Napoleon - citáty
NAPOLEON
(1769-1821)
CITÁTY
Člověk jako já je buď bohem, nebo ďáblem.
Vůle, charakter, píle a smělost mě učinily tím, čím jsem.
Tisíce květů uplynou, než okolnosti vynesou z davu muže, který sehraje na jevišti dějin podobné divadlo, jako já.
Člověk je jako ovce, následuje vždy prvního mimojdoucího.
Člověk nemá přátel. Jen jeho úspěch je má.
(po bitvě u Waterloo)
Dějiny jsou jen báje, s nimiž se lidstvo shodlo.
Hlupák má jednu velkou výhodu před člověkem vzdělaným: je sám se sebou spokojen.
Krádež neexistuje, za všechno se platí.
Pořádek – to je velké blaho lidstva.
Všechno nepřirozené je nedokonalé.
Oproti jedné ženě, která nás inspiruje k něčemu dobrému, jsou jich stovky, které nám vnukají hlouposti.
Ženy jsou mimo důstojnost!
Mám právo odpovědět na vše, z čeho mě kdo obviňuje, věčným "To jsem já". Stojím stranou celého světa, od nikoho nepřijímám podmínky.
Na světě jsou jen dvě mocnosti: meč a duch. Duch vždycky zvítězil nad mečem.
V lásce není vítězství kromě útěku!
Po dráze, kterou jsem prošel, při mých myšlenkách do budoucna bylo nutné, aby můj pochod a mé úspěchy měly v sobě něco nadpřirozeného.
Nejlepším prostředkem, jak dodržet slovo, je – nikdy je nedávat.
NAPOLEON
v dílech jiných velikánů ducha
Napoleon: nutná sounáležitost vyššího a strašného člověka. „Muž“ je obnoven. Ženě se dostává zase povinného tributu pohrdání a strachu. „Totalita“ jako zdraví a nejvyšší aktivita. Objevena zase přímá čára, velký styl v jednání; kladně zdůrazněn zase nejsilnější instinkt, instinkt života samého, vládychtivost.
Takoví lidé jako Napoleon se musí objevovat stále znova a upevňovat víru v nádheru jednotlivce.
*
Císař Napoleon se ničeho na světě nebál tolik jako vzdělání lidu. Ve jménu této zásady byl rozhodně pro, uvést do Francie filosofický systém Kantův.
Tělesná síla se již mnoho necení: je to dosti podřadná ctnost, nezbytná již jen v nejnižších společenských třídách. Nikoho myslím nenapadne se ptát, zda uměl Napoleon dobře vládnout šavlí.
*
Napoleon: „Mám právo odpovědět na vše, z čeho mě kdo obviňuje, věčným ‚To jsem já‘. Stojím stranou celého světa, od nikoho nepřijímám podmínky.“
*
„Co je vlastně tvým cílem? Chceš se stát Napoleonem? Či náčelníkem banditů? Či myslitelem? umělcem? objevitelem?“
„Vesměs povrchní pojmy, vytvořené obmezenými ješitnými ctižádostivci. Nechci se stát: Jsem! a ne něčím, ale vším. Není lidské velikosti, kterou bych neviděl pod sebou a hříčkou svou. Má vůle dělá a bude dělat se vším všecko. Zaškatulkují-li mne jednou mezi briganty nebo filosofy, řeknou-li, že jsem nebyl nic, nebo bůh, nebo prase, – lidské ubohosti to jen! Jsem ten, který jsem, dělám, co chci, chci bezmezně vše!“
Kdo mluví, měl by snad při tom myslit; kdo myslí, nazírá do sebe a vše zevní jej ruší, zvláště něco tak eminentně dotěrného jako lidské zraky. O něčem vyšším intenzivně myslit a spolu hledět člověku do očí není obtížno – je prostě nemožno. V biografiích geniálních lidí najde se všude trait, že v hovoru s lidmi hleděli nejčastěji stranou nebo k zemi, nebo „v neurčito“. I Napoleon, jehož očím, jichž drtivou velitelskost málokdo snesl, sotva někdo připíše neschopnost vydržet cizí pohled, nehledíval, mluvě, na svůj protějšek; u něho bylo jednou z hlavních příčin opovržení lidmi: nestáli mu za pohled.
Už Napoleon řekl, že jen na strach a zisk lidí dlužno apelovat, – jejich láska že je pouhá bublina!
Napoleonovy bitvy jsou dnes anachronismem. Dnes jako dříve rozhodují bitvy a armády; ale dnes jsou to bitvy burzovní a armády dolarů.
(L. Klíma)
*
„Zbraně neposkytnou bezpečí, vlády nebudou schopny pomoci, věda nenajde odpovědi. Ta bouře bude zuřit, až všechny květy kultury budou zašlapány a všechno lidské bude v obrovském chaosu srovnáno se zemí. Takové vidění jsem měl, když jméno Napoleon nebylo ještě známé; a takové vidění mám nyní a každou hodinu je zřetelnější. Můžete říci, že se mýlím? Věk temna, který má přijít, zakryje černým příkrovem celý svět; nebude úniku, nezbudou žádná útočiště, až na ta, která jsou tak skrytá, že je nelze najít, nebo tak skromná, že nestojí za povšimnutí. A Šangri-La smí doufat, že na ně budou platit oba tyto předpoklady.“
*
Romano je mužem velké energie a vysokého ducha, že je neobyčejně nadaným mužem činu a rozeným vládcem lidu. Ač nebyl nikterak Napoleonovi podoben, může si čtenář o výrazu jeho tváře učiniti přibližnou představu, popatří-li na dobré portraity Korsikánovy z mladších let...
Napoleon, Friedrich Vel. atd. byli velmi pracovití jako vladaři; ale byli by bývali ‚lenochy‘ jako úředníci... Práce je opakem činnosti: stanu-li se soudcem nebo notářem, stanu se otrokem, tedy trpným. Práce je trpná, tedy není činností... – Tedy ‚živení se‘ dvojnásobně vyššího člověka degraduje!...
*
Dokud Hitler vítězil, byl kdekomu dobrý, ale jak začal prohrávat, nenáviděli ho. Jó, jó, tak už to holt chodí na tom světě, kde vládne jen nevděk a zrada. Už Napoleon si trpce postěžoval, že nemá přátel, jen jeho úspěch je má. A proti Napoleonovi se nakonec také spikla mohutná koalice evropských mocností...
(Misantrop: Rakovina na kůži Země)
*
Zajímavá je též podrobnost ze Stendhalova života: Pročítal prý Napoleonův zákoník, aby se naučil psát hutně a přesně.
Zajímavější je Stendhalův DOPIS X – Romantik klasikovi z 5. května 1824. V něm se trochu dotýká Napoleona. Prorokuje, že kolem roku 1864 zapomenou lidé pro obrovskou postavu Napoleona na několik století na všechny Caesary, Friedrichy atd.
Jak se mýlil! Z Napoleona udělali zločince, povýšence s komplexem méněcennosti. To samé se stalo později i Hitlerovi. Proti oběma se spiknul celý tehdejší svět. Zajímavé je také to, že Stendhal naznačuje možnost, že Napoleon mohl být ve vyhnanství na Svaté Heleně buď pozvolna utýrán k smrti, nebo otráven. Druhou možnost ostatně připouštějí i nejnovější bádání těmi nejnovějšími kriminalistickými metodami – pravdu se beztak asi nedovíme, stejně jako se nedočkáme pravdivého rozboru tehdejší politické situace a odpovědí na otázky typu: kdo a proč a komu to prospělo – v obou případech a u obou těchto velikánů dějin! Ale toto Stendhalovo svědectví, nebo spíše podezření, by mohlo mít cenu jako od přímého svědka – neboť mluví prostřednictvím tohoto dopisu a z té doby –, byť svědka neočitého.
(Misantrop: Zápisník živého muže)
*
Ve starověku by se Hitler zařadil po bok takovým velikánům jako byli Ašóka, Alexandr Veliký, Caesar, Démosthenés nebo Lykúrgos, v novověku po bok Friedricha II., Napoleona či Bismarcka.
(Misantrop: předmluva k: A. Hitler: Mein Kampf)
*
Člověk, ten ohyzdný mutant, není ani tak zvrácený živočišný druh, jako spíš samo jméno pro duševní poruchu. Ostatně, zdá se mi, že takový chovanec psychiatrického ústavu, který si o sobě myslí, že je Napoleon, nenadělá tolik škod, co řadový člen druhu Homo Sapiens.
Všechny velké osobnosti světové politiky, jako Caesar, Kristus, Napoleon, Hitler, Stalin nebo Gorbačov, jsou jen vůdčí volové na čele stáda.
(Misantrop: Plivanec na rozloučenou)
*
Roku 1796, když generál Bonaparte opouštěl Bresciu, obecní hodnostáři, kteří ho doprovázeli k městské bráně, mu řekli, že obyvatelé jejich města mají svobodu nejraději ze všech Italů.
„Ano,“ odpověděl, „nejraději o ní mluví se svými milenkami!“
*
Švejk: "Napoleon se u Waterloo opozdil o pět minut - a byl v hajzlu s celou slávou."
