Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rudyard Kipling: Knihy džunglí

knihy-dzungli-1.jpg

(výpisky)

 

PRVNÍ KNIHA

DŽUNGLÍ


MAUGLÍHO BRATŘÍ

„Jak znějí ta klíčová slova?“

„Vy a já jsme jedné krve.“

 

„Mauglímu se teď v džungli nemůže celkem nic stát, protože mu neublíží ani had, ani pták, ani šelma. Nemá se tedy koho bát.“

„Leda svého plemene,“ zašeptal Baghíra.

 

„Šedé opice mi daly ořechy a všelijaké pamlsky a – v náručí mě vynesly do koruny stromu, že prý jsem jejich pokrevní bratr, jenom ohon mi chybí. Byly na mne hodné, ať prý za nimi přijdu zas. Pročpak jste mě nikdy nezavedli mezi opičáky? Postávají na zadních nohou jako já. Celý den si hrají.“

 

Pro každý příkaz má zákon džungle nějaký důvod. Požírat člověka šelmám zakazuje. Zabít ho smějí jenom tehdy, když učí mláďata zabíjení, a to ještě musí lovit mimo loviště své smečky nebo svého houfu. Hlavní důvod je ten, že po zabití nějakého člověka co nevidět přitrhnou na slonech bílí muži s puškami a stovky hnědých mužů s gongy, raketami a loučemi. Celá džungle to pak odpyká! Šelmy samy uvádějí někdy jiný důvod: Kdo požírá člověka, ten prý dostane prašivinu a vypadají mu zuby.

 

knihy-dzungli-2.jpg

 

Vlk samotář zamlada dvakrát padl do vlčí jámy, jednou dostal výprask, div duši nevypustil, znal tedy mravy a způsoby lidí.

 

Každé zašustění trávy, každý závan horkého letního vzduchu, každé soví zahoukání, každé škrábnutí drápků netopýra, hovějícího si na stromě, každé zašplouchání rybičky, vyskakující v tůni, bylo Mauglímu běžné. Když se zašpinil nebo uhřál, zaplaval si v lesních tůních. A když dostal chuť na med, vyšplhal se pro něj. Zprvu se Mauglí držel pevně jako lenochod, potom však lítal směle z větve na větev jako šedá opice. Jindy zas vytahoval přátelům z tlapek dlouhé trny. V noci se pouštěl s kopce do obdělané krajiny a všetečně nakukoval vesničanům do chýší. Lidem však nedůvěřoval. Jednou mu Baghíra ukázal v džungli dřevěnou skřínku s železy. Byla chytře zakryta, málem do ní šlápl. Baghíra mu vysvětlil, že je to past.

 

Mauglí byl pouhý chlapec – umět nějakou lidskou řeč, sám by si byl ovšem říkal vlk.

 

„Člověčí mládě nemá ve smečce co pohledávat! Zakrátko dospěješ v muže.“

„A to nesmí muž běhat za svými bratry?“ namítl Mauglí. „V džungli jsem se narodil, zákona džungle jsem poslušný a mezi našimi vlky se nenajde ani jeden, abych mu nebyl vytáhl trn z tlapy. Vždyť jsou to mí bratří!“

Baghíra se protáhl a přivřel oči. „Sáhni mi, bratříčku, pod čelist.“

Mauglí k němu napřáhl silnou hnědou ruku a pod hebounkou bradou, kde měl Baghíra mohutné naběhlé svaly, zarostlé hladkou srstí, nahmatal lysinku.

„Nikdo z celé džungle neví, že mám na sobě já, Baghíra, tuto památku – památku po obojku. A přece u lidí jsem se, bratříčku, narodil a u lidí mi umřela matka – v kleci královského paláce v Udajpúru. Ano, také já jsem se narodil u lidí. Džungli jsem okem nespatřil. Přes mříže mě krmili ze železné pánvice a tu jednou v noci jsem si uvědomil, že jsem Baghíra – že jsem pardál – a ne něčí hračka. Hloupý zámek jsem jediným máchnutím pracky urazil a tak jsem upláchl. A protože jsem obeznámen s lidskými zvyky, stal se ze mne ještě větší postrach džungle, než je Šér Chán.“

 

„Ostatní tě nenávidí jen proto, že nesnesou tvůj pohled – protože jsi člověk. Jak zní zákon džungle? Nejprve udeř a potom mluv. Už z toho, že jsi neopatrný, vidí, že jsi člověk. Buď moudrý.“

 

„Už mě to bláznovství s člověčím vlkem omrzelo. Je to člověk, lidský tvor, nenávidím ho až do morku kostí!“

Dobrá polovina smečky zahulákala: „Člověk! Člověk! Co mezi námi člověk pohledává? Ať táhne po svých.“

„A poštve na nás vesničany, co?“ zahlaholil Šér Chán. „Ba ne, raděj mi ho vydejte. Je to člověk, nikdo mu nedokáže pohledět do očí. S lidem džungle nemůže člověčí mládě běhat.“

„Je náš bratr, i když ne pokrevní,“ znovu se ujal slova Akéla, „a vy byste ho chtěli zabít. Jestli souhlasíte, aspoň té hanby vás ušetřím, že byste zabili bratra, který nic neprovedl – bratra, kterého jste podle zákona džungle přijali do smečky.“

„Je to člověk – člověk – člověk!“ zaskučela smečka.

„Teď záleží všechno na tobě,“ řekl Baghíra Mauglímu.

Mauglí povstal. „Slyšte,“ křikl. „Dost už toho psího žvástu. Že jsem člověk (být po mém, byl bych ovšem zůstal vlkem až do smrti), to máte pravdu. Řeknu vám, jak se na člověka sluší, nejste už pro mne bratří, ale sag (psi). Co uděláte, nebo neuděláte, to nezáleží na vás. Záleží to jen na mně.“

Chlapec tam stál nahý, s hřívou až na ramena.

„Jsem váš bratr, i když ne pokrevní. Až se tedy octnu mezi lidmi, slibuji vám, že vás nezradím.“

A tu se v Mauglím něco rozbolelo, jakživ takovou bolest nepocítil, usedavě se rozplakal, až mu tekly slzy po tváři.

„Co to? Co to?“ řekl si. „Nechce se mi z džungle a nevím, co to je? To umírám, Baghíro?“

„Ne, bratříčku. Jsou to slzy, jaké lidé prolévají,“ řekl Baghíra. „Džungle je ti opravdu navždy uzavřena.“

„A teď půjdu za lidmi,“ řekl si Mauglí. „Nezapomenete na mne?“

„Až z tebe bude člověk, přijď za námi na úpatí kopce a budeme si povídat. A v noci přijdeme zas my za tebou do obilných lánů a budeme si s tebou hrát,“ řekla vlčata.

Za ranního rozbřesku kráčel pak Mauglí sám a sám s kopce za tajemnými tvory, zvanými lidé.

 

knihy-dzungli-3.jpg

 

„Lidé se neumějí chovat,“ řekl si Mauglí.

 

Žena mu sáhla na chodidlo, měl je nadobro zrohovatělé. „Kdepak, střevíce jsi nikdy nenosil.“

 

Mauglímu bylo nepříjemně, pod střechou se doposud neoctl.

Horší to bylo, když měl jít Mauglí na kutě. V pardálí pasti, jako byla ta chýše, nechtěl za nic spát. Když zavřeli dveře, vylezl oknem.

 

„Fí!“ sykl Šedák, nejstarší z mláďat mámy Vlčice. „Páchneš dřevěným čoudem – docela jako člověk. A že jsi vlk, to nezapomeneš? U lidí se ti to stane jako nic.“

„Ne, nezapomenu.“

 

„Lidé jsou, bratříčku, lidé a jejich řeč nestojí za víc než žabí kuňkání.“

 

Mauglí se učil lidským mravům a zvykům. Nejprve si musel nasadit bederní roušku, což ho velmi hnětlo.

 

Sám netušil, jakou má sílu. Proti šelmám byl v džungli slabý, ve vesnici zas o něm říkali, že je silný jako býk. Strachu neměl ani za mák.

 

Mauglí den co den léhal na trávě a poslouchal vůkolní šum a snil o starých časech v džungli.

 

„Vyhnali mě z lidské smečky i z vlčí smečky,“ řekl Mauglí. „Teď budu v džungli sám.“

 

MAUGLÍHO PÍSEŇ

Lidská smečka se zlobí. Hází po mně kamením a žvaní hlouposti. Mám zkrvavená ústa. Pryč odtud.

Křepce se mnou, bratří, utíkejte nocí, žhavou nocí. Od světel vesnice se pustíme k zapadajícímu měsíci.

Vodstvo Vaingangy, lidská smečka mě zapudila. Proč?

I ty, vlčí smečko, jsi mě zapudila. Zavřela se přede mnou džungle a zavřela se vesnická brána. Proč?

Jako poletuje netopýr Mang mezi zvířaty a ptáky, tak i já poletuji mezi vesnicí a džunglí. Proč?

Od kamení z vesnice mám ústa pohmožděná a poraněná, ale u srdce je mi lehko, protože jsem se vrátil do džungle. Proč?

Ahah! Srdce mě tíží věcmi, které nechápu.

 

knihy-dzungli-4.jpg

BÍLÝ LACHTAN

„Je někde na světě pro lachtany místo, kam se za nimi lidé nedostanou?“

 

LUKANON

(teskná lachtaní hymna)

Své druhy jsem potkal zbité, ach, pramálo jich zbylo.

Střílet a kyji nás utloukat, toť lidské dílo,

a jako ovce nás na jatky honit surově.

My zpívat budeme dále o svém ostrově.

 

knihy-dzungli-5.jpg

TÚMÉ, MILÁČEK SLONŮ

Nezapomínám, čím jsem byl. Já pout a řetězů jsem syt.

Nezapomínám na svou dávnou sílu a volnost v lese.

Za otep třtiny cukrové už nechci otročit.

Vrátím se k druhům do hor, tam všechno líp se snese.

 

Já půjdu třeba celou noc až do ranního svítání

tam, kde mě svěží vítr zulíbá a voda obejme,

že zapomenu na své okovy a hrotu bodání –

tam, kde dosud volně žijí druzi a družky dávné mé.

 

knihy-dzungli-6.jpg

 

SLUŽEBNÍCI JEJÍHO VELIČENSTVA

Dvojocasník (= slon) dupl, až mu na noze zařinčel železný kruh. „S vámi nemluvím. Vy v duchu nic nevidíte. Mít tolik moudrosti, nebyl bych se tu octl. Byl bych jako dřív lesním králem, půl dne bych prospal a koupat bych se chodil, jak by se mi zachtělo.“

 

Hulánský kůň: „Kde je pes, tam je člověk.“

„Fú!“ vyhrkli volci. „Tak to bude běloch. Honem pryč!“

Hulánský kůň: „Co máte proti bělochům? Já s nimi žiji.“

„Když oni – nás – požírají!“ řekl volek.

Předtím jsem vůbec netušil, proč se indický dobytek Angličanů tak bojí. Jíme hovězí – domorodý honák se ho ani nedotkne – a dobytku se to ovšem nelíbí.

 

knihy-dzungli-7.jpg

 

DRUHÁ KNIHA

DŽUNGLÍ

 

knihy-dzungli-8.jpg

KDE SE VZAL STRACH

Baghíra: „Pojídám želvy – chytám žáby. Kdyby mi tak šlo k duhu chroustání větviček!“

„To je taky naše vroucí přání,“ mekl koloušek. Narodil se teprve na jaře a moc se mu to na světě nezamlouvalo.

 

Slon Háthí jedná až v pravý čas, proto se také dožívá tak vysokého věku.

 

Řeka je na to, abys z ní pil, ne abys ji znečišťoval.

 

„Kde se vzal strach? Je to starý příběh, starší než džungle,“ řekl Háthí. „Sami víte, dětičky,“ spustil, „že nejvíc ze všeho se bojíte člověka.“ Zamručeli na souhlas.

„Ten příběh se, bratříčku, týká tebe,“ řekl Baghíra Mauglímu.

„Mne?“ bránil se Mauglí. „Copak mám s lidmi společného?“

„A proč se bojíte člověka, to nevíte?“ pokračoval Háthí. „Řeknu vám to. V prvopočátcích džungle, kdy to bylo, není známo, my, její obyvatelé, jsme spolu chodili a neměli před sebou strach. Tehdy nebylo sucho, na jednom stromě rostlo listí, kvítí i ovoce a my jsme se živili jen listím a kvítím a trávou a ovocem a kůrou.

A vládcem džungle byl prvotní slon Thá. Ten vytáhl chobotem džungli z vodní hladiny. Kde kly zbrázdil zemi, tam se rozběhly řeky, kde šlápl nohou, tam vytryskly tůně pitné vody, když zatroubil chobotem, stromy se kácely. Tak stvořil Thá džungli.

Tehdy nebyly obilné klasy a melouny a pepř a cukrová třtina, ani domky, jak je všichni znáte. Člověka obyvatelé džungle neznali, jako jeden lid žili v džungli. Pastvy bylo sice dost pro všechny, ale brzo se kvůli jídlu poškorpili.

Prvotní slon Thá zatím pilně robil nové džungle a do řečišť zaváděl toky. Všechno obcházet nemohl, ustanovil tedy pánem a soudcem nad džunglí Prvotního tygra: jemu ať obyvatelé džungle přednášejí své spory.

Jako každý jiný i Prvotní tygr se tehdy živil ovocem a trávou. Bez bázně před něho obyvatelé džungle předstupovali a jeho slovo bylo džungli zákonem. Byli jsme tehdy, pamatujte, jediný lid.

A tu jednou večer vzplála mezi dvěma srnci hádka – byla to hádka o pastvu, jaká se teď vyřizuje hlavou a předníma nohama – a jak tak před Prvotním tygrem, uvelebeným v kvítí, oba hájili svou věc, jeden prý do něho rýpl parohy. Prvotní tygr zapomněl, že je pánem a soudcem nad džunglí, skočil po srnci a zlámal mu vaz.

Až do toho večera nikdo z nás nezahynul. Prvotní tygr pochopil, co provedl, a pachem krve zmámen utekl do severních bažin. My, obyvatelé džungle, jsme se octli bez soudce a rvali se mezi sebou.

A tak nebyl v džungli zákon.

I svolal nás Thá a řekl: »Váš první pán uvalil na džungli smrt. Nezbývá tedy než zavést zákon, a to zákon, který neporušíte. Poznáte Strach, a až ho zastihnete, poznáte, on že je vaším pánem, a ostatní už přijde samo.« I řekli jsme my, obyvatelé džungle: »Co je strach?« A Thá řekl: »Hledejte ho a naleznete.« Křížem krážem jsme tedy chodili po celé džungli a hledali Strach a tu jednou buvoli vrátili se z džungle a oznámili, že v jedné sluji dřepí Strach, po celém těle je lysý a chodí po zadních nohou. Šli jsme tedy my, obyvatelé džungle, za stádem, až jsme přišli ke sluji. V ústí sluje stál Strach, a jak tvrdili buvoli, byl lysý a chodil po zadních nohou. Když nás zahlédl, vzkřikl a svým hlasem nám nahnal strach; ten nás trápí dosud. Polekaně jsme se rozutekli, přitom jsme po sobě šlapali a do krve se zraňovali. Ten večer prý jsme neulehli podle starého zvyku pospolu – každé plémě se odebralo jinam – kanci s kanci, jeleni s jeleny, paroháči se přidružili k paroháčům, kopytníci ke kopytníkům – svoji k svému – a tak jsme leželi v džungli a celí se třásli.

Jenom Prvotní tygr s námi nebyl, pořád se skrýval v severních bažinách.

Tu řekl Prvotní tygr: »Za co se mi to stalo?« A Thá řekl: »Za to, že jsi zabil a pustil do džungle Smrt. Se Smrtí sem přišel Strach. Jako ty se bojíš Lysého, tak se obyvatelé džungle bojí jeden druhého.

Ty slepče a bláhovče! Smrti jsi rozvázal nohy a budeš ji mít v patách, až nakonec zahyneš.

Obyvatelé džungle už nebudou před tebe předstupovat. Nebudou ti křížit cestu, nebudou poblíž tebe uléhat ke spaní, nebudou chodit za tebou, nebudou se pást u tvého doupěte. Jen Strach půjde za tebou a neviditelným bičem tě požene, kam se mu zlíbí.

Naučil jsi Člověka zabíjet, a on je učenlivý.«

Prvotní tygr řekl: »Leží mi u nohou, má zlámaný vaz. Celá džungle nechť zví, že jsem zabil Strach.«

Thá se mu dal do smíchu: »Jednoho z mnohých jsi zabil.«

 

„I z dálky umí Lysý udeřit, a tím více se báli; však víte, co zlého kvůli tomu náš lid od té doby snáší – od osidel, jam, pastí, létavých kůlů i žahavých much, vyskakujících z bílého dýmu (Háthí tím myslel ručnici) a od Rudého květu (oheň), který nás vyhání do širých polí. Ale podle Tháova slibu se Lysý tygra bojí a tygr dělá co může, aby se ho bát nepřestal. Pamětliv někdejšího zostuzení Prvotního tygra, jakmile ho zastihne, na místě ho skolí. Jinak se Strach prohání džunglí ve dne v noci.“

„Ahí! Aú!“ zaúpěl srnec nad tím, co to pro ně znamená.

Mauglí se převalil ve vodě a řekl: „Jenže já nejsem člověk. Patřím k svobodnému lidu.“

 

ZÁKON DŽUNGLE

Nuž, pamatuj, zde platí zákony džungle a pražádné jiné.

Živ bude, kdo ctí je, kdo nezachovává je, ten bídně zhyne.

 

knihy-dzungli-9.jpg

PURÁNBHAGATŮV ZÁZRAK

Purándás udělal něco, co by žádného Angličana ve snu nenapadlo, odumřel totiž světským starostem. Ale Indie je jediný kraj na světě, kde si každý může dělat co chce a nikdo se ho na nic neptá. Že se díván[1] sir Purándás, komandér[2] řádu Indického císařství, zřekl postavení, paláce i moci a spokojil se žebráckou miskou a okrovým rouchem sanjásina neboli světce, v tom nikdo neviděl nic zvláštního. Všeho se teď vzdal, jako když člověk odloží nepotřebný plášť.

Bos, sám a sám, s očima k zemi sklopenýma prošel městskými branami. Veta po dosavadním životě, žádný dojem, ať dobrý či špatný, v něm ten život nezanechal – pouhý mátožný sen. Stal se z něho sanjásin – potulný žebrák bez domova. Maso Purándás jakživ do úst nevzal, málokdy požil i rybu. Snil o klidu a pokoji.

Purándásovi – neboli Puránbhagatovi, jak si teď říkal – to bylo jedno. Zlhostejněla mu země, zlhostejněli mu lidé, zlhostejnělo mu jídlo. Až jednoho dne v dálce zahlédl obrys velkého Himálaje a řekl si: „Tamhle se usadím a získám vědění.“

Za celý dlouhý jasný den zahlédl jen černého medvěda, jak pod ním v údolí mručí a hrabe. Když tehdy vyrazil na cestu, v uších mu dozníval rachot světa; tak to rachotí v tunelu chvíli po tom, co jím projel vlak. Po zlezení Mutíánijského průsmyku to však zmizelo a Puránbhagat sám a sám, oči sklopené k zemi, myšlenky v oblacích, kráčel a žasl a dumal.

„Tady dojdu klidu,“ řekl si Puránbhagat.

 

Ten den skončilo Puránbhagatovi putování. Došel na předurčené místo – vůkol ticho a pusto. Čas se mu od té chvíle zastavil, sedal u vchodu do svatyně, a nevěděl, jestli je živ či mrtev, jestli dosud vládne svými údy, nebo splývá s kopci a mraky a přeháňkami a sluncem.

 

Vesnice si pokládá za čest, že u nich takový člověk prodlévá. Každé ráno mu do rozsochy kořenů u svatyně mlčky kladli naplněnou žebráckou misku. Do vesnice však Bhagat nechodil. Prostírala se před ním jako na mapě.

 

I v takové lidnaté Indii když člověk celý den klidně sedí, hned po něm jako po skále běhá divá zvěř. Brzo se v té pustině znovu objevila zvířata, zdomácnělá v Kálíině svatyni, prohlídnout si vetřelce. První přišli ovšem velcí šedovousí himálajští opičáci langúři[3], nedá jim to samou zvědavostí. Převrhli žebráckou misku, kutáleli ji po podlaze, brousili si zuby na berle s mosazným držadlem, ušklebovali se antilopí kůži, až nakonec o klidně sedícím lidském tvorovi usoudili, že jim neublíží. Večer seskákali se smrků, sepjatýma rukama žebrali o nějaké sousto, potom se zas ladně vyhoupli na strom. Líbilo se jim teplo od ohně, kupili se kolem něho, až je Puránbhagat při přikládání musel odstrkovat. Kolikrát našel ráno huňatého opičáka, jak si s ním hoví pod dekou. Celý den u něho nějaký opičák vysedával, a s nevýslovně moudrým i truchlivým výrazem si pro sebe broukal.

Hned za opičáky přišel statný jelen bárásinh[4]; je jako náš, jenže mohutnější. Na studeném kameni Kálíiny sochy si chtěl sedřít lýčí z parohů. Spatřil ve svatyni člověka a zadupal. Puránbhagat se nehýbal. Královský jelen se přišoural až k němu a očmuchal mu rameno. Chladnou rukou hladil Puránbhagat rozpálené parohy a tak dlouho rozčileného jelena chlácholil, až k němu schýlil hlavu. Zlehka mu Puránbhagat třel a sdíral lýčí. Bárásinh mu pak vodil laň s kolouchem – obě něžná stvoření okusovala světci deku – nebo za ním chodil v noci sám, v zášlezích ohně blýskal zelenýma očima a chroupal čerstvé ořechy. Nakonec se objevil i nejmenší plachý jelínek kabar pižmový[5], velké králičí slechy vztyčeny. Ani žíhanému, zamlklému mušik-nábhovi to nedalo, šel se přesvědčit, co to, že se ve svatyni svítí. Losí tlamičku pokládal Puránbhagatovi do klína, chodil za ním a zas odcházel, jak oheň tuchl. Puránbhagat jim říkal „bratře“, a pokud byli na doslech, tlumeným voláním „Bháí! Bháí!“ je v poledne vábil z lesa. Mrzutý a nedůvěřivý černý himálajský medvěd[6] – Sóna, pod bradou má vidlicovitou bílou lysinu – tam také leckdy zabrousil. Puránbhagat nejevil strach, Sóna zas nejevil zlost, jenom se díval, přistoupil až k němu, vyžebral si polaskání, krajíc nebo lesní maliny. V ranním tichu vylezl někdy Bhagat až nahoru do průsmyku podívat se, jak po zasněžených štítech putují červánky. V patách za ním šmatlal a supěl Sóna, všetečně strkal pracku pod poražené stromy a se zlostným uf! ji zas vytahoval. Jindy se zas Sóna, schoulený do klubíčka, jeho časnými kroky vzbudil. Připraven k boji rozlíceně se vztyčil a tu zaslechl Bhagata a poznal, že před ním stojí nejlepší přítel.

O poustevnících a světcích žijících daleko od velkoměst se trousívá pověst, že s divou zvěří dokáží zázraky. Zázrak tkví v tom, že zůstanou v klidu, že se prudce nepohnou nebo aspoň že se dlouho na návštěvníka nepodívají. Jako matné stíny viděli vesničané bárásinhy, pyšně si vykračující v šeru lesa za svatyní. Před Kálíinou sochou viděli himálajského bažanta minaula[7], zářícího všemi barvami, a uvnitř langúry, jak si vsedě hrají s ořechovými skořápkami. Děti zas zaslechly Sónu, jak si za sesutými skalami medvědím hlasem prozpěvuje, a Bhagatova pověst divotvorce se tím všude ještě víc upevnila.

Zázraky mu však byly nadobro cizí. Byl přesvědčen, že všechno je jediný veliký zázrak, a kdo tohle ví, ten se nemá čeho bát. Nic tady na světě, to věděl jistě, není velké ani malé. Dnem i nocí přemýšlel, jak proniknout k jádru věci, až tam, kde vznikla jeho duše. Při tom přemýšlení mu nestříhané vlasy přerostly až na záda.

 

Každý divý tvor měl své pevné místo u ohně. V zimě rejdili po zlehka posněžených větvích jen langúři, teprve zjara přiváděly opice svá tesknooká opičátka z teplejších údolí. Na otázku, jak dlouho žije jejich světec v Kálíině svatyni, odpovídali vesničané: „Odjakživa.“

Vyšlo slunce a probudilo libou pryskyřici deodarů[8] a rododendronů a s ní ten vzdálený čistý pach, kterému horalé říkají „sněžná vůně“.

 

KABÍROVA PÍSEŇ

Zvážil a lehkým shledal tento svět,

nedal se tíhou statků zadržet,

dávno ho omrzela marná dřina,

odešel v chudém rouše sanjásina.

 

Pohledem jasnozřivým změřil člověka

(dí Kabír[9]: „Jedno je, toť pravda odvěká,

a konání je pouhá mlhovina.“).

Tak došel k cíli v rouše sanjásina.

 

I poznal, na světě že jeho druh

je zvíře, jeho druh je také duch,

tak jako jeho věrný druh je hlína.

Tu moudrost získal v rouše sanjásina.

 

VPÁD DŽUNGLE

V čase předurčeném

zaroste vše býlí

a my zapomenem,

že tu lidé byli.

 

Popel na oltáři

spláchnou vlahé deště.

Srnec nelekne se lidských tváří,

z pole neuteče, strachem třeště.

 

Co tu zbylo z domů ještě,

džungle smete, pohltí a zmaří.

 

Mauglí prohlásil, že nechce člověka do smrti vidět, slyšet ani čichat.

Akéla napřímil ucho a řekl: „Ale co když ti, bratříčku, oni nedají pokoj?“

„Lidé mě vypudili. Co ještě chtějí?“ utrhl se na něho Mauglí.

„Jsi člověk, bratříčku,“ odsekl Akéla.

Mauglí klidně řekl: „O Člověčí smečce a Mauglím nemluv podruhé jedním dechem.“

 

Mauglí má na pasti odjakživa spadeno. Pohlédl na vesnické střechy a při všem hněvu na celé lidské plémě i společenství najednou se mu hrdlo sevřelo, že nemohl popadnout dech.

„Lidem to nedá, pořád robí pasti,“ řekl si Mauglí. „Předevčírem chytli Mauglího – jenže od toho předvčerejška jako by napadlo mnoho dešťů.“

 

Mravy a zvyky vesničanů Mauglí dost znal. Dokud jedí, povídají a pokuřují, do ničeho se nepustí. Nebezpeční začnou být, až se nasytí.

 

„Pch!“ ušklíbl se Mauglí. „Žvást – žvást! Tlach, samý tlach. Jsou mi to mudrci – ti lidé.“

 

Matka Vlčice se vztyčila na zadních nohou a oknem pohlédla do šeré chýše a řekla jenom: „Já jsem tě první kojila. Ale pravdu má Baghíra: Nakonec člověk odejde za člověkem.“

„Možná,“ pronesl nepřívětivě Mauglí, „ale dnes večer je mi ta stopa cizí. Já je nechci vidět.“

 

„Co je nám po člověku – po tom lysém a bezzubém snědém kopáči, který se živí hlínou? Br!“ osykl se Baghíra. „Čpí to tady člověkem.“

 

Mauglí lidi nenáviděl. Hnusila se mu jejich řeč, surovost i zbabělost.

„Jsou to lenoši, hlupáci, surovci. Hrají si s ústy a slabší druhy nezabíjejí pro potravu, ale pro zábavu. Když se nasytí, vlastní plémě vrhají do Rudého květu. Sám jsem to viděl. Nemají tady co pohledávat. Nenávidím je. Pusť, Háthí, na vesnici džungli!

Ať se rozutekou, jediným pluhem ať je tam dešťová voda a místo vrčení kolovrátku ať tam déšť crčí na listí – ať si v bráhmanově domě s Baghírou uděláme doupě, a z nádrže za chrámem ať pijí srnci! Pusť na ně džungli, Háthí!

Ani jejich bílé kosti ať se nám tady na čisté zemi nepovalují. Tady zůstat nemohou! Viděl jsem i cítil jsem krev. Ten pach zapudí jen voňavá tráva, která jim vypučí na prazích. Hořkne mi v ústech. Pusť tam džungli, Háthí!“

„Ha!“ řekl Háthí. „I mne pálilo na kůži škrábnutí bodce tak dlouho, až před našima očima zanikly jejich vesnice v jarním porostu. Tvá válka bude naší válkou. Pustíme tam džungli.“

 

Mauglí se vztekem a nenávistí všecek třásl – a uklidnil se, teprve když skočil do tůně. Plaval kolem dokola, jako jeho jmenovec žabák se v pruzích měsíční záře potápěl a zas vynořoval.

 

Rozlícený slon je z celé džungle nejsvévolnější ničitel. Vnější zeď se prohnula, pukla a padla a v rozeklané trhlině zahlédli vesničané, oněmělí hrůzou, sveřepé, hlínou potřísněné hlavy ničitelů. Připraveni o domov i obživu prchali údolím a jejich deptaná, bořená, rozdupávaná vesnice se rozpadala vniveč.

Za měsíc z ní zbyl jen hrbolatý kopeček, zarostlý hebkým zeleným porostem. Když pak přestaly deště, tam, kde před pouhým půl rokem zajížděl do země pluh, bouřlivě bujela a kypěla džungle.

 

knihy-dzungli-10.jpg

 

MAUGLÍHO ZPĚV PROTI LIDEM

Z vesnice bude brzo rozvalina,

živná prsť pro úponky psího vína,

krovy se se střechami sesují,

jen karela, hořká karela[10] tam vybují.

 

Krb osiří, had vyplazí se z díry,

sýpka se bude hemžit netopýry,

chrám utone pak v řevu hromovém,

kde karela, hořká karela je domovem.

 

Sám sklidím žeň. Nebudu milostivý,

a zbylé klásky, ty vás neuživí,

pole vám budou orat jeleni,

kde karela, hořká karela se plemení.

 

Z vesnice bude brzo rozvalina,

žírná prsť pro úponky psího vína

a stromy, až se krovy sesují,

jen karela, hořká karela tam vybují.

 

knihy-dzungli-11.jpg

HROBAŘI

„Milosrdenství ze světa vymizelo. Svět teď nemá kouska citu,“ bědoval Šakal. „Podle mne jsou všichni lidi stejní.“

„To tedy ne, jsou mezi nimi velké rozdíly,“ mírnil ho krokodýl Magar. „Někteří jsou hubení jako tyčky, jiní zas tlustí jak mladí ša– chci říct psi. Nikdy bych lidi pro nic za nic nepomlouval. Lidi jsou všelijací, ale za ta léta jsem poznal, že jsou dobří jeden jako druhý. Muži, ženy i děti – nic mi na nich nevadí. A pamatuj si, synu, kdo lidi pomlouvá, toho lidé pomluví.“

„Lichotky jsou horší než prázdná plechovka v břiše. Ale teď jsme slyšeli moudré slovo,“ řekl Marabu a přešlápl na druhou nohu.

„Ale uvaž jejich nevděk k našemu vzácnému příznivci,“ spustil Šakal líbezně.

„I toto, kdepak nevděk!“ odporoval Magar. „Oni prostě na druhé nemyslí, to je všechno. Ale život bez přemýšlení je jako rýže bez soli.“

 

Věřit ženě je jako jít přes tůň po žabinci.

 

knihy-dzungli-12.jpg

KRÁLŮV ANKUS

Mauglí, na prstech plno trávy, vstal a odešel s moudrým hadem na jeho zamilované koupaliště – byla to hluboká, černočerná tůň mezi skalami, už těmi pařezy na dně k sobě vábila. Chlapec se po způsobu obyvatel džungle bez hlesu ponořil a tůň přeplaval. Rovněž bez hlesu se pak vynořil, s rukama za hlavou ulehl naznak, pozoroval, jak za skalami vychází měsíc, a chodidly rozmazával jeho odraz ve vodě. Jako břitva rozťal Ká kosohrannou hlavou tůň a položil ji Mauglímu na rameno. Leželi bez hnutí a labužnicky vychutnávali chlad vody.

„Báječné,“ ozval se nakonec ospale Mauglí. „Pokud si vzpomínám, u Člověčí smečky v tuto dobu uléhají v hliněných pastích na tvrdá prkna, zabední se proti čerstvému vánku, přes těžkou hlavu si přetáhnou hadr a nosem vyluzují ošklivý zpěv. V džungli je to lepší.“

„Džungle ti tedy, bratříčku, poskytuje všechno, po čem jsi kdy toužil?“

„Všechno ne,“ zasmál se Mauglí. „Taky bych rád, aby uprostřed dešťů zasvitlo slunko a v parném létě aby zas slunce zastřely deště.“

„A jiné přání nemáš?“ zeptal se mohutný had.

„Co bych si ještě přál? Mám džungli a přízeň džungle! Najde se ještě něco od východu do západu slunce? Vzpomínám si, že jsem byl kdysi člověk.“

Mauglí doplaval na břeh a vyválel se v trávě, až byl suchý.

„Vy a já jsme jedné krve.“

 

Po městě je veta. Pohleď. Hle, kořeny stromů páčí kameny od sebe. Stromy a lidé na jednom místě nerostou.

 

„Už si vzpomínám. Lidé zabíjejí jen proto, že neloví, z dlouhé chvíle a z bujnosti. Probuď se, Baghíro. Nač se ta špičatina dělá?“

„Dělá se na to, aby jí Háthíovy syny píchali do hlavy, až jim proudem teče krev. Vídal jsem to na udajpurských ulicích před našimi klecemi. Okusilo to krev mnoha Háthíových rodáků.“

„Ale proč tím píchají slony do hlavy?“

„Aby jim vštípili člověčí zákon. Lidé si to vymýšlejí – a ještě jiné, horší věci – protože nemají drápy ani zuby.“

„Jak se přiblížím k něčemu, co vyrobila Člověčí smečka, krve jen přibývá!“ ulevil si znechuceně Mauglí. Ankus se mu protížil. „Vědět to, tak jsem si ho vůbec nebral. Nic s tím nechci mít. Hle! Smrt mi nelpí na rukou.“

 

knihy-dzungli-13.jpg

 

RYŠAVÝ PES

Po vpádu džungle nastala Mauglímu nejkrásnější doba života. Dluh řádně splatil a svědomí měl čisté. Ochutnal, jak řekl, hořkého ovoce a ví, na kterém stromě roste.

 

„Jsem sice člověk, ale v útrobách mám vědomí, že jsem se tuto noc prohlásil za vlka. Řeku a stromy jsem volal za svědky. Patřím k svobodnému lidu. Vždyť já jsem vlk. Se svobodným lidem jsem stejné krve. Ani za nic nebudu člověkem. Nevrátím se. Sám a sám budu v džungli. Už jsem řekl.“

 

JARNÍ BĚH

Člověk jde k lidem! Ať zví to celá džungle!

On, který nám byl bratrem, opouští nás navždy.

Slyšte a suďte, obyvatelé džungle,

rád by ho zadržel a nepustil každý z nás.

 

„Co máš, Mauglí, ještě společného s doupaty Člověčí smečky?“

 

„Jsi jako nějaký lesní bůžek!“

Jak tam stál, statný, urostlý, krásný, dlouhé černé vlasy mu padaly až na ramena a hlavu mu věnčil bílý jasmín, snadno si ho mohl někdo splést s nějakým legendárním bůžkem z džungle.

 

„Černý pardál měl pravdu.“

„Co říkal?“

„Nakonec se vrátí člověk k člověku. Člověk se nakonec vrací k člověku, i když ho džungle nevyhání.“

 

DOZPĚV

Jak ho Mauglí slyšel

v džungli za sebou po celou dobu,

než došel k lidským dveřím.

 

BAGHÍRA

Klec mi byla kolébkou,

vím, co lidé dovedou.

Jenom počkej chviličku,

sám to poznáš, človíčku.

 

Vítr, strom i vodní tok,

celá džungle chraň tvůj krok.

 

VŠICHNI

Vzpomeneš-li na stezku

v džungli, v ranním rozbřesku

propadneš se do stesku.

Vítr, strom i vodní tok,

celá džungle chraň tvůj krok.

 

KONEC

 

knihy-dzungli-14.jpg

 „Chceš realizovat své sny? Probuď se!“

- Rudyard Kipling

 

Související odkaz:

Progres 2: Třetí kniha džunglí

 

 

VYSVĚTLIVKY:

[1] díván = ministerský rada. – Vysvětlivka Misantropova.

[2] komandér = nositel určitého stupně řádu. – Vysv. Mis.

[3] Langúr šedý nebo také langúr Hanumanův (viz obrázek níže) = posvátná, čistě býložravá opice z rodu Semnopithecus. – Vysv. Mis.

languri.png

[4] bárásinh (hindsky बारह सिंगा, čti „bárha singá“ neboli „jelen močálový“) = druh vzácného indického jelena s bohatě rozvětveným parožím (viz obrázek níže), v současnosti vinou pytláků a bouchalů všeho odporného lidského druhu na pokraji vyhubení. – Vysv. Mis.

jelen.png

[5] kabar pižmový (Moschus moschiferus) = ohrožený starodávný druh malého přežvýkavého sudokopytníka (viz obrázek níže). Lidskou pakáží je nemilosrdně loven pro svoji pižmovou žlázu, ačkoli je to nezákonné. – Vysv. Mis.

kabar.png

[6] černý himálajský medvěd = medvěd ušatý (Ursus thibetanus); obratně šplhá po stromech a jakožto mírumilovný tvor živí se téměř výlučně rostlinnou stravou; pro jeho bílou skvrnu na prsou ve tvaru půlměsíce bývá také nazýván (zvláště v Japonsku) medvědem půlměsíčním. Lidužel, i on je v současnosti ohroženým druhem (viz obrázek níže). Jméno Sóna pochází z himálajského nářečí lepčá. – Vysv. Mis.

medved-usaty.png

[7] bažant minaul = bažant lesklý (Lophophorus impejanus), národní pták Nepálu (hindsky mónál); kohoutek překypuje lesklými barvami (viz obrázek níže). – Vysv. Mis.

bazant.png

[8] deodar (v hindštině „dévadár“) = cedr himálajský (viz obrázek níže). – Vysv. Mis.

cedr.png

[9] Kabír (Al-Kabír neboli „Velký“), indický mystik, básník a světec (1440–1518), povoláním tkadlec (viz obrázek níže). – Vysv. Mis.

kabir.png

[10] karela (hindsky करेला, vyslov karélá) = hindské pojmenování takzvaného „hořkého melounu“ (Momordica charantia), popínavé tropické rostliny s jedlými, třebaže silně hořkými plody, jež jsou však výživné, osvěžující, plné vitamínů a cenných minerálních látek a dokonce i léčivé, se schopností poradit si s rakovinou, malárií nebo cukrovkou (na obrázku níže je zralý plod). – Vysv. Mis.

karela.png

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA