Misantropova knihovna

Georgesu Legrandovi

         Nemine téměř den, abychom v některých novinách nečetli tuto lokálku:

         „V noci ze středy na čtvrtek nájemníci domu č. 40 ulice ... byli probuzeni dvěma výstřely. Detonace vycházela z bytu pana X... Když otevřeli dveře, našli toho nájemníka zbroceného krví, v ruce revolver, jímž si přivodil smrt.

         Pan X... byl stár sedmapadesát let, byl zámožný a měl vše, co je potřebí k šťastnému životu. Příčina, která ho dovedla k osudnému rozhodnutí, naprosto není známa.“

         Jaká hluboká bolest, jaké poranění srdce, skryté zoufalství, palčivé rány dohánějí k sebevraždě lidi, kteří jsou šťastni? Hledáme, představujeme si drama lásky, podezíráme z finanční katastrofy a poněvadž nikdy nenajdeme nic určitého, označí se ti mrtví nápisem „Záhada“.

         Dopis, nalezený na stole jednoho z těch „bezdůvodných sebevrahů“, napsaný v poslední noci u nabité pistole, se nám dostal do rukou. Myslíme, že je zajímavý. Neodhaluje žádnou z těch velkých katastrof, jaké se vždycky hledají za takovým zoufalým činem; ukazuje však pomalý řetěz drobných životních nepříjemností, osudný rozklad osamělého života, jehož sny zmizely, udává důvod těch tragických konců, které pochopí jen nervózní a přecitlivělí lidé.

         Tady je:

         „Je půlnoc. Až dopíši tento dopis, zabiji se. Proč? Pokusím se to vyjádřit, ne pro lidi, kteří si ty řádky přečtou, ale pro sebe, abych posílil slábnoucí odvahu, abych dokonale nasákl osudnou nutností toho činu, který bych mohl nyní jen na čas odložit.

         Vychovali mě prostí rodiče, kteří věřili všemu. A já věřil jako oni. Můj sen trval dlouho. Teprve nyní se rozpadly jeho poslední cáry.

         Už několik let se ve mně děje jakýsi zvláštní úkaz. Všecky životní události, které kdysi v mých očích zářily jako jitřenka, mi připadají vybledlé. Význam věcí se mi objevil v surové realitě; pravý důvod lásky mi dokonce znechutil i její něžnou poetičnost.

         Jsme věčné hračky hloupých a kouzelných iluzí, které se stále obnovují.

         A tak k stáru jsem vyvodil důsledky z hrozné ubohosti věcí, ze zbytečnosti usilování, z marnosti očekávání; a dnes po večeři mi nové světlo ozářilo nicotu všeho.

         Kdysi jsem se radoval! Všecko mě okouzlovalo – kolemjdoucí ženy, vzhled ulice, místa, kde bydlím; dokonce jsem se zajímal i o střih šatů. Ale opakování téže podívané mi nakonec zaplnilo srdce únavou a nudou, jako by se to stalo divákovi, kdyby chodil každý den do stejného divadla na týž kus.

         Už třicet let vstávám každý den v stejnou hodinu, už třicet let jím v stejné restauraci v stejnou dobu stejná jídla, která mi nosí různí číšníci.

         Pokusil jsem se cestovat. Osamělost, jakou cítíme na neznámých místech, mě děsí. Prožíval jsem na zemi takovou samotu, připadal jsem si tak malý, že jsem honem pospíchal domů.

         Ale tam neměnící se vzhled nábytku, stojícího už třicet let na stejném místě, opotřebovanost mých křesel, která jsem viděl nová, pach mého bytu – každé obydlí časem začne mít svůj zvláštní pach – způsobily každý večer odpor k zvykům a černou melancholii nad takovým životem.

         Všecko se neustále a uboze opakuje. Způsob, jakým při návratu domů strkám klíč do zámku, místo, kde vždycky mám zápalky, první pohled do pokoje, když vzplane fosfor; z toho už dostávám chuť skočit z okna a skončit s těmi jednotvárnými událostmi, jimž nikdy neunikneme.

         Každý den, když se holím, prožívám nezměrnou touhu podříznout si krk; a stále stejný obličej, který vídám namydlený na tvářích v zrcátku, mě často rozpláče smutkem.

         Nemohu se už ani sejít s lidmi, které jsem kdysi rád vídal, tak dobře vím, co mi řeknou a co jim odpovím, tak dobře jsem poznal nezměnitelnou formu jejich myšlenek, tvar jejich uvažování. Každý mozek je jako cirkusová manéž, kde věčně běhá dokola ubohý uvězněný kůň. Ať jakkoliv usilujeme, kličkujeme, zahýbáme, hranice je blízká, souvisle kulatá, žádné překvapující náhlé odbočení nebo možnost vyjít do neznáma. Musíme běhat dokola, stále dokola v týchž myšlenkách, radostech, stejných žertech, v stejných názorech a ve stejném znechucení.

         Dnes večer byla odporná mlha. Zahalovala bulvár, kde ztlumená plynová světla vypadala jako čadící svíce. Na ramenou mi ležela těžší váha než obvykle. Pravděpodobně jsem měl špatné trávení.

         Dobré trávení je totiž v životě to hlavní. Dává umělcům inspiraci, mladým lidem milostnou touhu, myslitelům jasné myšlenky, všem lidem radost ze života a dovoluje mnoho jíst (což je zase největší štěstí). Nemocný žaludek vede k skepticismu, k nedůvěře, v němž klíčí smutné sny a touha zemřít. To jsem často pozoroval. Nebyl bych se snad zabil, kdyby mi dnes večer sloužil žaludek.

         Když jsem si sedl do křesla, kam si sedám každý den už třicet let, rozhlédl jsem se a cítil jsem, jak mi svírá srdce tak hrozná úzkost, až jsem myslil, že se zblázním.

         Přemýšlel jsem, co bych mohl dělat, abych dokázal sám sobě utéci. Každá práce mě děsila – byla mi ještě protivnější než nečinnost. A tak jsem si pomyslel, že udělám pořádek ve svých papírech.

         Už dávno jsem myslil na dřinu s vyprázdněním zásuvek; házím totiž už třicet let jak mě napadne do sekretáře dopisy, a neuspořádanost té směsice mi často způsobila hodně nesnází. Ale unavuje mě fyzicky i duševně pouhé pomyšlení na pořádání něčeho, že jsem nikdy neměl odvahu na tu protivnou práci.

         Sedl jsem si tedy před sekretář a otevřel ho, chtěl jsem staré papíry přebrat a z velké části spálit.

         Nejprve jsem zůstal zmatený před tou hromadou zežloutlých listů, pak jsem jeden vzal.

         Ó, nedotýkejte se nikdy té skříně, toho pohřebiště, někdejší korespondence, jestliže vám záleží na životě! A jestli sekretář otevřete náhodou, popadněte oběma rukama dopisy, které tam jsou, zavřete oči, abyste z dopisů nepřečetli ani slovo, aby ani jediné zapomenuté a poznané písmo vás rázem nevrhlo do oceánu vzpomínek, odneste ty smrtící papíry do kamen; a až shoří, rozdrťte je na neviditelný prach... nebo jinak jste ztraceni... jako já jsem už hodinu ztracen!...

         Ach, první dopisy, které jsem přečetl, mě nijak nezajímaly. Ostatně nebyly staré, psali je živí lidé, které dosti často potkávám a jejichž přítomnost mě nevzrušuje. Ale náhle mnou jedna obálka otřásla. Mé jméno psané velkým širokým písmem! Najednou mi vhrkly slzy do očí. Tohle byl můj nejmilejší přítel, druh z dětství, jemuž jsem se svěřoval se svými nadějemi; a objevil se mi tak jasně, dobrácky se usmíval, podával mi ruku, až mi přeběhl po zádech mráz. Ano, ano, mrtví se zjevují, protože já ho viděl! Naše paměť je dokonalejší svět než vesmír – oživuje i to, co už není!

         Ruka se mi třásla, když jsem si zamlženýma očima zase přečetl vše, co mi psal, a v mém ubohém vzlykajícím srdci jsem cítil ránu tak bolestnou, že jsem začal sténat jako člověk, jemuž lámou údy.

         A tak jsem prošel zpětně svým životem, jako se pluje proti proudu řeky. Vzpomněl jsem si na lidi zapomenuté už tak dlouho, že jsem již nevěděl jejich jména. Žila ve mně jen jejich podoba. V matčiných dopisech jsem se shledal se starými sluhy, se vzhledem našeho domu a s drobnými bezvýznamnými detaily, k nimž se upíná dětská duše.

         Ano, najednou jsem viděl všecky staré matčiny šaty různého střihu, jak je postupně nosila podle módy, i klobouky, které jeden po druhém měla. Zvláště se mi objevovala v hedvábných starobylých květovaných šatech a vzpomínal jsem i na větu, kterou mi jednou řekla oblečená v těch šatech: ‚Roberte, chlapče, jestli nebudeš sedět rovně, celý život budeš hrbatý!‘

         Pak jsem najednou otevřel jinou zásuvku a stál jsem před milostnými památkami – plesový střevíček, potrhaný kapesníček, dokonce podvazek, vlasy a suché květy. Sladké romány lásky mého života, jejichž hrdinky ještě dnes žijí a mají docela bílé vlasy, mě zaplavily hořkým smutkem navždy skončených věcí. Ó ta mladá čílka, na nichž byly kadeře světlých vlasů, ta pohlazení, výmluvné pohledy, bušící srdce, ty úsměvy, které slibovaly polibek, a ty polibky, které slibovaly objetí... A první polibek... ten nekonečný polibek, při němž člověk zavírá oči, který zahlazuje všecko myšlení nesmírným štěstím blízkého vzdání.

         Bral jsem oběma rukama ty staré zástavy dávných lásek, vášnivě jsem je hladil a v duši rozervané vzpomínkami jsem viděl znovu každou hodinu oddání – trpěl jsem krutější muka než všecko mučení, jaké popisují všechny bajky o pekle.

         Zbýval jediný dopis. Byl ode mne, před padesáti lety mi ho diktoval učitel psaní. Zní:

         Má drahá maminečko,

         dnes mi je sedm let. Je to věk rozumu a využívám toho, abych Ti poděkoval, žes mě přivedla na svět.

         Tvůj zbožňující chlapeček

Robert.

Hotovo. Došel jsem k prameni a otočil jsem prudce pohled na zbytek svého života. Uviděl jsem ošklivou a osamělou starobu, blížící se nemoci a konec, konec, konec všeho! A nikoho kolem sebe.

Revolver mám tu na stole... Nabíjím ho... Nečtěte si nikdy své staré dopisy...“
 

Tak se tedy zabíjí mnoho lidí, jejichž život marně zkoumáme, abychom v něm objevili nějaké velké hoře.

DALŠÍ ODKAZY: