Misantropova knihovna

(výpisky)

Volavka stříbřitá

Hláď vodní šedá v dálku rozlitá,

volavka nad ní krouží stříbřitá.

Na hrázi stojím oči rukou stíně.

Dívám se tiše po krajině.

[ LI PO ]

Na lukách u řeky

Obláčků stádo teplý vítr shání,

sám toulám se u řeky lučinami.

Dí lidé: Ten se má, ten starý pán!

A nevědí: jdu k štěstí – smířen, sám.

[ LIDOVÁ PÍSEŇ ]

Odpověď

Má stará hlavo,

dnes už milujem

jen ticho samoty.

Ta srdce nezvichří,

ran balzám chladný.

Domova lesy,

cíli nejdražší!

Jde vítr z borovic,

mé stužky rozplétá

a odnáší.

Na horách měsíc,

loutna tiše zní.

Života moudrost?

Píseň rybáka

zpívaná zdálky

přes vod bezmezí.

[ WANG WEJ ]

Pavilón starého bumbalisty

Noc šoulá se už stopou králičí.

Hned tu, hned tam cosi pískne, zakvičí

radostí náhlou,

že hluční lidé odešli

a bílou, horskou noc že nechali

králíkům, bukům.

[ OU-JANG SIOU ]

U pavilónu orchidejí

Dnešní tvá radost zítra je

zavátých řada stop.

Čas odplouvá, čas uplyne,

doba tvá, součet dob.

V přítomnu kus je minula,

v přítomnu smrti je kus:

veliký živote, na dně tvém

proč smutek je, smutek a hnus?

[ WANG SI-Č’ ]

Věčná písmena

V bambusech,

čeřených větrem

před mými okny,

šumí vodopád.

Lupínek květů švestkových

za lupínkem

na sníh pad –

tak padají má písmena

na papír.

Oranží vůně

vyprchá,

jínění v slunci

pohasne –

jen písmena,

jež tady maluji,

jsou věčná.

To vím já.

[ LI PO ]

V bambusovém háji

V bambusech nejsou lidé,

v bambusech sedím sám,

tu na loutnu zahraju tiše,

tu sobě zahvízdám.

Kdo, řekněte, lidé, kdo ví,

kde v bambusu sedím sám

a na východ srpečku luny

bambusem pozírám?

[ WANG WEJ ]

Zamilované místečko

Znám místečko: je to kámen

u jasného pramene.

Jinde mi nechutná víno

jako tam – jinde ne!

Jarní mi rozumí vítr:

zasype květů mě stem,

vrbovou větvičkou žehná

číšce mé nad pramenem.

[ WANG WEJ ]

Probděná noc

Větrem se bambus houpá,

na kámen měsíc sed.

Do chvění Mléčné dráhy

stín divoké kachny vlét.

[ CHAN JÜ ]

Návrat

aneb co si zpíval pan Tchao Jüan-ming cestou domů,

když složil v městě svůj úřad.

Tak bych tedy byl už doma!

Samotě se budu učit.

Svět a já – my dva se k sobě

nehodíme. Co mám hledat? –

Já nic přece neztratil!

[ TCHAO JÜAN-MING ]

Probouzím se opilý

za jarního dne

Je lidský život krátký sen –

proč tedy se tím trápit jen?

[ LI PO ]

Hledal jsem marně

horského mnicha

Samota chutná

jak selský chléb!

Jak je tu člověk

od světa vzdálen!

Vzdálený světa,

jak krásný je svět

v pohorském koutku!

[ LI PO ]

Třem přátelům

ze „Šesti zapomenutých

u Bambusové bystřiny“,

kteří se po krátké úřední kariéře

vracejí do hor

Na malé oko

zajíce chytíš,

a do velikého – draka.

Velká klást oka

málo láká

tohoto světa pány.

Proto jsme, muži

modravých mraků,

plemeno draků,

odešli do hor.

Štěstím se chvěje

pod lehkým pláštěm

svobodná hruď –

dlouze si hvízdá.

[ LI PO ]

Krásná slova

o čaji

Čaj se podobá poustevníku,

muži tiché ctnosti a míru.

Sláva

Sláva? Co s tím!

Moci sto let žít?

Sto let je ve věčnu

lampy kmit.

Budu...

A budu-li bez chyb,

budu pak ještě?

[ MENG C’ANG ]

Pracovat jede,

učit se do země cizí...

„Zloději! Politici! Smrdutí chlapi!

Smát se nám umíte, smát se a klamat!

Proč nejsem, rcete, proč nejsem ďáblem,

abych mohl hryzat lid tvrdých srdcí?!“

[ báseň z románu Teng Si-chua

persekvovaného sovětského autora

Sergeje Treťjakova[1] ]

Dávno a kdysi

Pukají skály, děsí se nebe,

do vzduchu prudce vyletěl jeřáb,

jeřáb – oř nesmrtelných.

Černá noc kolem – pátá hřmí hlídka.[2]

Tři noci jen jsem v řeholi strávil

jako ten, jenž se z moruše zrodil,

neznaje otce, neznaje matky, –

neznám už rozdíl, nevidím rozdíl,

co pravdou je lidem, co pravdou je jim.

[ z románu Liu O / Putování Starého Chromce ]

Doslov:

Dnešní poezie je ve všem opačná. Svět je chápán podstatně ve své disharmonii, nevíra je skoro samozřejmá, ba básník se s ní smiřuje, politický podtext eminentní, a groteska života vtrhá do poezie od slovníku přes obrazy až k námětu. Není spočinutí, klidu ani jistoty, ale není ani jejich hledání. Nad kačenami táhnoucími tichem zvítězil lomoz města, motocykly a autobusy. A samota už není usebrání, leda šklebný pocit uprostřed proudících davů velkoměsta.

Jiří Franěk[3]