markýz de Sade: 120 dnů Sodomy aneb Škola libertinství
MONUMENTÁLNÍ SADOVO MISANTROPICKÉ VELEDÍLO
(Předmluva Misantropova)
V předmluvě k českému vydání 120 dnů Sodomy z roku 2009 píše MUDr. Radim Uzel, CSc. mimo jiné toto:
„Sadomasochistická pornografie by měla být nesporně zakázaná v těch případech, kdy ji může divák vnímat jako útok na lidskou důstojnost.“
Tak takovéto zaprděné a umrněné humanistické věty učených hlupáků, prořeknuvších se rádoby liberálů, mě přímo baví vyhledávat! Doktor Uzel, kandidát věd, to zase jednou zauzloval! Co tím chtěl říct? Zřejmě toto: Mrdejte si mě jak chcete, przněte si mě, jakkoli vám libo, osahávejte – ale na mou lidskou důstojnost mi nesahejte!
Směšné.
Ostatně už to, že vydavatel (nakladatelství XYZ) svěřil předmluvu k tomuto románu právě učenému hlupákovi z oboru sexuologie, je samo o sobě známkou naprostého nepochopení obsahu Sadova veledíla. Neboť to není román pornografický, nýbrž filosofický, dokonce misantropický! A ještě víc než skutečnou pornografii připomíná spíš výtečnou satirickou komedii. Alespoň Já jsem se při četbě této nebeské travestie báječně bavil a smál se jako bláznivý. Již léta jsem nečetl tak mimořádně povedený a zábavný román! A onen zmíněný „útok na lidskou důstojnost“, jenž by měl být zakázaný, podle učeného hlupáka dr. Uzla, kandidáta věd, tak tedy právě onen „útok na lidskou důstojnost“ je v románu 120 dnů Sodomy ústředním motivem k sepsání! A podle Uzla by měl být tudíž asi zakázán! Neboť popisy nejrůznějších druhů lidských perverzit, úchylek, zvráceností, hnusných oplzlostí a nechutností, nad nimiž se misantropovi zvedá žaludek, odporností vykonávaných hlavně těmi nejctihodnějšími a nejváženějšími autoritami doby druhé poloviny 18. století, jako jsou zvláště chlípní mniši, kteří by ze všech nejvíc měli zachovávat cudnou čistotu pohlavní, dále různí šlechtici, soudci, církevní hodnostáři, poslanci parlamentu, notáři, lékaři, předsedové, finančníci, profesoři náboženství a morálky, výběrčí daní, vysocí královští úředníci, důstojníci, pachtýři a jiní – zkrátka pilíře lidské společnosti –, takovéto pornografické popisy obscenit a perverzit, jimiž lidé běžně vyjadřují svou lásku a sexualitu, nesvědčí právě o autorově lidumilnosti a úctě k lidské důstojnosti. Román 120 dnů Sodomy je tedy bezesporu útokem na lidskou důstojnost!
Markýz de Sade psal román 120 dnů Sodomy aneb Škola libertinství během svého nedobrovolného pobytu v Bastile, uvězněn za mnohem nevinnější projevy libertinství, než jaké popisuje. Byl tedy řádně naštvaný na pokrytectví lidstva a měl dost času a nespoutané fantazie. Výsledkem je toto jeho misantropické veledílo, jež bylo od počátku jeho uveřejnění obviňováno právě z nelidskosti, z rouhačství a pornografie. A právě pornografické formě tohoto arcidíla světové antihumanistické literatury vždy byla a je věnována největší pozornost, zákazy a zášť, a to tím větší, čím podobnější choutky kdo kdy ze samozvaných cenzorů měl a má. Ti největší chlíváci vždy byli a jsou také těmi, kdo svůj věrný obraz v tomto díle poznali, a proto jej zakazovali a trestně stíhali.
Leč pro tuto pornografickou formu zůstal zcela opomenut filosofický přesah díla i hluboké myšlenky, jež občas vytanou mezi vším tím pitoreskním výčtem hnusných, odporných a nechutných stránek lidské přirozenosti.
Při výběru úryvků do těchto výpisků jsem se soustředil převážně na tato filosofická místa.
Tak tedy, čtenáři, věz, že toto je útok na lidskou důstojnost! A spolu s „božským markýzem“ volám i Já: „Ejhle, člověk! Jaká to degutantní kreatura!“
MISANTHROPUS SUM, ET OMNI HUMANI A ME ALIENUM PUTO.
(Jsem misantrop, a všechno lidské je mi cizí.)
MARKÝZ DE SADE
120 DNŮ SODOMY
ANEB
ŠKOLA LIBERTINSTVÍ
(výpisky)
A nyní, drahý čtenáři, připrav své srdce a ducha na to nejoplzlejší vyprávění, jaké bylo vymyšleno, co svět světem stojí. S podobnou knihou se nelze setkat ani v dějinách, ani v současnosti. Představ si, že ctnostná a doporučená rozkoš, tak jak nám ji předepsalo ono zvíře, o němž neustále mluvíš, aniž bys je znal, a které nazýváš přírodou, bude z tohoto vyprávění vyloučena, a pokud se s ní nějakou náhodou setkáš, bude ji provázet nějaký zločin nebo bude podbarvena nějakou ohavností. Vím, že ne všechny zvrácenosti, o kterých se dočteš, se ti budou líbit, ale možná se najdou i takové, které tě potěší nebo dokonce vzruší, což je ostatně mým cílem. Záleží jen na tobě, jak si vybereš, a vyprávění udělá zbytek, takže všechno pomaličku zapadne do sebe. Je to, jako kdybys usedl k nádherně prostřené tabuli, kde na tvou chuť bude útočit sto nejrůznějších pokrmů. Sníš je všechny? Určitě ne, ale tolik možností přece rozšiřuje tvůj výběr, tak proč si na něco takového stěžovat? Udělej to takhle: vyber si a zbytek neodsuzuj jen proto, že se ti nelíbí. Mysli na to, že se bude líbit jiným, a buď filosofem. Pokud se jedná o různost příběhů, buď ujištěn, že má slova platí. Přesvědčíš se o tom, že taková různorodost opravdu existuje a že právě ona je charakteristická pro libertinství, o které tu běží.
*
Pokud zločin samotný není tak delikátní jako ctnost, často je právě ctností ovlivňován a má veškeré rysy její naivnosti a čistoty. Copak nelze v obou najít jistou podobnost? Když budeme zkoumat přírodní zákony, nezjistíme, že neřest je stejně nezbytná jako ctnost? Neinspirují nás snad obě a nevyvolávají v nás stejná nutkání?
Existuje spousta lidí, kteří se oddávají zlu jedině tehdy, dovede-li je k tomu jejich vášeň. Když někdy sejdou ze správné cesty, zase se na ni vracejí, aby se pak na chvíli vydali cestou neřesti. Celý život tak stráví bojem mezi chybami a výčitkami, a nakonec už ani nedokážou přesně říct, jakou roli na tomto světě hrají. Takoví lidé musí být nutně nešťastní, váhaví a nejistí a celý život tráví tím, že se ráno nenávidí za to, co udělali večer. Samozřejmě, že se kají za choutky, jimž nedokážou odolat, že se třesou, když si je dopřávají, a nakonec jsou mravní ve svých zločinech a zločinní ve své mravnosti. Já mám pevnější charakter, a nikdy se ničeho nezříkám. O své volbě nikdy nepochybuji a protože jsem si jist, že v tom, co dělám, najdu potěšení, mé záliby mě nikdy nezačnou nudit. Poznal jsem prázdnotu a nicotu mravnosti, nenávidím ji a nikdy se k ní nevrátím. Velmi brzy jsem se přenesl přes chiméry náboženství, protože jsem se přesvědčil, že existence Stvořitele je odporná absurdita, ve kterou nevěří už ani děti. Necítím žádnou potřebu potlačovat své sklony, které se mi líbí. Dala mi je příroda a já bych ji proti sobě popudil, kdybych se jim snažil odolávat. A pokud jsou tyto sklony špatné, pak je to proto, že příroda tak rozhodla. Jsem v jejích rukách jen nástroj, s nímž zachází podle svého uvážení, a není zločin, že jí sloužím, že si od ní nechávám radit a že ji potřebuji. Byl bych hlupák, kdybych se proti něčemu takovému stavěl.
Ti nejsilnější lidé shledávají velmi spravedlivým to, co ti nejslabší považují za nespravedlivé. A kdyby si tito lidé navzájem vyměnili místa, změnili by i způsob myšlení. Skutečně spravedlivé je pouze to, co přináší potěšení, a nespravedlivé to, co končí trestem. Když někdo někomu ukradne z kapsy sto louisdorů, udělá pro sebe velmi spravedlivou věc, i když okradený na to má úplně jiný názor. Všechny morální zákony jsou tudíž velice sobecké a řídí se jimi pouze hlupák.
Člověku působí rozkoš, může-li ubližovat druhým. Když se na někom dopustíme násilí, naše nervy se pod vlivem prudkého šoku rozvibrují a tato vibrace podráždí nerv ovlivňující erekci. Tomuto chvění se říká chlípný pocit.
Zbabělost je jen touha po sebezáchově, takže ji nelze žádnému rozumnému člověku vyčítat.
Zvrácenost přírody v sobě nese jistou pikantnost a působí na lidi stejně silně, jako ty největší krásy. Ostatně krása je věc jednoduchá, zatímco ošklivost je něco výjimečného. Nejsme schopni změnit své choutky, stejně jako nejsme schopni změnit tvar svého těla.
Vévoda vystoupil na trůn a pronesl k ženám následující řeč:
„Bytosti slabé a podrobené, určené jen k uspokojování našich tužeb! Jste pouhé otrokyně a nesmíte čekat nic jiného než ponižování. Radím vám, aby vaší jedinou ctností zůstala vaše poslušnost. Hlavně nedoufejte, že byste na nás mohly zapůsobit svým půvabem. Na takové léčky jsme už příliš zkušení. Neustále myslete na to, že vás budeme zneužívat všechny, ale že se žádná z vás nemůže kojit nadějí, že by v nás vyvolala soucit. Jsme neteční vůči jakémukoliv podkuřování a naše pýcha a libertinství vítězí v okamžiku, kdy ukojíme všechny své smysly a naše pohrdání okamžitě vystřídá nenávist. Nalézáte se ve světě, který je stvořen jen pro naše potěšení. Ženy celého světa nemají větší význam než jedna moucha. Myslete na to, že vás nepovažujeme za lidské bytosti. Je zakázáno oddávat se jakýmkoliv rituálům, které by mohly připomínat náboženství. Varuji vás, je to jeden z nejtěžších zločinů, za který by následoval ten nejpřísnější trest. Víme velmi dobře, že se mezi vámi nachází ještě několik hlupaček, které se nedokážou vyrovnat s myšlenkou, že by se měly zřeknout Boha a že by si měly začít hnusit náboženství. Tyto hloupé bytosti se brzy přesvědčí o tom, že existence Boží je jen výplodem chorého mozku a že v něj dnes už skoro nikdo nevěří. A že náboženství je jen vynálezem darebáků, jejichž jediným cílem je nás podvést. Rozhodněte se samy: kdyby existoval Bůh a kdyby byl opravdu tak všemocný, dovolil by, aby ctnost, jež je hlavní výsadou věřících, mohla být obětována neřesti a libertinství? Dovolil by tento všemocný Bůh, aby jej taková nepatrná osoba jako jsem já, jenž představuje v jeho očích jen mravence v očích slona, mohla zostouzet, zesměšňovat, vyzývat, pohrdat jím a útočit na něj, jako to každý den činím?“
Stud je jen prázdným slovem. A není snad tato čistota, s níž vycházíme z lůna přírody, tím nejlepším důkazem, že za oním falešným pocitem stojí daleko spíše vzdělání a výchova než naše přirozenost?
Nejvíc principů volnomyšlenkářství lze najít v přírodě a čím víc těmto myšlenkám sloužíme, tím víc sloužíme přírodě.
Denně se přesvědčujeme o tom, že díky přírodě máme sklon k tomu, co jiní nazývají zločinem. Touha otrávit matku byla určitě jen dílem přírody. Příroda dala pokyn k rozvinutí takové antipatie. Je přece nesmysl myslet si, že svým matkám jsme něčím povinováni a že jim něco dlužíme. Z čeho by měla taková vděčnost pramenit? Jen z toho, že matka přišla do jiného stavu, když ji někdo omrdal? Pro mne je to jen důvod k nenávisti a opovržení. Přivedla nás na svět, to je pravda, ale dala nám do vínku i štěstí? Naopak, vyvrhla nás do světa plného nástrah a my jsme tyto nástrahy museli překonávat jen svou vlastní vůlí. I já jsem měl matku, která ve mně vzbuzovala stejnou nenávist. Opovrhoval jsem jí od chvíle, kdy se ve mně probudily city. V životě jsem nepoznal slastnější pocit než v okamžiku, kdy navždy zavřela oči.
Stačí být přesycený, aby se člověk mohl dopouštět ohavností. Přesycenost vede k libertinství a člověk chce hned všechno vyzkoušet. Je vyčerpaný z jednoduchých věcí, fantazie se vzpírá a vede k výstřednostem.
Ukojená neřest inklinuje k hulvátství. Jak se člověk dokáže mstít pohrdáním vůči svému počínání, které předtím ovládlo všechny jeho smysly!
V každé rozkoši je něco špinavého, co z nás vyloučí semeno. Čím je rozkoš špinavější, tím chlípnější z ní má člověk požitek.
Přestaňte se dojímat. Tady neznáme žádné slitování. Sama příroda by se zhroutila, kdybychom kvůli něčemu takovému vydali jediný vzdech. Nechte pláč hlupákům a dětem. Slzy nikdy nesmí smáčet tváře ženě rozumné, které si vážíme.
Chybí nám jedna důležitá věc, abychom byli šťastní, a tou je rozkoš pramenící z porovnání, k níž může dojít jedině tehdy, staneme-li se svědky nějakého neštěstí. Pouze při pohledu na někoho, kdo trpí, si člověk může říct: Jsem šťastnější než on. Tam, kde si jsou lidé rovni a kde nejsou žádné rozdíly, nemůže nikdy existovat štěstí. Člověk si dokáže uvědomit cenu zdraví jen tehdy, je-li nemocen.
Lidé, kteří neznají mé motivy, o mně říkají, že jsem tvrdý, krutý a barbarský, ale já jsem se o tyhle pomluvy nikdy nestaral. Šel jsem svou cestou a prováděl jsem všechno, čemu ti hlupáci říkají ukrutnosti, ale prožíval jsem rozkoš z jemného porovnávání a byl jsem šťastný.
Zločin má v sobě tolik půvabu, že dokáže sám o sobě roznítit všechny naše smysly, aniž bychom přitom cítili sebemenší lítost. Zločiny, i ty, které mají daleko k libertinství, vedou k erekci stejně jako akce, jež se bezprostředně týkají pohlavních orgánů. Jsem si jistý, že nás nedráždí libertinství, ale idea zla. Dosahujeme erekce jen kvůli zlu samotnému, a ne kvůli nějakému objektu. Jestliže budeme zbaveni možnosti tomuto objektu ublížit, snad se nám ani nepostaví. A proto také kořeny největší rozkoše vyrůstají z toho nejhanebnějšího chování.
Na světě existují pouze dva nebo tři skutečné zločiny. Všechny ostatní jsou méněcenné a necítíme při nich nic. Zkurvený Bože, kolikrát jsem toužil zaútočit na samotné slunce, abych ublížil celému světu nebo abych ho zničil! To by byl skutečný zločin – a ne ty bezvýznamné prohřešky, jichž se dopouštíme a jejichž cílem je pouze proměnit tucet bytostí v hroudy hlíny.
Všechny statky by měly být na Zemi rovnocenné a jen moc a násilí stojí proti této rovnocennosti, kterou nám vnukla příroda.
Tou největší neřestí, kterou mi vždycky vyčítali, byla nedobrota mého srdce. Ale bylo to mou vinou? Není to příroda, které vděčíme za všechny svoje neřesti i dokonalosti? Lze vůbec zjemnit necitelné srdce? Nikdy v životě jsem neplakal ani nad svými bolestmi, natož nad bolestmi jiných. Kdybych viděl, jak se hroutí celý svět, neuronil bych nad ním jedinou slzu.
Soucit je ctností hlupáků. A kdo si toho je vědom, ví, že právě soucit je to, co nás připravuje o rozkoš.
Vděčnost považuji za ponižující pocit, jenž degraduje veškerou hrdost, již nám dala příroda.
Nedovedete si ani představit, v jakém bezpečí se cítí člověk, když si může říct: „Jsem tu sám na konci světa, daleko od všech zvědavých pohledů a žádná živá bytost se ke mně nemůže dostat. Už se nemusím ovládat, už neexistují žádné zábrany.“
Samotný zločin má takový půvab, že nezávisle na veškerých rozkoších může v člověku vyvolat vášeň a přivést nás do stejného stavu, který vyvolávají chlípné choutky!
Myslím si, že je nutné, aby na světě existovali chudáci, protože příroda to tak chce, a člověk by se stavěl proti jejím zákonům, kdyby se snažil tuto rovnováhu porušit.
Úlevu může přinést nešťastníkům pouze reálný zločin proti přírodě. Nerovnost, kterou nás příroda obdařila, jen dokazuje, že se jí tato disharmonie líbí, protože ji sama ustanovila, a to jak v případě těla, tak i bohatství. A protože je slabým dovoleno získat bohatství krádeží, platí totéž pro odmítnutí pomoci bližnímu. Vesmír by nemohl přetrvat, kdyby se živé bytosti navzájem podobaly. Právě z rozmanitosti se rodí řád, který uchovává zákony přírody a řídí je. Musíme se tedy vyvarovat toho, abychom tento řád narušovali.
Ostatně, když si člověk myslí, že někomu prokazuje dobro, jinému tím ubližuje, protože neštěstí je líheň, z níž si bohatí berou objekty svého přepychu nebo krutosti. Kdybych lidem v neštěstí pomáhal, zbavoval bych se této možnosti. Svými almužnami bych pomohl jen velmi malé části lidstva, ale té větší bych ublížil. Považuji tedy almužny nejen za špatné, ale přímo za reálný zločin vůči přírodě, která si nepřeje, abychom měnili její nerovnováhu. Kdybych jednal podle skutečných zákonů přírody, nejen že bych nepomohl chudákovi, neutěšil vdovu a neulevil sirotkovi, ale dokonce bych se snažil jim jejich situaci ještě zhoršit a postavil bych se všemi prostředky proti tomu, aby se tato situace změnila. Neboť je nutné rozšiřovat počet chudáků, protože slouží bohatým. Jestliže jedné skupině lidí nepomohu, té druhé posloužím.
Pouze smysly řídí náš život a ovlivňují naše konání.
Zločin mě zajímá jen tehdy, mám-li z něj nějaké uspokojení. Zločin je jen způsob, jakým příroda vyjadřuje touhu člověka. Proč bych zločin neměl považovat za to samé, jako je ctnost? Jedno bez druhého neexistuje.
Vděčnost je jen chiméra a žádný vztah nemůže zabránit zločinu, protože objekt, jenž nám poslouží, nemá žádné právo na naši vděčnost, vždyť všechno dělal pro sebe. Už sama existence takového člověka je pro silnou povahu ponižující a je třeba ho nenávidět nebo se ho zbavit. Žádný duchaplný člověk vděčnost nikdy neočekává, protože si naprosto přesně uvědomuje, že místo ní sklidí jen nepřátelství. Není vaším úkolem uspokojovat člověka, který vám slouží, protože ten to dělá proto, aby vás svými dobrými skutky ponížil. Ptám se tedy, za co mu vděčíme? Když vám slouží, neříká tím: sloužím vám, protože vám chci způsobit dobro. Říká tím pouze: dělám to proto, abych vás mohl ponížit. Tyto myšlenky dokazují, jak absurdní je prokazovat lidem služby. Mají-li slaboši z něčeho takového radost, my, jimž se něco takového hnusí, bychom byli hloupí.
Na světě existuje spousta hlupáků, kteří se snaží druhým pomoci.
Na rozkoši musí být vždycky něco pikantního a tuto pikantnost lze nalézt pouze v jisté nečistotě. Ať jsou ústa jakkoliv čistá, milenec, který je líbá, se už samotným líbáním dopouští určité špinavosti.
Jak směšná jsou pouta, která nás vážou s našimi rodiči! Matka, která nás nosila ve svém lůně, si nezaslouží žádnou vděčnost, nýbrž nenávist, protože nás přivedla na svět pouze pro své vlastní potěšení a vydala nás všanc všemu neštěstí, které na nás na světě čeká. A to všechno jen proto, aby uspokojila svou vlastní chlípnost.
Peníze, vynakládané na dobročinné účely, by měly raději sloužit k naplnění vlastního potěšení.
Ach, jakou hádankou přírody je člověk!
Zbožnost je skutečná nemoc duše; člověk může dělat co chce, a stejně se nevyléčí. Snadno vniká do duší nešťastných lidí, protože je utěšuje, protože jim nabízí chiméry, které mají utišit jejich bolesti. Vymýtit zbožnost z takových duší je velmi obtížné.
Mým náboženstvím je nenávist vůči všem zbožným lidem a lhostejnost, kterou k vám cítím, se může okamžitě proměnit v divokou averzi, jestli budete dál uctívat ty mrzké a hnusné chiméry, jimiž jen pohrdám. Člověk musí úplně ztratit rozum, aby věřil v Boha, a zbláznit se, aby ho zbožňoval.
Pokud se celá společnost dopouští stejných přečinů, dovede si je také odpouštět.
Kdo mi zaručí, že názor těch druhých není špatný? Nic není úplně dobré a nic není úplně špatné. Všechno závisí jen na našich mravech, názorech a předsudcích. Když si tohle uvědomíte, pak je velmi pravděpodobné, že určitá věc vám bude připadat hanebná a mně naopak rozkošná. Byl bych blázen, kdybych se zříkal věcí, které se mi líbí a které mě vzrušují, jen proto, že vy je odsuzujete!
Život člověka je tak nicotný, že si s ním člověk může pohrávat, jak se mu zlíbí, jako kočka s myší.
Je neuvěřitelné, jak si lidé, už tak omezení ve svých zábavách a schopnostech, životy ještě komplikují všemi možnými předsudky.
Copak u všech čertů přírodě může vadit, když bude na světě o jednoho, dva, dvacet nebo pět set lidí míň? Podrobují se snad dobyvatelé, hrdinové a tyrani takovým nesmyslným zákonům, které se nám snaží společnost vnutit? Přiznám se, že se vždycky třesu vzteky, když slyším hlupáky mluvit o zákonech přírody. Spravedlivé nebe, touží-li někdo spáchat zločin, inspiruje se přece zákony přírody! Pravý zákon je vepsán do našich srdcí a jeho dodržování záleží pouze na nás.
Jediný způsob, jak sloužit přírodě, je slepě poslouchat její touhy, ať nás vedou k čemukoliv. Chceme-li se jich držet, musíme si uvědomit, že jejich součástí je neřest stejně jako ctnost. Příroda sama nás vede k tomu, co nám nejvíc vyhovuje.
Semeno nikdy nesmí diktovat a řídit zásady. Je věcí každého jednotlivce, jak s nimi naloží. Ať mu stojí nebo nikoliv, filosofie musí zůstat stále stejná, nezávislá na vášni.
Mám úctu k přírodě a jejím výtvorům. Copak není rozmnožování našeho druhu podivuhodné? Copak není těhotenství zázrak, kterého si musíme vážit? Při pohledu na těhotnou ženu se vždycky rozněžním. Představte si, že žena je jako trouba na pečení, která z trochy hlenu ve vagíně upeče dítě. Je snad něco krásnějšího, něco něžnějšího?
Soucit je první cit, jenž by měl být v člověku potlačen, a každé dítě by si mělo od nejútlejšího věku zvykat na tu nejpříšernější podívanou.
Čím větších hrůz se člověk dopouští, tím víc po nich touží.
Kdybychom se k ženám obecně chovali mnohem důrazněji a tvrději, nikdy by je ani nenapadlo si na něco stěžovat. Ze strachu před trestem budou svolné ke všemu.
„Doufám, že moje památka bude vymazána z paměti lidstva.“
(testament markýze de Sade)
*
Čti markýze de Sade – a čti ho až do poslední strany posledního svazku. Doplní to tvou mravní výchovu a dá ti zářivé příklady filosofie minulosti.
*
Nemohu si na tomto místě odpustit několik úvah o postavení výjimečného člověka, markýze de Sade, jemuž byla částečně vrozena svrchovaná vznešenost, ale který současně dovedl revoltu do nejzazších mezí.
Tento velmož právem tvrdí, že musíme sami sebou a světem disponovat bez omezení, jinak z nás budou jen důvěřiví hlupáci nebo služebníci. Můžeme po libosti považovat ostatní za cosi, co vůči nám stojí vně, takže se jimi zabýváme pouze absurdně: buď kvůli obavám, které z nich máme, nebo pro výhody, které od nich očekáváme. Můžeme tak ostatní, kteří pro nás nejsou ničím, zabíjet nebo mučit, kdykoliv nám to může přinést nějakou rozkoš. Svět je složen ze mne samotného a z věcí, jak si jej Sade nakonec představoval.
(Georges Bataille: Svrchovanost)
*
Pro každého, kdo chce do hloubky pochopit, co to znamená člověk, je Sade četbou nejen doporučenou, ale přímo nezbytnou.
*
De Sade, člověk, který viděl a znal, skončil málem na náměstí de Grève,[5] kde měli skončit lumpové, šlechta, flanďáci, rentiéři a jiná tehdejší verbež. Mám také na mysli de Sadeho hříchy ctnosti o té dívce, jak byla v klášteře a v útulcích, kde jí chlípní flanďáci převrátili duši v tom nejhorším slova smyslu a ona, zklamána okolím, zanevřela na svět. Mám na mysli tu Justinu a mám na mysli Tebe...
(z dopisu do vězení Olze Hepnarové od jejího milého)
*
Profi-umělec je ostatně kurvou za každého režimu. Neboť chce-li se svou prací uživit, nesmí si dovolit polemizovat, nesouhlasit nebo přímo nabourávat všeobecná mínění a společenská tabu své doby. A každá doba má svá nedotknutelná témata, svá třaskavá minová pole, na něž se nedoporučuje vstupovat a překračovat je! Cenzura či autocenzura je v té či oné podobě neustále přítomna, neboť všichni jsou až nápadně zajedno, že „šířit zlo“ se nesmí. To jsou čistokrevné mafiánské praktiky partnerství ve lži, partnerství v zločinu! Lidstvo trpí evidentně špatným svědomím a nechce se o sobě dozvídat nepříjemné pravdy. Ty je třeba zakázat, potlačit, nedat jim prostor pro veřejnou prezentaci. Vždy se najde dost početné hejno potrefených husí, které svým poplašným křikem přehluší nebo i zahluší původce nepohodlných názorů. Vzpomeňme na mistra Jana Husa, na Galilea Galilei, na Giordana Bruna, na markýze de Sade. To, že o nich dnes máme vůbec nějaké povědomí, ukazuje stále ještě jen na to, že za sebou měli někoho vlivného, nějakého mocného spojence, jemuž názory svého chráněnce v něčem vyhovovaly pro jeho vlastní osobní cíle či skupinové zájmy. Ti ostatní bezejmenní „odpadlíci“, „čarodějové“, „šamani“ a „posedlí ďáblem“, měli a mají prostě smůlu. Na mapě umění zůstává vždycky mnoho bílých míst!
Jak pravil již markýz de Sade: “Ať chcípnou, jak tomu chce Příroda!“
(Misantrop: Bůh nesmiřitelného hněvu 2.)
*
Nyní čtu Černé slunce, román o markýzi de Sade od Františka Kožíka.
Zatím se to čte dobře: není to nic složitého a osoba „božského markýze“ mě zajímá; méně už jeho dílo, jež má pověst pornografickou.
Jednou jsem četl Justinu. Byl to takový samizdat s vlepenými pornografickými fotografiemi. Moc velký dojem to na mne neučinilo. Jiné jeho spisy dosud neznám. Buñuel a Černé slunce (ten výraz prý pochází od Bretona) mě třebas navnadí na další Sadovy knihy.
Román Černé slunce o životě markýze de Sade od Františka Kožíka se mi začíná líbit. Autor sice neumí psát a text opět neprošel korekturami (nakladatelství „Winston Smith“ – Orwell se obrací v hrobě), takže se hemží debilními chybami, jichž bych se nedopustil, ani kdybych psal po dvanáctihodinové šichtě ve fabrice, ale markýzovy názory se mi líbí. Už asi chápu, proč Buñuel po přečtení jeho spisů zalitoval, že si před všemi ostatními, mnohem slavnějšími a uznávanějšími knihami od věhlasných spisovatelů nepřečetl nejdříve něco od Sada. Mně se při čtení tohoto románu nejčastěji vybavují scény a tváře herců z filmů Šílení od Jana Švankmajera a Quills – perem markýze de Sade. Sadomasochistickou povahu lidáků, jejichž nejpřirozenějším živlem je fašistický stát, jsem odhalil již před dvaceti lety také a sám, mimo jiné například v Poslední Revoluci Myslí, v Plivanci na rozloučenou, i jinde, takže nacházím se Sadem společnou řeč. Ctnost a Bůh nemohou existovat v tomto světě, jejž ovládá zlo. Sama příroda je zlá a ke zlu nás ponouká.
Sade ovšem vyšel z pozorování sama sebe. Já jsem přišel k tomuto objevu jednoduchým srovnáním kontrastu mezi mnou a lidstvem. Neboť lidstvo je zvrhlá sadomasochistická rasa, libující si v násilnostech a krutostech všeho druhu, Já jsem však naopak zcela jiný; Já opravdu nepřináležím k lidskému druhu.
Sade svou zvrácenost nijak netají, ale dělá to alespoň duchaplně a s grácií šlechtice, což mu lze možná i odpustit. Dokonce se domnívá, že má na své straně přírodu, která jej takovým udělala. Ach, ano: příroda dělá mezi jiným též chyby. Největším jejím omylem je však člověk. V životě můžete být buď genitální, anebo geniální. Všichni velcí myslitelé se stranili žen a vyhledávali samotu. Než zavřeli Sada do vězení, staral se jen o ženy a o svůj neukojitelný chtíč. Byl genitální. Teprve když ztratil svobodu, a tudíž i možnost milovat a týrat ženy, získal však paradoxně samotu, velkou pomocnici moudrosti, rázem zduchovněl, proměnil se, zniternil se, z povrchního floutka vyhledávajícího krátkodobé rozkoše se stal geniální, hlubokomyslný filosof, jenž už znal zlo tohoto světa z vlastního nitra. Nemusel nic poznávat a zkoumat jinde; stačilo mu jen poznat sama sebe, aby uměl pojmenovat a pochopit svět. Sadomasochismus lidského světa, jako fúze jatek, koncentráku, blázince a nevěstince, se projevuje i ve zcela zdánlivě nevinných zábavách a činnostech člověka. Pro mne je sadomasochista například i zahrádkář, který se zlostnou vervou ničí plevel, seká trávník, topí krtka, rozšlapává slimáky, střílí po špačcích a i jinak s „láskou“ pečuje o svůj milovaný záhonek. Ten člověk si koupil zahrádku pro své potěšení – ale podívejte se někdy, jak se při tom tváří: jako mučedník, jako galejník, jako kdyby dostal toto své hobby uloženo za trest, trpí svou „láskou“; sadista, který dobrovolně trpí. Hle, toť nepřikrášlený obraz člověka.
"Doma“ ve verbežárně jsem se zhojil z mnohočetných komářích bodanců a štípanců od klíšťat a dočetl jsem román Černé slunce o životě markýze de Sade.
Jeho osoba se mi však úplně zhnusila a zprotivila, jakkoli nikdy nepatřil k mým oblíbeným spisovatelům. Na svobodě vůbec nedovedl rovně, hrdě a s čistým štítem žít! Zapletl se s lůzou Francouzské revoluce, stal se z něj ustrašený muž dvou tváří, patolízalský pamfletář, podbízivý oportunista, sentimentální baba, lísající se ke své družce jako kňučící pejsek, zapírající se, tloustnoucí sketa, křivák a podrazák. Lépe mu vyhovovalo a slušelo vězení, kde mohl psát, myslet a chovat se tisíckrát svobodněji než na svobodě. V kriminále nebo v blázinci nemusel se starat o nic jiného než o sebe, všechno mu dozorci přinesli na požádání. Mohl být naprosto nezávislý. Jakmile však kdy vyšel ven, na svobodu, kde si sám musel shánět živobytí a žít pod vládou surové, zabijácké lůzy, ztratil veškerý svůj půvab svobodomyslného libertina a stala se z něho obyčejná prodejná kurva. Takhle bych Já nechtěl dopadnout. To už bych se snad nechal raději gilotinovat než ztratit tvář. Také tvůrci amerického filmu Quills – perem markýze de Sade, jenž se mi líbí, si zřejmě tuto pozdější markýzovu proměnu k horšímu uvědomovali, a proto ho nechali raději milosrdně zemřít v blázinci v Charentonu. Dopřáli mu tak ve své fantazii, mimo historickou skutečnost, důstojnou smrt; vložili do jeho posledních slov dokonce věty rouhavé; ale vlastní život skutečný skončil markýz de Sade potupně: jako – fuj! – obyčejný člověk.
Kromě Justiny jsem nalezl na internetu v češtině ještě jeho Juliettu, ale to je totéž nesmyslné a bezduché porno navršené z hromad nechutností, násilností a zvráceností jako v Justině. Autor psal tato „díla“ vyloženě pro lůzu a pro její pobavení, to jest pro peníze, to je z nich poznat. Snad to i markýze bavilo také a sám měl ty zvrhlé lidské sklony v sobě, ale rovněž jistě věděl, čím se sprosté lůze zavděčí. Inu – zavděčil se jí, jak patrno, a strefil se do jejího nevkusu, jen co je pravda! Avšak pro misantropa je to možná jen dobrá a poučná sonda do psychologie a sexuality člověka, ale jinak, například duchovně nebo filosoficky, jsou to díla naprosto bezcenná, určená skutečně jen a jen pro mrzkou lůzu.
Z děl markýze de Sade mě tudíž zajímá již jen jeden jeho román, jenž by mohl obsahovat nějaké ty filosofické myšlenky, pro něž si jej vážil Luis Buñuel a jež zaznívají ve filmech Quills – perem markýze de Sade a ve Švankmajerových Šílených: je to román, který mají dokonce i v naší městské knihovně – což je co říct – a který se jmenuje 120 dní Sodomy.
Na motivy tohoto románu natočil Pasolini stejnojmenný film. Pár ukázek z něho jsem viděl, ale pouze jednou v italštině a podruhé ve španělštině, takže jsem příliš dobře nerozuměl dialogům, jen jednomu nadějně znějícímu monologu, který začínal slovy: „My, fašisté, jsme největší anarchisté, protože...“, ale jak to bylo dál, to už jsem nepochytil a mohu se proto jen dohadovat. Nemyslím však, že bych souhlasil, kdyby končil nějak takhle: „...protože přinášíme na svět chaos a zmatek.“ Se Sadovým románem to ostatně nemá co do činění, neboť markýz sice poznal teror, avšak nikoli ještě ten fašistický. Není to však jedno, jaký má teror přízvisko, nebo zda je skrytý či otevřený? Je-li vám stále něčím vyhrožováno, je to teror vždy. Platíte-li výpalné mafii za „ochranu“, není to skutečná ochrana, nýbrž vydírání. Platíte-li státu, té největší a nejlépe organizované mafii za ochranu před lůzou, také to není opravdová ochrana, ale vydřidušství. Nezaplatíte-li za dům, zboří vám ho. Nezaplatíte-li výpalné, takzvané pojištění zdravotnické mafii, zabaví vám majetek. Nevyplníte-li řádně formulář na sčítání lidu, zaplatíte pokutu. Nezaplatíte-li daně, seberou vám živnost. Ve státě jsou podobné hrozby stále přítomné. Zdaž i to není teror? U sociálních demokratů teď tvoří přímá hrozba dokonce součást agitace v předvolební kampani, jak jsem si povšimnul: jejich heslo NEVOLÍŠ – ZAPLATÍŠ není nic jiného, a tuto stranu můžou tudíž volit opravdu jen duševně méněcenní podlidé – takže většina. Ostatní volí protistranu – a opět z téže hrozby: tentokrát proto, aby se jí vyhnuli! Ať však volíte koho chcete, nikdy nevolíte svého ochránce, nýbrž svého vydřiducha. V tom filmu se ostatně stačí jen dívat na ty explicitní scény násilností, ponižování a krutostí, jichž se člověk dopouští a jež trpělivě snáší, aby misantrop lehce pochopil i beze slov, o co tam jde.
V románu Černé slunce mě zaujala jedna věc: markýzovy údajně ztracené spisy se po letech objevily dílem neuvěřitelné náhody a část jeho pozůstalosti se dokonce našla v jeho kufříku, kde ji nikdo nehledal. Malá nápověda pro mrchožrouty, kteří se jednou slétnou nad mou literární mrtvolou nebo po mém záhadném zmizení: také Já své spisy schraňuji v kufříku!
Ctižádostivost bude věčně týmž nenávistným jedem lidského srdce, které se zahubí nakonec společně s ním.
(markýz de Sade)
