Jdi na obsah Jdi na menu
 


Thomas More: Utopie

utopie.jpg

 

Chuti lidské jsou tak rozličné, povahy některých tak mrzoutské, mysli tak nevděčné a úsudky tak zvrácené, že se, jak se zdá, mnohem šťastnějšího zacházení dostává těm, kdo v spokojené veselosti hovějí svému géniu, než těm, kdo se sžírají starostmi, aby vydali něco, co by jiným, byť nad tím ohrnovali nos nebo jinak projevovali nevděčnost, mohlo být buď k užitku, nebo k potěšení. Velmi četní neznají literaturu, mnozí jí opovrhují. Nevzdělanec odvrhuje jako nesrozumitelné vše, co není docela nevzdělané.

 

Skylly, rvavé Kelainy, lidožroutské Laistrýgony[1] a strašlivé zrůdy toho druhu mohl bys nalézt téměř všude, kdežto občany se zdravými a moudrými zřízeními nenajdeš jen tak kdekoliv.

 

Platón nepochybně dobře předvídal, že nebudou-li vládcové sami filozofovat, nikdy se nevzdají zvrácených předsudků, kterými jsou od dětství skrz naskrz prosyceni, a nikdy neschválí rad filozofů.

 

Vůbec mě nenapadá, v čem bys mohl být nějak prospěšný ve společnosti takových druhů, kteří jsou schopni spíše zkazit nejlepšího muže, nežli se sami napravit. Jejich zvrhlými návyky buď se dáš porušit, anebo zůstávaje neporušen a nevinen, budeš dělat ochrannou zeď cizí špatnosti a hlouposti. Tou měrou je nemyslitelné, že bys mohl tím svým „nepřímým způsobem“ obrátit něco k lepšímu. Proto soudím, že je velmi krásné podobenství, kterým objasňuje Platón, proč se právem vzdalují moudří lidé z politického života: když totiž vidí, jak lidé, vyhrnuvší se do ulic, nechávají se promáčet vytrvalým deštěm, a nemohou je přemluvit, aby se ukryli před deštěm a vešli pod střechu, vědouce dobře, že nic nepořídí, vyjdou-li sami, ledaže spolu s nimi zmoknou, zdržují se v příbytcích a mají dosti na tom, nemohou-li již vyléčit cizí pošetilost, že jsou aspoň sami v bezpečí.

 

Nic nemůže být nikomu přidáno, aby právě to nebylo vzato jinému.

 

Utopijští vykazují práci pouhých šest hodin: tři dopoledne, po nichž jdou na oběd, a když si po obědě dvě odpolední hodiny odpočinou, věnují další tři hodiny práci a uzavírají je večeří. Právo spánku vymezují osmi hodinami. S časem, který vybývá mezi hodinami práce, spánku a jídla, smí každý nakládat podle svého svobodného rozhodnutí, ne aby ho zneužíval ve zhýralosti nebo otupělosti, nýbrž aby dobu, v níž je prost svého zaměstnání, zcela podle své libosti věnoval jakémukoli jinému snažení. Většina lidí vynakládá tyto přestávky na vzdělání.

 

Po obědě tráví hodinu zábavou, v létě v zahradách, v zimě v oněch společných síních, kde obědvají. Tam buď provozují hudbu, nebo se osvěžují hovorem. Kostek a podobných nejapných i zhoubných her vůbec neznají.

 

Vůbec jejich úřady netrápí občany zbytečnou prací proti jejich vůli, protože jejich státní zřízení především sleduje ten jediný cíl, aby se stlačením fyzické služebnosti, pokud to připouští veřejný zájem, všem občanům dostávalo co nejvíce času pro svobodné vzdělávání ducha. Neboť v něm spočívá podle jejich přesvědčení životní štěstí.

 

Utopijští nepřipouštějí, aby si občané navykli řeznickému zabíjení zvířat, protože soudí, že se častější praxí ponenáhlu otupuje lidskost, nejvlídnější to cit naší přirozenosti.

 

Zlatu a stříbru neudělila příroda žádnou možnost užití, abychom se bez něho snadno neobešli. Teprve lidská pošetilost přisoudila cenu něčemu, co se vyskýtá zřídka, kdežto příroda zcela naopak, jako nejshovívavější matka, umístila na dosah ruky právě nejlepší dary, jako vzduch, vodu, ba i zemi, zato věci nicotné a nemající přinést žádného prospěchu uklidila do hloubky co největší.

 

Utopijští jedí a pijí jenom z nádobí hliněného nebo skleněného, sice velmi vkusně vyrobeného, ale zcela laciného, ze zlata a ze stříbra dávají zhotovovat nočníky a všechny nejšpinavější nádoby. Kromě toho z týchž kovů se u nich dělají řetězy a tlusté okovy, kterými spoutávají otroky. Konečně jestliže u nich někteří občané upadli v bezectí pro nějaký zločin, z uší takových lidí visí zlaté náušnice, jejich prsty objímají zlaté prsteny, kolem šíje se vine zlatý řetěz, ba i zlatým kruhem je poutána jejich hlava. Tak se starají všemi prostředky o to, aby u nich bylo zlato i stříbro v potupném opovržení. A tím se stává, že kdežto ostatní národy by si tyto kovy daly vyrvat jen s nemenší snad bolestí než vlastní útroby, u Utopijských, kdyby se někdy vyskytl požadavek vydat je všechny bez rozdílu, není nikoho, kdo by myslil, že utrpěl ztrátu jediného troníku.

 

Kterýkoli tupec, který nemá více vtipu nežli pařez a který je právě tak ničemný jako hloupý, přece má v svých službách mnoho mužů moudrých i řádných jenom proto, že se mu dostalo veliké hromady zlaťáků.

 

A což sklízet prázdné a zhola neprospěšné pocty, není-li i to příznakem nevědomosti? Vždyť jakoupak to přináší přirozenou a opravdovou rozkoš, obnažuje-li druhý před tebou hlavu nebo pokleká na kolena? Vyléčí to snad bolest v tvých kolenou? Nebo uleví to třeštění tvé hlavy?

 

Jaký může být půvab a ne spíše omrzelost, poslouchat, jak štěkají a vyjí psi? Anebo je v tom nějaký zvýšený pocit rozkoše, honí-li pes zajíce, než když pes psa? Běží se tam i zde. Pakli tě však zaujala naděje na krev a dychtivě čekáš, jak bude před tvýma očima oběť rozsápána, mělo by to spíše vzbudit útrpný soucit, dívat se na to, jak je zajíček roztrhán od psa, slabý od silnějšího, utíkavec a bázlivec od divocha, konečně nevinný tvor od krutého! A tak Utopijští všechno takovéto lovení zvěře, jakožto věc nehodnou svobodných občanů, vyhradili řezníkům, a řezničinu u nich vykonávají jenom otroci. Pokládají totiž lov za nejnižší součást řezničiny; protože lovec vyhledává jenom rozkoš ze zabíjení a rozsápávání ubohého zvířátka. A o takovéto choutce, dívat se na smrt, soudí, že buď pramení z citu ukrutného srdce, anebo že vytrvalé opakování tak divoké rozkoše nakonec vyústí v ukrutnost povahy. Pravou příčinou totiž není přirozená povaha věci samé, nýbrž zvrácený lidský návyk, a jeho pochybenou zásluhou se stává, že si lidé oblibují věci trpké místo sladkých, právě tak, jako těhotné ženy pokládají svou pokaženou chutí smolu a lůj za sladší než med. A přece ničí úsudek, ať již zkažený chorobou nebo zlozvykem, nemůže změnit přirozenou podstatu věcí.

 

Na předním místě vyhledávají Utopijští rozkoše duševní. Je pokládají totiž za hlavní a první ze všech. Z oněch rozkoší, ke kterým dává podnět tělo, kladou nejvýše pocit zdraví. Příjemný pocit z jídla a pití, jakož i veškeré potěšení, které má stejné odůvodnění, jsou sice podle jejich soudu žádoucí, ale jen kvůli zdraví. Nejsou totiž příjemné samy o sobě, nýbrž jenom pokud vzdorují tajně se plížící nemoci. Proto jako má moudrý člověk raději prosbami odvracet nemoci než si přát léku, a spíše zahánět bolesti než přibírat tišící prostředky, tak bude pro něho lépe také nepotřebovat tohoto druhu rozkoší, nežli se jimi utišovat. Pokládá-li se někdo za blaženého pro takovéto rozkoše, musí nezbytně přiznat, že bude teprve tehdy nejšťastnější, dostane-li se mu takového života, aby jej mohl strávit v trvalém hladu a jedení, žízni a pití, svrbění a tření i drbání. Kdo by však neviděl, že by to byl život nejen hnusný, ale i ubohý? Tyto rozkoše jsou zajisté ze všech na nejnižším stupni jakožto nejnečistší. Nikdy se totiž nedostavují, aniž jsou doprovázeny protikladnými bolestmi.

 

 

VYSVĚTLIVKA:

[1] Skylly, Kelainy, Laistrýgony = všechno postavy ze starověkých bájí a pověstí. Skylla = mořská obluda požírající námořníky; Kelainó = nejpříšernější z Harpyjí, věštkyně zla; Laistrýgonové = divocí obři lidojedi. – Poznámka Misantropova.