Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ladislav Klíma: Sus Triumfans - 1.

13. 10. 2011

Ladislav Klíma

ladislav-klima---sus-triumfans.jpg
SUS TRIUMPHANS[1]

 

Počátkem září vešel Vittorio Romano v osm hodin večer do římského, velmi četně navštěvovaného hostince.

Byl překvapujícím zjevem. Ač podle obleku jeho se dalo soudit na věk značně vyšší, byl teprve třicet sedm roků stár. Postavy byl vysoké, kostnaté, ba hubené, ale něco v tváři jeho povídalo, že musí být tělesně značně silný. Dlouhá, bledá, hubená tvář měla pravidelné a ušlechtilé rysy; bylo by ji bývalo možno nazvat krásnou, kdyby výraz její nebyl býval neobyčejně příkrý, přísný, chmurný a divoký. Pod mocným čelem svítily veliké, zelenavé oči až příšerně hrozivě a agresivně, ba vztekle; hleděly však přitom ledově pátravě a zkoumavě. Pod mírně orlím, krásným nosem rýsovala se velmi malá a velmi jemná ústa, mluvící, když mlčela, o krajně výbojné, vzdorné povaze. Z tváře zároveň skalnatě tupé, planoucí a dětsky žensky naivní, zvláštním leskem vyzařující, bylo zjevno, že Romano je mužem velké energie a vysokého ducha, že je neobyčejně nadaným mužem činu a rozeným vládcem lidu. Ač nebyl nikterak Napoleonovi podoben, může si čtenář o výrazu jeho tváře učiniti přibližnou představu, popatří-li na dobré portraity Korsikánovy z mladších let...

Byl svobodným a menším, ale poměrně dosti dobře placeným úředníkem...

Rychlým, pádným, velitelským dojmem působícím krokem vešel do veliké místnosti, skoro úplně naplněné... Rozhlédl se kolem – zmírniv krok – a výraz nejistoty, ba rozpaků objevil se zcela nepatrně v těkajících očích... Ale hned zvráštěl zlostně obočí a prudce usedl k menšímu stolu na jedinou prázdnou židli kolem něho...

Čtyři pánové v prostředních letech byli jeho soustolovníky. Jedna tvář byla veselejší, bodřejší, vlídnější a hodnější než druhá.

    „Dobrý večer!“ pozdravil je Vittorio zvučným, úsečným hlasem.
   „Dobrý večer!“ odpověděli všichni velice zdvořile, pátravě a plaše naň hledíce. Jeden z nich, nejmenší, nejtlustší, nejveselejší a nejčilejší, promluvil:

“Drahý pane, těší nás velice, že jste k nám přisedl a vás to bude zajisté též těšit. Každý je nám vítán! Račte vědět, že stůl tento jmenuje se ‚stolem pěti dobráků‘. My jsme čtyři z nich, pátý dnes nepřijde! Buďte nám vítán na jeho místě!“

„Ano!“ přisvědčil jiný, velký a hřmotný, nesmírně povídavý a prostosrdečný, jenž pro žádnou urážku se nedovedl rozhněvat. „Jen vesele, vzácný pane! A nemračte se tolik, jako, s odpuštěním, nějaký bandita – prosím, pěkně prosím, nehněvejte se! V naší společnosti se dosud každý rozveselil, rád bych viděl toho, kdo by se mezi námi nesmál! Každému je u nás blaze, to říká každý – jsme hodní, dobrosrdeční lidé k pohledání!“

„Děkuju, uvidím!“ děl Romano stejně úsečně a se stále svraštělými brvami.

„No, nemračte se, nemračte se, vzácný pane!“ děl úslužným tónem třetí, velmi tichý, skromný a uctivý. „Je libo šňupeček, prosím?“

„Neráčíte-li být šňupákem,“ řekl čtvrtý, červený, žensky něžný, sladký, „nepohrdněte aspoň mými doutníky – havana, prosím – račte si jen vybrat, mnoho-li libo – bude mě velice těšit...“

„A pijte na náš účet!“ zvolal veselý... „Pijte, co můžete, všechno zaplatíme!“

„Nerad přijímám dary! Vypadám snad tak chudě, že za mne chcete platit?“

„Prosím za odpuštění – nemínil jsem tím nijak urazit! Ale jak jste urážlivý, pane! S vámi je vskutku těžko vyjít!“

„A pořád se tak mračí!“ zasmál se povídavý, „a hledí na nás jako bychom byli jeho nepřátelé a jako by nám chtěl dát po facce. Ale neračte se prosím horšit!“

„Nehorším se, vzácní pánové!“ odvětil Vittorio, „jste roztomilí lidé!“ A zasmál se... Ale smích jeho zněl jako obyčejně – něco výsměšného a nuceného...

„A teď buďme veselí a bavme se!“ pravil skromný. „O čem se budeme bavit?“

„No, nejlépe ještě o vínech a papáníčku – to je vždycky veselé a zábavné!“ odvětil veselý. „Neznámý pane, jak vám chutná toto víno? Znamenité – že ano? Zde je neobyčejně dobré víno!“

„Je zde víno jako všude jinde!“ odvětil Vittorio. „Ty malé rozdíly nestojí ani za řeč!“

„Jakže?“ zvolal veselý s úžasem, „to nemůžete ani doopravdy myslit! Checheche! Víno je prý jako víno, povídá ten pán!“

A všichni čtyři se rozesmáli. Romano se zachmuřil ještě více.

„Prosím, neračte se urazit!“ děl sladký, „ale to, co jste řekl, je vskutku trošinku směšné! Checheche!“

Oko Romaniho zasršelo blesky. Ale zkrotil se a mlčel.

„Proč pořád mlčíte, vzácný pane?“ tázal se povídavý... „Bože, s vámi je těžká práce! Nevím, rozveselíme-li jej! Tak mluvte přec!“

„O čem? O žraní a chlastu? Nevíte, pánové, že je mužů nedůstojno o těchto věcech vůbec mluvit? Staří Římané, naši předci, byli by k tomu, kdo by o tom mluvil, s opovržením obrátili záda!“

„Oho!“ zvolal veselý. „Ráčíte být špatně informován! Staří Římané pečovali o bříško ještě více než my – lucullské hody – ...“

„Vy tedy pochybujete, že jsme mužové?“ tázal se sladký.

„Nepochybuju, protože vím, že jimi nejste!“

„Jakže?“ zvolal povídavý, „máme vás snad přesvědčit, že jimi jsme?“

Oči Romaniho se bojovně leskly. „Bude mě těšit!“ děl vyzývavě. Ale cítil, že jedná pošetile, že přece nemůže zde vskutku jednat...

Salva smíchu se rozlehla. Konečně děl veselý: „Ctěný pane – zde je to nemožno! Ale račte jíti jen se mnou ven – zajisté nevíte dosud, kde je zde pissoir – já vám jej ukážu...“

Teď se teprve Vittorio dovtípil... „Odpusťte!“ děl. „Myslil jsem, že je vám znám rozdíl mezi pojmy ‚mužskost‘ a ‚mužnost‘. Slova muž se užívá, pánové, ve dvojím smyslu a kdybyste byli mužni, ani by vás nebylo nenapadlo brát slovo ‚muž‘ ve smyslu ‚samec‘!“

„Hm!“ děl veselý. „Co pravíte je poněkud nejasné... A zdá se mně též, že nás ráčíte urážet – a že jste – pardon, prosím, poněkud rýpal! Ale my jsme hodní lidé a nevšímáme si toho! Ale co je to za zábavu? Žádné urážky a žádné poučování!“

„Poučování,“ pravil Vittorio, „je zábavou a není větší zábavy nad diskusi o ušlechtilých objektech vědění. Činit rozdíl mezi zábavným a poučným je – pošetilé.“

„Můj božínku! Vy nejste k napravení!“ zalomil rukama sladký. „On se dnes nerozveselí – nerozveselí – uvidíte to, přátelé!“

„Snad se ten pán přece jen rozveselí – ale později!“ pravil uctivý.

„Ano, vyčkejme a bavme se zatím spolu bez něho!“ děl povídavý. –

A čtyři dobráci jali se „bavit“; nejdříve o jídlech, pak o uliční dlažbě, pak o jistém příteli, který po vypití jen dvou sklenic vína je opilý. Mluvili o všem tom nesmírně nudně, obávajíce se ve své dobráckosti, tj. zbabělosti, něco podstatného o těch věcech říci. Nezáleží mnoho na thematu rozhovoru, ale jen na způsobu, jakým se toto projednává. A obyčejní lidé mluví o relativně nudném předmětu vždy ještě nudněji. Tak se bavili...

„Každý by řekl,“ myslil si Vittorio, „že jsou to nejlepší, nejpříjemnější a nejdobrosrdečnější lidé na světě. Ale jejich malá očka pod úzkými čely svědčí o tom, že jsou to lidé obyčejní, tj. nízcí a špatní... Obyčejný člověk nemůže mít nikdy dobré srdce – jinak by bylo dobré srdce něčím špatným. Dobré srdce je privilegiem velkých lidí. Ano! Dobré srdce je něco vznešeného – tedy vzácného – jak končí Spinozova Ethika. Tihle bídní červi! – Snad se, jak Goethe praví, ‚vyjeví u nich brzo skvělá bestialnost‘.“

A již se počala jevit.

Z opilého přítele se totiž dostali dobráci na prase, z prasete na zvířata vůbec – a v nazírání na zvířata a soucitu s nimi se jeví, jak známo, nejzřetelněji srdce i duch člověka.

„Mému otci chodila kuna na slepice,“ vyprávěl veselý. „Nalíčil na ni a šťastně ji chytil... A víte, co jí udělal? Vypíchl jí oči a nechal ji běhat v komoře bez oken. Víte, ona potvora, třeba nevidí, mohla by vyskočit na okno a utéci... Kamarádi, to vám bylo k smíchu, jak běhala zběsile po světnici, do oken hlavou vrážela – i po stěnách šplhala – věříte tomu? A můj otec práskal nad ní ustavičně bičem a švihal ji – ona tak směšně kvičela. Mně bylo tenkrát dvacet let a myslil jsem, že smíchy duši pustím! Checheche!“ A při této vzpomínce rozchechtal se znovu, až mu slzy kanuly. Ostatní dobráci s ním.

„Dobře jí udělal!“ děl sladký. „Taková šelma, která drůbež vraždí, ničeho jiného nezasluhuje!“

„Člověk ji nevraždí?“ tázal se Vittorio. Vřel v něm hněv.

„Jo – člověk – to je docela něco jiného!“ zasmál se veselý. „Jak můžete být tak zpozdilý, pane, a přirovnávat člověka k takovému dobytčeti? A ještě dál ji trápil můj otec celé tři dny. Uřezal jí –„

„Ale já vám povím ještě něco lepšího!“ vskočil mu do řeči uctivý. „Já jsem měl psa, hodnýho, věrnýho – jen co je pravda... Ale ne a ne si odvyknout dávat na mne tlapy, když jsem byl svátečně oblečen. Bil jsem jej za to a bil – jednou jsem jej tak tlustou holí zmlátil, že ležel několik dní pod postelí a nemohl se postavit na nohy – checheche! Ale sotva mu otrnulo, zas už na mne vyskočil. Víte, já jsem hodný člověk, ani kuřeti bych neublížil – to mě znáte! Ale dopálilo mě to! A umínil jsem si, udělá-li to ještě jednou, že mu udělám, co ještě nikdo psu neudělal. Ale tu on zrovna a zrovna na mne nešel, jako by čichal, co mám za lubem! A to mě dopálilo! Potvoro, povídám si, za tu tvou prohnanost musím tě potrestat! Tak jednoho dne chovám se k němu vlídně – víte, jindy jsem na psy ras! – dávám mu maso – a konečně povídám: ‚Hop – vyskoč na mne!‘. Ale on nějak nechtěl. Já jsem dostal vztek – na tu jeho prohnanost – víme? Ale povídám ještě jednou vlídně: ‚Hop! Vyskoč!‘ Ale on zase ne! Tu vezmu důtky a zařvu: ‚Sem pojď! Hop na mne!‘ A tu konečně poslechl – mrcha prašivá – a zamazal mně kalhoty. Zařvu naň: ‚Tak tedy posloucháš pána? Proto jsem tě tak dlouho učil, abys na mne neskákal?‘ A víte, jak jsem jej teď potrestal? Nejdříve jsem jej svázal, až mu kosti praskaly. Dříve jsem mu dal ovšem náhubek. Pak jsem jej pálil červeným železem do čumáku, do břicha – všude! Jakživ jsem takovou legraci nezažil! Co ta bestie vyváděla – jak řvala, kroutila se, skákala po hřbetě! A víte, zdálo se mně, že též prosila! Smíchy jsem byl popukán, věřte mně to!“

„Checheche!“ smáli se veselý, povídavý i sladký velmi upřímně.

„A pak jsem ji ještě opařil vařící vodou, zpřerážel jí hnáty a vypíchal oči – a pak jsem ji hodil do sklepa! Celý den tam řvala, že to bylo slyšet až nahoru! Chtěl jsem ji tam tak dlouho nechat, až zcepení, ale nájemníci si stěžovali na ten hluk. A já, protože mám dobré srdce a každému rád vyhovím, jsem šel do sklepa a tu mrchu prašivou, neposlušnou, jsem zabil... Ale dříve jsem ji ještě tak zmrskal, že z ní cucky lítaly...“

Zatímco tak mluvil, myslil si Vittorio, bledý a chvějící se: „Nahodí-li se mně příležitost, přísahám na svou čest, že ti učiním totéž, co ty psu!“

„Ale kamaráde,“ děl sladký, utíraje si slzy smíchu, „to přece bylo jen necitelné od tebe. Byla to sice němá tvář – ale ta také cítí!“

„Nevídáno o takový prašivý dobytek!“ zabručel skromný.

„Ale pes je věrné zvíře!“ pokračoval sladký. „Psu bych to nemohl udělat. Ale kočce ano! Já vám také něco povím! Měl jsem kočku – totiž já ne – moje stará. Já to plemeno, které žere ptáčky, nemohu vystát – ale mé staré musím být po vůli – ta by mně zahrála. Tak ta naše kočka běhala po nábytku a nemohl jsem ji to odvyknout. Jednou jsem jí přerazil nohu, ale ona běhala po něm po třech. Tak co dělat? Jednou, když má stará nebyla doma, zatopil jsem do kamen, vstrčil ji mrchu do trouby a zavřel... Ona si rozrazila lebku o troubu a bezmála by ji byla vyrazila... Takové malé zvíře a co to má za sílu – to byste nevěřili. Kouknu do trouby – ona se nehýbe. Vytáhnu ji ven – a ona začne lítat jako satanáš po kuchyni. Já si nevím rady – mám z ní strach, že mě pokouše a poškrábe – a stojím tu dlouho jako pitomý. Tu se vrátila má stará. To byl rámus – neptejte se, kamarádi! Nejdřív té mrše usekla sekerou hlavu, aby se, potvora, netrápila! A pak byla by jí bezmála zabila mne – ale rozmyslila si to. Nechtěla věřit, že kočka sama do trouby vlezla, jak jsem jí říkal – stála na tom, že jsem to udělal, protože tu slotu nenávidím!“

„To jsi asi dostal holí jako tenkrát, když jsme tě opilého přinesli domů!“ zasmál se veselý.

„To ne!“ odvětil sladký. „Trochu ano – ale jen co by deset napočítal mne mlátila... Ale z toho jsem si ničeho nedělal, jen když jsem se té potvoře pomstil!“

„Pánové!“ děl Vittorio chvěje se, „které zvíře dopouští se podobných ničemností, jako jsou ty, o nichž jste vyprávěli?“

„Aha!“ zvolal povídavý, „náš mlčenlivý pán nabyl opět řeči! Ale víme? – zvíře a člověk je rozdíl! To oboje nemá se pořád strkat do jednoho pytle!“

„Ano, poněvadž žádné zvíře není zvířečtější, žádné hovado zhovadilejší, než dobráci vašeho rázu! Proto se nemá člověk a zvíře strkat do jednoho pytle!“

„Ale dovolte, pane!“ pravil veselý, „vy nás jmenujete zvířeckými a zhovadilými – to je pro nás urážka!“

„Nejmenuji vás tak, jmenuju vás jen lidskými, protože hnusnosti podobného druhu jsou jen známkou lidí!“

„Pane!“ osmělil se skromný, „vy ráčíte do nás rýpat...“

„Za to, že jsme k němu, neznámému člověku, byli tak vlídní, rýpá do nás!“ zvolal veselý.

„Nerýpám do vás – ale z plna srdce bych si přál do vás rýpnout – ale jinak!“ odvětil Vittorio, stále ještě rozvášněný. A povstal. Pochopil, že zde nemůže déle zůstat sedět.

„Vy si to vše necháte líbit?“ ozval se od vedlejšího stolu hlučný hlas. „Jste přece jen dobráci! Já bych s takovým člověkem zatočil zcela jinak!“

„To je pravda!“ zvolal povídavý. „Pane hostinský, ten člověk nás zde hrubě urážel! Poučte jej, že vaše stabilní hosty nesmí nikdo urážet. Dokonce nám vyhrožoval píchnutím!“

„Co?“ zvolal tlustý hostinský. „Mé dobráky urážet? To je neslýcháno! Pane – kliďte se odtud!“

Romani měl již klobouk na hlavě...

„Ten se musí vyprovodit zcela jinak!“ ozval se onen hřmotný hlas a majitel jeho, tlustý muž, vyskočil. „Vyhoďte jej, pane hostinský!“

„Ano, ano!“ zvolali kolemsedící a vyskakovali.

Vittorio zamířil rychle ke dveřím... Ale již uchopil jej onen tlustý muž za límec. Ostatní, i hospodský, řítili se rovněž k němu. Též dobráci. Veselý a sladký ozbrojili se holemi a plni odvahy běželi ke dveřím.

Střelhbitě se Vittorio otočil a uchopiv tlustého za prsa, mrštil jím prudce do stěny těl. Přiskočil ke dveřím... Ale dva políčky jej ještě stihly – a jeden srazil mu klobouk...

Klobouk zdvihl, vyskočil na chodbu a ubíhal ven. Za ním zněl smích dvou hezkých číšnic... Proud lidí vyřítil se za ním. Ale on již byl na ulici. Spousta nadávek jej ještě chvíli pronásledovala... Pak zmizel v postranní uličce. Bezmocný, slepý vztek vanul jeho duší a unášel ji s sebou. Prošel dvěma ulicemi bez vědomí sebe, nevěda jak. Teprve pak ulehl poněkud jeho vztek a zahanbenost.

„Fuj!“ odplivl si. „Jak se nechám slabošsky unášet vášní! Jsem přece jen tak bídným mužem činu? Ale hniju v těchto poměrech – to je jisto! Však dost!“

A snažil se vášeň překonat – ale s malým výsledkem. Ať vnucoval své myšlení sebe úsilněji do jasných, rozumných kolejí, odplavovala vášeň a fantasie znovu a znovu úsilně budované stavby... Stále vracely se mu vzpomínky na jednotlivé potupné události a okamžiky. Pak se ospravedlňoval ve svých očích, dokazuje si, že při všem jednal důstojně; povznášel sebe sama. Ale přece zvítězily myšlenky mstivé... Představoval si s rozkoší, jak by dobrákům, tlustému, jenž jej popadl za límec, hospodskému, lebku roztříštil, kdyby je potkal o samotě! A což ti neznámí, kteří jej políčkovali? Ty by ani nepoznal, kdyby je potkal v lese! Však co na tom záleží? Celé lidstvo je bídná směť a prašivý hmyz, celému lidstvu třeba se bez rozdílu mstít! Ale jak jen? A fantasie vykouzlila mu, že se stal nějakým zvláštním způsobem nezranitelným, že na pouhé jeho slovo objeví se, jako v oné pohádce, množství ohromných železných kyjů, které rozdrtí vše, co si bude přát, že má schopnost vůlí svou každého, ať sebevzdálenějšího, k sobě přitáhnout; jak bude mezi lidským hmyzem řádit, jak ty skety se budou třást, na kolena padat, při zvuku jeho jména trnout, jej zbožňovat!

„Není slabostí o tom blouznit?“ tázal se sám sebe... „Není! Podobné fantasie jsou nanejvýš přirozené, ba psychologicky nutné. Dodávají člověku síly – a činí velmi šťastným. Vždyť jsou též druhem reality; zatímco jsem snil, byl jsem silou své iluse vskutku pánem lidstva, větším než kdokoli přede mnou, neboť prožíval jsem zcela vše, co bych mohl prožívat, kdyby se sen můj uskutečnil – a byl jsem blažen... A to je cíl a centrum všeho... Jen psychické stavy jsou realitou a pravdou... Nutno jen držet fantasii oddělenu od skutečného a nevnášet životy jednoho do druhého... Jinak se staneme buď fantasty činu, nebo suchopárnými, prázdnými dušemi. Já to umím – mohu tedy své fantasii popřát úplnou svobodu!“

Došel do velkého parku. Byla již úplná tma a skoro nikoho zde nebylo. Vášeň zeslábla a Vittorio zabručel: „Jaký jsem to blázen, že s tou chamradí vůbec mluvím a odporuju jí! Jediné rozumné počínání je s lidmi nemluvit a nevšímat si jich, nemáme-li moc jim rozkazovat... Závidím Eugeniovi, ten si lidí ani nevšimne, protože nepotřebuje jejich společnost... Já ji však potřebuju – ale jsem v postavení, že se musím stát psem, mám-li vyhovovat této potřebě... K čertu! Musím buď stále hnít a být psem – nebo zemřít – nebo se konečně rozhodnout. Ale hnít dále nebudu, protože nechci, zemřít nechci rovněž – tedy musím se rozhodnout!“

Chvíli šel mlčky, pohřížen v myšlenky... Pak se jal šeptat: „Dosud bylo mně těžko se rozhodnout – ale byla to slabost... I teď mně to přijde ještě obtížno – hrome! – Ale jak je to nejtěžší rozhodnutí lehké, chceme-li... Postačí obrátit úsilně myšlenky jiným směrem, představit si nečestnost své slabosti – trochu stoicismu k tomu přidat – a rozhodnutí je lehké a čin již zde. Zatímco takto mluvím, cítím, že tíha ze mne spadla – že bych snadno ihned mohl přikročit k činu – k činu – konečně začít jednat!“

Ulehčilo se mu a rozveselil se. Těžkost rozhodnutí proň zmizela – přesto však rozhodnut dosud nebyl... Rychle zamířil k domovu...

„Ano, nezbývá mně nic jiného – musí to být!“ zašeptal po chvíli. „Mé postavení musí být změněno – musím počít jednat k tomu cíli! Hanba, že jsem v tom bahně tak dlouho vydržel. Pro obyčejné lidi, tento odporný bahenní hmyz, je bahno zcela přiměřeným pobytem; zůstávají-li v něm lidé vyšší, je to špatnost všech špatností. Ven! A třeba vejdu z něho v záhubu – co na tom? Každý velký duch stojí ustavičně na kraji záhuby a potýká se celý život se smrtí... Boj je můj element – nuže tedy do mého elementu s veselou, jarou myslí!

Chátra říká svému zaměstnání činnost – a zatím je to žebrota a otroctví... Říká mu práce – a je to jen zapomínání na vnitřní prázdnotu a hnus před sebou. Vše, co zasluhuje jméno ‚jednání‘, je nutně protizákonné jednání; tohle ‚živení se‘ je tak hnusným kalem, že ten, kdo se jím musí déle brodit, nasákne jím sám, zkazí se sám. Pojímal mě vždy nevýslovný hnus z toho, čemu se říká ‚dělat kariéru‘: z toho sprostého, sobeckého, nestoudného, slintajícího prodírání se pomocí loktů smrdutým, zvířecím davem pachtilů... A pochopil jsem též, že kdo chce mezi lidmi někam se dostat, musí se mezi nimi plazit. Kdo to neumí, kdo zpříma kráčí, hyne brzo uštknut jedovatými plazy, nad něž se opovážil vztýčit se... Domůžeme se něčeho v lidské společnosti jen dvojím: plazením se a tím čemu se říká ‚práce‘. Ale práce jest jen pro obyčejné, vyššího neschopné lidi. Pracující lev, osel? Ne, nýbrž mezek a vůl... A i hřebce a býka nutno vykleštit, tj. horším učinit, valachem, volem učinit, mají-li být k práci, tj. k otročině řádně způsobilí... Vyšší člověk potřebuje ne práci, nýbrž volnou činnost, rozčílení, dobrodružství, hry, zajímavosti, letu; je Pegasus, ne mezek. Práce je schopen jen v zájmu vysokého cíle; jen je-li pomůckou k letu, dovede ji bez omrzení konat. Napoleon, Friedrich Vel. atd. byli velmi pracovití jako vladaři; ale byli by bývali ‚lenochy‘ jako úředníci... Práce je opakem činnosti: stanu-li se soudcem nebo notářem, stanu se otrokem, tedy trpným. Práce je trpná, tedy není činností... – Tedy ‚živení se‘ dvojnásobně vyššího člověka degraduje!...“

Tak uvažuje, došel do svého bytu a ihned si lehl... Jitro vycházelo a rdělo se z dlouhé noci, když konečně usnul.

= = = = =

O několik hodin později seděl Vittorio u okna, kouře dýmku. Jako v horečce kroužily mu hlavou šílené představy a v prudkém odhodlání zatínal pěsti... Ozvalo se zaklepání na dveře a vešel přítel jeho Eugenio.

Vittorio v rozčílení neodolal, aby mu nevylíčil vše, co v hostinci se seběhlo, a dodal: „Kdo je obyčejný člověk, nemá citu pro zvířata! To platí bez výjimky. Obyčejný člověk zvířat nemiluje, protože nemiluje vůbec nic mimo svou nízkost. Kdo chce poznat člověka, učiní nejlépe, pozoruje-li jeho zacházení se zvířaty; lidé se přetvařují sice všude – ale zde ještě nejméně: nemají toho zapotřebí, protože zde nikdo nikomu sebevětší zhovadilost nezazlívá. Soucit se zvířaty je jediné větší okno, jež ukazuje do nitra člověka. Moje stará posluhovačka zdá se být tím nejdobrosrdečnějším tvorem na světě: samá ochota a vycházení vstříc a medová vlídnost – illuse, že je vskutku dobrou ženou, je skoro neodolatelná... Ale tu se stane, že si přinese domů poraněného ptáka. ‚Chudáček, chudáček zlatý!‘ vzdychla ta nestvůra. Postaví ptáčka na stůl – pták vzlétne – udeří hlavičkou prudce do okna, že na okno spadne a zůstane ležet. Mně v tom okamžiku bylo, jako bych sám dostal ránu do hlavy – a ještě hůře; ale ta útlocitná žena roztáhla držku: ‚Checheche!‘ Jindy udeřilo nějaké hovado psa prudce do nohy. ‚Checheche!‘ zaznělo opět z její držky... Klamavé pozlátko na jednom místě odskočilo – a objevilo se okénko, jímž je rázem viditelná celá ta bezmezná hniloba obyčejných lidí, stokrát hnusnější proto, že je obalena tou, v obrovskosti své hnusnou přetvářkou obyčejného člověka! Termíny ‚obyčejný člověk‘ a ‚neobyčejný‘ jsou ubohé a nedostatečné. My a obyčejní lidé jsme něco naprosto rozdílného. Jsme-li my lidmi, nejsou tím oni, jsou-li tím oni, nejsme tím my!“

„Přemýšlím právě na vhodné termíny. Ale chtěl jsem se tě otázat: Miluješ lidstvo? Budoucnost jeho?“

„Nemiluju dosud – snad později... Ale poněkud je mám přece jen rád jako hlínu k formování... Snad je to též již láska – nepřemýšlel jsem o tom dosud... Ale co nazýváš lidstvem?“

„Lidstvo,“ pravil pomalu Eugenio... „Řeknu-li lidstvo, myslím na to, co je na něm vznešené – na vysoký duševní život, na tzv. kulturu... Lidstvo sestává se vlastně ze dvou zcela heterogenních skupin, které jsou přesto dohromady srostlé, jsouce korelativně na sebe odkázány: jsou to velcí lidé a malí lidé – neboli tvořící a hrubý jejich materiál a element, jímž se umožňuje jakési nedokonalé přenášení myšlenek... Rozdíl mezi velkým a malým člověkem je ještě větší než rozdíl mezi mužem a ženou, právě takový, jako mezi Praxitelem a mramorem. Milování lidstva znamená mně podporování vzniku velkých lidí – o ten špinavý element a materiál netřeba se nikdy starat jako o bejlí ne!“

„Co myslíš? Zuříme-li proti společnosti obyčejných lidí, kterou nazýváš ‚sviní‘ – nezuříme tím proti sobě? Ničíme-li společenský pořádek, nepodkopáváme si sami půdu pod nohama? Vznik velkých lidí není odvislý od daření se společnosti malých? Není ‚kultura‘ odvislá od zachování společenského pořádku?“

„Bez starosti!“ zvolal Eugenio, „my ho neuvedeme v nepořádek! Svině je velká jak celá Evropa a my jsme atomy proti ní! Náš úkol není společenský pořádek zničit, nýbrž uvésti jej někde ve zcela malý, kolísavý pohyb, aby vše úplně nezhnilo! Kultura jde jen račím krokem kupředu! A my velcí lidé musíme hledět, jen abychom se udrželi nad vodou – na ofensivu není ani pomyšlení. Jen malinké otřásání společenským pořádkem – toť úkol velkých lidí. A toto malé otřásání je ‚život‘, pokrok lidstva. – Naše celá činnost jest boj proti svini, potírání svině, nenávist proti svini. Naše positivnost je negativního druhu. Všechny naše ctnosti mají původ jen v této nenávisti, ressentimentu: nenávist ke svini jest jedinou hybnou silou nás, tzv. géniů. Škodíme svini, tím se svině poněkud vzpružuje a na životě udržuje. Záštiplný boj mezi sviní a géniem, toť vůdčí idea historie lidstva. Tedy je pokrok, kultura, ‚lidstvo‘ vlastně něčím velice ubohým a malým – jako ostatně všechno!“

„Tvůj výklad,“ pravil Vittorio, „trpí jakousi nejasností a kvapností!“

„Máš pravdu! Jsem teď nervosní a jdu již! Píchá dosud tvá milenka?“

„Zítra ji donutím, aby se déle nešpinila živením se, nesvolí-li dobrovolně!“

„Tvá Stella je nejkrásnější z žen, které jsem dosud viděl – až na jednu.“ –

„Kterou?“

„Fortunu!“

„Tu jsi viděl?“

„Ano! Ale o tom jindy! Upřímně ti řeknu, že ti lásku Stelly závidím!“

„Namluv si nějakou ženu – není o ně nouze!“

„Ukaž mně druhou Stellu. Vlastně já ji znám!“

„Snad Fortunu?“

„Ano! Bohužel je tato přelétavé, prchavé ptáče! Ale snad ji chytím do klece!“

„Nemám rád, když někdo řekne A a neřekne B!“

„Řeknu ti i Z, ale ne již dnes. Půjč mně celé své jmění!“

„Zde je máš!“

„800 lir! Máš více než jsem myslel. Vezmu jen 700! Zde máš 100 nazpět! Zbytek ti dám zítra, nechytnou-li tě! Chci totiž, aby v tom případě ti neukradli tvé jmění, nebo to po tobě tvoji příbuzní nedědili.“

„Děkuju! A teď už táhni! Zítra večer tě navštívím!“

„Hleď ať toho na koleje naházíš raději více, než méně!“

„Ano, dobrého nemožno učinit nikdy přespříliš!“

„Doufám, že má Fortuna i tebe miluje!“

Oba extraordinairní přátelé odešli od sebe, ani se nepozdravivše, ani si ruce nestisknuvše.

A Vittorio kouřil dál a dumal a usmíval se.

= = = = =

Následující den byl většinou podmračný. Za soumraku vyšel Vittorio ze svého bytu.

Byl oděn jako obyčejně – ale pod svrchním šatem měl šat ještě jeden – velmi starý, jejž dosud nikdo v Římě u něho neviděl... V ruce nesl v novinách něco zabaleného: byly to staré boty... Ale nebyly určeny k tomu, aby je švec vyléčil: naopak byly odsouzeny k spálení, až se jejich pán následující den domů vrátí...

Ve svých kapsách měl zlodějskou lucernu, dva velké revolvery a dvě dlouhé, jako břitva ostré dýky... Nic zbytečného s sebou nenesl – ze strachu, aby to neztratil... Své knoflíky dříve dobře prohlédl, aby z nich snad se nestalo corpus delicti.

Místo měl již dříve vyhlédnuto a bližší okolnosti byly mu známy... Dobré tři hodiny bylo mu nutno jíti. Rychlovlak měl tudy jeti v půl jedné. –

Nedal se Římem nejbližší cestou na východ, nýbrž zamířil na sever... Ale sotva byl několik set metrů za městem, dal se spěšně na východ polními stezkami.

Jeho nálada byla prazvláštní... Většinou se slunil v pocitu volnosti a těšil se slastně z toho, co přijde. Ale občas se v tom vynořovaly stále neurčité živelní obavy a někdy zatajil se mu dech a srdce přestalo tlouci...

„Tenhle strach“ – děl si, „nemohl bych si odpustit, kdybych jej cítil za dva měsíce. Dnes je omluvitelný... Statečnost je z velké části věcí zvyku a cviku a neohroženost vzniká jen z navyklosti na nebezpečí... Nesmím chtít nemožnosti... Kdo se zaměstnával dosud hlavně sečítáním, kdo byl bezúhonným občanem a psem, nemůže od sebe naprosto žádat, aby se nerozčílil, když vyjde pak poprvé na zločinnou výpravu! Skok do studené vody je nepříjemný – ale pak je to snesitelné a příjemné...“

Před ním temnila se v posledním denním světle nevysoká, široká homole... Opustil cestu a dal se polmi přímo k ní. Když vystoupil na kopec, byla již téměř úplná tma a nebe zcela zamračené...

Prohlédl důkladně celé temeno, není-li zde člověka, pak vstoupil do dolíku uprostřed temena a rychle svlékl i svrchní i spodní šat. Pak oblékl svůj obvyklý oděv, naň oděv starý, přezul se do starých bot, nové zabalil do novin a odkvapil dále...

Již dříve byl si místo toto k převléknutí vyhlédl.

Kráčel chvílemi silnicí, chvílemi stezkami, chvílemi přímo polmi ještě asi půl druhé hodiny a došel do lesa. Za ním byla železniční trať, táhnoucí se těsně podél něho.

Byla půlnoc... Rychle kráčel úzkou, známou pěšinou... V černých korunách blýskaly teď bílé hvězdy. Ale Vittorio zpozoroval, že na západě, odkud vítr vanul, je černo. Proudil silný vítr a dalo se tudíž očekávat, že v půl jedné zakryjí mraky celou oblohu... A vítr hučel silně ve stromech a svištěl v uších, což bylo pro našeho přítele velmi prospěšno. –

Delší jednotvárnou chůzí poněkud otupěl a stal se lhostejným. Teprve teď, když se blížil k místu, počalo jím rozčílení tupě zmítat a slabě jej narkotisovat...

Když se octl asi uprostřed lesa, rozžal opatrně svoji lucernu. Podíval se na hodinky: bylo čtvrt na jednu... Lucernu zavřel, pod kabát schoval a dal se dále... Rozčílení rostlo... Když za pět minut rozeznal, že asi padesát kroků před ním les končí, ulehl a čekal... Napjal vůli a podařilo se mu značně se uklidnit... Ale docela se dá podobné rozčílení pouhou vůlí velmi těžce uklidnit...

Telegraf bzučel... Ozvaly se kroky – a zanikly... Nad hlavou Vittoriovou pnuly se již černé mraky...

Pohlédl, otočen zády ke trati, znovu na hodinky: za tři minuty bylo půl... Tiše povstal a obezřetně ubíral se dále. –

Místo, kde se měl vyšinout vlak z kolejí, bylo právě asi uprostřed mezi dvěma hlídacími domky. Vittorio si je dobře vyvolil. Všiml si také, že asi tři minuty před příjezdem vlaku stojí již hlídači blíže svých domků. Úmyslem jeho bylo použít tyto dvě tři minuty k tomu, aby přinesl na koleje překážky. Věděl i jaké. Hned na kraji lesa byla hromada polen a přímo pod železničním náspem asi 30 kg těžký placatý balvan. Železniční násep byl asi dva až tři metry vysoký. Dalo se tudíž očekávat, že vyšinutí vlaku způsobí slušné spousty.

Připlížil se na kraj lesa a zaradoval se... Hromada polen zde dosud byla.

Rozhlédl se kolem – a neslyšel ničeho a neviděl ničeho... Mraky přikrývaly již tři čtvrtiny nebe... Potichu přikročil až pod násep... I balvan zde byl – sehnul se proň. –

Tu zaslechl náhle zcela blízké kroky na trati... Odplížil se do lesa.

„Co to má znamenat?“ tázal se sebe. „Vždyť musí zde být již vlak co nevidět – a hlídač není dosud na svém stanovišti... Či snad to není hlídač?“

Ale podle vážných, pomalých a jistých kroků se dalo soudit, že to hlídač jest... A hned rozeznal Vittorio na trati temný stín... Tento přešel a pomalu se vzdaloval. –

„Vlak se asi opozdil!“ pomyslil si Vittorio. „Tak tomu jest – jinak by již tam za záhybem kopce, dva km odtud, musil být slyšen... Nebude-li s tímto vlakem nic, počíhám si na ten, co jede ve čtyři hodiny... Ale hloupé je, že nevím, kdy tento vlak přijede, že nejsem tedy jist před hlídači... Nesmím dříve začít, než hučení jeho v záhybu zaslechnu!“

Čekal. Kroky dozněly... A již zaslechl Vittorio v noční tišině vzdálené hučení – ale ještě daleko za záhybem...

„Výborně se to daří!“ šeptl si – a ještě asi půl minuty čekal.

Hukot zeslábl – pak opět zesílil... Vlak se patrně blížil již k záhybu. –

„Teď je čas!“ děl si. Rychle vyskočil, běžel pod násep a znovu se shýbl pro balvan... Jeho rozčílení zmizelo a ustoupilo veselé jarosti. Teď byl činný; jen očekávání bylo mu trapné...

Tu zaslechl náhle za sebou v lese zřetelný, ostrý šustot... Zarazil se – a sáhl na zbraně...

„Byla to zvěř nějaká!“ pomyslil si však hned a pozdvihl balvan. –

Hukot skoro ustal – patrně byl vlak již přímo za záhybem... Vittorio vyběhl na násep a opatrně položil balvan na jednu kolej tak, že spočíval zcela na ní, neopíraje se o zemi... Kraj balvanu, na nějž měla lokomotiva najeti, byl nízký a dotýkal se skoro koleje. –

Rychle seběhl a zamířil k polenům... Tu zazněl znovu hukot, vzmáhal se kvapem – a již vynořila se v dáli za záhybem červená světla. Ještě dvě a půl minuty scházely do příjezdu.

Uchopil asi patnáct polen do náručí a vyběhl s nimi na trať... Hodil je na druhou kolej a vrátil se pro polena nová. Uchopil jich opět množství do náručí.

Tu ozval se vedle něho výkřik: „Co to děláte?“

A vzápětí to zašelestilo nedaleko něho – a před ním stanul lidský stín. –

Vittorio hodil dříví na zem. Byl velmi chladnokrevný v tuto chvíli. „Kradu dříví, příteli!“ děl. „Neprozraď mě!“

Ale zatímco takto mluvil, vyňal dýku – a již bodl do hrudi černé postavy... Ozval se výkřik, a stín klesal... Vittorio bodl znovu – a znovu... Ozval se pád, listí šelestilo ještě chvíli pod pohyby se smrtí zápasícího těla – a pak šustot ustal. –

Vlak se blížil... Vittorio poznal, že jest již jen km vzdálen.

Rychle uchopil polen co nejvíce mohl a vyběhl na násep... Naházel je bez ladu a skladu na koleje, chtěje je pak účelně urovnat... Ale vlak se příšerně blížil... Tu všimnul si Vittorio dlouhého, tlustého polena... Uchopil je a položil přes obě koleje křížem. Právě postačilo.

A již byl vlak asi jen 200 kroků vzdálen. –

Vittorio seskočil z náspu – a pěti skoky byl v lese. – Zakopl o mrtvolu – ale nemysle na ni ubíhal dále. Hukot vlaku se kvapem vzmáhal. Náhle lokomotiva silně pískla. Ale hned poté ozval se prudký rachot, řinčení, nový rachot – a zas rachot a ještě větší rachot, až to prchajícího ohlušovalo. – Ale trvalo to jen asi 10 vteřin. – A pak bylo místo rachotu slyšet lidský řev, nářek a kvílení. –

pokračování >>>

 

POZNÁMKA:

[1] SUS TRIUMPHANS (latinsky) = „Vítězná svině“. – Poznámka Misantropova.