Jdi na obsah Jdi na menu
 


Učené ženy

5. 10. 2012

UČENÉ ŽENY

(Les Femmes savantes)

 

ARMANDA

Tak ty, nic nedbajíc, co jest v tom pojmu vnad,

máš, sestro, v úmyslu se jména panny vzdát?

A chceš si dokonce z těch vdavek dělat slávu?

Jest tento nízký cíl ti s to tak poplést hlavu?

JINDŘIŠKA

Je, sestro!

ARMANDA

To tvé „je“, toť věru přespříliš!

Jde na mne nevolnost, když slyším, jak je díš.

JINDŘIŠKA

A co je v manželství tak strašně ošklivého?

ARMANDA

Fí! Toť vrchol všeho!

Ty, sestro, opravdu v své duši necítíš,

co hnusu vnuká nám to samo slovo již?

A jakou urážkou jsou pro nás, ctnostné ženy,

ty zvláštní představy, jež jsou jím probouzeny?

Rci, ty se neděsíš? Chceš zapřít všechen stud?

Víš, jaké následky má ten tak strašný blud?

Ty máš tu porobu za kýženou?

JINDŘIŠKA

A co je lepšího, když jsme už zralou ženou?

ARMANDA

Ó, chraň Bůh!

Jak strašně přízemní jest ten tvůj pididuch!

Jak nepatrné máš na světě aspirace,

ke všedním starostem na život uvázat se

a všechny slasti zřít jen ve svých čtyřech zdech,

v svém bůžku manželu a v dětech křiklounech!

Tak nízké zábavy a všechnu jejich bídu

přej sprosté spodině a obecnému lidu!

Ty upni tužby výš, ke slastem hodným jich,

hleď hledat ve vyšších rozkoších zalíbení,

buď lačna statků, jež jsou ve vědění,

a v brzku uhlídáš, co slastí skýtá nám

ta živá náklonnost a láska ke vědám.

Spíš nežli manželu, tak jako otrokyně,

služ filosofii, té krásné disciplině,

jež nás tak povznáší nad lidstvo našich dnů

a dává plnou moc a vládu rozumu.

Vznešený vznět a vděk, pro který máme žít,

jest, sestro, pouze v ní a v ničem jiném skryt;

a ony tužbičky, jež mají z nás tak mnohé,

ty já, jak vidím je, mám prostě za ubohé!

 

CHRYSAL

Mám nerad těch hostů jako much,

a nejmíň je mi vhod pan Trubec, ten bůh,

to on, jen on a jeho Múza.

Vše, co kdy prohlásí, je pitomé až hrůza,

vy ale dumáte, co moudrého to řek’,

a on ten génius – je padlý na mozek.

 

CHRYSAL

Je jistě hanebné být tak ponížený

a úpět poslušně pod krutovládou ženy.

Trpěl jsem dost dlouhou dobu, sláb.

Teď však se navzdor všem chci chovat jako chlap.

 

VADIUS

Velikou vadou těch, kdo zvou se autory,

je tyranizovat svou tvorbou hovory,

číst všude, v saloně i venku, bez únavy

své fádní veršíky, jež velmi brzo znaví.

Je strašně nevkusné, ba hloupé, zdá se mi,

když autor žebroní o polichocení,

když chytá každého, kdo, chudák, má dvě uši,

a krutě mučí jej, dokud ho neohluší.[1]

Já nejsem, jak svět ví, tak směšně bláhový

a dávám za pravdu jednomu Řekovi,

jenž jako zkušený, na výsost moudrý rádce

svým žákům zakázal hned chlubně číst své práce.[2]

 

PAN TRUBEC

Já dím, že na té znělce je znát spár génia,

a důvod vidím v tom, že autorem jsem já.

 

FILAMINTA

Zevnější krása jest, žel, krása míjivá.

Toť kvítek, jehož vděk po čase mizívá,

lesk, který závisí jen na pokožce lící.

Duševní krása jest však nepomíjející.

 

ARMANDA

Za takovýchto ran, jež osud zasadí jí,

má duše bohudík štít ve filosofii.

Tou lze se povznésti nad všechno nakonec.

Jak s tebou jednají, to jest však jiná věc.

 

KLITANDR

Já, slečno, odpusťte, však naneštěstí cítím,

že kromě duše mám i tělo s jeho bytím.

Je tuze skutečné, abych je přehlížel,

a rozloučit se s ním já nedovedu, žel!

Tu filosofii mi nebe odepřelo.

Má duše stále má za společníka tělo.

 

PAN TRUBEC

V neznalém hňupovi má hloupost ryzí formu.

KLITANDR

V učeném zvyšuje studium její normu.

PAN TRUBEC

Vědění v sobě má dost důležitosti.

KLITANDR

Vědění v pitomci je plno zpupnosti.

 

JINDŘIŠKA

Penězi, ve kterých se zhlíží tento svět,

se pravý filosof však nedá pokoušet

a opovržení, které k nim v duši chová,

se nesmí omezit jen na nevinná slova.

 

FILAMINTA

Pravého mudrce nezkruší žádná rána.

I když vše pozbude, má vždycky sebe sama.

 

 

POZNÁMKY:


[1] Pro obdobné verše viz Martialis, Posměšky a jízlivosti III,44. – Pozn. Mis.

[2] Kterýže moudrý Řek zakázal svým žákům číst hned chlubně své práce, to sice nevím, ale je známo, že i římský básník Horatius doporučoval nechat spisy „dozrát“ devět let v šuplíku, a až pak s nimi skromně vyjít ven; Cicero se za své vynikající spisy dokonce veřejně kál a mnohokrát se upřímně zaklínal přísahami, jež dokládal různými důkazy, že tyto drahocenné svitky sepisoval výhradně ve svém volném čase. – Pozn. Mis.