Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jonathan Swift: Rozjímání o koštěti

4. 9. 2011

JONATHAN SWIFT

(1667 – 1745)

 jonathan-swift.jpg

ROZJÍMÁNÍ

O KOŠTĚTI

 

To zapomenuté koště, které teď vidíte neslavně odhozené támhle v opuštěném koutě, jsem kdysi znal v kvetoucím stavu v lese. Překypovalo mízou a bylo plné mohutných větví a listí, avšak teď neposedné lidské umění marně předstírá, že soupeří s přírodou, když přivázalo tu otep zvadlých haluzí k vyschlému klacku. V nejlepším případě se stalo pravým opakem toho, čím bývalo, totiž stromem obráceným korunou dolů s větvemi na zemi a kořeny ve vzduchu – teď je bere do ruky každá ušmudlaná cuchta odsouzená ke své jednotvárné špinavé práci, když mu rozmar osudu přiřkl, aby sice udržovalo věci v čistotě, avšak samo zůstalo odporným, a nakonec, až bude v rukou služek ošoupán až na pahýl, je buď vyhodí ze dveří, anebo je čeká poslední využití a rozdělají od něj oheň v krbu. Když jsem to spatřil, s povzdechem jsem si v duchu řekl: smrtelný člověk je skutečně koštětem! Příroda jej poslala na tento svět silného a plného energie v kvetoucím stavu s vlastními vlasy na hlavě, náležitými větvemi této rozumně uvažující rostliny, ale pak mu sekera nestřídmosti osekala zelené haluze a ponechala z něho pouhý seschlý klacek. Vzápětí se tedy uchýlil k umění, nasadil si paruku a sám zakládá vlastní cenu na nepřirozeném chomáči vlasů, jenž nevyrostl na jeho hlavě, který je celý posypaný pudrem, avšak kdyby v tom okamžiku naše koště, pyšné na onu ukořistěnou březovou parádu, již nikdy nenosilo, a celé pokryté prachem, byť by byl smeten v pokoji té nejkrásnější dámy, mělo předstírat, že vstupuje na scénu, snadno bychom se mu mohli vysmát a pohrdat jím za jeho marnivost. Jak zaujatými soudci své vlastní skvělosti a vad jiných lidí to jsme!

Avšak třeba si řeknete, že takové koště je emblémem stromu postaveného na hlavu – ale prosím vás, čím jiným je člověk než tvorem obráceným nohama vzhůru, jehož zvířecí schopnosti se neustále vozí na jeho rozumu, který má hlavu tam, kde má mít paty – brodící se prachem! –, a který se přesto navzdory všem svým chybám pasuje na všeobecného nápravce a oprávce zlořádů, napravovatele stížností, šťourá do každého zaneřáděného koutu přírody a vynáší na světlo skryté zkaženosti, víří velký oblak prachu tam, kde předtím žádný nebyl, a celou tu dobu se válí právě v té špíně, již – jak předstírá – sám vymetá. Své poslední dny pak tráví v otroctví žen, obvykle těch, které si toho nejméně zasluhují, až ho nakonec, podobně jako jeho bratra proutěné pometlo, ošoupaného až na holé dřevo, buďto vykopnou ze dveří, anebo použijí k rozdělání ohně, jehož plameny se zahřívají jiní.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA