Jdi na obsah Jdi na menu
 


Karl Kraus: Poslední dny lidstva

18. 6. 2011

image001.jpg

POSLEDNÍ DNY LIDSTVA 

(výpisky)

 

 

Každá epocha má takovou epidemii, jakou si zaslouží. Každé době její mor!

*

Údělem zdravého jádra je být nakonec povrchovým jevem. To, kam směřuje kulturní tendence, vyúsťuje do světa jako velkoměsta. Z vestfálského sedláka vykouzlíte berlínského šmelináře obratem ruky, naopak to nejde a zpátky také už ne.

*

Člověk se nepodílí na jediném pokroku, aby se za něj nemstil. Lidé vzápětí použijí proti životu to, co by mu právě mělo být oporou. Ztěžují si jej právě tím, co by jim jej mělo usnadňovat.

*

Tomuto lidstvu by bylo co přát, aby se jeho kojenci začali s úspěchem navzájem vyhladovovat anebo na sebe házet bomby, buď jak buď chůvám odhánět zákazníky.

*

BRBLAL: Tato válka dneška není než to, že vyletěl do povětří mír a že by ji mohl ukončit ne mír, nýbrž válka veškerého vesmíru proti této vzteklinou stižené planetě! Člověku, který to bezpříkladné příkoří, jaké si svrchovaně špatný svět ještě způsobí, pocítí jako mučení na sobě, zbývá pouze jeden poslední mravní úkol: bez soucitu prospat tuto tísnivou dobu, dokud ho nespasí slovo nebo netrpělivost Boží.

OPTIMISTA: Vy jste optimista. Vy věříte a doufáte, že svět zajde.

BRBLAL: Ne, proběhne jen jako můj úzkostný sen, a až umřu, bude po všem. Spěte dobře!

*

Válka je nejspíš nejpřirozenější lidská činnost.

*

BRBLAL: Většími kretény než naši státníci jsou přece –

OPTIMISTA: – státníci našich nepřátel?

BRBLAL: Ne, jsme jen a jen my. Pokud jde o státníky nepřítele, nemohou být hloupější než ti naši, protože něco takového v přírodě neexistuje. Sparťané své kretény odkládali na Táygetos[1], kdežto my je klademe do čela státu a do odpovědných diplomatických funkcí.

*

Ještě protivnější než si nechat něco od tohoto státu zakazovat je nechat si od něho něco povolit.

*

Tento špinavý svět o tom, kdo mu uklízí jeho smetí, tvrdí, že to on mu to smetí nanesl.

*

Tak se třeba střetnete s Němcem, a ten řekne: Mějte slitování, mám deset dětí! ... Zabte ho, mohl by jich mít dalších deset.

*

BRBLAL: Lazaret pro koně už mu záchranu neposkytl. Ten mučedník musel být usmrcen. Měl na hřbetě znamení veliké doby: přímo skicu. V místě páteře bylo vidět žluť kostí; stejně tak na bocích. Oháňku odstřelila kulka, která ho tam škrábla. Popruh se mu zaryl do těla kolem dokola. Rána zeleně hnisala a vypadala jako popálenina nejvyššího stupně. Diagnóza zněla: Pojízdné dělo, celé týdny neodepnuté. Ani v noci, ani přes den se břímě z tohoto hřbetu nesundalo.

OPTIMISTA: Ano, nic naplat, zvířata zkrátka válka také potrefí.

BRBLAL: A jejich krvavé svědectví bude pro trýznitele a zneuctitele obžalobou hlasitější než mučednictví lidí; protože zvířata byla zticha. Zraněný kůň, kterému se do hřbetu vykreslily tvary břemene, jímž bylo dělo, břemene smrti, to je obraz noční můry, na jejíž děsivost zemřou ti, kdo si ustlali na vavřínech.

OPTIMISTA: Když už mluvíme o zvířatech – schoval jsem tu pro vás jeden neslýchaný inzerát: „Prodají se za vysokou cenu psi na porážku.“ Něco takového by se přece nemělo inzerovat! Jaké závěry si asi pro sebe vyvodí nepřátelé stran stavu naší výživy, až uslyší –

BRBLAL: Závěry stran stavu naší kultury mi připadají ještě hrozivější. Kdyby psi neměli rádi lidi, ještě předtím než by se od nich někam zdejchli, prohlásili by, že oni jsou ti lepší lidé! Kde není nic lidského, tam nemá co pohledávat ani nic psího.

*

Jeden by se občas rád vymkl nejenom opičárně této doby, nýbrž takové opičárně obecně a tomuto světu! Tak nějak jsem viděl tvář vašeho Stvoření, když mi ji potřísnil ten netvor.

*

Reality, které nevidíte, jsou mé vize a tam, kde se pro vás nic nezměnilo, vyplňuje se to, co jsem prorokoval.

*

OPTIMISTA: Když vás člověk slyší mluvit, chtělo by se mu ovšem věřit, že ten obecně očekávaný duševní vzmach opravdu vůbec nenastal.

BRBLAL: Skoro tomu věřím také. A především v říších tohoto špatně narozeného světa průměru. My totiž s biblí v ruce provozovali vraždění a se slabikářem v ruce loupežení.

*

Brblal za psacím stolem. Čte.

Touha zjistit přesně, jakou dobu potřebuje strom v lese, aby se přeměnil na noviny, podnítila jednoho majitele papírny v Harzu k zajímavému experimentu. V sedm hodin třicet pět minut dal v lese sousedícím s továrnou porazit tři stromy, u nich dal oloupat kůru a poté dopravit do celulózky. Přeměna tří kmenů na tekutou dřevěnou hmotu proběhla tak rychle, že už v devět třicet odjížděla z továrny první role tiskárenského papíru. Tu roli dopravil automobil neprodleně do tiskárny jednoho deníku vzdálené čtyři kilometry a už v jedenáct hodin se noviny prodávaly na ulici. Tudíž trvalo pouze tři hodiny a dvacet pět minut, než se čtenáři dozvídali nejnovější zprávy na materiálu pocházejícím ze stromů, na jejichž větvích ptáci ještě zrána pěli své písně.

 

Proč se mi nedostalo takové tělesné síly, abych jednou ranou sekery sťal hřích této planety? Proč můj vzpurný hlahol není silnější než plechové povely, které mají moc nad dušemi celé zeměkoule? Uchovávám dokumenty pro dobu, která je už nebude chápat anebo bude žít dnešku tak vzdálena, až bude tvrdit, že jsem je padělal. Ale ne, taková doba nenadejde, aby toto říkala. Protože ta doba nebude. Já jsem napsal tragédii, jejímž zanikajícím hrdinou je lidstvo, jehož tragický konflikt co konflikt světa s přírodou končí smrtí. Ach, protože toto drama nemá jiného hrdinu než lidstvo, nemá ani posluchače! Na co však hyne můj tragický hrdina? Byl řád světa silnější než jeho osobnost? Ne, to řád přírody byl silnější než řád světa. Mého hrdinu drtí lež: nereálná snaha, s níž se pokoušel starý obsah svého lidství osvědčit ve starých životních formách. Být handlířem i hrdinou, muset být tím druhým, aby mohl dál být i tím prvním. Hyne na stav, který na něj působil jako opojení i jako nátlak zároveň. Existují viníci? Ne, jinak by existovali mstitelé, jinak by se byl hrdina lidstvo bránil prokletí být čeledínem svých prostředků a mučedníkem svého nezbytí. A pokud se prostředky života živí jeho účelem, pak si takový život žádá zabývat se prostředky smrti, aby se trávili jedem ještě i ti, kdo přežívají. Kdyby existovali viníci, lidstvo by se bylo bránilo nátlaku, aby bylo hrdinou k takovému účelu! Jednotlivcům, kteří to rozkázali, byla by odpověděla jednota. Jenže oni nejsou tyrani. Jejich duch je zhněten z ducha davu. My všichni jsme jednotliví. My máme každý svůj bol a nikdo druhý se o něj nepopálí. A také my se nepopálíme o kontrast, jaký den co den vyjevuje naše oběť vůči zisku toho druhého, vůči krutému zisku toho druhého. Tyrani ucouvli před hrůzou. My bychom si však byli své tyrany nahradili vždy znovu přímo ze sebe. Nás všechny totiž žene vykotlané slovo, ovšem ne slovo vládcovo, nýbrž slovo stroje. Ne jeho hrozivost, jeho existence ochromuje rozhodování.

 

Jaképak pohrdání smrtí! Proč byste měli pohrdat něčím, co neznáte? Možná se pohrdá životem, když ho člověk nezná.

 

A to jste přehlédli, že když všechny lidi nasadíte do uniforem, budou si muset všichni neustále salutovat? A nepostřehli jste, že tento posuněk jednoho dne, zničehonic, bude už pouhým sáhnutím na čelo, vyjevujícím vzájemnou pochybnost o zdravém rozumu?

 

Zbabělá nenávist vůči životu, v míru ochotná páchat vraždy na zvířatech, sáhla po stroji, aby zmarnila veškerý růst. Hysterie pod ochranou techniky udolává přírodu.

 

Na konci bylo slovo. Tomu, které usmrtilo ducha, nezbylo než porodit čin. Slaboši nabyli sil, aby nás mrštili pod kola pokroku. A toto zmohl on, jen a jen on, ten, který zprznil svět svým prostituováním!

*

MRTVÝ LES:

Vaším pachtěním o ceny

mám šediny, já kdys zelený.

Podívejte, jaký jsem dnes.

Já býval les! Já býval les!

 

Křesťané, slyšte, ten můj chrám

byl nejen Řím, to byl duch sám!

Ticho v něm bylo slovo mé.

Vaše skutky jsou vražedné!

 

Vám kletba, kdo jste mi strhli dům!

Už se nevzepne k nebesům!

Zelený byl jsem. A co jsem dnes!

Já býval les! Já býval les!

*

NENAROZENÝ SYN:

My, kdo viděli tu praxi,

prosíme o profylaxi!

Kéž snad vůbec nevznikáme!

Byli bychom té hanby zrádci.

Otcové měli by s námi práci.

Ať pouze tiše vyprcháme!

*

HYENY:

Ale neděste se vousů ani kštic:

my jsme hyeny pouze, lidského nemáme nic!

hyeny.jpg

PÁN HYEN:

Skvělé, láska je v úzkých!

Nesvedla nepřipustit,

co naštěstí stalo se.

Ať ví to zbožná chasa!

Přichvátala k vám spása,

Antikrist už je zde!

 

Pomsta vždy vítězící

zažehla správnou svíci,

já byl tím plamenem!

A moje pero ostré

konalo řízně, ač prostě.

My vyhráli v tom boji zlém!

*

HLAS SHŮRY:

Hodláme zbavit vaši planetu plevele,

ať už se tam jediná fronta nemele

ani žádní drzí pozemští červi,

co si dovolují ztékat sféry

a kamkoliv jen se kdy obrátili,

hned obraz stvoření hrubě zhanobili,

týrali zvířata, lidi zotročili,

důstojnost trestali, ostudu však ctili,

špatné krmili, dobré však na jatka hnali,

vlastní ctí pak hluboce pohrdali,

měli se za schránu pozemských statků,

řeč halili do jazykových zvratků,

i duši, smysly, mysl, význam slov

a zásvětí dokořán pro blýskavý kov,

smrt, ďábla, Boha, jakož i umění,

celý svět zapřáhli do služeb kupčení,

účel života prostředkům podřídili,

vlastním tělem své zboží zaštítili,

otroci toho, co pro sebe za nutné mají,

ti, kteří svým bytím své bytí popírají,

i sebe za různé produkty prodávali

a s dalšími se o suroviny prali,

své kšefty se záští nikdy neskončili,

oči si jedem mamonu oslepili,

v té své bezbožné, zaslepené nicotnosti

rouhání věčnému světlu nemají dosti

a v záři paprsků slunce, jakož i hvězd

zmarňují v bitkách veškerou svou čest,

jednotni v zločinech, na všech polednících

důmysl mají jen k vraždám, ničemníci,

a ve shodě od východu k západu

šíří jen zášť a mstivou náladu,

modlí se, aby se při mordování smáli

a jen krví, ne hanbou se červenali,

Bohu se rouhají a své přirozenosti,

soucitu s živými jsou zcela prosti,

dovolávají se sousedovy nouze

a nad jeho neštěstím pochechtávají se dlouze,

aby se ohřáli, uhlí řeřavé

usadili sousedu na hlavě,

a toto vylepšení hned zdaňují

a máslo na vlastní hlavě zdražují,

vydírají a plení, lžou, jak když tiskne,

kapsáři pilní, co pilně melou pyskem;

štátskriplové, kam pohlédneš, samé vítězné nuly,

ti, co obrazivost o všechno odrali,

mocní z milosti stroje, k němuž se modlí,

zpupní a také nekonečně podlí,

o sobě přesvědčení nevolníci,

otroci, jež kdekterý výdobytek uchvátí,

elektricky ozáření barbaři.

 

POZNÁMKA:

[1] ve Spartě otec neměl právo rozhodnout o životě svého dítěte, ale odnášel je k nejstarším krajanům, kteří posuzovali jeho zdraví. Slabé a nevzhledné dítě bylo nařízeno odnést a vhodit do propasti v pohoří Táygetos (viz Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů 1. Lykúrgos). – Poznámka Misantropova.