Jdi na obsah Jdi na menu
 


TAO - texty staré Číny 1.

(výpisky)

 

Ticho není nic tak prostého.

Není ničím daným,

musí být vytvořeno.

[CLAUDE ROY]1

 

Je jisté, že i to umění, jež se dělá ze slov – poezie, rodí se z mlčení a mlčení je jí třeba jako vzduchu. Jako je třeba ticha k životu. Třebas jen proto, že byl život dočasně zpustošen a řeč se znemožnila.

 

Já jediný jsem jiný,

dávaje přednost té krmi,

kterou skýtá Matka!

[LAO-C']

 

Zvláštní odrůda nenáboženských a neasketických poustevníků čínského starověku: tzv. jin-š'.

 

Taoismus se nejméně ze všeho podobá úhledně pěstovanému, vzorně prosvětlenému lesíku plnému rovných, tesaři dobře padnoucích, a tedy užitečných kmenů; neboť byl vždy spíše bujným jižanským pralesem, pod jehož divokým neladem a neuspořádanou zvůlí květeny, stromoví a trav se kdesi hluboko uskutečňuje těkavému lidskému oku skrytý, a přece tak velkolepý zákon a řád přirozeného organismu. Tak také je třeba i číst ony texty.

Čtenář těch textů sám pochopí, že tomuto způsobu myšlení byla bytostně cizí ctižádost vystavět příliš pevnou a závaznou konstrukci filosofických, estetických či náboženských lešení.

Taoismus zůstával šancí slabých, to jest na straně jedince. Nabízeje osamělému lidskému individuu pohodu, stojí vždy na straně jednoho proti všem. Ve jménu klidu a harmonie a tichého mlčení vedl svou nemluvnou při se světem neklidu a shonu a tlachání. Byl vždy útočištěm tvrdohlavých.

Mlčenlivá filosofie mužů z ústraní (jin-š').

Básníci skupiny Sedmi nesmrtelných bambusového háje vycházeli ze základní premisy, že není krásné, co není poctivé. A stejně jejich zaujetí pro výlučné podivínství (čchi-žen) i jejich „chvála bláznovství“ a obdiv k samotářům jsou etické povahy; vycházejí z přesvědčení, zkušeností opětovně utvrzovaného, že ryzí etické jednání je vlastně možné jen jako akt čirého sobectví a bezohledného egocentrismu, jako jednání do sebe zahleděné.

 

SVĚT PLNÝ ZNAMENÍ

 

ČCHÜ JÜAN

VĚŠTBA

Mám obdělávat pole vlastníma rukama,

okopávat, býlí vytrhávat,

nebo si mám zajišťovat jméno,

tak, že se budu všude točit kolem mocných lidí?

Mám riskovat

poctivou řečí bez falše,

nebo si zpříjemnit život

tím, že se přizpůsobím?

Mám s hrdou velkodušností

chránit svou pravdu,

nebo se vlichotit do přízně žen

pitvorným blekotáním?

Mám zůstat čistý a rovný,

nebo být kluzký jako líčidlo, jako kůže poddajný

a tak se všemu a všem přizpůsobit?

Mám se snad vysoko vzepnout jak tisícimílový oř,

nebo se dát jako kachna smýkat po proudu vlnami,

dát se jimi unášet nahoru a dolů,

abych spasil život?

Vzít na sebe otěž letícího hřebce,

či dusat ve stopách zedřeného tahouna?

Měřit se v letu se žlutým jeřábem,

či se o zrno rvát se slepicemi?

Co nese štěstí a co neštěstí?

Co odvrhnout a za čím se dát?

Doba je špinavá a čistoty v ní není.

Křídlo vážek má se za těžké,

za lehké se má tisíc liber.

Lháře a pomlouvače vysoko vyzdvihují,

moudré ušlechtilé muže nechají bezejmenné.

Obraťte se na své srdce

a jednejte po svém rozumu.

 

MYSTÉRIA FILOSOFŮ TAO

 

LAO-ČUANG

Kdybych se měl pokusit svést myšlenkový svět Čuangova textu k jedinému klíčovému pojmu, vyplynul by nejspíš pojem tak věčný, jako je – Svoboda. Ideál absolutního uvolnění, rozpoutání a vyvázání, ideál duchovního vytržení nespojovaného s jakoukoli askezí, ale dosahovaný cestou nejzazší přirozenosti v spontánní harmonii s přírodou a s přirozeným tíhnutím lidí.

Lao-c'ovo klíčové heslo je WU-WEJ: to jest nezasahovat do přirozeného stavu a běhu věcí, nevměšovat se a v tom smyslu nic nedělat!

Lao-c'

 

Šlechetný muž přes své mnohé schopnosti a ctnosti se snaží vypadat jako primitiv a hlupák.“

(Lao-c'ova řeč ke Konfuciovi)

 

LAO-C'

[STARÝ MISTR]

*

TAO TE ŤING

[KANONICKÁ KNIHA O CESTĚ A JEJÍ SÍLE]

2

Světec se oddává dílu nečinnosti

a hlásá učení beze slov.

 

3

Spravování Světcovo vypadá tak:

vyprázdní srdce lidí,

oslabí jejich vůli –

a lid bude navěky bez poznání a bez žádosti,

takže i vědoucí se neopováží cokoli učinit!

Světec nebude dělat nic

a přece všechno jím bude řízeno!

 

5

Nebe a země nemají takzvaný vztah k lidem;

všechny věci jsou jim jen věchtoví psi.

Ani Světci nemají takzvaný vztah k lidem

a lidstvo je jim jen smečkou věchtových psů.

 

Řečnění přemnohé znamená

vyčerpání kolikeré.

Nevyrovná se tomu, co uvnitř se zdrží!

 

7

Světec staví se dozadu, i když je vpředu;

staví se mimo, i když je v tom.

 

8

Dokonalost srdce je v čirosti.

Dokonalost řeči je v poctivosti.

 

10

Být nad jinými, ale neřídit –

tomu se říká: Tajemná Síla Cesty!

 

12

Štvanice a lovy poblouzní srdce člověka,

nedostupné zboží pokřiví jeho činy.

Proto:

Světec se věnuje svému nitru,

neboť se vždy jedno opouští, abychom získali druhé!

 

13

Společenské postavení nás bolí jako naše tělo.

Tomu, kdo cení svět jak své tělo,

může být tento svět svěřen!

Tomu, kdo miluje celý svět jak sebe sama,

může být svět vložen do rukou!

 

15

Obezřelí jako ten, kdo v zimě přechází zamrzlou řeku

a podezíraví, jako by jim pořád cos hrozilo ze všech stran

a prostí jak samorost

a prostorní jak údolí hor

a kalní jak zvířený proud.

 

Kdo jiný se dokáže kalný ztišit do úplné čistoty?

A nehybný po věčném pohybu dojít až k plnosti života?

 

Může být jakkoli ošuntělé a přece

vždy znovu a znovu dokonale ukončené!

 

16

Spějte k nejzazší prázdnotě

a trvejte v naprostém klidu!

 

17

Ať jako z veliké dálky sem doznívají

vzácně slova –

a dílo bude vykonáno

a věcem se bude dařit

a lidé si budou přitom říkat:

žijeme po svém!

 

18

Ve chvíli, kdy se tratí Velká Cesta,

nastoupí takzvaný vztah k lidem a takzvané vědění:

nastane Veliký Podvod.

 

Ve chvíli, kdy se rodiny přestávají snášet,

nastoupí takzvaná pieta.

 

Ve chvíli, kdy ve státě zavládne temno a země

spěje k rozvratu,

nastupují loajální a věrní poddaní.

 

20

Mnoho lidí se stále usmívá,

jako když vedou býka k obětišti.

 

Já jediný jsem jiný,

dávaje přednost té krmi,

kterou skýtá Matka!

 

24

Kdo si stoupá na špičky,

nestojí pevně;

ten, kdo se rozkročí,

nejde.

 

29

Kdo nakládá se světem,

chtěje ho získat,

vidím, že neuspěje.

Neboť je svět nádoba magická,

s níž takto nakládat nelze!

A kdo s ní tak nakládá, prohraje

a kdyby se jí i zmocnil, ztratí ji!

 

30

Zvítězil, že nebylo zbytí;

zvítězil, a není násilník!

 

31

Ani ty nejlepší zbraně nejsou nástroje znamenající štěstí.

Zbraně jsou nástroje, jež neznamenají štěstí, nejsou to nástroje urozeného muže! I když jich použije, že jinak nemůže, má stejně pokoj a mír za cosi vyššího. A i když zvítězí, nepřikládá tomu kladnou hodnotu! Neboť kdo by v tom viděl něco dobrého, to by byl člověk, kterého zřejmě těší zabíjet! Ovšem ten, koho těší zabíjet, nemůže potom dosáhnout svých záměrů se světem!

 

33

Osvícený, kdo rozumí sobě.

Kdo zná mít dost, je bohatý.

Kdo prosadí svou, má vůli.

Ale jen ten, kdo nepřestane být čím je,

ten přetrvá

a dlouhý věk má,

kdo ani v smrti nezajde!

 

36

Ryba se nemá vytahovat z tůně.

 

37

Bezejmenný samorost,

ten je bez chtění

a co je bez chtění, sahá po klidu

a svět se ustavuje sám!

 

38

Po ztrátě Síly Te se obracíme k Humanitě.

 

Ritus je pouhá slupka loajálnosti a spolehlivosti

a počátek rozvratu.

Předpovědi jsou na stromu Taa pouhý květ a počátek hlupáctví.

 

41

Slyší-li velcí o Cestě,

hned pílí po ní.

Slyší-li prostřední o Cestě,

kolísá, zda je či není.

Slyší-li malí o Cestě,

nahlas se Tomu smějí.

A nebyla by to ani Cesta,

kdyby se jí nesmáli –

proto je takové úsloví:

Nejsvětlejší Cesta je ta, která se zdá temnou.

 

45

Největší dokonalosti jako by se něčeho nedostávalo,

leč její užívání tím není postiženo.

 

47

Světec, ten věděl, aniž kam cestoval,

pojmenoval, aniž se rozhlížel

a vykonal dílo, aniž přiložil ruku k dílu!

 

50

Ten, jenž se právě rodí,

ten už umírá;

jestli je třinácte stoupenců života,

je také třinácte stoupenců smrti;

a z žijících lidí

je také třinácte těch,

co jsou na cestě k bodu smrti!

 

52

Otevři průchody

a vrhni se do díla,

a po celý život není ti pomoci!

 

53

Kdo z nás má byť jen špetku vědění, půjde po velké Cestě a bude se strachovat, aby se nedal cestou křivou. Velká Cesta je hladká, je rovná, jenže lidé chodí rádi postranními cestičkami:

dvůr má ta nejvýstavnější schodiště,

lidé se oblékají do pestrých výšivek,

nosí nabroušené zbraně,

holdují pití a jídlu

a hromadí nadbytečné statky!

Toto je obžerství a loupež, to není Cesta!

 

56

Ten, kdo ví, nemluví;

kdo mluví, neví;

tak zahraďte průchody

a zataraste dveře,

otupte hroty,

rozvažte pouta

a ztlumte světlo –

buďte jen prach!

 

Toto je tajemná rovnost!

Ten, kdo jí dosáhl, nikde nemá příbuzných;

ten, kdo jí dosáhl, nikde není cizincem.

 

57

Čím víc je na světě zákonů a zákazů,

tím bídnější je lid!

Jak přibývá zákonů a nařízení,

množí se zloději a lupiči!

 

Proto Světec pravil:

Já nedělám nic.

Já miluji klid.

Já do ničeho nezasahuji.

 

58

Tam, kde je vláda odevzdaná,

tam lid zůstane poctivý.

Tam, kde je vláda plná čilosti,

neukojený lid začne chytračit!

 

Vždyť na neštěstí

zakládá se štěstí!

Vždyť ve štěstí

číhá neštěstí!

Kdo zná to tajemství?

Nic v něm neplatí řádně!

Řádné se opět

stává divným,

dobré se opět

stává špatným!

Nad lidským blouděním

slunce nezapadá!

 

63

Činem je nečinnost,

prací je zahálka.

 

64

Kdo něco dělá,

prohrává.

Proto Světec

nedělá

a proto neprohrává.

 

67

Je-li cos docela normální,

to setrvává ve své malosti!

 

70

Co říkám, dá se velice snadno pochopit a velice snadno uskutečnit.

A přece není v celé zemi nikoho, kdo by to dokázal pochopit, a nikdo také není schopen uskutečnit to.

Jenže to nikdo neví, a proto nikdo neví nic ani o mně. Těch, kteří mne někdy pochopili, je velmi pořídku, a ti, kteří by mne dovedli vysvětlit, jsou vzácní!

 

71

Vědět, že nevím,

to je nadevše;

nevědět, že vím,

to je nemoc!

 

Kdo poznává v nemoci nemoc,

přestává být už nemocný.

A Světec nebývá nemocný,

protože poznává v nemoci nemoc –

proto není nemocný!

 

72

Kdykoli se lidé přestanou hrozit moci,

veliká moc přijde k nim!

 

75

Jenom ten, kdo nežije jenom pro život,

ten cení si života moudře!

 

81

Kdo ví, ten se v učení nešíří,

kdo v učení se šíří, ten neví.

 

Čuang-c'

 

ČUANG-C' (369–286 př. n. l., vlastním jménem Čuang Čou)

Jeho slova se jako vzedmutý oceán valí svou cestou a po své libosti. Pročež ani žádný z králů či vévodů a hodnostářů jich nemohl využít co svého nástroje! Vypráví se, že král Wej ze státu Čchu se doslechl o moudrosti Čuanga Čoua. Poslal za ním tedy svého posla s bohatými dary, aby mu vyřídil jeho pozdravy a požádal jej, zda by se nestal jeho ministrem. Čuang Čou se smíchem řekl poslovi: „Zlato a zisk, ministerské křeslo a vznešené postavení! Nikdy jsi neviděl obětního vola na oltářích na hranicích města? Pěknou řádku let ho vykrmují, do zdobných hedvábí ho halí, jen aby ho nakonec přitáhli do velkého chrámu! Nebyl by v té chvíli tím posledním prasetem, na kterém nikomu nesejde, nemyslíš? Běž jenom pryč a přestaň mne tahat do té své špíny! To se už budu raděj dál po svém vyvalovat ve svém blátě, než bych se dal kterýmkoli státem zotročit! V životě už nepřijmu úřad, a tak se budu moci těšit ze své svobodné vůle!"

 

ČUANG-C'

[MISTR ČUANG]

*

SVOBODNÁ ŠŤASTNÁ POUŤ

 

Malé poznání nedostihuje velké. Krátký věk nedostihuje dlouhý. Jenže to neví! Co o tom všem ví taková havěť!

 

Takový Mistr Sung Jung by se jen pobaveně šklíbil. Kdyby ho celý svět velebil, nepřidalo by mu to na sebevědomí, kdyby ho celý svět haněl, nebyl by proto o nic skleslejší. Přesně si uvědomoval rozdíl mezi vnitřním a vnějším, rozlišoval hranice mezi slávou a pohanou, toť vše! Je málo takových, kteří se takhle dovedli postavit k světu!

Proto se říká: Osvícený nemá Jméno.

Jméno je jenom pouhým hostem skutečnosti.

 

Tchien Ken se toulal na sluneční straně hory Jin, a když došel ke břehům řeky Liao, potkal tam bezejmenného člověka a zeptal se ho: „Řekněte, prosím, jak řídit říši?“

Bezejmenný řekl: „Odejdi, jsi nízký člověk. Jaká to odporná otázka? Chystám se právě dělat společníka Stvořiteli věcí. Až mne to omrzí, nasednu na ptáka nespoutanosti a dálav a na něm vyletím mimo všech šest směrů, co jich je, zabloudím do kraje, kde není ničeho nic, a usadím se v širé bezhraničné pustině. A ty – k čemu teď přicházíš vnést do mé duše starost o vládu říše?“

Když však Tchien Ken opětoval svou otázku, bezejmenný odpověděl: „Nech své srdce putovat.“

[ČUANG-C']

 

Střízlík si staví hnízdo v hlubokém lese, nezabere však víc než jedinou větev. Hraboš také pije z veliké řeky, nespotřebuje však víc, než čím by naplnil břicho.

 

Od všeho lidského cítění se odloučil tak dalece, jako je vnitřní dům odloučen od venkovního chodníku!

 

Lien Šu řekl: „Slepému chybí, čím by ocenil krásný ornament, hluchý nemá, čím by uslyšel hlas zvonu a bubnu. Neexistuje však jen slepota a hluchota těla! I schopnost porozumění je někdy slepá a hluchá. A ta slova jako by mluvila o vás.“

 

Císař Jao spravoval lid své říše a nastolil mír mezi čtyřmi oceány. Potom však odešel navštívit čtyři Mudrce na hoře Daleký Ku-še. A když se znovu vrátil do svého hlavního města na severním břehu řeky Fen, se zrakem někam do dáli zahleděným zapomněl na říši.

 

Mistr Chuej řekl Čuangovi: „Mám veliký strom, lidé mu říkají smrdutý jasan. Jeho kmen je tak plný vypouklin a zduřenin, že tesař ani nedokáže přiložit značkovací šňůru. Větve toho stromu jsou tak pokroucené a stočené, že k němu nedokáže přiložit kružidlo ani úhelník. Ten strom stojí rovnou u cesty, a přece se po něm žádný tesař ani neohlédne.“

Mistr Čuang řekl: „Vy tu hořekujete nad neužitečností vašeho velkého stromu. Proč jej nepěstujete v kraji, kde není nic, na širé nekonečné pustině, kde byste se mohl kolem jeho kmene v blažené nečinnosti toulat a svobodně, šťastně uléhat k spánku pod jeho korunou? Sochor ani sekyra předčasně neukrátí jeho život, nic z okolních věcí mu neublíží. Není na něm nic, čím by mohl být užitečný. Co by mu tedy mohlo škodit a přinášet strázeň?“

 

K JEDNOTĚ VĚCÍ A MÍNĚNÍ

 

Veliké poznání je širé, malé poznání slídivé. Veliká řeč je čistá, malá řeč nicotná. A lidé se setkávají, aby o něco usilovali, a ze dne na den se srdce za něčím pachtí a derou.

Lidé vyrážejí, jak by byli vypuštěni ze spouště samostřílu, majíce se přitom za rozhodčí dobra a zla, ano či ne. Lidé přilnou a zůstávají jako klatba či přísaha, majíce se přitom za vítěze.

 

Život nám utíká jak cválající kůň. A komu se ho podaří zadržet? Není to k pláči?

Celý život sloužíme, plahočíme se a nikde nevidět smysl a výsledek. Znaven a vyčerpán tím vším a nevědět, k jakému konci spějeme. Není to k pláči? Člověk si řekne: Neumírám! Co mu to však pomůže? Jeho tělo podlehne proměně, jeho duše s ním. Můžete snad popřít, že je to dvojnásob k pláči?

 

Vydáme-li se za srdcem, jež nám bylo dáno, jak za svým učitelem, kdo by zůstal bez učitele?

 

Když Mistr Čuang měl umřít, jeho žáci se radili, jak ho pochovají. „K čemu to?“ podivil se umírající. „Což není rakví nebe a zem, nejsou slunce a měsíc pohřební svíce, hvězdy drahokamy a veškerenstvo pohřebním průvodem?“ Pravili žáci: „Bojíme se však vran a krkavců!“ „Ach, proč jste tak straničtí?“ řekl Mistr. „Jestli mne nezahrabete, posloužím vranám, jestli mne zahrabete, posloužím červům a mravencům.“

[ČUANG-C']

 

Nan Po C' Čchi se toulal kolem vrcholů hory Šang, když uzřel veliký strom nezvyklého vzrůstu. V jeho stínu by se mohlo ukrýt nejméně tisíc čtyřspřeží. Nan Po C' Čchi pravil: „Jaký to strom! Ten jistě poskytuje vynikající dřevo.“ Pak však pohlédl nahoru a v koruně uviděl změť zkroucených a křivolakých větví, nepoužitelných na sloupy či podvaly. Shlédl dolů na obrovské kořeny a zjistil, že celý kmen je jimi rozdělován po délce tak, že se z něho nedají tesat rakve. Ochutnal tedy list, ale v ústech ucítil palčivou bolest. Čichl ke stromu a měl pocit, že se snad ani za tři dny neprobere z omámení.

Nan Po C' Čchi pravil: „To je opravdu zcela nepotřebný strom! Jenom tak mohl dosáhnout své výšky. Vždyť i božský muž užívá právě takové nepotřebnosti! Ve státě Sung je vesnice Ťingů, kde se obzvláště daří katalpám,2 cypřišům a moruším. Ty, co vyrostou na víc než jednu délku paže, ulomí si lidé, kteří potřebují bidýlka na opičky. Ty, co vyrostou do tří čtyř objemů, si uříznou lidé, kteří si chtějí vyzdobit střechu. Ty, co dorostou do sedmi objemů, uříznou si urození a zámožní lidé na postranice k rakvím. Proto se žádný ze stromů nedožije přirozeného počtu let a vprostřed své cesty všechny předčasně umírají pod údery seker. Takové je nebezpečí užitečnosti.“

[ČUANG-C']

Dokonalý člověk je božské povahy! Smrt či život na něm nic nezmění, což teprv principy užitku či škody.

 

Jak vím, že radost ze života není pouhou falešnou iluzí? Jak vím, že se svou nenávistí ke smrti nepodobám muži, jenž se jako jinoch rozloučil s domovem a zapomněl, kam se vrátit?

 

Ve chvíli snění nevíme, že je to sen. Ale až se probudíme, pak teprv poznáme a pochopíme, že to byl sen! Ale nadto však existuje veliké bdění. Jenže se potom dozvíme, že to byl taky jen velký sen! Jenže hlupáci si o sobě myslí, že bdí, že oni to prokoukli, že vědí! Ten je Vládce! Ten je pasák! Všechno je jisté, všechno je dáno!

 

Zapomeňme, jak léta plynou, nestarejme se o Dobro či Zlo, Správné či Nesprávné, naše duše ať se rozletí do kraje bez hranic a mimo hranice, tam ať se zabydlí.

 

Kdysi se Čuangovi zdálo, že je motýlem poletujícím kolem, motýl se cítil motýlem a nic mu nechybělo – nevěděl, že je Čuangem! Náhle se probudil a ustrnul – je Čuang! A neví: zdálo se Čuangovi, že je motýl, nebo se teď zdá motýlu, že je Čuang? Čuang nebo motýl – přece tu musí být nějaký rozdíl! A to je, čemu se říká: proměnlivost věcí.

 

Horský strom roste, aby byl jednou poražen; smola živí plamen, aby v něm posléze shořela. Skořicovník je k jídlu, a proto jej podtínají, lakový strom je k užitku, a proto jej podřezávají. Lidé si vesměs uvědomují užitečnost toho, co je k užitku. Nikdo však nezná užitečnost toho, co je k neužití!

[ČUANG-C']

 

Bažant z mokřisek si sotva jednou na deseti krocích klovne, sotva jednou na sto krocích se může napít. A přece si nepřeje, aby ho dosyta krmili v kleci. Duchu zhola nic nepřidá, i kdyby se nacházel v největším blahobytu!

 

Vždycky se najdou lidé, kteří mluví, když není co říci, a pláčí, když není nad čím plakat. Ve starověku to nazývali zločinem proti Přírodě. Náš mistr Lao-c' přišel, když nadešel jeho čas, a odešel, když mu bylo odejít. Tam, kde se přichází i odchází v pravý čas, tam není místa pro smutek ani pro radost. Ve starověku tomu říkali božské uvolnění pout.

 

TAOISTI A MISTŘI MAGIE

 

Do týchž řek vstupujeme

i nevstupujeme,

jsme i nejsme.

[HÉRÁKLEITOS]

 

Čang-Kuo – legendární

taoistický mistr a

poustevník

 

Filosofové a básníci pověstného kruhu Sedmi nesmrtelných bambusového háje (ČU LIN ČCHI SIEN): Žuan Ťi, Si Kchang, Šan Tchao, Liou Ling, Žuan Sien, Siang Siou a Wang Jung; o nich šla pověst, že to byli géniové prodchnutí duchem Taa, a proto věčně na štíru s navyklým pořádkem světa a společenského řádu; svůj spor s dobou tito muži řešili radikální spontaneitou bytí a provokující ostenzí3 své vůle. Víc o tom ostatně řeknou jejich texty a jejich příběhy.

 

KOMENTÁŘ KUO SIANGŮV4

I když je rozdíl mezi velkým a malým, přece žije-li si každá z věcí volně, tak jak ji samu těší, pak mohou všechny věci dát průchod vlastní přirozenosti a mohou žít podle svých schopností a nadání. Pak budou všechny věci jen tím, čím být mají, a takovým způsobem jsou stejně šťastné.

 

Nech svoji mysl toulat v čisté prostotě, za přirozeností věcí jdi. A svět bude žít v míru a v pokoji.

 

My se ovšem radujeme z nabyté člověčí podoby, leč v toku proměn je bezpočtu jiných podob stejně dobrých. Není většího štěstí než procházet těmi nespočetnými proměnami!

 

Nevíme, co předcházelo a předchází věcem, a přece se nepřestávají rodit a vznikají. Což jenom ukazuje, že věci jsou ve své přirozenosti to, co jsou. A že není žádného stvořitele věcí!

 

Může se prohlásit, že známe příčiny některých věcí. Vyvstane však další otázka, co jsou příčiny těchto příčin? A nepřestaneme-li opakovat tuto otázku, dostaneme se až k tomu, co vzniká samo sebou a je, co je! A tam se už nelze ptát po příčině. Můžeme toliko říci, že všechno je, co je!

 

Nežijeme proto, že bychom si to přáli. A přece někteří cílevědomě usilují stát se geniálním umělcem. Nikdy však neuspějí. A druzí se stávají geniálními umělci zcela přirozeně; ani sami nevědí jak. Jiní se cílevědomě snaží stát světci a nikdy neuspějí. A druzí se světci stávají zcela přirozeně, aniž o tom vědí. A nejen světci a geniální umělci se nedají napodobit, stejně se nemůžeme stát ani blázny nebo psy jenom proto, že snad se jimi chceme stát a snažíme se jimi být!

 

Říká se, že polostín je dítětem stínu a stín je dítětem věcí a věci jsou zas dítětem stvořitele. Jenže bych se chtěl zeptat, zda je stvořitel nebo není? Není-li, jak může cokoli stvořit? A když je, pak je ovšem jen jednou z věcí, a jak může jedna z věcí rodit všechny ostatní věci? A tak tedy není stvořitele. Všichni a všechno se rodí samo sebou a nic není rozeno jinými věcmi. Tak to je přirozená Cesta všehomíru!

 

Přirozenost každé věci má své hranice, a je-li kdo sváděn něčím, co leží už za těmito hranicemi, jeho přirozenost se tím narušuje. Proto bychom měli odvrhnout podobné svody a žít bychom měli podle své přirozenosti a nikdy podle přirozenosti druhých. Jen tak se zachová celistvost naší přirozenosti!

 

Pravý muž v sobě sjednocuje přírodu i člověka a veškeré věci činí si rovné, pro něho neexistují protiklady mezi věcmi, pro něho neexistuje spor mezi přírodou a člověkem.

 

Dokonalý muž je druhým bez užitku, vždyť všechno je užitečné samo sobě, a proto i dokonalý muž ponechává všemu jeho vůli i jeho jméno, zatímco sám se všemi splývá bez rozdílu.

 

Je lehké neučinit nic. Ale těžší je cokoli učinit, aniž bychom se přitom dopouštěli násilí na duchu!

 

Čím větší má někdo křídlo, tím více potřebuje vzduchu!

2. ČÁST >>>

 

 

POZNÁMKY:

1 Claude Roy (1915–1997) – francouzský básník, novinář a spisovatel.

2 katalpa (na obrázku níže) – Krásný opadavý listnatý strom. V Číně byly z dřeva katalpy vyráběny oblíbené tradiční hudební strunné nástroje zvané ku-čin s úžasně harmonickým tónem. Kdyby ji lidé nepodřezávali, dožívala by se v mohutnosti vzrůstu velmi vysokého věku.

3 ostenze – úmyslné vzbuzování pozornosti; okázalost, nápadnost, vyzývavost.

4 KUO SIANG a SIANG SIOU byli filosofové neotaoismu, žijící kolem r. 300 n. l. Ti dva jsou prý skutečnými autory komentáře ke knize Čuang-c', jenž nese jméno pouze prvního z nich. Je to vpravdě nejslavnější komentář k Čuangově knize, a spíše než komentář – vlastní, v mnohém se už od raného taoismu Čuangova odpoutávající filosofie. Siang Siou je navíc znám tím, že patřil k oné mnohokrát připomínané skupině Sedmi nesmrtelných bambusového háje a k dobrým přátelům Si Kchangovým.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA