Jdi na obsah Jdi na menu
 


Villiers de l'Isle-Adam: Kruté povídky

28. 2. 2011

 

Slečny de Bienfilâtre

Jsou bolesti, při nichž se neodvažujeme pronést jediné slůvko útěchy.

 

Věra

Och! Hned při prvních slovech připadala jim mínění šosácké společnosti jako let nočních ptáků, vracejících se do temnot!... – A když pak zjistili, že svět je nechápe, jak by si přáli, odvrátili se od něho brzy po svém sňatku, žili v naprostém ústraní v tomto starém, zasmušilém paláci, jehož hustě zarostlé zahrady tlumily úzkostlivě jakýkoliv zvuk zvenčí.

 

Zesnulá!? Nikoli! Což duše houslí odlétá v posledním tónu prasklé struny?

 

Dva auguři

„Za našich dnů je nezbytně nutné, aby si každý vážný literát osvojil zásadu: Buď průměrný! – Udělali jsme pokroky. Lidský duch postupuje! Dnes si celý třetí stav nepřeje nic jiného – a to právem – než aby si mohl v klidu a podle potřeby ulevit a škytnout, aby mu žaludek dobře trávil. A protože má zlatem i počtem sílu stáda rozvztekaného na pastevce, je lépe se mu přizpůsobit. – Teď však přijdete vy a chcete ho přimět, aby spolkl aloeová projímadla v obalu z tepaného zlata. Rozumí se samo sebou, že se bude vzpírat a škaredit, neboť nechce, aby mu byl násilím pročištěn rozum! I vrátí se hned zase ke mně, vrátí se už ze zvyku, který je jeho druhá přirozenost, neboť jeho chuti lahodí mnohem více sprosté víno, jež mu podávám ve svém otřelém poháru. Nikoli, básníku, dnes není génius v módě! – Králové, byť se nám zdáli sebenudnější, uznávají a hýčkají Shakespeara, Molièra, Wagnera, Huga atd.; republiky posílají do vyhnanství Aischyla, pronásledují Danta, popravují Andrého Chéniera.[1] V republice, víte, mají na starosti jiné věci než dbát o génia! Mají plné ruce práce, jak víte.

A hleďme, ve vašem rukopise, podívám-li se na něj lépe skřipcem, pozoruji cosi jako krasopis – což už je předem špatné znamení. To byste se mohl dostat do podezření, že svým článkům věnujete jakousi péči. Ale skutečný novinář, který je dokonalým představitelem svého záslužného povolání, píše ráz na ráz, úplně jedno, co mu zrovna probleskne hlavou – a především: nepročítat nikdy napsané! Pryč s tím, jak jsem to napsal! V redakcích, milý pane, nemáme kdy přemýšlet o tom, co a jak napíšeme, když venkovský vlak čeká na naše stohy papíru. Nám stačí úplně, má-li předplatitel dojem, že něco čte, chápete? A kdybyste jen věděl, jak je mu všecko ostatní jedno! – Pravopisné a mluvnické chyby!... Měšťák si přeje chyby, pane! Má radost, postřehne-li je.“

 

Stroj na slávu

Podle našeho mínění je na celé zeměkouli za století (a možná ještě déle) sotva víc než stovka lidí, kteří se snaží opravdu porozumět tomu, co čtou, a nedívají se na to jen jako na nálepky na kelímcích s hořčicí.

 

Přecitlivělost

Co nás ve skutečnosti dělí, není jen rozdíl, ale nepřeklenutelná propast – nekonečno.

Ostatně se mi zdá, že dnes se kdekdo více nebo méně vzdává jakýchkoliv pocitů. Doufám, že bude co nevidět v každém velkém městě několik desítek divadel, kde běžné události života budou hrány mnohem lépe než ve skutečnosti, takže se už nebude nikdo příliš namáhat, aby žil sám. Kdo se bude chtít vzrušit nebo rozlítostnit, koupí si sedadlo – a hotovo! Nebude tato oklika ze stanoviska zdravého lidského rozumu tisíckráte lepší?... Proč se vyčerpávat ve vášních, náležejících obratem ruky minulosti?... Nač se nepozapomene za půl roku? – Ach! kdybyste věděla, jaké množství ticha nosíme v sobě!...

 

Velmi ošidné!

Nuže, tváře se co nejzdvořileji a nejpřívětivěji, vkročil jsem s kloboukem v ruce a s úsměvem na rtech – uvažuje o nějakém tom madrigalu, kterým bych pozdravil paní domu.

 

Přístroj na chemický rozbor posledního vzdechu

Další úspěch! – Naše vítězství nad Přírodou jdou do nekonečna! Hosanna! Máme sotva kdy, abychom se nad tím zamyslili! Jaký triumf!... Nad čím bychom se měli vlastně zamyslit? – Proč a nač? – Nuže, vyhrňme si rukávy a do toho, do toho, nepřešlapujme na místě!

 

Běda! Sebezarmoucenější tvář, sebehojnější potoky slz nevzkřísily ještě nikoho k životu.

A vezme-li se to rozumně, je to vlastně náramné štěstí!... Vždyť bychom byli za chvíli na této planetě namačkáni hůře než slanečci v době tření! Přitom, jak se rychle množíme, bylo by to zde přímo nesnesitelné. Zaručené předpoklady našich národohospodářů by se splnily v čase co nejkratším: důstojný Polyp lidský zašel by překrveností – a – až by se dospělo k poznání, že ani občasné války a epidemie nejsou dostatečným ventilem – nezbylo by lidem nic jiného než se na potkání zabíjet, budou-li mermomocí chtít dýchat nebo se jakžtakž pohybovat po této zeměkouli – na tomto světě, kde, jak nám Věda dokazuje svými vzorci, jsme při tom všem pouze dočasný a obtížný hmyz.

To budiž řečeno těm posměvačům – snad je znáte? – těm záludným spisovatelům, které dlužno číst několikrát, chceme-li vniknout v pravý smysl jejich slov.

 

Račte si přečíst přiložený návod! Pročtěte jej pozorně a pečlivě, a nikoliv zběžně a povrchně (jako čtete, milý čtenáři, právě teď moje řádky).

 

Vidění

Propadl jsem zase jednou oné naprosté omrzelosti životem, dědičné v naší rodině; a ta – kdykoli se mne zmocní – ochromí a otupí mé duševní schopnosti a činí ze mne dokonale netečného člověka. Jak se zdá, jsem už nadobro odsouzen k tomu, abych se bral životem jako zamlklý a trudnomyslný morous. Ale i při tomto svém duševním rozpoložení jsem v jádru zřejmě nátura, o níž se říká, že je z oceli a železa, neboť přes to přese všecko jsem ještě schopen vzhlížet k nebi a toulat se po hvězdách.

 

Na obzoru hořelo nebe nad dubovými a borovými lesy, kam se s večerem slétali poslední ptáci; ve vzdáleném rybníku, lemovaném rákosím, zrcadlilo se slunce v celé své oslnivé nádheře. Veškerá příroda tohoto osamělého kraje, pohrouženého v hluboké ticho večera, byla tak kouzelná, tak pohádková, že jsem se všecek uchvácen vpíjel do ní pohledem a zapomněl vůbec zabušit na dveře.

 

"Ó ty," řekl jsem si v duchu, "který nemáš jediného útočiště pro své sny, a jemuž se po daleké cestě pod chladnými hvězdami nezjevuje země Kanaan se svými palmami a živými vodami, ty, poutník tak veselý před odjezdem a nyní tak zasmušilý, ty, srdce stvořené pro jiná vyhnanství, než jsou ta, jejichž trpkost sdílíš s nehodnými svými bratry – popatř! Zde je možno usednout na kámen melancholie! – Zde procitají mrtvé sny, než zapadnou zase do hrobu! Je-li tvým přáním skutečně zemřít, přistup: zde tě tvář nebe uchvátí do zapomnění!"

 

Neznámá

Bylo to požehnané děcko,

jež bledlo a tesknilo nad krásným veršem.

-         Adrien Juvigny[2]

 

Tajemství – byť sebestrašnější – není-li nikdy zjeveno, je vlastně pouhá nicota.

 

Celkové vzezření tohoto zaníceného návštěvníka divadla – ač elegantní a velmi příjemné – působilo tak trochu neobvyklým dojmem. Bedlivý pozorovatel by si ho líp představil ve volné přírodě, pod širou oblohou a na krásné samotě. Byl to zjev věru zvláštní!

Kdo to byl a odkud přišel?

Už první tóny proslavené divy uchvátily tak mocně jeho duši, že se až rozechvěla; zapomněl nadobro na vše kolem; neviděl nic, pranic, jen dychtivě, lačně naslouchal. Ticho hlubokých hvozdů, kvílení běsnícího větru ve slujích, hukot vod, valících se po skalinách, a kouzlo snášejícího se soumraku, to vše učinilo z tohoto hrdého a mladého muže básníka, a sotvaže uslyšel tento úchvatný, jedinečný hlas, zdálo se mu, že se v něm ozývají nejen pozdravy jeho domova, ale i prosba, aby se tam co nevidět vrátil.

 

Zdálo se mu naprosto samozřejmé, že jeho ideál odpověděl tak ideálně.

Třeba způsob jejich seznámení byl tak podivný, oba mladí lidé si řekli, že je vhodný i pro ně, pro příslušníky té třídy, která udává dobrý mrav, a nikoli oné, která se jím toliko řídí. Co prostý dav nazývá nazdařbůh dobrým mravem, je jen toporné, otrocké a téměř opičí napodobování způsobů lidí vyšší inteligence, kteří to neb ono pokládají náhodou za vhodné za normálních okolností.

 

Maryella

Ženy pronášejí slovo sen a poeta tak divně, že by se našinec smíchy málem utloukl k smrti, kdyby měl na to kdy.

 

Léčba doktora Tristana

"Měl jste v životě často schlíplé uši?" zeptá se.

"Ale ... jako dnes všichni lidé," odpovíte zvesela. "Dost často, tak pro změnu."

"V tom případě je určitá naděje," řekne doktor.

Jste zachráněn. Už neslyšíte vůbec nic. Jaký to zázrak! Léčba je tak dokonalá, že zabije ve vás i všechnu lítost a nelibost nad ztrátou bývalých ideálů. Vaše výjimečná starost o vaše zdraví a pohodlí umožní vám pohrdat okázale všemi urážkami! Jste vyléčen. Zvednete se – jste Svobodný, jste Volný...

Odejdete od něho jako znovuzrozený, vykračujete si lehce, s rukama v kapsách, s veselým úsměvem, s chytráckým výrazem ve tvářích i v očích – s duchem osvobozeným od všech těch marných a zmatených Hlasů, které vás ještě včera zneklidňovaly. Cítíte, jak zdravý lidský rozum proudí do vás jako hojivý balzám. Vaše netečnost ke všemu nezná mezí. Jste vybaven soudností, která vás povznáší nad všechny skrupule, jež vás zbavuje všeho studu. Stal jste se důstojným členem lidské společnosti.

 

Temné vzpomínky

A já – poslední Gael – zdědil jsem po svém smělém prapředku toliko jeho poblouzení a naděje. – Bydlím zde na Západě v tomto starém opevněném městě, k němuž jsem poután svou melancholií. Jsem netečný k politickému kvasu naší doby i své vlasti, nedbám o jepičí práci a pachtění těch, kdož se tím vším zabývají. Když však za krásných podzimních večerů zahoří vrcholky okolních lesů zlatem zapadajícího slunce, kochám se pohledem na tuto nádheru a mé myšlenky zalétají do širých dálav. – Když se pak zatřpytí kolem rosa, kráčím sám pod hustou klenbou našich stromů, jako šel kdysi můj prapředek pod klenutím krypty s královskými nebožtíky. – A jaksi pudově – neboť nemám důvod, proč bych tak činil – vyhýbám se zrádnému světlu měsíce, držím se ve stínu a hledím se též vyhnout na hony nevítané blízkosti lidí. Ano, kdykoliv tak kráčím se svými sny, straním se jich, jak jen mohu!... Mám totiž pocit, že se v mých očích zrcadlí lesk neužitečných pokladů mnoha dávno zapomenutých králů.

 

 

Odkaz: Poznámky a úvahy nad Krutými povídkami od Villierse de l'Isle-Adama

Villiers de l'Isle-Adam 1

 

POZNÁMKY:


[1] André Marie Chénier (1762-1794), francouzský básník, oběť Francouzské revoluce, gilotinován za "zločin proti státu" za své "jedovaté verše". Jeho cituplná, emotivní poezie jej řadí mezi předchůdce romantického hnutí. - poznámka Misantropova.

[2] Adrien Juvigny – francouzský básník, předčasně zemřelý (1849–1873). – pozn. Mis.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA