Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vergilius: Zpěvy rolnické a pastýřské

VERGILIUS

ZPĚVY ROLNICKÉ

A PASTÝŘSKÉ

(výpisky)

 

ZPĚVY ROLNICKÉ

(GEORGIKA)

 

         Jak jsou rolníci šťastni, když vlastní výhody znají!

Poctivá zem jim sama a daleko svárlivých bojů

dává výživu snadnou, již rodí jim v hojnosti z půdy,

třebaže vysoký dům, jenž hrdým pyšní se vchodem,

za rána klientů proud[1] jim ze všech nechrlí komnat,

třebaže vchod, jenž želvou se skví, v nich nebudí touhu,

nebudí korintské vázy ni zlatem vyšité šaty,

třebaže fénický nach jim nebarví bělostnou vlnu,

třebaže skořice vonná se nemísí s olejem čistým.

         Zato má bezpečný klid, má úskoků neznalý život,

doma má hojnost všeho, má poklid na širých polích,

jeskyně, jezera živá[2] a krásná údolí chladná,

veselé bučení skotu a lahodný pod stromem spánek

vždycky tam má, tam pastvin je dost, též brlohů šelem,

junáctvo ztužilé v práci a skrovným potřebám zvyklé.

Jsou tam slavnosti bohů, ctěn kmet, tam naposled vtiskla

u nich šlépěje své, když prchala ze světa Diké.[3]

 

Ovoce, které mu strom dá, neb plody, jež pole mu skytne

ochotně samo, ty sklízí a nespatří železné právo,

zběsilý náměstí hluk neb listiny v archivu státním.

 

Takový na zemi věk též zlatý Saturnus[4] trávil,

dřív než Jupiter sám měl vrchní nad světem vládu[5],

dřív než bezbožný lid k svým hodům zabíjel krávy.

 

Také ať krávy matky, jak za otců bylo, ti neplní dojaček bílých,

nýbrž vemena plná ať věnují telátkům milým!

 

Orfeus, jak vypráví zvěst, prý po sedm měsíců s pláčem

žaloval oblačným srázům a pustého Strymonu[6] proudům,

aneb v jeskyních chladných svůj osud žalostně zpíval,

písní krotil tygry a hýbal tvrdými duby.

         Nejinak kvílí slavík a v chladném topolů stínu

pro svá mláďata lká, jež bezcitný vypátral oráč,

holátka z hnízda mu vybral a odnesl – nebohý ptáček

po celou noc pak pláče a znovu vždy plačtivou píseň

počíná, na větvi sedě, a plní okolí nářkem.

 

 

ZPĚVY PASTÝŘSKÉ

(BUKOLIKA)

 

EKLOGA PRVNÍ

Meliboeus, Tityrus

 

Ty tedy, blažený starče, zde uprostřed potoků známých,

uprostřed posvátných zdrojů si v stinném pohovíš chládku.

Tadyhle živý ten plot, jenž pozemek sousední dělí,

jehožto vrbový květ jest od četných včeliček spásán,

bude tě bzučením tichým, jak doposud, ke spánku zváti,

onde zas pod strmou skálou si k nebesům zapěje vinař,

přitom budou tu lkát též vrkaví holoubci lesní,

které s rozkoší slýcháš, i hrdličky z vysokých jilmů.

 

EKLOGA DRUHÁ

Korydon

 

Před kým, bloude, to prcháš? – i bohové bydlili v lesích,

dlel tam i trojský Paris – nechť Pallas ve městech bydlí,

kterým základy dala – my nade vše milujme lesy.[7]

 

EKLOGA TŘETÍ

Menalkas, Damoetas, Palaemon

 

Ach, ach! Kterak můj býk jest hubený v šťavnaté vice:

stejně jak pastýřům stád, tak stádům na škodu láska.

 

Když nedá se člověk přemoci rozkoší lásky,

pak nezkusí hořkostí jejích.

 

EKLOGA ČTVRTÁ[8]

 

Poněkud vážnější píseň chci zpívat, sicilské Musy:[9]

 

Přišel poslední věk,[10] jak kumská hlásala věštba;[11]

velké pořadí věků, jak bývalo, počíná znova,

již se zas vrací Panna a vrací se saturnská říše.[12]

Chraň jen chlapce, jenž přijíti má: jím skončí železné plémě.[13]

 

Takto ten skvostný věk nám za tvého konsulství vzejde.

Stopy-li zločinů jsou doposud, vedením svým je

shladíš a stálých hrůz tak zbavíš veškery země.[14]

 

Chlapec jak bůh už povede život,

s bohy i sám bude vídán,

všechen pak usmíří svět.[15]

 

Země ti prvé dárky, ó chlapečku, v hojnosti zplodí:

líbezný akant a leknín a kozlík a zelený břečťan,

který se po zemi plazí – a všecko to vyroste samo.

Sama ti kolébka tvá dá hojnost rozkošných květů.

Znenáhla něžný klas již na poli žloutnouti bude,

budou s drsného trní i třpytné viseti hrozny.

         Něco však zůstane stop z těch bývalých zločinů.[16]

 

Motyk nebude zem již snášeti, vinice žabek,

také mohutný oráč už býkům odváže jařmo.[17]

  „Taková století přeďte!“ svým vřetenům pravily Parky,[18]

svorně, vždyť osudu vůle se nijak nemůže změnit.

 

         Nastup na dráhu slávy, tak vznešenou, čas se už blíží,

drahé ty božské dítě!

Viz, jak klenutý svět[19] svou tíhou celý se chvěje,

země i vysoké nebe i daleké prostory mořské,

viz, jak příští ten věk zas plní radostí všecko!

 

Ó, kéž těchto se dob můj život ve stáří dočká,

jakož i duch, jenž sílu by měl tvé vylíčit skutky!

Pak by mne nepředčil v písních ni thrácký Orfeus ni Linus.[20]

Usmáním začni už, chlapečku malý, svou poznávat matku –

začni už, chlapečku malý![21]

 

EKLOGA DESÁTÁ

 

Nepějem hluchým ten zpěv, les na vše nám odpověď dává.

Stály i ovečky kol – nás nemají ovečky v záští,

pročež, básníku božský, ni ty jich nechovej v záští!

 

 

 POZNÁMKY:


[1] klientů proud – Klienti ráno přicházeli pozdravit svého patrona. – Poznámka Ladislava Vidmana. – Blíže o tom, kdo byli vlastně klienti a patroni, viz pozn. 5 v mých výpiscích ze Senecova spisu O duševním klidu. – Poznámka Misantropova.

[2] jezera živá – přirozená jezera, ne umělá. – Pozn. L. V.

[3] Diké – Bohyně spravedlnosti (lat. Iustitia), poslední ze všech bohů uprchla ze země, když nastal nejhorší, železný věk. – Pozn. L. V. – Diké (řecky spravedlnost) je dcerou ještě jedné bohyně spravedlnosti, a sice Themidy (1. p. Themis). Měly rozděleny úlohy: Diké se starala o mravní spravedlnost, zatímco Thetis o spravedlnost božskou. Železný věk je název epické básně Hésiodovy, od nějž pochází ono členění věků od nejlepšího zlatého, po nejhorší železný, v němž se právě nalézáme i my. Diké, spravedlnost, prchla již dávno od lidí, vstoupivši na nebe v podobě souhvězdí Panny, v jejímž znamení zrozen jest Misantrop. – Pozn. Mis.

[4] Zlatý Saturnus (Kronos)Za jeho vlády byl zlatý věk. – Pozn. L. V.

[5] Jupiter ... nad světem vládu. – římský Iuppiter je řecký Zeus. O jeho převzetí vlády nad světem viz Starověké báje a pověsti, Zeus zvítězil. – Pozn. Mis.

[6] Strymón – dnešní bulharsko-řecká řeka Struma v někdejší Thrákii, kde žil a zpíval Orfeus. – Pozn. Mis.

[7] trojský Paris ... milujme lesy. – Paris, syn trojského krále Priama, pásal v mládí stáda na pohoří Ida. Proti němu je postavena Pallas Athéna, zakladatelka měst. Korydonovi jsou však milejší lesy, tj. venkov vůbec v protikladu k městu. – Pozn. L. V.

[8] EKLOGA IV – Ekloga (tj. vybraná báseň o pastýřském životě, zprav. idylickém, od řeckého eklegein, vybírat – pozn. Mis. + L. V.) pochází z r. 40 př. n. l., kdy konečně po míru, uzavřeném mezi Antoniem a Oktaviánem v Brundisiu, nastaly klidnější doby. Mír sjednával ze strany Antoniovy Asinius Pollio, ze strany Oktaviánovy Maecenas. Básník předpovídá, že toho roku za konsulátu Pollionova se narodí chlapec, který obnoví zlatý věk na zemi. O smysl eklogy bylo mnoho sporů už ve starověku. Sám Asinius Gallus, syn Asinia Polliona, prý vztahoval eklogu na sebe; uvažovalo se rovněž o tom, že jde o dítě, které se mělo narodit Oktaviánovi (pozdějšímu Augustovi). Křesťanský středověk pak nazýval eklogu „mesiášskou“, poněvadž v ní viděl předpověď příchodu Kristova (Křesťanství = nový zlatý věk? – Vypadá to jako sarkasmus, ale není to sarkasmus; toto bylo míněno naprosto vážně. Dějiny mají věru zvláštní smysl pro ironii. – Pozn. Mis.). Je téměř nemožné dojít k jednoznačnému závěru. Vergilius nemluví zcela jasně, přesto však mnoho důvodů svědčí pro to, že podnětem k napsání básně bylo narození Pollionova syna. Vergilius však eklogu poněkud upravil a pojal abstraktněji. – Pozn. L. V. – K doplnění předchozího naučného výkladu lze ještě uvést, že tuto eklogu zfalšoval už první křesťanský císař Konstantin (†337), tak aby se vskutku zdála ohlašovat vítězný nástup křesťanství. Já jsem z ní zase vypsal úryvky veršů nebo částí vět tak, aby se zdála ohlašovat příchod Misantropův, jenž má jednoho dne svou podvratnou činností přivodit zkázu a konečný zánik nenáviděnému lidskému rodu (sleduj mou vlastní interpretaci jednotlivých úryvků v dalších poznámkách níže). – Pozn. Mis.

[9] sicilské Musy – Musy jsou tak nazývány, protože Theokritos, zakladatel bukolské poesie, žil na Sicílii. Vergilius ohlašuje vznešenější báseň než pastýřskou. – Pozn. L. V.

[10] Přišel poslední věk – Rozuměj poslední věk pro lidstvo vůbec. – Pozn. Mis.

[11] ... jak kumská hlásala věštba. – Nadcházel konec světového roku, měl znovu začít zlatý věk, jaký byl na počátku. Toto proroctví bylo obsaženo ve věštbách Sibylly, sídlící prý v jeskyni u města Cumae poblíže Neapole. – Pozn. L. V.

[12] Panna ... saturnská říše. – Vrací se zlatý věk, kdy vládl Saturnus (Kronos) a kdy ještě dlela na zemi panenská bohyně spravedlnosti Diké (srov. s pozn. 3 výše). – Pozn. L. V. + Mis.

[13] Chraň jen chlapce, jenž přijíti má: jím skončí železné plémě. – Tím chlapcem je Misantrop, zrozený ve znamení Panny, jenž svým příchodem na svět zničí navždy nehodné lidské plémě. – Pozn. Mis.

[14] Vyhlazením lidstva přivodí Misantrop na Zemi opět skvostný věk. – Pozn. Mis.

[15] Misantrop nepovede život lidský, nýbrž božský, zvířecí, a jen s bohy (tj. se zvířaty a rostlinami a vším živým) bude v míru žít. – Pozn. Mis.

[16] Sama Země vítá Misantropa štědrými dary jako svého zachránce a osvoboditele od lidského útlaku a začíná se opět zotavovat ze škod spáchaných na ní lidmi, jejichž stopy budou přesto ještě tu a tam patrné. – Pozn. Mis.

[17] Nebude třeba znásilňovat Zemi motykami, zraňovat rostliny a zvířata nutit k otrocké práci pro lidi. Vše bude svobodné a nenásilné, až tu lidé nebudou. – Pozn. Mis.

[18] Parky (lat. Parcae, řec. Moirai) byly tři sudičky, jež určovaly, vlastně upřádaly, osudy živých tvorů (jmenovaly se Klóthó, Lachesis, Atropos). – Pozn. L. V. + Mis.

[19] klenutý svět – Nad světem se klene nebe. – Pozn. L. V.

[20] ni thrácký Orfeus ni Linus – Orfeus a Linus (řec. Linos) byli nejslavnější řečtí pěvci mythické doby. Linos byl syn Apollóna a Múzy Uranie. – Pozn. L. V.

[21] Usmáním začni ... poznávat matku ... chlapečku malý! – Prosba již k malému chlapci Misantropovi, aby s úsměvem neváhal a začal již hned odmala poznávat přírodu (svou matku) a zároveň i ničit lidstvo, jež jí škodí. – Pozn. Mis.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA