich trvá 4 320 000 let a dělí se na čtyři jugy (věky), které mají po všech stránkách sestupnou tendenci – co do délky trvání, úrovně morálky, duchovní a tělesné dokonalosti lidí i jejich celkových životních podmínek. První, zvaná krtajuga, jakýsi „zlatý věk“, se vyznačuje všeobecnou spokojeností, blahobytem a štěstím, zbožností i dlouhověkostí všech pozemšťanů a jejich pokojným vzájemným soužitím; trvá 1 728 000 let.

Druhá trétajuga a třetí dváparajuga, nazvané podle stále nižších vrhů při hře v kostky, jsou vždy o čtvrtinu kratší a jejich znakem je postupný úpadek ve všech směrech, který vrcholí v závěrečném období zvaném kalijuga, v němž žijeme nyní i my. Je charakterizováno rozvrácením zavedených pořádků a starých tradic, zmatením kast, vládou krutých králů a lidskou krátkověkostí a nemocností, ale i vzrůstem všeobecného zla, vzájemné nenávisti a bezbožnosti. V průběhu tohoto věku se budou poměry na světě neustále zhoršovat, lidí bude přibývat, a až se už nebudou moci uživit jinak, začnou se navzájem požírat; dějiny tohoto lidstva pak skončí velkou vesmírnou katastrofou a zánikem všeho živého tvorstva. Ale potom bude následovat zase další cyklus s novým lidstvem.

         Starověcí Indové dokonce přesně vypočítali, že náš „temný“ věk započal roku 3102 před n. l.,[1] a protože bude trvat celkem 432.000 let, jsme vlastně ještě pořád teprve kdesi na jeho počátku.

         V tomto nesmírně širokém časovém rámci nenacházel patrně staroindický člověk žádný dostatečně pádný důvod proč zaznamenávat a věrně popisovat tak efemérní a krátkodeché epizody, jakými je vláda toho či onoho krále nebo kterákoli historická epocha, jež se v bezbřehém oceánu času nadobro ztrácejí.

         Existovalo například ve starověké Indii opravdu mnohomužství, jak je zobrazuje epos Mahábhárata v rodině hlavních pěti hrdinů se společnou manželkou, nebo je to jen výplod básnické fantazie? Mohla si ve starých dobách dívka při slavnosti zvané svajamvara skutečně sama vyvolit manžela, jako to v témž eposu učinila princezna Damajantí? Vždyť Manuův zákoník, nejvyšší hinduistická autorita ve věcech společenských a rodinných vztahů, nic podobného nezaznamenává, i když mezi formami uzavření sňatku uvádí i takové, jako je únos nevěsty a pobití jejích příbuzných. A podobných příkladů by bylo možno uvést úctyhodně dlouhou řadu.

 

΅ Města plná záhad ΅

STAROVĚKÁ KULTURA

S MODERNÍ URBANISTIKOU

 

         Zdi domů v hlavních ulicích jsou slepé, bez oken a dveří; před nimi jsou umístěny četné kupecké krámky. Domy svědčí o vyvinutém smyslu pro soukromí. Místo oken mají kvůli světlu a větrání jen úzké otvory v horních částech zdí; vchody, nejednou opatřené jakousi vrátnicí, ústí zásadně do postranních uliček. Dům je centrován kolem čtvercového dvora, vydlážděného cihlami a zcela separovaného od vnějšího světa. Do tohoto dvora hledí všechna okna a dveře jednotlivých místností, umístěných v přízemí i v patře, do něhož vedou pevné příkré schody. Dvůr slouží k přípravě jídel, jsou tu krby k vaření a také velké nádoby k uskladnění zrní a oleje. Téměř vždy tu najdeme i studnu, takže domácnost není odkázána na veřejné studny v hlavních ulicích.

         Vedle obytných místností mají domy i koupelny s promyšleným systémem odtoku a záchody. Stěny jsou poměrně silné a solidní. Se solidností a komfortním vybavením domů nápadně kontrastuje jejich prostota a strohá utilitárnost; nejsou zdobeny žádnými zbytečnými výstupky ani skulpturami nebo reliéfy, nemají žádné vnitřní malby a výtvarnou výzdobu.

         Tak nějak to vypadalo v Mohendžo-daru na březích Indu, který od té doby posunul své řečiště o několik kilometrů k východu, a také v Harappě, rozkládající se přes šest set kilometrů dál u jeho přítoku Ráví, a to už před více než čtyřmi tisíciletími.

 

ŽIVOT MĚST

 

         Tato města se svými mnoha tisíci obyvateli žila prakticky beze změny a narušení po dlouhá staletí. Život jako by tu dosáhl jistého stupně civilizační úrovně a technického pokroku – a pak se na celá staletí zastavil.

 

BAZÉN  NA NÁVRŠÍ

 

         A pak tu byla citadela. V Mohendžo-daru tvořila jádro citadely ta nejpodivuhodnější stavba – veliký bazén o rozměrech téměř třináctkrát osm metrů a hloubce dva a půl metru.

         K čemu tak pečlivě vybudovaný a udržovaný bazén ve městě, kde má každá zámožnější domácnost svou vlastní koupelnu a kde teče řeka, co by kamenem dohodil? Jsme v Indii, v zemi s prastarou tradicí vysoce vyvinutého smyslu pro rituální čistotu. Dodnes tu musí na mnoha místech věřící před vstupem do chrámu smýt světskou špínu v bazénu velmi podobném tomu, který se našel v Mohendžo-daru. Takže odpověď se přímo vnucuje – a současně nabízí celou řadu dalších dohadů a spekulací. Zvláště když zjistíme, že navzdory technické vyspělosti, kvalitnímu nářadí a pevnému řádu, dosvědčenému celým systémem města a jeho nerušeného dlouhověkého chodu, se v nižších vrstvách nálezů, pocházejících už z prvních staletí existence těchto měst, nenašly téměř žádné zbraně.

         Město, které mělo značné bohatství – a nemuselo spoléhat na armádu ozbrojenců a policistů? Město, které nepotřebovalo k udržení moci a bohatství v rukou svých vyšších vrstev vojáky ani strážníky s dobrou výzbrojí? Zřejmě se nemuselo obávat žádného ohrožení zvenčí. Kdo to tu vládl a jak vládl, že k tomu nepotřeboval četníky ani vojáky a snad ani vězení a popraviště? To všechno nevíme.

         Jsme v Indii. Jsme v zemi, kde se například tradiční kastovní systém udržel při plné síle dobrých dva tisíce let, a to navzdory své nedemokratičnosti a zjevným záporům. Mohendžo-daro a Harappa se s vnějším světem příliš nestýkaly a dlouho se neměly zvenčí čeho obávat. Svůj vnitřní systém si vyřešily po svém. Bylo by jistě zajímavé se dozvědět jak.

 

ZEMĚDĚLSKÉ ZÁZEMÍ

 

         Dlouhá existence tohoto společenství bez větších vývojových změn, jaké si vynucují vždy spíše krize a ekonomické potíže, dosvědčuje jeho relativní ekonomickou prosperitu a trvalou stabilitu. Tvůrci harappské kultury půdu na svém území dokonce zavlažovali s pomocí hrází na Indu a jeho přítocích. V textech Rgvédu, nejstarší literární památky pozdějších indoevropských přistěhovalců, o nichž se předpokládá, že města v poříčí Indu zničili, v těchto písních k oslavě bohů, se velmi často opěvuje král a vojevůdce bohů Indra jako „osvoboditel vod“, které zajali nepřátelští démoni; a démon Vrtra, jenž tyto vody zajal a uvěznil, je sugestivně líčen jako had „rozložený po úbočích“ – dost názorný obraz hráze zadržující říční vodu. Nomádští a pastevečtí dobyvatelé jistě nechápali zadržování vodních zásob jako akt prospěšný člověku a jeho stádům a zničení hrází mohli docela dobře považovat za osvobozující čin, znamenající pro ně i pro jejich dobytčata život.

         Nezájem o zdokonalování zemědělských nástrojů nenaznačuje žádný nedostatek potravin ani větší tlak na zvyšování zemědělské produkce.

 

OBCHOD  A DOPRAVA

 

         S územím v poříčí Indu bývá ztotožňována Meluchcha, podle sumerských pramenů východní země oplývající bohatstvím.

         Vzájemný poměr závaží naznačuje systém vah dělitelný čtyřmi. Mince, jež by dokazovaly existenci peněžního hospodářství, se však nenašly.

 

NÁBOŽENSTVÍ

 

         Na pečetidlech se objevuje řada motivů, které značně připomínají některé rysy pozdějšího hinduismu. Jsou tu například zobrazeny patrně posvátné stromy jako baniján (Ficus religiosa), dodnes považovaný pravověrnými hinduisty za nejposvátnějšího příslušníka celé rostlinné říše.

         Zmínili jsme se už také o zjevném kultu rituální čistoty, který dosvědčuje „bazén“ v mohendžodarské citadele a vůbec velká pozornost věnovaná očistě těla. I zde bychom se mohli pokusit vést přímou vývojovou čáru od harappského náboženství k pozdějšímu hinduismu. Také kult ohně se zdá doložen v harappských nálezech dost přesvědčivě.

 

΅ Árjové ΅

INDOEVROPANÉ  NA POCHODU

 

         Byli to naši společní předkové, staří Indoevropané. Jejich nejvýraznějším vzájemným pojítkem byl jazyk. Jen tak namátkou: Ve staroindickém sanskrtu se dceři říkalo duhitr a ve vzdálené Anglii se dnes nazývá daughter; naše jest odpovídá nejen latinskému est a německému ist, ale také sanskrtskému asti; náš dým připomíná litevské dumai, sanskrtské dhúma a právě tak starořecké thýmos nebo latinské fumus; v latinských koncovkách třetí osoby přítomného času –at a –ant je nositelem rozdílu mezi jednotným a množným číslem souhláska -n- právě tak jako v odpovídajících sanskrtských koncovkách –ati a –anti. A takto bychom mohli pokračovat na mnoha stránkách a uvádět paralely, které najdeme v různých evropských a indických jazycích, z oblasti příbuzenských jmen, číslovek, názvů předmětů denní potřeby i slovesných kořenů a různých skloňovacích a časovacích koncovek.

 

VÉDSKÉ  HYMNY

 

         Slavný hymnus na Indru, krále védských bohů, z první knihy Rgvédu:

 

Hlásati budu mužné činy Indry,

jež první vykonal tento hromovládce –

zabil on hada, vysvobodil vody,

prorazil útroby horám.

Zabil on hada ulehlého v horách;

sám Tvaštar[2] vytesal mu hromoklín.

Jak krávy s bučením spěchající dolů

rozběhly se vody k oceánu.

Ve své síle vyvolil si sómu[3]

a ze tří pohárů ji pil,

pak Milostivý uchopil svůj hromoklín[4]

a zabil hadího prvorozence.

A když jsi, Indro, zabil prvorozeného hada

a zmařil kouzla čarodějů,

vytvořiv slunce a nebe a jitřenku,

nenašels protivníka sebe hodného.

Zabil Vrtru a Vrtry silnějšího Vjamsu[5]

Indra svým velkým, pevným hromoklínem.

Jak větev stromu uťatá sekerou

ležel had roztažen po zemi.

Do boje vyzval utlačovatel velkého reka

jak zbabělec rozvzteklený,

neunikl však síle jeho ran –

nepřítel Indrův v pádu stlačil mraky.

Beznohý, bezruký, vzdoroval dál Indrovi,

až jeho hromoklín dopadl mu na hřbet.

Buvol se pokoušel vyrovnat býkovi.

Teď Vrtra leží rozhozen do šíře.

A vody, tekoucí pro dobro člověka,

valí se přes něho, jenž leží jak zlomený rákos.

Leží had Vrtra pod vodami, jež zajal,

v celé své velikosti.

Zdolána byla síla Vrtrovy matky

a Indra sebral jí zbraně –

nahoře ležela matka[6] a dole syn,

Danu jak kráva s teletem.

Uprostřed vodních proudů,

jež nikdy nestanou, nespočinou,

zakryto leží Vrtrovo tělo

a vody se řinou po nepříteli Indry.

Ovládány dásy[7] a střeženy hadem

pobývaly vody jak krávy uchvácené Paniji.[8]

Když otvor vod byl uzavřen, ten, jenž zabil Vrtru,

ty dveře otevřel dokořán.

Stal ses, Indro, koňským ohonem,

když narazil tě na své kopí.

Sám, reku, dobyls krav, dobyl jsi sómy

a nechal proudit Sedm řek.[9]

Nepomohly mu hromy ani blesky,

ani mlha roztroušená, ba ani kroupy.

Když spolu zápasili Indra a had,

Milostivý zvítězil, jako vždy vítězí.

Kterého mstitele hadova jsi spatřil, Indro,

když po jeho zabití vstoupil ti do srdce strach,

když jsi překročil devětadevadesát proudů,

jako vyděšený jestřáb křižuje oblohu?

Indra je králem těch, co stojí i chodí,

krotkých i divokých, pán hromoklínu.

Je králem smrtelníků, jimž vládne

a které obklopuje jak obruč loukotě.

 

         Už staří indičtí vykladači a komentátoři védských písní pojímali tento hymnus symbolicky; domnívali se, že hory, v jejichž útrobách jsou uvězněny vody, jsou vlastně mraky, které Indra, vládce hromů a blesků, rozbíjí, aby nechal déšť proudit volně na zem. Tohoto pojetí se přidržovali i někteří evropští interpreti védské literatury. Ale například Hillebrandt[10] přišel s jiným výkladem: Vrtra je podle něho symbolem zimy, démonem mrazu, a Indra slunečním bohem, který překonává každoročně zimu, nechává tát sněhy v Himálaji a jejich vodami znovu a znovu naplňuje vyschlá koryta řek.

 

ÁRJOVÉ  A PŮVODNÍ OBYVATELÉ

 

         Společnost není rozhodně žádnou rovnoprávnou komunitou. Rozděluje se na jakousi elitu, šlechtu zvanou kšatra,[11] a prostý lid viš.[12]

         Časté narážky svědčí o oblibě hudby, tance a typických druhů zábavy védských Indů – hazardní hry v kostky a dostihů na vozech.

 

NÁBOŽENSTVÍ  VÉDSKÝCH INDŮ

 

         Sbírky védských hymnů se zmiňují o třiatřiceti bozích. Dělí je na tři kategorie – na nebeské bohy, božstva povětří a pozemské bohy. Mezi pozemskými zaujímá přední místo Agni, bůh ohně. Je přítelem a spojencem člověka, ochráncem jeho domácnosti a svědkem jeho svatby; tuto poslední funkci si uchoval v hinduismu dodnes. Je věčně mladý, i když odvěký, protože je den co den znovu zplozen dvojicí třecích dřívek.

         Významné místo náleží ve védském náboženství a rituálu také Sómovi,[13] zosobnění stejnojmenného opojného nápoje. Mnoho védských hymnů se obrací k bohu Sómovi jako k dárci síly a dlouhého života, léčiteli nemocí a básníkovi, který dává inspiraci ke skládání obětních veršů.

         Z nebeských božstev si svůj přírodní původ neklamně podržuje Súrja, zářivý bůh slunce, projíždějící každodenně na svém voze nebeskou klenbu, bohyně noci Rátrí a krásná Jitřenka Ušas,[14] opěvovaná nejlyričtějšími a básnicky nejhodnotnějšími písněmi.

         Snad nejzajímavější postavou védského panteonu je však Varuna. Původně byl patrně jen pánem vod, ale pozornosti védského člověka neunikla jejich životodárná síla ani věčný koloběh. A tak učinil Varunu strážcem věčného řádu rta, který panuje všude, v přírodě i v lidské společnosti, a ovládá veškeré dění ve světě. Jemu podléhá neměnný cyklus ročních období i nezadržitelný tok řek, pravidelné deště i odvěké střídání dne a noci.

 

PRVNÍ POEZIE

 

         Její skládání jako by řídila představa, že se nesluší obracet se k bohům řečí pronášenou ve stejném stylu jako k lidem.

         Zejména v hymnech adresovaných Jitřence Ušas nešetří védští básníci příměry a lyrickými básnickými prostředky.

 

Jak bajadéra[15] pestře se nalíčila Zora.[16]

Hruď její vidět už z dáli jak vemeno ryzky.

Bránu tmy prorazila jak ohradu stádo

a celému světu přinesla světlo.

Její zářivá skvělost šlehla nám vstříc,

šíří se víc a zdolává černou moc.

Rudou zář vztyčila dcera nebe

jak obětní sloup natřený pestře...

Od věků trvá, stále znovu se rodí,

vždy stejnou barvou se zdobí,

ale smrtelníku věk zmenšuje

a k sobě jej bere jak šťastný hráč sázku.

Procitla Zora, odkryla končiny nebe,

daleko zahání svou tmavou sestru.

Ve světle svého milence září dívčina,

jež lidem zkracuje životní lhůty.

Jak stádo krav se valí paprsky její,

milostná, skvělá v dál svítí jak hladina říční.

Nepřestoupila příkazů božských –

s paprsky slunce se zjevila jasná.

 

         Citovostí vynikají především písně doprovázející pohřeb nebožtíka – důkaz, že vedle později výlučné kremace se ještě ve védské době uchovával i tento způsob zakončení pozemské pouti člověka.

 

Široce otevři se, Země, netlač ho těžce

a buď mu bezpečným útulkem, jejž snadno dosáhl.

Tak jako matka halí pláštěm syna,

zahal i jeho, ó Země!

 

MLADŠÍ  VÉDSKÉ PÍSEMNICTVÍ

 

         V Šatapathabráhmaně, jedné z nejstarších sbírek obětnických výkladů, se dočítáme, jak bůh ohně Agni začal vypalovat džungli směrem na východ a jak v jeho stopách kráčel se svým lidem Vidégha Máthava, náčelník kmene od řeky Sarasvatí, která právě v době vzniku bráhman zmizela navždy v písku rádžasthánské pouště.[17]
 


VARNY A DHARMA

 

         Obyvatelstvo árijského původu a příslušnosti je rozděleno do skupin nazývaných varny (doslova „barvy“), s pevnou hierarchií a sklonem ke stále většímu důrazu na dědičnou příslušnost. Na nejnižším stupni stojí šúdrové, původně zřejmě lidé neárijského původu, dělníci, sluhové a námezdníci, jejichž jedinou povinností je sloužit ostatním třem vrstvám. Některé bráhmany je dokonce označují termínem jathákámavadhja, „ti, které je možno podle libovůle zabít“.

 

NÁPLŇ BRÁHMAN

 

         Pozoruhodná je legenda o potopě světa, v níž sehraje roli biblického Noema praotec lidstva Manu; božská malá rybka mu prozradí, že svět bude zaplaven dešti, a vyzve ho, aby si připravil loď a ji samu uchránil před většími rybami ve džbánu, a až povyroste, v rybníku. Na svět skutečně přichází potopa, při níž ryba, která už zatím dorostla obří velikosti, táhne Manuovo plavidlo, dokud nezakotví u hory, kde přečká záplavu. Potom stvoří Manu napřed ženu Idu a pak ostatní živé tvory.

 

FILOZOFICKÉ ÚVAHY  A NAUKA O PŘEVTĚLOVÁNÍ

 

         Upanišada zvaná Brhadáranjaka praví:

         „Člověk je zde (na tomto světě) vytvářen zcela svou touhou a podle jeho touhy je jeho odhodlání, a podle svého odhodlání jedná, a podle jeho jednání se utváří jeho osud.“

         Na první místo je postaveno myšlení a poznání džňána, správné pochopení tajemství života a podstaty lidských bytostí, které je předpokladem ke konečnému vysvobození átmana[18] z koloběhu přerozování.

 

ÚDY VÉD

 

         Z dharmasúter[19] se dozvídáme mnoho o ideálním průběhu života jedince. Ukládají například bráhmanům, aby svůj život rozdělili na čtyři etapy. V první, jako chlapci a mladíci, se mají stát studenty; v té době musí žít v přísném celibátu. Třetí je stadium poustevníka žijícího v lesní samotě, v němž se má bráhman vzdát veškerého majetku a světských starostí a věnovat se jedině duchovnímu životu. Závěr života má pak tvořit existence askety, který zpřetrhal všechna pouta se světem a jeho děním. Zdá se však, že poslední dvě stadia se většinou spojovala v jedno.

 

SANSKRT

 

         Zvláštní pozornost si zaslouží vědní obor, v němž Indie už v této době předběhla ostatní svět o celá staletí – gramatika. Sanskrt byl jedním z nejpevnějších pojítek celé Indie, dorozumívacím jazykem vzdělanců na celém subkontinentu a neobyčejně tvárným nástrojem v rukou dlouhých generací básníků.

         Už jeho název sanskrtá bhášá, doslova „sestavený, dohromady daný jazyk“, naznačuje, že sanskrt nebyl nikdy skutečně hovorovou řečí. Jen tak namátkou – sanskrt má vedle jednotného a množného čísla ještě dvojné číslo duál, vedle prostého minulého času perfektum a sedmero variant aoristu,[20] celkem osm pádů, deset navzájem odlišných slovesných tříd atd. Představuje tak tvarově nejbohatší indoevropský jazyk, a to ani nemluvíme o jeho prakticky neomezeném slovníku, který využívá schopnosti sanskrtu skládáním slov a slovních částic v kompozita vytvářet stále další a další výrazy; dodnes toho využívají všechny novoindické jazyky k tvorbě moderní vědecké a technické terminologie, při jejímž obohacování se obracejí k sanskrtu v ještě širší míře než my v Evropě k latině a řečtině.

 

ZDROJE  VÉDSKÉ KULTURY

 

         V Indii se poprvé objevuje fenomén, který se tu od těchto dní udržuje až do dneška – asketismus jako forma životní existence. Pro upanišady je dokonce postava lesního poustevníka, hloubajícího v izolované samotě, charakteristická. Lidé odcházejí do lesů, aby přemýšleli, meditovali, ale také unikli světským starostem – a v neposlední řadě aby intenzívní duchovní činností dosáhli schopností, kterých jinak podle své víry dosáhnout nemohou. Jako bezprostřední odměnu získávají společenskou vážnost, ať už je skutečný výsledek jejich samotářské činnosti jakýkoli, i všechny základní potřeby k životu.

 

΅ Od Buddhy k Ašókovi ΅

MAHÁVÍRA ZVANÝ DŽINA

 

         Vardhamána Mahávíra se narodil kolem roku 540 př. n. l. a jako příslušník kšatrijského rodu byl předurčen k vladařské dráze. Ve věku třiceti let, když už byl ženatým mužem a otcem dcery, však náhle opustil pohodlí domova a stal se potulným asketou. Přidal se ke skupině nirgranthů („nespoutaných“) a dvanáct let chodil bez jediného kusu oděvu na těle po Indii, živil se jen tím, co dostal almužnou, a mučil své tělo odříkavým životem askety. Potom konečně poznal Mahávíra pravdu o tajemstvích života a stal se Džinou, tj. Vítězem. Podle slov džinistické tradice stal se „vševědoucím a rozuměl všemu, znal podmínky světa, bohů, lidí i démonů, odkud přicházejí a kam jdou, zda se rodí jako lidé či zvířata, nebo se stávají bohy či obyvateli pekla, jaké je jejich jídlo, nápoje, skutky, touhy i myšlenky jejich myslí; viděl a znal všechny podmínky všech živých bytostí v celém světě“. Džina pak začal poučovat o pravdách, které poznal, stále se rozrůstající řady svých stoupenců a žáků. Zemřel dobrovolnou smrtí hladem ve věku dvaasedmdesáti let kolem roku 468 v Pávě blízko tehdejšího hlavního města magadhského království Rádžagrhy.

Jak bylo v oněch dobách zvykem, udržovali jeho stoupenci, zvaní džinisté či džainové, učení svého Mistra dlouho jen ústním podáním a jejich řady se stále rozšiřovaly. Patřil k nim prý i pozdější slavný císař Čandragupta Maurja, ale právě ke konci jeho vlády vyhnal hladomor značnou jejich část na jih do Dakkhinu, kde brzy vzniklo druhé džinistické centrum. Vůdčím duchem tu byl učitel Bhadrabáhu, prý poslední, kdo znal nazpaměť čtrnáct kapitol původního textu učení. Po Džinově vzoru trval na tom, aby jeho stoupenci chodili nazí; říkalo se jim proto digambarové, tj. „odění jen vzduchem“. Naproti tomu Sthúlabhadra, vůdce skupiny, která zůstala na severu u Gangy, zavedl zvyk nosit bílé roucho; tato druhá část džinistické obce si proto říkala švétámbarové, „bíle odění“.



DŽINOVO  UČENÍ

 

         Džinismus přisuzuje živou duši všemu na světě, tedy nejen lidem, zvířatům a rostlinám, ale i horám, vodám a jiným neživým objektům. Od přírody jsou tyto duše jasné a vševědoucí, ale v průběhu existence na nich ulpívá hmota neživých prvků, která duše zatemňuje a zbavuje pravého vědění. Tato hmota zvaná karman ulpívá na duších vlivem jejich činnosti, protože každý, i sebebezvýznamnější skutek přitahuje karmickou hmotu – a čím je skutek horší a sobečtější, tím nebezpečnějším karmanem zatěžuje duši. Některé duše mohou však dosáhnout vysvobození z tohoto věčného koloběhu životů a činností, a to tak, že zničí karmany askezí a správným způsobem života zabrání ulpívání další nežádoucí karmické hmoty. Pak se duše vznesou nad tento svět a po věčnost už zůstanou v nirváně, stavu blažené vševědoucnosti.

         Tohoto cíle mohou však dosáhnout jen mniši, kteří se plně podřídí příkazům správného způsobu života. Musí se vzdát veškerého majetku, konat posty, trýznit své tělo, studovat a meditovat. Jsou nejen přísnými vegetariány, ale dodržují předpis o neubližování živým tvorům (ahinsá) tak důsledně, že například nevycházejí po dešti ven, aby nezašlápli hmyz vylézající ze země, nosí ústa zakryta rouškou, aby nevdechli a neusmrtili jedinou mušku, a nepijí vodu, která stála přes noc v jakékoli nádobě. Ti, kdo nezvolí mnišský způsob života, mohou alespoň kladně ovlivnit své příští zrození tím, že se drží základních příkazů džinismu, žijí poctivě, neubližují žádnému živému tvoru, nekradou a nelžou.

         Džinismus se v Indii nikdy nestal masovým náboženstvím a mimo její hranice nepronikl. Udržel se tu však s několika milióny vyznavači dodnes a jeho stoupenci bývali vždy velkými podporovateli umění a patrony literatury.

pokračování >>>

 

POZNÁMKY:


[1] Stará tradice datuje tímto rokem válku mezi Pánduovci a Kuruovci ze slavného eposu Mahábhárata.

[2] Tvaštar – božský kovář, stvořitel světa. – poznámka Misantropova.

[3] blíže o božském nápoji zvaném sóma viz výpisky z knih dr. H. Wallnöfer: Ájurvéda nebo V. Miltner: Indická kuchyně. – pozn. Mis.

[4] hromoklín neboli v sanskrtu वज्र (vadžra). – pozn. Mis.

[5] Vjámsa = démon sucha nebo temnoty. – pozn. Mis.

[6] matka démona Vrtry se jmenuje Diti (Zářivá – srovnej se slovem „deity“ – božstvo) neboli Danu (Déšť, Kapalina, Řeka – srovnej s názvy některých řek, jako je Don, Dunaj, Dněpr, Dněstr...). – pozn. Mis.

[7] dásové (či dasjuové) – védy tak nazývají původní neindoevropské usedlíky v poříčí Indu a severozápadní Indii vůbec; tento termín (dásové) přešel později do sanskrtu ve významu „sluha, otrok“. Podle védských narážek jsou to lidé, kteří se chovají k Árjům nepřátelsky, mají drobné postavy, temnou pleť a zploštělé nosy a uctívají falické božstvo (už o několik málo století později se právě falický symbol plodnosti zvaný lingam stal jednou z běžně uctívaných forem boha Šivy, jednoho z hlavních bohů hinduismu). Védští bohové a především jejich král Indra jsou v obětních hymnech znovu a znovu oslavováni za to, že tyto „démony“ pobili, že rozbořili jejich hrazená sídliště nazývaná pur, sebrali jim jejich dobytek a osvobodili vody, které tito nepřátelé pravých bohů uvěznili. Dásuové či dasjuové jsou předmětem opovržení především proto, že nevedou týž způsob života jako Árjové a neuctívají jejich bohy. (Slovo dás srovnej s českým ďas. – pozn. Mis.)

[8] Pánijové – drávidský národ, nyní zatlačený do jihozápadního cípu Indie, stát Kérala. – pozn. Mis.

[9] Sedm řek (v sanskrtu सप्त सिन्धु – Sapta sindhu) = území pravděpodobně v kašmírské oblasti na horním toku Indu, tvořené řekou Sindh (Indus) a jejími přítoky. – pozn. Mis.

[10] Alfred Hillebrandt (1853-1927), slezsko-německý sanskrtský učenec, jehož specializací bylo právě védské bájesloví. – pozn. Mis.

[11] kšatra – ze slov kšat („ublížení“ – srovnej s českým zaháněcím citoslovcem kšá) a trájaté („chránit“). – pozn. Mis.

[12] viš – srovnej s českým veš, vši, což by mohl být také dobrý expresivní název pro hemžící se všude nadpočetný obtížný parazitický hmyz, otravnou verbež, lůzu, tedy prostý lid. – pozn. Mis.

[13] po Sómovi je také pojmenováno indické pondělí – sómavár –, jež je zasvěceno Měsíci (Luně), podobně jako v mnoha evropských jazycích a kulturách (Monday, Montag, lundi, lunes...) – pozn. Mis.

[14] Ušas velmi připomíná opět jedno významově příbuzné české slovo – úžas („ – bude – jas“), pojící se snad k úžasu nad krásou Jitřenky, zvěstující brzké svítání. – pozn. Mis.

[15] bajadéra = indická tanečnice. – pozn. Mis.

[16] védskými hymny na Zoru, jitřní hvězdu, se nechal inspirovat i německý filosof F. Nietzsche, který si zvolil jeden úryvek z Rgvédy za motto svého spisu Ranní červánky: „Je tolik ranních červánků, které ještě nezaplály.“ – pozn. Mis.

[17] řeka Sarasvatí dnes neexistuje; prostě zmizela, vyschla. Její vyschnutí nápadně koreluje právě se zmíněným vypalováním džungle, pastevectvím a zemědělstvím – a nikomu to zřejmě nepřipadalo a nepřipadá divné... V roce 1986 – rok po vyjití této knihy – přineslo satelitní snímkování technologií SPOT jednoznačný důkaz o dřívější řece Sarasvatí, známé do té doby pouze z véd. Snímky odhalily dřívější koryto vyschlé řeky, široké dvacet kilometrů a dlouhé 1.600 km, s množstvím dalších přítoků – další zdrcující důkaz, že odlesňování vede k vytváření pouští. Pouč se z toho, kdo můžeš! – pozn. Mis.

[18] átman = duchovní podstata trvalejší než tělesná, která prochází celým řetězem přerodů. – pozn. Mis.

[19] dharmasútry = výkladové texty k védám, v nichž se formulují povinnosti různých vrstev obyvatelstva. – pozn. Mis.

[20] aorist = jednoduchý slovesný tvar vyjadřující děj minulý (např. ve staré češtině, v staroslověnštině, v staré i nové řečtině); v dnešní češtině se používá již jen aorist slovesa být, pouze však jako součást podmiňovacího způsobu (bych, bys atd.). Dlužno poznamenat, že současná moderní hovorová čeština se svou tendencí k zjednodušování a zkracování někdy k znovuvytváření nepravých aoristů směřuje: např. „já sněd“, „já si sed“, „já chcíp“... (čili správně: „já jsem snědl“, „já jsem si sednul“, „já jsem chcípnul“) apod. – pozn. Mis.