Jdi na obsah Jdi na menu
 


Romain Rolland: Goethe a Beethoven - 1.

1. 10. 2011

goethe---titul.jpgbeethoven---titul.jpg

(výpisky)


Tip: Poslouchej při čtení nadlidskou Beethovenovu hudbu!

 

Obsah:

Předmluva

Preludium

Goethe a Beethoven

 

PŘEDMLUVA

Cesty obou umělců se střetly poprvé a naposled v Teplicích roku 1812; příhoda, kterou tu společně prožili, stačila, aby rázem osvětlila rozpor v jejich povahách a aby je od sebe oddělila. Událost je známa. Jdouce procházkou zavěšeni do sebe, potkali na cestě královskou rodinu pruskou s dvorem. Beethoven naznačil Goethovi, že se ho nemá pustit a že se panstvu nevyhnou. Goethe se však vyvinul z Beethovenovy paže, stanul po straně cesty se smeknutým kloboukem v hluboké úkloně, zatímco Beethoven klátě rukama se pustil středem skupiny jako povětroň. Princové se zdvořile rozestoupili a přátelsky skladatele zdravili; Beethoven se sotva dotkl prsty okraje klobouku, počkal, až dvůr přejde, a když ho Goethe dostihl, pokáral ho těmito slovy: „Počkal jsem na vás, protože si vás vážím a ctím vás, jak si zasluhujete; ale prokazujete jim přílišnou úctu.“ Není známo, zda a co Goethe odpověděl. Je však jisté, že byl lekcí dotčen a že Beethovena až do smrti ignoroval.

Beethovenovo gesto chtělo být symbolické. Beethoven si přál projevit hloučku aristokratů opovržení. Lichnovskému[1] přímo napsal, že děkuje náhodě zrození za to, čím je; „za to, čím jsem já, děkuji sobě“ – a aby nebylo mýlky, dodává: „Princů bylo a bude ještě na tisíce. Beethoven je jen jeden!“

Dr. V. Holzknecht

g---b---prihoda-z-lazni.jpg

 

PRELUDIUM

partitura.jpg

Mýlíme se všichni, jen každý se mýlí jinak.

 

Žil jsem vždy tak, jako kdybych měl žít sto let – anebo měl zemřít zítra: je mi to jedno. Záleží jen na tom, abychom byli celou bytostí při tom, co děláme.

Na své cestě k Beethovenovi potkal jsem mnohé postavy. – Zde tedy dvě bytosti, jež smísily vlákna svého bytí s bytím mého Beethovena. Jedna z nich je Bettina,[2] bláznivá i moudrá, jež prosnila svůj život, ale jejíž náměsíčné oči viděly na dno snu géniů, které nerozpoznali nejbdělejší duchové jejich doby: Beethovena, Hölderlina.[3] – Druhý je Goethe.

Není ani mezi génii mnoho takových, kteří jsou ve stálém spojení s Duchem země![4] Goethe a Beethoven byli dva z těchto duchů důvěrných s Matkami.[5]

Podávám čtenářům svého BEETHOVENA.

Zas jednou je mou hrdinkou hudba. Je zde nejen jako družka Beethovena Dionýsa.[6] Je to Múza, nikoli nejméně drahá, výmarského Apollóna.

rolland.jpg

ROMAIN ROLLAND

15. dubna 1930.

 

 

GOETHE A BEETHOVEN

I

„Hudba je dočista prostředkování mezi životem duchovním a smyslovým.“ (Musik ist so recht die Vermittelung des geistigen Lebens zum sinnlichen.)

Zde tedy mluví Beethoven podle Bettinina podání intuitivně o hudebním podvědomí tisíckrát hlubším a prostrannějším, než je myšlenka vyjádřená slovy – předjímaje takto Schopenhauera[7] a Wagnera.

„Hudba je jediný netělesný přístup k vyššímu světu vědění, který sice obklopuje člověka, jehož se však člověk nemůže chopit. – Je třeba rytmu ducha k tomu, abychom pochopili hudbu v její podstatě; dává tušení, inspiraci nebeských věd, a co duch z ní smyslově pociťuje, toť ztělesnění duchovního poznání...“

 

„Hudba je zjevení vyššího rozumu a moudrosti.“

*

„Ve všem, co se týká jeho umění, je tak opravdový a tak vladařský (herrschend), že se žádný umělec neodváží k němu přiblížit. Ale v ostatních věcech svého života je tak prosté mysli, že lidé s ním mohou dělat, co chtějí. Posmívají se jemu a jeho roztržitosti; vykořisťují ho, málokdy má dosti peněz i jen na nezbytnosti... Přátelé a bratři ho požírají (aufzehren)... Jeho šaty jsou rozedrány, jeho vnější zjev je úplně sešlý (zerlumpt). A přece působí výsostným a nádherným dojmem. (Seine Erscheinung ist bedeutend und herrlich.) Jsa velmi umíněný, nevidí skoro nic ze svého okolí. Když komponuje, je naprosto hluchý ke všemu, co je mimo něho, a jeho oči jsou zakaleny, naplňuje je harmonie, je necitlivý pro vnější dojmy; každé pouto se světem je rozlomeno: takto žije v nejhlubší samotě. Když se s ním dlouho mluví a čekáme pak na odpověď, propukne náhle v neartikulované zvuky (so bricht er plötzlich in Töne aus), chopí se papíru a píše.

Vím, že se mu křivdí, protože lidé jsou příliš ubozí, aby ho chápali.“

-         Bettinin dopis Bihlerovi[8] (ve svazku Goethes Briefwechsel mit einem Kinde z roku 1835)

*

„Das ganze menschliche Treiben geht wie ein Uhrwerk an ihm auf und nieder, er allein erzeugt frei aus sich das Ungeahnte, Unerschaffene.“

(Všechno lidské konání kolotá kolem něho nahoru dolů, on sám plodí svobodně ze sebe, co nebylo ještě nikdy tušeno, nikdy stvořeno.)

-         Bettinin dopis Goethovi o Beethovenovi

*

Zdá se, že jakási politováníhodná zákonitost v životě geniálních lidí požaduje, aby přátelé geniálního člověka byli lidé hodně průměrní. S duchy své úrovně se může génius přátelit jen mimochodem.

*

Goethe nebyl nadán dostatečnou hudebností, aby v Beethovenovi viděl to, co v něm dnes vidíme bez námahy my a co Bettina jasnozřivě vytušila: vladařskou moc (Herrlichkeit) vůle nad rozpoutanými živly v umění. A měl v sobě dosti hudebního fondu (zcela jako Tolstoj[9]), aby tuto rozpoutanost viděl a byl jí polekán. A dívá se na Beethovena, jak posunkuje jako blázen na roubení studny, náměsíčník, jenž se nezbytně zřítí do hlubiny.[10] 

beethoven-u-klaviru.jpg

 

II

„O všem, co je nové, řekne: ‚Ano, to jsou velmi dobré šprýmy (recht gute Spässe), ale už mi po nich nic není!‘“ (aber sie gehen mich nicht mehr an).

-         Achim z Arnimu[11] o Goethovi v dopise Grimmovi

*

Beethoven píše zachmuřen:

„O Teplicích není mnoho co povídat: málo lidí a v tomto malém počtu nic vynikajícího! Proto žiji sám! sám! sám! sám!“...

*

„Neznám jiných předností člověka než ty, které činí, že jej lze počítat k lepším lidem; kde je najdu, tam je můj domov.“

*

Goethe byl Beethovenovým zjevem ihned podmaněn:

„Zusammengefaßter,[12] energischer, inniger habe ich noch keinen Künstler gesehen.“ (Neviděl jsem ještě nikdy umělce soustředěnějšího, energičtějšího, vroucnějšího.)[13]

Jak hluboké zření! Peřeje energie, nadlidská mohoucnost sebesoustředění, niterné moře... Goethovo oko, to velké oko otevřené do vesmíru, svobodnější, pravdivější, pronikavější než jeho inteligence, vystihlo jediným pohledem všechno: všechno podstatné z Beethovenova génia, z jeho jedinečné osobnosti.

Ale zdá se, že dojem, který Goethe vzbudil v Beethovenovi, nebyl tak uspokojivý. Básník, o kterém snil od dětství jako o perutném orlu letícím proti vichřici, zjevil se mu teď jako geheimrat[14] velmi dbalý etikety a naplněný úctou k hodnostnímu pořadí, jako člověk vznešené společnosti, velmi zdvořilý, upjatý a v každou dobu zvládnutý tuhou sebekázní, jako člověk, který se nikdy nerozplývá a který, když slyšel Beethovena improvizovat na klavíru (a víme, jakými živelnými přívaly byly Beethovenovy improvizace!), zdvořile mu řekl pouze to, že „hrál skvostně“. (Er spielte köstlich.)

*

Beethoven píše Bettině:

„Dojatost se hodí jen pro ženské, muži musí hudba křesat z ducha oheň“ (Rührung paßt nur für Frauenzimmer, dem Manne muß Musik Feuer aus dem Geist schlagen).

 

„Většinou jsou lidé dobrou věcí dojati, to však nejsou umělecké povahy, umělci jsou ohniví, ti nepláčí.“

 

Goethe soudil nejinak:

„Von Leiden kann ja bei der Kunst keine Rede sein“ (Kde jde o umění, nemůže přece být řeč o utrpení).

*

„Je třeba, abychom něco byli, chceme-li se něčím zdát,“ řekl prý Beethoven Goethovi. (Man muß was sein, wenn man was scheinen will.)

*

Beethovenův dopis Bettině:

„Nebudu vyhrávat k jejich zvrácenostem...“

*

Goethe píše Zelterovi:[15]

„Seznámil jsem se v Teplicích s Beethovenem. Jeho nadání mě uvedlo v úžas; ale je bohužel osobností zcela nezvládnutou (ungebändigt), jež sice nemá nepravdu, zdá-li se jí svět zavrženíhodný (detestabel), ale tím jej ovšem ani pro sebe, ani pro jiné nečiní bohatším na radosti.“

 

„Svět se mu zdá zavrženíhodný: jistě nemá nepravdu...“

Ten pesimismus, vždy pečlivě tajený!... Kdo dovedl číst v Goethově nitru? Pod delfským laurem,[16] kterým ho udusili, pod tou vnucenou maskou mrzoutského Apollóna, kdo pod ní viděl zhrdavé záhyby kolem úst, stopy vyryté kolikerým zklamáním a smrtelnou vážnost a všechny slabosti, jež se skrývají v hloubi? Tento člověk, který prchal před vzrušením, před podívanou na nemocné, před podobou smrti, před každým otřesem budovy světa i vlastního já, před každým porušením rovnováhy – před démonem – činil tak proto, že to všechno měl v sobě; a jen jeho moudrost stmelila hráze, bez nichž by se byl pohroužil do vln. Tento vladař života ví, na jak křehkých základech spočívá jeho říše a co ho stálo, aby je zbudoval! Jako ten stavitel ze staré pověsti vezdil nejedno ženské tělo do vnitřku své budovy![17] Kolikerou obětí musil si vykoupit nikoli svůj sobecký klid (jak říká lidský průměr, neschopný povznést se se svým porozuměním k takovým osudům), nýbrž jas svého díla a své dovršení! Zajisté, je méně robustní, méně drsný, méně mužný, než Beethoven. Beethoven je napořád v bojové pozici; při každém kroku se s něčím potýká, poraní se, ale nezaváhá, čelem vpřed vrhá se na nepřítele. Goethe nebojuje nikdy. Nikdy se nehádá. Jeho hrdost i jeho slabost jsou zajedno v hnusu z boje muž proti muži. Nespouští se se svými protivníky, jimiž pohrdá – anebo jež miluje (a ti jsou nejnebezpečnější!). Má jen jednu zbraň, jednu jedinou, vždy touž: prchá před překážkou, prchá, aniž se vrátí. Zahladí kontakt očí i ducha.[18] Zatímco jeho vnitřní život je neustálé tažení dobyvatelské, je jeho život mezi lidmi stálý ústup. Vzdálí se a mlčí...

 

Bolí, vidíme-li, když se velký člověk ponižuje.

*

Je-li bezmezné sobectví, v němž se zrcadlí vesmír, principem celičkého světa světelné inteligence a krásy, kdo by se odvážil zatratit je? Bylo by to tak rozumné, jako kdybychom žehrali na zářivou bezcitnost slunce!

 

Prostřednost si nemůže osobovat omluvy platné pro génia.

 

Goethe řekl:

„Jistě se jen ten, kdo byl nejcitlivější, může stát člověkem nejchladnějším a nejtvrdším; neboť se musí obklopit tvrdým pancéřem, aby se pojistil proti hrubým dotykům.“

*

Goethe projevoval odpor k indickému myšlení:

„Nejsem nijak zaujat proti té indičtině (gegen das Indische), ale bojím se jí, neboť zavléká mou obraznost do beztvarosti, před kterou se víc než kdy jindy musím mít na pozoru...“ (...denn es zieht meine Einbildungskraft ins Formlose und Difforme, wovor ich mich mehr als jemals zu hüten habe).

*

„Mýlíme se všichni, jen každý se mýlí jinak,“ napsal umírající Beethoven, na svém loži utrpení:[19] 

partitura.jpg

beethoven-mrtvy.jpg

pokračování >>>

 

POZNÁMKY:


[1] Lichnovští (z Voštic) – hornoslezský šlechtický rod; predikát „z Voštic“ odvozovali od původního sídla, vsi Voštice (Woszczyc v Polsku), příjmení pak odvozovali od vsi Lichnova na Bruntálsku. – Lichnovský – kníže Karel Lichnovský, přední z Beethovenových feudálních příznivců. Beethoven mu mj. věnoval Druhou symfonii a klavírní sonáty op. 13 a op. 26. – Poznámka Misantropova + překladatele.

[2] Bettina – Elisabeth Brentanová (1785–1859), sestra básníka Klementa Brentana, žena spisovatele Achima z Arnimu (viz pozn. č. 11.), spisovatelka, nejproslulejší žena německé romantiky (na obrázku níže). Jméno Bettina je důvěrným rodinným tvarem jejího křestního jména; tak si říkala a pod tímto jménem vešla do dějin literatury. – Ráda si představovala, že je jako Mignon, tajemná dívka výrazného citu a nespoutané vášně, jakási bakchantka z Goethova románu Viléma Meistera léta učednická. Jako Mignon provázela Viléma, tak i Bettina lnula ke Goethovi. Byla oddanou přítelkyní i Beethovenovi. – Pozn. překl. + Mis.

bettina---poznamka.jpg

[3] Hölderlin – Friedrich Hölderlin (1770–1843), největší básnický zjev německé romantiky (na obrázku níže). K pozdnímu rozpoznání jeho básnické jedinečnosti přispěla okolnost, že polovici života – od r. 1806 – strávil v šílenství. – Pozn. překl.

holderlin.jpg

[4] Duch země – duch, kterého v prvním díle Goethovy skladby přivolá černokněžnickými kouzly Faust, aby mu vyjevil tajemství vesmíru. – Pozn. překl.

[5] Matky – v druhém dílu Goethova „Fausta“ přiměje Faust Helenu Spartskou (její stín) k návratu na svět teprv tím, že sestoupí do hlubin, v nichž není času a prostoru, do „říše Matek“, tj. do pralůna veškerého bytí. Se symbolem matek setkal se Goethe u antických autorů (u Plútarcha). – Pozn. překl. + Mis.

[6] Beethoven Dionýsos – v antickém bájesloví je Dionýsos bohem révy a posvátné zpilosti. Odtud umění dionýsovské – umění extatické, žhavě tryskající, navozující opojení v duši – v protikladu k umění apollinskému, umění zjasněného řádu a střídmé míry v projevu i prostředcích, uklidňujícímu vzrušenou duši ukázněným souladem. Jako boha Dionýsa hudby viděla Beethovena Bettina Brentanová (viz pozn. č. 2). – Protikladem těchto dvou starořeckých uměleckých kategorií se významně zabýval německý filosof Friedrich Nietzsche, sama sebe pasujícího jednoznačně do role nadlidského Dionýsa i s jeho božskou živelností. – Pozn. překl. + Mis.

[7] Schopenhauer – Arthur Schopenhauer (1788–1860), německý idealistický myslitel (obr. níže); ve svém hlavním díle „Die Welt als Wille und Vorstellung“ (Svět jako vůle a představa) zapojuje do své soustavy též filosofii hudby. Měl značný vliv na ideovou náplň pozdní tvorby Wagnerovy (Tristan – Prsten Nibelungův). – Pozn. překl.

schopenhauer.jpg

[8] Bihler – Aloys Bihler, hudebně vzdělaný právník, v právech odchovanec Bettinina švagra profesora Savignyho, vyučoval Bettinu z ochoty nauce o harmonii. O duševním zjevu své žákyně napsal pln obdivu a nadšení ve svých „Vzpomínkách z mládí“. – Pozn. překl.

[9] Tolstoj – L. N. Tolstoj (na obr. níže) měl k Beethovenově hudbě některé výhrady rázu mravního; formuloval je výrazně v proslulé povídce „Kreutzerova sonáta“ z r. 1886. – Pozn. překl. 

tolstoj.jpg

[10] Goethe bral každou předčasnou smrt nerad na vědomí, spatřoval v ní dezerci ze života a doklad slabosti a chabosti, zanedbání povinnosti, aby člověk rozvil a v čin a dílo vtělil všechny své vlohy. – Srovnej s parafrází podle Goetha in: Misantrop, Plivanec na rozloučenou – 6.: „Umírá se z vlastní vůle! – nebo z nudy, což je skoro totéž. Smrt vzchází z nudy. Smrt je jako spánek. Když je nuda, snáze se usíná. Snad jsi někdy taky poznal můj každodenní zážitek, že nemůžeš usnout, když se těšíš na druhý den... Když je nuda, snáze se umírá.“ – Pozn. překl. + Mis.

[11] Achim z Arnimu – Ludwig Joachim von Arnim (1781–1831, na obr. níže; Achim je zkratkový tvar jména Joachim), romantický básník, spisovatel a dramatik, přítel Klementa Brentana, s ním příslušník tzv. heidelberského kruhu romantiků. Roku 1811 se oženil s Brentanovou sestrou Bettinou (viz pozn. č. 2). Nesmrtelnost si Arnim získal nádhernou, epochálně objevnou sbírkou německých lidových písní „Des Knaben Wunderhorn“ (Hochův čarovný roh), kterou v letech 1805 – 1808 vydal společně s Klementem Brentanem. – Pozn. překl. + Mis. 

achim-von-arnim.jpg

[12] Podle Thayerova různočtení „zusammengeraffter“ (sebranějšího), což je ještě výraznější. – Pozn. autorova.

[13] Přesný překlad je nadmíru nesnadný, ježto slova jsou nabita významem: „zusammengefaßter“ a víc ještě „zusammengeraffter“ navozuje představu mohutného napětí sil za účelem soustředění; a „inniger“ vládu nad niterným světem. Goethe dodává: „Chápu velmi dobře, jak podivuhodně ten člověk musí stát proti světu.“ („Ich begreife recht gut, wie der gegen die Welt stehen muß.“) – Pozn. aut.

[14] Geheimrat – tajný rada, Goethova úřední hodnost, spojená s titulem Excelence. – Dokonce i doma jeho vlastní žena jej takto oslovovala: „můj milý dobrý tajný rado“. – Pozn. překl. + Mis.

[15] Zelter – Karl Friedrich Zelter (1758–1832), německý skladatel, dirigent a učitel hudby (viz obr. níže); Goethův přítel, jenž zhudebňoval jeho básně. – Pozn. Mis. 

zelter.jpg

[16] Pod delfským laurem – v řeckých Delfách byla věštírna a pomyslné sídlo Apollóna, boha zpěvu a umění básnického. – Pozn. překl.

[17] Stavitel... ženské tělo – stará pověra uplatňovaná lidskými oběťmi při budování tvrzí, mostů aj.; s jejími básnickými odrazy se shledáváme v překrásných písních balkánských Slovanů (srbská lidová skladba o budování Skadaru, bulharská o ženě stavitele-mostaře Manoila). – Pozn. překl.

[18] „Was euch nicht angehört, müsset ihr meiden, was euch das Inner stört, dürft ihr nicht leiden.“ (Co není vaše, to míjejte, co vám ruší nitro, to nestrpte.) – Pozn. aut.

[19] Mýlíme se všichni, jen každý se mýlí jinak – v originále: Wir irren alle samt, nur jeder irret anderst. Na těchto Beethovenových slovech, jimiž Romain Rolland tak překrásně začíná i končí svou stať o Goethovi a Beethovenovi, je nejen památné, že je před odchodem ze života pronesl jeden z největších lidí, kteří kdy žili, jako pokornou výslednici poznání po životě hrdého titána – poutají i jazykově dvojí podrobností. Slovo allesamt je úchylkou od obvyklého způsobu psaní (psáno jako dvě slova) – snad nebo pravděpodobně nedopatřením vypadla pod notami spojovací čárka mezi alle a samt. Nejde však o nedopatření u slova anderst. Jeho spisovný tvar je anders; anderst je nespisovný tvar lidové mluvy hovorové. Bezděčným použitím tohoto lidového tvaru nabývá Beethovenova věta tím větší jímavosti. – Podobně jako Mozart měl i Beethoven zálibu v roztodivně šprýmovných slovních hříčkách a jazykových žertech. – Pozn. překl. + Mis.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA