Jdi na obsah Jdi na menu
 


Saltykov-Ščedrin: Rozvrat v Hlupákově

M. J. SALTYKOV-ŠČEDRIN

ROZVRAT

V HLUPÁKOVĚ

(výpisky z komedií a satir z let 1857–1865)

 

Obsah:

Smrt Pazuchinova

Ženich

Jášenka

Stíny

Úryvek z „Knihy o umírajících“ (Samomluva starého idealisty)

Tiché útočiště

Hlupákov a Hlupákovci

Hlupákovský rozvrat

Kapouni

V boji proti Hlupákovu (doslov)



SMRT PAZUCHINOVA

 

Ovšem, kdyby byl kapitál! Ano, ano, dobré by bylo, kdyby byl kapitál… ale bez kapitálu, jakýpak jsem to člověk?

 

Ty si myslíš, když se jmenuješ otec, že já se musím na tvé neplechy jen tak koukat?

 

Tenhle Semjon! To je, to vám řeknu, prašivé hovado, třebas je státním radou!

 

K čemu jsou lidské záměry? Jeden hromadí bohatství hmotné, druhý bohatství duševní, jeden pláče, druhý se směje1 – bijí se, bojují, krev prolévají, boří města a znovu je stavějí – a tu máš! Jeden filosof tvrdí, že svět je voda, jiný, že svět je oheň, a co z toho všeho vyšlo? Pouze ta jediná pravda, že lidské myšlení má své meze.

 

Nastasja Ivanovna: Jdu k tobě, miláčku! Myslela jsem, že ses zavřel a počítáš peníze.

Furnačov (s tajenou zlostí): Přemýšlivý člověk se nikdy takovým nesmyslem nezabývá, protože ví, jak jeho věci stojí... Přemýšlivý člověk věnuje svůj volný čas zábavě s nepřítomnými. (Ukazuje na noviny.) Brzy se objeví kometa. Nebeská hvězda, milostivá. Objevuje se v hodinách žalů a zkoušek.

Nastasja Ivanovna: Kometa – taková nuda!

Furnačov: To vy ženy, milostivá, vždycky tak: chcete si jen kolem něčeho podovádět, ale co z toho vzejde, ať třebas i národní pohroma – po tom vám nic není. Pravdu měli staří, když říkali, že žena je – nádoba pohoršení.

 

Nastasja Ivanovna: Nač potřebuješ peníze? Vedou jen k hříchu!

Furnačov: Peníze, milostivá, potřebuje každý člověk. I žebrák stojí na ulici, i ten potřebuje peníze; proto ve jménu Kristově nastavuje ruku.

Nastasja Ivanovna: Jen abys víc nahrabal, a proč, patrně ani sám nevíš. Až je odporné se na tebe koukat, jak se kvůli penězům přetvařuješ!

 

Čas, jak je vám známo, je takový kapitál, který nevrátíš. Každý kapitál je možno vrátit, ale vrátit čas možno není.

 

Člověk ve své nadutosti podniká někdy věci, kterých později trpce lituje, ale ne nadarmo praví lidová moudrost: Neplivej do studně, budeš potřebovat pít...

 

Krása duševní je beze sporu znamenitá věc, ale doba je už tak zkažená, že krásy duchovní stojí němě před koloběhem osudů.

 

Je tu nuda. Vezmeš si knížku – chce se ti spát; začali teďka psát nějak nudně.

 

Peníze potřebuje každý; s penězi se z každého stvoření stane člověk, bez nich je i člověk jen stvořením.

 

Za hloupé řeči se má posílat na Sibiř. A když ty chápeš, že jsou to nesmysly, tedy jimi pohrdni!

 

Někde pásek lidem utáhnout, tam něco urvat, jinde něco štípnout, no, a z ničeho nic je na barák.

 

Co se děje? Jen holá nuda je to, aspoň kdyby kometa či co přišla rychleji! Kdyby aspoň už byla válka či co!

 

Ovšem, pro nás, pro hlupáky, je všechno dobré.

 

Prokofij Ivanyč: Teďka je ze mne docela jiný člověk; teďka jsem pocítil, že svým kapitálem musím vlasti přinést užitek... Z cesty! Jde dědičný čestný měšťan Prokofij Ivanov, syn Pazuchinův! Mavru Grigorjevnu obléknu do sametu, kočáry si objednáme z Moskvy... Jen z cesty, sic tě přejedu!

Živnovskij: Ach, štěstí, štěstí, jak to krášlí člověka!

 

 

ŽENICH

 

„Ach, ma chère!“2 volá Marja Ivanovna a směje se tím usilovným mateřským smíchem, z něhož svobodným mužům běží mráz po zádech. „Ona je tak naivní!“

Následuje několikaminutové mlčení.

Nastala chvíle všeobecného mlčení, jedna z těch chvil, v nichž, jak ujišťují v Krutogorsku, se zcela jistě někde rodí hlupák.

 

„Velkosvětskost – ovšem, ale na druhé straně příroda má nesporné přednosti i před velkým světem.“

„Ano, mnozí to teď říkají...3 a je to také oprávněné, protože, chcete-li, co je to velkosvětskost? Jen prázdný zvuk a i ten, možno říci, není vždy sluchu příjemný.“

„To je naprosto správné,“ odpovídal Ivan Pavlyč. „Je to tak správné, že tuhle dokonce i já – zdá se, člověk ne starý, kterému se dostalo dobrého vychování a v lepších domech byl přijímán – a omrzelo mě to, úžasně omrzelo. Pořád, víte, i ve spaní sníš o tom, jak se od světa odloučit.“

„A věřte, že to k tomu vede,“ pravil zas Porfirij Petrovič. „Z počátku se člověk ve své lehkomyslnosti od přírody pomalu vzdaluje a potom se k ní zas pomalu vrací.“

 

Zdivočení povahy nutí člověka, aby se stranil lidí jen proto, že jsou to lidé, a ne zvířata.

 

JÁŠENKA

 

Přes chudobu duševního světa, která dává člověku možnost snadno se smířit s nejvšednější a pranic záviděníhodnou formou života, přes to, že patrně už povahou byl spíše předurčen k živoření než k životu – Jášenka se nudil. Nemohly v něm zcela zmlknout zákonité požadavky mládí, jež jsou stejně nutné pro každého tvora majícího lidskou podobu, ať je hloupý, nebo chytrý, ať je vyvinutý, nebo nevyvinutý.

 

Ale Jášenka vlastně nebyl ani spokojen, ani nespokojen. On prostě odvykl lidem, jejichž společnost následkem tohoto odvyknutí byla pro něho spíše tíhou než zábavou. Tak si zvykl na svou osamělost, že s chorobnou přecitlivělostí reagoval na každý vnější podnět, který ho probouzel z duševní ztrnulosti. Celé hodiny chodil se sklopenýma očima po pokoji, a jak se zdálo, na nic nemyslil; jen se tu a tam usmál.

„Panebože, co s ním bude,“ přemýšlela Natalja Pavlovna, s neklidem pozorujíc každé jeho hnutí.

 

Ale kam utéci? Před Jášenkovým duševním zrakem se najednou kmitly všechny pohádky a pověsti, které v dětství četl nebo slyšel, a v nichž vystupovali různí nenávistníci lidského pokolení, kteří prchají od lidí do lesů a jeskyň a berou zavděk místo potravy jen džbánkem ovčího mléka a malým množstvím červených plodů (jakých – to je neznámo). Zdálo by se, že je ze všeho nejjednodušší následovat příkladu těchto poustevníků, ale k tomu je nutno mít při nejmenším jednu ovci, nemluvě ani o červených plodech. Byl však úplný nedostatek toho všeho, třebaže v nejbližším lese rostla vraní oka, ale ta, jak známo, lidské pokolení nepožívá.

 

Vytvořil si svůj vlastní svět, svět domnělý a krajně ubohý, ale nicméně plně vyhovující jeho primitivním požadavkům. Jen jednou pocítil jakýsi nejasný popud vyjít z obvyklých kolejí, ale i tu, co hoře, co neklidu táhl za sebou jeho opovážlivý výstřední kousek! Co bude potom, jestli ho ještě přinutí, aby se oženil? Vždyť potom nebude ani minutku patřit sám sobě4, potom bude celý jeho život, tak říkajíc, spletitý, protože bůhvíjakou ženu ještě dostane; přilepí-li se na něho, nedej Bože, nějaká svévolnice, tak třebas ještě bude jazykem dráždit! – Ne, Bůh s ní i s ženitbou!

 

STÍNY

 

Nabojkin: Ty tedy míváš odlišné názory? Pardon, mon cher5, ale musím ti říci, že ty odlišné názory – je náramná hloupost. V naší době, příteli, je nezbytná disciplina a ne názory... Nechápeš lidi.

Bobyrjov: Ale přece mohou snad existovat různé názory?6

Nabojkin: Nemohou. Celý systém spočívá na jediném slově: disciplina – a dost. To se nevysvětluje, ale cítí se to. Musíš předem sám sebe přesvědčit o tom, že vůbec každý systém je dobrý, ať se ti předloží jakýkoli, a potom mu musíš podřídit celé své jednání i myšlení. Tady máš, milý příteli, životní orientaci naší doby.

Bobyrjov: To přece bývalo i dříve; i dříve se vyskytovali lidé, kteří bez námitek dělali to, co se jim poroučelo.

Nabojkin: Dříve plnili nařízení mechanicky jen proto, že to bylo nařízení, nyní je plní z vlastního přesvědčení; dříve stála v popředí oddanost k osobám, nyní je v popředí oddanost k systému. Nu ano, ano! (Vlídně poklepává Svistikovu na rameno.) Takové lidi stále potřebujeme! Takoví lidé nás nezradí!

Svistikov7: Což o to, prosím, ovšem... nezradíme! Ale jen kdyby o svátcích bylo víc ze zbytečků!

 

Uznejte, milý příteli, že v nynější době jsme my všichni, ať je nás kolik chce, trošičku... ne snad podlí – Bože chraň! – ale tak... rozšafní lidé! Jste přece filosof?

 

Ať si žvaní! Ať si žvaní! Mon cher, aby se člověk vypořádal s těmi žvanivými lidmi, il ne faut avoir que de l'impudence.8 Je třeba se jen jednou provždy odhodlat chodit kolem nich a nečervenat se; věřte, že se všechno urovná! Ten žvanící dav čeká sám na almužnu. Věřte, že se znepokojujete zcela zbytečně. Vy máte podezření, že síla je tam, kde v podstatě není nic jiného než žvanění. Opakuji: je jen nutno se co nejmíň červenat a občas házet do davu dvacetníky, aby se dav choval klidně, a dokonce z přebytku nadšení bral ty dvacetníky za dukáty.

 

Klaverov: Vyžadují ode mne, abych neodmlouval a prostě vyhovoval jako stroj...

Kníže Tarakanov: Nu ano... Totiž nevyžadují to od vás, ale přejí si to.

 

Dal jsem se unést myšlenkou osvícené a ctnostné byrokracie, ale zatím se v praxi ukazuje, že jsme všichni... trošíčku podlí!

 

Prožíváme těžkou dobu; vášeň pro vrcholy zůstala jako dřív, ale prostředky, jak těch vrcholů dosáhnout, vypadají podezřeleji. Intrika, intrika a intrika – to je vládkyně naší doby! A skoncovat se vší tou nakaženou chamradí – ne, na to jsme příliš podlí!

 

Drzost je nejspolehlivější prostředek, aby se neutonulo v bahně, které nazýváme životem.

 

Je nutno žít nějakou dobu mezi těmi pány tak, jak jsem žil já, aby bylo lze pochopit, jak hluboký může být pocit nenávisti a záští! Nejen že se může člověku stát obsahem celého života, ten pocit se zároveň stává ostrou, mučivou rozkoší, která udrží jeho síly, když začnou slábnout, která možná po kapkách vyčerpá všechno jeho bytí, ale nedopustí, aby na něj člověk třeba jen na minutu zapomněl, dříve než žízeň po pomstě bude uhašena. – Jen si pomyslete, že my jsme se přece zapletli s těmito lidmi, že mají celý náš život v rukou, že můžeme dýchat pouze pod tou podmínkou, že budeme úplně němí, že sami jsme přijali tento stav, že ani na chvíli se nemůžeme zbavit jeho tíže! Vždyť je to ta nejhroznější robota, jakou si jen může vymyslit nejzvrácenější fantazie! Co je tu příčin k záští, o jakých se ani nesnilo vám, kteří se díváte na tento hnusný svět ze své nádherné osamocenosti!

 

Věřte, nevystačíme s jedním životem, budeme-li se rozčilovat všemi lidskými hloupostmi, které se kolem nás a kvůli nám dělají.

 

Tento systém spočívá v tom, připravit člověka, který se dobrovolně odhodlal jít na galeje, rázem do té míry o čest, aby se neopovážil ani pípnout. Až tvá minulost bude pokálena, až celý tvůj život bude zničen, až hanba a opovržení padnou na tvou hlavu, tehdy tě s dokonalým klidem zapíšou do řad Svistikovů. Řekneš mi, že nikdo z toho nic nemá, bude-li tak s tebou jednat, že to připravuje o čest ty, kteří tě používají, že to bez jakéhokoli užitku podrývá k nim důvěru. Toť se ví, můj milý! Ale cožpak oni chápou, co dělají, cožpak hledí na svou činnost jinak než jako na prostředek, který jim dává možnost spokojeně prožít příští minutu, copak vidí budoucnost, copak počítají? Ty bys toho na nich chtěl! A s kým ses spolčil, kým ses obklopil! Ale cožpak necítíš, jak je z nich cítit hnilobu, copak tvá schopnost vyznat se v lidech se do té míry otupila, že nemůžeš pochopit, že tito lidé ani nejsou zárukou života?

 

Což, může-li skutečně podlost dosáhnout tak obrovských rozměrů? Což, je-li podlost tak rafinovaná, že už je ji málo zavléci, ale nutně musí i nakazit? Ale kam jsem se to dostal, Bože můj? Není to sen? Nejsou všichni blouzněním v horečce? Ne, nemám sil pokračovat! (V zoufalství si rve vlasy.) Vše to je pravda, všechna ta hanba, všechen ten hnus...!

 

Podlost je dovolena, ba do určité míry se připouští jako nevyhnutelná přísada života, ale nedovednost, hloupost – hle, kde jsou skutečné zločiny, hle, kde je hanba!

 

Mám svou vlastní filosofii, podle níž shledávám, že ve světě není ani dobra, ani zla, že vše je relativní, a že tedy je každý sám sobě nejlepším soudcem.

Jen na jedno, prosím, abyste nespoléhal, a to na to, že bych vzdychal, naříkal a plakal; citlivost opravdu není mým zvykem.

 

ÚRYVEK Z „KNIHY O UMÍRAJÍCÍCH“9

 

SAMOMLUVA STARÉHO IDEALISTY

 

Umíráme, milý příteli! Zdálo by se, že je v nás ještě mnoho schopností k životu, mnoho nedotčených sil, a zatím, není pochyby – my umíráme! A kdo nás přichází vystřídat? Pohleďte na tu ubohou, podlomenou nynější mládež, poslechněte si její hladké, rozvážně nudné řeči, podívejte se na její způsobná, uměřená gesta, zahloubejte se nad jejími chladnými a vždy konečnými rozhodnutími a směle řekněte: „Hle, lidé, v jejichž rukou leží budoucnost!“ Jsou to lidé papíroví, kteří nemají víru v sebe samy, kteří se neohlížejí nazpět a nehledí se skrytým rozechvěním kupředu, lidé, v jejichž duši nikdy nebylo místa pro ideál – mají-li vůbec duši – lidé podle zevnějšku vždy spokojení a klidní, ale uvnitř sžíraní věčnou závistí, lidé, jejichž duševní obzor nesahá za hranice těsné skořápky vezdejších potřeb, jež fatalisticky zatěžují všechna jejich přání i jejich myšlenky... Tedy my jsme se patrně dopustili mnoha hříchů, nadělali jsme na svůj účet mnoho hloupých a bezcenných věcí, takže bychom měli být nuceni postoupit právo na život těmto odpadkům života, těmto chodícím aritmetickým výpočtům, kteří hledí na svět jako na zdechlinu. Máme tedy asi na svědomí tolik hanebností a ničemností, že kolem našeho smrtelného lože a nevychladlých ještě našich těl divoké skřeky jásajících diplomatů se již směle rozléhati mohou (promiňte mi latinskou stavbu věty), z nichž každý má na duši nějaký drobounký kousíček nečisté práce, nějaký miniaturní smrdutý záměr, kterým se má na účet bližního jeho vetché tělo nasytit. A je třeba vidět, s jakým nemilosrdným pohrdáním chodí kolem nás lidí dožívajících, jak si nás polopřezíravě poloblahosklonně měří pohledem od hlavy k patě, jako by chtěli celému světu říci: „Nechte je, ty bouřliváky, ať odpočívají v pokoji!“

Ano, nám nebylo souzeno, abychom se stali praktickými činiteli; my bychom nikdy nedokázali vypořádat se s životem, poněvadž jsou v něm překážky, je v něm nedůslednost. Život se často projevuje tak ošklivými zjevy, tak obludnými fakty, s jakými by se naše vnitřní cítění nikdy nesmířilo. Slovem, my nedovedeme analyzovat, odloučit dobro od zla, nedovedeme historicky probádat příčiny zla a dojít tak touto cestou k jeho ospravedlnění. Abychom se chovali sympaticky ke všem zjevům života bez rozdílu, ať jsou jaké jsou, jen proto, že patří k životu – to naše přirozená povaha nesnese. Naše přirozená povaha je tak čistá, tak měkká, tak estetická, že se chorobně choulí při každém poněkud hrubém dotyku. Vůbec nežertuji, když vám to říkám. Pravděpodobně se vám v životě naskytla příležitost setkat se s lidmi, které pouhý pohled na nehezké a špinavé dítě přivádí téměř v podráždění. A touto podrážděnou nenávistí k nečistotnosti všeho druhu jsme nakaženi i my. Nám je nepochopitelná láska matky k nemocným, bledým a krtičnatým dětem, na něž pohled může člověku žalem srdce utrhnout.

Někdy mi napadá tato otázka: Dovedli bychom sestoupit na úroveň danou okolnostmi, dovedli bychom se pustit do hrubé práce, k níž jsme vždy měli instinktivní odpor a která přece tvoří základ každého velkého životního díla? Z nás by se nikdy nestali dobří dělníci, nikdy bychom nemohli vyniknout. Ano, právě pro nás bylo nutné žít stranou světa, nemít vůbec styk se životem, abychom trochu rozkvetli a dostalo se nám významu. V opačném případě bychom jen zvětšili zástup nešťastných a bezmocných, jenž je beztak již tak ohromný, že nepotřebuje nových příspěvků.

Pamatuji se, jak jsem se poprvé střetl se životem. Jak to bývá, bylo místem děje totéž byrokratické pole působnosti, které tak pohostinsky poskytuje přístřeší všem, kteří je nemají a jsou mravně zmrzačeni. Pamatuji si, jak se představení se shovívavou pobaveností dívali na mou čipernost a povzbudivě se usmívali nad mou horlivostí. Najednou mě však napadla myšlenka: Cožpak něco znamenám v těchto srdcích? – A Bože můj, jak se mi tehdy zprotivili!

Zdálo se mi, že nejsem stvořen proto, abych celý život mlátil prázdnou slámu a myslil jenom na to, abych věc zaobalil do patřičných forem, nestaraje se o její podstatu. Opustil jsem službu, protože se mi jevila jako systém zbytečného čekání, nerentabilního přešlapování, ustaraného úsilí vniknout do království stínů a ubohých bouří ve sklenici vody. Zdá se, že práce, k níž je člověk povolán, je něco nejen podružného, nýbrž dokonce úplně nahodilého a že tento svět žije svým vlastním životem, který sám sobě slouží za účel nezávisle na oficiálních povinnostech. Co nenávisti se odtud vynáší na světlo boží a vedle ní co zhoubné, nakažlivé vděčnosti! Krvelačné světlo se třpytí v očích, dusivé vzdechy otravují atmosféru: to je světlo únavného čekání, to jsou vzdechy zhuštěného trpkého reptání... Nepříjemný a hrozně nemravný obraz! Obraz dokonalé prázdnoty, rozněcované pekelným ohněm ctižádosti, obraz ziskuchtivosti a závisti, živené vábením budoucích zisků!

Je-li pak možno, aby ten, kdo má možnost odvrátit zrak od tohoto obrazu, tak neučinil?

Také já jsem odpověděl na tuto otázku kladně. Ale tu se se mnou stala divná věc. Kam jít, kam se podít? řekl jsem sám sobě, poněvadž nelze se potácet světem bez cíle, který by mohl dát samotnému bytí barvu i význam. Ukázalo se však, že není ani žádné práce, jíž bych se mohl přizpůsobit. Chcete-li, byl i cíl, ale jakýsi vzdálený, skrývající se za devaterými horami, cíl takový, který měl právě tu chybu, že nedával žádné zaměstnání hned.

Brány života zůstaly nám navždy uzavřeny. Opakuji: jsme příliš dětsky čistí, abychom vešli na tržiště, na němž je vše pohlceno jedním zákonem – zákonem koupě a prodeje.

Panovnické žezlo, jež beztak nebylo nikdy v našich rukou, stalo se teď více než kdykoli jindy pro nás nedostižným. Všecky odstíny názorů, všecky strany mohou na chvíli dosáhnout svého vítězství, my však – nikdy. My jsme titíž esprits creux et rêveurs10, pro které není místa při hostině života. Dívají se na nás soustrastně, pokud tiše sedíme v koutě, a vrhají se na nás s nevídanou zuřivostí téměř jako psi, jakmile nás napadne zdvihnout hlavu a zvýšit hlas. My hrajeme ve společnosti touž úlohu, kterou hráli mormoni v Missouri a Illinois, ačkoli my přitom nikoho nešálíme, nikoho neokrádáme a mravně nekazíme. My jsme neškodní, na rtech máme slova míru a dobra, ale zatím nikdo nevzbuzuje více rozhořčení, víc nenávisti. Vnikněte v tento podivný, ale nanejvýš poučný fakt! Silné povahy, silné theorie, i kdyby byly absolutně nemravné, nikdy na sebe neuvalí ani tuto nenávist, ani toto pohrdání už pouze proto, že jsou silné. My však nemáme, co bychom světu ukázali, až na naši slabost, a proto je každému lehké i schválně i neúmyslně i přímo a mimochodem kopnout do našeho přesvědčení. Je to nevinná zábava, která v poslední době dosáhla rozměrů všeobecného diletantismu.

Ale jak za tím přesvědčením nejít? Pro nás, lidi umíněného, třeba i ne zcela jasného přesvědčení, nemůže být žádných kompromisů. A vám je patrně i z historie známo, že státnická moudrost se udržuje při životě jedině ústupky – tedy...

My nemáme na svědomí jediný úskok. Byli jsme prostní jako holubice.

A my umíráme!

My umíráme a na naše místo ze všech skulin vylézají nevrlí krčmáři, zasmušilí fantasté a odporní taškáři s vyhublými břichy chrtů a pokaženými játry! Jak nudně a neútulně se jim žije na světě, jak málo radostí jim život dává! S hekáním a vzdycháním nesou tito mravenci na svých bedrech nadměrné břímě života... Na všech tvářích je napsána malomyslnost a chladný vztek; všechna srdce hoří neukojitelnou ziskuchtivostí. Starost a její sestra závist hodily na celý svět těžký a neproniknutelný příkrov, jímž není vidět ani formy života, ani jeho záchvěvy... Vše je chmurné a chladné jako hrob! Jen prostopášné ženy s drzou bezstarostností vystavují na odiv svá vypasená těla...

 

TICHÉ ÚTOČIŠTĚ

 

Při pohledu na prostor, při pohledu na sílu živlů, jež v téže době ničí a zúrodňuje, cítí člověk, že je přiveden k rozumu, cítí jak v celé jeho bytosti vzniká a roste vášnivé nadšení pro širokou volnost, jež až dosud dřímalo na dně duše, potlačeno trpělivou a piplavou prací na drobnostech života.

V poslední době začaly tu občas proplouvat parníky; v ohromné prostoře pění a bouří vodu, hlukem kol plaší bojácnou říši vodních obyvatel a svým pískáním budí stesk po celém okolí, jehož tichý spánek nebyl dosud rušen vítězoslavným kvílením nejnovějších průmyslových bakchanálií. Parníky jsou však ještě v tomto kraji vzácností a místní obyvatelstvo ještě neomrzelo shlukovat se na břehu pokaždé, jakmile se rozšíří městem zvěst, že má přijet „čertovská mašina“. Ale běda! Ve vzduchu se již vznášejí zlověstné příznaky, věstící brzký konec prvobytných forem života: atmosféra je již nakažena zkázonosnými miasmy příštích akciových společností, těchto cizopasných rostlin bohatých na šejdířství a nevzdělanou drzost, které si zotročí domorodého člověka, aby se jeho potem vykrmovali zbohatlí hospodští a jejich nemravné milenky. Ojedinělý nyní parník přitáhne za sebou desítky a stovky jiných; podél břehu se roztáhnou továrny a závody; štiplavostí a zápachem kouře nasytí svěží vzduch okolí a otráví svobodné vody řeky... Co se to s tebou stane, milý panenský kraji?

Je podivný, ale zároveň nesporný a nejvýš pozoruhodný fakt, že každý nový zjev, který, jak se zdá, slibuje, že usnadní rozvoj života lidu, především těžce dolehne právě na tento život. Nepochybné výhody nových poměrů, jež s sebou přinášejí nesmělé začátky civilizace, mizí pod tíhou malicherného týrání, formálností a jakéhosi nemravného sloužení umění pro umění.

 

Dám raději přednost čestnému boji se společností, budu ji ustavičně a neustále popichovat a poštívat. Ale krotit ji přísností, napravovat administrativní cestou – to je nejen odporné, ale dokonce také úplně marné.

 

Ó mohutná, krásná, vše naplňující sílo mládí! Politováníhodný je ten, kdo tě nezažil! Smrti, kde je tvá zlomyslnost? Peklo, kde je tvé vítězství? Není ani řetězů, ani těsných žalářů, široko, široko se prostírá svět před duševním zrakem a svobodně, neodolatelně v něm vládne myšlenka!

 

Kde já jsem, holečku, nebýval? S kým jsem chléb a sůl nejídal? Je však třeba mnoho síly, aby si i při tom všem člověk zachoval krásu duše.

 

Ano, byl to dobrodinec, dobrodinec tohoto města! Dobrý člověk, to se musí říci, ale kdyby takových dobrých lidí bylo míň, tak by to asi neškodilo.

 

Práci měl – ale otázka je, je-li to taková práce, jíž může sloužit poctivá činnost? Práce, jejíž hlavní nitky se sbíhají v nečistých rukou, nemůže být čistá. Prospěch, který se tu staví na odiv jako přímý výsledek práce, je prospěch zdánlivý, je to klam, který slouží pouze k tomu, aby byli zlákáni nevědomí nebo prostomyslní lidé; je pravda, že všechny ty akcionářské výmysly nejsou ničím jiným než chaotickým pohybováním se v neproniknutelné mlze, v níž se jedny věci bez jakéhokoli zákonitého důvodu přemisťují na místo druhých, aniž se tímto přemisťováním dosáhne nějakého pořádku. Všechno je to tak... nu, a potom? Potom se naskytují tyto dvě hypotézy. První: je-li tato činnost zdánlivá, tedy stejně zdánlivá musí být i každá jiná činnost v zdánlivém prostředí; tedy, když jí opovrhovat, pak je nutno se rozhodnout buď pro nečinnost, nebo pro sebezničení, což úplně odporuje i zdravému rozumu i těm prostým, ale plně zákonitým instinktům, které jsou vlastní každému živému organismu. Druhá hypotéza mluví ještě jasněji: jsem-li okolnostmi nucen zúčastnit se takové věci, jež mi není sympatická, pak ji mohu jednak zneškodnit v samém začátku, jednak mohu použít těch prostředků, jež jsou v ní obsaženy, pro jiné cíle, které se jeví důležitějšími a podstatnějšími... Potom zde ještě vzniká otázka peněz. Peníze dostávám ovšem za to, že jsem se dal do plnění určité věci. V čem však vlastně spočívá moje úloha?

 

Svoboda je jevem čistě záporným, neobsahujícím žádné organizující prvky; pouze odstraňuje omezení.

 

Většinou jsou lidé bojácní a málo hybní; takové přesvědčení je trpké, ale nicméně zcela pravdivé. Lidé se cítí uraženi v zájmech sobě nejbližších a nejdražších, ale copak se nad tím rozhořčují? Ovšem, rozhořčují se, tak říkajíc, bezprostředně, svůj cit negeneralizují, nepovyšují jej na zásadu. Takový cit rychle přejde; mizí, když pomine svízel, tak snadno, jak jsou zahlazovány hmotné příznaky události, jež je vyvolala. Spoléhat na tento cit je téměř nemožné; praxe jej otupuje a z jeho periodického obnovování dělá obyčejnou, téměř neznatelnou součástku života. Ještě méně je možno spoléhat na cit, který by musely vzbuzovat podobné urážky na okolí, to okolí, které přímo aktem urážky netrpí. V době nejhroznějšího násilí, jaké si jen člověk může představit, jaký poměr k němu mělo město? Město bezstarostně spalo; nikdo nehnul ani prstem. Mohou říci, že město nemohlo předem nic podobného předvídat, právě tak jako nemůže předem předvídat drzé přepadení bandou zlodějů. Ale vždyť když oknem leze zloděj a pán domu ho vidí, křičí: „Pomoc!“ – Pročpak nekřičel? Proč neudělal poplach, nevzbudil sousedy, nepostavil se na odpor násilí? Nebyl přesvědčen, že podobné jednání z jeho strany bude zbytečné? Ano, byl o tom přesvědčen.

 

HLUPÁKOV A HLUPÁKOVCI

celkový přehled

 

Je nutno vidět Hlupákovce mimo jeho doupě, mimo Hlupákov, aby se poznalo, jak je z něho cítit práchnivění a smrad. „Já jsem Hlupákovec, jsem tedy neotesaný pitomec a je mě tedy cítit!“ mluví celá jeho krčící se postava.

Hlupákov je kraj lidožroutů, v Hlupákově nelze žít, v Hlupákově není vzdělané společnosti atd.

Svět nezrodil nic šerednějšího, je to lid odporný, nemající žádnou dobrou vlastnost, žádnou samostatnost.

Kromě přesvědčení, že jsou potomci kolegiátních přísedících, mají Hlupákovci ještě to pevné přesvědčení, že jsou všichni – dětmi čubky. Na tom se zakládají všechny jejich politické zásady a to také je základem jejich života rodinného i občanského.

„Já jsem čubčí syn: kampak mohu s takovou hubou lézt někam mezi lidi,“ rozumně říká Hlupákovec a zůstává většinou ve svém brlohu, a když z něho vyleze, omlouvá se. Nemůže mu ani na mysl přijít, že by někdo mohl shledat, že není odporný, a proto i na své nejbližší kamarády se dívá z téhož hlediska, z jakého hledí sám na sebe. V tom je logika, v tom je vysoká spravedlnost. Řekněte, prosím vás, kde je tu dobrá vlastnost, kde jsou tu příklady vznešených citů? Vzájemně se pasou na působišti svých činů, s pedantickou přesností vedou o nich podrobné účty a potom si radostně navzájem blahopřejí k svátku.

„Co ty na mne koukáš? Sám jsi čubčí syn!“

„Ale to ty jsi čubčí syn!“

„Ale to ty!“

A začínají si to navzájem dokazovat a dokazují důkladně, s citem, s důrazem, pokud se oba nepřesvědčí, že spor je zbytečný a že hned po prvním slově bylo velmi lehce možno se shodnout.

A potom vykládají o nějaké vznešenosti! Nikdo by se ani neopovážil pochybovat, že jsou hnusní a bezectní.

Souhlasím, že to všechno je velmi veselé, zároveň však také odporné. Začínají to sami chápat a jejich tváře pomaloučku začínají vypadat ustaraně. Stále se jim chce naparovat, dát pocítit, že prý jsou něco lepšího. Aby toho dosáhli, snaží se především nějak poopravit historii. Všichni pátrají po nějakém udatenství, ale najít nemohou.

Když uviděli nepěkný rypák svého kamaráda, rázem si vzpomněli na svůj dřívější převeselý život, kdy nikomu ani do hlavy nepřišlo přemýšlet o jakýchsi korporativních zájmech.

Hlupákovci si rádi pojedí a požívání vepřové ve významné dny povýšili na zásadu.

 

HLUPÁKOVSKÝ ROZVRAT

 

Úředník, který chvátá podat představenému židli, dostane i hodnůstku dříve a k svátkům ze zbytečků více než úředník, který když vidí představeného, neslušně chrchlá, a když si představený sedá, tak nejen že mu nepřistrčí židli, nýbrž se dokonce snaží mu ji podtrhnout.

 

Finogej Rodivonyč se těší pověsti nejsveřepějšího a nejnezkrotnějšího z Hlupákovců. Uvažovat s ním o něčem, zvláště napil-li se předtím vodky, je vůbec nemožné, neboť má nepochopitelný zvyk na každou námitku hned protivníkovi místo odpovědi nafackovat a potom považuje už spor za definitivně rozhodnutý ve svůj prospěch.

 

Prostomyslnost Ivánušků vzniká z toho, že hledisko, z něhož se oni dívají na svět, je úplně hnojové. To jim velice pomáhá. Oni by jen baštili a chlastali, mizerové, a váleli se s ženskými za pecí, ale tím, v jaké míře ve vlasti vzkvétají vědy a umění, si hlavy nelámou. Nechť tedy každý zůstane ve své sféře: my v náhorní, Ivánuškové11 – v přízemní.

 

Odkud se v Hlupákově bere ta nevyčerpatelná přívětivost? Odkud se berou ty výkřiky: „Drahý příteli, polib mě! Drahý příteli, zapomeňme na minulost! Drahý příteli, žít bez tebe je pro mne nesnesitelné!“

Běda, to se přece zase projevuje stará hlupákovská nezřízenost, to ona vylézá z Hlupákova jako starý, zarezavělý hřebík.

„Drahý příteli, žít bez tebe je pro mne nesnesitelné!“ Je však zřejmé, že tato fráze je pouze obměnou druhé: „Drahý příteli, polibme se!“ – Příteli, vždyť je to nepřirozené! Vždyť to páchne alchymií! Vždyť je to úplně totéž jako connubium dvou černých kohoutů. A ačkoli se staří alchymisté zlatých vajíček, jako výsledku soužití černých kohoutů, nedočkali, přece na ně čekali a v ně doufali.12

Ano, i důvtipnější Hlupákovci budou muset být zklamáni svými smiřovacími pokusy.

Zatím však ještě doufají; zatím si, jako rybka v sluníčku, ještě pohrávají se svými růžovými vidinami... Z toho vzniká celá řada výjevů a scén plných dobrodušné směšnosti.

 

Musím po pravdě říci: Hlupákov na mně leží jako můra. Ani mé myšlenky, ani mé skutky nejsou volné: Hlupákov je rdousí celou svou tíží; Hlupákov se mi zjevuje všude: i do mé pracovny, ať ji jak chci větrám, vytrvale vnikají hlupákovské vůně...

 

Mně se stále zdá, že mám před sebou zástup mrzáků, z nichž každý je svým zvláštním způsobem pozoruhodně ohyzdný, ale považuje za svou povinnost vyčíst svému sousedovi, že má ruku podobnou seleti nebo že jeho nos pro dva rost – a jeden ho dostal.

A odkud na nás tahle neplecha přikvačila? A kdo si ji vymyslil? Kdo tuhle nákazu do Hlupákova zanesl? Myslíš, myslíš – ale přece to rozumem nepřezkoumáš! Protože ve vědě se nevyznáme, srovnávat s něčím nemůžeme, ale přirozené hlouposti máme – víc než dost.

 

Ve vás, ve starých Hlupákovcích, vůbec se nechce zakořenit myšlenka, že žádný organismus nemá právo žít dva věky. My stále ještě umíněně stojíme na svém, stále doufáme a hledáme očima kolem, není-li možno někoho obvinit, jako by celá věc záležela ve výčitkách, pomluvách a obviněních a ne v bezelstném ponoření do řeky zapomnění.

 

Spoléháme se na své diplomatické schopnosti. Volajíce na pomoc zkušenost z minulých let, s radostí vzpomínáme, že za oněch časů nám postačilo jen zalhat, abychom vyvázli z jakékoli nehody. „Neznám, nevím.“ „To já ne, to ten padouch!“ – hle, přívětivé odpovědi, jejichž prostřednictvím se vyprošťujeme z obtížných situací. A ačkoli nás nejednou usvědčovali ze lži, a dokonce nás za to tloukli, to nevadilo, protože jsme velmi dobře chápali, že hněv je strašný pouze ve chvíli prvního návalu a že lež má spásnou vlastnost, že odvrací právě ty první návaly. Co se týče rýpanců a pohlavků, ty jsme z vrozené nám dobrosrdečnosti nikdy nepovažovali za něco vážného a důležitého.

 

S těžkým srdcem začínáme analyzovat a s rozhořčením vidíme, že náš duševní zrak neodhaluje fialky a konvalinky, nýbrž exkrementy.

Kam jít? Kam se podít před páchnoucími výpary? Přiznávám se, starý Hlupákove, že je tvá situace velice dojímavá, ale východiska z ní není.

Buď upřímný, starý Hlupákove, a dej každému ze svých dětí možnost být upřímný! Nevrť ocasem, nešpul rty k polibkům, aby ses tím úplně nezprotivil. Dokaž, že sis vědom své situace; chceš-li, neskrývej ani svůj zármutek; ten zármutek bude pochopen, neboť každému je pochopitelné, že loučit se s tisíciletou civilizací je těžké, ba nesnesitelné. Ale zapiš si jednou provždy za uši: „Vím, že doby mé velikosti skončily...“

A hlavně nestěžuj si, neškemrej a věř, že ti to pomůže. To ti pomůže umřít se ctí, a ne s ostudou.

 

KAPOUNI

poslední hlupákovská pověst

 

Kapouni lidé se vyskytují ve všech vrstvách, na všech stupních hlupákovské společnosti. Aby se stal někdo kapounem, k tomu je třeba velmi málo. Je třeba vybrat myšlenečku velikosti špendlíkové hlavičky, zamilovat si ji jako sebe sama a potom s klidným svědomím měřit tímto ohromným měřítkem všechny jevy, jež probíhají před očima. Pak kapoun tloustne a stává se výborným soudcem a neomylným řešitelem osudů celého světa.

Vidíte-li před sebou člověka, který se bez obav kochá bohatstvím současné hlupákovské civilizace a žehná osudu, jenž ho stvořil právě hlupákovským – je to kapoun. Hlavní v tomto případě je víra v neomylnost špendlíkové hlavičky.

 

Život, který známe a s nímž máme co dělat, je staré, zvětralé haraburdí; kromě toho, že je odporný, je ještě také zbytečný. Všechny ty ústupky, všechny ty almužny házené hlupákům pro potěchu nejsou ničím víc než lží, pomocí níž chce odvrátit pozornost jinam a prodloužit poslední minuty svého skomírání.

Hleď lhostejně na život, protože nestojí za to se s ním přít, protože je to veteš, nad níž se má mávnout rukou nebo se na ni vykašlat.

„Život dává, život poskytuje!“ – ale vždyť on dává smrt, vždyť on poskytuje provaz na krk! Rád by člověk složil ruce v klín, rád by seděl u moře a čekal na pohodu, ale čekat nelze, protože duše sténá a ochabuje pod tíží vezdejší hanebnosti, protože krev stoupá do hlavy a z nedostatku vzduchu se v ní tmí.

„Proč se bouříš?“ dotazují se spolehlivá kapouní vojska. Ale prostě proto se bouřím, že nemohu vydržet na místě! Především se bouřím z pudu sebezáchovy. Vidím, že starý Hlupákov se rozpadá, a čichám příznaky jeho rozkladu; tedy jestliže neučiním v pravý čas opatření, jestliže předem nevyskočím, pak mohu zahynout pod rozvalinami, pak stejně jako zakořenělí a lehkomyslně žijící Hlupákovci mohu podlehnout rozkladu. Za druhé se bouřím z pocitu studu, bouřím se proto, že je mi trapno žít uprostřed rozkladu. Konečně za třetí se bouřím proto, že mě neuspokojuje ani blaženost hlupákovského života, ani výsledky hlupákovského světového názoru.

Souhlasím s tím, že hlupákovský život má svou odolnost, že i on nevzal na sebe náhodně tyto a ne jiné formy, ale shledávám, že v této chvíli jeho blaženost je prohnilá a světový názor zrezivělý. Já nemohu jíst, spát a ničit si život, jak jedí, spí a ničí si život Hlupákovci, neboť já mám jiný vkus a jiné sklony. Já prostě shledávám, že je to zaměstnání neplodné, v němž není pro rozum a srdce nic vznešeného, nic poučného. Ale ani sami Hlupákovci, ať se sebehorlivěji zabývají ničením svého života, nesedí všichni se založenýma rukama, nýbrž také nadávají, také se chytají života rukama a zakusují se do něho zuby; mají tedy i oni svou životní práci, třebaže má jednoduchý, a dokonce poněkud krvežíznivý charakter.

 

Mávni rukou nad životem, protože nestojí za to, aby ses s ním spojoval; jeho dotek může čestného člověka jen pošpinit; obrať se k ideálům! Beze sporu – je to překrásné; to se snadno nešpiní, protože to zachraňuje před nutností hrabat se v zemi; je to vznešené, protože zacházení s ideály zušlechťuje duši a srdce...

Ale hlavní přednost této theorie spočívá v tom, že člověku dovoluje žít beze smutku a kochat se sebou samým, jak srdce ráčí.

Ale nám, chátře, to nevadí; nám se váš zářící oděv nezdá zářícím; my rovnou a otevřeně říkáme: padejte, hyňte, ponořujte se do bláta – my potom sklidíme stonásob!

 

Od nynějška nechávám stranou veselé kapouny a ve své řeči se obracím výhradně ke kapounům zasmušilým.

Život je strašný; na jeho povrchu není místa, kde by nebylo lze sklouznout, špatně šlápnout, neupadnout. V dané chvíli je samá lež, samá nesrovnalost a samý omyl. Násilí není odstraněno a ideály jsou daleko.

 

Myslitel, upřímně blouznící o tom, že jde tam, kam chtěl, náhle vidí, že proti své vůli místo do předpokládaného chrámu radosti a oddechu se ze všech sil rozběhl do ohromné, kouřící hromady hnoje... Jaké překvapení!

Marně se snaží vzdorovitý zpěvák zazpívat sloku milou srdci – běda, jeho sluch se nepozorovaně kazí zvuky, jež se vůkol rozléhají, a pak nepozorovaně, mimovolně, jde hlas za pokyny sluchu.

Nelze si říci: vyjdu k davu a strhnu jej na tuto nebo na onu stranu. Dav žárlivě střeží tradice minulosti. Je-li těžko pochopit, že člověk, jenž má co dělat s touto jadrnou masou, sám o tom nevěda nabývá instinktů davu? Je-li těžko pochopit ba i to, že místo, aby strhl dav za sebou, sám se postaví do jeho řad?

 

Běda, pro nedostatek hrdinů zaujímají u nás jejich místo kapouni. Jim se také lehce žije na světě, protože celá jejich práce záleží v kradmém špehování a roznášení klepů jako v nevyhnutelném následku špehování. Dlouhé a usilovné cvičení zdokonalilo pozoruhodnou měrou jejich vlohy v tomto smyslu a zmatení a temnota, jež panují na všech stranách, dodávají k tomu dostatek materiálu. „Hlupákovcům není třeba chleba, Hlupákovci se jedí navzájem a bývají syti,“ řekl jakýsi mudrc a řekl nespornou pravdu. Zasmušilí kapouni čichem cítí, že někde kolem nich je důvod ke skandálu, a když jej očichali, projevují příkladnou masožravost. Zapomínajíce, že v tomto případě jsou nejvzácnějšími nádobami starobylé hlupákovské prostopášnosti, oni stejně jako jejich veleslavní předkové čistosrdečně a s radostí v srdci svém pitvají život prvního jedince, jenž se jim připletl pod ruku, a když se dosyta najedli živého masa, s rozkoší si olizují krví zbarvené rty. Jim není nic do toho, že v nekonečném řetěze živých bytostí jedinec, kterého právě ohlodali, tvoří možná nejbližší článek k nim samým. V tom právě podle jejich mínění záleží pravé hrdinství, pokálet právě nejbližšího souseda a ne odejít někam daleko. Když vykonali tak veliký čin, jsou nejen přesvědčeni, že celý svět na ně hledí jako na hrdiny, ale upřímně se za ně sami považují.

„My jsme neudělali v životě ani jeden špatný čin,“ říkají.

 

Dejme tomu, že to, čeho člověk za cenu neuvěřitelného úsilí dosáhl dnes, se už včera, již před zrozením na svět, ukázalo lichým – tak co z toho? Skutečně nevidíte, že to bezpodstatné, to přežité a vyvětralé přece jen bylo oporou pro život celé společnosti?

 

Namítají: proto, aby se zápasilo se skutečností, není vůbec třeba uzavírat se životem kompromisy, stačí zdržovat se účasti na něm. Souhlasím. Zdrženlivost je také velikou silou, zdrženlivost je také protestem proti vítěznému násilí. Setká-li se násilí na své cestě s prázdnotou a setrvačností, nenachází-li nikde potravu pro své činy, je ztraceno a pochopí, že cyklus jeho bakchanálií je u konce.13 Ale k tomu, aby tato inertní, nečinná síla byla skutečně silou, je přece jen nezbytné napřed pro ni zpracovat půdu. Jaký to má smysl, když v celém Hlupákově já sám nebo ještě s jedním budeme se zdržovat násilí, když kolem nás celá hejna Hlupákovců podávají násilí ruce?

Člověk ještě neumřel a stovky Hlupákovců se už na něho sesypaly, rozkošnicky roztahují chřípí, a zdvihnuvše hlavy vzhůru, lačně si pochutnávají... Ó, co se toho týče, jsou Hlupákovci náramně chytrý a důvtipný lid. Chudí na ideály, chudí na obrazotvornost, jsou bohatí na chuť k jídlu a krvežíznivost, a aby ukojili tuto strašnou vášeň, jsou hotovi se kousat, jsou hotovi po sobě šlapat a o sobě klevetit!

Vidíte radost z rozčilující události při této nemravné podívané? Slyšíte její vítězný křik?

Ale proto, aby se úspěšně zápasilo, je nevyhnutelné alespoň vědět, v čem zlo spočívá, je nevyhnutelné důkladně prozkoumat jeho pozice, jeho silné i slabé stránky, slovem je nevyhnutelné, aby člověk sám v tomto zlu nějaký čas žil. Moudrý se přibližuje ke zlu opatrně a tiše; hladí je po hlavičce, hraje úlohu falešného přítele a potom, když na něm vyzvěděl vše, co potřeboval, ihned a bez nejmenšího nebezpečí, že bude mít fiasko, plivá mu rovnou do obličeje. Zlo jako vítězná moc, usvědčeno náhle, přistiženo ve svém vlastním doupěti, cítí, že před ním stojí jeho soudce, že zkáza k němu přišla ne odněkud z vnějšku, nýbrž z jeho vlastního nitra.

 

V BOJI PROTI HLUPÁKOVU

DOSLOV

 

„Poslední hlupákovskou pověstí“ o kapounech dočtli jste výpisky z jednoho z nejcennějších svazků ve spisech M. J. Saltykova-Ščedrina (1826–1889). Tato kniha je významná zvlášť proto, že většina prací do ní pojatých byla za života Ščedrinova cenzurou zakázána a směla vyjít až dlouho po smrti autorově. Tiché útočiště, Hlupákovský rozvrat a Kapouni se dostaly na veřejnost až r. 1910; Stíny a Hlupákov a Hlupákovci dokonce až r. 1926, tj. za sto let po narození Saltykova-Ščedrina.

vydavatel

 

 

Související:

Hloupost je cosi neochvějného (citáty na téma „hloupost“)

 

 

POZNÁMKY:

1 Jeden pláče, druhý se směje – plačícím filosofem byl zván Hérákleitos, smějícím se filosofem označovali Démokrita. – Poznámka Misantropova.

2 ma chère (francouzsky) = drahoušku. Ze slovníku honorace podle někdejší módy vypadat vznešeně, vzdělaně a na úrovni kulturní Francie. Zbytky této módy, vyjadřovat se francouzskými frázemi, lze ještě dnes zaznamenat ponejvíce v anglofonních zemích (v Anglii, v USA), kde je francouzština stále považovaná za jemný noblesní jazyk, např. v nóbl restauracích apod. Některé francouzské výrazy (např. niveau, par excellence, comme il faut, à propos, déjà vu atd.) se natrvalo usídlily v běžné mluvě i v jiných zemích, včetně Čech. – Pozn. Mis.

3 mnozí to teď říkají... – v té době např. J. J. Rousseau, jehož ideál návratu k přírodě byl velmi oblíbený a vyznávaný – ovšemže většinou pouze povrchně, hloupě a směšně, jako u komických figurek v našem Hlupákově. – Pozn. Mis.

4 ...ani minutku patřit sám sobě... – Srov.: Nesmím se nikdy oženit – potřebuji k životu svobodu. A manželství – to je samé: „Tohle je třeba zařídit, tam je potřeba zajít, děti potřebují toto, manželka potřebuje tamto, málo vyděláváš...“ A pak: dovedete si to představit, samotáři? Ani den nebýt sám! (Misantrop: Z poustevníkovy lesní moudrosti: O ženách) – Celá tato povídka kromě toho velice silně připomíná román Oblomov od I. A. Gončarova. Těžko dnes soudit, co bylo inspirováno čím, a jestli vůbec. Obě díla, Jášenka i Oblomov, vyšla ve stejném roce (1858), ale Gončarov začal psát Oblomova už deset let předtím, kdežto u Saltykova-Ščedrina stejný srovnávací údaj chybí: nevíme, jak dlouho Jášenku psal. – Pozn. Mis.

5 Pardon, mon cher – (franc.) Promiň, můj milý. – Více o módním dobovém používání francouzštiny viz pozn. 2 výše. – Pozn. Mis.

6Mohou existovat různé názory?“ – „Nemohou.“ – Srov.: Na počátku žili lidé jako divá zvěř. Bil se každý s každým, protože každý jednotlivec měl jiný názor (– jiná kritéria pro posuzování věcí, jak skutečně hezky filosoficky říká Mo Ti). Výsledek – žádný pokrok, hlad a bída, egoismus, nemilovali se navzájem, zkrátka chyběl jim stát. Aspoň tolik rozumu měli, že to nakonec poznali a zvolili si podle vůle boží nejctnostnějšího muže za vůdce. No a ten už dodělal všechno ostatní. Zřídil byrokratickou hierarchii od zdola nahoru k samým Nebesům. Aby bylo blaho všech lidí zajištěno v úplnosti, nikdo už neměl mít vlastní názor. Vlastní názory – to byl přece ten důvod, proč se lidé ve zvířecím stavu nemilovali všeobjímající láskou. Stát je teď naprosto totalitní, nad byrokracií sedí absolutní vládce pro blaho lidu. Každý musí poslouchat bezprostředně nadřízeného a řídit své chování podle něho. Každý, jak uslyší něco špatného – tj. něčí vlastní názor – musí to okamžitě hlásit. V zájmu nařízené všeobjímající lásky jsou nejpřísnější tresty. Naprosto zásadně je přípustný v celém státě, v celé společnosti, jen jediný názor, jediné kritérium. Pak bude trvat blaho na zemi. – Jeho koncepce je stále znovu ohřívaná polívka. Když někdy vládnoucím povolí nervy, řeknou, že přece smí být jen jeden názor, sami, dobrovolně, bez nucení, do televize. (Bondy: Čínská filosofie)

7 Svistikov – v přítomnosti svého nadřízeného chodí v podobě nakloněné přímky a po špičkách; zastává u něho místo domácího šaška. – Scénická poznámka autorova.

8 Mon cher, il ne faut avoir que de l'impudence (franc.) = Můj milý, je jen třeba být nestoudný. – Více opět výše v pozn. 2.

9 Pod názvem „Kniha o umírajících“ zamýšlel autor napsat několik povídek, scén, dopisů atd. jednajících o lidech, kteří se ze známých příčin dostali do rozporu s názory a přesvědčením společenského řádu. – Pozn. autorova.

10 esprits creux et rêveurs – (franc.) planí a sniví duchové; blouznivé duše. – Pozn. Mis.

11 Ivánuškové (nebo též Vaňkové) – U Saltykova-Ščedrina jméno pro obyčejné sprosté hloupé lidi, pro „hloupé Honzíčky“, vyjádřeno obvyklejším českým ekvivalentem. – Pozn. Mis.

12 Staří alchymisté věřili, že když se jim podaří spářit spolu v nerovném soužití dva černé kohouty, budou výsledkem tohoto nepřirozeného sňatku (lat. connubium) zlatá vejce. A ačkoli se jich nikdy nedočkali, přesto dál marně čekali a doufali... – asi stejně jako naši lidumilové pořád čekají a doufají, že neustále vnucovaným, všude propagovaným a ponoukaným soužitím lidí, dokonce i lidí různých ras a vyznání, je možno někdy dosáhnout jakýchsi „zlatých vajec“ v podobě trvalého míru, svobody a tolerance. Jak bláhové počínání! I humanismus je tedy svého druhu jakási nesmyslná alchymie. Všechno, co se z toho vyklube, jsou leda smrduté pukavce celosvětového galimatyáše. – Pozn. Mis.

13 A „po bakchanáliích a orgiích dostaví se vždy morální kocovina. To je zákon přírody, milý příteli,“ jako by chtěl dodat k této pasáži jednoroční dobrovolník Marek z Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. – Pozn. Mis.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA