Jdi na obsah Jdi na menu
 


Edgar Allan Poe - výpisky z díla

1. 3. 2011

(1809-1849)

 

Kolem Poeova života se nakupila spousta nesmyslů, hanobení a lží. Nespornou skutečností však je, že Poe, ustavičně zápasící s dluhy, propadal stále více a tragičtěji alkoholu a drogám – jen období abstinence mu umožnila vracet se občas k literární práci. Vroucně miloval svou mladičkou ženu Virginii, s níž se oženil roku 1836 a u jejíhož smrtelného lůžka, za nesmírně dlouhé a trýznivé agónie, napsal své nejsilnější a nejděsivější povídky.[1] Když Virginie v roce 1847 zemřela, Poe těžce nervově a duševně onemocněl. Utápěl se trvale v alkoholickém deliriu, z něhož se již neprobral k životu. Byl nalezen v bezvědomí na baltimorské ulici a zemřel 7. října 1849. V jeho osobnosti odešel velký spisovatel, básník, břitký a jasnozřivý literární kritik, mistr psychologické kresby chorobných a tragických stavů, které ve svém bolestném a mučivém životě poznával sám na sobě.

 

­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­

(Dostaveníčko) – Určitě existují jiné světy než ten náš, jiné myšlenky než myšlenky davu, jiné úvahy než spekulace sofistů.

*

(Eleonora)Pocházím z rodu, který se vyznačuje bohatou fantazií a horoucí vášní. Lidé o mně říkají, že jsem šílený; ale ještě zdaleka není dořešeno, zda šílenství není vlastně vrcholnou inteligencí, zda mnohé skvělé hodnoty a všechno, co má niternou hloubku, nevyvěrá z chorobné, vyšinuté mysli, která je tak povznesena, že zatlačuje běžný intelekt. Ti, kdo sní ve dne, poznávají mnohé z toho, co uniká snivcům pouze nočním. V šerých vidinách je jim přáno nahlédat do věčnosti, při procitnutí pak žasnout úchvatným poznáním, že stanuli u samých bran velkého tajemství. Po drobtech učí se znát moudrost, v níž vězí dobro, ve větších doušcích čerpají vědomosti, z kterých pochází zlo. Ale i bez kormidla a bez kompasu pronikají do širého oceánu „nevýslovného jasu“ a opět jako dobrodruzi nubijského zeměpisce – „agressi sunt mare tenebrarum, quid in eo esset exploraturi“.[2]

                                                                             Řekněme tedy, že jsem šílený. Alespoň připouštím, že se můj duševní život rozpadá do dvou odlišných stavů: je to stav jasného rozumu, o němž nelze pochybovat, spjatý s představou dějů, které vytvořily první údobí mého života – a stav tísně a pochyb, který se váže k době přítomné a všemu, co připomíná druhou epochu mého bytí.

 

 

(Démon zvrácenosti) – Indukční postup a posteriori byl by přiměl frenologii k tomu, aby jako vrozený a prapůvodní princip lidského počínání připustila cosi paradoxního, čemu z nedostatku přiléhavějšího výrazu můžeme říkat zvrácenost. A toto nepřekonatelné nutkání páchat zlo pro zlo samo nelze analyzovat, nelze je rozkládat na podružné složky. Je to prazákladní, primární podnět – prostě elementární

*

(Berenice) – Strast má mnoho tváří. Bída světa mnoho podob. Klene se nad širým obzorem jako duha, má barvy právě tak pestré jako ten oblouk, právě tak členěné, a přece právě tak důvěrně prolínavé. Klene se nad širým obzorem jako duha! Jak jen mohu z pojmu krásy odvodit předobraz ošklivosti? Ze znamení míru podobenství žalu? Ale tak jako v etice je zlo následkem dobra, tak v životě radost plodí žal. Buď je vzpomínka na minulou slast dnešní mukou, anebo se úzkosti, které prožíváme, zrodily z rozkoší, které jsme mohli prožívat.

 

(Černý kocour) – Již od dětství jsem byl znám svou poddajnou a přívětivou povahou. Byl jsem dokonce tak nápadně útlocitný, že si ze mne kamarádi tropili žerty. Zvláště jsem miloval zvířata, a rodiče mě proto zanášeli všemi druhy mazlíčků. Také jsem většinu času trávil s nimi a nemohl jsem být šťastnější, než když jsem je krmil a laskal. Tento povahový rys se mnou rostl, a když jsem dospěl, byl mi jedním z hlavních zdrojů radosti. Těm, kdo si někdy oblíbili věrného a chytrého psa, nemusím snad ani vysvětlovat, jak nesmírné potěšení z toho plyne. V nesobecké, obětavé lásce němé tváře je cosi, co přímo zasahuje srdce toho, kdo nejednou zakusil vratké přátelství a chatrnou věrnost pouze lidského tvora.

 

Posedla mě Zvrácenost. Filosofie tento pojem opomíjí. A přece vím právě tak jistě, jako že žije má duše, že zvrácenost je jedním z primitivních pudů lidského srdce – jednou z nerozlučných prvotních vlastností a pracitů, jež řídí vývoj lidské povahy. Tento druh zvrácenosti dovršil můj pád. Ta nezbadatelná touha duše štvát samu sebe – znásilňovat vlastní přirozenost – křivdit jen pro křivdu samu –, ta mě pudila, abych ubližoval dál, abych dokonal podlost, které jsem se dopustil na nevinném zvířeti. Jednou ráno jsem mu s chladným srdcem hodil kolem krku smyčku a pověsil ho na větev stromu. Pověsil jsem ho s pláčem, s hryzením svědomí, pověsil jsem ho, protože jsem věděl, že mě má rádo, a protože jsem cítil, že mi nedalo důvod k pohoršení, pověsil jsem ho, protože jsem věděl, že tím páchám hřích – smrtelný hřích, který tak ohrozí mou nesmrtelnou duši, že ji možná i vyjme – pokud je to vůbec možné – z dosahu nekonečného milosrdenství Nejslitovnějšího a Nejukrutnějšího Boha.

 

(Zrádné srdce) – Nervy – ano, mé nervy byly a jsou stále strašlivě rozervány, strašlivě; ale proč chcete tvrdit, že jsem šílený? Choroba zbystřila mé smysly, nezničila je, neotupila. Především sluch jsem měl citlivý. Co se jen šustlo mezi nebem a zemí, všecko jsem slyšel. Slyšel jsem zvuky i ze samého pekla. Jak to tedy, že jsem šílený?

 

(Metoda doktora Téra a profesora Péra) – „Jste ještě mladý, milý příteli, ale přijde čas, kdy se naučíte samostatně posuzovat, co se děje ve světě, kdy přestanete spoléhat na tlachy druhých. Nevěřte ničemu, co slyšíte, a jenom polovině toho, co vidíte.“
 

Ve všem, co kolem sebe vidím, je cosi bizarního – ale svět se koneckonců skládá z všelijakých lidí s nejrůznějšími nápady, způsoby myšlení i tradičními zvyklostmi. Také jsem už pěkný kus světa zcestoval, abych se dal něčím jen tak překvapit – nil admirari je moje heslo.
 

V témž okamžiku se třem statným číšníkům šťastně podařilo složit na stůl ohromnou mísu či spíše vál s čímsi, co jsem pokládal za „monstrum horrendum, informe, ingens, cui lumen ademptum.“1 Při bližším ohledání jsem však zjistil, že je to jen telátko upečené v celku, posazené na kolena, s jablkem v hubě, jak se podle anglického způsobu upravuje zajíc.

Ne prosím, děkuji.“
 

Pak tu byl Bouffon Le Grand – další svérázná osobnost. Pomátl se z lásky a umanul si, že vlastní dvě hlavy. O jedné z nich tvrdil, že je Ciceronova; druhá se podle něho skládala ještě ze dvou dalších: od temene po ústa patřila Démosthenovi, od úst k bradě lordu Broughamovi.2 Není vyloučeno, že se mýlil, ale byl by nás přesvědčil, že má pravdu – byl totiž neobyčejně výmluvný. Byl to náruživý řečník a nedokázal svou vášeň opanovat.
 

KONEC

 

VYSVĚTLIVKY:

1 (lat.) - Strašlivá, hrozná obluda, obrovská, očí zbavená. (Z Vergiliovy Aeneidy)

2 lord Brougham (1778–1868) – skotský politik a státník, kancléř Velké Británie (na obrázku níže).

 


Doslov

Poe se z hloubi lačného, po hmotných statcích dychtícího světa vznesl do světa snů...

Poeovy postavy nebo spíš Poeova postava, člověk s nesmírně pronikavými vlohami, člověk s ochablými nervy, člověk, jehož žhavá, trpělivá vůle vyzývá každou nesnadnost na souboj, jehož pohled se upírá na všechno s neúhybností meče, to je sám Poe... 

Žádný člověk, opakuji, nevyprávěl s větší magií o výjimkách lidského života a přírody; o horoucí zvědavosti rekonvalescence; o skloncích ročních dob, klesajících pod vyčerpávajícími přívaly jasu, o horkých, vlhkých obdobích par, kdy jižní vítr změkčuje a povoluje nervy jako struny hudebního nástroje, kdy se oči plní slzami, které nejdou ze srdce; o halucinaci, která nejdřív ponechává místo pochybnosti, ale brzy nabývá přesvědčivosti a rozumuje jako kniha; o absurditě, která se usídlí v rozumu a pak mu vládne s děsivou logikou; o hysterii, která násilím zaujme místo vůle, o rozporu, který vládne mezi nervy a duchem, a o člověku, který je do té míry rozpolcen, že dává bolest najevo smíchem. Analyzuje to, co je nejprchavější, váží to, co je nezvažitelné, a popisuje tím svým podrobným vědeckým způsobem, který má strašlivou účinnost, celý ten imaginární svět, jenž se vznáší kolem citlivého člověka a vede ho ke zlu... 

Uprostřed této literatury, kdy už řidne vzduch, zakouší možná duch nejasnou úzkost, bázeň nachýlenou k slzám a srdeční obtíže, jež jsou doma na takových zvláštních a nesmírných místech. Ale obdiv je silnější, a pak, jeho umění je tak velké! Pozadí a rekvizity jsou přizpůsobeny citům postav. Jak samota přírody, tak ruch měst, všechno je popsáno se vzrušením a fantastičností. Tak jako Eugène Delacroix, který povznesl své umění na úroveň velké poezie, i Edgar Poe rád rozhýbává své postavy na nafialovělých nebo nazelenalých pozadích, odkud se line fosforeskování hniloby a vůně bouře. Takzvaná neživá příroda má cosi ze živoucích bytostí a chvěje se s nimi nadpřirozeným galvanickým chvěním. Prostor se prohloubil opiem; opium v něm dává všem barvám magický smysl a rozeznívá všechny zvuky významnější zvučností. Občas se znenadání otevírají nádherné průhledy do jeho krajin přetékajících světlem a barvou a v hloubi jejich obzorů vyvstávají orientální města a stavby, změněné vzdáleností v páru, jež slunce zasypává zlatými dešti.

CH. BAUDELAIRE

 

 

POZNÁMKY:


[1] Poeova něžná vzpomínka na svou milovanou umírající ženu se asi nejvíce odráží v překrásné povídce Eleonora. – poznámka Misantropova.

[2] (lat.) – Zaútočili na moře temnot, aby zkoumali, co v něm lze prozkoumat.