Jdi na obsah Jdi na menu
 


J. D. Salinger: Kdo chytá v žitě

(výpisky)

 

Život je zápas, který musíme hrát podle pravidel.“

Zápas, do prdele. Pěknej zápas. Když je člověk na tý straně, kde jsou samí kanóni, tak je to zápas – prosím – to se musí nechat. Ale když se dostane na druhou stranu, kde není ani jeden kanón, tak co je to za zápas? Žádnej. Žádnej zápas.

 

Je to částečně pravda. Ale není to tak úplně pravda. Lidi si vždycky myslej, že je něco úplně pravda.

 

Skvělí. Tohle slovo vážně nenávidím. Taková šaškárna. Vždycky, když ho slyším, tak se mi chce zvracet.

 

Nenáviděl, když mu někdo řek, že je imbecil. Žádnej imbecil nesnese, aby mu někdo řek, že je imbecil.

To jste celí vy, vy imbecilové. Nikdy nechcete o ničem debatovat. Podle toho se hned pozná imbecil. Nikdy nechce debatovat o ničem intelig–“

Načež mi jednu střelil a pak jsem si uvědomil až to, že ležím na podlaze.

 

Tak trochu jsem si pohrával s myšlenkou, že vstoupím někam do kláštera. Já tak jako tak do žádnýho nevstoupím. Jakou už mám kliku, tak bych zaručeně vstoupil někam, kde by mi mniši nekonvenovali. Někam, kde by byli samí blbci a smradi. Nebo přinejmenším jenom blbci.

 

Zastavil jsem se na chvíli u schodů a rozhlíd se naposled po chodbě. Načež jsem zařval, co mi plíce stačily: „Spěte sladce, vy imbecilové!“

 

Když jedu v noci vlakem, dokážu obyčejně číst i nějakou tu slabomyslnou povídku z časopisu a ani se z toho nepozvracím. V noci ve vlaku obyčejně dokážu takovouhle volovinku i dočíst.

 

Většina lidí se skoro vůbec nedovede usmát. A když, tak jen odporně.

 

Ernie hrál právě na klavír. Ale přál bych vám vidět to stádo, když skončil! To byste se pozvraceli. Vyváděli jak šílenci. Byli to zrovna ty samí imbecilové, co se v kině řehtaj jak houpací koně věcem, který nejsou vůbec k smíchu. Na mou duši, kdybych já byl klavírista nebo herec nebo něco a tyhle tupci by mysleli, že jsem senzační, tak by mě to asi dohnalo k šílenství. Já bych vůbec ani nechtěl, aby mi tleskali. Lidi vždycky tleskaj tomu, čemu nemají. Kdybych já byl klavírista, tak bych asi hrál někde v almaře.

Všude kolem mě byli samí kreténi.

 

Věčně říkám: „Těší mě, že jsem se s váma seznámil,“ někomu, s kým mě ani dost málo netěšilo se seznámit. Ale když člověk chce žít, musí tyhle věci říkat.

 

Lidi musej člověku vždycky všechno pokazit.

 

Člověk by neměl bejt zásadně posera. Když má někomu vrazit jednu do zubů a chce se mu do toho, tak to má taky udělat. Jenže já na to nejsem. To už bych radši vyhodil někoho oknem nebo mu usek hlavu sekyrkou, než bych mu vrazil jednu do zubů. Já nenávidím rvačky. Ne že by mi nějak moc vadilo, když dostanu nařezáno – i když z toho nejsem samozřejmě nadšením bez sebe – ale čeho se při rvačkách nejvíc děsím, je obličej toho druhýho. Já nesnesu pohled na obličej toho druhýho. To je ten problém.

 

Do kostela já nechodím. Já pastory vůbec nesnáším, jestli chcete co vědět. Aspoň ve všech školách, kam jsem kdy chodil, nasadili vždycky všichni takovej svatouškovskej hlas, jakmile začali kázat. Tohle já nesnáším. Kruci, já nechápu, proč nemůžou mluvit přirozeným hlasem. Jakmile začnou kázat, je to vyložená šaškárna.

 

Ale stejně jsem měl chuť spáchat sebevraždu. Vážně. Měl jsem chuť skočit z okna. A byl bych to taky asi udělal, kdybych byl na beton věděl, že mě tam někdo něčím přikryje, až přistanu. Neměl jsem chuť se nechat okukovat stádem nějakejch pitomejch čumilů, až budu ležet v tratolišti krve.

 

Lidi, který si můžou vybrečet oči nad nějakou šaškárnou v kině, jsou v devíti případech z desíti v podstatě sprosťáci nebo smradi. Bez psiny.

 

Já myslím, že armádu vlastně nenáviděl víc než válku. Vážně. Jednou řek, že kdyby měl někoho zastřelit, že by ani nevěděl, kterým směrem má mířit. Povídal, že v armádě je prakticky zrovna taková spousta smradů jako mezi nacisty.

 

Pro případ, že nebydlíte v New Yorku, tak Wicker bar je v jednom takovým hogo fogo hotelu, v hotelu Seton. Všichni tajtrlíci v lokále se div nepotentočkujou radostí. Kdybyste tam zůstali sedět dost dlouho a poslouchali, jak všichni ti šašci tleskají, začli byste nenávidět všechny lidi na světě, na mou duši, že byste začli.

 

Začal jsem si v duchu představovat, jak mi jdou na pohřeb milióny kreténů. Načež jsem myslel na to, jak mě ta banda šoupne na nějakej pitomej hřbitov nebo někam, kde bude na náhrobku moje jméno. Kolem dokola samá mrtvola. Páni, jak jste jednou mrtví, tak jste opravdu usazený. Kruci, já jenom doufám, že až doopravdy umřu, najde se někdo, kdo bude mít dost rozumu a jenom mě hodí do řeky nebo někam. Všechno, jenom ať mě nešoupnou na nějakej pitomej hřbitov, kam choděj v neděli lidi a dávaj člověku na břicho kytky a podobný serepetičky. Kdo se jich prosí o kytky, když jste po smrti? Nikdo.

 

Dával nám hromadu ponaučení do budoucna a podobně. Páni, mě to tak deprimovalo! Aby člověk někoho deprimoval, na to stačí, když ti dává hromadu ponaučení do budoucna a podobný šaškárny.

 

„Myslím, že jednoho krásného dne,“ povídá, „si budeš muset uvědomit, kam chceš jít. A pak se tam budeš muset vydat. Ale okamžitě. Nemůžeš si dovolit ztratit ani minutu. Ty rozhodně ne. Jsi student. Miluješ poznání. Začneš pronikat hloub a hloub – totiž jestli budeš chtít a jestli za tím půjdeš a budeš hledat – k takovým vědomostem, které budou tvému srdci moc a moc drahé. Mezi jiným přijdeš na to, že nejsi první, kdo byl kdy zmaten, vyděšen a podrážděn, a dokonce zhnusen chováním lidí. V žádném případě na tom tak nejsi sám. Budeš vzrušen a podrážděn, až to poznáš. Mnoho a mnoho lidí před tebou mělo stejné trápení v morálním a duševním slova smyslu, jako máš právě ty. Naštěstí někteří z nich svoje trápení zaznamenali. Budeš se od nich učit – když budeš chtít. To není vzdělání. Jsou to dějiny. Je to poezie. Nesnažím se ti namluvit,“ povídá, „že jenom vzdělanci a učenci jsou s to přispět světu něčím hodnotným. To ne. Ale tvrdím, že vzdělanci a učenci, když je jim dán do vínku důvtip a tvůrčí síla – což se naneštěstí stává jen zřídkakdy – po sobě zanechávají nekonečně hodnotnější záznamy než lidi, co mají jenom důvtip a tvůrčí sílu. Vyjadřují se namnoze jasněji a obyčejně dokážou jít vášnivě za svou myšlenkou až do konce. Jestliže pronikneš dostatečně hluboko, dojdeš pomalu k poznání, co je tvoje mysl schopná obsáhnout. K čemu je uzpůsobená a k čemu třeba taky není. Po nějaké době dojdeš k poznání, jakým druhem myšlení by se měla ta tvoje specificky uzpůsobená mysl obírat. Jednak ti to ušetří spoustu času, poněvadž se nebudeš zabývat myšlenkami, které ti nekonvenujou, které ti nevyhovujou. Začneš poznávat skutečné hranice svých možností a přizpůsobíš jim svoje duševní úsilí.“

 

Zatracený zvrhlíci! Já jich poznal víc než kdo jinej, ve školách a tak, a vždycky se to u nich projeví, zrovna když jsem tam já. To je k nevydržení.

 

Říkal jsem si, že bych moh udělat to, že budu předstírat, že jsem hluchoněmej. Tak aspoň nebudu muset s nikým vést žádný pitomý, stupidní, neužitečný řeči. Když mi někdo bude chtít něco říct, bude mi to muset napsat na kousek papíru a podat mi to. To každýho za nějakou dobu pekelně otráví, načež budu mít od všech řečí do konce života pokoj. Každej si bude myslet, že jsem prostě takovej hluchoněmej chudinka a nechá mě na pokoji. Nechaj mě nalejvat benzín a olej do svejch stupidních vozů a budou mi za to dávat plat a všechno, a já si za ty prachy, co vydělám, postavím chaloupku a budu tam žít až do konce života. Postavím si ji hezky u lesa, ale ne přímo v lese, poněvadž chci, aby tam od rána do večera bylo moře slunce. Budu si všechno jídlo vařit sám a pozdějc, kdybych se chtěl oženit nebo něco, seznámím se s nějakou krásnou holkou, která bude taky hluchoněmá, a vezmem se. Ona se mnou bude žít v mý chaloupce, a když mi bude chtít něco říct, tak to bude muset napsat na kousek papíru jako každej jinej. Jestli budeme mít děti, tak je někam schováme. Mohli bychom jim třeba koupit hromadu knih a naučit je číst a psát sami.

 

Na celým světě nenajdete místo, kde by bylo hezky a kde by byl klid a mír, poněvadž žádný takový místo neexistuje. Myslíte si, že třeba existuje, ale jednoho krásnýho dne se nebudete koukat a někdo se tam zatím vplíží a přímo vám před nosem tam napíše „KURVO!“ Jen to někdy zkuste! Já si dokonce myslím, že jestli někdy umřu a šoupnou mě na nějakej hřbitov, kde budu mít náhrobek, na kterým bude stát „Holden Caulfield“ a pak v kterým roce jsem se narodil a v kterým jsem umřel, že zrovna pod tím bude nápis „KURVO!“

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA