Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rabelais: Gargantua a Pantagruel - 2.

ČTVRTÁ KNIHA

 

DŘÍVĚJŠÍ PŘEDMLUVA KE ČTVRTÉ KNIZE

         Vzhledem k zlomyslnostem a pomluvám použiji nabídky, kterou učinil mrzoutský Timón svým nevděčným Athéňanům.

         Timón, jsa rozmrzen nevděčností lidu athénského, vešel jednoho dne do veřejné rady městské a žádal, aby mu bylo dopřáno sluchu v jistém podniku týkajícím se obecného dobra. Na jeho žádost zjednali ticho očekávajíce, že uslyší důležité věci, když přišel do rady on, jenž se po tolik let předtím stranil vší společnosti a žil v soukromí. Tu jim řekl: „Za mou soukromou zahradou pode zdí je mohutná, krásná a znamenitá smokvoň, na níž se vy, páni zoufalí Athéňané, muži, ženy, mládenci i panny, v ústraní věšíváte a škrtíte. Upozorňuji vás, že pro úpravu svého domu jsem se rozhodl do týdne onu smokvoň porazit; proto kdokoli z vás a z celého města bude se chtít oběsit, nechť si honem pospíší! Až ta doba uplyne, nebudou mít místo tak vhodné ani strom tak pohodlný.“

         Po jeho příkladu oznamuji pomlouvačům, aby se všichni oběsili při posledním skrojku tohoto měsíce; dodám jim oprátky.

* * *

„Doufal jsem, že si pořádně po mnišsku nacpu panděro.“

„Tak vida, příteli,“ pravil Pantagruel, „stále v těch kuchyních!“

„Krindapána,“ odpověděl bratr Jan, „v tomhle cviku a obřadech se lépe vyznám než v tom sračičkaření s těmi ženami, samé sračičky, Má úcta, Dvojnásobná úcta, zase znova, objímání, prdelkování, Ruku líbám Vaší Milosti, Vašemu Veličenstvu, Buďte nám vítán, třesky plesky! Houby, to jsou hovínka. Hrome, neříkám, že bych si někdy pořádně necucl z bečky a že bych se nedostal k lizu. Ale tohle prdelkování se samým Má úcta mě týrá více než půst, ten rasův ďas; chtěl jsem říci ďasův ras. V tom svatý Benedikt nikdy nelhal.“[1]

 

Všechny dobré zvyky mizejí. Není již přátel. Svět již jen třeští. Chýlí se ke konci.

 

         Najednou se počalo moře vzdouvat a běsnit.

         „Ó, jak třikrát a čtyřikrát šťastni jsou ti, kdož pěstují zelí![2] Ó Parky, proč jste neupředly nit mého života jako pěstitele zelí? Ó, jak malý je počet těch, kterým Jupiter prokázal přízeň, že je předurčil k pěstování zelí! Neboť mají vždy jednu nohu v zemi a druhá není od ní daleko. Ať se pře o blaženosti a svrchovaném dobru, komu se bude chtít; ale kdo pěstuje zelí, je nyní mým nálezem prohlášen za velešťastného,[3] daleko spíše než Pyrrhón, který byl ve stejném nebezpečenství, jako jsme my. Ten spatřil na břehu prasátko, jak žere roztroušený ječmen, a prohlásil je za velešťastné ze dvou důvodů, totiž že má ječmene dosyta a nadto že je na zemi.[4]

         Ó, božským i panským sídlem je jen pevná půda!“

 

„Povím vám o tom,“ pravil Pantagruel, „co jsem četl ve starobylých bajkách. Fysis (to je Příroda) porodila ponejprv Krásu a Harmonii, bez tělesného obcování, jakož je sama od sebe velice plodná a plodistvá. Antifysii, která jest odjakživa odpůrkyní Přírody, jala ihned závist pro toto tak krásné a ušlechtilé potomstvo; a naopak po spojení s Tellumónem[5] porodila Amodunta a Neladnost.[6] Chodili po hlavách, kutálejíce se neustále se zadnicí nad hlavou a s nohama vzhůru. A Antifysia je chválila a snažila se dokázat, že tvar jejích dětí je krásnější a vhodnější než tvar dětí Fysiiných; říkala, že míti takto nohy a hlavy, chodit takto v kruhu a kutálet se při tom je vhodnou formou a dokonalým pohybem, majícím cosi božského; jím prý se takto otáčejí nebesa a všechny věčné věci. Mít nohy do vzduchu a hlavu dole je prý napodobením Stvořitele všehomíra. Takto převáděla na svou stranu všechny blázny a ztřeštěnce, i obdivovali se jí všichni lidé potrhlí a zbavení dobrého úsudku a zdravého rozumu. Potom porodila ještě licoměrníky, svatoušky a pokrytce; fanatické sektáře, podvodníky; vzteklé Putherby[7], žebravé mnichy, falešníky, lísavce, kanibaly a jiné zrůdy, zpotvořené navzdory přírodě.“

 

„Dři se, chrapoune, dři! Jdu pokoušet školáky, aby nechali otců a matek, zřekli se všeobecného řádu, nedbali nařízení svých králů, žili v podzemní svobodě, pohrdali každým, vysmívali se všem, a zdobíce se krásnou a veselou čepičkou básnické nevinnosti, stali se všichni roztomilými čtveráky.“

         „Viděli jste Ho někdy? Mluvíme o bohu na zemi. Viděli jste Ho kdy?“

         „Na mou čest,“ řekl Karpalimos, „míní tím papeže.“

         „Ano, ano,“ odpověděl Panurgos, „ano, namoutě, pánové, viděl jsem tři a nic jsem z toho neměl.“

 

Lékaři říkají, že v některých nemocech je jistá účast božství. Stejně Nero chválil houby a nazýval je potravou bohů, poněvadž jimi otrávil svého předchůdce Claudia, císaře římského![8]

 

„Jsme ztraceni! Slyšte! Utecme! Zachraňme se! Neříkám to proto, že bych měl strach, neboť se nebojím ničeho leda nebezpečenství. Říkal jsem to vždycky. Proto nestrkejme do ničeho nos, aby nás za něj nerafli! Utecme! Utecme, nebude to hanba! Démosthenes řekl, že muž, který uteče, bude ještě jednou bojovat.[9] Alespoň couvněme! Už je po nás! Utecme, u všech čertů, utecme!“

 

Gaster, jejich bůh, nicméně přesto přiznával, že není bohem, nýbrž ubohým, nicotným, bídným tvorem. A jako král Antigonos[10], První toho jména, odpověděl jakémusi muži jménem Hermodotos (který ho ve svých básních nazýval bohem a synem Slunce) slovy: Můj lasanoforos[11] to popírá (lasanon byla mísa a nádoba na zachycování výměsků trávení), tak také Gaster posílal patolízaly ke své noční stolici, aby se podívali, bádali, hloubali a rozjímali o tom, jaké božství nacházejí v jeho výkalech.

PÁTÁ KNIHA

 

„Zrovna tak jako mezi včely přilétají trubci, kteří nic nedělají, leč že vše sežerou a zkazí, tak také – nevím jak – létala mezi veselé ptáky spousta Licoměrníků, kteří zasviňovali a podělávali celý ostrov, tak ohyzdných a obludných, že všechno před nimi utíkalo. Neboť všichni měli zkroucený krk a chlupaté tlapy[12], pařáty a břicho jako harpyje[13] a zadky Stymfaloven[14], i nebylo možno je vyhubit: za jednoho mrtvého jich přilétlo čtyřiadvacet. Přál jsem si tu nějakého druhého Herkula.“

„Klerikáči jsou vesměs ptáci stěhovaví a přilétají k nám z jiného světa, část z krajiny báječně veliké, které říkají Bezchlebov; část z jiné krajiny, na západě, které říkají Mnoholidy. Obyčejně bývají hrbatí, jednoocí, kulhaví, bezrucí, dnou stižení, ohyzdní a uhranutí, zbytečná havěť zemská.“

„To je,“ pravil Pantagruel, „zcela opačný zvyk, než byla ustanovení zachovávaná kdysi při přijímání vestálských panen[15]; těmi bylo, jak dosvědčuje Labeo Antistius[16], zakázáno vyvolit k této hodnosti dívku, která by měla na duši vadu nebo oslabené smysly nebo jakoukoli poskvrnu na těle, byť byla sebeskrytější a sebenepatrnější.“

„Velmi mnoho nám jich přichází z Bezchlebova, který je neobyčejně rozsáhlý. Neboť Assafiové[17], obyvatelé toho kraje, když se octnou v nebezpečí, že budou trpět zloradným hladem, poněvadž nemají co jíst a neumějí a nechtějí nic dělat a pracovat poctivě; stejně ti, kteří ničemně spáchali nějaký zločin a které stíhají, aby je vydali na potupnou smrt, všichni přilétají sem; tu jsou pohodlně živi, tu rychle ztloustnou jako mladí plši, kdežto předtím byli hubení jako straky. Zde jsou zcela bezpeční, beztrestní a volní.[18] Od doby jistých zatmění odlétl jich zase veliký houf zpět, působením nebeských konstelací. To nás ostatně nijak nermoutí, neboť ti, kteří tu zůstanou, mají zase tím větší sousto. Nezpívají nikdy, zato žerou dvojnásob. Přišli sem blízko k vám proto, aby viděli, zda nepoznají mezi vámi skvostný druh licoměrníků, hrozných dravců, kteří jsou, jak praví, domovem ve vašem světě. Ten, koho při tom napadnou špatné myšlenky, je odsouzen k tomu, aby byl ihned celý posrán.“

 

Říkáte, že nevědomost je matkou všeho zla, a v tom máte pravdu; přece však tu nevědomost nevylučujete ze svých úsudků a žijete v ní a s ní, skrze ni. Proto také vás trápí den ke dni tolik běd, stále naříkáte, stále bědujete, nikdy nejste ukojeni.

„Kočkorové[19] jsou zvířata velmi hrozná a děsná. Mají drápy tak silné, dlouhé a jakoby z ocele, že jim neunikne nic, co jednou do svých spárů dostali. Chňapají vše, hltají vše a poserou vše; věšejí, pálí, čtvrtí, stínají, vraždí, vězní, ničí a podryjí vše bez rozdílu, dobré i zlé. Vždyť u nich neřest nazývá se ctnost, špatnost nazývá se dobrotivost, zrada má název věrnosti, krádeži se říká štědrost; jejich heslem je loupež, a provedou-li ji oni, pokládají ji všichni lidé za dobrý skutek, vyjímám ovšem kacíře; a to vše konají se svrchovanou a nevývratnou pravomocí.

A jestliže kdy přijde na svět mor, hlad nebo válka, propadání země, potopa, převraty, neštěstí, nepřisuzujte je, nepřičítejte je zlopověstným spojením planet, zlořádům dvora nebo ukrutnosti pozemských králů a knížat, pokrytectví licoměrníků, falešných proroků, obmyslnosti lichvářů, penězokazů, ani nevědomosti, nestoudnosti, zpozdilosti lékařů, ranhojičů, mastičkářů, ani zkaženosti cizoložných žen, traviček a vražednic dětí; přisuzujte to vše jejich nesmírné, nevyslovitelné, neuvěřitelné a neocenitelné špatnosti, kterou ustavičně kují a provádějí ve své dílně Kočkorů. A neví se o ní na světě nic více než o kabale židů; proto ji ani nemají lidé v ošklivosti, nemírní a netrestají ji, jak by se slušelo. Ale jestliže se jednou zřejmě a jasně projeví před lidem, pak není a nenašel se ještě tak výmluvný řečník, který by to svým uměním potlačil. Jejich vlastní děti, Kočkořata, a ostatní příbuzní se jich děsili a ošklivili si je. Proto také, jako Hannibal dostal od svého otce Hamilkara za slavnostní a posvátné přísahy rozkaz pronásledovat Římany, pokud bude živ, tak i já mám příkaz, abych tu přebýval tak dlouho, dokud tady hrom do nich neuhodí a neobrátí je v popel, neboť lidé jsou tak zatvrzelí, že nevzpomínají, necítí a netuší zlo, které od nich přišlo, přichází nebo přijde, anebo cítíce je neodvažují se, nechtějí ani nemohou je vyhladit.“

„Já ti ukáži, že by bylo bývalo lépe pro tebe, abys byl upadl do spárů Luciferových a všech čertů vůbec, než do našich drápů, vidíš je dobře? Hlupáku, ty se nám zaříkáš nevinností jako vhodným důvodem, abys mohl uniknout našemu mučení? Naše zákony jsou jako pavučina: prosté mušky a malí motýlkové se do nich chytí, velcí střečkové, neřádi, je protrhnou a proletí jimi. Podobně ani my nehledáme velké lotry a ukrutníky, ty bychom velmi těžko strávili a pobláznili by nás.“

Podle svého stavu se cvičili v sokolování a v lovu, aby byli ve válečné době obratnější, otužilejší. Neboť lov je jakoby obraz bitvy a Xenofón tudíž nelhal, když napsal, že z řad lovců vyšli, podobně jako z koně trojského, samí vojevůdci.

 

„Dříve je nazývali Senožrouty. Ale ach! Už je nežerou. My jim nyní říkáme zajícožrouti, koroptvežrouti, slukožrouti, bažantožrouti, kurožrouti, srncožrouti, králíkožrouti, vepřožrouti.“

„A hovno,“ pravil bratr Jan, „napřesrok jim budou říkat hovnožrouti, sračkožrouti, lejnožrouti. Věříte tomu?“

 

KAPITOLA XV.

JAK BRATR JAN SEKÁČ UVAŽUJE O VYHLAZENÍ KOČKORŮ

„Hrom do kutny!“ pravil bratr Jan. „Co způsobilo pověst a věčnou slávu Herkulovu? Zdalipak ne to, že putoval světem a vyprošťoval lidstvo z násilnictví, nebezpečí a utrpení? Usmrcoval všechny lupiče, všechny netvory, všechny jedovaté hady a škodlivá zvířata. Proč nejdeme za jeho příkladem a podobně jako on nečiníme i my ve všech krajích, do nichž přijdeme? Zahubil ptáky stymfalské, hydru lernskou, Káka, Antaia, Kentaury. Podle jeho příkladu zničme a vyhlaďme tyto Kočkory: jsou to ďábelské potvůrky; a zbavme tuto zemi násilnictví. Klnu Mohamedovi, ale kdybych měl takovou sílu a moc, jako měl on, neprosil bych se vás o pomoc, ani o radu. No tak, pustíme se do toho? Ujišťuji vás, že je potřeme lehce a oni to snesou trpělivě; nepochybuji o tom, vždyť od nás snesli trpělivě nadávek více, než zchlamstá deset sviní pomyjí! Nuže do toho!“

„Urážek a hanby nedbají,“ řekl jsem, „jen když mají v tašce tolary, i kdyby byly posrané; a snad bychom je pomlátili jako Herkules, ale schází nám k tomu rozkaz Eurystheův a pro tuto chvíli bych si nepřál už nic jiného, než aby se tak Jupiter mezi nimi na dvě hodinky prošel v té podobě, v jaké kdysi navštívil Semelu[20], první matku dobrého Bakcha.“

 

         „Ale pročpak nazývají zde tyto lidi Apedeftové[21], tj. nevědoucí?“

         „Poněvadž,“ pravil Získal, „nejsou a nesmějí nikterak být vzdělaní a poněvadž se zde na jejich rozkaz vše musí díti z nevědomosti a nesmí zde být žádného jiného důvodu leč: Panstvo to řeklo; Panstvo to chce; Panstvo to nařídilo.“

         „Jsou to na pohled nejodpornější holomci, které jsem kdy viděl,“ pravil bratr Jan.

Ve škole Pythagorově byla mlčelivost symbolem vědění; a mlčení u Egypťanů bylo uznáváno za božský chvalozpěv, i obětovali velekněží v Hieropoli velikému Bohu mlčky, bez hluku, bez hlesu.

 

„Tato ničemná mnišská chamraď,“ řekl Epistemon, „je na celém světě tak žravá, a pak nám ještě říkají, že jejich život není z tohoto světa.“

 

KAPITOLA XXIX.

KTERAK SE EPISTEMONOVI NELÍBÍ ZAŘÍZENÍ POSTU

         „Všiml jste si,“ pravil Epistemon, „jak ten ničema a darebák prohlásil dobu postu, březen, za měsíc chlípnictví?“

         „Ano,“ odpověděl Pantagruel, „a přece spadá do postu, který byl zaveden, aby krotil tělo, umrtvoval smyslné chtíče a potlačoval milostná běsnění.“

         „Z toho můžete usoudit,“ pravil Epistemon, „jak rozumný byl papež, který jej první zavedl[22], když se tenhle starý ohavný křáp Mumlal přiznává, že se mu nikdy svinštěji nekurvilo než v době postní; rovněž podle přesvědčivých důvodů, uváděných všemi dobrými a učenými lékaři, po celý rok se nejedí pokrmy, které by více rozdražďovaly člověka k vilnosti než v tomto čase: boby, hrách, fazole, cizrna, cibule, ořechy, saláty, vesměs připravené z afrodisiackých bylin jako brukev, řeřicha, estragon[23], řeřišnice, potočník, rozponka[24], růžkovatec[25], chmel, fíky, rýže, rozinky.“

         „Velmi byste se podivil,“ pravil Pantagruel, „kdybyste věděl, že dobrý papež, původce svatého postu, vida, že je právě v době, kdy přirozené teplo vychází ze středu těla, v němž se udržovalo v zimních mrazech, a rozptyluje se po obvodu údů, jako to dělá míza ve stromech, zavedl pokrmy, které jste vyjmenoval, aby přispěl k rozmnožení pokolení lidského. Co mě uvedlo na tuto myšlenku, je to, že v křestní knize je počet dětí zrozených v říjnu a listopadu větší než v ostatních desíti měsících ročních, a ty děti byly podle zpětného výpočtu všecky udělány, počaty a zplozeny v postě.“

         „Jeden farář,“ pravil bratr Jan, „připisoval toto časté otěhotnění žen nikoli postním jídlům, nýbrž skrčeným žebravým mnichům, hastrošům kazatelíčkům, špinavým zpovědníčkům, kteří zatracují v době své vlády chlípné manžely na tři sáhy pod drápy Luciferovy. Po tomto jejich spouštění hrůzy manželé nevalchují již své služky a uchylují se k svým ženám. Domluvil jsem.“

         „Vykládejte si zavedení postu,“ pravil Epistemon, „úplně podle své obraznosti: každý lpí na svém mínění; ale jeho zrušení, jež, jak se mi zdá, je blízké, vzepřou se všichni lékaři, vím to, slyšel jsem to od nich. Neboť nebýt postu, bylo by jejich umění v opovržení, nic by nevydělali, nikdo by nestonal. V postu jsou rozsety všechny nemoci; je to pravé semeniště, přirozená líheň a zásobárna všech nemocí. Dále si nemyslete, že půst hubí jenom těla, rozběsňuje i duše. Tehdy se uplatňují Licoměrníci; Svatoušci mají tehdy své slavné dni, posvícení, odpustky, zpovědi, bičování, stíhání kletbou.“

 

VŠECHNY VĚCI TÍHNOU K SVÉMU KONCI.[26]

Bože, ty, jenž v nezměrnu

víno děláš z vody,

změň můj zadek v lucernu,

bych blýsk si na sousedy.

 

Ženit! Probůh! Co tě vede!

Při světcově botě svaté,

všichni, kdož mě dobře znáte,

víte, že bych snášel rázně

všechna muka, boly, strázně,

jen ne tohle zotročení

manželského plahočení!

Svobody bych měl být zbaven

a svou ženou býti tráven?

Žíti v tomto připoutání

nechci věru do skonání!

Alexandra Velikého,

Caesara a zetě jeho

síla, moc mi nejsou svaté

bez mé svoboděnky zlaté.

 

Zůstaň tak, ó zvíře klaté,

nečistý jak slizký plaz,

kdežto já jak harfy hlas

v ráji spásy dojdu v mžiku:

na tebe pak, kurevníku,

vychčiju se, na mou duši!

  

<<< PŘEDCHOZÍ ČÁST

 

POZNÁMKY:

[1] V tom sv. Benedikt nikdy nelhal. – Snad narážka na to, že sv. Benedikt z Nursie (asi 483–543), zakladatel mnišského řádu benediktinů, považoval za důležitou součást života mnichů nejen modlitbu a práci (podle hesla raně křesťanského teologa Basileia „Velikého“ ORA ET LABORA – Modli se a pracuj, jež Benedikt přijal a rozšířil), ale i radost. – Pozn. Mis.

[2] „Ó, jak třikrát a čtyřikrát šťastni jsou ti, kdož pěstují zelí!“ – Zřejmá parafráze Vergiliových veršů ze Zpěvů rolnických 2,458: O, FORTUNATOS NIMIUM, SUA SI BONA NORINT, AGRICOLAS... – Jak jsou rolníci šťastni, když vlastní výhody znají! // Poctivá zem jim sama a daleko svárlivých bojů // dává výživu snadnou, již rodí jim v hojnosti z půdy. – Pozn. Mis.

[3] kdo pěstuje zelí je prohlášen za velešťastného – podobně tomu píše i Goethe v Utrpení mladého Werthera: „Jak jsem rád, že mé srdce dovede procítit prostou, nevinnou radost člověka, jenž si nese na stůl hlávku zelí, kterou sám vypěstoval, a pak si pochutnává nejenom na tom, co uvařil, nýbrž i na všech těch dobrých dnech a krásných jitrech, kdy svou zeleninu sázel, na líbezných večerech, kdy ji zaléval a kdy se těšil, jak prospívá.“ – Pozn. Mis.

[4] Příběh o Pyrrhónovi jest vzat, ovšem s obměnou, z Plútarchových Apophthegmat; v § 11 Plútarchos vypravuje, že Pyrrhón, byv překvapen mořskou bouří, ukázal svým přátelům sele, které klidně požíralo ječmen, a řekl, že by mudrcové měli napodobit tento příklad. – Pozn. K. Š. – Na obrázku níže (klikni pro zvětšení) viz knižní ilustraci této epizody z 1. pol. 16. stol. pod titulem Filosof Pyrrhón na rozbouřeném moři. – Pozn. Mis.

[5] Tellumón – personifikace plodistvé síly země. Tato bytost byla známa již antickým spisovatelům, zmiňuje se o ní Varro a sv. Augustin (De civitate Dei 4,10; 7,23). – Pozn. K. Š. + Mis. – Tellumo neboli Tellumónis je ovšem božstvo ženského rodu, takže jako takové nemohlo jaksi nic zplodit s Antifysií, která je rovněž ženského rodu! Mužský protějšek této Tellumonidy se nazývá správně Tellurus. Rabelais tedy opsal sv. Augustina i s chlupatou chybou. – Pozn. Mis.

[6] Amodunt a Neladnost – tato bajka je vzata z díla ferrarského humanisty Caelia Calcagnina, jež vyšlo r. 1544 v Basileji s titulem: Gigantes a podtitulem: Argumentum, vitia praeter naturam genita, bonitate principum expugnari virtutesque allici. – Pozn. K. Š. – Jméno Amodunt by mohlo pocházet z řec. slova „ammodýtés“ (άμμοδύτης), jež označuje „hada, který se skrývá v písku“ (srov. např. s druhovým jménem zmije růžkaté: Vipera ammodytes). O zmiji růžkaté je zmínka v starozákonní knize Genesis XLIX,17: "Hadem na cestě buď Dan, buď na stezce růžkatou zmijí, jež do paty uštkne koně, že se jeho jezdec skácí nazpět." – Pozn. Mis.

[7] Putherbové – zlatinizované jméno Gabriela de Puy-Herbaut, mnicha z Fontevrault, který velmi nevybíravými výrazy napadl Rabelaise, že se hanebně posmívá ve svých dílech všem božským věcem, že hlásá pohanství a žije nezřízeně. – Pozn. K. Š.

[8] Stejně Nero chválil houby... – údaj vzatý ze Suetonia: Životopis Neronův I,33. – Pozn. K. Š.

[9] Démosthenes řekl... – citát z Nocí attických Aula Gellia XVII,21. Erasmus tento výrok cituje ve svých Adagiích I,10,40. Je to odpověď Démosthenova těm, kdož mu vyčítali, že utekl z bitvy u Chairóneie (r. 338 př. n. l.). – Pozn. K. Š. + Mis.

[10] Anekdota o králi Antigonovi je vzata z Plútarcha (z jeho pojednání „De Iside et Osiride“ 24) a Apophthegmat (Antigonus 7). – Pozn. K. Š.

[11] Lasanoforos – spojením z uvedeného řec. λάσανον (= mísa) a φέρω (= nosím) označuje tedy sluhu, jenž odnášel nádobu s výkaly. – Pozn. K. Š. + Mis.

[12] zkroucený krk a chlupaté tlapy – Možno-li celý tento odstavec chápat jako podobenství lidské společnosti, pak by zkroucený krk symbolizoval paragraf zákona a chlupaté tlapy, na nichž se vše lehce uchytí, daňové úředníky státu, případně policii („chlupaté“). – Pozn. Mis.

[13] harpyje – bytosti antického bájesloví, zpola ženy, zpola ptáci, jež slepému starci Fíneovi a Aeneově výpravě uchvacovaly nebo znečišťovaly jídlo. Vypráví se o nich v kapitolách Argonauti a Aeneovo bloudění. – Pozn. Mis.

[14] Stymfalovny – ptáci s kovovým peřím, pojmenovaní podle jezera Stymfálského, odkud je kovovou řehtačkou vyhnal Héráklés (Herkules) na opuštěný ostrov Aretiás, kde se s nimi potýkali Argonauti. – Pozn. Mis.

[15] vestálské panny – tj. vestálky, panenské kněžky bohyně Vesty. Vestálky střežily posvátný oheň na krbu v chrámu Vestině, nesměly se provdat a poznat „radosti“ mateřské. – Pozn. Mis.

[16] Marcus Antistius Labeo († r. 10 nebo 11 n. l.) – proslavený právník z doby Augustovy, přívrženec staré svobody. Jeho otec Quintus Antistius Labeo (či Pacuvius Antistius Labeo, † r. 42 př. n. l.) se zúčastnil spiknutí proti Caesarovi (viz Tacitus, Annales 3,75). – Pozn. Mis. + K. Š.

[17] Assafiové – (z hebr.) lidé shromáždění. Jiní odvozují (z řeč.) neznalý, nevědomý. – Pozn. K. Š. – Platit mohou docela dobře oba zmíněné významy, neboť se logicky doplňují: lidé shromáždění jsou vždy též lidmi neznalými a nevědomými. – Pozn. Mis.

[18] Zde smysl vět náhle jakoby přerůstá v kritiku imigrační politiky. – Pozn. Mis.

[19] Kočkora – v orig. chat fourrée, které znamená hermelínový lem („kočku“) na plášti advokátů a jiných soudních hodnostářů, pak ironicky i přezdívku dávanou těmto osobám. Celý tento odstavec je kritikou soudnictví. – Pozn. K. Š.

[20] Semelé – dcera Kadmova, nešťastného krále thébského. Na lstivou radu žárlivé Héry si vyžádala od Dia (lat. Jupitera), aby se jí ukázal ve vší své velkoleposti. Zeus, jsa vázán slibem, přiblížil se k ní tedy i s blesky a hromy, čímž ji usmrtil; umírajíc porodí Semelé Dionýsa (= Bakcha). – Pozn. K. Š. + Mis.

[21] Apedeftové – latin. tvar řec. slova ’απαίδευτος, nevzdělaný. – Pozn. K. Š.

[22] Zavedení čtyřicetidenního půstu před velikonocemi se zpravidla přisuzuje sv. Telesforovi, který byl přibližně v letech 125–136 osmým papežem katolické církve. – Pozn. Mis.

[23] estragon – pelyněk estragon (Artemisia dracunculus), též zvaný pelyněk kozalec. Používá se coby koření. Název Artemisia pochází zřejmě od řecké bohyně Artemidy – ochránkyně panen, protože některé druhy tohoto rodu mají abortivní účinek. Druhový název dracunculus znamená latinsky malý drak, saň nebo had, pravděpodobně pro čárkovité listy ve tvaru jazyka. – Estragon je mj. též jméno jedné pozoruhodné postavy z Beckettovy hry Čekání na Godota, která zastává pesimistický a misantropický názor na lidi, jež považuje za „nevědomé lidoopy“ (v českém převodu lapidárně vyjádřeno: „Lidi jsou volové.“) a chce mít od nich pokoj. – Pozn. Mis.

[24] rozponka – staročeské pojmenování kozlíčku polního; v léčitelství se však spíše používá k uklidnění nervů než k jejich rozdražďování. Rostlina je to ovšem jedlá, chutná a vhodná např. do salátů. – Pozn. Mis.

[25] růžkovatec (také růžkatec, rohatec) – rostlina z čeledi makovitých, dříve pěstovaná pro semínka, podobně jako mák. Plodem je až 30 cm vysoká tobolka (šešulka) s „růžkem“ (odtud název), která se nápadně podobá ztopořenému penisu! (viz obr. níže) – Pozn. Mis.

[26] Všechny věci tíhnou k svému konci – průpověď řeckého původu. – Pozn. K. Š.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA