Jdi na obsah Jdi na menu
 


Podzimní barvy

17. 10. 2012

Podzimní barvy 

 

„Jakkoliv jsou projevy politiků většinou přibarvené,

nenacházím v nich ani odraz barev podzimu.

Jsou bezbarvé a mdlé jako rostliny v listopadu.“

(Thoreauův deníkový zápis z 27. října 1858)

 

Nachové trávy

Člověk dokáže v rychlosti minout a pošlapat rostliny, které mu sahají až po hlavu, a přece se nedá říct, že by věděl o jejich existenci, i když jich už tuny posekal, podestýlá s nimi ve stájích a léta jimi krmí dobytek. Pokud si jich však někdy začne hledět, podlehne možná jejich kráse. Každá nejprostší rostlina – nebo plevel, jak říkáme – tu vyrůstá, aby vyjádřila nějakou naši myšlenku nebo náladu – a přece, jak dlouho vyrůstá zbytečně! Tolikrát jsem v srpnu prošel přes Velká pole[1], a nikdy jsem si pořádně neuvědomil, jaké tam mám nachové společníky. Otíral jsem se o ně nohama a věru po nich i šlapal, a oni teď konečně jako by povstali a požehnali mi. Krása a skutečné bohatství jsou vždycky takto prosté a opovrhované. Ráj by se dal definovat jako místo, jemuž se lidé vyhýbají.

 

Červený javor

Člověk se diví, jak to, že se veřejní strážci morálky a městští radní nevydali ven zjistit, co chtějí stromy svými barvami a nevázanou náladou říct, a nemají strach, že se tu chystá nějaká nepravost. Nechápu, co v tomhle ročním období, když se javory šarlatově rozzářily, dělávali puritáni. Rozhodně tou dobou nekonali své pobožnosti v hájích. Možná právě kvůli tomu si postavili modlitebny a obehnali je kolem dokola stájemi.

 

Spadané listí

Je příjemné procházet se po podestýlce z čerstvých, křehkých a šustivých listů. S jakou nádherou se ukládají do hrobů! S jakou lehkostí ulehnou a obrátí se v prsť, zbarvené tisícem odstínů a vhodné pro podestýlku nás živých! A tak se, lehké a svěží, hrnou na místo svého posledního odpočinku. Neoblékají smuteční šat, ale zvesela poletují nad zemí, vyberou si pozemek na hřbitově, železných plotů jim není zapotřebí a všude po lesích si o tom šeptají. Některé si zvolí místo, kde pod zemí tlí lidská těla, jimž vyjdou na půl cesty vstříc. Kolikrát se ještě zatřepotají, než v klidu spočinou ve svých hrobech! Jak spokojeně se ony listy, které tak vznešeně pluly vzduchem, znovu obracejí v prach, smířené s tím, že budou ležet a tlít u paty stromu a poskytnou výživu dalším generacím svého druhu, i že vzlétnou k výšinám! Učí nás, jak umírat. Člověk si klade otázku, zda někdy nastane doba, kdy lidé se svou pyšnou vírou v nesmrtelnost ulehnou stejně ladně a s touž zralostí – kdy také s klidem babího léta shodí svá těla, jako to dělají s vlasy a nehty.

         Když padají listy, je celá země hřbitovem, po němž se příjemně chodí. Rád se potuluji a přemítám nad jejich hroby. Nejsou na nich žádné lživé epitafy. Váš hrob určitě leží někde na tomto ohromném hřbitově, který je už od pradávna posvěcený. Nad vašimi kostmi pokvete vrbina a bude zpívat strnádka.[2] Pojďme se projít po hřbitově listů: právě on je skutečným lesním hřbitovem.

 

Cukrový javor

         Stačí, když vysadíme nebo alespoň necháme stát stromy, a Příroda už se postará o pestrou výzdobu. Ať stále planou! Město není úplné, pokud v něm nerostou stromy ohlašující příchod podzimu. Jsou stejně důležité jako hodiny na věži. U města, které je postrádá, zjistíte, že moc dobře nefunguje. Je v něm uvolněný šroubek, chybí mu jistá nezbytná součást.

         Město tyto neškodné povzbuzující prostředky ve formě zářivých a radostných scenérií potřebuje k zahánění trudnomyslnosti a pověr. Ukažte mi dvě města, z nichž jedno je skryté v loubí stromů a plane vší říjnovou nádherou a druhé představuje pouze nicotnou pustinu bez stromů nebo jen s pár stromy pro sebevrahy, a jsem si jistý, že nejvyprahlejší a nejzaslepenější náboženské fanatiky a nejzoufalejší opilce najdete v tom druhém.

 

Šarlatový dub

Příroda nehází perly sviním. V krajině se pro nás skrývá tolik viditelné krásy, kolik jsme jí ochotni ocenit – a ani o zrnko víc.

 

„Někdy si představuji knihovnu, tj. sbírku děl opravdových básníků, filosofů, přírodovědců atd., která by nebyla uložena v žádné cihlové či mramorové budově v přelidněném a prašném městě..., ale spíše někde daleko v hlubinách pralesa...“

(deníkový zápis H. D. Thoreaua z 3. února 1852) 

*

„Nejdivočejším člověkem, jakého zrodila Nová Anglie od dob, kdy její území obývali rudí domorodci, byl nepochybně Henry Thoreau. Celý jeho život byl hledáním divokého nejen v přírodě, ale i v literatuře, v životě a mravech.“

(americký esejista John Burroughs: Thoreauova divokost, 1881)

*

„Už když jsem byl malý kluk, dozvěděl jsem se, že jednou zemřu, a zapamatoval jsem si to, takže teď nejsem zklamán.“

(Thoreauova slova na smrtelné posteli)

 

POZNÁMKY:


[1] „Velká pole“ – jedno z míst Thoreauových procházek, východně od Concordu. – pozn. vyd.

[2] Strnádka růžovozobá (Spizella pusilla), anglicky Field Sparrow (= česky doslova „vrabec polní“), severoamerický zpěvný pták z čeledi strnadovitých. Jeho zpěv lze vyslechnout zde. Doporučuji též navštívit Internetovou sbírku ptáků, kde je i video. – pozn. vyd. + Mis.

 

http://feuerteufel.blog.cz/1701/h-d-thoreau-v-literature-a-filosofii

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA