Jdi na obsah Jdi na menu
 


Karel Klostermann: Črty ze Šumavy (výpisky)

crty-ze-sumavy--titul-.jpg
 

Je to přenádherné místečko!

Rozumějte mi dobře. Je tady nádherně, neporovnatelně krásně, lidé přece jen nestačili oloupit přírodu o její věčné půvaby. Ale ta rázovitá Šumava, její vznešený, posvátný klid, poezie šumících smrkových hvozdů, ta už tady není, zmizela odsud navždy.

Pozdravujte ode mne Čertovo jezero, na jehož věčně melancholických březích jsem v mládí zasněně dumal, a to ještě v době, kdy lesem nevedla žádná stezka, kdy dřevo hnilo na zemi a kdy jen pronikavý křik dravého ptáka nebo ťukání osamělého datla porušily velebné ticho.

Ale ať je předem mezi námi jasno. Může být, že se různě díváme na přírodu, na věci a na lidi. Vidíme před sebou reálný svět, svět jak stojí a žije, ale nazíráme na něj různou optikou, zabarvenou rozdílným temperamentem a odlišnou povahou i založením. Jednu výhodu mi ale musíte přiznat. Jsem dítě těchto hor; znal jsem tep přírody, a ta, i když drsná a nehostinná, přece jen mi byla milující matkou, která je nám tím dražší, čím je chudší.

Nějak se nám nový život a nové dění nerýmuje s tím, co tady bývalo dřív. Je tady hezky, ale už to není naše Šumava. Ti, kteří se přizpůsobit nedokázali, hledí ostýchavě i tupě na všechno nové; nedovedou to pochopit, připadají si, jako by ztráceli domovskou půdu pod nohama.

Nemnoho vysokých stromů, které tu úmyslně byly ponechány jako vzorky zašlé, do nenávratna zmizelé doby, rozvážně a smutně potřásá svými tmavozelenými větvemi, jako by vzpomínaly hekatomby vyvražděných bratří a druhů.

Kdo tady celou tu dobu žil v klínu přírody, ten se asi nezbaví pocitu hlubokého žalu.

Možná, že v duchu velebíte obětavé ruce, které skrz husté kořání, přes rozbředlé mokřiny i přes tvrdá, rozeklaná skaliska vybudovaly a urovnaly stezky. Ach ano, dávám vám za pravdu, ale přece jen bych byl radši, kdyby všechno bylo jako dřív...

A ještě něco: nová doba všechno nivelizuje. Turisté si užívají pohodlí a člověk už nemusí své lásce k přírodě přinášet oběti; ochotná mašinka nás zbavuje nepohodlí a dopraví nás do samého středu útočiště přírody. Útočiště? Ale kdež, od té doby, co je tak lehce dostupné, už jím přestalo být. Dráha se na nic neptá, dopravuje bez výběru nejroztodivnější poutníky, kteří nám dokáží požitek z přírody zošklivit; stávají se podivnou stafáží tohoto kraje.

Nedolehnou k nám už ani ozvěny úderů sekery, praktičtí lidé už pokáceli všechno, co tu kdysi stálo. Zato nás ale pasoucí se dobytek obšťastní téměř uměleckou kulisou cinkotu zvonečků.
 


 

Zavítáme-li do některého z hostinců, pozeptáme se po starých knihách návštěvníků. Přiznám se, že si v těch starých knihách rád listuji; bývaly tak nevinné a obsahovaly mnohou zajímavou poznámku, lecjaký verš, který svědčil buď o velikém nadšení autora nebo o jeho bohulibé naivitě. Teď je tomu jinak; teď se každý ničema domnívá, že svět čeká jen na jeho pitomé výlevy nenávisti, které z nedostatku jiných skládek vnucuje knihám návštěvníků.

Vždycky, když to vidím, zabolí mě u srdce. Dřív jsme klidně žili pospolu a nikoho nenapadlo ptát se po národnosti toho druhého; žádný člověk nebyl počešťován ani poněmčován. Copak neexistuje vyhlídka na návrat starých zlatých časů, kdy jsme v dobrých i zlých dobách byli všichni bratry? Ponechejme každého v klidu a nepišme do ubohých knih návštěvníků úvodníkové duchaplnosti a rázná vyhlášení nepřátelství; vždyť už jen z těchhle příčin jsou knihy tak rozdrbané a ošumělé. My nahoře v zelených lesích potřebujeme bílou knihu dorozumění a ne žlutou knihu nenávisti; všichni se chceme radovat z boží přírody, ať Němci nebo Češi – vždyť Šumava patří nám všem a když přijde Francouz nebo kdokoliv jiný, ať se taky raduje, pokud ovšem nebude prolévat krvavé slzy nad smutným pustošením v minulých letech a nad malichernými lidmi, kteří ani když se vydají do nejnádhernějšího ze všech chrámů, chrámu přírody, nedokáží svou nenávist zanechat doma.
 

Přeneseme se do staré doby. Při pomyšlení na tu dobu se asi neubráníme jisté nostalgii; tehdy tady bujela a vládla příroda, tehdy se nad velebným pralesem rozprostíral posvátný, tichý mír. Mír! Takové krásné slovo máme, nejhezčí ze všech slov – ale jeho ozvěna duní prázdnotou.

Z dálky k nám proniká rachot padajícího stromu, ozývají se rány vraždící sekery...

 

Moje ubohá, prostá Šumavo, milovaný domove našich otců! Přicházejí a odcházejí, oceňují tvou krásu, aniž by ji viděli. Nedokáží nahmatat puls života; jejich srdce je studené a jejich mysl prázdná. Co je jim po tom, jak to tady bylo dřív a jak to bude vypadat v budoucnosti?

Stojí za to je pozorovat, tyhle milovníky štětovaných cest1, kteří mají největší zájem o naše ubohé pestrobarevné pstruhy, mezi kterými příšerně řádí. Jak volně jsme se dřív cítili pod zelenými jedlemi a smrky, na březích tichých jezer a šumících potoků! Zato teď tu kraluje roztaženost.

Už zmizela ta pralesní nádhera a její zbytky jsou jen matným odleskem dávno zaniklé vznešenosti.
 

Nepopsatelně nádherný majestátní prales je pryč. A ptačí hlasy zvonků, pronikající řezavým zimním ovzduším, jako by kdysi tak nádhernému lesu zvonily hranu. Klesl a už asi nikdy, nikdy nepovstane v původní, panenské kráse, ve své zasmušilé majestátnosti. Bývalo krásně tady nahoře, všude ticho a velebný klid, a jakou volnost člověk pocítil při pomyšlení, že se zbavil lakotných lidí a že v naší krásné vlasti je ještě místo, kde vládne a tvoří jen příroda a že zrovna tady pramení naše nejmilejší řeka Vltava. A když její vody dospěly až do Prahy, bylo na nich znát, kde se shromáždily a odkud pocházejí; byly tmavé jako rašeliniště bažin, ze kterých plynuly přebytky vody do potoků. Teď v nich převažuje hněď a žluť ornice, kterou deště splachují z polí do řeky. Je těžko popíratelnou skutečností, že obrovské lesy na hranici zadržovaly mraky táhnoucí ze západu a nutily je odevzdat jim své zásoby dešťové vody. Vlhkost se shromažďovala v lesích a bažinách, ze kterých postupně proudila do potoků; řečiště bývala plná vody a přece se záplavy nevyskytovaly tak často, jako nyní. Tahle skutečnost už byla mnohostranně a důkladně zhodnocena; ať ji ti, kterých se týká, nepouštějí nikdy ze zřetele!

Samotný pramen Vltavy leží v bažinaté nížině. Malá prohlubeň, ze které vyvěrá pramen, je teď obezděna.

Až do roku 1870 se pramen skrýval hluboko v téměř neproniknutelném pralese. Na jeho okraji stál obrovský smrk, určitě dvacet sáhů vysoký a s kmenem o průměru čtyř stop. Trůnil tady u kolébky naší rázovité řeky jako strážce z pradávných dob a vzdoroval všem vichřicím a bleskům. Kolem něj stály těsně vedle sebe jeho století druhové – všichni podlehli maličkému hmyzu, který tu příšerně řádil. Obrovští velikáni podlehli nicotným trpaslíčkům; nebylo to osudové znamení?

Co tu kdysi ve své nádheře a majestátnosti bývalo jedinečné, nekonečný prales, to až na několik málo zbytků zaniklo.

Ale jedno si Šumava podržela: působí jako melancholická píseň, která nezadržitelně proniká do srdce. Bez přestání se před námi rozprostírají lesy a slatě a vyprávějí nám epopej, která nemá obdoby, epopej o zaniklém a zanikajícím obřím rodu, který nechala příroda vyrůst a pak ho nemilosrdně zničila.

Zní tady píseň a máte-li pozorný sluch, neujde vám smysl jejích tónů; a země před vámi rozevírá poučnou knihu s nespočetnými stránkami. Staré kmeny a staré pařezy pokrývající půdu jsou vesměs popsány rozpukaným písmem; zdá se být tajuplné a přece je zlehka čitelné.

Přišel čas, kdy se musíme vydat na zpáteční cestu.
 

 

DOSLOV:

Je to již více jak sto let, co Karel Klostermann popisoval a opěval ve svých knížkách hluboké šumavské hvozdy na živém pomezí Čech a Bavorska. Jeho svět je také nenávratně pryč. Už i tento svou podstatou pohanský rapsód vyjadřoval obavy z mizejících lesů, z nenasytné exploatace velebného chrámu přírody a z pronikání civilizace do romanticky drsného šumavského pohoří. A to bylo kolem roku 1890! Co by tomu řekl dnes? Zvláště na Šumavě! Myslím, že by ji už nepoznal, jakkoli je to „chráněné území“, a že by ani nechtěl žít v takovém přelidněném a přetechnizovaném světě.

Klostermannova německy (!) psaná knížka Böhmerwaldskizzen, česky Črty ze Šumavy, se čte dobře, jeť to taková bledší sudetská obdoba novoanglického Thoreaua; čtenář dostává skoro chuť ta divoká místa také navštívit, ale dnes už by to bylo trpké zklamání. Ta nedotčená divočina, již on ještě znával a miloval a viděl nenávratně mizet, ten opravdový prales, kde mohl neopatrný cizinec snadno zbloudit, ztratit se a beze stopy zmizet, ten už existuje jen v báječných knížkách a neuvěřitelných vyprávěních z dob dávno minulých. Z původního šumavského pralesa, jenž kdysi pokrýval skutečně celou Šumavu, zbyl za sto let ubohoučký zbyteček na Boubíně. Zbyteček zalesněného kopce, který je milovníkům pravé divočiny beztak k nepotřebě, protože je jednak příliš často navštěvován výletníky a turisty, a navíc je tak přísně hlídán, že našinec nemůže udělat ani krok mimo označené stezky, natož se tam – jako v každé správné divočině – dokonce utábořit nebo rozdělat malý ohníček pro zahřátí těla nebo pro usušení šatstva. Boubín je víc neživotným muzeem nedotknutelných zašlých exponátů, na něž není dovoleno sahat, než nefalšovanou divočinou. Ta už vinou člověka neexistuje nikde. Lidská rakovina pokryla a zadusila celou zem.

Na Klostermannovi mě však zaujala ještě jiná sympatická věc: jak byl znechucen zmáhající se národnostní animozitou konce 19. století mezi Čechy a Němci, kteří žili odpradávna pospolu bez zbytečných třenic a najednou, jako kdyby všichni zešíleli, vypiskují jeden na druhého kvůli národnosti, snažíce se Čecha poněmčit a Němce počeštit. Že by nevyhnutelný důsledek rostoucího přelidnění? Kdy soused začíná lézt na nervy sousedovi?

(Misantrop: Rakovina na kůži Země)

Karel Klostermann (1848–1923)

 

 

VYSVĚTLIVKA:

1 štětované cesty – cesty, které mají kamenitý podklad. - Vysvětlivka Misantropova.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA