Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stendhal: Věznice parmská

28. 2. 2011

image002.jpg

(výpisky)

 

Směšná statečnost, které se říká smíření s osudem, statečnost hlupáka, který bez odporu všecko spolkne.

 

„Viděla jsem padnout tolik věcí, které jsem považovala za věčné!“

 

„To je opravdu rozumný člověk, neřekl ani jediné zbytečné slovo.“

 

To je vítězství jezuitské výchovy: naučit zvyku nevšímat si ani věcí jasnějších než den.

 

„Že by to, čemu říkají láska, byla zase nějaká lež? Jistě někdy miluji, jako mám asi v šest hodin hlad!“

 

„Chtít a nechtít, zbožňovat a současně nenávidět, být spokojená jen v nestálosti, opovrhovat tím, co lidé zbožňují, zatímco jiní lidé milují, Fausta má ty chyby a mnoho jiných. Nepodívej se nikdy na toho hada. Jestliže budeš nemoudrý a podíváš se, zapomeneš na její rozmarnost. Jestliže ji budeš šťastně poslouchat, zapomeneš na sebe a láska z tebe v okamžiku udělá to, co kdysi udělala Kirké z Odysseových druhů.“[1]

 

Nemají v duši nic, co by mohli zkoumat, pozorují tedy vše okolo.

 

Vznešený výraz a chování tak povznesené nad všechen všední půvab souvisí s hlubokou lhostejností ke všemu nízkému.

 

Zmocnila se jí jakási hrůza při pouhém pomyšlení, že by svou drahou samotu a své důvěrné myšlenky obětovala nějakému mladíkovi, kterému by titul manžela dovoloval rušit celý ten niterný život.

 

„Jakživa se do té společnosti nevrátím, děsí mě. Ti vrahové v rukavičkách!“

 

Svět, v jakém žil, se mu na smrt protivil. Byl by raději žil jen svým myšlenkám a již neslyšel lidský hlas.

 

POZNÁMKA:

[1] tj. vepře (pozn. Misantropova)

 

Související článek:

Nadlidští hrdinové Stendhalových románů

http://feuerteufel.blog.cz/1111/nadlidsti-hrdinove-stendhalovych-romanu
 
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA