Misantropova knihovna

TICHO

Jsou podivné nutnosti pro vnímání krásy. Malíři znají nutnost nevtíravého pozadí obrazu, hudebníci znají akustiku, i umělci slova znají pozadí, které je neustále přítomno a o kterém nepíší. Hledáte-li ticho, nenajdete ho hluboko pod zemí, kde ani kapka vody nekápne a ani zrníčko hlíny nespadne. Takové ticho je mrtvé.

Životodárné ticho je jiné. Vždyť potřebuje také své pozadí, jako obraz a jako hudba. Takové pozadí ticha musí však mít své rozměry, protože ticho je prchavé a vstoupíte do něj jen někdy.

Jdete třeba v květnu podél řeky lesem a nehledáte ticho. Proč také? Vždyť všude je tolik krásy, až ji ani nevnímáte. Krásný je i tvrdě zelený okraj smrkového lesa vedle zvonkově modré oblohy. Je krásný proto, že má zvukové pozadí ptačích písní.

Pojednou přijdete do místa, kde je ticho.

Les, který vás doprovázel až sem, ustoupil o několik kroků od řeky, aby udělal místo úzkému proužku louky. Dále po břehu řeky roste husté vrbové křoví, které odkvetlo a chumelí svá bílá peříčka. Až k samotnému proudu je prostřen balvan hladký jako stůl.

Tohle místo vás zastaví. Jinde je nepotkáte v takovém ladění. Vždyť řeka mluví, ale tiše, les šumí, avšak také tiše, a ptačí písně sem přilétají rovněž jenom tichounké. To všecko však je jenom pozadí ticha.

Najednou zjistíte, že ticho samo je ono lehounké vrbové chmýří. Na stolovitém balvanu je celá závěj bílého ticha. Neustále se sem chumelí. Tiše, jenom sem, na kamenný stůl. Naberete si obě hrstě. Nic neváží, na pokožce je necítíte a před vaším dechem prchá.

Tolik nastlaného ticha v jediném místě. A před celým obzorem zvuků!

POPÁSÁNÍ
1

Kdo umí vejít do lesa nejen tělem, ale také srdcem, tomu se to může přihodit. Za dlouhá léta života na samotě jsem do určité míry zdivočil, jak zrakem, tak i sluchem, a kdo si i v dnešní době zachoval v sobě něco z divocha, ten mi uvěří, že jsem dokázal vnímat celým povrchem těla.

2

Mám rád marnivé hýření barev v přírodě, kdy celý obzor na chvíli zahoří v mračnech nepokořitelným sluncem. V takové chvíli vybuchne celá paleta barevné fantazie do obřích rozměrů.

Usedl jsem mezi žulové balvany v poli, na ječném strništi, a zahleděl se do červenavého kotouče zapadajícího slunce, které se právě spodním okrajem zařezávalo do lesů na obzoru.

Brzy zaprší, říkal jsem si, v mračnech se zelenají vodovitá jezírka. Ale ve chvíli, kdy sluneční kotouč utonul za lesnatým obzorem a probarvil mračna, se najednou na strništi objevilo hejno koroptviček. Popásalo se s tichým povídáním, jako když děti sbírají jahody.

Pod obřím vzplanutím mračen mě ten nečekaný příchod koroptvího hejna proměnil v kámen, v kamennou sochu sedící mezi balvany. Koroptvičky přišly až ke mně a neustále si povídaly. Jenom jeden kohoutek s hnědou podkovou na prsou se zastavil. Zkoumavě si prohlížel člověka-kámen.

Znehybněl jsem ještě víc. Ani jsem nemrkl. Kohoutek naklonil hlavu na pravou stranu, podíval se levým okem, potom naklonil hlavu na levou stranu a podíval se pravým okem. Člověk-kámen se nehýbal, i když si ho prohlížely divoké korálky obou očí.

Kohoutek vypověděl výsledek svého zkoumání celému hejnu a za neustálého tichého povídání je odváděl od lidských nohou dál.

A mezi člověkem a ptačím hejnem, nad užaslým tichem, hořel veliký, obří požár zapadajícího slunce.

KVAŠENÍ VÍNA

Nejsmutnější jsou koně, které vedou na jatky. Oni už si ani kolemjdoucích lidí nevšímají, jenom na jejich bulvě poznáte, že o vás zavadili pohledem, a dál tepou kopyty do tamtamu dlažby, klop, klop, klop. Já už mám v životě takovou smůlu, že když jdu z práce, potkám občas koně, kterého vedou na jatky. Asi jsem někdy musel být také koněm, protože mě v té chvíli zavalí takový zvířecí smutek nad lidmi, že o kolemjdoucí zavadím jenom smutnou bulvou oka a jdu dál, klop, klop, klop.

PAVUČINOLEZCI

Kdyby člověk doopravdy věděl, kolik miliard dávno zaniklých životů je v každé hroudě hlíny, která ho živí, jistě by potěžkával zemi s posvátnou úctou. Člověk však uctívá svou zemi jenom v popelničkách a kostrových hrobech. Pohleďme třeba jenom na pavoučky. Jsou mezi nimi plavci, letci, běžci, a také artisté. Abych zbytečně, s bezohledným vladařstvím nedrtil život, chodím i v trávě ve své bezmocné lidské slonovitosti šetrně. A hle, málem bych zašlápl provazolezce.

Mezi dvěma tuhými stébly trávy je napnutá pavučina. Jistě jsem potrhal v životě svou sloní chůzí tisíce pavučin, ale nad touhle jsem prodloužil krok a překročil ji.

Najednou jsem byl rád, že jsem zvedl vysoko nohu a nerozšlápl pavoučí rodinu.

Kdybych pavoučí rodinu zašlápl, neprovinil bych se na své rodné zemi? Vždyť jejich předkové jsou také dávno mrtví a já jsem musel některého sníst, proměněného v kousíček chleba, protože každá hrouda je plná zaniklých životů.

PÁMELA

Někdy se člověku, až do svíravé touhy, zachce žít ještě po mnoho jar, kdy nazelenalé sněhové vody potoků a řek přebarví své proudy do hlubokých barev oblohy, na březích rozkvetou první dymnivky a křivatce a čmelák těžkým tělem rozhoupá kvetoucí plicníky. Dlouhé jehnědy ořeší a olší zapráší zlatým obláčkem do modrého dne, a hle, člověče, to jsem já, příroda, tvoje splněná touha.

ČMELÁK

Je těžké ubránit se asociacím. Stojím u ostrůvku rozkvetlých růžových hluchavek a obdivuji krásu jejich květů, když vtom přiletí čmelák, zavěsí se na jeden květ, rozkymácí celou hluchavku pobzukující tíhou čmeláčího těla, otevře pyskatý květ a pije z jeho hlubin nektar. Kdyby nepřiletěl, zůstala by kulisa mého snění jiná. Nedaleko by bublala mezi balvany řeka a vrcholky lesa by táhl ševelivý vítr.

Teď je tomu najednou jinak. Přichází sem veliké lidské shromáždění vědců, počtářů, konstruktérů a inženýrů strojařů, všichni se nad čmelákem vědecky přou. Jak je to možné, že čmelák létá? Vždyť je vypočítáno, že má od přírody tak neforemné tělo, že nemůže létat? Je těžký, má malá křídla a v letu mu brání veliký odpor vzduchu.

Ale mezitím můj čmelák, sotva vypije jeden květ, lehce vzlétne, usedne na druhý, na třetí, i na čtvrtý, oblétává celou růžici květů dokola. Nezná vědce, a proto nelétá teoreticky, nýbrž jenom prakticky, a to nejen dopředu, ale také nahoru, dolů a do stran. Musím se usmát svému nedokonalému člověčenství. Rád bych věřil vědcům, ale musím věřit čmelákovi.

Lidé však sestrojili letadlo, kterému se říká čmelák. Létá pomalu a rozprašuje nad krajinou jedovatou mlhu. Když tato mlha padne na mého čmeláka u růžové hluchavky, najednou už nelétá. Padne z květu do trávy, položí se na záda, chvilku bzukavě pláče a potom všecky tenounké nožky sepne nad tělem. Je dolétáno. Nad krajinou létá jenom žlutý lidský čmelák.

Tak někdy končí zásnubní den růžových hluchavek a já už se neusmívám svému člověčenství. Je mi smutno nad vědeckými zástupy, ba i nad tím bohatším stolem, který mi slibují.

PTAČÍ CIT

Vejdete-li jenom do svého vlastního života, potom vás krása provází neustále. Protože krása je. Samozřejmě, zármutek také je. Vždyť na světě je rovnováha citů, a nejen citů. Je však také porušování této rovnováhy.

PAŘÍZKY

Kdysi dávno – ve svých prapředcích – jsem asi přes zimu mechovitě podřimoval v brlohu. Když se blížil podzim s bíle deskovitým, nehřejícím sluníčkem, narůstal ve mně neklid, jestli mi moje hřbetní a břišní sádlo vydrží přes celou zimu, abych příliš do jara hladem nezchlupatěl. Onen podzimní neklid prošel generacemi zřejmě až do mne, a proto teď, když táhne mlha, sháním v lese pařízky, abych si v civilizovaném brlohu mohl udělat oheň a nemusel v medvědovitém podřimování spalovat své hřbetní sádlo.

Tak to dělám po mnoho dní a na lidi se neohlížím. Já přece nemohu za to, že oni už dávno ztratili svůj podzimní neklid.

KONDOROVA POMSTA

Jeden japonský rolník poznal blížící se zemětřesení podle chování ryb. Byly neklidné a chtěly vyskakovat na suchý břeh. Také velryby z nevysvětlitelné příčiny někdy vyjedou na mělčinu a zahynou. To jen lidé díky své civilizaci už dávno ztratili schopnost žít v jednotě s matičkou zemí... Povýšili se nad ni a co jim zbylo...?

POZTRÁCENÉ TRONÍČKY

Ať děláme cokoliv, najednou se v nás zvedne vlna tesknoty, dlouhá jako půlnoční psí zavytí, neodbytně vábivá až do chodidel, a světélko naší pohádkové bludičky nás odvádí ven, mezi trávu, do jehličí a do listí, do společenství vod a stromů.

Hledáme své troníčky[1], které nám byly darované při zrození, ale které jsme už nějak poztráceli. Některý ten měďáček se jmenuje vůně nebo ptačí zpěv, jiný zas píseň větru v korunách stromů a některý se může jmenovat tesknota na vysokých horách nebo nazlátlé světelkování vod.

Ve svých poztrácených troníčcích jsme všichni z jedné smečky, od zrození až po bílou zaječí lebku.

TAJEMSTVÍ VODY

Stokrát tě, řeko, lidé mohou otrávit a stokrát se do tebe vrátí život. Jsi věčná v kapičkách mlhy, v májových deštích a ve svých nitkovitých praméncích.

POZNÁMKA: