Jdi na obsah Jdi na menu
 


Karin Boye: Kallocain

(výpisky)

 

KARIN BOYE

(26. 10. 1900 Göteborg – 24. 4. 1941 Alingsås),

jedna z nejvýznamnějších švédských spisovatelek 20. století, se do zlatého fondu světové sci-fi zapsala svým posledním antiutopickým románem Kallocain, vytvořeným během několika měsíců v roce 1940. V hluboké depresi, vyvolané zdánlivě nezadržitelným postupem nacistických armád, autorka dobrovolně končí svůj život na jaře 1941.

 

* * *

 

Dávám se do psaní knihy. Mnohým bude určitě připadat nesmyslná – pokud si vůbec troufnu pomyslet, že ji „mnozí“ budou smět číst – protože se do té práce pouštím sám o své vůli, bez příslušného rozkazu, a navíc sám nemám tak docela jasno proč. Chci a musím, to je vše. Stále častěji a stále nemilosrdněji padají otázky po účelnosti a plánovitosti každé činnosti a každého výroku, tak aby pokud možno ani slovíčko nepadlo nazmar – jen autor této knihy byl donucen dát se opačnou cestou, do bezúčelnosti.

 

Rozmlouvat jsme přirozeně nemohli vzhledem k cvičením vzdušné flotily, kvůli kterým se ani ve dne, ani v noci nedaly vést hovory pod širým nebem.

 

Můžete mluvit o „lásce“ jako o zastaralém romantickém pojmu, ale obávám se, že přece jenom existuje a že od samého počátku obsahuje nepopsatelný prvek trýzně. Žena přitahuje muže, muž ženu a každým krokem, kterým se sbližují, dávají všanc něco ze sebe; je to řada porážek namísto očekávaných vítězství.

 

V mládí byly mé smysly jen jakýsi přívažek, náročný souputník, kterého jsem musel sytit, abych se ho mohl zbavit a zabývat se něčím jiným, byly i hrdým nástrojem rozkoše, ale nikdy nebyly tak docela součástí toho, co jsem doopravdy považoval za své já.

 

Náš Světový stát rozhodně neměl na otázku pohlaví nějak asketický pohled, naopak je přece nutné a čestné plodit nové spoluvojáky, a dělalo se vše, aby muži a ženy, jakmile dospějí, dostali příležitost splnit v tomto ohledu svou povinnost.

 

Neužiteční musejí zmizet. Postřílejte rozpolcené!

 

Rissena si nikdo vážit nemohl, příliš se od ostatních odlišoval. Nedalo se s určitostí vyjádřit, co tomu muži chybí, ale užijeme-li slov pochodové tempo, dává to jistou představu.

 

„Jestli přijdu o místo, pak... Tak si určitě najdu něco jiného. Člověka přece vždycky někde můžou použít.“

 

„Nenávidím je,“ pokračoval nečekaně zarytě. „Nenávidím. Chodí si po těch svých laboratořích dokonalost sama a nemusejí se bát ran a bolesti a předpokládaných i nepředpokládaných následků. A pak jdou domů k ženě a dětem. Myslíte si, že člověk jako já může mít rodinu? Člověk je příliš zaujatý sám sebou, když je na tom takhle. To žádná ženská nesnese. Nenávidím všechny ženské, jednu jako druhou. Jsou falešné. Nenávidím je.“

Jeho hlas poklesl v nejasné mumlání, ale stále opakoval: „Nenávidím...“

 

Ten, koho se nikdo nemusí bát, nemůže přirozeně vyžadovat žádný respekt, protože úcta vždycky znamená uznání síly, nadřazenosti, moci – a síla, nadřazenost a moc jsou vždycky nebezpečné svému okolí.

 

Bylo tu ještě leccos jiného, čím mě zhnusily a vyděsily další pokusné osoby, jež jsme použili: více či méně vyvinuté úchylky, děsuplné fantazie, pečlivě ukrývaná zhýralost, puštěná z řetězu. Ti, kdo byli ženatí nebo vdané, vykládali své manželské těžkosti způsobem jednak ubohým, jednak směšným. Zkrátka a dobře, člověk by si musel zoufat buď nad Dobrovolnou sebeobětovací službou, nebo nad všemi spoluvojáky Světového státu, případně nad biologickým druhem člověk vůbec.

 

„Kolektivita je připravena k poslednímu útoku na oblast, kde dřív asociální sklony mohly nalézt útočiště. Jak já to vidím, znamená to prostě a jednoduše, že velká pospolitost je před svým dovršením.“

„Pospolitost,“ opakoval pomalu, jako by o tom pochyboval.

 

Každý spoluvoják bez výjimky se musel už jako dítě naučit, jaký je rozdíl mezi nižšími a vyššími formami života – nižší jsou jednoduché a nediferencované, například jednobuněční živočichové a rostliny, vyšší složité a diferencované, například lidské tělo ve své jemné a dobře fungující komplikovanosti. Každý spoluvoják bez výjimky se rovněž musel naučit, že přesně stejně je to se společenskými formacemi: z neplánovité hordy se tělo společnosti vyvinulo v nejvýše organizovanou a nejdiferencovanější ze všech formací: náš současný Světový stát. Od individualismu ke kolektivismu – od samoty k pospolitosti, taková byla cesta tohoto obrovitého a svatého organismu, v němž jednotlivec není ničím než buňkou s jediným významem: sloužit organismu jako celku. Tolik ví každý mladý spoluvoják, který má za sebou dětský tábor. Kallocain je nutný článek v celém tomto vývoji, protože rozšiřuje velkou pospolitost i do nitra, jež si člověk dřív ponechával pro sebe. Cožpak Rissen opravdu nepochopil něco tak logického, nebo nechce pochopit?

Ten muž mě jakýmsi nejasným způsobem znepokojoval. Byl nejen divný, odlišoval se od ostatních, až to bylo směšné, navíc byl divný ve směru, odkud jsem nejasně tušil nebezpečí. Ještě jsem nevěděl, v čem by nebezpečí mohlo spočívat, ale proti mé vůli přitahovalo mou pozornost ke všemu, co řekl a udělal.

 

„Pospolitost přece existovala už v době kamenné! V naší době je to rudiment, a škodlivý rudiment! Nemám pravdu?“

„Možná že život v době kamenné nebyl tak špatný.“

„To je samozřejmě věc vkusu. Jestliže někdo dává přednost boji všech proti všem před dobře organizovaným Státem, založeným na vzájemné pomoci – pak možná byl život v době kamenné docela příjemný. Je to vlastně docela zábavná myšlenka, že mezi sebou máme neandrtálce...“

 

Nikdo si nemůže být úplně jistý, copak to z rádia a na přednáškách v jednom kuse neslyšíme a copak to nestojí na plakátech v metru a na ulicích: NIKDO SI NEMŮŽE BÝT JISTÝ! I TEN, KDO TI JE NEJBLIŽŠÍ, MŮŽE BÝT ZRÁDCE!

 

Jak nezralý a nesmyslný požadavek, chtít mít svého člověka, na kterého se mohu spolehnout, čistě osobně spolehnout, bez ohledu na to, co si nadrobím! Musím si přiznat, že je v tom jakési omamné lákadlo. Nemluvně a divoch z doby kamenné možná nepřežívají jen v některých lidech, napadlo mě, nýbrž v nás všech, jenže v někom víc, v někom méně, to je ten podstatný rozdíl.

 

„Člověk! – Jakou mystiku si lidé kolem toho slova nevybudovali! Jako by to samo o sobě bylo něco úctyhodného, že člověk je člověk! Člověk! Vždyť je to biologický pojem. A tam, kde je to něco jiného, bylo by nejlepší to co nejrychleji odstranit. Myslím, že je nutné začít od začátku a odnaučit lidi vidět ve spoluvojákovi člověka v uvozovkách.“

„Nemyslím, že by jich bylo tolik, co propadli mystice takovéhoto druhu.“

 

Nemáme žádné jméno, žádnou organizaci. Prostě jsme.

 

Přiznal, že se většinou cítí hrozně nesvůj před lidmi ze svého okolí. Prý to s ním myslí špatně.

 

Jak se zdravili! Brali se vám navzájem za ruce. Taková blbost! Jak to musí být nehygienické a navíc tak důvěrné, až se člověk stydí. Takhle se navzájem dotýkat těl, a úmyslně!

 

Domníváte se, že náš Světový stát může potřebovat docela nový charakter, naprostou změnu v přístupu k životu? Nový přístup k životu, odlišný od toho, jaký známe? Není to vlastně urážka Světového státu a jeho spoluvojáků?

 

Zkušenost mě naučila, že čím abstraktnější něco je, tím méně nebezpečné účinky to má. Obecná rčení se dají užívat podle toho, jak je člověk otočí, jednou tak a okamžik nato v přesně opačném smyslu.

Ale postoj k životu není něco abstraktního. Naopak bych řekl, že je to jediná věc, která docela určitě není abstraktní. A postoj k životu u těch pomatenců je protistátní. Soukromé citové vazby silnější než pouto ke Státu – tam nás chtějí zavést! Ale když se nad nimi blíž zamyslíme, jsou neskonale nechutné. Jsou obrazem přehnané důvěry mezi lidmi. Už to považuji za protistátní. A copak Stát nevyrostl na tomto základě? Kdyby existovala nějaká opodstatněná důvěra mezi lidmi, nemohl by nikdy žádný Stát vzniknout. Svatou a nutnou podstatou existence Státu je naše vzájemná a důvodná nedůvěra jednoho k druhému. A ten, kdo zpochybňuje tuto podstatu, zpochybňuje Stát.

A jen si proboha nemyslete, že vycházím z jakési civilistické pověry, že Stát je tu kvůli nám, a ne že my jsme tu kvůli Státu, jak je tomu ve skutečnosti. Myslím tím jen to, že jádro poměru jednotlivých buněk k státnímu organismu spočívá v hladu po bezpečí. Kdybychom jednoho krásného dne zjistili – já netvrdím, že jsme to opravdu zjistili, ale kdybychom to zjistili – že dostáváme řidší hrachovou polévku, že mýdlo se skoro nedá použít, že naše příbytky jsou na spadnutí, aniž to někoho zajímá – budeme reptat? Ne. My víme, že blahobyt sám o sobě není hodnota, že naše oběti slouží vyššímu cíli. A jestliže objevíme, že se nám do cesty postavily zátarasy z ostnatého drátu, nepodřídíme se veškerým omezením svobody pohybu bez jediné stížnosti? Podrobíme. Víme, že to všechno se děje kvůli Státu, aby se překazily záměry škůdců. A kdybychom jednoho krásného dne zjistili, že musíme omezit veškeré mimopracovní aktivity kvůli nutnému vojenskému cvičení, že nesčetné luxusní znalosti a luxusní schopnosti, které dřív byly součástí naší výchovy, teď u každého z nás musí ustoupit nevyhnutelnému zaměření na odborný výcvik pro práci v klíčovém průmyslovém odvětví – budeme snad potom mít důvod k nářkům? Ne, ne a ne. Jsme si vědomi a souhlasíme s tím, že Stát je vše, jedinec nic. Jsme si vědomi, a skláníme se před tím, že většina takzvané „kultury“ – vyjímaje technické znalosti – je a zůstane luxusem pro dobu, kdy nebude hrozit žádné nebezpečí (dobu, která se snad už nikdy nevrátí). Co zbývá, je holé přežití a stále vyspělejší armáda a policie. To je jádro státního života. Vše ostatní je vedlejší.

 

Stačí jen vyčkat, až bude vyhlášen zákon jdoucí do mnohem větší hloubky, než světová historie dosud znala: zákon o protistátních myšlenkách a citech. Možná že to ještě nějaký čas potrvá – ale že k tomu jednou dojde, tím jsem si jist.

 

V každé skupině či věku sice existují osamělí, kteří po něčem touží, a nevědí po čem, a když je takzvané štěstí a takzvaný život zklame, jsou v stavu místo toho hledat opak, protože tam se jim snad bude dařit lépe. Ale mládí je přece jenom osamělejší a zklamanější než kterýkoli jiný věk – nebo je to snad věk odvážné osamělosti a zklamání?

 

Pasívní hrdinský typ je ve státním životě den ode dne žádanější. Je nutný nejenom v Dobrovolné sebeobětovací službě, ale také jako řadový vojín, jako úředník v podřízeném postavení, jako rodička a předavačka dětí Státu a na tisícerých jiných místech. Zvlášť silná je potřeba v době války, kdy jedenkaždý spoluvoják by měl patřit k této skupině. Můžeme problém postavit takto: jak bychom mohli v případě potřeby zvýšit výskyt tohoto typu, této zoufalé a osamělé duše, zklamané životem a zaměřené na utrpení a smrt?

 

Snad ještě nikdy jsem neslyšel tak jasně a tak věcně formulováno, jak objektivně se dá nahlížet přínos každého jednotlivého spoluvojáka – a přesto mi připadalo, jako by obtíž spojená s pouhou existencí byla tak obrovská a smysl toho všeho tak mizivě maličký.

 

Z některých osob proudí tak silný projev celého jejich životního postoje, že jsou nebezpečné, dokonce i když mlčí. Pohled, pohyb takového individua je sám o sobě jed a mor. Napadá mě toto: je to uvážené, že takové individuum smí žít? Třebaže se dá použít k užitečné práci a třebaže počet našeho obyvatelstva klesá, není pravděpodobné, že uškodí Státu už jen svým dechem víc, než mu prospěje svou prací?

 

Příliš velká skupina spoluvojáků získala nepatřičnou hodnotu jen proto, že křivka porodnosti nestoupá dostatečně rychle. Veškerá propaganda, kterou denně konzumujeme, nestačí, aby zvýšila naše výkony v manželské posteli žádanou měrou.

 

Ráno vyšel v novinách článek s titulkem MYŠLENKY MOHOU BÝT TRESTNÉ!

Tělesná a duševní troska, která ani při nejlepší vůli nemůže být Státu nikdy ke skutečnému užitku, by si neměla dělat naděje, že bude smět žít jen proto, že se jí nepodařilo způsobit nějakou škodu. Na druhé straně budeme nuceni přihlížet k nedostatečnému počtu obyvatelstva a v nejhorším případě zužitkovat i méně žádoucí materiál, pokud bude přese všecko použitelný jako pracovní síla. Nový zákon o protistátním myšlení vstupuje v platnost již dnes.

 

Copak nikdo dosud nepomyslel na to, jaké je to riziko spát bok po boku s někým jiným, dva lidé sami celou dlouhou noc bez jiných svědků než policejního oka a policejního ucha na stěně – a i ty přece neposkytují žádnou záruku: za prvé nejsou přece vždycky v provozu a za druhé sice mohou kontrolovat a pomstít, ale nikoliv zabránit tomu, co se děje. Dva lidé o samotě, noc za nocí, rok za rokem a možná že se nenávidí, a jestliže se manželka vzbudí, co všechno by manželovi mohla způsobit...

 

Byl jsem na cestě k činu; už to bylo osvobození. Pocit osvobození z toho, že jsem udělal první krok k činu, mi dodal nové síly.

 

Bojíš se a já se bojím a všichni se bojí. Osamělí, úplně osamělí, a přece ne tak krásně osamělí, jako když jsme byli mladí. Je to strašné.

 

Mladá dívka si myslí, že existuje něco jiného, svoboda, která přijde s láskou, jakési útočiště, které najde u toho, koho má ráda, jakési teplo a jakýsi klid – něco, co neexistuje.

 

Byla jsem spoluvoják tak loajální, že bych s radostí umřela, kdyby vynalezli prostředek, díky němuž by ženy najednou byly zbytečné. Ano, protože jsem ženy považovala za nutné zlo – prozatím nutné. Samozřejmě jsem si byla vědoma, že podle oficiálního náhledu máme stejnou nebo téměř stejnou hodnotu jako muži – ale jenom zprostředkovaně, jenom proto, že můžeme porodit nové muže, a nové ženy samozřejmě také, ženy, které samy zase mohou porodit nové muže. A ať to sráželo mou marnivost, jak chtělo – člověk by přece tak rád chtěl mít malou, alespoň maličkou cenu, ne, to není pravda, člověk chce mít velikou, velikánskou cenu – ať to sráželo mou marnivost sebevíc, nakonec jsem připustila, že nemám takovou hodnotu. Ženy nejsou stejně dobré jako muži, říkala jsem si, nemají stejnou tělesnou sílu, nedovedou uzvednout tak těžká břemena, nevydrží stejně dobře v dešti bomb, jejich nervy nejsou stejně způsobilé pro bitvu, a vůbec jsou horší bojovníci, horší spoluvojáci než muži. Jsou jenom prostředkem k výrobě bojovníků. To, že se oficiálně stavějí na roveň, to je jen ze slušnosti, aby byly veselé a ochotné. Snad přijde doba, myslela jsem si, kdy se ukáže, že ženy jsou zbytečné, kdy bude možno uchovat jejich vaječníky a zbytek vyhodit do kanálu. Pak celý Stát zaplní muži a nebude už třeba plýtvat výdaji na výživu a výchovu dívek. To se rozumí, že to byl podivně prázdný pocit, když jsem si uvědomila, že nejsem nic než úschovna, až na další nutná, ale příliš nákladná.

 

Dovedete vůbec vyslechnout pravdu? Všichni nejsou dost pravdiví na to, aby mohli pravdu slyšet, to je na tom to smutné.

 

Není to zvláštní, že všechno ztrácí hodnotu, jakmile to přestane být darem – dokonce i pravda?

 

Kdo chce vidět vlastní ubohost, dokud ho k tomu někdo nedonutí!

 

Pospolitost, říkáte – pospolitost? Semknutí? A to křičíte každý ze své strany propasti. Copak neexistoval jediný bod, ani jeden jediný bod v dlouhém vývoji lidského pokolení, kdy bylo možno zvolit jinou cestu? Musí cesta vést přes propast? Copak neexistoval bod, kdy se dalo zabránit tankům Moci, aby nevyrazily směrem do prázdna? Vede nějaká cesta přes smrt k novému životu? Existuje nějaké posvátné místo, kde se osud obrací?

 

Může někdy nějaký bůh, i kdyby to byl ten nejmrtvější ze všech bohů, dobrovolně odevzdat moc? – Tak rád bych věřil, že v člověku je zelená hlubina, moře neporušené růstové síly, která by přetavila všechny mrtvé zbytky ve svém obrovském rezervoáru a hojila by a tvořila na věky věků... Ale já ji neviděl. Vím jenom, že chorobní rodiče a chorobní učitelé vychovávají ještě chorobnější děti, dokud se chorobnost nestane normou a zdraví odstrašujícím příkladem.

 

Kde by se jediný zbyteček zdraví mohl skrýt, aby rostl a prodral se pancířem!

 

Ale to přece nikam nevede! Kam může něco vést! I kdybych se postavil ke stanici metra, když se ven valí nejhustší davy, nebo na velké slavnostní shromáždění a měl před sebou megafon – stejně by moje volání neproniklo dál než k několika málo ušním bubínkům v nezměrném Světovém státě, a od nich by se odrazilo jako prázdný zvuk. Jsem kolečko. Jsem bytost, jíž vzali život... A přece: právě teď vím, že to není pravda. Přece jenom žiji – přese všecko, co mi vzali – a právě teď vím, že to, co jsem, někam vede. Viděl jsem, jak se síly smrti šíří světem v širších a širších kruzích – ale copak síly života nemají rovněž svoje kruhy?

 

Oni to tuší! Bojí se, stavějí se na odpor – tedy to tuší. Když mluvím, slyší sami sebe. Když se pohybuji a existuji, bojí se sami sebe. Kdyby tak chtěla existovat ta zelená hlubina, to nezničitelné – a teď věřím, že existuje. Jsem rád – že tomu můžu věřit...

 

„Bacilonosič se dá dezinfikovat,“ prohlásil soudce slavnostním velitelským tónem. „Ale jedinec, který do takové míry už svým postojem, svým dechem šíří nespokojenost se všemi našimi institucemi, nedůvěru v budoucnost, poraženectví, ten se nikdy dezinfikovat nedá. Ten Státu škodí na kterémkoliv místě a v jakékoliv práci, a nedá se zneškodnit jinak než smrtí.“

 

Přednáška pojednávala o vývoji státního života od nejprimitivnějšího roztříštění, kdy jednotlivci, každý sám sobě osamělým centrem, žili ve stálé nejistotě – nejistotě před silami přírody a nejistotě před jinými obdobnými osamělými centry – až k dokonalému Státu, jenž je jediným smyslem a oprávněním jednotlivců a poskytuje jim skutečně dokonalou jistotu.

 

Vystoupil jsem na střešní terasu.

Nejdřív jsem nevěděl, v čem změna spočívá. Z pusté terasy se na mne vrhlo něco naprosto cizího. Zachvátil mě strach, a nevěděl jsem proč. Teprve po několika vteřinách jsem si uvědomil, co mě vyděsilo. Hluk letadel, který ve dne v noci vyplňoval vzduch, byl ten tam. Bylo ticho.

 

Nechtěl jsem se vracet dolů na slavnost a na přednášku. Teď už mi bylo lhostejné, zda si někdo všimne mé nepřítomnosti. Celé to hemžení a činnost, provozovaná právě v tisíci slavnostních a přednáškových sálech v podzemí Chemického Města č. 4, mi připadaly vzdálené a neskutečné. Nepatřil jsem tam. Účastnil jsem se tvoření nového světa.

 

Pokud bych naslouchal hlasu zdravého rozumu, musel bych strávit zbytek života v zoufalství. To, že tomu tak není, snad dokazuje jen to, že mě pud sebezáchovy nutí hledat útěchu v sebeklamu. Sám Rissen řekl, než ho odsoudili: „Vím, že to, co jsem, někam vede.“ Nejsem si jist, jak to myslel. Ale stává se mi, když sedím se zavřenýma očima na pryčně, že se mi podaří zahlédnout mihotání hvězd a uslyšet šum větru jako oné noci, a nedovedu, nedovedu zapudit z duše iluzi, že se ještě někdy, přese všecko, zúčastním tvoření nového světa.

 

* * *

 

CENZOROVA DOUŠKA

Vzhledem k tomu, že obsah tohoto rukopisu je v mnohém směru nemorální, rozhodl se Cenzurní úřad uložit ho do oddělení nebezpečných rukopisů v Tajném archívu Univerzálního státu. Definitivní zničení nebylo doporučeno, protože právě tento nemorální obsah by mohl být spolehlivějšími badateli použit jako materiál při zkoumání mentality tvorů obývajících zemi za našimi hranicemi. Zajatec, který je autorem spisku a jenž se dosud pod dozorem věnuje chemické práci – v současné době pod přísnější kontrolou, pokud jde o používání státního papíru a tužek – by měl svou vskrytu rostoucí neloajálností, svou zbabělostí a svou pověrčivostí být dobrým příkladem degenerace příznačné pro celou tuto méněcennou sousední zemi, degenerace, jež se dá stěží vysvětlit něčím jiným než dosud neprozkoumanou dědičnou a nevyléčitelnou vnitřní otravou. Tato otrava náš národ naštěstí nepostihla, a pokud by se ukázalo, že nákaza se šíří i přes hranici, byla by nemilosrdně odhalena právě prostředkem, k jehož výrobě dotyčný zajatec kdysi přispěl. Vyzývám tímto každého, kdo bude rozhodovat o půjčování tohoto rukopisu, k nejvyšší opatrnosti a jeho čtenáře k nejpečlivější kritice, jakož i k nejnezlomnější důvěře v daleko lepší a šťastnější situaci v Univerzálním státu.

Hung Paipho

cenzor

 

* * *

MISANTROPOVA DOUŠKA 

Utopie a antiutopie je skoro totéž. Jistý nepatrný rozdíl mezi utopií a antiutopií záleží však přece jen v tom, že utopie je optimistická vidina jiného, lepšího světa, zatímco antiutopie je vidina pesimistická tohoto jiného, „lepšího“ světa. A první z nich, ta ještě naivní, vznikla dříve než druhá, ta poučenější všemi předešlými krachy. Podstatný rozdíl mezi utopií a antiutopií však není žádný. Odvěké sny lidstva o dokonalé společnosti, počínaje Platónovou Atlantidou nebo Moreovou Utopií, nesou vždy stále tytéž znepokojivé znaky, jako je například více či méně násilná totální regulace úplně všeho, stejnokroje, zespolečenštění úplně všeho, včetně soukromého majetku i celého života, stálá válka, stálá nucená práce pro blaho všech, stálý dozor, stálý jednotný světonázor a podobně. Není to nikdy obraz svobody jednotlivce, nikdy v něm není jedinec sám, nezávislý, divoký, ponechaný sám sobě. Sen lidstva o dokonalé společnosti se vždy nakonec změní v noční můru, a to nejen v románech, nýbrž i ve skutečnosti, v dějinách, ve veškerém lidském snažení, jež má za cíl nějaký ten pochybný „pokrok“. Představujeme-li si utopii, vidíme vždy jen jakési fašisticko-komunistické uspořádání světa. Není to příznačné? Není to vůbec všeobecně příznačné pro všechno, co vyjde z vůle, mysli a dílny člověka, jakožto živočišného druhu? Výsledkem lidské tvorby je totiž vždy moc, choroba nebo zkáza. Je zajímavé, že když si člověk představuje opak, tedy anarchii, nevidí také nic než zkázu, stav horší než jakýkoliv vojensko-policejní režim...

Omylem dosti rozšířeným v nazírání antiutopií je také to, že jsou vnímány jako cosi, co není a co se nemůže nikdy stát. Opak je nejenže jako obvykle pravdou, nýbrž skutečnost, v níž žijeme, dokonce ani rozměrů antiutopie nedosahuje – zato ji často přesahuje. Jenomže slabozrací lidé ji nevidí, protože v antiutopii žijí a sami jsou její nedílnou součástí, sami ji vytvářejíce svou každodenní činností. Současnost je kolikrát ještě horší než nejděsivější antiutopie! A budoucnost?... Budoucnost žádná není.

Pomohu si a řeknu to ještě jinak – nejlépe citáty z mého díla Rakovina na kůži Země: 

Orwellův 1984, Huxleyův Překrásný nový svět, jakož i jiné antiutopie, popisující totálně regulovaný, polidštěný svět budoucnosti, napsané a zamýšlené jako varování, se dnes čtou (pokud vůbec) jako romány ze současnosti. Je to tak současné, co se v nich najde! Lidé však věří, že s koncem tuhých totalitních režimů 20. století započala nová epocha svobody a zábavy. Můžeme sice více cestovat, protože už stejně není kam utéct, můžeme více nakupovat a více volně vyměňovat informace a myšlenky, pokud má ovšem o ně vůbec někdo zájem, ale to je tak všechno, čím se od nich lišíme. Samé nepodstatnosti, které by přišly tak jako tak s tím, jak by se postupně autoritativní režimy ustalovaly, cítily se bezpečnými a neotřesitelnými v základech. Pak by si mohly dovolit i naše současné „občanské svobody“, neboť tyto „svobody“ by jejich totální moc již neohrožovaly tak jako v jejich nestálých počátcích, plných existenčního boje. Dnes, kdy se situace na politickém poli víceméně stabilizovala, podléháme iluzi, že tato nehybnost a připojištěná jistota znamená svobodu, i když potřebujete písemné povolení na kdejaký prd, i když odvádíte čím dál větší daně, i když je stále větší drahota, i když se zvyšují množící se všelijaké poplatky a i když nemáte skoro žádný volný čas jen pro sebe kdesi v tiché samotě daleko od lidí. A v tomto zbrusu novém světě pak člověk čte nějakou parodii na pokrok a je tak slepý a blbý, že si vzdor okolnímu světu a ve srovnání s ním, ještě dokáže myslet, že jeho realita je jiná a lepší. Tím je v podstatě každá satira učiněna naprosto bezzubou a její positivní účinek zcela odbourán. Bravo! Sláva Pánu Fordu! Jsi tak úžasně pneumatická... Krásný nový svět je tady.

Dost možná, že si vymýšlím a že to není pravda, ale ono by se to mohlo stát! Autoři antiutopií si přece také vymýšlejí a fantazírují – a stejně se jejich přehnané paranoidní vize nakonec uskutečňují! Mám prorocké nadání. Moje předpovědi se do puntíku splňují.

Té totální regulaci však nepodléhá jen krajina, ale i soukromý všední život jednotlivce, spoutaný přibývajícím množstvím právnických kliček a úředních výnosů. Antiutopické romány se staly realitou. Život se stal neúměrně složitým a nákladným. Brzy již bude další život neúnosný. Nebude trvat dlouho, a lidé sami jednou pochopí, že pokračovat v této nesmyslné existenci nemá význam. Zářným příkladem mohu být Já, který jsem to už pochopil s velkým předstihem. Lidé už za těchto horšících se podmínek nebudou chtít mít děti, tak jako nechtějí mít mladé některá zvířata v zajetí svých klecí. To bude konec lidstva na této zemi. Kéž bych se toho konce dožil! Zničená Země by se bez lidí obnovila rychle, o to nemám obavy; příroda je mocná síla; za půl století už by nikdo nepoznal, že kdysi sužovala tento svět lidská Rakovina.

...a ještě jeden citát na závěr z Divoké svobody:

Cestou na mne hlasitě štěkal jakýsi volně puštěný čokl, jehož panička si ho hned k sobě úzkostlivě volala, jakmile mě uviděla jít pevným krokem celého v maskáčích. Ten pes byl podoben Kerberovi z podsvětí, jenž se lísal k příchozím, leč na odcházející štěkal, vrčel, cenil žluté zuby, vyvaloval ohnivé zraky a nebezpečně dorážel. Dnešní doba už však dávno překonala všechny dřívější představy o peklech, záhrobích a podsvětních světech. Dnes na vás odevšad štěkají psi jazyků ohnivých a halasů troub armageddonových jak při odchodu, tak i při příchodu, nemluvě už o neustávajícím štěkání i při pouhém pobývání v tomto pekle. A navíc vás málem zajede auto na úzké cestičce vinoucí se zahrádkářskými koloniemi. Všechny satanské horory a vědecko-fantastické dystopie jsou k smíchu. Skutečnost současnosti je horší a hravě překonává nejbujnější fantazie hrůz. Ale oni je nevidí, ano, oni je nevidí, už z té prosté příčiny, že sami jsou jejich součástí.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA