Li Po: Měsíc nad průsmykem
LI PO
Měsíc nad průsmykem
(výpisky)
Li Po (701–762) byl výjimečný nejen svým uměním. Byla to osobnost neklidná, nespoutaná, při vší své kultivovanosti netradiční, svým jednáním a vystupováním víc než originální. Přitom ho neustále vábil ten starodávný model „skrytého vzdělance“,[1] dobrovolného psance živícího se pověstnými kořínky a bobulemi, či poustevníka, většinou taoistického mnicha, který beztrestně pohrdal pravidly jinak nesmlouvavé čínské normy. Jestliže Li Poova poezie se ve všech svých tematických polohách vzpouzí tradičnímu řádu, nejosvobodivější silou v ní je přírodní svět. V deseti letech byl sečtělý v básnictví i historiích. Když dorostl, uchýlil se do samoty v horách Min a nepřijal nabízený úřad. Toulal se a cestoval různými kraji mezi jezery a řekami. Když poprvé potkal Li Poa Che Č‘-čang,[2] řekl v obdivu: „Tento muž je bůh zapuzený z nebe!“ Ve stáří nacházel Li Po stále větší zálibu v taoismu. Když zemřel, cenzor ze Süan-še vykonal na jeho hrobě obřady a vydal zákaz kácet stromy v těch místech.
Li Po přednášející báseň
PŘI POHLEDU NA VODOPÁDY NA LU-ŠANU
Na západ stoupám k vrcholu Trojnožky [3]
Na jihu vodopád pohled přivábil
Spadá tam v proudech tři tisíce sáhů
Tříští se v pěnu po desítky mil
Rychlý proud jak zášleh blesku v letu míjí
Tajemný jas zvedá se jak duha daleká
Až jsem se bál, že padá Stříbrná řeka
Že sem v půli oblačného nebe přetéká
Zvedám hlavu – dlouho hledím, jaká je to síla!
Jak mohutné, skvělé dílo příroda tu vytvořila!
Mořský vítr duje, vane bez ustání
Od řeky sem dosud slabá luna zazářila
Vzduchem všude vodní tříšť zalétá do daleka
Napravo, nalevo smáčí zelené stěny skal
Krůpěje se rozptylují v lehounkou třpytivou mlhu
Pěna zmítá se a stříká pod balvany, než odplyne v dál
A já, co tak dávno k slavným horám vydávám se sám
Tváří v tvář tomuto divu náhle teď pokojné srdce mám
Netřeba mi elixíru či rudého nefritu
Nyní mohu smýt prach z tváře, marností se vzdát
V dokonalém souladu v tu chvíli se vším, co miluji
Navždycky chci světu lidí sbohem dát!
Jediná zachovavší se kaligrafie Li Poova vlastnoručního rukopisu
ZA LETNÍHO DNE V HORÁCH
Lenivě povívám vějířem z bílého peří
Donaha svlečen v temně zeleném háji
Snímám čapku a věším na skalnatou stěnu
Obnažuji hlavu, sosnový[4] vánek ovívá ji
PSÁNO PŘI NÁVŠTĚVĚ U ŘEKY PAJ-ŠUEJ
U NAN-JANGU PŘI VÝSTUPU NA ŘÍČNÍ ZEĎ
Zrána jsem došel až k pramenům řeky Paj-šuej [5]
Na chvíli vzdálen hrubosti, již svět lidí mívá
Ostrovy, ostrůvky půvabnou krajinu tvoří
Řeka tu v průzračném prázdnu s nebem vjedno splývá
Oči mé jdou spolu s oblaky, co plynou k moři
Srdce je šťastné spolu s rybami, co proudem plují tiše
Hlasitě zpívám po celou dobu až do slunce západu
S měsícem potom vracím se do své venkovské chýše
Obraz Jarní večerní hostiny v zahradě kvetoucích broskvoní a hrušní
s básní od Li Poa z přelomu 17. a 18. století
HLEDÁM V HORÁCH SKRYTÉ OBYDLÍ
VÁŽENÉHO MISTRA JUNGA
Všechny ty strmé vrcholy zelení nefritu se nebe dotýkají
Volně se toulám, kolik let ani nevím sám
Rozhrnuji oblaka a starou cestu hledám
O strom se opírám a plynoucímu prameni naslouchám
V prosluněných květech černý buvol leží
Vysoko v sosně bílý jeřáb dřímá
Sotva pár slov povím, řeka se večerně zešeřila
Sám pak sestupuji dolů, chladnou mlhu před očima
VYPROVÁZÍM OSMNÁCTÉHO PEJE PŘED JEHO
NÁVRATEM DO HOR SUNG
I
Vítr když zaduje, i vonnou orchidej[6] zlomí
Slunce zapadá, vrabci se rozkřičeli [7]
Ukazuji rukou na letící labuť [8]
Prameny řeky Jing[9] jsou čiré, čistý mají třpyt
II
Tys, příteli, zatoužil po zeleni řeky Jing
A tak náhle zas vracíš se do strmých štítů hor žít
Až se tam vrátíš, uši si nepromývej
Podle mne třeba pramenitou vodou srdce očistit
Omyjeme-li si srdce, nabýváme ryzí cit
PSÁNO, KDYŽ JSEM HLEDAL A NEZASTIHL
HORSKÉHO MNICHA
Dosáhnuv blaženství radosti z prázdna
Naslouchám kvílení opic modravých
Zbaven tady přirozeně všech starostí světa
Vzdálen všem a všemu, v místě ticha tich!
ZA JARNÍHO DNE PROCITÁM OPILÝ
Jak velký sen je být na tomto světě!
Proč se trápit žitím, jež nic neváží?
NA JAŘE PŘÍTELI
Když jsem byl mlád, celé dny jsem marnil
Zpíval a smál se, chvástal se ruměnou lící
Nenadál jsem se ani a najednou jsem stár
S radostí hledím teď, jak jarní vánek se vrací
Smutno mu sbohem dát, prozatím se z něho těším
Pod švestky a broskvoně v květu brouzdat se chodívám
Na květy hledím, popíjím lahodné víno
U hory zalité sluncem naslouchám ptačím rozmluvám
V podvečer i bambusový háj utichá
Živáčka nevidět, nač vrátka zavírat mám?
V HORÁCH –
OTÁZKA A ODPOVĚĎ
Ptají se, proč se mi zachtělo v zelené hory se uchýlit sem
Směji se, odpověď nedávám, tak volno a lehko je v srdci mém
Po vodě květy broskvoní plynou, neznámo, kam jdou a mizí
Tam někde mimo svět lidí jiná jsou nebesa a jiná zem
ČISTÉMU
Tento svět si protiví přespřílišnou čistotu
Vznešenému nejlépe je záři zastírat
NA NÁPĚV LIANG-FU-JIN [10]
Mudrce a krásu nové tygří srsti[11] omezenci těžko rozpoznají
Po léta se mnozí z moudrých prostým lidem podobají.
Bílý tygr[12] nezlomí výhonek rašící trávy
Moudrý může přehlížen být, hlupák často slávu klidí
Lidé světa lehkým mne jen jak volavčí pírko vidí
Co nadáno vyšším smyslem, vždy se setkává
Když se zneklidňovali i velcí, co teprve já?
POSMĚŠNĚ WANG LI-JANGOVI,
KTERÝ NECHCE PÍT VÍNO
Nadarmo je nosit úřednickou čapku
Já a ty, proč bychom měli mít tak marný nízký cíl?
VE STARÉM STYLU
Žít je jako být hostem,[13] co prochází mimo
Zemřít je jako být tím, kdo domů se navrátil zpět
Nebesa, země – jen kratičký pobyt v zájezdním dvoře
Zelená sosna,[14] co pro tu znamená míjivý čas jarních chvil?
Nad tím, co bylo i bude, jen zhluboka vzdychám
Prchavý rozkvět – stojí snad za to, aby ceněn tak byl?
POZNÁMKY:
[1] „skrytí vzdělanci“ – viz kapitolu Filosofující samotáři v Bondyho Čínské filosofii. – Poznámka Misantropova.
[2] Che Č‘-čang – čínský básník (asi 659 – 744), přezdívkou Ťi-čen, Li Poův současník, přítel a příznivec. Staré prameny vždy citují výrok Che Č‘-čanga o Li Poovi jako o „nesmrtelném, zapuzeném dočasně z nebe do světa lidí“. Che Č‘-čang byl dobrý básník, veselý společník a výborný kaligraf. K stáru odešel do ústraní. Žil jako taoistický poutník a poustevník. Sám si přezdil Moudrý blázen, Bláznivý podivín.
[3] Trojnožka – hora Siang-lu-feng, severní štít Lu-šanu v pohoří Lu v dnešní provincii Ťiang-si v povodí řeky Jang-c‘-ťiang. Vysoký vrchol hory má výrazně kulatý tvar, připomínající starobylou obětní nádobu, trojnožku na pálení pižma, zpravidla nad ním v praméncích a kotoučích stoupá mlžný opar jako kouř, proto se nazývá vrcholem Trojnožky. Na samém vrcholu je skála připomínající tvarem lidskou postavu, proto bývá někdy vrchol též nazýván vrcholem Kamenného člověka, Š’-žen-feng. Pod vrcholem Trojnožky jsou mohutné vodopády, odedávna proslulé krásou a počítané mezi divy přírody. – Pozn. Mis.
[4] sosna – symbol dlouhého věku, přetrvávání. Obdivována pro schopnost zelenat se i v zimě, kdy všechno opadá a zajde.
[5] Paj-šuej – místní název pro řeku Jü v okolí Nan-jangu v dnešní provincii Che-nan. Na východ od města, tam, kde řeka obloukem obtéká město, byla zbudována mohutná zeď na ochranu předměstí proti záplavám.
[6] Vonná orchidej – častý symbol ušlechtilého člověka, nesnášejícího hrubý mrav. „Mrav“, „styl“, „obyčej“ se vyjadřuje stejným znakem jako „vítr“.
[7] Zřejmá metafora pro společenský rozvrat – s úpadkem (slunce zapadá) si dodali odvahy malí lidé podřadných schopností a všedních povah, „vrabci“.
[8] Ukazuji rukou na letící labuť – v době Ťin žil stranou světa moudrý Kuo Jü. Vyhledali ho v horách a přemlouvali, aby přijal úřad. Kuo Jü ukázal rukou na letící labuť a řekl: „Pohleďte jen! Což takového letícího ptáka je možno přimět, aby se dal zavřít do klece?“
[9] Řeka Jing – Za vlády císaře Jao, ve třetím tisíciletí před naším letopočtem žil ušlechtilý a vznešený Sü Jou. Císař Jao mu chtěl postoupit trůn. Odmítl a uchýlil se do samoty v kraji při řece Jing, v podhoří hory Sung. Tam oral pole. Když mu císař Jao znovu nabídl vládu nad zemí, sklonil se k řece Jing a její vodou si vymyl uši, aby je od slov o vládě očistil. Po všechny časy se o něm vypráví.
[10] Liang-fu-jin – název jednoho ze starých nápěvů jüe-fu (jüe-fu jsou čínské balady psané v stylu lidových písní). Liang-fu je jméno hory z pohoří Tchaj-šan. Snad se tam v dávných dobách pohřbívalo, protože písně na nápěv Liang-fu-jin bývají také často nazývány pohřebními písněmi. Velmi často bývalo tohoto nápěvu užíváno k vyjádření tématu nenaplněných možností velkého talentu, neuznání schopností výjimečného jednotlivce nemoudrým vládcem a špatnou dobou. – Pozn. Mis.
[11] Krásu nové tygří srsti – nová tygří srst, ještě nevybarvená v jasné pruhy. Jiný výklad vychází ze staré pověsti o tom, že barva tygří srsti se co chvíli mění. Metafora básně vyjadřuje ztajené, ještě plně neprojevené schopnosti výjimečného člověka.
[12] Bílý tygr – podle starých bájí má tělo bílé, na něm černou kresbu, ocas delší než tělo a je mírný povahou, nepojídá živé tvory, nešlápne ani na zelenou trávu.
[13] Žít je jako být hostem – narážka na výrok filosofa Lie-c‘: „Lidé starých dob říkali: mrtvý je ten, kdo se vrací. To tedy znamená, že živý je ten, kdo přichází.“
[14] viz poznámku 4.