Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jonathan Swift: SKROMNÝ NÁVRH

4. 9. 2011

JONATHAN SWIFT

(1667 – 1745)

 jonathan-swift.jpg

SKROMNÝ NÁVRH

JAK ZABRÁNIT TOMU, ABY SE DĚTI CHUDÝCH LIDÍ STÁVALY BŘEMENEM RODIČŮ ČI ZEMĚ, A JAK JE UČINIT VEŘEJNĚ PROSPĚŠNÝMI

(výpisky)

 

Domnívám se, že se všichni shodneme, že neobyčejně vysoký počet dětí v náruči, na hřbetě nebo u sukní matek a často i u kalhot otců představuje za nynějšího odsouzeníhodného stavu našeho království značný důvod k nářkům, a tudíž že si každý, kdo by přišel na nějaký levný a snadný postup, jenž by umožnil učinit z těchto dětí zdravé a užitečné členy společnosti, zaslouží od veřejnosti přinejmenším, aby mu postavila pomník za to, že se stal zachráncem národa.

Navrhuji, aby o děti bylo postaráno takovým způsobem, že místo aby se staly přítěží pro rodiče či obec, naopak budou samy přispívat k nasycení a částečně rovněž k oblečení mnoha tisíců.

Proto na tomto místě skromně předložím své vlastní myšlenky, jež – alespoň jak doufám – nevyvolají nejmenší námitky.

Zdravé a dobře živené malé dítě je v jednom roce svého věku tou nejjemnější, nejvýživnější a nejzdravější potravou, a přitom vůbec nezáleží na tom, zda je podáváno dušené, rožněné, zapečené nebo uvařené, a já sám vůbec nepochybuji, že se rovněž může servírovat v podobě frikasé nebo ragú.[1]

Proto skromně předkládám veřejnosti k úvaze, že ze sto dvaceti tisíc dětí lze dvacet tisíc vyhradit k rozplozování, z čehož na mužské pohlaví připadne podíl pouhé jedné čtvrtiny, což je více, než ponecháváme ovcím, černým kravám či sviním, a zdůvodňuji to tím, že jeden muž postačí na to, aby posloužil čtyřem ženám. Zbývajících sto tisíc pak může být po dosažení věku jednoho roku nabídnuto k prodeji vznešeným a zámožným osobám, přičemž má být matkám vždy doporučeno, aby je v posledním měsíci nechaly co nejvíce pít, aby ztloustly a ztučněly a nakonec se mohly dostat na vybranou tabuli. Jedno dítě vydá dvě porce k uctění přátel, a stoluje-li rodina sama bez hostů, přední a zadní čtvrtka vydá na slušné jídlo a ochucena trochou soli a pepře bude velmi dobrá, uvaří-li se čtvrtého dne, obzvláště pak v zimě.

Jsem přesvědčen, že každý urozený pán bez reptání vydá deset šilinků za poražené dobře vykrmené dítě, z něhož budou – jak jsem už uvedl – čtyři porce skvělého výživného masa, bude-li mít u stolu pouze nějakého obzvláště milého přítele nebo svou vlastní rodinu.

Ti, kdo jsou nesmírně šetrní (a musím uznat, že doba to vyžaduje), mohou z vyvrženého dítěte stáhnout kůži, z níž budou po náležitém zpracování obdivuhodné rukavice pro dámy a letní holínky pro urozené pány.

Pro tento účel mohou být vyhrazena jatka v nejvhodnějších čtvrtích, a řezníků se – tím si můžeme být jisti – určitě nebude nedostávat, ačkoli spíše doporučuji, aby se děti kupovaly živé a aby se z nich postupně odřezávalo nožem, když jsou horké, jak to děláme při pečení selat.

Mnozí urození pánové v našem království v poslední době vybili své jeleny, a tudíž by nedostatek zvěřiny mohl být docela dobře nahrazen těly mladých chlapců a děvčat, jimž není více než čtrnáct, ani méně než dvanáct let. Avšak pokud jde o muže, jejich maso je v důsledku neustálého tělesného pohybu tuhé a nedostatečně tučné, podobně jako tomu bývá u našich školáků, a chutná nepříjemně, a jejich náležité vykrmení by neodpovídalo vynaloženým výdajům. Pokud však jde o ženy, není nepravděpodobné, že někteří úzkostliví lidé by možná projevili sklony k odsuzování takové praxe (i když vlastně zcela nespravedlivě), podle jejich mínění téměř hraničící s krutostí.

Proslulý Psalmanazar,[2] domorodec z ostrova Formosa, řekl, že je-li u nich doma popraven nějaký mladý člověk, kat prodá jeho tělo urozeným osobám jako prvotřídní lahůdku, a že svého času bylo tělo vypasené patnáctileté dívky, kterou ukřižovali za pokus o otrávení císaře, rovnou z popraviště rozprodáno po částech prvnímu státnímu ministru Jeho Císařského Veličenstva a dalším významným dvorním mandarínům za čtyři sta korun. Nemohu však ani popřít, že kdyby se stejným způsobem naložilo v našem městě s několika baculatými děvčaty, která se, aniž vlastní jedinou vindru, nemohou hnout na veřejnosti bez nosítek ani objevit v divadle a na různých společenských shromážděních bez cizokrajné nádhery, za niž nikdy nezaplatí, naše království by tím rozhodně o nic nepřišlo.

Domnívám se, že výhody návrhu, jejž jsem předložil, jsou četné a každému zřejmé a rovněž mají prvořadý význam.

Poněvadž, za prvé, značně sníží počet papeženců, jimiž už jsme pohlceni, poněvadž se rozmnožují nejvíc v celém království a zároveň jsou našimi největšími nepřáteli.

Za druhé, zisk v podobě rozšíření počtu chodů u tabule všech zámožných urozených pánů v království, kteří mají alespoň trochu jemnější jazýček. A peníze budou obíhat mezi námi samými, poněvadž zboží vyrůstá a pěstuje se zcela z domácích zdrojů.

Za třetí, ti, kdo se neustále rozmnožují, se kromě zisku osmi šilinků ročně ještě zbaví břemene spojeného s výživou těchto dětí poté, co dosáhnou věku jednoho roku.

Za čtvrté, tato strava podobně přiláká velký počet hostů do taveren, v nichž vinárníci určitě projeví prozíravost a opatří si nejlepší recepty na dokonalé ochucení, což povede k tomu, že do jejich podniků budou chodit jemnostpáni, kteří si oprávněně cení sami sebe za znalost vybraných jídel, a zkušeného kuchaře, jenž se dovede zavděčit svým strávníkům a postará se, aby jeho krmě byla tak drahá, jak jim jen bude libo.

Za páté, brzy bychom se měli v řadách žen dočkat upřímného soutěžení o to, která z nich dodá na trh nejlépe vykrmené dítě. Muži by měli svým manželkám projevovat v době těhotenství stejnou náklonnost, jakou dávají najevo svým březím klisnám, stelným krávám či zabřezlým sviním, když se chystají mít mladé, a přestanou je bít a kopat (jak tomu často bývá), poněvadž se budou bát, aby jejich ženy nepotratily.

Mohl bych vyjmenovat ještě celou řadu dalších výhod. Například přírůstek několika tisíc vykuchaných dětských těl posilující náš vývoz soleného hovězího v sudech, zvýšení množství vepřového masa a zlepšení přípravy dobré slaniny, již často postrádáme v důsledku přílišného vybíjení vepřů, kteří se ocitají až příliš často na našem stole, a jejíž chuť v žádném případě nelze srovnávat s chutí ani lahodností dobře narostlého, tučného jednoletého dítěte, jež se upečené vcelku stane značnou lahůdkou při výroční hostině pořádané starostou města nebo při kterékoli další veřejné slavnosti. Ty však spolu s řadou dalších raději vynechám, protože si velice zakládám na stručnosti.

Tisíc rodin žijících v našem městě se stane stálými konzumenty dětského masa a další je třeba budou mít při různých příležitostech, jež jsou pohnutkou k společenskému veselí, obzvláště pak při svatbách a křtinách.

Nenapadá mě ani jediná námitka, již by bylo proti tomuto návrhu možno vznést, kromě té, že by se tím značně snížil počet obyvatel našeho království. To samozřejmě rád uznávám a ta námitka také byla jediným zásadním důvodem, proč jsem tento plán předložil světu.

Koneckonců netrvám tak neústupně na svém názoru, abych odmítal nějakou nabídku předloženou moudrými lidmi, jež bude shledána stejně nevinnou, levnou, snadnou a účinnou.

 

 

 

POZNÁMKY:

[1] frikasé = pokrm z masa (v tomto případě dětského) nadrobno rozkrájeného a politého světlou nakyslou omáčkou; ragú = pokrm z větších kostek masa a vnitřností (v tomto případě opět dětských) s hustou pikantní omáčkou. Mňam! – Poznámka Antropofágova alias Misantropova.

[2] George Psalmanazar (asi 1679–1763) – mezinárodní podvodník, pravděpodobně původem Francouz, byl v Británii mnoho let považován za prvního obyvatele ostrova Formosy (dnešního Tchaj-wanu), který zavítal do Evropy. Ačkoliv se vydával za domorodého Formosana, jméno Psalmanazar, pod nímž byl znám, zní spíše jako babylónské, nebo s jistou obměnou též dokonce jako české ("Psal mi nazdar")! Byl znám svými bizarními způsoby: například žral syrové maso nebo spal ve vzpřímené poloze na židli. Aby upevnil rostoucí zájem o svou osobu, vydal roku 1704 knihu smyšlenek nazvanou Dějinný a zeměpisný popis Formosy, ostrova podléhajícího Císaři Japonska, v níž mimo jiné uvádí, že formosští muži mají právo za trest sežrat své nevěrné ženy, a podobné výmysly (jimž tehdy naletěl i takový osvícený duch, jako byl filosof Helvétius, jenž mnohé z nich pak uvedl ve svém díle); zkonstruoval dokonce i fiktivní abecedu a jazyk domorodých obyvatel Formosy. Později se věnoval psaní teologických esejí (Jaké "překvapení"!). Své pravé jméno neprozradil ani ve svých posmrtně vydaných Vzpomínkách pana ** **, všeobecně známého pod jménem George Psalmanazar, pověstného domorodce z Formosy.Nesporně zajímavá postavička. – Pozn. Mis.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA