Misantropova knihovna

JOHANN NEPOMUK NESTROY

(1801-1862)

Rakouský herec, zpěvák, dramatik, satirik.

(Freiheit in Krähwinkel)

Strašidla existují jen pro toho, kdo se bojí.

Tak smělí? – Tak bezbožného výrazu nemáte užívat. Já jsem úřední osoba, a my od úřadu nemáme rádi, když je člověk smělý.

V duchu úřadů, to jest, bez ducha.

Pohrdání lískovkou, první jitřní paprsek slunce svobody!

Dáme mu úřad, a pořádným platem mu zacpeme prostořekou hubu. Takhle už státní moudrost mnohého demagoga zneškodnila.

Stav manželský je otroctví, a já jsem skrz naskrz svoboda. Má krev je rudá svoboda, můj mozek je bílá svoboda, můj pohled je černá svoboda, můj dech je planoucí svoboda –

V takovém místě, kde život nic neskýtá, nemůže být smrt příliš těžká.

Censor je tužka, která se stala člověkem, anebo člověk, který se stal tužkou, živou bytostí se stavší škrt přes plody ducha, krokodýl, který číhá na březích proudu idejí a literátům, kteří po něm plují, ukusuje hlavy. Censura je mladší ze dvou hanebných sester, starší se jmenuje Inkvizice. Censura je živé doznání mocných tohoto světa, že dovedou jen šlapat po zhlouplých otrocích.

Dřívější poměry

(Frühere Verhältnisse)

Skvělá žena, mladá žena, vznešená žena – ale mně se přece uleví, když vyjde z pokoje.

ZÁZRAČNÝ TALISMAN

Vokurka (zpívá):
Jen pomalu, toť heslo moje,
já na čas pěkně vždy si dám,
a pilně šetřím nohy svoje
a jaktěživ já nespěchám.
Což o líném snad někdo slyšel,
že by se někdy přerazil?
Kdo zvolna svojí cestou přišel,
ten hlavu nikdy nesrazil.

Jen pomalu, jen pomalu,
s tím heslem všecko vyhrajem',
a přijdeme-li pozdě přec,
pak, inu, zas to prohrajem'.

Rézi (spráskne ruce): Člověče!

Vokurka: Jen mi nadávejte, však už to nebude dlouho trvat.

Rézi: Snad nechcete vystoupit ze služeb naší milostivé paní baronky, že tak mluvíte?

Vokurka: Ó ne. Ale vy se jistě brzy po druhé vdáte a budete si moci vylévat zlost na někom jiném.

Rézi: Hlupáku! Já se už nikdy neprovdám, já zůstanu věrna svému nebožtíkovi.

Vokurka: Snad tomu teď po smrti uvěří. Dokud byl živ, tak ve vaši věrnost zrovna dvakrát nevěřil. Jéjej!
 

Titus Liška: Kdybych si sebe víc hlavu postavil – svět přece hlavou neprorazím. Předsudek je pevnou zdí, od které ještě všecky hlavy, které ji chtěly prorazit, s potlučenou hlavou odtáhly. Prahu, svoje rodiště, zaměnil jsem se širým světem a širý svět je mnohem blíž, než se myslívá. Sotva jsem vykročil z naší matičky Prahy – a už jsem byl v širém světě. Štěstí a rozum nekráčí obyčejně ruku v ruce – proto bych si přál, aby mi teď vběhnul do cesty nějaký hodně pitomý chlap, pokládal bych to za dobré znamení.

Vokurka (vběhne mu do cesty): Jéjej!

Liška (stranou): Mně se zdá, že se mi moje přání vyplnilo!

Vokurka: Hledá snad ten pán u nás chleba?

Liška: Já hledám peníze – chleba už bych si dovedl koupit.

Vokurka: Jéjej! Snad není ten pán nějaký lupič?

Liška: Dosud ještě ne, můj talent jest ještě ve zcela nevyvinuté periodě svého vývoje.

Vokurka: A rozumí ten pán zahradnictví?

Liška: Já se vpravím do všeho.

Vokurka: Vy byste se tedy chtěl stát pomocníkem tady v zámku u naší vdovy zahradnice?

Liška: Pomocníkem vdovy? Proč ne? Já se vpravím do všeho.
 

Nervy jako pavučiny, srdce z vosku a hlavička tvrdá jako z ocele, to je tak asi podstata ženského pohlaví.
 

Liška: Kdyby se mi jako zahradníku podařilo vštípit něžné city do vašeho srdce a kdybyste mne i chtěla jmenovat neomezeným pánem svého srdečního záhonku – pravím: kdyby! – tož bych i potom zůstal vždy jenom vaším sluhou.

Rézi: Jste trochu domýšlivý a příliš podnikavý!

Liška: Prosím uctivě: když se řekne při tom slovíčko „kdyby“ – tak se může říci všecko.
 

Přísloví, že šaty dělají člověka? Toto přísloví nás před každým krejčím hrozně ponižuje a mimo to není pravdivé, protože mnoho hodných lidí je odsouzeno chodit v roztrhaných šatech, kdežto dost hlupáků a lumpů nosí zlaté krumplování.
 

Literatuře nemusím rozumět, stačí, když to, co ona napíše, budu vyhlašovat za božské, geniální, fenomenální. Hned řekne o mně: „Ten člověk tomu rozumí, ten má hluboké vzdělání, bystrý úsudek!“
 

Baronka: Jaké vám dal otec literární vzdělání?

Liška: Tak trochu na způsob vlašského salátu. Jakýsi nádech zeměpisu, jakési tušení dějepisu, jakýsi záblesk filosofie, jakýsi náhled do právnictví, jakýsi příhmat chirurgie a jakousi příchuť medicíny s určitou dávkou theologie.

Baronka: Výborně! Učil jste se všemu a nenaučil jste se při tom důkladně ničemu, v tom záleží geniálnost.

Liška: Opravdu? Teď chápu, proč je na světě tolik geniálních lidí.

Napište něco, aby to nebylo ani tuze smutné ani tuze veselé. Když na příklad jsou v nějakém kuse jenom asi tři vtipy a mimo to jen samí mrtví, umírající, hroby a hrobníci, tak se tomu říká obraz ze života.¹
 

Baronka: Napsala jsem kuplet na moderní ženy:

Pan Florián pořídí moderní domácnost
a všichni tři se snáší dost a dost.
Ta v parku koketuje lyricky
a do ženského chodí do klubu,
ta básně píše jako Vrchlický
a kritického dělá tlučhubu.
 

Dívka sladce horuje mládenci do ucha: „Kdybys byl chudý jako ten pastoušek² tam venku na poli a kdybychom neměli než malou slaměnou chyšku, nikdy by k tobě neochabla má nevýslovná a nezištná láska.“ – On na to rozechvěn: „Ach, má lásko, což ti nesmím přinést na důkaz své lásky ani nepatrný dáreček?“ – A ona: „Přines! Na Příkopech, víš, ten brillantový šperk?!“

 

BODRÝ VENKOVAN

Obraz ze života
 

Sedlák Skála: Nerad bych se spustil starých zvyků.

Obchodník Malina z Prahy: Eh co, staré zvyky! Staré zvyky jsou staré copy, my však žijeme v době všeobecného pokroku. Čas jsou peníze!

Skála: Americká pravidla nemají v Čechách posud dost půdy a zvláště rolník se jimi nemůže řídit. My užíváme času, jak nám dovoluje povětrnost. Jak pravím, tak zčerstva to nepůjde; mně jsou zvyky po praotcích zděděné posvátny a těch se nespustím.

Malina (s úsměvem): Nu dobře, dobře. Ostatně uhlídáme, co tomu řekne můj ohnivý Adolf, který nerad krokem hlemejždím kupředu se pohybuje. Tu právě přichází jako na zavolání.

Skála: Mluvil jste s Liduškou, pane Adolfe?

Adolf (s cigarem v ústech): Ano, mluvil, roztomilý papínku; přimíchal jsem se s ní v hejno drůbeže a bavil se duchaplným štěbetáním husiček a vážným rozmlouváním filozofických kachen. Umí zacházeti s dobytkem...

Skála: To si myslím, však to poznáte sám dosti brzy.

Adolf: Já? Jak to?

Skála: Jen co se uchopí vaší domácí správy.

Adolf: Ah tak!
 

Pánbůh by měl příliš mnoho práce, kdyby měl vždycky a při všem prostředníka dělat a každému zvláště sloužiti; tím by z nás nadělal jenom lenochů, kteří by ve všem na něj spoléhali. Sami si musíme pomoci, proto máme hlavu. Co se nedá přeskočiti, přeleze se opatrně; co se nedá ohnout, musí se zlomit. Zmužilost a pevná vůle odstraní každou překážku, která nám v cestě stojí, a tvrdá česká lebka rozboří i zeď.
 

Čím větší darebák, tím větší štěstí.
 

Kdo chce nyní bez úrazu světem projít, musí míti mimo zkušenost a moudrost i notnou část opatrnosti. Na tygry se musí se lstí.
 

Celý svět je pouhý klam a mam, člověčenstvo je horší než dravá zvěř, po poctivosti ani památky; i toť by bylo záhodno seslati druhou potopu, aby se vyčistila všeliká neřest!
 

Darebáci. Jsou to prostopášníci, hejskové, cizopasníci, kteří by rádi dobře jedli a pili, leč na cizí útraty; nedoukové, kteří břídí v každém umění a jedinou spásu hledají ve vlastní chloubě a v hanobení všeho, co mrzácké jejich duše pochopit nemohou. Jeden z nich se například vydává za malíře, a neumí ani štětec do ruky vzít. Jiný z nich praví, že je turista, cestovatel, že prolezl celý svět, ano i střední kraje africké a australské, a z těchto cest neumí o ničem jiném vypravovat než o hubeném psu v Hrdlořezích. Třetí si tropí posměch ze všech starých i nových básníků českých; rukopis královédvorský vydává za podvržený, zato však staví „Nibelunky“³ nad Odysseu i Iliadu⁴; Máchův „Máj“ prý jest výlev výstředníka a pomatence, vedle kterého je Linderův „Wenzelslied“⁵ pravou perlou. A tak slintá každý z těch darmošlapů svým zvláštním způsobem po všem, co jiným svatého a drahého jest. Turista nás porovnává s Kariby a Irokézy, malíř hanobí i našeho Brandla⁶, a básníkovi nejsme již ničím jiným než mrtvou hmotou, která za několik let s povrchu země úplně vymizí.
 

Skála: Ničemná, bídná, zhýřilá luzo! Ty se posmíváš rolníku za to, že prací svých rukou chleba ti dobývá; tropíš si úsměšky z krvavých mozolů, které bys měla líbat, a tleskáš pochvalu tomu, jenž na podvod a šejdířství své naděje staví. Vy darmošlapové okrádáte Boha o drahocenný čas a ctihodné občany o čest a dobré jméno. (zvedá hůl) Pojď, kdo chceš míti shnilou svou mozkovici rozdrcenu jako starý, nepotřebný hrnec! Já jsem tedy selským huňáčem, mé dítě husičkou z pastviště! A co jste vy, smím-li se ptát? Jste starci na těle a mrzáci na duši, jste hanbou tvorstva a výkalem přírody, z vás ani jediný nezasluhuje poctivé děvče venkovské.
 

Má-li lék býti zdravý a prospěšný, musí být odporný.

Skála: Dal jsem své slovo muži čestnému, podvodníku je ale nedodržím. Jsou na světě větší páni, než je sedlák, a lhou, až se jim od úst práší; slibovat a nic nedat je panský mrav, proč by se i český sedlák od pánů těm vznešeným způsobům nemohl přiučit?

 

TREPERENDY⁷

fraška se zpěvy

Drchálek⁸: Není větší rozkoše na světě, nežli když se člověk sem tam něčeho nového a zajímavého doví a může to tak neb onak dále vypravovat. A já se v tom znám, obzvláště má-li se vylíčit něco hodně živě nebo křiklavě anebo udělat sem tam z komára velblouda. Pohádají-li se dva, řeknu hned, že se spolu prali a že jeden druhého popíchal nožem; jde-li kupec přes náměstí poněkud zamyšlen, řeknu, že prohrál v loterii nebo v bursovní špekulaci a že zítra udělá bankrot. A na mou věru, kdyby se tu objevil náhodou sem a tam voják, který jde domů na „feláb“⁹, jsem s to, abych našemu lehkověrnému městečku namluvil, že Prušáci přerušili „věčný mír“ a že jest evropská válka přede dveřmi! (Směje se)
 

Kuplet
Klepy, klepy, třepy, třepy,
pořád stejně jak ve mlejně,
plesky třesky, třesky plesky
jsou má radost jediná!

Pořád jen ta píseň stará:
čim čim čim čam čimčarara,
tu se drtí až do smrti,
od děda až do syna.

Zakopne-li někde dítě,
spadlo s okna! volám hbitě;
říz-li holič kohos v tváři,
řeknu: to má od své Máři!
Purkmistr-li kroutí hlavou,
jářku: už zas prkna plavou!
Dráb-li prst si na nos klade,
revoluce! křičím všade.

Klepy, klepy, třepy, třepy,
pořád stejně jak ve mlejně,
plesky třesky, třesky plesky
jsou má radost jediná!

Pořád jen ta píseň stará:
čim čim čim čam čimčarara,
tu se drtí až do smrti,
od děda až do syna.

Vedou-li se dva pod paždí,
řeknu: ti se z lásky vraždí!
Zvoní-li kdes hrany komu,
vím, co dluhů na tom domu;
někdo odjede-li nenadále,
šups! je v kriminále!
Vrátí-li se, doma-li je,
dobrá, přišla amnestie!

Klepy, klepy, třepy, třepy,
pořád stejně jak ve mlejně,
plesky třesky, třesky plesky
jsou má radost jediná!

Pořád jen ta píseň stará:
čim čim čim čam čimčarara,
tu se drtí až do smrti,
od děda až do syna.

Ferda (ruce v kapsách): Dobrý den, otče!

Drchálek: Co děláš, Ferdáčku? Mně se zdá, že už sem tam zase nic neděláš. Nestydíš se v jednom kuse tak zahálet?

Ferda: Ale tatínku, což nevíte, že je to náš nejnovější národní program, nic nedělat? Je vidět, že nečtete noviny!

Drchálek: Kolik je hodin?

Ferda: Nejdou, došly.

Drchálek: Nemohl's je natáhnout?

Ferda: Chtěl jsem, pak mě ale napadlo, že je to příliš velké dření, a místo hodin natáhl jsem se sám na pohovku.

Drchálek (zlobí se): Zpropadený ničema!
 

ROZPUSTILÉ HOLKY VE ŠKOLE

fraška

Nanynka: Pakli se neurazíte, ohřeji vám na rendlíčku škubánky s tvarohem, pro upokojení nervů.

Podučitel Beránek: Škubánky s tvarohem! Ó hudbo nebeská, za tvým zvukem kráčeti chci na konec světa!

Nanynka: Toho není třeba, prozatím račte se obtěžovati pouze vedle, do kuchyně. (pro sebe) Bohu díky již počíná měknout. Inu hlad jest dobrá medicína pro všechno; z hladu se uzavřela již ta nejkrásnější manželství.
 

Fanda: To je k zbláznění, co holka zkusí než se vdá! Pořád jen abych chodila do školy a učila se věcem, kterých jakživa potřebovat nebudu. Nic praktického pro život. (Udeří taškou o lavici) Pereat škola!¹⁰

Paní z Rybízlu: Nu a jak jste spokojen s mojí dceruškou, pane učiteli?

Učitel Metlička: Ó, ohromně, milostivá paní hospodářská radová, náramně – jakpak jinak?

Rybízlová: Píše dobře?

Metlička: Velmi dobře; až bude mít ruku čitelnější, pak excelentně.

Rybízlová: Jak prospívá v němčině?

Metlička: Ó! Ó! Každého Tatara přivede svou řečí do rozpaků!

Rybízlová: Vyzná se též v přírodovědě?

Metlička: Dokonale. Zvířata zná – zvláště opice, jako by byla mezi nimi vychována.
 

Spravedlnost musí být slepá, ex officio na dobro slepá.¹¹ Proto také bohyně spravedlnosti má obě oči přivázané – jako chci říci zavázané, aby neviděla váhu, na kterou stranu padá.
 

– Co tomu řekne spravedlnost?

– Ta je slepá, ta to neuvidí.

Sbor žaček:
Dívky do školy jen nespěchejme,
čeká nás zde samá nuda jen;
mořit se již déle nenechejme,
na čerstvý vzduch pojďme honem ven!
Kdo se moc učí,
hlup je až bučí,
vše za krátký čas
zapomene zas.
Vždyť ta všechna naše snaha, dření
nic nám všem beztoho platna není.
 

Pavlínka: Já patřím na první místo, protože je můj tatínek pan hospodářský rada.

Bibiana: Tady je holka jako holka!

Pavlínka: Není pravda, já jsem slečinka.

Bibiana (se směje): Hehe, slečinka! Leda když se slíkneš; když jsi oblečená, jsi zase oblečinka.
 

Učitel Metlička (zívá)

Žačky (rozpustile): Pan učitel zívá!

Metlička (tluče metlou o stůl): Kdo se opovažuje – silencium, pravím – ticho!

Bibiana (doloží): V Čechách.
 

Učitel Metlička: Prosím o ticho, budu číst jména. Fricínek Rozmazal.

Pavlínka: Není tu.

Rézinka: Počkej, ty slepičí zobáčku!

Pavlínka: A všecko prozradím, just!

Metlička: Dobře, Pavlínko! Jen pěstujte váš krásný talent k udávání, také to je ve světě potřebné.
 

Učitel Metlička: Předstupte a odpovídejte. Jak se jmenuje jedním slovem všecko, co je stvořeno?

Fanda: To se jmenuje příroda. (Rychle pokračuje) Kdyby ale to všecko, co je přirozeně stvořeno, bylo ňákým umělým způsobem zhotoveno, tak by se to nemělo jmenovat příroda, nýbrž „frajkumšt“.

Učitel: Co je země?

Fanda: Země je všemi možnými národy a pronárody sflastrikované¹² těleso, na kterém my nešťastníci pekelný život vedeme.

Učitel: Abyste nemusila vždy nějaký nesmysl doložit! Co jest měsíc?

Fanda: Měsíc je třicet dní trvající komposice nebeská, určená k tomu, aby nočního času ozařovala místa, kde dosud není zařízen plyn nebo elektrika.

Učitel: Zdalipak se tam také tvorové zdržují?

Fanda: No, to se ví!

Učitel: No, to se neví, toho se jen domýšlíme.

Fanda: Já to ale vím jistě. Byla jsem v divadle, když dávali Výlet pana Broučka z měsíce na výstavu, a tam to je dokázáno. Vůbec i zde na zemi se nacházejí náměsíčníci.
 

Učitel Metlička: Běda muži, který vás jednou dostane.

Fanda: Neračte se starat o naše budoucí muže, o ty se už postaráme samy.

Bibiana: A budou-li utíkat, dovedeme je udržet.

ROZPUSTILÍ KLUCI VE ŠKOLE

Pán z Vichtingů: Nu a jak jste spokojen s mým synem, pane učiteli? Píše dobře?

Venkovský učitel Matlásek: Velmi dobře, písmo jako tištěné, a až bude jeho rukopis čitelnější, pak bude psáti excelentně.

Vichting: Co zeměpis, zná?

Učitel: Převýborně! Globus má v malíku, ba dokonce již ví, že svět má pět dílů. Báječná paměť. A co potřebuje mladý pán více věděti, nežli že jest pět dílů světa. S tím až do smrti vystačí.

Vichting: A jakpak se učí přírodopisu, co?

Učitel: Eminentně! Zvířata, zvláště dobyteček, zná, jako by byl mezi nimi doma vychován.
 

Učitel: A co tomu říkáš? Ten jeho kluk, ten rozmazlený kluk Stanislav, který by mohl být čestným členem spolku chudých duchem, má dostati premium.¹³

Anička (s úžasem): A co dáme ostatním?

Učitel: To, co zbude. Asi nic. A nebudou-li spokojeni, dostanou výprask.
 

Učitel: Proč vyhnal Pánbůh první lidi z ráje?

Žák: Protože nechtěli platit činži.

Učitel: I toto! Protože nechtěli poslouchat. Kolik máme přikázání?

Žák: Jedenáct.

Učitel: Ale, ale. A od koho je to jedenácté?

Žák: Od Šamberka.

Učitel: Dost! Tak nám pověz, jak říkáme lidem, kteří mají mnoho hladu, špatný oděv a bídné přístřeší?

Žák: Chudáci.

Učitel: A jak se jmenují ti, kteří mají skvostný šat, mnoho peněz, jedí ústřice, šneky a žabí stehýnka?

Žák: To jsou čunčata!
 

Čím větší hlupák, tím větší štěstí.

ENŠPÍGL

aneb

Každou chvíli jiné čtveráctví

fraška

překlad od J. K. Tyla

Enšpígl:
Kdo zdarma chce dny hezké vést,
ten zchytra to musí vyplést;
sto tolarů činže a za dřevo dát,
toť snadno pak v pokoji u kamen spát
a za stravu, za šaty vydat peněz,
i blázen jich vyhází jako želez;
však bez groše lepší je zvyk,
a k tomu je třeba kubík.¹⁴

Ano, copak máme na tom bídném světě, když nemáme peníze! Tak volá každý, kdo nemá filipa, to je každý hned jako zmoklá slepice, a proč? – Poněvadž si neví rady, není kubík jako já! To já jsem již jiný chlapík; když mám kapsu prázdnou, neztrácím naději, neboť vím, když není dnes, bude zítra, musíme si ale umět pomoct. Já rejdím pořád po světě, mám plné ruce práce, lehké práce – ale výnosné. Mé dílo je zamilovaným pomáhat, skrblíky šidit a staré panny za blázna mít. Toto poslední nejraději dělám, poněvadž je to nejvýnosnější. Kamkoli přijdu, mohu všude své řemeslo provádět; všude najdu lidi takové, jakých potřebuju, i v té nejmenší vesnici; neboť kdyby v ní žilo jen 100 obyvatelů, tedy jsou mezi nimi 3 lichváři, 4 skrblíci, 8 karbaníků, 14 ožralců a 71 zamilovaných.¹⁵

Enšpígl: To nám podává největší důkazy, že je takřka každý člověk samolibec: je rád, když se mu lichotí.

Nácek¹⁶ (sám): Ó jemináčku na mě čeká láska. To je divné, že každý říká, že je láska trápení, a přec se každý nechá od ní dobrovolně trápit. Copak není proti takovému trápení žádný recept? To bych rád věděl. On mi jeden z mých známých, ten je asi o čtrnáct dní starší než já, říkal, že prý zná jeden lék proti tomu a ten se prý jmenuje „ženidlo“. Já se musím zeptat maminky, co to je za lék, ta to bude jistě znát.
 

Nácek: Bodejž vám papoušek nos vyklubal, vy darebáci! Pomstu! Pomstu! Ve mně je uraženo celé člověčenstvo. Pomstu! Pomstu!

...a jeden další citát na závěr:

Ženatí muži prý žijí déle. Nebo jim to aspoň tak připadá.

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY: