Michel de Montaigne: Pedanti
Pedanti
Měli bychom se pídit po tom, kdo ví něco lepšího, a ne, kdo ví více. Říkáváme sice: „Tak praví Cicero!“ – „To jsou zásady Platónovy!“ – „To jsou právě slova Aristotelova!“ – Co však říkáme sami? Jak soudíme? Co činíme? Ono by dovedl papoušek právě tak říci jako my. Příliš spoléháme na jiné, čímž vlastní naše síly odumírají. Nesamostatné a vyžebrané vědění venkoncem nemiluji. I kdybychom se mohli stát učenými z učenosti cizí, nestaneme se nikterak moudrými z cizí moudrosti.
Μισώ σοφιστήν όστις ούκ’ αύτώ σοφύς.[1]
Učitelé jsou – jak praví Platón o sofistech – ti z lidí, již slibují stát se lidstvu nejprospěšnějšími; ale oni jediní ze všech nejen nenapravují, co jim bylo svěřeno, nýbrž činí to ještě horším, a dávají si za to ještě platit. Kdyby se měla splňovat podmínka, již učinil svým žákům Pýthagorás, aby mu buď zaplatili, co žádá, anebo aby přísahali bohům, že mu zaplatí jeho námahu podle toho, jak vysoce si cení prospěch, jehož z jeho vyučování nabyli – tož by se páni učitelé divně na to dívali.
Non vitæ sed scholæ discimus.[2]
Jestliže vědění ducha nemění, nedokonalosti jeho nenapravuje, věru daleko lépe by bylo nechat všechno raději být.
Ut melius fuorit non didicisse.[3]
Studia již nemají žádného jiného účelu nežli zisk. A tak zbývají jen tací, již se oddávají studiím jen proto, aby jimi nabyli budoucího živobytí. A poněvadž je mysl těch lidí od přirozenosti, vychováním i příkladem z domova nízká, nenese proto učenost žádoucího ovoce. Neboť není s to, aby osvítila mysl, jež zhola žádného světla nemá, ani aby slepého učinila vidoucím. Nepropůjčujíc nikomu zraku, oči jeho šidí; vede ho po cestě, ačkoli má nohy k chůzi zdravé. Je dobrým lékem; ale žádný lék nezůstává nezměněn a neporušen v nádobě neschopné. – Aristón Chijský[4] tvrdil kdysi správně, že filosofové posluchačům škodí, neboť většina z nich není prý tak duševně silná, aby měla z vyučování prospěch.
POZNÁMKY:
[1] Μισώ σοφιστήν όστις ούκ’ αύτώ σοφύς – Z Eurípida cituje Cicero: „Nenávidím moudrého, jenž sám moudrý není.“
[3] Ut melius fuorit non didicisse. – (latinsky) „Lépe by bylo nenaučit se ničemu.“ (Cicero: Tuskulské hovory)
[4] Aristón z Chiu (žil zhruba kolem roku 260 př. n. l.) – řecký stoický filosof, blízký Zenónově škole a kynikům. Filosofům, kteří přednášeli duševně méněcenným posluchačům, říkal posměšně Seirény (podle bájných žen, jež svým líbezným zpěvem lákaly námořníky do záhuby). Když byl obviňován, že tím snižuje vážnost a důstojnost filosofie, odpověděl, že by si byl býval raději přál, aby jej Příroda obdařila schopností dorozumět se s divokými zvířaty, aby mohl raději učit je, než své nechápavé posluchače. Co se týče jeho názorů na bohy, prohlašoval, že žádný bůh není ani možný, ani myslitelný. Žádný z jeho spisů se lidužel nedochoval v úplnosti; známe jen pár zlomků a citátů z děl jiných filosofů. – Poznámka Misantropova.